Potopení řeckého křižníku Helli
„Ponorka je pokoutná, nečestná a zatraceně neanglická,“ znechuceně prohlásil počátkem 20. století britský admirál A. Wilson, jenž ve svém zápalu zašel tak daleko, že požadoval, aby zajatí ponorkáři byli bez soudu věšeni jako piráti. Navzdory jeho předsudkům se žraločí bratrstva stala postrachem moří a oceánů, i když za některé činy si jejich strůjci opravdu zasloužili pověsit na nejvyšší ráhno, protože svolání popravčí čety by představovalo plýtvání prachem a olovem. Jednou z nejostudnějších kapitol války pod vlnami se 15. srpna 1940 stalo potopení řeckého lehkého křižníku HELLI italskou ponorkou DELFINO. Pod vlivem vítězství německých zbraní na západní frontě vyhlásil Mussolini 10. června 1940 válku Francii a Velké Británii, a byť Francie záhy kapitulovala, kořist nebyla valná a italské loďstvo stálo před neradostnou perspektivou dlouhodobého konfliktu s britským Středomořským loďstvem. Královské námořnictvo 9. července u Punta Stilo zahnalo na útěk hlavní síly italského loďstva, a svoji morální převahu stvrdilo 19. července u mysu Spatha, kde australský křižník SYDNEY napadl dvojici nepřátelských lehkých křižníků, přičemž těžce poškodil BARTOLOMEO COLLEONI, jehož následně dorazily britské torpédoborce.
Italská ponorka Delfino
Středomořské loďstvo prokázalo své kvality, což před očekávanou italskou ofenzivou do Egypta nevěstilo nic dobrého, a je s podivem, že Mussolini za této situace spřádal další útočné plány na ovládnutí Balkánského poloostrova. Duceho pozornost se soustředila na Jugoslávii a Řecko, přičemž k eliminaci početné jugoslávské armády potřeboval německou pomoc. Proto počátkem července vyslal do Berlína svého ministra zahraničí, ale Hitlerův souhlas nezískal, takže plány na ovládnutí Jugoslávie odložil a spokojil se s přípravou invaze do Řecka.
Athény sice vyhlásily neutralitu, ale protože už dříve dostaly bezpečnostní záruky ze strany Francouzů a Britů, italské sdělovací prostředky tvrdily, že Středomořské loďstvo využívá zdejší přístavy, načež Mussolini vyzval řeckou vládu, aby neuzavírala spojenectví s Londýnem a připojila se k mocnostem Osy. Řekové odpověděli, že smlouvu s Římem nemohou podepsat dříve, než bude zlomena nadvláda Královského námořnictva nad východním Středomořím, čímž italskému diktátorovi nevědomky šlápli na kuří oko. Duce považoval celé Středozemní moře za „Mare Nostrum“ a neschopnost italských sil na Dodekanéských ostrovech (1) odříznout Egypt od spojení s řeckými a tureckými přístavy, jej přiváděla k zuřivosti, takže zahájil vůči Řecku sérii vojenských provokací ve snaze vysvětlit Athénám, kdo ovládá zdejší vody.
Řecký lehký křižník Helli
Heléni totiž 8. července internovali italský bombardér, jenž nouzově přistál na Krétě, a trest za tuto „drzost“ přišel o 4 dny později, kdy neznámé letouny napadly pomocné plavidlo ORION a torpédoborec HYDRA. Řekové se však nenechali zastrašit, a když u Kefalonie 15. července dosedl italský hydroplán, skončila jeho osádka opět v internačním táboře, načež neidentifikované bombardéry svrhly 30. července pumy na torpédoborec VASILEFS GEORGIOS kotvící v Naupaktosu. Zatímco dosavadní incidenty měly trochu operetní ráz, veškerá „legrace“ skončila 1. srpna, kdy ponorka GOFFREDO MAMELI rozstřílela palubním kanónem civilní parník RAULA plující z Istanbulu do Port Saidu. A protože Řekové ani poté neprojevili náznak povolnosti, naplánovali Italové další provokaci.
Velení řecké floty si bylo nebezpečí ze strany italských ponorek vědomo, takže už v červenci nechalo přístavní koridor v Naupaktosu opatřit protiponorkovými sítěmi, ale třebaže posádky držely bojovou pohotovost, nebylo možné proti této hrozbě zabezpečit všechny přístavy. Za této situace připadla velení námořnictva povinnost vyslat loď k uctění pravoslavného svátku Nanebevzetí Panny Marie, přičemž ústředním bodem tohoto kultu byl středověký kostel Panageia Evangelistria na Ténosu, při kteréžto příležitosti na ostrov každoročně zavítalo množství návštěvníků připomínajících si zjevení madony řeholnici Pelagii v r. 1822.
Guvernér Dodekanéských ostrovů - Cesare de Vecchi
Čestný úkol dohlížet na procesí poutníků a následně reprezentovat řecké námořnictvo připadl posádce lehkého křižníku HELLI. Tento veterán sice sloužil pod modrobílou válečnou vlajkou už od r. 1914, ale koncem dvacátých let prodělal ve Francii renovaci, která mu kromě nové výzbroje (2), naftou vytápěných kotlů a systému řízení palby dodala i moderní vzhled, takže se přes nepopiratelné stáří nominálně jednalo o jednu z nejsilnějších řeckých válečných lodí, kterou co se výzbroje týče z jednotek v činné službě překonával pouze legendární pancéřový křižník GEORGIOS AVEROFF (3). Jeho dosavadní kariéra byla poklidná a za zmínku stojí pouze účast v řecké občanské válce, kdy jej 10. března 1935 ostřelovaly torpédoborce SPETSAI, HYDRA a KOUNDOURIOTIS.
Za zjitřené atmosféry, kdy se Řím snažil Athény přesvědčit o významu termínu „Mare Nostrum“, nemusel velitel námořnictva viceadmirál E. Kavvadias spoléhat na rady slavné věštkyně Sibyly, aby dospěl k názoru, že vyslat do nezabezpečeného přístavu cenný křižník představuje přílišné riziko, a chtěl tímto úkolem pověřit torpédoborec AETOS, jenomže ministr námořnictva si postavil hlavu, takže z politických důvodů na nebezpečnou misí poslali HELLI.
Křižník Helli
Křižník tedy v noci ze 14. na 15. srpna opustil Mélos a pod velením korvetního kapitána A. Hadjopoulose zamířil na Ténos, kde vlajkoslávou ozdobená loď shodila kotvu 15. srpna v 6:25 asi 550 m od přístavní rejdy. Toho dne panovalo na Kykladách nádherné počasí a zdálo se, že slavnost nenaruší žádná mimořádná událost. Z pasažérských lodí jako kupř. ESPERO a ELSI proudily po vyzdobeném nábřeží kolem prodejních stánků ke kostelu davy zvědavců, ke kterým se připojila i část posádky křižníku, a společně s poutníky pochodovali za doprovodu lodní kapely městskými ulicemi. Výtečnou náladu nezkazil ani neznámý hydroplán, jenž kolem 7. hod. zakroužil nad přístavem a za mávání přihlížejících odletěl směrem na sever, ale zatímco většina účastníků se spokojila s vysvětlením, že šlo o řecký stroj, obezřetný Hadjopoulos vytušil nebezpečí a učinil preventivní opatření.
Nejenže postavil k protiletadlovým dělům obsluhy, ale pro všechny případy nechal v podpalubí zavřít vodotěsné dveře a nařídil udržovat v jednom kotly pracovní tlak, aby křižník nepřišel o zdroj energie a mohla pracovat lodní čerpadla (4). Proto u automatických zbraní postávali dělostřelci a ostřížím zrakem kontrolovali oblohu, aniž by tušili, že nebezpečí se neskrývá v mracích, ale pod tyrkysově modrou hladinou Egejského moře.
Guvernérem Dodekanéských ostrovů a zároveň velitelem zdejších italských ozbrojených sil jmenovali Cesare M. de Vecchiho, jenž dostal 11. srpna za úkol vytipovat mezi ponorkáři kandidáta na delikátní úkol, jehož splnění slibovalo vděk nejvyšších míst. Italská ponorková flotila sice byla po sovětské druhá největší na světě, ale výsledky tomu neodpovídaly a Mussoliniho žraloci si zatím na konto připsali jenom křižník CALIPSO a torpédoborec ESCORT, potopené 12. června a 11. července ponorkami BAGNOLINI a MARCONI, za což Italové jenom v prvních 20 dnech války zaplatili ztrátou 10 (!) podmořských člunů, takže příležitost rozšířit skromný seznam úspěchů, uvítali.
Ponorka Delfino
De Vecchi si vybral nadporučíka (?) Giseppe Aicardiho velícího ponorce DELFINO, jemuž předal ústní rozkaz velení námořnictva vyplout na Egejské moře a napadnout jakoukoliv válečnou či obchodní loď podezřelou z transportu válečného materiálu, ať už se plaví pod nepřátelskou či neutrální vlajkou! Ideologicky zformovaný Aicardi pochopil, co se po něm žádá, a když DELFINO 14. srpna opustil námořní základnu Leros, byl odhodlán neobvyklé zadání splnit stůj co stůj. Po válce Italové tvrdili, že instrukce z Říma byly špatně pochopeny, a že se jednalo o přílišnou horlivost de Vecchiho a Aicardiho, což však můžeme považovat toliko za pokus zbavit se odpovědnosti za hanebný čin stavící je do nepříznivého světla. Přičemž záměry Mussoliniho a jeho nohsledů byly dozajista tyto: buďto zastrašit řeckou vládu a přimět jí k přijetí italských požadavků, a nebo bezprecedentním porušením neutrality vyprovokovat Athény k odvetě a konečně získat casus belli.
DELFINO nejprve patrolovala v okolí ostrova Sýros, ale v noci na 15. srpna se přesunula k Ténosu a v periskopové hloubce zaujala útočnou pozici jihozápadně od vnitřní rejdy, takže jakmile vyšlo slunce, spatřil Aicardi u přístavního mola civilní lodě, zatímco poblíž vplavu dýmal křižník identifikovaný jako HELLI. Velitel ponorky ani při pohledu na řeckou vlajku nezaváhal, a s lákavou vidinou brzkého povýšení před očima, vydal v 8:25 povel k odpálení torpéda, načež DELFINO provedl obrat doleva, vyprázdnil ještě 2 záďové torpédomety a odplul zpět na Leros. Útokem na válečnou loď neutrální země se z Aicardiho stal válečný zločinec, takže není divu, že tuto událost nezaznamenal do lodního deníku a pro jistotu uvedl, že DELFINO se toho rána nalézal daleko od Ténosu, aby při případném vyšetřování nekompromitoval sebe ani de Vecchiho.
Torpédovaný Helli
První smrtonosný doutník zasáhl křižník do pravého boku v prostoru mezi komíny, ale další minuly a explodovaly až po nárazu do vlnolamu, za nimž se kryly ESPERO a ELSI, což vede některé autory k domněnce, že jejich cílem nebyl HELLI, nýbrž tyto parníky. Nad nábřežím se do výšky desítek metrů zvedly vodní sloupce připomínají chobot pustošivého tornáda, přičemž letící úlomky zranily několik osob a jedna dívka zemřela na srdeční infarkt. Na břehu vypukla panika a ječící davy prchající do bezpečí si možná ani nevšimly, že posádka těžce poškozeného křižníku bojuje o život.
Výbuch hlavice torpéda nejenom otřásl křižníkem o výtlaku 2083 tun takovým způsobem, že tlaková vlna smetla několik mužů do moře, ale hlavně vyrval obšívku v prostoru kotelny č. 2, kde topiči udržovali pod parou kotel, který po zalití mořskou vodou explodoval, načež se malá nástavba ve středolodí proměnila ve změť trosek a v trupu se objevily další trhliny. Zpočátku se posádka domnívala, že se stala obětí leteckého útoku, a Hadjopoulos doufal, že se křižník udrží na hladině, třebaže náklon už přesahoval 15 stupňů. Námořníci nejprve ošetřili zraněné a vylovili z moře otřesené kamarády, načež se pustili do záchranných prací, byť stoupající hladina vody v podpalubí nesváděla k optimismu.
Exploze torpéda na ténoském vlnolamu; v pozadí Helli
Zásadním problémem se stalo zničení jediného kotle s provozním tlakem, a i když se topiči a strojníci pokoušeli dodávky energie obnovit, čerpadla se uvést do chodu nepodařilo a křižník se pomalu nořil pod hladinu. Hadjopoulos usoudil, že jedinou možností, jak svěřenou loď zachránit, je usazení na mělčinu, ale protože HELLI ztratil schopnost pohybu vlastní silou, musel spoléhat na pomoc civilních parníků. Bohužel většina posádek své lodě v panice opustila, a nebo neměla dost páry, takže k tonoucímu křižníku zamířil pouze ESPERO. Ten skutečně vzal HELLI do vleku a pokusil se jej odtáhnou ke břehu vzdálenému pouze 800 m, jenomže elektrický kotevní vrátek nefungoval, takže vlečné lano prasklo, a protože náklon se nedařilo stabilizovat, a ve středolodí vyšlehly plameny živené unikající naftou, poslal kapitán ESPERO do bezpečí a v 9:45 vydal poslední rozkaz: „Opusťte loď!“
Sám hodlal v duchu námořních tradic zůstat na palubě, ale posádka velitele proti jeho vůli naložila do člunu, takže když HELLI v 10:20 dosedl na dno, nebyla už na něm živá duše. Nad hladinou zůstal pouze vrcholek stěžně označující místo posledního odpočinku padlých námořníků. Je s podivem, že navzdory 2 výbuchům zahynulo pouze 8 mužů (5), zatímco 22 utržilo zranění, ale pravděpodobně k tomu přispěl fakt, že část posádky (tabulkově čítala 232 osob) byla během zákeřného útoku na břehu.
Zachránění námořníci před kostelem Panageia Evangelistria
Jakmile došla zpráva o potopení HELLI neznámou ponorkou do Athén, došlo ke sporu velitele loďstva s námořním ministrem, který chtěl na Ténos k odvozu poutníků vyslat torpédoborec AETOS, proti čemuž se stavěl Kavvadias, zastávající názor, že starý torpédoborec nebude mít proti vzdušným či podhladinovým atakům šanci. Jeho argument podpořila ještě týž den zpráva o útoku neznámého letounu na řecký parník FRINTON, takže ministr změnil názor a 16. srpna k ostrovu zamířily moderní torpédoborce VASSILISA OLGA a VASILEFS GEORGIOS, na jejichž stěžních se kromě válečných vlajek třepotaly i zástavy viceadmirála Kavvadiase a námořního kapitána Mezevirise velícího flotile zdejších torpédoborců.
Z toho je zřejmé, že Heléni byli připravení pomstít padlé kamarády a na každou provokaci rázně odpovědět, o čemž se poblíž ostrova Sýros přesvědčila posádka bombardéru, jenž na ně svrhl množství pum, ale poté jej odehnala palba protiletadlových děl. Řekové ukázali zuby, takže k dalšímu incidentu už nedošlo a flotila parníků na Ténosu za přísných bezpečnostních opatření nabrala vyděšené poutníky a pod ochranou torpédoborců nerušeně odplula na námořní základnu v Pireu.
Zprávo u útoku na Helli v řeckých novinách
Torpédování válečné lodě patřící neutrálnímu státu během náboženské slavnosti představovalo hrubé porušení mezinárodního práva, takže když Athény zveřejnily tuto šokující zprávu, pospíšily si obě bojující strany 16. srpna s prohlášením, že žádná jejich ponorka se osudového dne v okolí Ténosu nepohybovala, tudíž nenesou za pirátský čin odpovědnost. Britský tisk pochopitelně z útoku podezíral Italy, jejichž vyslanec sice 18. srpna licoměrně vyjádřil řecké vládě soustrast, ale současně s Goebbelsovou drzostí tvrdil, že HELLI potopilo britské loďstvo, aby zdiskreditovalo svého nepřítele. Zároveň pokračoval diplomatický nátlak, takže italský ministr zahraničí předal Athénám protestní nótu ohledně údajné diskriminace řeckých Albánců (6), což vzhledem k tomu, že jedinou civilní obětí útoku na HELLI byla Albánka, vyznělo jako špatný vtip.
Řecký premiér, generál I. Metaxas, však projevil maximální zdrženlivost; nenařídil odvetu za podlý útok ani nedal řecké přístavy k dispozici Královskému námořnictvu, aby Mussolinimu neposkytl záminku k vyhlášení války. Z tohoto důvodu cenzura zabránila publikování výsledků práce vyšetřovací komise, která 21. srpna dospěla k jednoznačnému závěru: útok provedla italská ponorka. Důkazem se staly fragmenty torpéd explodujících po nárazu u přístavního vlnolamu, které už 15. srpna zajistili řečtí potápěči. Podle výrobních čísel (11 529 a 15 630) zjistili, že se jedná o italská torpéda typu 109 a 92 o průměru 450 a 533 mm, a veškeré pochybnosti rozptýlil nápis: „UNIONE TIM. VERT POMPETA, R.M.“, přičemž poslední písmena představovala zkratku pro italské válečné námořnictvo (Regia Marina).
Fragment vyloveného italského torpéda
Tisk tyto materiály zveřejnil teprve 28. října 1940, když se přes řeckou hranici převalila italská armáda armáda soustředěná v okupované Albánii. Mussolini si totiž Mataxasovu zdrženlivost vyložil jako slabost a věřil, že Řekové budou klást pouze symbolický odpor a italské zbraně vybojují snadné vítězství. Opak byl pravdou; Mataxas vyhlásil všeobecnou mobilizaci a v rozhlase vyzval národ k boji a Heléni se útočníkovi postavili na odpor s odhodláním, které udivilo celý svět, a jejich listopadová protiofenziva zahnala agresory zpět za albánskou hranici. Sjednocený národ stál jako jeden muž za svým premiérem a jedním z důvodů tohoto entuziasmu byla i možnost pomstít se za podlý útok na HELLI.
Zranění námořníci z Helli
Torpédování řeckého křižníku tedy Italům kromě ostudy nepřineslo žádné hmatatelné výsledky, a snad proto byli de Vecchi a Aicardi ještě na podzim 1940 odvoláni za svých funkcí, i když trestu za podíl na této tragédii se během války ani později nedočkali. Posádka DELFINO se už do válečných kronik ničím významným nezapsala a 23. března 1943 se ponorka v Tarentském zálivu potopila po kolizi s doprovodnou lodí. Řekové později v rámci náhrady válečných škod získali italský lehký křižník EUGENIO DI SAVOIA, který přejmenovali na HELLI a provozovali až do šedesátých let. Slavné jméno však ze seznamu řeckých válečných lodí nevymizelo, neboť je od r. 1984 nese raketová fregata sloužící jako vlajková loď zdejší floty.
A původní HELLI? Krátce po tragedii sestoupili k vraku potápěči, aby přezkoumali možnost vyzdvižení, ale od tohoto záměru záhy upustili a teprve v padesátých letech byl trup rozebrán a sešrotován, přičemž odpovědné osoby neprojevily příliš taktu, jelikož sešrotování proběhlo v Itálii, což muselo pobouřit přeživší členy posádky. Některé zachráněné artefakty naštěstí získalo námořní muzeum a řecké loďstvo vždy 15. srpna uctívá padlé námořníky svržením věnce do vod omývajících místo zkázy křižníku.
Expozice věnovaná památce potopení křižníku Helli
Poznámky:
(1) Na Dodekanéské ostrovy mířily křižníky BARTOLOMEO COLLEONI a GIOVANNI DELLE BANDE NERE, aby odtud napadaly britské námořní komunikace na Egejském moři, což zmařilo jejich setkání se SYDNEY.
(2) Od r.1929 nesl 3 děla ráže 152 mm a 4 ráže 102 mm, která doplňovala dvojice protiletadlových zbraní ráže 37 a 20 mm, plus 2 vrhače torpéd o průměru 457 mm a 110 min.
(3) Staré obrněnce LEMNOS a KILKIS už tehdy nevyplouvaly na moře a sloužily jako depotní loď a plovoucí baterie.
(4) Tvrdí to řecký autor Aris Bilalis, zatímco ruští autoři Alexandrov, Pachmurin a Granovskij v časopise Morskaja Vojna uvádí, že velitele loďstva rozlítil fakt, že někteří námořníci oblečeni do slavnostních uniforem, se ještě těsně před útokem chystali odejít na břeh, což svědčí o tom, že žádná bezpečnostní opatření podniknuta nebyla.
(5) Dle Bilalise; Morskaja Vojna uvádí tři mrtvé a náš Ivan Hrbek jednoho.
(6) Italové Albánii v r. 1939 anektovali, takže Viktor Emanuel III. získal titul albánského krále.
Tento článek byl poprvé publikován na foru Vojna.net.
Použité zdroje:
Hrbek I.: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorana v r. 1989.
Hubáček M.: Boj o Středomoří; Prvních devět měsíců. Vydalo nakladatelství Paseka 2003.
Okrety Wojenne numer specjalny 58; Krazowniki jedynaki (1).
Морская Война 2009/1.
Okrety Wojenne 1999/6.
Hellasforce.com
Grakmilitarivoice.wordpress.com
http://www.greece.org/poseidon/work/mus ... /elli.html
http://www.thetoc.gr/koinwnia/article/t ... wra-825-pm
http://erevnw.blogspot.cz/2016/08/15-1940.html
http://www.pyli-apokalypseis.com/histor ... ystou-1940
