Albanische Legion
V roce 1916 obsadilo Rakousko-Uhersko většinu Albánie a armády Dohody (italské a francouzské divize) udržely její jižní část. Jak Italové, tak Rakušané vytvořili albánské dobrovolnické jednotky (Albanische Freiwillige) nebo-li Albánskou legii. Nejprve se ale podívejme do historie, této exotické země na Západě neklidného Balkánského poloostrova.
Osmané v Albánii vládli zhruba od poloviny 15. století, postupně v zemi zavedli islám a křesťanství vytlačili do odlehlých horských oblastí. Zatímco v 19. století docházelo v okolních státech a zbytku Evropy k prudkému rozvoji, Albánie se stala zaostalou zemí s téměř žádným průmyslem a vysokou negramotností, kdy téměř všechny ženy neměly jakékoliv vzdělání. V zemi často propukala povstání, což přispívalo neochotě Istanbulu, investovat do rozvoje regionu. Přesto již od druhé poloviny 19. století vzniká albánské národní hnutí a od 70. let působila Prizrenská liga, která požadovala autonomii země. Té se Albánie dočkala a po první balkánské válce. Tehdy se ze země stáhla většina tureckých jednotek a hrozilo, že celá země bude rozdělena mezi sousední státy. Přední představitelé Albánie se tedy sešli v přístavu Vlore, kde 28. listopadu roku 1912, vyhlásili nezávislost. Dne 29. července 1913, byla v Londýně podepsána mírová smlouva, která Albánii stanovila jako samostatné dědičné knížectví. Existence nového státu byla garantována šesti velmocemi - Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Spojené království a Rusko. Do zvolení nového vládce země, měla nejvyšší moc v zemi Mezinárodní kontrolní komise. Bezpečnost v Albánii měla na starost holandská policie. Roku 1913 se začalo jednat o tom, kdo by se měl stát novým vládcem autonomní Albánie. V zahraničí a diplomatické korespondenci byl uváděn titul Suverénní kníže, ale v Albánii byl označovaný jako mbret (neboli král). Celý titul pak zněl: "Z milosti velmocí a vůle lidu Albánský kníže". Jako zájemci o albánský knížecí trůn se přihlásili např. italský markýz Giovanni Kastriota Skanderbeg d'Auletta, maďarský aristokrat baron Franz Nopcsa nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skadenberga, neměli však podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola, neuspěli však ani kandidáti velmocí, většinou katolíci. Krátce se zdržíme u zmíněného Rakousko-uherského uchazeče, kterým byl baron Franz Nopcsa von Felső-Szilvás (1877-1933), který pocházel z města Deva (Diemrich) v dnešním Rumunsku, tehdy Uherském Sedmihradsku.
Nopsovi hrála do karet jeho vynikající znalost místního jazyka i různých dialektů, politického vývoje, styky s významnými osobnostmi, obdivuhodná sečtělost v oblasti albánské literatury a mnoho dalších. Asi nikoho nepřekvapí že se ambiciózní baron neštítil ani neopodstatněných pomluv a diskreditace svých potencionálních konkurentů. Pro většinu z nich měl hanlivé výrazy jako "retardovaný, naivní nebo zcela neschopný". Dle záznamů z jeho korespondence měl nevalné mínění i o národním hrdinovi Ismajlovi Kemal Bej Vlora (1844-1919). Nopcsova korespondence také poodhalila jeho nevšední plán pro případ že se stane Albánským králem. Jeho záměrem bylo oženit se s bohatou americkou vdovou, nebo dcerou milionáře. Předpokládal totiž, že málokterá bohatá panička odolá možnosti stát se skutečnou královnou, byť pouze v chudé zemi. Příliv amerických financí pak měl jednak pojistit jeho místo na trůnu a také zlepšit tíživé životní podmínky místních obyvatel. Jeho přesné záměry však jdou jen velice těžce interpretovat. Historikové se tak stále přou o to, zda by Nopcsovo zvolení albánským králem znamenalo pro chudou zemi výrazný obrat k lepšímu, nebo ne. Jiné jeho dopisy ale ukazují, že jeho odhad politické situace v zemi nebyl příliš reálný.
Ze všech uchazečů o Albánský trůn, mělo vítěze vybrat Nejvyšší rakousko-uherské velení, které bylo pověřeno v dané věci rozhodnout. Výběr Rakousko-uherska byl logický, jelikož se jednalo o jedinou z mocností, který byla nejblíže Balkánu a tak byl názor Vídně nejdůležitější. Výsledkem jednání bylo jmenování albánským knížetem prince Wilhelma Fridricha zu Wied (1876-1945), jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdáleným příbuzným byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny. Kníže Wilhelm Wied dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Durrës (Drač), již po 200 dnech vlády, vypukla první světová válka. Zástupci Mezinárodní kontrolní komise začali jeden po druhém opouštět zemi. Následovali je ale i vojáci a holandští policisté. Po definitivním stažení všech ozbrojených jednotek ze země, rozhodl se i samotný kníže Wilhelm opustit neklidnou zemi a zachránit si tak život. Rozhodl se ale neabdikovat s tím, že během jeho dočasné nepřítomnosti si bude moci albánský lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu. Nominální vládu si udržel až do 31. ledna 1925, kdy byla oficiálně vyhlášena albánská republika (Republika Shqiptare). Fronta se rychle blížila i k hranicím Albánie a zlom přišel dne 20. září 1915, kdy zahájily rakouskouherské-německé divize zdrcující útok na stále se ještě bránící ale vysílené srbské jednotky, které musely ustupovat na Jih. Koncem listopadu 1915 byla Srbská obrana zlomena a zbytky armády se stahovaly ze země. Začátkem ledna 1916 byla dobyta Německo-rakouskými divizemi Černá Hora. Ústup srbské armády směřoval přes albánské hory, kde se museli vojáci, jen s minimálními zásobami, trmácet krutou zimou. Vyhladovělé a otrhané zbytky srbské armády byly již takřka bez munice a proviantu. Zadní voje musely čelit jak postupujícímu nepříteli, tak i útokům albánských domorodců, kteří přepadali menší jednotky a zatoulané vojáky, snažili se ukořistit vojenské vybavení a další cennosti. Zbytkům srbského vojska se podařilo dostat až na jih do Drače (Durrës) u Jaderského moře. Zde se srbské jednotky zakopaly a posílily je italské a francouzské expediční síly. Před hlavní silou nepřítele, měly být jednotky evakuovány na ostrov Korfu. Vzhledem k nedostatku transportních plavidel, se musela část armády opět vydat na cestu dále na jih, do Valony (Vlorë) a pak dále do Řecka.
V roce 1916 obsadilo Rakousko-Uhersko většinu Albánie a armády Dohody (italské a francouzské divize) udržely její jižní část. Jak Italové, tak Rakušané vytvořili albánské dobrovolnické jednotky. Na jaře 1916 po obsazení Albánie začalo Rakousko-Uhersko organizovat bezpečnostní službu v týlu. Kromě vojenského četnictva zde začaly vznikat také první domácí četnické jednotky z řad dobrovolníků. Navíc došlo k vytvoření miličního teritoriálního systému, jehož výsledkem bylo devět dobrovolnických praporů jenž vznikly postupně v průběhu roku 1916 a zůstali zachovány až do roku 1918. Několik albánských kmenů se přihlásilo dobrovolně k vojenské službě i se svými náčelníky. Příslušníci Albánské legie byli často označovaní jako albánští dobrovolníci (Albanische Freiwillige). Celkově na straně Centrálních mocností bojovalo přibližně 6 000 mužů. Sloužili při ochraně týlu a pobřeží proti diverzním italským, francouzským a řeckým jednotkám až do konce války. Nosili standardní armádní stejnokroje nebo albánský národní kroj. Jako pokrývka hlavy sloužil buď tradiční albánský fez bílé barvy, nebo bosensko-hercegovinský fez s červeno-černou albánskou kokardou. Jejich důstojníci a poddůstojníci ovšem přišli z c. a k. armády. Je zajímavé, že když za Druhé světové války, zorganizovali nacisté albánskou divizi SS Skanderbeg, jako důstojníci a poddůstojníci k ní byli převeleni staří rakouští veteráni, kteří cvičili již dobrovolníky z Albánské legie. Jedním z velitelů dobrovolnické jednotky, byl i zmíněný baron Franz Nopcsa von Felső-Szilvás, který se neúspěšně snažil stát albánským knížetem. První světovou válku prožil Nopcsa jako důstojník a špion na balkánských hranicích, kde se skvěle zúročily jeho zkušenosti z Albánie, neboť znal skvěle místní prostředí a plynně hovořil několika jazyky. Při mnoha příležitostech měl namále a často vyvázl životem jen rychlým útěkem. Připomeňme, že jiný maďarský superagent té doby - Georg Gondos, zemřel právě při plnění jedné z tajných misí na Balkáně. Nopcsa později velel skupině albánských dobrovolníků a i mezi jednotlivými bojovými akcemi dokázal psát hodnotné vědecké práce o pravěkých tvorech.
Zdroje:
http://palba.cz/viewtopic.php?f=92&t=45 ... ed3#p95364
http://palba.cz/viewtopic.php?f=92&t=7461
http://www.karelvasatko.cz/historie-ces ... tove-valky
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rakousko- ... 3.A1_legie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alb%C3%A1 ... .A1vislost
albánský horal
Ona ta Velká válka byla úúúplně jiná, než si původně všichni mysleli a veškerá čísla zásobovačů dokazující, že je pušek dostatek, záhy vzala za své. Což byl i důvod pro nasazení Werndlovek - v Karpatech si zabojovaly pěkně, lepší, než jen bajonet v holé ruce. Ale pardon, o tomhle článek není.
.
Mannlicher M1888, resp. M1888/90 sice byl ve výzbroji R-U armády nahrazován modernějším M1895, ALE: u M1895 vykazovala R-U armáda v polovině roku 1914 počet cca 850.000 ks, u M18888/90 to byl takřka 1.000.000 ks. Tedy M88/90 byla na počátku velké války nejpočetnější puškou ve výzbroji, nikoli vykopávkou ze dna skladů. Byla to opakovačka s přímotažným závěrem a nabíjením nábojovou páskou, umožňují rychlé znovunabití, rozhodně tedy rychlejší, než např. u francouzské ikony Lebel. To číslo 90 za lomítkem znamenalo, že mohla používat náboje M90 na slabě dýmavý prach, nešlo tedy ani o černoprachové retro. To platí když už pro M1886, kterých ale v původní ráži 11mm (černoprachý náboj Werndl) zůstalo jen málo, zbytek byl také konvertován na náboj M90.