Díl I.
Část 1.
Musím přiznat, že vyznat se v politickém dění Itálie nebylo a nebude nikdy lehké. Jak je italský národ temperamentní, tak temperamentně se vždy choval a chová i v politice a v politickém životě. Jestliže chceme popsat italský fašismus, který v Itálii zvítězil ze všech diktátorských režimů, které zapříčinily 2. světovou válku, jako první, tedy v roce 1922, musíme to hořké jablko nakousnout. Jestliže budeme popisovat politické dění v Itálii, budeme jej směřovat k 2. světové válce, musíme u toho dění popsat především člověka, který byl nositelem fašismu až do roku 1945. A to i přesto, že Mussolini u zrodu nacionalistického hnutí v Itálii nestál, ale pak již u zrodu „fasci“, které vzniklo z několika různých hnutí v roce 1919, již stál. Začít při popisu musíme někde trochu v historii, někde v době, kdy vzniklo Italské království. Pojďme tedy trochu na ten začátek a na pozadí vývoje Italského království a politického vývoje Mussoliniho, sledujme vznik prvního diktátorského režimu v Evropě, který velice významně přispěl k faktu, že vznikla 2. světová válka.
K úplnému sjednocení Itálie a k vzniku Italského království došlo v roce 1871 připojením Říma (říjen 1870).
Mapa postupného vzniku Italského království.
Hlavou království byl po sjednocení země král Viktor Emanuel II., který v tezi o politickém obrození, chtěl také obrození hospodářské. Ovšem byly to jen teze, zvláště ta hospodářská. Propast mezi bohatším severem (pod Alpami) a chudším jihem „italské boty“, byla v hospodářství hodně veliká.
Když přestal být cítit střelný prach z bojů, z doby sjednocování, začínají si obyvatelé Apeninského poloostrova zvykat na boj politický, který však u temperamentních Italů nevylučuje násilí a násilnosti. Politický boj zdědí levicové demokraty a garibaldiovské bojovníky, kteří chtěli co největší podíl na moci v Itálii.
Právě ta špatná hospodářská situace Italského království, kterou měla zmenšit koloniální politika, ale nezmenšila, byla živnou půdou pro italský socialismus. Italský socialismus své podklady hledal u Karla Marxe a Bedřicha Engelse, podle kterých si také italští socialisté chtěli zajistit lepší sociální perspektivy. To vše vedlo k několika vlnám stávek, které zase naopak vyvolávaly odpor středních vrstev a kapitálu. Na pozadí těchto bojů vzniká v roce 1882 Italská dělnická strana, jejíž první poslanec Andrea Costa vstupuje také v té době do Parlamentu v Římě.
Do Parlamentu ho volil i otec Benita Mussoliniho, kovář Alessandro Mussolini (nikdy nechodil do školy) z nejvíce „rudé“ oblasti Itálie, z kraje Romagna.
Benito Amilcare Andrea Mussolini (otec mu dal jméno dle svých idolů: bojovníka za svobodu Latinské Ameriky Benita Juáreze, dále pak socialisty Andrea Costy a revolucionáře Amilcara Ciprianiho) se narodil 22. července 1883. Již v mládí byl rváč a vždy využíval své fyzické převahy ( musel pomáhat tátovi - kováři) a terorizoval i své spolužáky. Dokonce když dostal od učitele pár facek, bez sebe vzteky se pustil i do něj.
Samozřejmě pod vlivem otce a levicových socialistů se stal levicovým socialistou sám.
Na konci 19. století dochází v Itálii k řadě bombových atentátů a následným zásahům italské armády. Atentáty vrcholí smrtí italského panovníka. Spolu s anarchisty stát omezuje i socialisty.
Následníkem trůnu v Italském království se pak stane Viktor Emanuel III., o kterém se říkalo, že nebyl malý jen postavou. Benito Mussolini si bral později, jako novinář, Viktora Emanuela III. - velmi často, za terč posměchů, do svých článků.
Později se Benito Mussolini stal suplentem ve škole a dokonce i jeden rok učil. Psal také socialistické články do různých novin. Trpěl neustálým nedostatkem peněz a blížil se nástup vojenské služby (1902), které se tehdy on antimilitarista chtěl vyhnout. Emigroval do Švýcarska, kde se zapojil do pomoci italským socialistům a kde lze vystopovat začátek jeho politické kariéry. Pracovat manuelně se mu nechce (přestože ten návyk z domova měl), ve volných chvílích se vedle role novináře a táborového řečníka věnuje studiu marxismu v celé jeho šíři, včetně těch myšlenek, které později neodpovídají představám V. I. Lenina a III. Internacionály. Vzdaluje se tak marxistickému ortodoxnímu učení. Jeho pobyt vrcholí v Ženevě mezi 19. a 20. březnem 1904, kde se účastní jako delegát VIII. Sjezdu italského socialistického svazu, a kde se seznámí s některými význačnými představiteli italské levice. Na přímluvu jedné z nich Angeliky Balabanoffové, se dostane na lausannsskou universitu. Tady se zdokonalí ve francouzštině a na univerzitní půdě se seznámí s mnoha díly filozofů. Právě zde také pozná ideu „nadčlověka“, když přečte celé dílo Friedricha Nietzscheho, seznámí se s jeho zákony a jeho morálkou (z Nietzscheho nadčlověka, z jeho zákonů, také vycházel nacismus v Německu). Mussolini si pak tyto zvrácené ideje - „nadčlověka“ - dobře pamatuje a později je zakomponuje do fašistického hnutí. Je to Nietzschův „hrdina“ – „moudrý a neúprosný bojovník“, který čelí společnosti, jež je výsledkem 2 000 let křesťanství. Na křesťanství a na Boha Mussolini (v křesťanské Itálii) útočil často a nevybíravě, stejně jako na jeho představitele na zemi, na papeže.
Když chtěl dokázat neexistenci Boha tak se na jednom shromáždění, kde měl slovo, rouhal těmito slovy a činy. Vytáhl provokativně hodinky a řekl, cituji:
„ Dávám Bohu 5 minut času, aby mě srazil bleskem. Když mě v tomto čase nepotrestá, můžeme říci, že neexistuje. Vyzývám ho ….“
Ještě jednou – v katolické zemi – takto sugestivně se tento despota, rváč a cynik choval!
Ostatně Mussolini útočil na cestě k vrcholu k moci na všechny a na vše, zvláště byl – li ten někdo u moci!
Zatím Mussolini útočil perem, tiskařskou černí a slovem!
Zatím!
Útočil na místa, kde chtěl sám jednou být!!!
Po návratu ze Švýcarska se dobrovolně přihlásil k vojenské službě ( v Itálii byla vyhlášena mezitím amnestie a tak opuštění země a nenastoupení vojenské služby, nebylo pro něho trestné), později o ní psal, že se mu tam líbilo a to přesto, že byl v té době antimilitarista.
Z vojenské služby do civilního života byl propuštěn 4. září 1906.
Jeho další léta jsou spojena s bojem za socialismus, s bojem proti imperialismu a s bojem proti militarismu. Několikrát je zatčen, ale jako socialista je později vždy rychle propuštěn.
Nejdelší vězení si prožil, když jako antimilitarista bojuje v roce 1911 proti válce, kterou vede Itálie v Tripolsku a Kyrenaice. Tehdy jako socialisté vytrhávají koleje a pražce na nádraží ( v Miláně), poráží telegrafní sloupy, aby tak zabránili odjezdu vojákům do války. Je za to zatčen. Soud mu vyměří 5,5 měsíce vězení. Ve vězení si připraví knihu - „ Můj život“, kde se vykreslí jako socialista a bouřlivák!
Bouřliváctvím si buduje u socialistické strany pozice, které ho vynesou až do ředitelování největšího deníku socialistické strany, kterým je „Avanti“ (Kupředu) v Miláně Jeho ředitelování, jeho články, však pro socialistickou stranu znamenají, že se nestal ředitelem novin, ale „diktátorem socialistické strany“!
V socialistické straně existovaly 2 proudy, nebo křídla. Křídlo revolucionářů a tam patřil Benito Mussolini. A křídlo reformistů, které chtělo umírněnou cestou nastolit socialismus, sem patřili staří členové Italské socialistické strany a její funkcionáři. Působení Benita Mussoliniho v „Avanti“, jeho revoluční články, jeho nestálost názorů mu u socialistů zlomila vaz. Na začátku 1. světové války křičí pro absolutní neutralitu Itálie a za 3 dny již říká, že ta neutralita nemusí být absolutní. Když se pak 14. listopadu 1914 vyjádří v „Avanti“ pro tzv. „dobrou válku“ píše tak vlastně nekrolog nad svým marxismem, protože reformisté válku nechtějí - v žádné podobě.
Dne 24. listopadu 1914 ( je mu 31 let) je na sjezdu v Milánském Lidovém divadle zbaven funkce ředitele „Avanti“ a zároveň je vyhozen ze socialistické strany.
Zajímavé na této schůzi je to, že jej socialisté vůbec nechtěli pustit ke slovu a vše změnila náhoda.
Mussolini, vzteky bez sebe, praštil rukou do stolu a rozbil při tom karafu s vodou. Řízl se, a s krvácející rukou, do nastalého ticha řekl věštecká slova, cituji:
„Nenávidíte mne proto, že mě ještě milujete… Pokud si myslíte, že jsem mrtvý, bude pro vás strašným překvapením vidět mě znovu živého a nesmiřitelného… Dnes večer mě vyloučíte, vyženete z italských ulic a náměstí. Dobrá. Přísahám, že budu ještě mluvit, že za několik let mě budou davy Itálie následovat a tleskat mi, zatímco vy už budete mlčet.“
Nikdo tehdy na konci roku 1914 nemohl tušit, že budoucí diktátor - Duce Mussolini - tato slova hrůzným způsobem naplní.
Zatím si jen založil v roce 1914 nové noviny „Popolo d’Italia, ve kterých byl opět ředitelem. Byla to jen tečka za Mussoliniho „rudým obdobím“.
Nyní se vrátil ke svým starým známým spojencům, s kterými stále koketoval, k revolučním syndikalistům, kteří byli stoupenci války.
Ti už začátkem října 1914, někteří z nich, založili tzv. „Revoluční svaz“ - Fascio (Fascio – nezaměňovat s Fasci)), kterým tlačili na vládu a mluvčí neutrality, aby společně s nacionalisty a dalšími zastánci aktivního postupu Itálie prosadili vstup země do válečného konfliktu po boku Dohody.
