Východní Prusko, německá porážka 1945. Č 10.

[michan]

Východní Prusko, německá porážka 1945. Č 10.
Mapa Východopruské operace



,od 13. ledna do 26. dubna 1945. Útočná operace RA, která probíhala ve dvou etapách - Etapa 1 - od 13. ledna do 9. února a Etapa 2, od 10. února do 26. dubna 1945.
Ústup německé 4. A ve Východopruské operaci byl po 22. lednu 1945, i když za těžkých bojů jeho zadních vojů, spořádaný. Byl zde velký rozdíl oproti německé 2. A, která se také spěšně, ale mnohem chaotičtěji a za velkých ztrát stahovala za řeku Vislu, cituji:

"Mnohé rozdrcené jednotky z německé 2. A opouštěly svá obranná postavení bez boje. Ustupující vojska tvořila neuspořádanou, nikým neřízenou tlupu. Posádky některých opěrných bodů a uzlů obrany přestaly klást odpor, jakmile je obešly sovětské útvary a svazky. Za samovolné opuštění svých postavení byli velitelé opěrných bodů Mohrungen a Preussich-Eylau (Bagrationovsk) předáni polnímu soudu a zastřeleni. Zmatek vládl i ve štábu Skupiny armád Střed (Mitte); svědčí o tom nesmyslný rozkaz generála Reinhardta, aby byl zničen Hindennburgův pomník. Protože nepřítel musel ustupovat velmi rychle, nestačil zničit materiální hodnoty, podniky, elektrárny, sklady a zásoby potravin. Jen v pásmu sovětské 70. A v severním Polsku se koncem ledna dostalo do rukou sovětských vojsk přes 1 000 tun obilí, 4 200 tun brambor, 32 500 litrů lihu a 14 500 tun cukru (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 237, inv. 2 414, sp. 111, l. 94.).
Vojska 2. Běloruského frontu, rychle postupující do východopruského vnitrozemí, 23. ledna 1945 úplně prolomila obranná pásma allensteinského opevněného prostoru, která chránila centrum Východního Pruska z jihu. Na hlavním směru dobyla z chodu důležité uzly obrany Osterode, Deutsch-Eylau, Preussich-Holland a zamířila k Elbingu. Předsunutý oddíl 31 tankové brigády 29. tankového sboru 5. GTA pod velením kapitána G. I. Ďjačenka pronikl večer 23. ledna 1945 k Elbingu a vtrhl do města. Hitlerovci nečekali, že se tu objeví Rudá armáda. Elbing žil obvyklým životem týlového města. Elektrárna pracovala, jezdily tramvaje, po ulicích pochodovali posluchači tankového učiliště. A najednou tu byly sovětské tanky!... Jely s rozsvícenými světly po hlavních ulicích a ostřelovaly nepřátelské kolony a auta. Mnozí hitlerovští vojáci a důstojníci se dali na útěk. Tankisté rychle projeli městem a začali postupovat k Viselskému zálivu (Frisches-Haff). Domnívali se, že jednotky, které postupují za nimi, zajistí úspěch. Avšak hlavní síly 31. tankové brigády a potom i ostatní jednotky 29. tankového sboru dorazily k Elbingu až za několik hodin. Za tu dobu se Němci vzpamatovali, zorganizovali obranu a sbor musel znovu o město bojovat. Ale oddíl tanků G. L. Djačenka byl už na pobřeží zálivu.
Dne 26. ledna 1945 byla Skupina armád Střed (Mitte), operující ve Východním Prusku přejmenována na Skupinu armád Sever (Nord) a Skupina armád Sever (Nord) na Skupinu armád Kurlandy (Kurland). Německá vojska, která se bránila v Pomořanech vytvořila Skupinu armád Weischel (Skupina armád Visla), k níž byla přičleněna i německá 2. A.
Velitel německé 2. A se bál úplné porážky, a proto neřídil, aby hlavní síly, byly staženy na levý břeh Visly a Nogatu. Na pravém břehu ponechal jen nepatrnou skupinu vojsk, která měla bránit důležitá postavení na předmostích a v toruňském opevněném prostoru.Velitelství německé 2. A se podařilo zastavit na této čáře svá vojska, udělat pořádek a zorganizovat houževnatou obranu. Aby posílil obranu, otevřel nepřítel u ústí Nozatu zdymadla a zatopil celou krajinu severozápadně od Elbingu.
Do večera 26. ledna dosáhla vojska 2. Běloruského frontu velkých úspěchů. 5. GTA přeťala dálnici Královec - Elbing a pronikla k Viselskému zálivu v prostoru mezi řekami Passarge (Pasleka) a Nogat. 8. mechanizovaný sbor z chodu překročil Nogat v prostoru Marienburgu a vytvořil předmostí na jeho levém břehu. Sovětská 2. ÚA překročila řeku severně od Marienburgu, vnikla do města a zahájila tam boj. 65. A a 70. A zdolaly odpor nepřítele v toruňském opevněném prostoru a postoupily k dolnímu toku Visly (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 103.).
Když vojska 2. Běloruského frontu pronikla k moři a k Visle, úplně odřízla německou 3. TA a 4. A a 6 pěších a 2 (mot.) motorizované divize 2. A. Ostatních 14 pěších a 1 tanková divize, 2 brigády a 1 Bojová skupina, které tehdy patřily k 2. A, utrpěly velké ztráty a byly zahnány za Vislu. 8 divizí, odříznutých od 2. A, předalo hitlerovské velení 4. A, která zůstala ve Východním Prusku (historickým podkladem pro informace je zde: Sbornik matěrijalov po sostavu vojsk fašistskoj Germanii, vš. pjatyj, str. 12, 13.)."

Když sovětský 2. Běloruský front maršála Sovětského svazu K. K. Rokossovského dosáhl svými jednotkami Viselského zálivu, odřízl tím německým hlavním silám východopruského uskupení prakticky všechny spoje po souši. Zároveň přitlačil ještě více německá vojska k moři. Německým silám nezbývalo nic jiného než udržovat pak spojení s centrálním Německem po Viselské kose anebo jen po moři a letecky.

"Ve dnech 14. - 26. ledna 1945 postoupil 2. Běloruský front za bojů o 200 - 220 km, prolomil trvalou německou obranu v jižní části lötzenského opevněného prostoru, dobyl mlawský a allensteinský opevněný prostor, pevnost Modlin, Mlawu, Fordon, Marienburg a obklíčil pevnost Toruň.
Osvobodil tak území severního Polska o rozloze 20 000 kilometrů čtverečních a obsadil část Východního Pruska o rozloze 14 000 kilometrů čtverečních. V lednových bojích rozdrtily armády 2. Běloruského frontu asi 15 německých divizí (historickým podkladem pro informace je zde: Sbornik matěrijalov po sostavu vojsk fašisstskoj Germanii, vš. pjatyj, str. 12 - 15.).
Sovětský 3. Běloruský front (armádní generál I. D. Čerňakovskij) také úspěšně útočil, hlavně na pravém křídle. Rozkazem hlavního stanu vrchního velení byla 43. A z 1. Pobaltského frontu, které velel genrálporučík A. P. Běloborodov, předána již 19. ledna 1945 právě 3. Běloruskému frontu, aby se zúčastnila dobývání Tylže a dalších bojů na kraloveckém směru (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 496, l. 16.). V noci na 20. ledna překročily jednotky 43. A, které stály na pravém břehu Němenu, v prostoru Tylže zamrzlou řeku a ztečí město dobyly.
Na pravém křídle 3. Běloruského frontu se schylovalo k obratu v bojových operacích. Velitel frontu armádní generál I. D. Čerňakovskij správně odhadl situaci a rozhodl se pozměnit úkoly 11. GA: nezasazovat ji do bitvy v pásmu 5. A, jak původně plánoval, ale poněkud více na severu, na styku 39. A a 5. A. 11. GA pod velením generálplukovníka K. N. Galického byla zde 20. ledna zasazena do bitvy z prostoru řeky Inster. Svazky armády spolu s 1. a2. gardovým tankovým sborem začaly útočit směrem na jihozápad.
Pravokřídelní 8. gardový střelecký sbor 11. GA a 1. tankový sbor udeřily na Wehlau a obešly instenburské uskupení ze západu. 16. a 36. gardový střelecký sbor za součinnosti 2. gardového tankového sboru útočily směrem na jih a pronikly na blízké přístupy k Insterburgu ze severu.
Na průlomu německé obrany se aktivně podílela sovětská 1. Letecká armáda, posílená svazky 3. Letecké armády z 1. Pobaltského frontu.
Sovětská 43. A a 39. A pronásledovaly nepřítele, který rychle ustupoval podél levého břehu Němenu, a 21. ledna 1945 dosáhly pobřeží Kurského zálivu.
Vojska sovětské 5. A obchvátila Insterburg z východu. 28. A za podpory dělostřelectva a letectva dobyla ztečí důležitý komunikační uzel - město Gumbinnen. 2. GA pod velením generálporučíka P. G. Čančibadzeho přešla do rozhodného útoku, postoupila o 8 - 14 km a dosáhla řeky Angerapp a přístupů k městům Darkehmen a Goldap. Pravokřídelní jednotky 31. A, kterým velel generálporučík P. G. Šafranov, zaútočily na nepřítele a dobyly několik opěrných bodů.
Za útoku vojsk 3. Běloruského frontu na přímořském směru aktivně bojovalo letectvo a ponorky Baltského loďstva na námořních spojích. Hlavní údernou silou loďstva bylo letectvo.
Za leden - únor 1945 podniklo 3 500 bojových vzletů, nakladlo 150 námořních min na přístupech k nepřátelským přístavům a základnám a zničilo a poškodilo desítky dopravních a bojových lodí (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 103, 104.).
Dne 20. ledna 1945 dal štáb Baltského loďstva veliteli brigády ponorek takovýto pokyn:
´Rychlý postup jednotek Rudé armády, jejichž jedním operačním směrem je Gdaňsk, pravděpodobně přiměje nepřítele, aby v nejbližších dnech začal evakuovat prostor Královce. V souvislosti s tím se dá čekat, že hitlerovci podstatně zesílí přepravu v prostoru Gdaňské zátoky. Zvažte situaci a sdělte, jak jste se rozhodl přeskupit ponorky na tomto směru. Informujte o tom velitele ponorek, které jsou na postaveních (historickým podkladem pro informace je zde: AHO VL, sp. 9 273, l. 80.). Ponorky bojovaly hlavně na trase Ventspils - Liepäja - Brüsterort a Hell - Bornholm. Potápěly dopravní lodě i s posádkami a technikou a na cestách vytvářely minové zátarasy. Kromě toho přepravovalo Baltské loďstvo náklady z Finska do Sovětského svazu a zbavovalo min cesty k základnám a přístavům (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 104, 105.)."

Německé OKH v čele s Adolfem Hitlerem svolávalo ke vzniklé situaci nejen ve Viselsko-oderské operaci, ale i k Východpruské operaci, na konci druhé a na začátku třetí dekády ledna, jednu poradu za druhou. Na konci druhé dekády k situaci v Baltském moři promluvil i Velkoadmirál Dönitz, velitel Kriegsmarine.

"Na poradě OKH dne 20. ledna bylo na návrh velkoadmirála Dönitze schváleno usnesení vyčlenit z německého válečného loďstva 20 000 námořníků, poslat je na pobřeží Dánska a 22 armádních praporů, které se tu uvolní, přesunout na sovětsko-německou frontu a posílit tam jimi pozemní vojsko. Část těchto sil přibyla koncem ledna na Salmandský poloostrov a účastnila se obrany Východního Pruska. Dne 21. ledna OKH znovu jednal o mimořádně napjaté situaci ve Východním Prusku. Rozhodl se evakuovat vojska, která se bránila na memelském předmostí, a přesunout je po moři a po Kurské kose do Východního Pruska. Kromě toho bylo rozhodnuto přesunout tam námořní dělostřelectvo, rozmístěné v Gdyni (historickým podkladem pro informace je zde: Brassey´s Naval Annual, r. 1948, str. 428, pro -Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str., 105)."

[michan]

Východní Prusko, německá porážka 1945. Č 11.
Mapa východní fronty a všech útočných operací Rudé armády



na východní frontě od 12. ledna do 1. dubna 1945. Od severu k jihu jsou to Východopruská, Východopomořanska, Viselsko-oderská a Slezská operace, a v jihovýchodní Evropě pak nejprve německá "Operace Jarní probuzení" (operation Frühlingserwachen)", ze které pak RA, po jejím odražení, přešla do Vídeňské operace.
Byla noc z 21. na 22. ledna 1945, když začaly jednotky sovětské 11. GA v součinnosti s 5. A ze 3. Běloruského frontu armádního generála I. D. Čerňakovského, ztečí dobývat město Instenburg a již k ránu 22. ledna tento mohutný, obranný a opevněný bod Němců dobyly.
"V bojích o město Instenburg se nejvíce vyznamenal 36. gardový střelecký sbor pod velením hrdiny Sovětského svazu generálporučíka P. K. Koševého. Sbor rozhodně zaútočil na týl instenburgského nepřátelského uskupení a ztečí dobyl velkou část města. Jakmile Instenburg padl, začali se hitlerovci urychleně stahovat i z prostoru Gumbinnenu.
Porážkou instenburgského uskupení zaniklo i nebezpečí hrozící pravokřídelním armádám 3. Běloruského frontu, které se hluboko vklínilo do německé obrany. Sovětská vojska mohla tak rozvinout útok do východopruského vnitrozemí. Do 23. ledna 1945 dokončila průlom illmenhortského opevněného prostoru a ztečí dobyla města Labiau a Goldbach. Jižně odtud obsadila města Wehlau, Darkehmen, Treuburg a začala pronásledovat nepřítele na celé frontě.
Sovětské letectvo nadále aktivně podporovalo pozemní vojska a bombardovala týlová zařízení a komunikace nepřítele. Pomáhalo mařit protizteče tankových a pěších útvarů fašistů, zajišťovalo zasazení 11. GA do bitvy, chránilo přepravy přes řeku Němen a Inster, blokovalo nepřátelská letiště v prostoru Instenburgu a Gerdauenu (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 105.).
Do 26. ledna 1945 překonal 3. Běloruský front zatopené pásmo u Mazurského průplavu, obsadil severní část lötzenského opevněného prostoru, pronikl k Mazurským jezerům a dobyl mohutné opěrné body nepřátelské obrany - Tapiau - Allenburg (Družba - poté), Nordenburg, Angerburg a pevnost Lötzen. Vojska útočící podél zálivu dosáhla Samlandského poloostrova a pronikla na přístupy ke Královci. Německá 3. TA, která ustoupila za řeku Deime, dostala za úkol houževnatě bránit Královec a držet Samlandský poloostrov (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 2 593, sp. 988, l. 155.)."

Když RA dosáhla přístupů ke Královci , pronikla k Viselskému zálivu a tím odřízla celé zbývající Východní Prusko od centrálních oblastí Třetí říše, propukla ještě větší panika mezi německými uprchlíky. Ten, který tam tehdy byl, v řečené době, generál Wehrmachtu a po válce německý historik Tippelskirch napsal, cituji:
"Nyní bylo obyvatelstvo stejně jako armáda zatlačeno na sever a bylo nuceno hledat spásu v dramatickém útěku přes Viselský záliv a po Viselské kose (Pro Velkou vlasteneckou válku, svazek 5, Kapitola III, str. 105, byly použity historické informace z: K. Tippelkirsch, Geschichte des zweiten Weltkriegs, - Dějiny druhé světové války - S. 541.)."
Bylo hodně Němců, kteří se nestali běženci z Východního Pruska, lidí, kteří zůstali doma a věřili, že vše přežijí ve zdraví a že, "nějak bylo a nějak bude." Některým jejich víra vyšla, ale bylo jich hodně, kterým ne!
Lidé, kteří zůstali v týlu RA ve Východním Prusku, jak dokládá východní historiografie, neprováděli "žádné nepřátelské akce. Výzva hitlerovského velení k aktivnímu boji, ´Werwolfu (Werwolf viz něco více zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Werwolf
) v týlu sovětských vojsk úplně zkrachovala. ´
Za 14 dní útoku (od 13. do 26. ledna 1945) postoupila vojska pravého křídla 3. Běloruského frontu 120 km do východopruského vnitrozemí (průměrné denní tempo útoku bylo 8 - 9 km) a porazila hlavní síly německé 3. TA, které ustupovaly ke Královci a k heilberskému opevněnému prostoru. Německá 3. TA stála v té době 20 km východně od Královce a u Mazurského průplavu a německá 4. A, kterou sovětská vojska obešla z jihu, bojovala svými zadními voji na týlových postaveních lötzenského opevněného prostoru a soustřeďovala síly na řece Pasarge.
Ve dnech 27. ledna - 9. února 1945 RA úspěšně útočila na všech směrech, drtila východopruské uskupení a zatlačovala je k moři.
Armády 1. Pobaltského frontu pod velením armádního generála I. Ch. Bagramjana včas zjistily, že nepřítel připravuje evakuaci memelského předmostí a 27. ledna přešly do útoku.
Zasadily nepřátelským vojskům rychlý úder, rozdrtily je a druhého dne dobyly město Memel, důležitý válečný přístav v jižní části Baltského moře. Zbytky rozdrceného uskupení se stáhly po Kurské kose na Samladský poloostrov a zaujaly obranu severně od Královce. Brzy se do dobytého Memelu přesunula část lehkých plavidel Baltského loďstva.
Vojska 3. Běloruského frontu zdolala trvalou obranu heilsberského opevněného prostoru západně od řeky Deime a 28. ledna dosáhla Samlandského poloostrova a blízkých přístupů ke Královci (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 105, 106.).
V bojích na řece Deime a na Samlandském poloostrově se vyznamenal 1. tankový sbor pod velením generálporučíka V. V: Butkova, který prokázal neobyčejné mistrovství, manévrovací schopnosti, umění zasazovat nepříteli drtivé údery a strhávat za sebou střelecké jednotky. Za úspěšnou činnost sboru ve Východním Prusku byl generálporučíku V. V. Butkovovi udělen titul hrdiny Sovětského svazu (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 11 957, l. 1.).
Letectvo 3. Běloruského frontu i Baltské loďstvo v té době mohutně bombardovaly objekty královeckého mořského průplavu a částečně jej vyřadilo z provozu. Královecký přístav přestal pracovat. A tak pozemní komunikace pevnost Královec - přístav Pillau měla pro hitlerovce, od té doby, neobyčejný význam. Svazky levého křídla frontu překonaly pásmo Mazurských jezer a v prostoru Rastenburgu se zmocnily podzemního betonového krytu bývalého Hitlerova hlavního stanu (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 106.).
Koncem ledna 1945 pronikla sovětská vojska 43. A ze severu k vnějšímu obrannému obvodu Královce, postoupila na čáru Kranz (Zelenogradsk) - Widitten a stanula na pobřeží Viselského zálivu západně od Královce. Tím odřízla německé královecké uskupení od salmandského a znemožnila Královecké posádce pozemní spojení s přístavem Pillau. OKH charakterizovalo tehdejší situaci v prostoru Královce jako počátek ´krize na Salmandském poloostrově (jako historická informace pro Velkou vlasteneckou válku, str. 106, zde byl použit výňatek od : H. Guderian, Erinnerungen eines Soldaten, - Vzpomínky vojáka, S. 368.). Dne 4. února zničila vojska 3. Běloruského frontu posádku v přístavu Kranz a dosáhla pobřeží Baltského moře.
Sovětská 11. GA, útočící podél levého břehu Pregoly, obešla Královec z jihu, večer 29. ledna 1945 přeťala dálnici do Elbingu a pronikla k Viselskému zálivu na úseku Královec - ústí řeky Frisching. Tím bylo přerušeno pozemní spojení posádky města s vojsky operujícími jižněji (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 241, inv. 2 593, sp. 988, l. 157.). Sovětská vojska tedy nejen odřízla východopruské uskupení od ostatních sil německé armády, ale rozčlenila je ještě na tři izolované skupiny. Jedna skupina byla na Salmandském poloostrově, druhá v prostoru Královce a třetí, nejsilnější, jižně od Královce."
OKH si moc dobře uvědomovalo v jak složité situaci se nachází celé východopruské uskupení a tak se rozhodlo vyřešit situaci alespoň v prostoru města Královec (Könisberg) a postupně obnovit i pozemní spojení se zbývajícími dvěma, navzájem blokovanými a izolovanými skupinami svých vojsk. "V prostoru Brandenburgu (jižně od Královce) soustředilo tankovou divizi Großdeutschland, motorizovanou divizi Hermann Göring a několik pěších jednotek. Dne 30. ledna 1945 udeřily tyto svazky a útvary proti levému křídlu sovětské 11. GA, vytlačily ji od pobřeží zálivu na východ a tak obnovily znovu spojení s městem Královec (Könisberg). Poté začalo OKH připravovat útočnou operaci k prolomení blokády Královce a Salmandského poloostrova a k dobytí dálnice a železnice, které spojovaly Královec s přístavem Pillau (historickým podkladem pro informace je zde: Brassey´s Naval Annual, r. 1948, str. 441 - 442, pro, Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str., 106, 107)."
A protože se německá armáda zuřivě bránila na Samlandském poloostrově a také v prostoru Královce, když navíc podnikala pro RA krvavé protiútoky, musely sovětské 43. A, 39. A a 11. GA dočasně své útoky přerušit.
"Vojska 5. A, 28. A, 2. GA a 31. A dosáhla heilsberského opevněného prostoru a místy prolomila jeho první obranná postavení. Dne 31. ledna ztečí dobyla město Heilsberg. Další postup sovětských armád na všech směrech Němci zastavily (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 106, 107.).
Za útoku osvobodila vojska 3. Běloruského frontu několik menších koncentračních táborů. V Domnau dobyla 28. A fašistický tábor smrti, maskovaný jako vojenská nemocnice.
Bylo tam 664 zajatců sovětské, francouzské, belgické, italské a polské armády. Tábor byl obehnán ostnatým drátem a chráněn esesáky. Vězni byli zvěrsky mučeni, uráženi, štváni psy. Žili v strašlivých hygienických podmínkách, bez jakékoli lékařské pomoci. Jednou denně dostávali polévku z řípy a 200 - 250 gramů náhražkového chleba s příměsí pilin. Nemocné a vyčerpané strážci stříleli. Zvlášť tvrdý režim měli sovětští zajatci; aby se nemohli stýkat s jinými vězni tábora, umístili je hitlerovci v oddělených barácích (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 241, inv. 2 656, sp. 178, l. 122 - 124.).
Hitlerovský hlavní stan (OKH) se rozhodl, že využije bojových lodí k ostřelování sovětských vojsk, která pronikla na Salmandský poloostrov. Kromě toho se chystal přičlenit k pozemním vojskům nové jednotky námořní pěchoty a uspíšit evakuaci obyvatelstva z Východního Pruska (historickým podkladem pro informace je zde: Brassey´s Naval Annual, r. 1948, str. 433 - 434., pro, Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 107).
V pásmu útoku 2. Běloruského frontu, hlavně 48. A, se operační situace vážně zkomplikovala. Do 27. ledna 1945 se vojska pravého křídla (48. A) armády, která pronikla k zálivu, roztáhla na úseku dlouhém 90 km, od Allensteinu po Tolkemit. Týlová zařízení armády, která se opozdila za útočícími svazky, jim nemohla včas dodat všechno co potřebovaly k boji. Zálohy frontu a velká část letišť 4. Letecké armády byly rovněž značně vzdáleny od útočících vojsk. Špatné počasí ztěžovalo letecký i pozemní průzkum. Štáb 48. A podcenil síly nepřítele, neboť se domníval, že je demoralizován a že není schopen ani protiúderu, ani obrany.
Mezitím připravilo německé fašistické velení silný protiúder z prostoru západně od Heilsbergu ve směru na Marienburg. Zároveň hitlerovci chystali vstřícný úder z prostoru Marienburgu. Cílem protiútoku bylo vyhnat vojska 2. Běloruského frontu od zálivu, vyprostit z obklíčení východopruské uskupení a obnovit pozemní spojení s Německem přes Východní Pomořany /Viz mapu u Č 10, s daty, kudy probíhala fronta/ (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III. str. 107, 108)."
Němci mohli svůj protiúder (v noci z 26. na 27. ledna 1945 - má poznámka) ve Východním Prusku dobře připravit i díky tomu, že stejně jako v centrální Třetí říši, centrálním Německu, měli velice dobře rozvinutou silniční síť z dálnicemi a kvalitními cestami, stejně jako hustou železniční síť /s přesuny v noci/, jak říkají východní, ale i západní historické prameny. Východní historici ve své Velké vlastenecké válce doslova napsali, cituji:
"Díky tomu, že ve Východním Prusku byla hustá silniční a železniční síť, velitelství německé 4. A rychle soustředilo v prostoru Heilsbergu velké uskupení (šest pěších, jednu motorizovanou a jednu tankovou divizi) posílené dělostřelectvem. Tyto svazky, které dříve bojovaly na podružném směru, neměly velké ztráty a byly dobře doplněny živou silou i technikou.
V noci ze 26. na 27. ledna 1945 vojska německé 4. A po krátké, ale intenzívní dělostřelecké přípravě přešla znenadání do útoku. Dvě pěší, motorizovaná a tanková divize zasadily úder z prostoru Wormdittu, dvě pěší divize z prostoru Mehlsacku a dvě divize z prostoru Braunsbergu v jihozápadním směru.
Jednotky sovětské 96. střelecké divize ze 48. A, které utrpěly obrovské ztráty a vypotřebovaly všechno střelivo, začaly ustupovat pod náporem nepřítele na jihozápad. Hitlerovci se zuřivě drali k Marienburgu a k Elbingu. Situaci sovětských vojsk komplikovalo i to, že pro špatné počasí je nemohlo podpořit ani letectvo 2. Běloruského frontu. Ale i přes to všechno houževnatě bránila svá postavení a způsobila nepříteli velké škody. Zvlášť úporně se bila v prostoru Wormdittu sovětská 17. střelecká divize, které velel plukovník A. F. Grebněv.
Dne 27. ledna 1945 se nepříteli podařilo prolomit frontu sovětské 48. A, postoupit o 10 až 20 km na západ a obsadit komunikační uzel Liebstadt. Sovětská 17. střelecká divize neustoupila ani o krok a ocitla se v obklíčení. Přesto však dále statečně odrážela neustálé nepřátelské zteče. Odrazila i zteče jednotek německé 2. A, která se pokoušela přejít do útoku v prostoru Elbingu, vstříc německé 4. A. Ve dnech 28. - 30. ledna se německá 4. A snažila probít k Marienburgu. Po četných ztečích obsadila důležité komunikační uzly Mühlhausen a Preussisch-Holland a vnikla asi 30 km do hloubky obrany sovětské 48. A. Německé úderné uskupení bylo v té chvíli vzdáleno od Elbingu pouhých 10 km. Vzniklo nebezpečí, že německá fašistická vojska proniknou k Visle a vyprostí z blokády celé východopruské uskupení.
Aby zlikvidoval německý průlom, vyslal velitel 2. Běloruského frontu maršál Sovětského svazu K. K. Rokossovskij na ohrožený směr střelecký, mechanizovaný a dva tankové sbory, hlavní síly jezdeckého sboru, mechanizovanou brigádu, pět brigád protitankového dělostřelectva a střeleckou divizi /3. tankový sbor, který byl v záloze, neměl těžkou techniku, tanky, a proto nemohl bojovat až do konce operace. V té době měla sovětská Logistika problémy s doplňováním takřka všeho, mimo ukořistěného jídla, a to na všech směrech.. - má poznámka/
(historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III. str. 107, 108).

[michan]

Východní Prusko, německá porážka 1945. Č 12.

"Vojska vyčleněná k odražení nepřátelského protiúderu vytvořila nahuštěnou souvislou frontu od Allensteinu po Viselský záliv a přešla do rozhodujícího protiútoku. Fašisté byli nuceni svůj postup zastavit. Pokus nepřítele prolomit blokádu zkrachoval. V souvislosti s tím zbavilo hitlerovské velení na návrh gauleitera Ericha Kocha 29. ledna velitele německé 4. A generála Friedricha Hossbacha funkce a místo něho jmenovalo generála pěchoty Friedricha Müllera (historickým podkladem informace použité zde pro Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III. str. 108, byl výňatek z Weltkrieg 1939 - 1945, Druhá světová válka, T. I. S. 225.)."

Dne 30. ledna 1945 se ještě jednou a naposledy, Němci pokusily, a to východně od města Elbingu, útokem probít k Visle, cituji:

"Avšak sovětská 5. GTA provedla rychlý manévr a zasadila úder útočícím německým tankovým i pěším jednotkám. Rozpoutala se rozhořčená a krvavá bitva, v níž sovětská vojska zvítězila. Sovětská 17. střelecká divize, která se hrdinně bila v obklíčení, byla vyproštěna. Německé úderné jednotky ustoupily za velkých ztrát na výchozí čáry. Na odstranění nepřátelského průlomu se podstatně podílely i pravokřídelní 50. A a 3. A, které se přiblížily k heilsberskému opevněnému prostoru a ohrozily levé křídlo německého uskupení, které podnikalo protiúder (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III. str. 108).
V následujících dnech armády pravého křídla 2. Běloruského frontu za součinnosti vojsk 3. Běloruského frontu ze tří stran svíraly východopruské uskupení v heilsberském opevněném prostoru. Ve dnech 8. až 10. února 1945 obsadila sovětská vojska Kreuzburg, Frauenburg a Pressisch-Eylau. Bojovou činnost vojsk podporovalo bitevní a bombardovací letectvo. V těchto bojích projevil statečnost a odvahu velitel letky 76. gardového pluku 1. gardové divize bitevního letectva hrdina Sovětského svazu major I. A. Vorobjov (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 7 313, l. 9, 10.), zástupce velitele 15. gardového pluku 277. divize bitevního letectva hrdina Sovětského svazu V. A. Alexenko a velitel letky 15. gardového pluku bitevního letectva téže divize hrdina Sovětského svazu J. M. Kungurcev (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 7 326, l. 5, 6.). Tito neohrožení piloti vedli skupinu letounů, zasazovali nepříteli bombardovací a bitevní údery, ničili jeho tanky, dělostřelectvo, shluky a kolony vojsk.
Armády levého křídla 2. Běloruského frontu dokončovaly v té době likvidaci toruňského opevněného prostoru, očisťovaly nepřátelská opevnění na předmostích na pravém břehu Nogatu a Visly, rozšiřovaly vlastní předmostí na levém břehu těchto řek a připravovaly se k útoku ve Východních Pomořanech (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III. str. 108).
Vleklé a úporné boje se rozpoutaly v prostoru pevností Elbing a Toruň. Prostor Toruně byl obklíčen 70. A Avšak při dalších akcích se velitelství armády dopustilo přehmatů a chyb, neboť špatně odhadlo síly obklíčeného nepřátelského uskupení. Podle jeho odhadu mělo německé uskupení 3 000 - 4 000 lidí a k jeho likvidaci byla vyčleněna pouze jedna oslabená střelecká divize a jeden pluk bez dostatečného množství dělostřelectva. Ve skutečnosti však mělo toruňské uskupení 30 000 vojáků a důstojníků. Tento poměr sil, pro sovětská vojska nepříznivý, vedl k vleklým bojům a umožnil nepříteli, aby se probil z Toruně na sever. Avšak hlavním nepřátelským silám se nepodařilo probít se ke svým vojskům. Na pravém břehu Visly východně od Chelmna byly znovu obklíčeny a zničeny. Pouze nepatrná skupina (asi 3 000 lidí) se přepravila přes Vislu a spojila se s hlavními silami německé 2. A. Při likvidaci toruňského uskupení (ve dnech 1. až 9. února 1945) zničila sovětská vojska přes 15 000 německých vojáků a důstojníků, asi 12 000 jich zajala a získala rovněž velkou kořist (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 237, inv. čís. 2 394, sp. 1 405, l. 41.).
V první dekádě února aktivně podporovalo vojska 2. Běloruského frontu letectvo, zejména 233. divize bitevního letectva. V bojích se nejvíce vyznamenal velitel letky 198. pluku bitevního letectva, nejlepší letec v této divizi hrdina Sovětského svazu kapitán A. N. Jefimov. Během několika vzletů v prostoru severozápadně od Mehlsacku zničila skupina Il 2, kterou vedl kapitán Jefimov, velké množství nepřátelských tanků, OT, nákladních aut i živé síly (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 237, inv. čís. 7 293, l. 3.).
Během Viselsko-oderské operace činilo potíže materiálně technické zásobování vojsk frontů. Prolomení nepřátelských opevněných prostorů a postup sovětských armád o 150 - 200 km do vnitrozemí za nepříznivého zimního počasí vedl k tomu, že byl velký nedostatek střeliva, PHM a dalšího materiálu. Například vojska 3. Běloruského frontu spotřebovala do 10. února 3 400 vagónů střeliva, tj. tolik, kolik bylo nashromážděno před zahájením Východopruské operace. Autobenzínu spotřeboval front denně 1 100 tun. Zvýšit přísun MTZ (Materiálně technického zásobování) nebylo možné, protože ustupující nepřítel velmi poškodil železnice. Protože podstatná část železničního vozového parku byla z Východního Pruska odvezena do Německa, bylo nutno přebít tratě na široký rozchod. Železnice se uváděly do provozu pomalu a obnovené úseky měly nízkou propustnost. Proto železniční doprava na území očištěném od nepřítele neměla pro útočící vojska valný význam Náklady od železničních stanic k armádním skladům se přepravovaly hlavně na nákladních autech, protože silnice se obnovovaly rychleji než železnice.
Jen automobilová doprava 3. Běloruského frontu přepravila ve dnech 13. ledna až 10. února přes 222 900 tun různých nákladů (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 14 437, l. 55.).
Avšak plně uspokojit potřeby útočících vojsk RA jednotky Logistiky prostě nedokázaly na 100 %. Jen v prvé dekádě února se tak zásoby střeliva u všech frontů snížily 1,5 palebného průměru. Většina střeliva a munice byla sice v meziskladech jednotlivých frontů, ale mnohé jednotky na předních okrajích a přímo v boji neměly čím střílet. Podobná byla i situace s PHM. "Útočící sovětské jednotky měly dostatek jedině potravin a píce, které se vydávaly z ukořistěných a místních zdrojů.
Za úporných bojů o prolomení opevněných prostorů měla vojska velké ztráty, zejména 3. Běloruský front. Ale vojenské zdravotnické orgány měly dost léčebných zařízení a zvládly obrovské množství práce. Většina raněných byla včas odsunuta z bojiště. V nemocnicích jim byla poskytnuta nezbytná lékařská pomoc, byli obklopeni neustálou péčí a pozorností. Tím bylo zaručeno úspěšné léčení raněných, jejich brzké uzdravení a návrat k útvarům. V 2. Běloruském frontu se ve dnech 14. ledna - 10. února vrátilo ke svým jednotkám přes 39 500 vojáků a důstojníků, v 3. Běloruském frontu během ledna a února 83 400.¨
Vojenské zdravotnické orgány uskutečňovaly během Viselsko-oderské operace také protiepidemickou ochranu vojsk, ošetřovaly repatriované sovětské i cizí občany po jejich osvobození z koncentračních táborů, pomáhaly i místnímu polskému a německému obyvatelstvu.
Potíže s MTZ vojsk během operace a velké ztráty byly hlavní příčinou toho, že se tempo útoku ve Východním Prusku v únoru 1945 zpomalilo a boje nabyly vleklého charakteru.
1. Běloruský front, útočící na varšavsko-berlínském směru, pronikl počátkem února svým levým křídlem k Odře na úseku jižně od Küstrinu (Kostrzyn, česky Kostřín), zatímco armády pravého křídla zůstaly vzadu a zastavily se na čáře Ratzebuhr - Pyritz - Zehden. Tím vznikla mezera mezi vojsky 1. Běloruského frontu, která pronikla k Odře, a vojsky 2. Běloruského frontu, která se zastavila na dolním toku Visly. Vzniklo nebezpečí, že nepřátelská vojska zaútočí do boku sovětských vojsk, postupujících k Odře. STAVKA uložila proto 8. února 1945 vojskům 2. Běloruského frontu, která operovala na dolním toku Visly, nový úkol: přejít do útoku na západ od Visly, rozdrtit uskupení ve Východních Pomořanech (Skupina armád Weichsel), obsadit Gdaňsk a Gdyni a očistit od nepřítele pobřeží Baltského moře až po Pomořanskou zátoku. Dne 9. února byla podle nové směrnice hlavního stanu předána 3. Běloruskému frontu vojska pravého křídla 2. Běloruského frontu - 50. A, 3. A, 48. A a 5. GTA a jiné samostatné útvary a svazky. 2. Běloruský front se začal připravovat k nové operaci ve Východních Pomořanech /tzv. Východopomořanská operace, která bude následovat ihned po Východopruské operaci Etapa 1, a pak po Východopomořanské operaci, bude Východopruská operace Etapa 2 - má poznámka/ (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 496, l. 31 - 35.).
Zlikvidovat východopruské uskupení, zatlačené k moři, měla nyní vojska 3. Běloruského frontu a 1. Pobaltského frontu.

Prozatím zde ukončíme Východopruskou operaci, která skončila svou první etapou útoků - Etapa 1., do Východního Pruska, které východní historiografie končí slovy, že "vojska 2. a 3. Běloruského frontu úspěšně splnila úkoly, které jim uložilo vrchní velení." a dále pak konstatuje, cituji:
"Velká část Východního Pruska byla očištěna od německých fašistických vojsk. Východopruské nástupiště německého militarismu, kde fašisté vytvořili mohutné opevněné prostory, hluboká pásma obrany a četné pevnosti, ztratilo svůj dřívější význam. Vpádem sovětských vojsk do Východního Pruska silně utrpěla prestiž německých militaristů, kteří se chvástali, že prý přes 100 let nevkročila na německou půdu cizí vojska.
2. a 3. Běloruský front způsobily během Východopruské operace vážnou porážku německé Skupině armád Sever (Nord) /Bývalé Skupině armád Střed - Mitte a zajaly 51 867 vojáků a důstojníků (Podle údajů 2. Běloruského frontu ze 14. ledna - 12. února a podle údajů 3. Běloruského frontu ze 13. ledna až 3. února 1945.). Mnohem větší ztráty měly na mrtvých a zraněných. RA ukořistila 3 144 děl různých ráží, 1 192 minometů, 569 tanků a SHD, 335 OT a OA, 8 682 kulometů, 56 486 pušek a samopalů, 13 106 aut, 7 996 železničních vagónů, 295 lokomotiv a 1 704 vojenských skladů (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 237, inv. 2 394, sp. 1 214, l. 166; f. 241, inv. 2 543, sp. 853, l. 20, 21, 24, 25.). Kromě toho dělostřelectvo a letectvo zničilo a poškodilo obrovské množství nepřátelské bojové techniky, pobořilo mnoho obranných objektů, měst a vesnic, které nepřítel přeměnil v silné opěrné body a uzly odporu.
Vojska 2. Běloruského frontu osvobodila z koncentračních táborů 67 765 občanů mnoha evropských zemí, které hitlerovci zahnali do Východního Pruska (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 237, inv. čís. 2 394, sp. 1 214, l. 166.). Úspěšnou činností 2. a 3. Běloruského frontu ve Východním Prusku byly zmařeny plány hitlerovského velení na obnovu pozemního spojení s kuronským uskupením vojsk (které se vzdalo až 9. května 1945), které se tak ocitlo v bezvýchodné situaci.
(zde je německé obyvatelstvo, které již vědělo



, že musí pryč z Východního Pruska a vydalo se do některého z přístavů v Baltském moři.)
Porážka východopruského uskupení a proniknutí vojsk 2. Běloruského frontu k dolnímu toku Visly přispěly k úspěchu sovětských vojsk, jež operovala na varšavsko-berlínském směru. Vznikly příznivé podmínky pro rozdrcení nepřátelských uskupení ve Východních Pomořanech a byly otevřeny cesty k útoku do německého vnitrozemí podél mořského pobřeží /Východopomořanské operace, které, jak si řekneme, se musely účastnit i armády maršála Žukova, včetně jeho tankových armád, připravených na útok do Berlína./ (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III. str. 109, 110.)."


Použité podklady:


Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tyto odkazy:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=120