Oblast Jižních Sporad na podzim 1943

[ringlett]

Oblast Jižních Sporad na podzim 1943

Situace na bojištích ve Středomoří se s koncem léta dramaticky proměnila se italskou změnou válčících stran, Německo muselo urychleně reagovat na změnu poměrů jak na italské pevnině, tak v oblastech Balkánu kontrolovaných italskou okupační mocí. Zatím co situace na italské pevnině se poměrně rychle jakž takž stabilizovala vznikli pro německý generální štáb dvě velké oblasti problémů. V okupované Jugoslávii přešlo obrovské množství válečného materiálu do rukou partyzánské armády NOVJ a po německým Wehrmacht provedených masakrech zajatých a internovaných italských vojáků na ostrovech v Jónském moři, se k partyzánskému hnutí přidali i stovky původně italských vojáků. Druhou byla oblast Jižních Sporad, možná známějších jako Dodékanéské ostrovy, kterou držela italská vojska. U těchto sil se silně projevovala neochota k dalšímu boji a ze služby se v podstatě stala velká placená dovolená přerušovaná občasnými hony na britské sabotážní skupiny nebo čím dál tím méně na partyzánské skupiny řeků.

V podstatě šlo o to, že válčící strana ovládající toto souostroví v podstatě těsně vedle tureckého pobřeží mohla vytvářet tlak na ochotu Turecka zapojit se na její straně do války. V Turecku se tak již od roku 1940 dostávalo z obou stran dodávek moderní letecké techniky z obou stran. Například v oblasti Středomoří první stíhací letouny Spitfire nebyli ty nasazené na Maltě, ale Spitfiry Mk.I tureckého letectva, Němci dodávali například FW 190A-3a a A-4a. Šlo o hodně. Turecká armáda mohla přinést zvrat ve válce o Středomoří, dokonce i ve válce v SSSR, kdy by to měla relativně blízko k ropným polím v sovětském Ázerbájdžánu

Ale zpět k věci.

Vše vypuklo na ostrově Megisti kde posádka pevnosti Kasteliorizo 8. září 1943 rozhlasovým vysíláním vyhlásila svou kapitulaci britským jednotkám, hned druhého dne se na ostrově vylodila britské skupina zhruba v síle roty dopravená rychlými čluny z Kypru. Britové rozjeli odkládanou a špatně naplánovanou operaci Acollade.

Na Rhodos byla 9. září vysazen velitel SBS Middle East major lord George Jellicoe s malým oddílem vojáků. Jeho hlavním úkolem bylo přesvědčit velícího italského generála pro oblast Dodekanésos admirála Inigo Campioniho ke kapitulaci. Tomuto důstojníkovy podléhalo 40000 italských vojáků , z toho asi 30000 přímo na Rhodosu.

Rozhodující slovo na ostrově Rhodos však nakonec patřilo někomu jinému. Tím někým byl generál poručík Ulrich Kleemann, velitel Sturm Division Rhodos, pod kterého spadalo 7000 mužů a několik obrněných vozidel. Po informaci o britském výsadku na Rhodosu okamžitě informoval své nadřízené na Krétě odkud mu byla okamžitě letecky dopravena část 2.FJR a 22. Vzdušně výsadkové pěší divize a to za jak účasti plovákových strojů Ju-52 a dalších, tak klasickým výsadkem parašutistů.

Během dvoudenních bojů se německému generálovy povedlo přimět ke kapitulaci spojené britsko- italské jednotky, část těchto jednotek včetně britského velitele se povedlo za použití rychlých torpédových člunů Royal Navy evakuovat na Kypr.


Německý generální štáb na Krétě začal pro protiitalské operace v oblasti Dodekanésos sestavovat operační sbor pod velením generála Friedricha-Wilhelma Müllera. Tento sbor se měl skládat z dvou rot Divize Brandenburg, 2. FJR, 16. IR (LL) a 65. IR (LL) původně z 22. Infanterie (Luftlande) Division a z 440. IR z Festung Division Kreta. Nicméně pozdě. V době mezi 10. a 16. zářím se totiž britské jednotky pomocí námořních i leteckých výsadků uchytili, pomocí sil již připravených pro operaci Acollade, což mělo být násilné obsazení Jižních Sporad, na ostrovech Kos, Kallymnos, Samos, Leros a další.


Bojové střety mezi německými a britskými silami proběhli hlavně na ostrovech Kos a Leros, Rhodos byl pevně v jejich rukou.

Menším z obou ostrovů je Leros, Italové zde vybudovali významné a hluboké kotviště u města Lakki a letiště s velkou kapacitou. O něco větší Kos pak měl několik přístavišť nevhodných pro velké dopravní lodě a jednu přistávací dráhu pro letadla.

Britské síly obsadili Kos 15. září kdy bylo v blízkosti přistávací dráhy na tomto ostrově vysazeno 120 mužů z 11. Airborne Batailon z Dakot 216. perutě, na zemi se jim takřka okamžitě formálně vzdal italský velitel ostrova. Po několika hodinách na ostrově přistáli letouny Spitfire jedné z letek 7. perutě RSAAF a na ostrov začala letecká přeprava 1. praporu Durham Light Infantry. Britové tak na ostrově disponovali asi 1500 muži a svými novými italskými spojenci v síle asi 3500 mužů.

Beaufighter útočící na lodě německého konvoje směřujícího na Leros

Po období těžkých náletů se 3. října 1943 ve 4:30 ráno vylodili první muži Kampfgruppe Müller, k vylodění došlo současně na čtyřech plážích u Marmari a Tingachi v centrální části ostrova, u Camare Bay na severozápadě a u Capo Foco na jihovýchodě ostrova. Po dobití prostoru dostačujícího pro letecký výsadek byli kolem 13:00 vysazeni z letounů Ju-52 muži 2. FJR, do konce večera stejného dne měli Němci na ostrově přes 4000 mužů, ovládali asi 2/3 ostrova a britský velitel se o situaci vyjádřil jako o kritické. Italská vojska se totiž ukázala jako naprosto neochotná jakéhokoliv bojového nasazení, prakticky okamžitě se vzdávala a nebo dokonce bez odporu odcházela do zajetí.

Během druhého dne bojů už měli německé síly v rukou celý ostrov a věnovali se jen obsazování posledních bodů britského odporu. Britům se povedlo evakuovat pomocí torpédových člunů asi 250 až 300 vojáků z řad Durhamské lehké a RAF. Značná část italských zajatců byla naložena na jedno z německých plavidel a na volném moři i s lodí pomocí náloží likvidována. Německý strana přišla v bojích asi o 20 padlých a asi 200 raněných.


Na Lerosu se nacházeli britské síly složené z 234. pěší brigády pod velením generála Roberta Tilneye, ten měl pod svým velením ještě původné italskou posádku ostrova v síle asi 7500 mužů generála Luigi Mescherpa, velké množství protiletadlových a dělostřeleckých zbraní, ale s malou zásobou munice kterou nebylo možné pro její italský původ doplnit. Na Lerosu se také nacházeli letouny 74 peruti RAF a 7. peruti RSAAF a detašmány dalších perutí, celkem asi 250 letounů, z toho kolem 150 stíhacích převážně typu Spitfire Mk.V.

Během skoro dvou měsíců leteckých bojů v režii X. Leteckého sboru Luftwaffe, jednotky specializované na boje nad mořskou hladinou bylo potopeno několik bojových lodí Royal Navy a Řeckého námořnictva, lehký křižník Italského námořnictva a množství dopravních lodí.

Junkersy Ju-88A-4 během letu k Jižním Sporadám míjejí pobřeží Kréty

V půl páté ráno se za podpory bombardérů vylodili muži Kampfgruppe Müller v síle více než 10000 mužů v Palma bay a u Pasta di Sopra, kolem 6:00 došlo k leteckému výsadku 2. FJR přímo do pozic italských vojsk, to podlomilo italskou morálku a s velkou částí jejich sil se už nedalo počítat. Do večera pak byla velká část ostrova v německých rukou. Po setmění došlo k velkému britskému protiútoku při něž se povedlo zajmout rotu německých vojáků z řad 22. pěší divize.

Během dalších dní bojů až do kapitulace britských sil v poledne 16. listopadu , se britské ani italské síly nevzchopili k významnějšímu odporu a nechávali se pomalu tlačit do stále menšího prostoru.

Do okamžiku kapitulace přišli spojenecké síly o 500 padlých a celkem padlo do zajetí přes 9000 mužů. Německé ztráty zahrnují asi 550 mrtvých a asi 1200 raněných

Řecký torpédoborec Adrias poškozený během bojů o Jižní Sporady

Výsledkem obou těchto operací byla evakuace britských, ale i italských sil ze zbývajících Dodekánéských ostrovů, velká ostuda Spojenců v Tureckých očích a velmi negativní ohlasy v Británii na kompetenčnost Spojeneckých štábů v Alexandrii a Kypru. Pro německou stranu to byl vzrůst prestiže u turků a jejich faktické přesvědčení nepřipojit se v průběhu konce roku 1943 a ve výsledku ani v roce 1944 k táboru Spojenců. Také to byla poslední německá ofenziva při níž došlo k obsazení území nepřítele a celkově tato operace umožnila stažení velkého množství jednotek z kontinentálního Řecka do Itálie a na východní frontu.

Německý týdeník k obsazení Lerosu :

Já se omlouvám čtenářům, ale s vkládáním obrázků stále bojuji.

[Martin Hessler]

Jestli jsem četl dobře, tak 5000 spojeneckých vojáků bylo na ostrově Kos bleskově rozdrceno 4000 Němci bez tanků a těžkých zbraní. A to víceméně proto, že Britů bylo příliš málo a Italové hromadně odmítli bojovat. Nechápu, jak mohl tenhle národ s takovouhle armádou mít vůbec nějaké velmocenské ambice. Kromě (dost laciného) vítězství v Habeši snad nedokázali nikdy nic. Dokonce i za situace, kdy by každý jen trochu myslící tvor bojoval ze všech sil a do posledního náboje o holý život (museli mít nějakou, aspoň mlhavou představu, co provedli Němci s italskými zajatci na řeckém poloostrově), se raději vzdali a nechali se utopit jako myši.

[ringlett]

Tu představu mít ještě nemohli, ty dva děje se stali prakticky současně, zprávy o masakrech se dostali nejprve k řeckým partyzánům a od těch na přelomu října a listopadu k britům. A tady zafungoval konzervatismus, kdo by proboha mohl něco takového udělat a nebudeme se o tom šířit, je bychom tak snížili už tak nevysokou morálku těch makaronů.

Paradoxně v Dalmácii kde došlo k několika jednotlivým případům se tahle zpráva prohnala jako blesk a na stranu jugoslávského hnutí odporu začali přecházet celé menší jednotky italské armády a to včetně výzbroje a techniky.

Edit.: jeden z důvodů proč italská vojska odmítla bojovat byla depeše ze strany vrchního velení, že se italské jednotky mají do boje proti němcům zapojit jen v případě přímého napadení z jejich strany a nevystupovat proti bývalému spojenci aktivně.

[jarl]

Churchill uvažoval o invazi na Rhodos (operace Accolade) už v r. 1942, ale k akci se Britové odhodlali až ve chvíli, kdy Italové podepsali kapitulaci. V předchozích invazích v oblasti Středomoří jako bylo obsazení severní Afriky, Sicílie a vylodění v Itálii, si Churchill vždy dokázal zajistit podporu Roosevelta a společně zlomili odpor amerických generálů, kteří tuto strategii považovali za chybnou a chtěli soustředit prostředky k co nejrychlejšímu otevření západní fronty. I nyní se Churchill pokusil Američany přesvědčit blábolením o otevření Černomořských úžin pro spojenecké válečné lodě a získáním zázemí pro vylodění v Řecku a Dalmácii, ale tentokrát neuspěl a Eisenhower prohlásil, že Britové s americkou pomocí nemohou počítat a musí útok na Dodekaneské ostrovy provést vlastními silami. Velký vliv na průběh bojů měla německá vzdušná převaha, protože se souostroví nalézalo mimo dolet britských letadel ve východním Středomoří. Proto museli Britové k zásobování invazních vojsk používat ponorky, což je vždy zoufalý podnik, a Spojenci v těchto vodách přišli o šest torpédoborců a deset menších jednotek, plus křižník Carlisle, který byl poškozen natolik, že se jej nevyplatilo opravovat.

[kacermiroslav]

Tak koukám, že Italové měli svůj specifický "přístup" k válčení na jedné i druhé straně furt stejný. Docela by mě zajímalo, jak se k nim chovali Němci, když se jim vzdávali jejich někdejší spojenci, kteří přešli na druhou stranu. Bych se ani nedivil nějakým exemplárním trestům ze strany Němců, kteří by si vybíjeli vztek na "zrádcích".

[Martin Hessler]

Tak koukám, že Italové měli svůj specifický "přístup" k válčení na jedné i druhé straně furt stejný. Docela by mě zajímalo, jak se k nim chovali Němci, když se jim vzdávali jejich někdejší spojenci, kteří přešli na druhou stranu. Bych se ani nedivil nějakým exemplárním trestům ze strany Němců, kteří by si vybíjeli vztek na "zrádcích".

To je právě to, na co narážím výše. Na Kefallonii a na Korfu Němci postříleli, upálili a utopili na záměrně potopených lodích okolo 5.500 italských zajatců, většinou z divize Acqui (stav 12.000 mužů). Přičemž se Italové vzdali jednotkám Wehrmacht, nikoli SS, od nichž by bylo možno takové jednáni přece jen spíše očekávat. Na území samotné Itálie skončilo v průběhu operace Achse v zajetí cca 1.000.000 Italů. Část jich byla deportována do Německa, mnoho (většinou důstojníků) bylo na místě zastřeleno nebo zmizelo beze stopy. Němci je považovali za zrádce a podle toho s nimi zacházeli.

[ringlett]

Tak koukám, že Italové měli svůj specifický "přístup" k válčení na jedné i druhé straně furt stejný. Docela by mě zajímalo, jak se k nim chovali Němci, když se jim vzdávali jejich někdejší spojenci, kteří přešli na druhou stranu. Bych se ani nedivil nějakým exemplárním trestům ze strany Němců, kteří by si vybíjeli vztek na "zrádcích".

To je právě to, na co narážím výše. Na Kefallonii a na Korfu Němci postříleli, upálili a utopili na záměrně potopených lodích okolo 5.500 italských zajatců, většinou z divize Acqui (stav 12.000 mužů). Přičemž se Italové vzdali jednotkám Wehrmacht, nikoli SS, od nichž by bylo možno takové jednáni přece jen spíše očekávat. Na území samotné Itálie skončilo v průběhu operace Achse v zajetí cca 1.000.000 Italů. Část jich byla deportována do Německa, mnoho (většinou důstojníků) bylo na místě zastřeleno nebo zmizelo beze stopy. Němci je považovali za zrádce a podle toho s nimi zacházeli.

Přesně tak, italská vláda po válce spočítala, že z asi 1 300 000 můžů zajatých němci na všech techdejších bojištích, se jich od září roku ´43 do ledna ´44 pohřešuje skoro 9500 mužů, z toho přes 2000 důstojníků až po hodnost generála (plus další zmizelí behěm zajetí v Německu ´44 - ´45, což se většinou váže k jejich nasazení jako pracovních jednotek na odklízení trosek a bomb). Nemám tu knížku ve které jsem to už dříve našel (pro článek jsem čerpal jinde, původně se jednalo o pět řádků pod fotografií), proto jsem to nepsal přímo, ale z těch 3500 mužů na Rhodosu se jich s koncem války povedlo dohledat asi 900, včetně mužů evakuovaných brity. A všechny tyto masakry na ostrovech, současné době patřících řecku, má na svědomí Wehrmacht a částečně Luftwaffe a Kriegsmarine. Dá se říci, že to němci vzali s těmi zajatci z jedné vody načisto.

Je zajímavé, že se Italští vojáci na vlastně "svém" území (Jižní Sporady Itálie získala v roce 1912 během válek proti Turecku) nevzmohli na něco většího, neříkejte mi, že za těch třicet let si k těm místům nevybudovali nějaký větší vztah. I když obyvatelstvo bylo z větší části řecko-turecké, ve větší části pravoslavného vyznání.

[Zemakt]

Je zajímavé, že se Italští vojáci na vlastně "svém" území (Jižní Sporady Itálie získala v roce 1912 během válek proti Turecku) nevzmohli na něco většího, neříkejte mi, že za těch třicet let si k těm místům nevybudovali nějaký větší vztah. I když obyvatelstvo bylo z větší části řecko-turecké, ve větší části pravoslavného vyznání.

Právě že to mohlo být zcela naopak. De facto okupované území, od mateřské hroudy poměrně vzdálené. Aby to tak fungovalo, museli by tam být nějací rodáci, našinci, blízcí sousedé. A nejen všude přítomné koukání přes prsty. Italové obecně neplatí za ideální oblíbené a jinak přínosné kolonizátory.

[Mirek58]

Pokud se dívám na konkretní situaci ve středomoří po kapitulaci Italů, tak je jasná odtažitost Turecka k zatažení do konfliktu.
Reprezentanti turecké armády byli těsně před bitvou u Kurska lákáni ke vstupu do bojů na straně Hitlera, odpověď Turků zněla že pokud Hitler zmíněnou bitvu vyhraje, nepotřebuje dalšího spojence. Nevyslovena tehdy zůstala rozvinutí myšleny, že pokud němci v bitvě prohrají, byli by Turci zataženi do ztraceného boje.
Tedy po italské kapitulaci ve hře byly životní zájmy obou stran. Turecko se jednoznačně vyslovilo pro neutralitu, bylo ze hry.
Němci bránili rumunská ropná pole. Angličané svou svobodnou plavbu středomořím. Tedy obě strany přístup ke svým ropným zdrojům. V roce 1943 ještě nebylo dané jednoznačné vítězství nad ponorkami.

[skelet]

Opravy týkající se gramatiky adresujte přímo autorovi, a to pomoci soukromých zpráv. Děkuji