ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 28.

[michan]

ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 28.
Mapa s postavením i 1. čs. armádního sboru na řece Ondavě, k datu 12. ledna



, a celkovými útoky RA do 18. února 1945. kdy v ČSR byla vojska již u Lipt. Mikuláše.
Nyní se přesuneme do prosince roku 1944, k 1. čs.armádnímu sboru, kde právě v řečené době, po těžkých a krvavých bojích v Karpatech, zaujaly vojáci sboru obranu na řece Ondavě. 1. čs. armádní sbor přešel pod velení sovětského 4. Ukrajinského frontu, kterému velel generál Petrov. Od 6. prosince roku 1944 se pásmo působení 1. čs. armádního sboru začalo rozšiřovat až dosáhlo své tehdejší největší šířky, téměř 40 km od vesnice Ciechania pod hlavním karpatským hřebenem až po Breznicu. Poté nastala v bojích přestávka, kterou rušila jen občasná střelba dělostřelectva a průzkumné aktivity hlídek. A právě doba bojového klidu, byla doba, kdy vrcholily sovětské intriky proti československé vládní delegaci, kterou vedl ministr Němec. Delegace londýnské exilové vlády tehdy přijela na osvobozené ČSR území v Podkarpatské Rusi, aby se podle československo-sovětské smlouvy /z 12. prosince 1943:
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk ... A1_smlouva
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1946-11
a její vojenské části, dohody, z 8. května 1944: 5. dohoda o právech sovětských vojsk v ČSR podepsaná 8. 5. 1944 v Londýně; vymezovala pravomoci SSSR v ČSR jako v místě válečných operací; vláda měla přejít do rukou československých orgánů; viz i zde:
http://www.vhu.cz/zblizka-o-vzdalene-do ... ove-valky/
/ o správě osvobozeného území ujala svých pravomocí.
Ale již první rozhovor československého vládního delegáta se členem vojenské rady 4.



Ukrajinského frontu generálem Mechlisem (viz foto - má poznámka), v říjnu 1944, na velitelství frontu v Turku byl varovným signálem, "že tento stalinista, proslulý (svými pletichami i proti veliteli frontu generálu Petrovovi - má poznámka) svým zlovolným denuncianstvím, bude klást činnosti delegace všemožné překážky. Odevzdal jim do správy pouze několik nejvýchodnějších okresů... (Historickým podkladem pro informace je výňatek z: Drtina Prokop. Československo můj osud. Osud českého demokrata 20. století. Toronto: ´68 Publishers, 1982, Praha: Melantrich, 1991. 479 s, sestavil pan PhDr. Karel Richter, CSc., - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 14, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)!"
Mechlis pak požadoval, aby čs. vládní delegace "nezabraňovala Podkarpatorusům" v dobrovolném vstupu do RA. Určil jako působiště pro ČSR vládní delegaci město Chust.
Ministerstvo národní obrany ČSR, při londýnské exilové vládě, bylo rozhodnuto, vzhledem k oslabení 1. čs. armádního sboru, po dvouměsíčních krvavých bojích v Karpatech (na Dukle), stáhnout celý sbor z fronty na území osvobozené Podkarpatské Rusi (kde vyhlásilo Mobilizaci - má poznámka). Na osvobozeném území hodlalo MO vytvořit dokonce "Novou armádu ČSR" na základě Mobilizace vyhlášené tam dne 13. listopadu 1944. Tehdy bylo i ve válce, u většiny válčících armád, sovětskou RA nevyjímaje, úplně běžné, že se stáhl celý větší armádní útvar, doplnil se mužstvem a technikou, secvičil se s doplňky, a pak se nasadil zpět do boje...!
"Tím spíše bylo odůvodněné u československých jednotek, které měly dosud velmi omezené možnosti doplňování ztrát, a kterým se teprve nyní dostávalo možnosti mobilizovat do armády své vlastní státní příslušníky na svém vlastním území. Pokles početních stavů ve sboru byl vskutku katastrofální. Z původních šestnácti tisíc vojáků zbylo po skončení operace (v Karpatech a Dukle - má poznámka) celkem 9 754 lidí, z nichž pouze několik set přicházelo v úvahu pro přímý boj. Stažení z fronty k doplnění a reorganizaci bylo naléhavě nezbytné. Šéf čs. vojenské mise generál Píka neviděl prozatím jiné řešení než za frontou z prořídlých jednotek sestavit prozatím 3 až 4 bojeschopné prapory a dočasně zrušit podpůrné složky, pro které v dané chvíli nebylo dost lidí. Generál Ingr jeho návrh schválil a již 31. října 1944 telegraficky potvrdil, že ze zbytku bude možno postavit 3-4 prapory, které by dohromady mohly utvořit samostatnou divizi. Pěchotu předpokládal doplnit vojáky z útvarů těžkého dělostřelectva, které bude nutno pro nedostatek lidí prozatím zrušit. Tanková brigáda, která doposud nedosáhla plných početních stavů ani předepsaného vybavení tankovou technikou, měla být zatím zredukována na plnohodnotný tankový prapor (Historickým podkladem pro informace je výňatek z: Drtina Prokop. Československo můj osud. Osud českého demokrata 20. století. Toronto: ´68 Publishers, 1982, Praha: Melantrich, 1991. 479 s, vše sestavil pan PhDr. Karel Richter, CSc., - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 15, 16, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)! "
Takto nastíněná a vyhlášená reorganizace 1. čs. armádního sboru, vyvolala okamžitý odpor komunistické organizace, která tehdy měla celý armádní sbor politicky plně ve svých rukou... A začala se obávat ztráty svých pozic v něm (tolik svých kádrů tehdy zase neměla, aby rozšířenou armádu mohla politicky zcela ovládat... - má poznámka)..!
Komunisté v 1. čs. armádním sboru začali tlačit všemi dostupnými prostředky na generála Ludvika Svobodu, který měl být tehdy odvelen k velitelství osvobozeného území jako zástupce generála Hasala. A byl to právě generál Svoboda, který pod tlakem Sovětů prosazoval, aby armádní sbor, prý manifestující československo-sovětskou bojovou součinnost, setrval na frontě...!!!
Prosazoval až nakonec prosadil, že doplňování jednotek bude prováděno bez přerušení bojových úkolů. Oslabení důstojnického sboru řešil stejně jako provádění mobilizace jen o své vlastní vůli, třebaže mu to hlavní velitelství výslovně zakázalo.
V Londýně samozřejmě vzniklo pobouření nad svévolným postupem, že dokonce generál Neuman-Miroslav navrhl mimo jiné "neužívat a zrušiti všechna povýšení důstojníků, která provedl generál Svoboda" a zároveň nařídit "proti generálu Svobodovi soudní zákrok pro zneužití úřední moci." Náhle vyvstaly dávné a často záměrně vyprovokované spory mezi velitelem sboru a jeho nadřízenými orgány, které takřka předtím zapomenuty se znovu naléhavě oživily. Jedním z nich byl i případ Svobodovy objednávky nových stejnokrojů v Moskvě, která tehdy pobouřila Londýn.
"Veliteli sboru lze totiž zajisté sotva přiznat právo svévolně rozhodovat o tom, jaké uniformy budou nosit vojáci jeho sboru, zadávat jejich vyhotovení a nakonec ještě se sovětskou pomocí nedbat rozhodnutí nadřízeného náčelníka čs. vojenské mise dodat vyrobené stejnokroje přednostně do Chustu, kde jich bylo naléhavě zapotřebí pro materiální zajištění mobilizace, přinášející prospěch i doplňování početních stavů armádního sboru.
Nebrat na vědomí příkazy nadřízeného velení se v každé disciplinované armádě pokládá za vzpouru. V samotné Rudé armádě se odepření poslušnosti nadřízenému trestalo nekompromisně hrdelními ortely. Kdo nabádal a nutil generála Svobodu k odpírání poslušnosti, činil tak v naprosto zřejmé snaze narušit pravomoci ústředního velení čs. zahraniční armády, beztak již povážlivě narušované sovětským generálním štábem a velením 4. Ukrajinského frontu, ovládaným členem vojenské rady generálem L. Z. Mechlisem.
Právě nyní, v závěru roku 1944, začalo zřetelně vycházet najevo, že sovětské vojenskopolitické vedení si osvobozování Československa představovalo poněkud jinak, než je viděla československá exilová vláda na podkladě platných mezivládních smluv proklamací i příslibů sovětských představitelů. Centrální vedení československého politického i vojenského odboje již předtím v řadě klíčových situací organizování a bojového zasazení československých jednotek v SSSR naráželo na potíže signalizující, že sovětské velení v rozporu s deklarovanou pomocí československému odboji sabotuje a přímo maří jeho samostatné plány na všeobecné ozbrojené povstání na československém území v týlu německé fronty a vyvíjí velice důraznou a nyní dokonce až brutálně bezohlednou snahu o jeho podřízení svým plánům, založeným na takzvané nezištné internacionální osvobozenecké misi Rudé armády.
Ve dnech, kdy se po osvobození Podkarpatské Rusi, první územně celistvé součásti Československé republiky, zpod maďarské okupace měly ve smyslu květnové mezivládní úmluvy (vojenská část podepsaná 8. května 1944 - má poznámka) ujmout její správy, začalo vyplouvat na povrch, že sovětské orgány si československou vládu na Podkarpatské Rusi nepřejí, ježto v sovětských strategických plánech se počítá s připojením tohoto území k SSSR. Už dávno agenti NKVD s předstihem vyhledávání v řadách podkarpatoruských příslušníků čs. armádního sboru, jako byl poručík Petrus nebo podporučík Turjanica, připravovali podnícení protičeskoslovenského hnutí na osvobozeném území. Turjanica, který se dal přidělit k vládní delegaci již koncem října, dezertoval a v Zakarpatské pravdě uveřejnil 28. října štvavý článek proti sounáležitosti Podkarpatské Rusi a Československem. Bezostyšně odhodil své předchozí okázale projevované československé vlastenectví a tázal se nyní Rusínů v duchu nejsurovějších ´maďaronských´ štvanic, zda si přejí znovu nohu českého četníka na svém hrdle, zda se zase chtějí nechat ždímat, aby se za jejich peníze stavěly v Praze paláce, anebo chtějí raději vzít osud do svých rukou a spojit se s Velkou Ukrajinou a se Sovětským svazem (Historickým podkladem pro informace je zde: pan PhDr. Karel Richter, CSc., - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 17, 18, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)."
Na Turjanicu chtěl podat trestní oznámení vrchní polní prokurátor dr. Jaroslav Němec "pro zločin velezrady", ale nadřízený polní prokurátor na něho odmítl vydat zatykač. A když si dr. Němec postěžoval generálu Svobodovi tak ten mu odsekl rozčileně:

"To já jsem mu řekl, aby žádný zatykač nevydával. Jestli chcete vydejte si ho sám, ale já pak neručím za vaši bezpečnost v této armádě." Svoboda prý musel již tehdy vidět v pozadí sovětské zájmy, kterých je životu nebezpečno se dotýkat. A vliv na politické dění na Zakarpatské Rusi se pro exilovou vládu v Londýně a pro ČSR vůbec, stále více zmenšoval (Historickým podkladem pro informace je výňatek z: Drtina Prokop. Československo můj osud. Osud českého demokrata 20. století. Toronto: ´68 Publishers, 1982, Praha: Melantrich, 1991. 479 s, vše sestavil pan PhDr. Karel Richter, CSc., - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 18, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)! "

[michan]

ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 29.

Ke konci roku 1944 byla pro československou suverenitu situace na Podkarpatské Rusi ztracena a nedalo se jí nijak zachránit. Londýnská vláda v exilu, její velitelství osvobozeného území, bylo nuceno ustoupit od výstavby nové armády na Podkarpatské Rusi. Navíc v té době vlastně vyvstalo nové nebezpečí, že Sověti uplatní stejný postup i na Slovensku a znemožní i tam převzetí osvobozeného území do československé správy a vyvolají protičeskoslovenské separatistické hnutí.
"Naznačovala to i Drtinova zkušenost, když se mu na Slovensku svěřil Vavro Šrobár, že plukovník NKVD Mišin, který měl na Slovensku vládní delegaci pod bdělým dohledem, se v rozmluvě s ním vyslovoval proti Čechům, Benešovi a Československu. Nerozumí prý tomu, proč Šrobár tak podporuje Beneše. Že by přece bylo pro Slováky lepší a výhodnější, kdyby trvali na samostatném Slovensku Uspořili by si prý kritiku a výtky ĺuďáků, že zaprodali slovenskou samostatnost.
Generál Píka (stejně jako Svoboda) znepokojený úvahami, že by Sověti mohli proti Benešovi hrát slovenskou kartou, přiměl velvyslance Fierlingera, aby na lidovém komisariátu zahraničí vymohl ujištění, že na Slovensku Rudá armáda nebude provádět nábor dobrovolníků a že sovětské orgány tam budou všemožně podporovat československou mobilizaci. Otázkou zůstávalo, do jaké míry se dalo sovětským orgánům důvěřovat (Historickým podkladem pro informace je výňatek z: Drtina Prokop. Československo můj osud. Osud českého demokrata 20. století. Toronto: ´68 Publishers, 1982, Praha: Melantrich, 1991. 479 s, vše sestavil pan PhDr. Karel Richter, CSc., - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 20, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)! "

Veškerá tehdejší konání sovětských orgánů a jejich silových složek, jak RA, tak i NKVD, byla naprosto neodhadnutelná, nevyzpytatelná a uváděla čs. vojenské i civilní státní orgány do nejistoty (v listopadu a v prosinci 1944, když i Beneš se 31. prosince ptal - S čím vlastně SSSR souhlasí? Sovětské orgány dokonce měli snahu označovat i představitele čs. londýnské exilové vlády za reakční a protisovětské elementy - má poznámka). A jak říkají historické prameny ze všech zjištěných podkladů:

"Ve skutečnosti šlo o to, že plány československého odbojového vedení Sovětům komplikovaly vojenské zajištění sféry jejich vlivu v Evropě cestou vojenského osvobozování jednotlivých zájmových oblastí. Komunistům, kteří v sovětských mocenských plánech hráli zajišťovací roli jak ve vojsku, tak v sovětsko-československých partyzánských oddílech a jimi organizovaných národních výborech, plány československého odbojového vedení křížily plánovité dosahování cílů národní a demokratické revoluce, která měla být pod jejich vedením úvodní fází revoluce socialistické. Sověty i komunisty plnění těchto plánů zbavovalo možnosti zasahovat do vnitřních poměrů na osvobozeném československém území tak, aby zde byl zaveden režim vyhovující sovětským velmocenským záměrům, to jest režim s určujícím postavením komunistů. Agitace vedená tímto směrem vyvolávala věrohodně působící iluzi, že se prosazuje pokrok proti reakci. Generál Svoboda zřejmě kolísající mezi oběma vlivy, byl v rozhodujících situacích strháván do opozice vůči svým nadřízeným, nejspíše z obavy, že na rozdíl od Moskvy s ním Londýn nepočítá.
Takto se celý proces přebírání správy osvobozených území a výkon vládních pravomocí v oblasti civilní i vojenské staly kolbištěm urputného politického boje mezi oficiálním velením československého odboje a moskevským vedením KSČ. Hlavní velitel československých vojsk generál Ingr sice již v polovině listopadu 1944 zamítl organizační návrh generála Svobody na rozšíření dosavadních brigád na divize, ale jeho pokyn k reorganizaci sboru byl sabotován stejně jako nařízení ze 14. prosince, že velitelství 1. čs. armádního sboru podléhá prostřednictvím velitele osvobozeného území hlavnímu veliteli ve věcech doplňování mužstva a důstojníků, organizace a použití sboru, ustanovení náčelníků štábů vyšších jednotek, velitelů vojskových těles, jmenování a povyšování důstojníků, návrhů na vyznamenání a materiálního vybavení. Nedbalo se ani výslovného připomenutí, že ´je nepřípustné jednat se spojeneckými činiteli v zásadních věcech, dokud zásadně nerozhodl hlavní velitel nebo velitel osvobozeného území (Historickým podkladem pro informace je zde: pan PhDr. Karel Richter, CSc., - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 21, 22, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)."

Podobně zesíleném tlaku sovětských mocenských orgánů, jako na osvobozených územích, čelily i v Londýně, prostřednictvím Sovětské diplomacie i vládní orgány ČSR.
Když byl generál Ingr nucen rezignovat na funkci ministra národní obrany, kterou převzal, dočasně, Jan Masaryk, omezil se generál jen na plnění úkolů hlavního velitele československé armády. A tehdy se londýnský rezident sovětské výzvědné služby Čičajev, maskovaný diplomatickou funkcí (lecos o Ivanu Čičajevovi viz také zde:
https://www.google.cz/?gws_rd=ssl#q=Iva ... %C4%8Dajev
), snažil zavázat si šéfa československé zpravodajské služby plukovníka Františka Moravce.
"Čičajev, nyní zcela změněný od korektního diplomata dřívějších let, se dostavil do mé kanceláře. Tato návštěva byla také vyvrcholením třetího stádia v naší spolupráci se sovětskou zpravodajskou službou. Vítězství nad Německem bylo už jen otázkou času a Čičajev ztratil zájem na zprávách o německých armádách. Projevoval teď výhradně zájem o poválečnou situaci. Už věděl, že bude poslán do Prahy, aby tam řídil sovětskou zpravodajskou centrálu.
Čičajev začal konstatováním, že válka už je vyhraná a že ji vyhrála sovětská armáda. Proto sovětská vláda bude mít vliv na uspořádání střední Evropy včetně rozdělení funkcí v osvobozeném Československu. Plukovníku Moravcovi bez okolků řekl: ´Vy jste byl vybrán pro vysokou funkci v Československé republice, ale jen v případě, že budete spolupracovat.´Ani nepočkal na plukovníkovu odpověď a hned vyslovil požadavek. ´Potřeboval bych, abyste mi obstaral všechny informace, které budete moci obstarat, o organizaci britské zpravodajské služby. Vím také, jak blízko máte k Benešovi, který má ve vás důvěru. Sovětské vedení má velký zájem na Benešových názorech týkajících se Sovětského svazu a na jeho plánech pro politické uspořádání poválečného Československa. Chtěli bychom vědět, jaké názory na tyto věci Beneš vyjadřuje v soukromých konferencích s vámi. Jste svolný tyto informace dodat?´ (Historickým podkladem pro informace je zde: pan PhDr. Karel Richter, CSc., - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 22, 23, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)."
Tehdy prý, jak později napsal, trvalo plukovníku Moravcovi několik desítek vteřin než se trochu vzpamatoval a Čičajevovi, nijak již diplomaticky, odpověděl slovy:

"Jak se opovažujete požádat mě, abych špehoval svého prezidenta a své britské kolegy, jejichž hostem jsem byl po šest let války? Já jsem byl vychován v duchu demokratických zásad a jsem už moc starý na to, abych se teď měnil. Komunistický způsob jednání, ve kterém se zásady mění jako rukavice podle dané situace, je mi odporný. Ujišťuji vás, že jsem špehem nikdy nebyl a nikdy nebudu."
(Zde něco více o pozdějším generálu Františku Moravcovi:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5 ... er%C3%A1l)
).
A tehdy prý Čičajev chladně odpověděl: "Budete toho litovat." A při odchodu dodal: "Můžete si to ještě rozmyslet. Nezapomeňte, že to budeme my, kdo rozhodne, kdo bude ministrem národní obrany, šéfem generálního štábu a přednostou zpravodajského oddělení v poválečném Československu (a že tomu tak bylo, bylo vidět již na nové vládě, která byla 5. dubna 1945, pověřena plnit tzv. Košický vládní program - má poznámka)."

A již začátkem ledna 1945 hlásil generál Píka ministerstvu národní obrany, že nezískal souhlas sovětských představitelů s organizací podle ministrova rozkazu ani s přemístěním generála Svobody k velitelství osvobozeného území jako zástupce generála Hasala (Historickým podkladem pro informace je zde: pan PhDr. Karel Richter, CSc., - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 23, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.).

Ministerstvu národní obrany ČSR tak nezbývalo nic jiného, než vždy počítat s tím, že se Sověti budou do československých práv prostě vměšovat. Jen vše samozřejmě vyvolalo oprávněné obavy, že suverenita ČSR bude ve spojeneckém svazku se Sověty nejenom do konce války, ale i po ní, neustále narušována a Československo bude soustavně donucováno k pokorné poslušnosti. Jinými slovy konec samostatnosti ČSR.
Zde je patrné , že se muselo od výstavby nové ČSLA upustit a muži mobilizovaní na osvobozeném území byli odesílání přímo k 1. čs. armádnímu sboru. Ale MNO stále trvalo na stanovisku, že mobilizací pro rozšíření brigád se 1. čs. armádní sbor nemůže zabývat souběžně s bojovou činností. Dle MNO bylo k rozšiřování sboru stále třeba zvláštní velitelství.
Generálu Píkovi se proto 29. ledna 1945 ukládalo:

"Je nutné obsahnouti celé území Slovenska a nejen část v přímém dosahu sboru. Projednejte se sovětským velením, aby v zájmu urychlení mobilizace všech ročníků branců na osvobozeném území a jejich rychlého zařazení do boje dalo souhlas k těmto opatřením: Sbor si provede mobilizaci ve svém prostoru, z ní bude doplňovati jednotky na předepsané počty sboru. Na ostatním osvobozeném území sboru bude pověřené nové velitelství mobilizací a bude stavět urychleně útvary pro rozšíření brigád na divize. Nejvhodnější by bylo, aby tímto velitelem byl generál Hasal jako velitel OÚ /OÚ - Osvobozené území - má poznámka/ (Historickým podkladem pro informace je zde: pan PhDr. Karel Richter, CSc., - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 23, 24, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)."

[michan]

ČSR roku 1945. Pražské povstání. Č 30.

MNO při exilové vládě ČSR v Londýně chtělo, dle plánu generála Ingra, vytvořit na Slovensku novou AČR, která by měla 5 až 6 divizí a z nich se předpokládalo, že budou vytvořeny 2 divize tankové. Pro plán nové AČR měl



generál Píka (viz jeho foto) zajistit u sovětského velení potřebnou výzbroj a výstroj. A již při prvých jednáních se Sověty se ukázalo, že nepřipustí, "aby se moci na osvobozeném slovenském území chopily jiné než komunistické, a tím i prosovětsky orientované síly. Znovu proto prakticky znemožnili činnost vládního delegáta Františka Němce i vojenského velitele generála Hasala. Ani Píkovi se jednáním v Moskvě nepodařilo dosáhnout nápravy. Zjistil při tom, že vedoucí představitelé KSČ v Moskvě zasáhli u sovětských orgánů, aby nedovolily příjezd hlavního velitele generála Ingra na osvobozené území. Vylíčili jej Sovětům jako reakčního a protisovětsky smýšlejícího člověka, takže snadno dosáhli svého. Přemístění hlavního velitelství (AČR) na Slovensko tak bylo zmařeno. Byl to další projev komunistických intrik proti vládním orgánům a vojenskému velení a zároveň další důkaz spojenecké neloajálnosti sovětských vojenských představitelů, kteří byli ochotni připustit jedinou alternativu výstavby československé armády: rozvíjením 1. čs. armádního sboru pod velením generála Svobody při jeho nepřetržité podřízenosti vyšším sovětským velitelům. Při jednání o nových jednotkách formovaných na základě mobilizace, jejíž vyhlášení si ponechala v rukou Slovenská národní rada, byly z její strany vysloveny požadavky na vytváření národně jednolitých slovenských jednotek se slovenským služebním jazykem a slovenskými veliteli. Generál Píka radil tomuto požadavku urychleně vyhovět. Obával se, že kdyby se otálelo s jeho uznáním, mohla by si Slovenská národní rada budovat vlastní armádu, anebo by se Slováci mohli ze vzdoru hlásit do Rudé armády (Historickým podkladem pro informace je zde: pan PhDr. Karel Richter, CSc., - Dobývání domova. Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, str. 24, 25, vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016, s jejichž laskavým svolením je možno mnou citace použít, jejich web je: http://www.noos.cz., na některých místech i s mým komentářem a textem.)."

Útoky Rudé armády a 1. čs. armádního sboru do nitra ČSR, rok 1945.
Zatím, až sem, jsme si řekli, jak vypadaly problémy v AČR a ve velících složkách, jak v Londýně, tak ve velení přímo na východní frontě. Vše na přelomu roku 1944 a na začátku roku 1945. Nyní se podívejme, a sice z pera východní historiografie, jak vypadala situace na východní frontě, okolo 6. ledna 1945, v oblasti ČSR, kde se sovětský 2. Ukrajinský a 4. Ukrajinský front připravovaly na ofenzívu do dalších území Slovenska a celé ČSR, a i na jejich křídlech. Po chvíli si řekneme o lednových bojích částí vojsk 1. čs. armádního sboru a jejich účasti na lednové ofenzívě RA. Nejprve však o běžných politických přípravách RA na ofenzívu, obvyklých u bolševické armády druhé světové války, i s novým prvkem (běžnějším okolo Kurska, než před Kurskem, předtím si je veteráni s nováčky více vyměňovali mezi sebou - má poznámka), kdy o svých zkušenostech hovořily veteráni bojů, kteří bojovaly již několik let a vše zatím přežily. Měli předat své zkušenosti nováčkům, cituji:

"Vojska obou frontů (2. a 4. Ukrajinského frontu - má poznámka) se na nastávající útok pečlivě připravila. Ve všech útvarech a svazcích se konaly stranické aktivy, stranické a komsomolské schůze, shromáždění starých zkušených vojáků a rotní a praporní shromáždění mužstva. Vojenské rady a politické správy frontů a politická oddělení armád a divizí vydala letáky propagující přátelství národů Sovětského svazu a Československa. Lektoři a agitátoři přednášeli a besedovali na téma ´Podejme pomocnou ruku bratrskému československému lidu´ a ´O chování rudoarmejce na československém území´. Všude, kde jednotky postupovaly, byla vylepována hesla: ´Vojáku, uvědom si, že vstupuješ na území spřátelené země´, ´Čechoslováci jsou naši bratři´, ´Vysvobodíme československý lid z fašistického otroctví´ (Historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 240, inv. 2 772, sp. 71, l. 169 - 172; f. 244, inv. čís. 2 980, sp. 96, l. 59.).
Dne 6. ledna 1945 přešla do útoku z čáry Hronu vojska 2. Ukrajinského frontu - 7. GA pod velením generálplukovníka M. S. Šumilova a 6. GTA pod velením generálplukovníka tankových vojsk A. G. Kravčenka. Útok nepřítele překvapil.
Sovětská vojska překročila Hron v celém třicetikilometrovém útočném pásmu, hned prvního dne vytvořila značné předmostí a postoupila do hloubky 30 km. Dne 9. ledna přes nepříznivé podmínky bojovaly předsunuté sovětské jednotky již na přístupech k novým Zámkům a o Komárno.
Německé fašistické velení se snažilo stůj co stůj udržet komunikace, po kterých zásobovalo úderné uskupení útočící na Budapešť, zajistit týly svých vojsk a rychle čelit hrozícímu nebezpečí. Do prostoru průlomu byly přesunuty z jiných úseků fronty a ze zálohy další síly, mezi nimi německá 20. td a maďarská 2. td. Tak se nepříteli podařilo zadržet útok sovětských vojsk a pak jim ve dnech 9. - 11. ledna zasadit několik protiúderů (Historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VIII, str. 267, 268.).
Velitel 2. Ukrajinského frontu zesílil 7. GA a 6. GTA jedním střeleckým a jedním mechanizovaným sborem. Tyto síly však nestačily zlomit zvýšený nepřátelský odpor. Naopak, nepřítel si vytvořil převahu v tancích a 12. ledna 1945 zatlačil 7. GA zpět. Jednotky na pravém břehu Hronu přešly 14. ledna na rozkaz velitele frontu do obrany /v prostoru jižního Slovenska a v Maďarsku probíhaly německé ofenzívy Konrad I, II, a III. viz zde od Maďarsko 1944. Č 18
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=389&t=7116
, přes Maďarsko 1944, 45. Č 19, 20, 21:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=389&t=7120
a Č 22, 23, a 24:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=389&t=7130
a dozvuky pak Č 25, 26 a 27:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=389&t=7140
/ (Historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 240, inv. 2 779, sp. 1 911, l. 74.).
Ostatní armády frontu (40., 27., a 53. A) zahájily útok 12. ledna. Téhož dne přešla do útoku 18. A ze 4. Ukrajinského frontu, 15. ledna 38. A a 17. ledna 1. GA.
Hornatý a lesnatý karpatský terén, sněhové vánice střídající se s deštěm a mlhy znesnadňovaly vojskům útočné akce. Sovětská 38. A, které velel generálplukovník Moskalenko (zde viz foto



pozdějšího maršála SSSR Moskalenka), pronikla koncem ledna k Visle na jih od Osvětimi. 1. GA pod velením generálplukovníka A. A. Grečka a 18. A pod velením generálporučíka A. I. Gastiloviče, které operovaly v nejhorších podmínkách, postupovaly jen pomalu (Historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VIII, str. 268.).
Vojenská rada 4. Ukrajinského frontu zvážila situaci a rozhodla se využít úspěchu 38. A. Přeskupila proto síly a zpřesnila úkoly. 1. GA dostala rozkaz rozvíjet útok ve směru na Nowy Targ-Žywiec a 18. A na Ružomberok. Do stavu 1. GA byl předán 3. horský střelecký sbor a později 107. střelecký sbor z 18. A. Také 1. čs. armádní sbor pod velením generála Ludvíka Svobody přešel z operačního podřízení 1. GA do operačního podřízení 18. A (Historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 240, inv. 3000, sp. 1 249, l. 75.).V lednovém útoku pronikla vojska pravého křídla frontu na daleké přístupy k moravskoostravské průmyslové oblasti. Nepřítel chtěl ubránit toto důležité hospodářské středisko, zesílil proto uskupení svých vojsk a vytvořil obrannou čáru na řece Sole a na výšinách východně od města Žywce.
Vojska frontu zdolávala odpor Němců a po těžkých bojích prolomila nepřátelskou obranu.
Dne 11. února obešla vojska 38. A Bielsko-Bialu ze severozápadu a zmocnila se města. Zde však nepřítel její další postup zadržel. Německé velení vytvořilo obranu na řece Olši.
V době, kdy 38. A a 1. GA útočily v jižním Polsku a na moravskoostravském směru se blížily k československým hranicím, postupovala levokřídelní 18. A po československém území směrem k Ružomberoku. Tato armáda narazila na silný nepřátelský odpor a v první polovině února postoupila pouze o 15. km.
Zvlášť těžké boje vedl 1. čs. armádní sbor. Dne 28. ledna osvobodil Poprad a útočil dále v údolí Váhu podél cesty na Ružomberok. Němci zde připravili hluboce členěnou obranu, k níž využili četných přítoků váhu. Nejsilnější obranná postavení byla vybudována v prostoru Liptovského Mikuláše. Nepřítel tu pevně uzavřel údolí řeky.
Avšak útočný elán vojáků, kteří osvobozovali svou vlast, byl tak mohutný, že je nepřítel nemohl zastavit. V polovině února se sbor přiblížil k Liptovskému Mikuláši. Sboru aktivně pomáhali partyzáni (Historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VIII, str. 268.).
Ve složitých podmínkách operovala sovětská 8. Letecká armáda 4. Ukrajinského frontu pod velením generálporučíka letectva V. N. Ždanova. V prostoru Karpat bylo v lednu 1945 jen 13 letových dnů a v únoru jen 6. Za tu dobu uskutečnilo letectvo frontu 6 000 bojových vzletů (Historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 244, inv. čís. 3000, sp. 1 233, l. 53-174.).
Za lednového a únorového útoku postoupila vojska 4. Ukrajinského frontu na území Polska a Československa 175 - 225 km a pronikla k hornímu toku Visly. Bylo osvobozeno na 2 000 obcí, včetně důležitých politických a hospodářských středisek a železničních uzlů, jako jsou Košice, Prešov, Gorlice, Nowy Sacz, Nowy Targ, Weiliczka, Spišská Nová Ves, Poprad a Bielsko-Biala (Historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 244, inv. čís 3000, sp. 1 233, l. 175.).
V této operaci ztratil nepřítel na mrtvých a zajatých téměř 25 000 lidí. Sovětská vojska ukořistila přes 600 děl a minometů, 25 tanků a SHD, 39 letadel, 33 různých skladů, 49 lokomotiv, 1 650 vagónů a mnoho další bojové techniky a vojenského materiálu (Historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 244, inv. čís 3000, sp. 1 233, l. 175.).
Svazky 4. Ukrajinského frontu poutaly svými útočnými operacemi značné síly nepřítele a nedovolily mu přesunovat vojska z tohoto úseku fronty na jiné směry /na severu, v Polsku probíhala sovětská Viselsko-oderská operace, od 12. ledna, a na jihu pak již vzpomínaná německá operace Konrad I., II a III./ (Historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VIII, str. 268, 269.)."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Karel Richter, Apokalypsa v Karpatech.
Karel Richter, Dobývání domova, Osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, Praha 2016, Nakladatelství NOOS s.r.o. v roce 2016: http://www.noos.cz,.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Drtina Prokop. Československo můj osud. Osud českého demokrata 20. století. Toronto: ´68 Publishers, 1982, Praha: Melantrich, 1991. 479 s
Mapy volně přístupné na několika webech, viz také zde: http://rkka.ru/imaps.htm
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376
na jeho poslední stránce, nyní zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=360