Mapa
bojů o Berlín do 26. dubna 1945.
Němci se v prostoru pomalu obkličovaného Berlína ocitali v neřešitelné vojenské situaci a velení OKH a i OKW se společně s Hitlerem začali spoléhat na jedinou možnou sílu, která mohla ještě něco zvrátit, na 12. A generála Wencka, jehož armáda se nacházela jihozápadně od Berlína. Přesněji řečeno Wenckova 12. A se nacházela na Labi a její úkol zněl držet svá postavení na opačném břehu řeky, než stáli Američané a Britové.
Po jedné hodině ranní, dne 23. dubna 1945, přijel do Wenckova velitelství 12. A, které v té době leželo v lese u Wiesenburgu, polní maršál Wilhelm Keitel (více zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_Keitel
), šéf OKH, který měl u sebe mimořádný rozkaz. Rozkaz mimo jiné hovořil i o kolapsu Hitlera a jinak naléhavě žádal Wencka o zásah slovy: "Je vaší povinností zaútočit a zachránit Vůdcův život."Nakonec se Keitel i Wenck shodli na plánu, který konstatoval, že 12. A pronikne do Berlína přes Neun a Špandavu, kde viděli oba možnost proražení ruského obklíčení. Problém nastal, když mělo být řečeno - Kdy útok začne!. Wenck říkal, že dřív jak za dva dny útok nemůže být zahájen a Keitel tvrdil, že útok dva dny nepočká!. Když Keitel odjel, radil se Wenck se svým štábem a veliteli jednotek a nakonec se rozhodli, že se musí dostat co nejblíže k Berlínu, aniž by se přitom opouštěla postavení na Labi. Nechtěli tím nijak náročně blokovat anglo-americká vojska, spíše se dohodli, že si zachovají otevřené ústupové cesty a silnice k západním armádám Spojenců. Přímo o obou křídlech 12. A, její velitel Wenck řekl: "S našimi křídly na řece můžeme udržovat otevřenou cestu k ústupu na západ. Byl by nesmysl hnát se k Berlínu jen proto, aby nás obklíčili Rusové. Pokusíme se o spojení s 9. A a pak umožníme každému našemu vojákovi a civilistovi, který toho bude schopen, aby se dostal na západ."
A ve stejné době dne 23. dubna ráno, se valil německý 56. ts (LVI. ts) generála Kurta Weidlinga východním předměstím Berlína k jihu (o jeho předchozí "anabázi" okolo 18. dubna 1945 na Seelovských výšinách čti v Č 14.), aby se spojil s tísněnou 9. A. Jednalo se o onen tzv. "ztracený sbor", jehož velitel Kurt Weidling měl být zatčen a pro podezření z dezerce popraven zastřelením. Právě v předchozích bojích po 18. dubnu, byl 56. ts zatlačen RA na samotný okraj města Berlína, kde se následkem protichůdných rozkazů úplně ztratil a zůstal odříznut. Na způsobeném zmatku se podepsala akce skupiny příslušníků německé armády, kteří se nazývali "Syedlitzovi vojáci!" Jednalo se o německé vojáky, kteří byli zajati RA na východní frontě a buď sami z přesvědčení, nebo za slib výhod, či na nátlak, přešli na sovětskou stranu a pracovali ve prospěch Rudé armády Tato německá vojenská skupina byla pojmenována po svém veliteli, generálu Waltheru von Seydlitz-Kurzbachovi, který padl do sovětského zajetí v roce 1943 u Stalingradu a v září stejného roku s několika dalšími vstoupil do tzv. "Svazu německých důstojníků". Spolupracovali s německými komunisty, které řídil "Národní výbor Svobodné Německo", který vyjednal se sověty podmínky, že po válce bude respektována hranice Německa z roku 1938 a že SSSR bude provádět "rozumnou" politiku vůči Německu, pokud se Wehrmacht vzbouří proti Hitlerovi... "Syedlitzovi vojáci" absolvovali výcvik s ruskými instruktory v SSSR a po složení závěrečných zkoušek byli vysíláni za linie mezi německé vojáky, kde se měli snažit podněcovat odpor vůči válce a proti německým velitelům a ideologům a s maximálním dezinformačním účinkem šířit zvěsti a nepravdy, vydávat falešné rozkazy a vyvolávat všeobecný zmatek (jednalo-li se o důstojníky).
Proto se také stávalo, že právě v kritické fázi Bitvy o Berlín, dostávali němečtí velitelé "ústní" rozkazy od stále někam putujících moto spojek, mnohdy i v důstojnických uniformách, aby svou kolonu, nebo celou jednotku, "Ihned přesunuli do jiného prostoru!" A v tehdejších stresových chvílích sovětských útoků, které měnili směr a místo, se stávalo, že němečtí velitelé plnili nesprávné směry přesunu. Zápisy o tom velmi často hovořili, i když ne každý velitel vždy naletěl! Obráncům Berlína "Syedlitzovi vojáci" způsobily opravdu mnoho problémů ( a patřil sem i 56. ts).
Když se generál Weidling odtrhl od své mateřské jednotky, a celý den bloudil se svými tanky, konečně se dostal k telefonu veřejné sítě, který fungoval, spojil se s velitelstvím v Berlíně a odtud jej rádiem přepojili na velitelství 9. A generála Busse. Takto pak dostal rozkaz, že má okamžitě vyrazit na jih do 25 km vzdálené oblasti Königs Wusterhausenu a Klein Kienitzu, kde měl prolomit obkličovací kruh Sovětů a spojit se s 9. A. Když vydal rozkaz, vrátil se generál Weidling zpět do Belína, "aby si s Keitelem a Hitlerem vyjasnil své odsouzení k smrti". Když pak zlomený Hitler slyšel celou anabázi, prý na chvíli zcela pookřál, s generálem přívětivě promluvil a trest smrti zrušil." Generál Weidling byl po seznámení se situací na bojišti znepokojen, to když se dozvěděl, že jeho rozkazy k útoku na jih a navázání spojení s 9. A byly zásahem shora zrušeny. Dostal nový rozkaz. Měl otočit svůj 56. ts (LVI. ts) a spěchat s ním zpět do města, kde měl převzít funkci velitele obrany celého Berlína!
Ještě také ráno dne 23. dubna tři němečtí vojáci překročili Labe a vzdali se příslušníkům americké 30. pd v Magdeburgu. Nejednalo se však o zcela běžnou dezerci té doby. Mezi těmi třemi vojáky byl totiž "generálporučík Kurt Dittmar, ´na obou stranách bojišť´ známý jako hlas německého vrchního velení".
Všechny Dittmarovy rozhlasové informace byly jak Němci, tak druhou stranou, vždy pokládány za jedny z nejspolehlivějších. S ním k západním Spojencům utekl i jeho 16letý syn Eberhard a major Werner Pluskat, veterán německé obrany při invazi Spojenců v Normandii a velitel "magdeburského dělostřelectva", které mělo značný podíl na zdržení německé 9. A na Labi. Zajatci byli okamžitě odvedeni na velitelství americké 30. pd, kde byli podrobeni důkladným výslechům. Pro západní Spojence, nejprve však Američany, byla důležitá informace, že Dittmar tvrdil, že Hitler z Berlína neuprchl, ale naopak zůstal a chce zůstat ve městě i nadále! Zpravodajské služby si totiž v té době nebyli vůbec jisté kde Hitler je. Většinově se předpokládalo, že Hitler před uzavřením Berlína utekl z Berlína do "Alpské pevnosti". Tehdejší spojenecký vyzvědač v Berlíně, Carl Johann Wiberg, vyslal 18. dubna do Londýna zprávu, že se po ulicích říká, Vůdce je stále ve městě, ale že nebyl čas informaci ověřit a dále rozšiřovat. A náhle je zde Dittmarovo potvrzení, které ještě rozšířil, když zpravodajským důstojníkům řekl, že "obávaná Alpská pevnost je jen mýtem, romantickým snem, nebo kolosálním propagandistickým trikem. Hitler je pořád v Berlíně a buď tam bude zabit, nebo tam spáchá sebevraždu.".
Dalším z pramenů, náčelník štábu Luftwaffe generál Karl Koller přežil a poskytl svědectví o noci a ránu z 22. na 23. dubna 1945 , když později napsal co se tehdy dělo. Nezúčastnil se tehdejší noční porady ve vůdcově podzemním bunkru záměrně, neboť tušil, že tam v podstatě nepůjde o nic jiného než o Hitlerovy výlevy výčitek vůči generálům... Ještě večer prý mu jeho styčný důstojník generál Eckhard Christian telefonoval, a velice vzrušeným hlasem mu sděloval, že je Hitler naprosto zlomený člověk, který se rozhodl zemřít v Berlíně, a že začal pálit dokumenty. Christian, jinak zcela oddaný nacista, prý mluvil nesouvisle. Koller se rozhodl odjet na nové velitelství OKW, které se nacházelo v Krampnitz, mezi Berlínem a Postupimí, a zjistit tam, co se vlastně děje. Generál Jodl Kollerovi skutečně potvrdil zprávu a doplnil ji Hitlerovým rozhodnutím, že Göring převezme vyjednávání se Spojenci. Oba generálové pak konstatovali, že vůdce tím fakticky pověřil Göringa, aby jednal se Západem o ukončení války, což by snad mohlo spasit Berlín. Koller pak prý neztrácel čas a 23. dubna 1945 ráno v půl čtvrté odletěl stíhačkou do Mnichova, aby pohovořil s Göringem.
Generál Koller se do "Adlerhostu" (Orlí hnízdo) dostal někdy kolem poledne a neprodleně Göringa informoval o tom co se dozvěděl v Berlíně. Jak sám Koller napsal, na Göringovi bylo vidět, že se stále těšil na chvíli, kdy po Hitlerovi převezme moc. Přesto se zdál neklidný, neboť prý se obával, aby neudělal neuvážený krok, což by proti němu využil Bormann, jeho největší rival, šéf kanceláře NSDAP a Hitlerův tajemník: "Jestliže okamžitě zareaguji, mohl bych být označován za zrádce. Jestliže nic nepodniknu, budu obviněn, že jsem ve chvíli katastrofy nic neudělal." Řekl prý tehdy Göring. Pak se dlouze radil s právníky. Právníci pak velice dlouho studovali do detailů - "Výnos z 29. června 1941" -, ve kterém ho Hitler ustanovil svým nástupcem pro případ své smrti nebo nezpůsobilosti. Göring se rozhodl postupovat obezřetně! Vycházel prý tehdy ze stavu, kdy se Hitler rozhodl zůstat a zemřít v Berlíně a o tom, že se jeho izolace od politického a vojenského vedení po obklíčení Berlína sovětskými vojsky rovná nezpůsobilosti vést zemi. A proto odeslal do Berlína "legendární" telegram následujícího textu:
Můj Vůdce!
Vzhledem k Vašemu rozhodnutí, že setrváte na svém místě v pevnosti Berlín, souhlasíte s tím, abych hned převzal úplné vedení Říše s naprostou volností jednání doma i v cizině jako Váš nástupce v souladu s Vaším výnosem ze dne 20. června 1941? Nedojde-li žádná odpověď do 22,00 dnešního večera budu považovat za potvrzené, že jste ztratil volnost jednání a proto budu považovat podmínky Vašeho výnosu za splněné a budu jednat v nejlepším zájmu naší země a našeho lidu.
Víte co k Vám cítím v této nejtěžší chvíli svého života. Nedostává se mi slov, abych to sám vyjádřil. Bůh nechť Vás ochraňuje a pospěšte rychle sem, přese všechno.
Váš oddaný
Hermann Göring
A ve stejném čase, kdy na jihu, v bavorských Alpách, probíhalo právě popsané drama posledního dějství té tzv. "tisícileté Třetí říše", která měla však trvat, "díky Bohu", jen 12 let, konalo se také v Lübecku, na severoněmeckém baltském pobřeží o trochu odlišné jednání, i když s podobným cílem.
Totiž říšský vůdce SS Heinrich Himmler, jeden z přímých účastníků konference konané v noci na 23. duben v Hitlerově bunkru, tajně vyzval generála SS Walthera Schellenbergra, aby se s ním a s představitelem švédského Červeného kříže hrabětem Folkem Bernadottem, setkal na švédském konzulátu v Lübecku.
Na sjednané schůzce "der treue Heinrich" (česky - věrný Jindřich), jak Himmlera často označoval AH, s patosem prohlásil, že "Vůdcův velký život se blíží svému konci." Himmler tak vlastně vyjadřoval názor, že by Hitler již mohl být mrtev, a že nyní vlastně vše závisí na nich, aby podnikli nezbytné kroky k záchraně Říše před sovětskou okupací.
Himmler si prostě přivlastnil pravomoci AH a navrhl, aby byli kontaktováni západní Spojenci s nabídkou "Bezpodmínečné kapitulace Německa s tím, že boj proti Rudé armádě bude pokračovat do té doby, než by Američané a Britové zaujali jejich pozice proti Sovětům...!!!"
Zbývající dva, Schelenberg i hrabě Bernadott s názorem Himmlera souhlasili. Na naléhání hraběte Bernadotta byl sestaven dopis, který Himmler podepsal...
