15 cm PzH 18 auf Fg PzKpfw III/IV "Hummel"
DŮVODY VZNIKU
Celkově vzato lze první dva roky praktické aplikace Blitzkriegu hodnotit jako navýsost úspěšné. Nicméně byly i problémy. Především se brzy ukázalo, že rychle postupující jednotky postrádají dostatečně mobilní dělostřeleckou podporu. Toto sice bylo řešeno jednou z klíčových zbraní Blitzkriegu, střemhlavými bombardéry, ale ty měly vždy jen omezené možnosti dané jejich počty a reakční dobou. Proto byly jako rychlá improvizace umístěny houfnice 15 cm sIG 33 (skutečná ráže 149,1 mm) na podvozky tanků PzKpfw I (ZDE). To samozřejmě nebylo dostatečné řešení, nicméně teprve boje na východní frontě, podstatně tvrdší, než jakými do té doby Wehrmacht prošel, zdůraznily nutnost zavést lepší zbraně této kategorie. Nemělo se již v žádném případě jednat o nějaká provisorní řešení, ale o plnohodnotné stroje s vysokou pohyblivostí, lepší ochranou osádky a s větší zásobou munice. Konkrétně byl požadován stroj vyzbrojený lehkou kanonovou houfnicí 10,5 cm leFH 18 (zaveden stroj Wespe, více ZDE), těžkou houfnicí sIG 33 (zaveden stroj Grille, více ZDE) a těžkou kanonovou houfnicí 15 cm sFH 18. V tomto článku bude popsán stroj vyzbrojený sFH 18.
sFH 18/1ZBRAŇ
Těžká kanonová houfnice 15 cm sFH 18/1 L/29,6 (skutečná ráže 149,1 mm) byla úpravou standardní tažné těžké kanonové houfnice Wehrmachtu, vyvinuté firmou Rheinmetall-Börsig (pro přesnost - lafetu vyvinula firma Friedrich Krupp, ale to pro nás v souvislosti se samohybnou houfnicí není tak důležité). Byla sice koncepčně poněkud zastaralá, ale dostatečně výkonná a spolehlivá. K dispozici byla (obecně pro všechny sFH 18) munice trhavá Gr.19 a Gr.36, tříštivotrhavá Gr.19 Stg, protibetonová Gr.19 Be, trhavá s doletem prodlouženým pomocí raketového motoru R.Gr. 19, zadýmovací Gr.19 Nb, Gr.38 Nb a Gr.40 Nb a protipancéřová Pz.Gr. 39 H1/A, Pz.Gr. 39 TS a Spr.Gr.42 TS.
Parametry některých typů munice:
Gr.19: hmotnost 43,5 kg, úsťová rychlost 495 m/s, dostřel 13250 m
R.Gr.19: hmotnost 45,5 kg, úsťová rychlosti 505 m/s, dostřel 18200 m
Pz.Gr.39 H1/A (HEAT): hmotnost 24,9 kg, úsťová rychlost 465 m/s, průbojnost 190 mm na 100 m a 167 mm na 1000 m
Spr.Gr.42 TS (APDS): hmotnost 29,6 kg, úsťová rychlost 660 m/s, průbojnost 220 mm na všechny udávané vzdálenosti
SPECIÁLNÍ PODVOZEK
Problém představoval výběr podvozku pro nesení těžké a rozměrné sFH 18. Využití podvozků lehkých tanků samozřejmě nepřicházelo v úvahu a jelikož vývoj speciálního podvozku nebyl z časových ani ekonomických důvodů přijatelný, nové vozidlo muselo vycházet z tanků PzKpfw III (ZDE) nebo PzKpfw IV (ZDE a ZDE). Vhodnější byl díky rozměrům druhý stroj, nicméně ani ten plně nevyhovoval a proto firma Alkett přeci jen nakonec zkonstruovala speciální stroj, nicméně to vyřešila šalamounsky, neb již z označení stroje, Geschützwagen III/IV (dělový vůz), je patrné, že šlo o kombinaci komponentů obou jmenovaných tanků. Z PzKpfw III Ausf. J byl použit motor Maybach HL 120 TRM o výkonu 221 kW (při 3000 ot/min), převodovka Zahnradfabrik ZF SGG 77 (5 stupňů vpřed, 1 vzad), hnací kola, elektrický a palivový systém (vezeno bylo 470 l benzinu OZ 74), z PzKpfw IV Ausf. F pak upravená vana, pojezdová a napínací kola, pásy, částečně chladící a výfukový systém. Popravdě netuším, proč je zdůrazňováno použití motoru a převodovky z PzKpfw III Ausf. J a čím se tyto lyšili od motoru a převodovky PzKpfw IV Ausf. F, který používal tytéž. Každopádně nových komponentů bylo naprosté minimu. Díky umístění motoru ve středu vozidla pak bylo možno zamontovat výzbroj v těžišti a vhodně řešit bojový prostor. Korba měla pancéřování o síle 30 mm zepředu a 20 mm zboku a zezadu.
NÁSTAVBA
Na tomto podvozku byla postaven zhora otevřená nástavba z plátů o síle 10 mm. V jejímž čele byla umístěna houfnice s pohyblivostí v odměru 15° na obě strany a s náměrem od - 3° do + 42°, místo průchodu hlavně čelním pancířem chránil kryt z posuvných plechů. Zaměřovač byl typu Rblf 36 (případně SflZF) s pětinásobným zvětšením a zorným polem 8°. Vezeno bylo 18 granátů. Pro obranu proti pěchotě či letadlům byl k dispozici kulomet MG 34 ráže 7,92 mm s 600 náboji, případně osobní zbraně posádky. V zadní stěně nástavby se nacházela dvojdílná vrata otevíraná do stran, sloužící k nástupu posádky a nakládání munice. Posádku tvořilo 6 mužů: v korbě se nacházely posty řidiče a radisty (obsluhující radiostanici FuG Spr f), v bojovém prostoru vzadu pak operoval velitel, střelec a dva nabíječi. Proti nepřízni počasí se tito čtyři muži mohli chránit pouze přetažením impregnované celty.
Nástavba zezhora...
...a zezaduPROTOTYP A VÝROBA
Prototyp s továrním označením Gerät 807 byl vyroben firmou Alkett. Od sériových vozidel se lišil vanou, převzatou z tanku PzKpfw IV Ausf.F, a houfnicí pokusně vybavenou mohutnou úsťovou brzdou. Sériové stroje měly vanu vzadu mírně prodlouženou a houfnici bez úsťové brzdy.
Prototyp s dobře viditelnými odlišnostmiStroj obdržel typicky německé označení 15 cm Schwere Panzerhaubitze auf Fahrgestell Panzerkampfwagen III/IV (15 cm PzH 18 auf Fg PzKpfw III/IV, kódové označení SdKfz 165), podstatně známější je však pod jménem Hummel (čmelák), které bylo přiděleno Hitlerem rozkazem ze dne 27. 2. 1944. V červnu 1942 bylo objednáno prvních 200 kusů k dodání do 12. 5. 1943. Na podzim téhož roku, po vyhodnocení stíhače tanků 8,8 cm PaK 43/1 (L/71) auf Fg PzKpfw III/IV Nashorn (ZDE), který byl až na výzbroj, kterou tvořil protitankový kanon 8,8 cm PaK 43/1 L/71, téměř identický, došlo ke změně, takže do udaného data bylo nařízeno dodat po 100 kusech od každěho typu.
VýrobaVýroba se rozjela na jaře 1943. Nástavby vyráběla firma Deutsche Röhrwerke v Mühleheimu, kompletaci prováděla Deutsche Eisenwerke v Duisburgu. Začátkem roku 1944 došlo k přepracování pracoviště radisty, kdy byla i nad jeho post protažena nástavba kryjící post řidiče. Později vyrobené stroje neměly výfuk vybavený tlumičem. Malé množství strojů bylo údajně také vybaveno trubkovou konstrukcí s napnutým pletivem chránícím proti vhození granátů. Do roku 1945 vzniklo celkem 714 (724 ?) strojů.
Starší provedení...
...a pozdějšíMUNIČNÍ VERZE
Jediným větším záporem Hummelů bylo malé množství vezené munice. Proto vzniklo 157 muničních vozů označených Munitionspanzer auf Fahrgestell Hummel. Byly samozřejmě nevyzbrojené, otvor pro houfnici byl překryt 10 mm pancířem. Osádku standardně tvořili pravděpodobně jen řidič a radista v korbě, což samozřejmě nevylučovalo přepravu dalších v prostoru pro munici. Kolik bylo převáženo munice se mi bohužel z žádného zdroje zjistit nepodařilo. V případě potřeby byla údajně možná instalace houfnice.
Muniční vůzPROJEKT SAMOHYBNÉHO RAKETOMETU
4. 11. 1944 byl předložen projekt Hummelu vyzbrojeného raketometem 38 cm RW 61 (Rakettenwerfer 61, Gerät 562), ale nebyl realizován, přednost dostalo umístění této zbraně na podvozek tanku PzKpfw VI Tiger (ZDE), čímž vznikl útočný raketomet Sturmtiger (ZDE).
NASAZENÍ
Samohybné houfnice byly organizovány v praporech samohybného dělostřelectva, typicky při tankových divisích, ale i některých divizích pancéřových granátníků. Tabulkově se prapor skládal ze tří baterií (Batterie), dvou lehkých, vyzbrojených stroji Wespe, a jedné těžké vyzbrojené Hummely. Každá baterie měla 4 nebo 6 strojů. K tomu měl prapor ještě dvě nebo tři štábní velitelská vozidla, celkem tedy čítal buď 14 nebo 21 strojů obou druhů. Praxe však musela být nepochybně jiná, neboť počet vyrobených strojů Wespe (682) logicky nemohl stačit.
Asi nejhorším nepřítelem bylo letectvo...maskovat maskovat maskovat
Noční palbaBojový křest si Hummely odbyly u Kurska v létě 1943, kde jich bylo nasazeno okolo 100 kusů. Předvedly se jako velmi účinná zbraň, díky své samohybnosti byly schopny působit velmi pružně a doprovázet a podporovat útočící (nebo nakonec častěji stahující se) jednotky, čehož bylo klasické tažené dělostřelectvo schopno buď jen s velkými obtížemi nebo vůbec. Mimo klasických úkolů dělostřelectva se osvědčili i v boji s pancéřovou technikou, ke konci války dokonce nebylo úplnou vyjjímkou jejich nasazení i pro přímý boj s tanky. Hummely bojovaly ve všech větších střetnutích až do konce války jak na východní tak i západní frontě. Sloužily v jednotkách Wehrmachtu i Waffen SS.
Trofejní sovětské stroje užívané u 27. armády, březen 1945, MaďarskoPO VÁLCE
Málo známé je jejich použití po válce v Československu. Jednalo se o cca 12 Hummelů označených jako 152 mm ShH vz. 18/47. Označení 152 mm značí, že došlo k úpravám houfnic umožňujících použití sovětské munice této ráže. Byly ve stavu 1. a 2. praporu 8. pevnostní brigády, možné je i použití v 3. a 4. praporu. Někdy v období 1953-54 byly předány do brigádní dělostřelecké školy v Nových Sirovicích.
Ještě méně se ví o použití cca 5 Hummelů v Sýrii, kam byly dodány nejspíše z Francie.
V SýriiTECHNICKÉ ÚDAJE
ROZMĚRY
Délka: 7170 mm
Šířka: 2910 mm
Výška: 2810 mm
HMOTNOST
Bojová: 23500 kg
VÝKONY
Max. rychlost na silnici: 40 km/h
Max. rychlost v terénu: cca 25 km/h
Dojezd na silnici: 250 km
Dojezd v terénu: cca 160 km
ZDROJE
Hummel, Nashorn, Brummbär, J. Ledwoch / H. Trojca / W. Trojca, Militaria 1994
Obrněná technika 2 - Německo 1919 - 1945, I. Pejčoch, ARES 2001
Nashorn, Hummel, Brummbär, U. Feist / M. Dario, In Action Armor No. 5, Squadron/Signal Publications 1973
8. pevnostní brigáda, M. Dubánek, ATM 11/2008 (údaje o poválečném použití v ČSR)
Internet
)
asi zbytkáč ze včerejška...