Když v prosinci roku 1944 vstoupili na území Slovenska v rámci 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského i vojáci Rumunské královské armády, nezbytnou vzdušnou podporu jim poskytoval rumunský 1. letecký sbor - Corpul 1 Aerian Român ...
Corpul 1 Aerian Român.
C1AR byl přímým potomkem stejnojmenného útvaru vniklého na jaře roku 1943, tedy ještě v době kdy Rumunské královské letectvo (Aeronautica Regală Română - ARR) bojovalo po boku Luftwaffe proti Spojencům. Tento nově vzniklý sbor se stal součástí Luftflotte 4 a byl z větší části vyzbrojen moderními německými stroji. Jelikož si Němci chtěli být jistí že jimi poskytnutá letadla budou nasazena proti SSSR, veškerá dodaná letecká technika byla sboru pouze zapůjčena. Což mimo jiné znamenalo že veškeré náročnější opravy byly v režii Luftwaffe, stejně tak i nahrazování případných ztrát. V budoucnu měl tento systém přivodit C1AR (potažmo celému ARR) nemalé potíže, neboť Rumunsko samotné nevlastnilo ve většině případů záložní stroje a mechanici měli pramalé zkušenosti s většími opravami německých moderních letadel.
Corpul 1 Aerian Roman byl nasazen na jižním úseku fronty a aktivně se podílel na ústupových bojích v letech 1943 až 1944, které sbor nakonec vytlačily z území Sovětského svazu na domácí půdu. Když se v létě roku 1944 Rudá armáda zastavila na rumunských hranicích, C1AR mohl ohlásit že během uplynulých dvanácti měsíců provedl 18 227 operačních vzletů, jeho příslušníci shodili 7 312 tun pum a nárokovali 401 sestřelených nepřátelských letadel.
Relativní období klidu skončilo pro C1AR 20. srpna 1944, když Rudá armáda zahájila Jasko - kišiněvskou operaci. Rumunské královské letectvo se pokusilo na tuto ofenzívu reagovat, nicméně nemělo šanci boje nijak významně ovlivnit. Pro představu - v prvních dvou dnech ARR uskutečnilo celkem 465 bojových vzletů (Luftwaffe přidala dalších asi 400 vzletů), oproti tomu dvě sovětské letecké armády podporující ofenzívu zaznamenaly ve svých hlášeních za stejné období přes 6 000 vzletů. Masívní sovětské síly bez větších problémů prorazily frontovou linii a brzy bylo jasné že obsazení Rumunska Rudou armádou už nemůže nic zabránit.
23. srpna 1944 se proto odhodlal mladý rumunský král Michal I. k provedení státního převratu, nechal zatknout tehdejšího faktického vládce Rumunska Iona Antonesca a následně v rozhlasovém projevu vyhlásil jednostranné příměří se Spojenci. V okamžiku převratu mělo Rumunské královské letectvo ve svém držení celkem 1 692 letadel, z toho se přibližně 500 nacházelo u nejrůznějších bojových jednotek. Většina nejefektivnějších strojů byla k 23. 8. 1944 ve stavu Corpul 1 Aerian Român, jednalo se zejména o 31 Bf 109G, 52 Ju 87D, 32 Hs 129 a 20 Ju 88.
O dva dny později, 25. srpna 1944, Rumunsko vyhlásilo válku Německu. Němci, překvapení rumunskou "otočkou o 180°"se z počátečního šoku poměrně rychle vzpamatovali a Luftwaffe byla mimo jiné nasazena i k úderům na Bukurešť. Přestože byly jednotky Královského rumunského letectva roztroušeny po celé zemi a vládl všeobecný zmatek, okamžitě se zapojily do boje proti novému nepříteli. V následném dva týdny trvajícím popřevratovém chaosu Rumunsko přišlo o přibližně 200 převážně cvičných strojů, i proto že 1. září 1944 byly na sovětský příkaz všechny rumunské stroje uzemněny (byť příměří Rumunska se SSSR bylo oficiálně uzavřeno až 12. září ), Luftwaffe této situace využila a během útoků na rumunská letiště v průběhu prvních pěti zářijových dní zničila na zemi 161 strojů ARR. Nicméně nejbolestivější ztrátu pro ARR nepochybně představovalo 27 zbrusu nových Ju 87D-5 a 8 Bf 110 vybavených radarem, ty se nacházely v době převratu na letištích ovládaných Luftwaffe a Němci si je pochopitelně vzali zpět pro své potřeby.
Rumunsko na druhou stranu po ústupu Luftwaffe ze země ukořistilo nejméně 228 německých strojů, z nichž 55 mohlo být ve velmi krátké době použito, zbytek vyžadoval větší či menší opravy. Bylo také ukořistěno přes 1 700 motorů (z nich 1 337 nových), náhradní díly a zařízení opravárenských dílen. Ačkoliv podmínky příměří jasně definovaly že veškerá válečná kořist v Rumunsku náleží Sovětskému svazu, Rumunského královského letectva se to dotklo jen minimálně. Ačkoliv část ukořistěné letecké techniky byla následně zabavena Rudou armádou (například nejméně 8 letuschopných Fw 190A/F), většina získaného materiálu byla ponechána Rumunsku.
Z tohoto zmatku se nově zorganizovaný Corpul 1 Aerian Român vynořil 7. září 1944 a okamžitě se zapojil do tažení proti Německu a Maďarsku. Výzbroj sboru k tomuto datu tvořilo 210 letadel, C1AR byl formálně začleněn do sovětské 5. letecké armády a plně podléhal jejímu velení. Příslušníci C1AR poté od 7. září 1944 do konce téhož roku provedli dle statistik 2 541 operačních vzletů, přičemž shodili 508 tun pum. Rumunští piloti nárokovali ve vzdušných soubojích 4 zničená nepřátelská letadla, dalších 5 mělo být zničeno na zemi. Sbor přišel o celkem 64 nenávratně ztracených strojů (nejméně 26 jich bylo sestřeleno stíhači Luftwaffe a 17 flakem), další stroje byly natolik poškozeny či opotřebovány že musely být odeslány na dlouhé týdny či dokonce celé měsíce do Rumunska. Nedostatek náhradních dílů, nehody, bojové ztráty způsobené stíhači Luftwaffe i flakem, prakticky nulové zálohy - to vše způsobilo, že i přes průběžné posilování C1AR dalšími jednotkami počet letadel ve stavu sboru v následujících týdnech neustále klesal. Jednotky musely být kvůli nedostatku strojů slučovány či úplně rušeny, což se týkalo především útvarů vybavených moderními německými stroji. Když se tedy v prosinci roku 1944 Corpul 1 Aerian přesunul na letiště v Maďarsku aby se mohl podílet na podpoře vojenských operací na Slovensku, jeho inventář se smrskl na pouhých 161 letadel všech typů ...
Letadla C1AR.
Corpul 1 Aerian Român byl v rámci sovětské 5. letecké armády v podstatě zcela samostatnou jednotkou, musel být tedy připraven plnit plné spektrum úkolů vzdušné podpory. Tomu také odpovídalo typové složení jeho leteckého parku, zastoupena zde byla letadla kurýrní, průzkumná, pro spolupráci s armádou či transportní, sbor pochopitelně disponoval také stroji určenými ke stíhacím a bombardovacím úkolům.
Fleet 10G.
Fleet 10G byl jednomotorový dvoumístný dvouplošník určený pro základní výcvik, poháněl ho řadový motor Gypsy Major o výkonu 130 HP a dosahoval rychlosti přibližně 200 km/h.
Rumunsko v roce 1934 zakoupilo v USA 20 Fleetů 10G a přidělilo jim evidenční čísla 1-20. Současně byla zakoupena práva na licenční výrobu a to jak samotných letadel tak i motorů, přičemž pohonná jednotka Gypsy Major byla vyráběna pod jménem IAR 4 GI. Prvních 40 v Rumunsku vyrobených Fleetů (čísla 51-90) vzniklo během roku 1936 v továrně IAR (Industria Aeronautică Română) sídlící v Brašově. Následujících 80 strojů (č. 21-50 a 90-140) bylo mezi lety 1936 - 38 vyprodukováno firmou SET a nakonec posledních 210 Fleetů 10G (č.141 - 350) vyrobila společnost ICAR v období duben 1939 až březen 1943. Fleet 10G byl v rámci ARR používán nejen pro základní výcvik, ale také jako stroj kurýrní.
K 19. prosinci 1944 byl Fleet 10G u Corpul 1 Aerian Român zastoupen v kurýrní Escadrile 114, v únoru 1945 se k C1AR připojily další jednotky vybavené tímto typem stroje - konkrétně se jednalo o Escadrile 112 a Escadrile 113.
Fi 156 Storch.
Rumunské královské letectvo zakoupilo své první exempláře tohoto legendárního stroje již v roce 1940 a Fi 156 udělal na Rumuny takový dojem, že zažádali o práva na jeho licenční výrobu. To bylo Němci schváleno v březnu 1942, ARR následně objednalo produkci 80 kusů u firmy ICAR.
Mezitím se do Rumunska dostalo 30 Storchů různých variant - 5 Fi 156C-1 (č.1-5), 10 Fi 156C-25 (č. 6-15), 14 Fi 156C-3 (č. 16-28 a 30) a jeden Fi 156D-1 (č. 29).
Výroba se u ICARu rozbíhala velmi pomalu, do května 1944 kdy se kvůli americkému bombardování byla nucena továrna ICAR přestěhovat jich vzniklo jen deset (č. 51-60). Další Fi 156 začalo ARR přebírat až po převratu v srpnu 1944, do února 1945 jich však bylo vyrobeno pouze dalších šest (č. 61, 62, 64, 66-68). 64 zbývajících Storchů ze zakázky bylo dokončeno až po válce. Rumunsko navíc získalo nejméně 9 kusů tohoto stroje, ty byly ukořistěny na letištích opuštěných Luftwaffe při jejím spěšném ústupu ze země v srpnu 1944.
Storchy měly původně v Rumunském královském letectvu zcela nahradit Fleet 10G u kurýrních jednotek, vzhledem k jejich nedostatku však posloužily pouze k jejich doplnění, Fleety a Storchy sloužily v této roli bok po boku.
19. prosince 1944 měl C1AR stroje typu Fi 156 pouze u kurýrní Esc. 114, v únoru 1945 k nim přibyly Storchy z Esc. 112 a Esc. 113.
IAR 39.
V roce 1936 brašovská továrna IAR zkonstruovala stroj pro spolupráci s armádou typu IAR 37, z něhož se následně zrodil letoun IAR 39. Jednalo se třímístný jedenapůlplošník klasické smíšené konstrukce určený k provádění taktického průzkumu, spolupráci s armádou a v případě nutnosti k bombardování.
Největší (a pohříchu jedinou významnou) změnou v konstrukci IARu 39 oproti IARu 37 představoval silnější motor IAR 14K II C32 o maximálním výkonu 870 HP, který byl vylepšeným derivátem francouzského Gnome- Rhône 14K Mistral Major. Maximální rychlost stroje měla hodnotu 330 km/h, do výšky 4000 metrů se IAR 39 šplhal 7 minut a 50 vteřin, dolet činil 680 km. Výzbroj byla tvořena pevným kulometem FN Browning ráže 7,92 mm v levé polovině křídla a dvěma pohyblivými zbraněmi stejného typu, jednou v zadním kokpitu a druhou ve spodní části trupu. Stroj mohl nést až 24 kusů 12 kg pum a nebo 144 protipěchotních granátů.
Prvních 50 IARů 39 (č. 1-50) bylo Rumunským královským letectvem převzato do konce září 1940, do konce roku 1940 jich bylo vyrobeno dalších dvacet (č. 51 - 70). Mezitím se v Rumunsku začal vyrábět silnější motor IAR 14K IV C32 o maximálním výkonu 960 HP a proto bylo rozhodnuto použít tuto pohonnou jednotku i k vylepšení letounu IAR 39. Prvních 25 IARů 39 s novou pohonnou jednotkou (č. 71-95) bylo dokončeno na jaře roku 1941, stroje dostaly oficiální označení IAR 39A, to však bylo užíváno jen velmi zřídka.
Jelikož od druhé poloviny roku 1940 byla v továrně IAR jednoznačně prioritou výroba strojů IAR 80 a JRS 79B, byla produkce IARů 39 přesunuta do bukurešťské firmy SET. Prvních 25 zde vyrobených exemplářů bylo mezi prosincem 1941 a květne 1942 dokončeno ve variantě IAR 39 (č. 96-120), všechny následující stroje již byly typu IAR 39A. IARů 39A nakonec do ukončení výroby v říjnu 1944 společnost SET vyprodukovala 135 (č.121-255), přičemž posledních dvanáct strojů bylo specificky uzpůsobeno k vlekání kluzáků DFS 230.
IARy 39 během války primárně sloužily spolu se svými staršími sourozenci IAR 37 a IAR 38 (v podstatě IAR 39 se slabším motorem BMW 132A) u dvanácti jednotek pro spolupráci s armádou (Escadrile 11 až 22), které byly zpravidla přiděleny přímo k jednotlivým rumunským armádním sborům.
V průběhu doby byly všechny IARy 37, 38 i 39 v rumunském inventáři zbaveny kulometů FN Browning, ty byly nahrazeny německými kulomety Rheinmetall ráže 7,92 mm. Důvodem byl naprostý nedostatek belgických kulometů Browning pro výrobu letadel typu IAR 80 a IAR 81, Rumunsko se snažilo získat v roce 1942 licenční práva na výrobu těchto zbraní, ale Němci tuto ideu zamítli a tak z celého záměru sešlo.
K 19. prosinci 1944 se u C1AR stroje typu IAR 39/39A nacházely u Esc. 11, Esc. 12, Esc. 15 a od února 1945 také u dopravní jednotky Escadrila mixtă aerotransport, kde sloužily k vlekání kluzáků DFS 230.
JRS 79B, JRS 79B1 a JIS 79B.
V roce 1937 upoutal rumunskou pozornost italský střední bombardér Savoia-Marchetti SM 79, zejména jeho méně známá dvoumotorová verze SM 79B. Dvoumotorová varianta byla pro Rumuny atraktivní zřejmě především kvůli motorům Gnome- Rhône 14Kfs kterými byl SM 79B poháněn, neboť u firmy IAR se právě rozbíhala výroba velmi podobných pohonných jednotek IAR 14K II C32.
Rumunské královské letectvo nakonec pro své potřeby objednalo v Itálii 24 kusů SM 79B, přičemž stroje byly upraveny již při výrobě instalací v Rumunsku vyrobených motorů IAR 14K II C32 (maximální výkon 870 HP). Tyto stroje byly dodány v roce 1938 a okamžitě si získaly všeobecnou oblibu, proto byla získána práva na jejich licenční výrobu u firmy IAR. Letectvo však nebylo zcela spokojeno s výkony SM 79B, proto se koketovalo s myšlenkou návratu k třímotorové koncepci.
Během více než rok trvající přípravy výroby licenčních SM 79B došlo k navázání užších vztahů Rumunska s Německem, což ve výsledku pomohlo vyřešit potřebu zvýšit výkony stroje. Německá strana byla požádána o dodání 210 kusů motoru Jumo 211Da (1200 HP) a této žádosti bylo vyhověno, touto cestou byly tedy získány pro plánované rumunské SM 79B tolik potřebné silnější motory.
Vzhledem k tomu, že rumunští konstruktéři neměli příliš velké zkušenosti s takovou poměrně velkou změnou designu, byl s původním výrobcem stroje (tedy s italskou firmou SIAI) uzavřen v únoru 1940 kontrakt na upravení SM 79B pro motory Jumo 211Da, přičemž součástí smlouvy byla i výroba 8 kusů takto modifikovaných letadel. Tyto stroje byly v Itálii následně označeny jako SM 79JR, v Rumunsku však létaly jako typ JIS 79B a byla jim přidělena evidenční čísla 149 až 156.
V rumunské továrně IAR bylo od července 1941 do června 1942 vyrobeno 36 kusů letadel totožných s JIS 79B, stroje produkované IARem byly známy jako JRS 79B (J = Jumo, R = Romania, S = Savoia) a ARR jim přidělilo čísla 101 až 136.
Čtyřmístné střední bombardéry typu JRS 79B/JIS 79B dosahovaly maximální rychlosti 431 km/h ve výšce 5600 m, do 4000 metrů šplhaly 12 minut a 16 vteřin, maximální dolet činil 1850 km. Stroj unesl až 1575 kg pum, byl vyzbrojen čtyřmi pohyblivými kulomety, dvěma typu FN Browning 13,2 mm a dvěma Vickersy ráže 7,92 mm. Již v průběhu roku 1942 byly všechny kulomety nahrazeny německými zbraněmi Rheinmetall ráže 7,92 mm, neboť velkorážové Browningy byly potřeba k výrobě nových stíhaček typu IAR 80B.
Rumunské královské letectvo objednalo u firmy IAR výrobu dalších 36 kusů JRS 79B, ty však měly dostat nové silnější motory typu Jumo 211F (1350 HP). Takto upravené stroje byly pojmenovány JRS 79B1 a mimo nových motorů u nich došlo ke 101 úpravě stávající konstrukce, například k zavedení pancéřové ochrany pro posádku. Ta byla nyní pětičlenná, přidaný člen posádky obsluhoval vpřed mířící pohyblivý 20 mm kanón Ikaria v břiše stroje, tato novinka ve výzbroji JRS 79B1 měla sloužit k postřelování pozemních cílů při útocích v malé výšce.
Přes silnější motory se výkony JRS 79B1 oproti předchozí variantě díky vyšší hmotnosti příliš nezvýšily, například maximální rychlost se zvýšila o pouhých 5 km/h na 436 km/h ve výšce 6000 m. Stroj kvůli instalaci kanónu Ikaria mohl nyní pojmout o něco méně pum (1 400 kg oproti 1 575 kg u JRS 79B), obrannou výzbroj nyní představovalo 5 pohyblivých kulometů Rheinmetall ráže 7,92 mm - jeden v přídi stroje, jeden na hřbetu, jeden ve spodní části trupu a dva v bočních střelištích. V průběhu bojového nasazení došlo k dalšímu posílení střelecké výzbroje, když byl jediný kulomet na hřbetu nahrazen "dvojčetem" a do pravé motorové gondoly byl nainstalován kulomet PWU ráže 7,92 mm.
Ačkoliv byly JRS 79B všech verzí oblíbené, brzy se ukázalo že to jsou stroje zranitelné, zejména v podmínkách nepřátelské vzdušné převahy. V letech 1943 - 44 byl z tohoto důvodu tento typ bombardéru považován za stroj druhé linie, nicméně po srpnu 1944 se stal JRS 79B opět velmi užitečným a efektivním, neboť Rumunsko se náhle ocitlo na straně která onu nezbytnou vzdušnou převahu měla.
Do května 1944, kdy byla továrna IAR v Brašově vyřazena z provozu americkými pumami, bylo vyrobeno 31 kusů JRS 79B1 evidenčních čísel 201 až 231. Posledních pět strojů bylo následně dokončeno až po válce.
K 19. prosinci 1944 byly bombardéry typu JIS 79B, JRS 79B a JRS 79B1 u Corpul 1 Aerian Român zastoupeny v jednotce Grupul 1 bombardament, ta byla složena z Escadrile 77 a Escadrile 82.
Ju 52.
Rumunské královské letectvo získalo do srpna 1944 30 dopravních strojů typu Ju 52/3m (č. 1-30), některé kusy byly zakoupeny přímo pro ARR, část flotily Junkersů přešla do stavu v roce 1940 při přechodu rumunského civilního dopravce LARES pod armádní velení. Další exempláře letectvu doslova spadly do klína v září 1939, když z Polska na rumunské území ulétlo ne méně než 14 Ju 52 polských aerolinek LOT. Přestože měl LOT v plánu následně své třímotorové Junkersy přesunout do Velké Británie, rumunské úřady tyto stroje nekompromisně zabavily. Nejméně 11 dalších Ju 52 v různém technickém stavu ukořistilo Rumunsko na svém území během událostí po převratu v srpnu 1944.
Corpul 1 Aerian Român disponoval 19. 12. 1944 stroji Ju 52/3m ve stavu dopravní Escadrile mixtă aerotransport.
DFS 230.
Rumunské královské letectvo používalo nejméně 27 kusů německých dopravních kluzáků typu DFS 230. Stroj se proslavil zejména díky útoku na belgickou pevnost Eben - Emael v roce 1940, výsadku na Krétě (1941) a záchraně Benita Mussoliniho z Gran Sasso v roce 1943. Neslo mimo pilota až 9 plně vyzbrojených vojáků či až 1200 kg nákladu, typická rychlost vlečení činila 180 km/h, klouzavost pak až 1:18.
Na podzim roku 1944 již rumunských DFS 230 zbývala jen hrstka, 5 jich bylo i s tažnými IARy 39A v únoru 1945 připojeno k C1AR (konkrétně k Esc. mixtă aerotransport) pro zásobovací lety v Maďarsku a Československu.
Ju 88D-1 a Ju 88A-4.
K Junkersům Ju 88 se rumunští letci poprvé dostali až v roce 1943, když byla tato letadla propůjčena nově vzniklému Corpul 1 Aerian Român. Na průzkumnou variantu Ju 88D-1 byla přezbrojena samostatná Escadrila 2 recunoastere, bombardovací verzi Ju 88A-4 převzala Grupul 5 bombardament (Esc. 77, 79 a 80). Původně byla těmito stroji vybavena také Grupul 6 bombardament, ta ale byla nakonec přeměněna na jednotku střemhlavých bombardérů se stroji Junkers Ju 87 Stuka.
23. srpna 1944 bylo v rumunském držení 16 Ju 88A-4 a 4 Ju 88D-1, ty přestály převratové události bez úhony, další 3 kusy Ju 88A byly zanechány v Rumunsku ustupujícími Němci. Když se 7. září "znovuzrozený" Corpul 1 Aerian Român zapojil do tažení proti vojskům Osy, Grupul 5 bombardament (nyní tvořená pouze Esc 77 a Esc. 78) mohla nasadit 18 JU 88A-4 a průzkumná Escadrile 2 čtyři Ju 88D-1.
Údržba a opravy byly při západní kampani vzhledem k téměř absolutní absenci náhradních dílů velmi problematickou záležitostí která se dala prakticky řešit pouze kanibalizací. Stavy bojeschopných Ju 88 nevyhnutelně klesaly, situace nakonec dospěla do bodu kdy byla Grupul 5 bombardament rozpuštěna a zbylé stroje převzala nově vzniklá Escadrila mixtă de recunoastere-bombardament. Ta byla k 19. prosinci 1944 tvořena čtyřmi průzkumnými Ju 88D-1 a pěti bombardovacími Junkersy Ju 88A-4.
Ju 87D.
Rumunské královské letectvo se poprvé pokusilo získat střemhlavé bombardéry Ju 87 již na sklonku srpna 1939, když projevilo zájem o nákup až padesáti strojů Ju 87B. Němci této žádosti z pochopitelných důvodů nevyhověli, chystali se napadnout Polsko a potřebovali každý letoun. V dalších letech svou snahu Rumunsko několikrát opakovalo, nicméně bylo opakovaně odmítnuto. To mimo jiné vedlo k vývoji letadla IAR 81, variantě stíhacího stroje IAR 80 určené pro střemhlavé bombardování.
V roce 1943 si Němci uvědomili že válka se nevyvíjí zcela podle jejich představ a bylo by tedy užitečné poskytnout svým spojencům moderní bojová letadla. Od léta roku 1943 bylo proto Rumunskému královskému letectvu, konkrétně jeho C1AR, propůjčeno větší množství německé techniky včetně Junkersů Ju 87D-3. První jednotkou C1AR používající Stuky byla Grupul 3 bombardament picaj (Grupul 3 bopi), ta byla tvořena třemi Escadrile - Esc. 73, 81 a 85. O něco později se k ní připojila i Grupul 6 bopi (Esc. 74, 86 a 87), původně přezbrojená Němci na Ju 88A-4.
Když došlo 23. srpna 1944 v Rumunsku k převratu, disponoval Corpul 1 Aerian Român 52 Stukami verzí Ju 87D-3 a Ju 87D-5. Naneštěstí pro Rumuny se 27 letadel Grupul 6 bopi nacházelo v okamžiku změny stran na Luftwaffe ovládaném letišti Focșani, takže o ně ARR okamžitě přišlo. Jen velmi slabou útěchou bylo pozdější ukořistění dvou německých Ju 87.
V září se 15 Stuk Grupul 3 bopi (nyní složená z Esc. 74 a Esc. 81) zapojilo do bojů proti Německu a Maďarsku. Ještě v průběhu stejného měsíce se k C1AR připojila Stukami vyzbrojená Esc. 85, přičemž došlo ke vzniku spojené Grupul 3/6 bopi.
Tak jako v případě rumunských Ju 88, i stavy Ju 87 postupně díky ztrátám a nedostatku náhradních dílu značně prořídly. K 19. prosinci 1944 již bylo možné nasadit pouze 9 Junkersů Ju 87D, ty byla soustředěny u Escadrile 74 picaj. Ta spadala pod velení nedávno vzniklé Grupul 8 asalt/picaj, ve které byla mimo Esc. 74 také Escadrila 41 asalt vybavená bitevními Henschely Hs 129B-2.
Hs 129B-2.
Dalším německým moderním strojem zapůjčeným od roku 1943 C1AR byl bitevní Henschel Hs 129B-2. V březnu 1943 bylo rozhodnuto přezbrojit na tento stroj Grupul 8 vânătoare, jednotku která bojovala na stíhacích letadlech IAR 80 proti SSSR od samého začátku války.
Skupina byla přejmenována na Grupul 8 asalt (byla tvořena Esc. 41, 42 a 60) a prakticky okamžitě zahájila výcvik pro svou novou roli. Přeškolování se poněkud protáhlo, protože ačkoliv piloti jednotky byli zkušení a v boji ostřílení, neměli prakticky žádné zkušenosti s létáním na dvoumotorových strojích. Grupul 8 asalt mohla být tedy prohlášena za operační až na začátku srpna 1943, kdy se také přesunula k C1AR na frontu. Hs 129 byl již v té době používán Luftwaffe primárně jako jakýsi okřídlený stíhač tanků, většina německých Henschelů byla proto vyzbrojena 30 mm kanóny zavěšenými pod břichem stroje. Henschely Hs 129B-2 v rumunských službách nicméně tyto kanóny nikdy nenosily, jejich výzbroj tvořily mimo pevných zbraní pouze pumy.
K 23. srpnu 1944 se u C1AR nacházelo 32 kusů Hs 129B-2, dalších 22 Henschelů bylo ukořistěno po odchodu Luftwaffe ze země. Ačkoliv minimálně část ukořistěných letadel byla vyzbrojena 30 mm kanóny, Rumuni na jejich použití nebyli vycvičeni a neměli pro ně ani žádnou munici, proto se i nadále na rumunských Hs 129B-2 tyto zbraně nepoužívaly.
Henschely se zapojily do bojů proti Německu a Maďarsku v září 1944 a zúčastnily se aktivně celého tažení až ke slovenským hranicím. Ztráty rumunských Hs 129B-2 (způsobené nehodami, stíhači Luftwaffe a německými i sovětskými protiletadlovými dělostřelci) byly v těchto bojích proti Ose poměrně vysoké, což nakonec vedlo k jejich soustředění u jediné jednotky - Escadrile 41 asalt, která byla součástí nové Grupul 8 asalt/picaj.
K 19. prosinci 1944, dni zahájení prvních úderů Rumunského královského letectva na Slovensku, se u Esc. 41 asalt nacházelo již pouze 16 strojů typu Henschel Hs 129B-2.
IAR 81.
První prototyp rumunského stíhacího letounu IAR 80 vzlétl na jaře roku 1939, tento stroj byl duchovním dítkem konstruktérů firmy IAR. Ti plně využili zkušeností nabytých při licenční výrobě letadel pocházejících původně z jiných zemí, takže trup IARu 80 (zejména jeho zadní část) byl až nápadně podobný polským PZL 24E, konstrukce křídla byla zase převzata z JRS 79B. IAR 80 se následně vyráběl v několika variantách lišících se především výzbrojí, některé z nich byly vystrojeny pro střemhlavé bombardování a nesly označení IAR 81.
V květnu 1942 bylo Rumunským královským letectvem objednáno 100 strojů varianty IAR 81C, což měla být původně verze vybavená tak jako všechny předchozí IARy 81 závěsníky pro bombardování ze střemhlavého letu. Nicméně, vzhledem k tomu že na jaře 1943 ARR konečně dostalo k dispozici od Němců střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka, letouny typu IAR 81C byly dokončeny jako stroje stíhací. První exempláře ARR převzalo v červnu roku 1943, následovaly další dvě zakázky na celkem 50 kusů, jejich výroba byla ukončena v srpnu 1944. IARy 81C nosily v rámci Rumunského královského letectva čísla 301 až 450. V roce 1944 začalo také modifikování starších variant stroje IAR 80 do standardu IAR 81C, takto vzniklé letouny pak byly označovány jako typ IAR 80M.
Přestože v době svého vzniku IAR 80 nijak nezaostával za světovou špičkou, během války začal ztrácet dech a v roce 1944 již velmi rychle zastarával, neboť jeho výkony zůstaly napříč všemi verzemi prakticky stejné. Maximální rychlost IARu 81C činila pouze 500 km/h ve výšce 4500 m, do 5000 m stoupal stroj 6 minut a 30 vteřin. Byl relativně solidně vyzbrojen dvěma kulomety FN Browning ráže 7,92 mm a dvěma 20 mm kanóny Mauser MG 151. Mohl také v případě potřeby nosit pod křídlem dvě pumy o hmotnosti až 50 kg, této možnosti však bylo využíváno jen velmi zřídka a během operací nad Československem k použití pum stroji IAR 81C vůbec nedošlo.
Nedostatečná výkonnost IARů 80/81 se odhalila v plné nahotě během roku 1944, kdy se těmito stíhačkami vyzbrojené jednotky snažily vzdorovat americkým náletům na Rumunsko. Zpočátku se IARům proti USAAF nevedlo špatně, neboť americké bombardéry přilétaly bez stíhacího doprovodu. 10 června 1944 si pak piloti IARů 80/81 zažili svých pět minut slávy, když se významně podíleli na masakru amerických P-38 Lightning směřujících ve velmi malé výšce bombardovat Ploesti. Tento úspěch (bylo sestřeleno 23 P-38 ze 75 zúčastněných) však lze přičíst především tomu, že Američané poněkud naivně doufající že nebudou detekováni německými radary vlétli do plně připravené obrany, jejíž stíhači měly výhodu výškové převahy. Nad Rumunskem se začaly ve stále rostoucích počtech objevovat doprovodné letouny USAAF typu P-51 Mustang a P-38 Lightning a ztráty rumunských stíhačů začali povážlivě narůstat. Proto bylo 5. července 1944 rozhodnuto přesunout jednotky vybavené IARy 80 a 81 na frontu proti SSSR, neboť boj proti sovětskému letectvu byl považován za snazší.
Když 7. září 1944 C1AR vyrazil do boje proti Ose, v jeho stavu byly také dvě stíhací skupiny vyzbrojené IARy 80/81 - Grupul 2 vânătoare a Grupul 6 vânătoare. Panovalo přesvědčení že se tyto jednotky dokážou proti oslabené Luftwaffe prosadit. To však poměrně záhy vzalo za své když došlo ke konci září ke střetům s německou II./JG52, při kterých bylo v průběhu několika dní sestřeleno Messerschmitty 11 rumunských IARů. IAR 80/81 byl okamžitě stažen ze stíhacích úkolů a nadále byl používán téměř výhradně k útokům na pozemní cíle či k taktickému ozbrojenému průzkumu. Po zářijovém debaklu byla Grupul 6 vânătoare odvolána z fronty, C1AR tak měl nadále k dispozici jedinou skupinu vyzbrojenou převážně stroji IAR 81 (většina starších letounů typu IAR 80 byla odeslána zpět do Rumunska). Ztráty způsobené stíhači Luftwaffe a také nepřátelským flakem měly drtivý dopad na morálku pilotů létajících na strojích IAR 81. Ačkoliv se dříve stroj těšil oblibě, nyní se situace obrátila. Nucený odpočinek způsobený špatným počasím během listopadu až prosince 1944 pomohl morálku příslušníků Grupul 2 vânătoare poněkud zvýšit, stále však nad nimi ležel stín zářijových událostí.
K 19. prosinci 1944 bylo u Grupul 2 vânătoare (Esc. 65 a Esc. 66) připraveno k tažení do Československa 28 kusů strojů typu IAR 81C a IAR 80M (v textu budou obě varianty, vzhledem k tomu že standardem byl IAR 81C, souhrnně nazývány IAR 81).
Bf 109G.
S prvními Messerschmitty Bf 109 přišli rumunští piloti do styku ještě před vstupem do války, když bylo ARR dodáno 50 strojů varianty Bf 109E. Bf 109E byly během prvních dvou let operací v SSSR nejvýkonnějším stíhacím strojem v rumunském inventáři, Rumunské královské letectvo je používalo bojově až do roku 1944.
Když byl na jaře 1943 založen Corpul 1 Aerian Român , jeho stíhači konečně dostali možnost létat i na nejnovějších typech německých letadel, protože sbor dostal od Němců do vínku i Messerschmitty Bf 109 variant G-2 a G-4. Jak již bylo několikrát řečeno, tyto a další německé stroje byly C1AR pouze zapůjčeny a nepatřily tedy Rumunsku.
Velení ARR si tehdy velmi dobře uvědomovalo slabiny letadel IAR 80/81, kterými byla vybavena většina stíhacích jednotek pod přímým rumunským velením, požádalo tedy Němce o dodávku 235 kusů Bf 109G. Tyto Messerschmitty, objednané v rozloženém stavu, měly zcela nahradit ostatní typy stíhaček u bojových jednotek. Zatímco se u frontového C1AR začaly objevovat první kusy nejnovější varianty Bf 109G-6, do Rumunska byly zahájeny dodávky beden s Messerschmitty starších verzí, skládání těchto strojů dostala na starost firma IAR v Brašově. Nakonec bylo celkem dodáno 209 kusů Bf 109G, prvních 49 beden obsahovalo letouny Bf 109G-2, zbylých 160 rozložených "Gustavů" bylo typu Bf 109G-4. 49 Bf 109G-2 bylo složeno od listopadu 1943 do léta roku 1944 (č. 201 až 249) a byly známy jako Bf 109Ga-2.
Zatímco v Brašově začaly skládat první kusy varianty G-4, rumunští představitelé požádali Němce o dodání konverzních setů díky kterým by bylo možné dodané Bf 109G-4 přeměnit na verzi Bf 109G-6. Této žádosti bylo vyhověno a tak v IARu složily v roce 1944 pouze 13 kusů Bf 109Ga-4 (č.301 až 313), poté se přešlo na novější Bf 109G-6 (respektive přesněji na verzi Bf 109Ga-6).
Konverze varianty G-2 na Bf 109G-6 zahrnovala především výměnu malorážových kulometů v přídi letounu za 13 mm zbraně MG 131 a instalaci novějšího zaměřovače Revi 16. Instalace nových kulometů si vynutila vznik pro Bf 109G-6 typických "boulí" na přední části stroje, tyto "boule" byly jedinou součástí vyráběnu firmou IAR a jejich tvar se na rumunských Bf 109Ga-6 lišil od Messerschmittů vyrobených v Německu.
V květnu 1944 byla továrna IAR zcela vyřazena z provozu americkými pumami (obětí náletů bylo i 37 rozložených Bf 109G), což pochopitelně produkci rumunských Messerschmittů velmi zbrzdilo. Do srpna 1944 tak bylo složeno pouze šest exemplářů Bf 109Ga-6, do konce války jich přibylo do služeb ARR dalších jedenáct. Dalších 58 kusů Bf 109Ga-6 bylo dokončeno až po válce.
23. srpna 1944 se u C1AR nacházelo 18 Bf 109G-6, dalších nejméně 80 kusů bylo u jiných jednotek či ukořistěno po ústupu Luftwaffe z Rumunska. 7. září se do tažení proti Ose zapojila v rámci C1AR i Grupul 9 vânătoare se svými 27 stroji Bf 109 varianty G-6. Tak jako pilotům letadel IAR 80/81, ani příslušníkům Grupul 9 vânătoare se při občasných střetech s Luftwaffe příliš nedařilo, k tak drtivým porážkám jaké potkali jejich kolegy však nedošlo.
I přes utrpěné ztráty se díky relativně vysokému počtu Bf 109G-6 v rumunském držení dařilo udržovat Grupul 9 vânătoare na plných stavech, takže když C1AR 19. prosince 1944 zahájil své operace nad Slovenskem, v jeho stavu bylo 27 Messerschmittů Bf 109G-6. Bojů nad Československem se také zúčastnila další rumunská stíhací skupina vyzbrojená letadly Bf 109G, Grupul 1 vânătoare. Ta byla v průběhu podzimu 1944 přecvičena ze stíhaček IAR na Bf 109G, na frontu k C1AR byla tato jednotka odeslána v únoru 1945, přičemž byla částečně vyzbrojena i staršími variantami Bf 109G.
Čímž ji samozřejmě nezpochybňuji.
