Japonský císař Mutsuhitó, "císař Meidži", vládl od roku 1868 do roku 1912. Dle dobového
obrazu, pro Palbu, v jeho starším věku (vládl od 15ti let) jej nakreslil Roz.
Při reformách v Japonsku, od roku 1868, si po celou dobu "Restaurace Meidži" udržovaly rozhodující vliv mocné klany z někdejších čtyř, již několikrát jmenovaných, jihozápadních knížectví - Sacumy, Čóšú, Hizenu a Tósy.
Dejme si ještě několik čísel a dat, která patří k reformám Meidži v konci 19. století.
Klanům knížectví Sacumy, Čóšú, Hizenu a Tósy se podařilo:
- Politicko-administrativní sjednocení Japonska dokončit do roku 1871, kdy byla zcela zlikvidována feudální léna a zřízeny prefektury.
- V roce 1872 byla zavedena všeobecná branná povinnost a byly zrušeny výsady samurajů.
- V letech 1872/73 byla provedena pozemková reforma, která však nedokázala vyřešit všechny problémy japonského venkova. I když byl odstraněn šlechtický monopol vlastnictví půdy, přinesla reforma výhody jen úzké vrstvě ekonomicky silných rolníků, kteří se stali oporou režimu na venkově.
Tehdy vznikající průmysl, který se těšil široké vládní podpoře (řekli jsme si, že císařští úředníci dávali a prodávali státní prostředky takřka zdarma). Systém tzv. ochranných opatření měl sloužit k povzbuzení rozvoje domácího průmyslu, když daňové břemeno bylo přesunuto na venkov, který do státní pokladny odváděl takřka 80 % veškerých daní. "Pauperizované masy (Pauperizace /z lat. pauper, chudý/ znamená v sociologii proces trvalého relativního nebo absolutního chudnutí společnosti nebo nějaké její části. Stav masové chudoby se někdy označuje jako pauperismus) pracovníků z venkova se staly zásobárnou levných pracovních sil pro průmysl.
Také buržoazie byla pevně připoutána k absolutistickému (a totalitnímu) režimu. Mimo nově zřizovaných podniků si udržely a rozšířily své pozice i staré firmy."
"Zaibacu" - nejmocnější japonské monopoly, příkladně Micui, Micubiši, Sumitomo, Furukava, či Jasuda - měly většinou velmi starou tradici, vždyť některé z nich vznikly již za šógunátu. Zcela na začátku byly některé z nich původně jen obchodní firmy, některé měly dokonce původně i lichvářský charakter a teprve koncem 19. století se změnily ve skutečné ekonomické kolosy působící na celém území Japonska a vlastně ovládly hospodářství země.
Již několikrát bylo řečeno, že prvotní charakter industrializace znamenal vlastně jen rozvoj textilního průmyslu. Prakticky až do 90. let 19. století tvořilo největší část exportu - 50 procent - surové hedvábí. Až právě koncem 90. let nastal rozvoj těžkého průmyslu. Nutno říci, že do té doby byla průmyslová výroba oceli a železa v Japonsku zcela nepatrná.
Právě v době vzniku reforem, po roce 1868, začala modernizace Japonska tak, že hlavními složkami dovozu byl dovoz strojů, strojního zařízení a průmyslových výrobků a surovin, později nafty. Je dobré si těchto posledních vět všimnout, neboť již při reformách se projevovala trvalá závislost na dovozu surovin, což jak mnozí, kteří se Japonskem zabývají ví, ovlivňovalo expanzivní tendence zahraniční politiky Japonska.
Tempo modernizace Japonska se začalo postupně zrychlovat.
- Již v roce 1868 vznikl moderní poštovní systém.
- V roce 1869 byla zavedena do provozu telegrafní linka.
- V roce 1870 byla zahájena pravidelná lodní doprava mezi Tokiem a Osakou.
- Od roku 1872 začala fungovat první železniční trať, když na konci 19. století měřila již železniční síť takřka 5 000 km.
- Na počátku reforem začaly vznikat společnosti pro námořní dopravu. Během 25. let se tonáž obchodního loďstva zvedla 20x (1885 - 59 000 tun; 1907 - 1 115 000 tun).
- Již v roce 1868 byla stanovena směnná hodnota jenu.
- Od roku 1872 se začaly projevovat snahy reformovat bankovní systém podle amerického vzoru, které vyústily v založení - ústřední japonské banky v roce 1882 (a Jokohamská banka v roce 1887).
Nutno říci, že všechny tyto modernizace hospodářství a správní reformy vyvolaly silnou nespokojenost jedné ze základních vrstev oné staré struktury - samurajů. I když se jedna část samurajů významně podílela na akcích proti šógunátu, stejně bylo těžké začlenit masy samurajů do nového systému. "Samurajové se cítili poškozeni zrušením svých výsad i zavedením všeobecné branné povinnosti. Znepokojil je i vládní návrh z roku 1883 - místo dosavadních pravidelně vyplácených penzí, měli dostat jen jednorázové odstupné. Ačkoli nově se formující obranné ozbrojené síly (Národní armáda Japonska na základě branné povinnosti - má poznámka), stejně jako například policejní sbory poskytly zabezpečení mnoha bývalým samurajům, ti jako celek považovali své životní zájmy za ohrožené."
Samurajové také stále častěji vyjadřovali svou nespokojenost se "slabou" zahraniční politikou vlády Japonska. Bojechtivost bývalých samurajů neuspokojila ani výprava na ostrov Tchaj-wan v roce 1874. Zde viz mapu
výbojů Japonska od roku 1874 do roku 1939. Území byla získávána jednáním, smlouvami i válkou. Mapa je volně přístupná na několika webech.
Nespokojenost mezi samuraji pak ještě vyústila do několika ozbrojených akcí, z nichž největší bylo povstání v Sacumě v roce 1877.
Vznikající ekonomickou modernizaci při reformách doprovázely již od začátku základní změny ve vnitropolitické struktuře. Již na začátku roku 1870 probíhala v Japonsku diskuze o zavedení ústavy. Vláda totiž tehdy při začátku reforem, nejprve velmi tvrdě potlačovala tzv. Hnutí za svobodu a demokratická práva (džijú minken undó), které požadovalo zřízení konstitučního režimu. Již v 80. letech 19. století vznikly první strany politického typu, které však nadále udržovaly spojení se starými japonskými klany. Strany nového typu nebyly původně strany, jak je známe, ani mocenská seskupení a neměly ani podporu veřejnosti. Jejich počáteční činnost vlastně vyvíjeli jen jednotlivci. První kroky k cestě k ústavnímu režimu začaly být podnikány až v roce 1870, kdy byl právě jednotlivec Hirobumi Itó vyslán do USA a Evropy, kde měl nastudovat ústavy jednotlivých států. A až v roce 1881 byl vydán císařský dekret, který sliboval zavedení ústavy do deseti let. Hirobumi Itó pak se svými spolupracovníky, v období od roku 1884 do roku 1886 japonskou ústavu - dle pruského vzoru. Bylo již řečeno, že právě ústava Pruska se zdála Japoncům ústavou správnou. Hodící se pro Japonsko. A ostatní ústavy světa byly příliš liberální - demokratické.
V Japonsku byla ústava vyhlášena dne 11. února 1889.
Samotná ústava Japonska byla chápána v celém Japonsku spíše jako čin benevolentního panovníka, než jako splnění požadavků národa. Podle japonské ústavy byl císař "posvátnou a nedotknutelnou osobou".
Pravomoci císaře dle ústavy byly neobyčejně široké:
- Svolával a rozpouštěl parlament.
- Schvaloval a vyhlašoval zákony.
- Jmenoval a odvolával všechny vysoké civilní i vojenské hodnostáře.
- Byl vrchním velitelem ozbrojených sil.
- Vyhlašoval válku.
- Uzavíral mír.
- Schvaloval mezinárodní smlouvy.
- Jen císaři byl odpovědný ministerský předseda.
Dvoukomorový japonský parlament se poprvé sešel v roce 1890 (viz zde dobový obrázek
parlamentu "restaurace Meidži" - Obrázky jsou volně přístupné na několika webech.
Členy Horní komory vždy jmenoval císař. Poslanci Dolní komory parlamentu byli pak voleni na základě velmi vysokého volebního censu (Volební census viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Volebn%C3%AD_cenzus
).
- volební právo v Japonsku mělo v počátcích parlamentu jen 1% obyvatelstva.
Od počátku "Restaurace Meidži", od roku 1868 měla v japonské politice zcela výjimečné a jedinečné postavení Národní armáda Japonska vzniklá na základě branné povinnosti.
Samotný Generální štáb pozemních sil, který byl zřízen v roce 1878, byl vyňat z pravomoci ministerstva války a podléhal přímo samotnému japonskému císaři. Stejným způsobem pak přímo císaři podléhalo i japonské válečné námořnictvo.
Samotní ministři války a válečného námořnictva měli ve vládním kabinetu zcela privilegované postavení.
Totiž jen ministr války, ministr námořnictva a pak již jen premiér vlády japonského císařství, se mohli obracet přímo na císaře...!
Demise kteréhokoliv z těchto tří prominentů (samozřejmě i jednotlivě) pak ihned vedla k odstoupení celé japonské vlády.
V japonské politické hierarchii pak mohly ozbrojené síly kdykoliv vyvinout tlak na celou státní politickou scénu.
Většinovou část japonského důstojnického sboru, ale i vysokého úřednictva (státní byrokracie Japonska) tvořily samurajové z nejmocnějších bývalých (opozičních) knížectví Sacuma (válečné námořnictvo) a knížectví Čóšú (pozemní síly).
Jak říkají japonské historické prameny - "Prakticky až do roku 1898 byli i premiérové jmenováni z příslušníků těchto klanů."
Zásadní a zcela rozhodující slovo při sestavování jakékoliv, řádné i přechodné, japonské vlády, měla státní byrokracie a pak především tzv. "Genró".
"Genró" - ("Genró" - v českém překladu - "Stařešina") byl titul, který uděloval císař jen několika málo osobnostem. Těmi osobnostmi byly vždy předáci vojensko-byrokratických klik, kteří taktéž pocházeli z někdejších opozičních knížectví Sacuma a Čošú, jejichž členové samurajů se podíleli především na instalaci "Restaurace Meidži". Paradoxem je že jen poslední "Genró" však pocházel z dvorské šlechty...!
"Genró" pak v japonské politice byla skupina politiků, kteří působili jako nejbližší poradci při všech rozhodnutích zásadní důležitosti.
Byli to právě "Genró", kteří zcela zásadně ovlivňovali japonskou politiku, a to po celá desetiletí po Restauraci Meidži.
Pozice "Genró" byla zcela výjimečná, formálně však nenesli vůbec žádnou odpovědnost za jakoukoliv svou radu, či rozhodnutí...!!!
