ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 16.

[michan]

ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 16.
Mapa akcí československých a sovětských partyzánů



na území ČSR do 9. května 1945.
Ještě jedna historická epizoda je zmiňována při popisu 1. čs.partyzánské brigády Jana Žižky (viz také některé další popisy:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hyeny_(Ja ... D%C5%A1il)
http://rodinnivalecnici.webnode.cz/voje ... ana-zizky/
http://www.panzernet.net/php/index.php?topic=5856.0
a i zde: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/ ... ovsku.html
a o partyzánském oddílu Olga, viz také zde:
http://www.fronta.cz/dotaz/partyzansky-oddil-olga
), brigády velice "bezvýhradně" opěvované v historiografii komunistické doby.
Příběh se začíná rozvíjet při bujaré oslavě Nového roku 1945. Před oslavou totiž podporučice Olga Františáková, dcera hostinského, navštívila svého nemocného otce a přinesla do hor několik lahví dobré pálenky. Podporučice Olga Františáková, v jedné, zřejmě intimní chvilce, požádala po oslavě majora Murzina, aby ji nechal velet. Že by chtěla mít svojí vlastní partyzánskou skupinu. Murzin se prý nejprve jen smál, ale pak řekl, že do čela skupiny postaví Josefa Houfka, kterého povýší do hodnosti poručíka a Olga, jako podporučice, bude jeho zástupce (ona prý ho stejně přesvědčí a bude velet sama, vždyť Houfek byl do ní úplně blázen). Pak se skutečně všichni tři dohodli. V knize Hyeny od Jaroslava Pospíšila a v knize Rudá zrada, viz. autora Rudolfa Ströbingera (o Ströbingerovi, viz. zde Wikipedie:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Str%C3%B6binger
), se objevilo spousta neznámých faktů a i dokumentů o partyzánské skupině Olga. Poslechněme si, co sestavil náš přední historik z jejich popisů o začátcích činnosti skupiny Olga, cituji:

"Do bojů s Němci se partyzáni nově utvořené skupiny nijak zvlášť nehrnuli. Dávali přednost veselému partyzánskému životu. Houfek s Olgou se rozhodli pro přesun na Českomoravskou vrchovinu. Policejní hlášení na trase jejich pochodu hovoří o vyloupených potravinářských obchodech a trafikách. Na rozkaz Olgy se skupina rozdělila na dvě části. Pepek, Olga a čtyři čeští partyzáni utvořili jednu skupinu, čtveřice uprchlých sovětských zajatců druhou. Obě skupiny měly samostatně táhnout napříč Moravou. Olga chtěla patrně navázat kontakt s organizací Rady tří (R3) generála Luži (
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rada_t%C5%99%C3%AD
). Po druhé skupině se v prostoru Křižanova ztratila jakákoli stopa. Patrně padla do nacistické léčky (Historickým podkladem pro informace je výňatek z knihy J. Pospíšila, Hyeny, a také Rudolf Ströbinger, Rudá zrada a od: pan PhDr. Karel Richter, CSc., Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 102, 103, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)."
Činnost partyzánské skupiny Olga začínala velice nechvalně, jak svědčí zápisy v četnických knihách, neboť už 12. ledna 1945 v půl osmé večer vtrhla Olga s pěti muži do trafiky v Brankovicích u Bučovic.
"Zabavili 3 500 cigaret značky Zora, 3 000 cigaret značky Vlasta, 2 800 cigaret značky Viktoria, sto balíčků cigaretového tabáku a 50 doutníků. Trafikant dostal místo peněz od Olgy potvrzení, že mu bude po válce zaplaceno." A z hlášení četnické stanice v Brankovicích, odkud pochází citace ze Ströbingerovy knihy /Rudá zrada/ se dozvídáme popis Olgy:
"Žena pětadvacet až třicet let stará, asi 160 centimetrů vysoká, pološtíhlá, s oválným pečlivě ošetřovaným obličejem. na pravé ruce dva zlaté prsteny, na prsteníku levé ruky třetí, poněkud širší prsten z téhož kovu. Energická, tmavá plavovláska. Nápadně krásná žena. Ozbrojená pistolí. Na hlavě koženou čepici s kožešinovým okrajem, krátký kožený kabát, tmavé kalhoty a černé šněrovací boty. Mluví perfektně česky."
A ihned další den, tedy 13. ledna 19445, stejná skupinka partyzánů přepadla byt německého správce statku Kamínky Karla Pachera, aby se lépe ozbrojila. Ten vytáhl pistoli a stačil jen jednou vystřelit, když při přestřelce utrpěl zranění. Několik mužů spolu s Olgou vniklo do domu, kde sebrali dvě lovecké pušky, dvě pistole, revolver, 20 000 korun, zimní prádlo a boty. Četnická zpráva zaznamenala opět popis Olgy takto:
"Žena ve věku asi pětadvaceti roků, vysoká kolem 165 centimetrů. Plavovlasá, modré oči a bledý oválný obličej. Na sobě měla hnědý kostým a zelenou halenku. Vysoké boty a kožený opasek..."
Jiná četnická zpráva s pozdějším datem, z "9. února mladá žena v uniformě barvy khaki ve vysokých černých botách v doprovodu dvou mužů uloupila trafikantu Novotnému více než 6 000 cigaret (Historickým podkladem pro informace je výňatek z knihy J. Pospíšila, Hyeny, a také Rudolf Ströbinger, Rudá zrada a od: pan PhDr. Karel Richter, CSc., Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 103, 104, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)."
Ale objevili se i další příhody z pochodu partyzánské skupiny "Olga" Moravou, které také svědčily o svérázném jednání. Při putování se oddíl stále rozrůstal. Byli i akce na poškození německé válečné mašinérie. Bohužel, některé příhody končili i smrtí těch nevinných.
"Ve vesnici Koběřice velikášský chvastoun Houfek dal obecnímu sluhovi vybubnovat oznámení, že vesnici obsadil partyzánský oddíl Olga a kdo se do 8,00 hodin příštího dne pokusí opustit vesnici, bude zastřelen. Řezníkovi Hemalovi partyzáni zabavili 60 kg salámů. Oddíl se během svého tažení vesnicemi početně rozrůstal přijímáním dobrovolníků.
Koncem února se Houfek s Olgou dozvěděli, že na nádraží v Morkovicích stojí několik cisternových vagónů s benzínem. Rozhodli se provézt diverzní akci´Benzin´. 23. února kolem půlnoci obsadili nádraží, kde byl v té době přítomen pouze přednosta stanice Zavadil a jeden ze železničních zaměstnanců. Strhli telefonní vedení a zničili telegrafní přístroj. Pak otevřeli výpustné kohouty čtyřiadvaceti cisteren. Vyteklo z nich 512 600 litrů pohonných hmot. Přednostovi nařídili, že policii může uvědomit až v 8 hodin ráno.
Přednosta stanice rozkaz dodržel. Brněnské gestapo ho zatklo a jako pomahače partyzánů jej společně s obuvnickým dělníkem Květoslavem Kolaříkem poslalo na smrt (Historickým podkladem pro informace je výňatek z knihy J. Pospíšila, Hyeny, a také Rudolf Ströbinger, Rudá zrada a od: pan PhDr. Karel Richter, CSc., Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 104, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)."

A pak byly i akce, které svědčili o tom, že když máš zbraň, a lidi kteří tě poslouchají, přivede to člověka k pocitům, že smí vše, a že je neomylný, a má nekončící moc....!

"28. března vpadnou do zdislavického zámku. Zahradníka přinutí ke spolupráci. Přeruší telefonní vedení. Německého správce Langra zbijí a Houfek ho nakonec i s jeho manželkou odsoudí k smrti. Určí popravčí četu, která manžele odvede do sklepa a zastřelí.
Ze zámeckých zásob uspořádají divokou hostinu s nevázaným pitím vína. Přitom budou střílet do stěn a stropu, rozřezávat čalouny a vzácné obrazy. Opilí se odpotácejí s hulákáním do blízkého lesa."
A tady někde se skutečně muselo něco zlomit a jak Olga, tak Houfek dostali chuť na zabíjení...
"V Kvasicích odsoudili k smrti velitele české četnické stanice pro údajnou horlivou spolupráci s Němci. Poručík Houfek rozhodl o způsobu popravy: ´smrt úderem do hlavy a probodnutí srdce´."
Další poprava má následky pro jednoho z partyzánů. Je již natolik kontroverzní , že vyvolá reakci a dojde k obvinění velitele Houfka. Partyzán Jindřich Gloza se ozve, že nepřišel jen vraždit, ale že chce bojovat proti Němcům. Ale to neměl! Stalo se něco, co nesvědčilo o ničem dobrém...!
"Další poprava se uskuteční 12. dubna. Čtyři partyzáni na Houfkův rozkaz pověsí údajného českého zrádce. Mezi příslušníky skupiny se však začnou ozývat nespokojenci. Nejhlasitěji osmatřicetiletý Jindřich Gloza, otec tří dětí, který se po dva roky skrýval ve vesnicích a v lesích Chřibského pohoří, protože odmítl nastoupit práci v rámci totalitního nasazení v Německu. Přihlásil se k partyzánům, aby bojoval proti Němcům, ale ne proto, aby vraždil."

Rebelanta však ani Houfek, ani Olga, v oddíle nemůžou strpět. A následovalo řešení z těch nejstrašnějších možných...! Ströbinger píše (Rudá zrada) o tragické události, která se stane na Květnou neděli 1945:

"Partyzánský oddíl se právě pohyboval v blízkosti vesnice Nemochovice. Dvě ženy, zastupující velitelka Olga Františáková a partyzánka Marie Parollová, a muži z oddílu procházeli kolem vesnického hřbitova, když Pepek Houfek vydal povel k zastavení.
Gloza musel předstoupit. Pepek zuřil. Řval jako zvíře. Gloza podrývá autoritu. Kdo neuznává velitele, ten se staví také proti všem členům partyzánské jednotky. Gloza rozkazy kritizoval a velitele dokonce označil za specialistu na loupeže a drancování trafik. Tak vážné obvinění si Gloza odpyká...
Nešťastníka svázali a Pepek jmenoval tříčlennou popravčí skupinu, která měla ihned vykonat rozsudek. Odsouzený prosil o milost, ale Pepek nechtěl nic slyšet. Olga nepronesla ani slůvko ve prospěch Glozy. Odsouzeného odvedli do blízkého lesa...
Gloza se ještě, když ho vedli na popravu, pokusil uprchnout, ale neměl štěstí. Jeden z členů popravčí skupiny, Rus Timofej, ho srazil pistolí k zemi. Údajného zrádce měl podle Houfkova výslovného příkazu zastřelit český partyzán Jaroslav, ale usmrtit kamaráda bylo pro něj příliš. Prosil Timofeje, aby Glozu popravil místo něho. Timofej po krátkém váhání souhlasil. Poručil Glozovi, aby poklekl, a pak mu rychle vpálil dvě kulky do hlavy.
Pepek Houfek nebyl s hlášením o popravě spokojený. Chtěl se osobně přesvědčit, zda je ´zrádce´ opravdu po smrti. Když přišel na místo popravy, Glozovo tělo tam nebylo. Zmizelo. Partyzáni okamžitě zahájili pátrací akci. Ale nemuseli dlouho hledat. Ve vzdálenosti asi třiceti metrů našli těžce zraněného Glozu. Jeho utrpení ukončily další dva výstřely z pistole (Historickým podkladem pro informace je výňatek z knihy J. Pospíšila, Hyeny, a také Rudolf Ströbinger, Rudá zrada a od: pan PhDr. Karel Richter, CSc., Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 105, 106 vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)."

[michan]

ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 17.

Ale nejen u 1. čs.partyzánské brigády Jana Žižky docházelo ke kriminálním činům, k násilnostem a zločinům. Tak například příslušník sovětského desantu NKVD Zarevo, s krycím názvem Michal ze Žitomiru, který se vydával za velitele, vtrhl do domu starosty Fialy v Lukovečku u Zlína. Z pamětí Františka Ticháčka je historicky sdělováno přes Jaroslava Pospíšila (Jaroslav Pospíšil, kniha Hyeny, zde viz více:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_ ... pisovatel)
). "To, že zbil v opilství naprosto nevinného starostu Fialu nebo že v témže stavu postřelil do břicha Marii Plíškovou, by nebylo ještě tak zlé. Nejhorší bylo, že z touhy po troše kořalky zavinil smrt pěti českých občanů (Historickým podkladem pro informace je výňatek z knihy J. Pospíšila, Hyeny, a také od: pan PhDr. Karel Richter, CSc., Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 106, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)."
Ale i další svědectví, jako například Karla Outraty a Karla Kyra odkrývají z velké části zločin dalšího "sovětského desantu Jermak", cituji: "Manželka německého hajného Viktory, který byl povolán na frontu, žila v javořičské hájovně sama se dvěma dětmi. Podporovala partyzány stejně jako předtím její manžel. Parašutisté v čele s Fursenkem, kteří se večer 10. dubna opili v místním hotelu, si dali od zlovolné hoteliérovy manželky nakukat pomlouvačné tvrzení, že Viktorová je nacistka, která zrazuje. Griško, Leonid, Naděžda a Čech B. vtrhli do hájenky a zastřelili Viktorovou a její děti. Poté hájenku vyloupili a zapálili. Téže noci zastřelili ještě javoříčského občana Dostála a dva Armény, uprchlé sovětské zajatce, které Dostál přivedl do lesa k partyzánům. Vraždění jarmakovci dovršili, když k ránu zastřelili starostu Malínka z blízkého Veselíčka, který přijel s hasiči k hořící hájence." (Historickým podkladem pro informace je výňatek z knihy J. Pospíšila, Hyeny, a také od: pan PhDr. Karel Richter, CSc., Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 106, 107, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.).
Pan PhDr. Karel Richter, CSc., zakončuje svou analýzu a popis slovy o tom, že upozornění na nepravosti v partyzánském hnutí není znevažování jeho činnosti, prospěšnosti a přínosu pro vojenský postup RA. Přínosem bylo i ničení infrastruktury bojujícího Wehrmachtu a jejího zázemí a doplňování informací pro vojenské štáby osvoboditelů. Seznamuje nás zde v analýze i s dalšími aspekty tohoto hnutí. Celé vyjádřil slovy, cituji:

"Partyzánské hnutí, bez ohledu na to, že převážně sloužilo komunistickým a sovětským zájmům, přispívalo nesporně k oslabení vojenské síly a stability Hitlerova Německa a nacistického režimu v protektorátu Čechy a Morava. Proto také strhávalo do svých řad i četné české vlastence, kteří netušili, že se pod vlajkou boje proti okupantům účastní příprav k postupné bolševizaci a sovětizaci osvobozeného Československa. Partyzánské hnutí přesto bylo nedílnou součástí národně osvobozeneckého boje českého a slovenského lidu a nutno, zajisté po zásluze, ocenit podíl partyzánů na konečném vítězství. To však neznamená, že máme pod tradice hrdinných partyzánských bojů plných obětí mlčky zahrnovat i činy nedůstojné vznešených cílů protifašistického boje a zavírat oči před zvůlí a často zločinným jednáním dobrodruhů, kteří zneužívali výsad, pravomocí i autority revolučního partyzánského hnutí k ukájení svých násilnických a kořistnických sklonů. Odhalovat činy tohoto druhu neznamená žádnou újmu na dobrém jménu partyzánského hnutí, nýbrž naopak záslužně očisťuje politicky zidealizovaný obraz od zakrývaných skvrn, které k němu nepatří (Historickým podkladem pro informace je výňatek z knihy J. Pospíšila, Hyeny, a také od: pan PhDr. Karel Richter, CSc., Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 107, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)."
K dalšímu popisu doby a místa nesporně patří i tehdejší vývoj na politicko-vojenské scéně. Musíme o něm mluvit i proto, abychom pochopili co bylo od podzimu 1944 až do Košického vládního programu (byl přijat 5. dubna 1945, viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ko%C5%A1i ... AD_program
) a sestavení nové vlády (
https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%A ... ierlingera
a zde ještě samostatně Košický vládní program:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ko%C5%A1i ... AD_program
) po té exilové vládě z Londýna (tedy půjdeme i do zákulisí - má poznámka), která měla, od, dubna 1945, uvádět nový program na osvobozovaném území do života.
Cesta do Košic, ale i vše ostatní bylo plně v režii KSČ a je nepochopitelné, jak snadno se prezident Beneš a jednotlivé demokratické strany nechali ošálit komunisty a SSSR. V dané době to byla neschopnost vidět dál, i když jak uvidíme, byli mezi nimi lidé, kteří viděli a znali metody bolševiků SSSR a komunistů, KSČ a KSS, a viděli co se připravuje. Pojďme a řekněme si - Jak to tehdy bylo?

Vláda ČSR v roce 1945.
Českoslovenští komunisté, KSČ, kteří jsou všeobecně vnímáni jako - "Moskevští vedoucí komunisté v čele s Klementem Gottwaldem", již od konce roku 1944, ale i na počátku roku 1945, s přibývajícím časem stále hlasitěji požadovali, aby londýnská exilová vláda svůj návrat do vlasti neprovedla z Londýna, ale z Moskvy. A neměla se vůbec vracet ve složení, které měla v Londýně. KSČ si tedy přála, aby prezident Beneš rozpustil londýnskou exilovou vládu ještě v zahraničí, a to v Moskvě, kam se měla co nejdříve přestěhovat. Svou podivnou logiku a argumentaci tehdy opírali o uznávání hegemonie Sovětského svazu a o vítězný postup Rudé armády...!
"Není podivné, že zahraniční vládě, která od počátku války reprezentovala bojující Československo a zastávala jeho zájmy, se upíralo právo vrátit se po vítězné válce domů a předložit svobodně zvolenému československému parlamentu účty ze své válečné činnosti (Historickým podkladem pro informace je zde: pan PhDr. Karel Richter, CSc., - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 149, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)?"
Na tehdejší dobu, leden 1945, vzpomínal později Ladislav Karel Feierabend, tehdejší ministr financí londýnské exilové vlády, z jehož vzpomínek sestavil pan Karel Richter události, které je dobré znát. Cituji:

"Ministr financí Ladislav Feierabend, který začínal být jako agrárník spolu se Slovákem Jánem Lichnerem pod tlakem komunistů odsouván do pozadí s odvoláním na údajnou kolaborantskou zkompromitovanost agrární strany, navštívil 18. ledna 1945 prezidenta Beneše, aby mu podrobně vylíčil své obavy o budoucnost osvobozené republiky. Řekl mu rovnou:
Sovětský svaz je, pane prezidente, něco jiného, než jak ho světu líčíme. Události v Rumunsku, Bulharsku a Řecku dokazují pravý opak toho co hlásáme. Že demokratizace Ruska, jak to napsal Ripka v brožuře East and West (Východ a Západ), a celé sovětské společnosti, která je trvalým výsledkem sovětského revolučního procesu, vyloučily z ruské politiky imperialistické cíle, které carské Rusko uskutečňovalo vůči malým národům."

Ladislav Karel Feierabend byl totiž skutečně přesvědčen, že v tehdejší době roku 1945, už Sověti všude propagují komunistické strany všech jednotlivých států, a ty jsou potom prostředkem jejich imperialistické politiky. Byly to v té době komunistické strany jednotlivých států, které sice hovořily o hájení zájmů svých národů, ale to byla jen záminka k podpoře sovětského imperialismu (bude o chvíli vysvětleno blíže).

"Nejpřesvědčivějším důkazem mu byly události v Polsku a na Podkarpatské Rusi. Rozpuštění Kominterny bylo jako taktický tah, protože už jí Sovětům nebylo zapotřebí, neboť ovládají komunistické strany v jednotlivých zemích prostřednictvím jejich vedoucích představitelů. Ti dostávají zvláštní školení v Moskvě a v Sovětském svazu vidí ideál svých tužeb (bože jak málo se od té doby pro některé lidi něco změnilo - má poznámka), jemuž je nutno sloužit a pro nějž nutno pracovat, třeba i proti zájmům své země. Příkladem je anexe Podkarpatské Rusi prostřednictvím podkarpatských komunistů. Je dokonce obava, aby také na Slovensku nezačali komunisté agitovat pro připojení k Sovětskému svazu, jako se to už stalo ve východoslovenských Michalovcích. Není konečně ani jasné, kde se nově vytýčená sovětsko-československá hranice zastaví. Zvlášť když velvyslanec Fierlinger dělá svou vlastní politiku, která je zabarvena komunisticky a není československá."

Zde viz foto



Zdeňka Fierlingera,
a zde ještě i něco více o Zdeňku Fierlingerovi:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Fierlinger

A bylo zcela nešťastné až naivní, že prezident Beneš, ač přiznával, že se mu situace na Podkarpatské Rusi také nelíbí, vždyť měl zprávy i o tom, že Rudá armáda tam sesazuje československé národní výbory a dosazuje do nich protičeskoslovenské, komunistické výbory, pak mluvil stejně ve prospěch Stalina. Přitom jej také zlobilo, že byla na Podkarpatské Rusi znemožněna mobilizace do čs. armády a vládnímu delegátovi ČSR, nedovolily sovětské orgány ani radiové spojení s vládou. To musel generál Hasal obejít tak, že přes výslovný zákaz, používali tajnou vysílačku umístěnou na pojíždějícím džípu, aby jí nezaměřily sovětské goniometrické přístroje (zprávy však četli Němci, kteří znali kód - má poznámka).

"Molotov a Vyšinskij sdělili vládnímu delegátu Němcovi požadavek, aby se prezident a vláda co nejdříve odstěhovali do Lvova a tam zůstali, dokud se nebudou moci přesunout na osvobozené území.
Feierabend již dříve upozornil prezidenta, že přestěhování na osvobozené území není tak jednoduchá záležitost, jak by se mohlo zdát. Vyžaduje splnění určitých předpokladů. Především musí být osvobozeno rozsáhlejší území, jehož větší část musí být pod československou správou. Musíme mít zaručený styk se západem, zejména musíme mít vlastní leziště a vlastní letadla. Jinak by se prezident a vláda ocitli v pasti nastražené komunisty, aby mohli klást nepřijatelné podmínky (Historickým podkladem pro informace je zde: pan PhDr. Karel Richter, CSc., - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 149, 150, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)."

[michan]

ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 18.
Dlouholetý ministr financí v londýnské exilové vládě



, Ladislav Karel Feierabend (více viz zde Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Karel_Feierabend ), ve svém pokračování rozhovoru



s prezidentem Edvardem Benešem říká, že jej prezident nechal domluvit a pak si ve své kanceláři nechal od komorníka, do pozlaceného porcelánového koflíčku, dolít kávu, kterou takřka celou při naslouchání vypil. A pak odpovídal slovy:

"Vaše analýza mě zajímá pane kolego, ale je nesprávná. Neděláte rozdíl mezi Sovětským svazem a komunistickou politickou organizací v jiných zemích. Nesmíte také zapomínat na životní zájmy Sovětského svazu, jemuž z důvodu vlastní bezpečnosti nemůže být jedno, co se děje na území mezi ním a Německem. Máme-li si zachovat přátelství Sovětského svazu, musíme tyto zájmy uznat a nesmíme je vykládat jako imperialismus (je až nepochopitelné, jak se prezident malé země, v tomto případě prezident ČSR, chce zastávat a zastával velmoci, zde SSSR, a přiznává mu životní zájmy a to na úkor jiných, malých států. Tohle podpořilo ty velké velmoci, neboť ty malé státy s tím, i dle Beneše, 'přece počítají'. Ale faktem vždy zůstane, že imperialismus je vždy imperialismem a ne jenom někdy! - má poznámka). Zejména proto, že mezi středoevropskými státy jsou země, které se ochotně spojily proti Sovětům s nacistickým Německem, nebo jako Polsko mají protiruské obyvatelstvo." Zde se prý pan prezident na chvíli odmlčel a znovu napil kávy. Feierabend, který rozhovor později popsal již věděl, že prezident ještě neskončil a skutečně se nemýlil.
"Vy pokládáte za imperialismus sovětskou podporu národních snah Ukrajinců, které se projevují v územních požadavcích vůči Polsku a také vůči nám na Podkarpatské Rusi (vždyť to přeci bylo v rámci SSSR - má poznámka). Pokládáte konečně u Sovětů za imperialismus, co byste byl u Britů, Francouzů a Američanů ochoten pojmenovat jinak (V žádném případě nelze rozlišovat anexi území velmocí v její prospěch. Jak již bylo řečeno, imperialismus bude vždy imperialismem - má poznámka). " A pak prezident po chvíli, konečně, ještě dodal fakt, který jsem zde dával do závorek: "Každá velmoc je do určité míry imperialistická, nutno to připustit také u Sovětů, ale naše zahraniční politika s tím počítá. Je realistická, má stále před očima, že ležíme v sovětské sféře a že sovětský vliv je uznán Spojenými státy i Velkou Británií. Západní velmoci mají větší zájem na mocném Sovětském svazu, byť byl komunistickou diktaturou, než na slabém a dnes ještě bezmocném Československu, ač je jim jako demokratický stát bližší (I zde se prezident Beneš v mnohém mýlil. Nejenže diplomacie ČSR neměla již v ruce svůj osud. Mýlil se i v tom, že v roce 1945 nás USA a VB, zvláště Velká Británie, 'zcela hodily přes palubu'. Dobrovolně prezident přepouštěl ČSR komunistům, jak si za chvíli řekneme, stejně jako je vkládal tím do područí SSSR - má poznámka)." Když prezident zachytil známky nesouhlasu na tváři ministra financí Feierabenda udělal ještě dovětek: "Já jsem si dobře vědom nebezpečí komunismu a bedlivě je sleduji. Nevěřím československým komunistům, ale musím mít ohled na jejich zahraničněpolitickou a vnitropolitickou sílu a podle toho řídit naši politiku (Jak již bylo řečeno, špatně analyzoval komunisty, špatně analyzoval vývoj, který se dostavil, a my si jej řekneme, po jeho příjezdu do Moskvy - má poznámka)." A další slova jsou již ze vzpomínek Feierabenda, který k tomuto rozhovoru napsal, cituji:

"Nakonec prezident potvrdil, že nyní komunisté požadují, aby se londýnská vláda ani v demisi domů nevrátila, a že jejich požadavek vyslechl, aniž ho přijal nebo zamítl. Buď jak buď bude proto nutno před odjezdem z Londýna projednat sestavení nové vlády se Slovenskou národní radou a s moskevskými komunisty, a proto zatím z Londýna nepospíchá (Jak později uvidíme, z těchto vět vznikl později diktát KSČ prezidentovi a exilové vládě v Londýně, který byl jen počátkem toho, co následovalo v Moskvě. Dávejme si velký pozor na další slova a na další děj - má poznámka).
Celý rozhovor byl veden ve velmi přátelském ovzduší a klidným tónem (píše Feierabend - má poznámka). Zdálo se mi, že nejnovější komunistický požadavek není Benešovi příjemný, ale je tak naléhavý, že se mu patrně nebude moci vyhnout. Moje obavy nebyly rozptýleny, ale odcházel jsem uspokojen. Rozuměl jsem rozhovoru tak, že prezident klade největší váhu na náš dobrý poměr k Sovětskému svazu, aby si zajistil jeho plnou podporu pro naše požadavky při jednání o příměří, popřípadě na mírové konferenci, a že je ochoten dělat ústupky československým komunistům, poněvadž věří, že budou doma největší stranou. Ovšem jen takové ústupky, které by neohrozily demokratickou základnu státu, a že si je dobře vědom nebezpečí ze strany komunistů /To už se historie, popoháněna KSČ, dala do pohybu směrem proti demokratickým a vůbec nepřipraveným stranám, které většinou špatně situaci analyzovaly a nebo měly ve svých řadách lidi, kteří, jak si také řekneme, komunistům podlézali. Vše bude v dalším textu řečeno - má poznámka/ (Historickým podkladem pro informace jsou zde výňatky z Ladislav Feierabend - Politické vzpomínky, Soumrak československé demokracie, Politické vzpomínky I. Brno : Atlantis, 1994. 475 s., Politické vzpomínky II. Brno : Atlantis, 1994. 367 s., Politické vzpomínky III. Brno : Atlantis, 1996. 503 s., které sestavil, pan PhDr. Karel Richter, CSc., - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 151, 152, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)."

Prvé větší působení činnosti KSČ proti exilové vládě v Londýně, nátlak, se projevil 8. února 1945, kdy na neformální schůzi ministrů u prezidenta Beneše v Aston Abbots, oznámil dr. Jaroslav Stránský, jménem tzv. socialistického bloku, který utvořili komunisté s národními socialisty a soc. demokraty, že bylo usneseno, aby prezident republiky a zástupci jednotlivých politických stran odjeli do Moskvy a jednali tam o složení nové, domácí vlády. Tehdy to byl Feierabend, kdo na protest proti nedemokratickému postupu socialistického bloku opustil jednací sál.
Vše se jevilo tehdy zcela nepochopitelné, vždyť prezident republiky a i vláda po celou dobu co působili v exilu, hájili platnost ústavy první republiky s výhledem, že novou ústavu schválí až teprve Národní shromáždění zvolené doma, v ČSR. A mělo to být Národní shromáždění zvolené na základě všeobecného, přímého, tajného a rovného hlasovacího práva s poměrným zastoupením. Všichni tehdejší ministři exilové vlády přece počítali, že vláda se vrátí domů, při překročení hranic podá demisi, ale bude nadále pověřena vedením státních záležitostí do jmenování vlády nové, složené převážně z domácích činitelů. Není přece zatím vůbec zajištěn náležitý styk s domácími politickými činiteli, což může být teprve tehdy, až bude osvobozeno celé území ČSR.
A najednou tohle. Prezident Beneš je náhle nucen na základě nátlaku komunistů měnit názor. Prý ze dvou důvodů:
"Jednak nebylo jasné, jak dlouho potrvá, než bude celé území osvobozeno, jednak by komunisté, jak nyní bylo již zřejmé, exilové vládě správu osvobozeného území znemožnili, i kdyby se nacházela ve stavu demise. To, co si komunisté vynucovali, byl nedemokratický převrat státních poměrů. Přinutili prezidenta k tomu, že se po poradách s představiteli Slovenské národní rady a českých politických stran nakonec rozhodl jmenovat novou vládu po osvobození určité části československého území a dodatečně do ní přibrat i zástupce domácího odboje (Historickým podkladem pro informace jsou zde výňatky z Ladislav Feierabend - Politické vzpomínky, Soumrak československé demokracie, Politické vzpomínky I. Brno : Atlantis, 1994. 475 s., Politické vzpomínky II. Brno : Atlantis, 1994. 367 s., Politické vzpomínky III. Brno : Atlantis, 1996. 503 s., které sestavil, pan PhDr. Karel Richter, CSc., - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 152, 153, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)."

Když prezident Beneš viděl, že ministr financí, jeho exilové vlády v Londýně, Ladislav Feierabend, odešel z odpolední schůzky 8. února, na protest proti konání soc. bloku, pozval si jej na pondělí 12. února ve 4 hodiny k rozhovoru. To však byl již Ladislav Feierabend rozhodnut podat demisi. Dozvěděl se totiž o dalších událostech, "že jako bývalý ministr protektorátní vlády (celé viz výše v odkaze na Wikipedii, Ladislav Feierabend) generála Eliáše je komunistům trnem v oku bez ohledu na svou účast v odboji a dobrodružný útěk (v roce 1940) z protektorátu do zahraničí. Mimo to byl čelným představitelem neuznávané agrární strany. To byla vážná závada, neboť všechny nekomunistické strany včetně Šrámkových lidovců, se přiklonily k zákazu agrární strany kvůli údajné kolaboraci s Němci, a to navzdory skutečnosti, že byla před válkou nejsilnější stranou a že její předseda Beran, čelící brutální okupační realitě, byl vězněn v nacistickém koncentráku. Jakožto agrárník byl Ladislav Feierabend nepřijatelný i pro cestu do Moskvy. Důvody k demisi byly nasnadě (Historickým podkladem pro informace jsou zde výňatky z Ladislav Feierabend - Politické vzpomínky, Soumrak československé demokracie, Politické vzpomínky I. Brno : Atlantis, 1994. 475 s., Politické vzpomínky II. Brno : Atlantis, 1994. 367 s., Politické vzpomínky III. Brno : Atlantis, 1996. 503 s., které sestavil, pan PhDr. Karel Richter, CSc., - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 153, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Karel Richter, Apokalypsa v Karpatech.
Karel Richter, Dobývání domova, Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, Praha 2016, Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016: http://www.noos.cz,.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mapy volně přístupné na několika webech, viz také zde: http://rkka.ru/imaps.htm
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376
na jeho konec, viz nyní zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=360