1)
Julesak píše: A hlavne, US Navy nemá dnes prakticky žiadne špecializované protiponorkové plavidlá, a aj plánovaná trieda FFG(X) je určená (rovnako ako celé US Navy) k expedičným operáciám proti územiu protivníka ("From the Sea"), nie na obranu vlastného.
V tomto bodě bych si dovolil velmi oponovat bez ohledu na to, že jsem ve vlákně o ruském námořnictvu. US NAVY už dlouhá léta masivně investuje do modernizace a rozšíření schopností protiponorkového boje. Doktrinálně si samozřejmě může vybrat, zda operace povede u pobřeží protivníka, uprostřed oceánu nebo u svého pobřeží. Lodě, které má tyto prostředí zvládnou (ano, nestaví lodě jen na operace poblíž svého pobřeží).
Co tedy US NAVY má k dispozici? Vezmu jen hladinové lodě a jejich protiponorkové detekční systémy:
Takže cca 94 křižníků třídy Ticonderoga a torpédoborců Arleigh Burke. Tyto lodě jsou vybaveny trupovými sonary a vlečnými sonarovými sítěmi. Torpédoborce Arleigh Burke Flight IIA byly sice vyrobeny bez vlečných sonarů, ale v rámci modernizací je zase urychleně dostávají (lodě sloužící v Tichém oceánu mají přednost). US NAVY postupně modernizuje jejich senzorové vybavení na poslední generaci řídícího/senzorového systému Lockheed Martin AN/SQQ-89(V)15 a vlečné aktivně/pasivní sonarové sítě Lockheed Martin TB-37/U Multi-Function Towed Array (MFTA). Tyto systémy doplňují moderní protiponorkové vrtulníky SH-60R s aktivním/pasivním ponorným sonarem a sonarovými bójemi.
Blízká budoucnost. Je objednáno celkem 32 lodí LCS, pro které je plánováno zatím objednávat 16 protiponorkových modulů. U lodí LCS je předpoklad, že maximum lodí na moři v jednom okamžiku je 24 lodí, takže je možné do budoucna objednat víc protiponorkových modulů, pokud to povaha hrozeb bude vyžadovat. Protiponorkové moduly lodí LCS během vývoje prošly poměrně nenápadnou, ale dramatickou změnou možností. S takto vybavenými loděmi LCS se počítá nejen pro pobřežní operace, ale i pro širokoocánské operce spolu se svazy letadlových lodí. Každý protiponorkový modul bude obsahovat vlečné sonarové sítě Lockheed Martin TB-37 Multi-Function Towed Array (MFTA) a jako novinku nejlepší sonar současnosti – aktivní/pasvní sonar s proměnlivou hloubkou ponoření (VDS) Thales CAPTAS (označení US ANVY AN/SQS-62 Variable Depth Sonar (VDS)). Tyto systémy opět doplňují moderní protiponorkové vrtulníky SH-60R s aktivním ponorným sonarem a sonarovými bójemi. S takto výkonnými sonary se US ANVY ani nepředpokládá boj s ponorkami na blízkou vzdálenost a ničení budou mít na starosti protiponorková torpéda vrtulníků.
Další desetiletí. Plánovaných je 20 fregat FFG(X). Ty pro podmořskou detekci dostanou to nejlepší z výše zmíněného - řídícího systém AN/SQQ-89F, vlečné sonarové sítě TB-37 MFTA, sonar s proměnlivou hloubkou AN/SQS-62 VDS ponoření a protiponorkové vrtulníky SH-60R.
A to není všechno. Další linie „pobřežní obrany“ jsou oceánské kutry pobřežní stráže. Je jich 11. Mají velikost moderních fregat a jsou těžce vyzbrojené. V míru sice sonary nevozí, ale mají konstrukční zálohy pro dodatečnou instalaci sonarů v případě válečné potřeby. V současnosti jsou už ve službě a stále ještě běží stavba lodí nové generace třídy Legend (National Security Cutter - NSC).
2)
Tím se dostanu ke zbrani Status-6. Jaké jsou největší operační výzvy, které museli Rusové nějak řešit?
Jaderný pohon umožnuje obrovský dosah. V podstatě by tyto torpéda mohli vypouštět z domácích vod. Problém je rychlost. I kdyby celou dobu pluly ryclostí 100 km/h tak například z Kamčatky do Seattlu (oboje základny SSBN) je to téměř 6 000 km a torpédo by tuto vzdálenost urazilo za 60 hodin. To už není ani „den poté“, co by nastala výměna ICBM a SLBM. Bylo by to ještě k něčemu? A při této rychlosti tu bude hlučné.
Proto to Rusové dali (?) na ponorku a musejí s tím blíže k cíli a potichu vyčkávat na soudný den jako u SSBN. A tady je problém. Ze svých pozic pro SSBN v Severním ledovém oceánu je to do USA stále hrozně daleko. V Tichém oceánu je to asi lepší, ale dokážou být ponorky s vnějšími maxi torpédy Status-6 zůstat tiché jako hladké standardní SSBN? A čím blíže k pobřeží USA tím větší pravděpodobnost, že bude odhaleno mateřské plavidlo. Zejména v Atlantiku dostat se přes GUIK nebude nic jednoduchého.
Další technická výzva je navigace. Pokud bude torpédo plout autonomně po dlouhý čas (hodiny až desítky hodin), tak i nejpřesnější inerciální navigace začne mít čím dál větší chyby určení polohy. Chtělo by to nějak aktualizovat polohu externími navigačními systémy = buď se dostat k hladině, nebo vypouštět anténní bóji. Ale tím se může torpédo stát náchylnější k detekci protivníkem.
Podle mne, ale u této zbraně této autonomní koncepce největší problém představují náhodně faktory typu (ne)ztracené rybářské sítě a jiné lidské znečistění oceánu. Nikdy nebude 100% pravděpodobnost, že torpédo dorazí k cíli. Pošlou tedy dvě torpéda na jeden cíl. Kolik torpéd a nosičů tedy potřebují, aby to fungovalo jako účinný odstrašující systém? Mimochodem moderní rybářské sítě ze syntetických materiálů by mohly být teoreticky nejjednodušší systém pasivní ochrany bodových cílů, zejména těch, které jsou hlouběji v zátokách a fjordech.