
Díky úspěchu výsadkové operace u Inčchonu a současnému útoku 8. armády z pusanské oblasti převzala vojska OSN strategickou iniciativu a hnala komunistické jednotky na sever. Hlavního cíle operace Chromite se podařilo dosáhnout dosáhout i přesto, že se jednotky 10. armádního sboru zdržely při bojích o Soul. Jádro severokorejských invazních sil bylo rozdrceno a formace, kterým se podařilo ustoupit se nacházely v katasrofální situaci. Soustavně na ně útočilo americké letectvo a ty které zvolily pro ústup pobřežní nížiny se navíc dostaly do dosahu dělostřelectva silných námořních uskupení. 30.září se čelní jednotky sil OSN dostaly téměř na 38. rovnoběžku, tedy na linii původní hranice. Tři posílené pluky námořní pěchoty obsadily strategické výšiny severně od Soulu a komunistické jednotky, které tím byly odříznuty od ústupových komunikací byly zničeny. Celé prapory se vzdávaly, na jihu korejského poloostrova zůstaly stovky tanků a děl jejichž obsluhy se pokoušely v civilních šatech uniknout na sever.
Po ústupu na vlastní území komunistickému velení zůstaly v podstatě jen druhosledové jednotky s minimem těžké výzbroje. Jejich jediným štěstím bylo, že se vojska OSN zastavila na původní hranici. Přesto se už pracovalo na jejich zničení. MacArthurův štáb začal koncem září pracovat na plánu nové obojživelné operace, tentokrát na východním pobřeží poloostrova ve Wonsanu. Vyloděný 10. armádní sbor (byl stažen z oblasti Soulu) měl koordinovat svůj postup s postupem 8. armády a podílet se na vytvoření nové frontové linie 50-100 mil jižně od hranice s Mandžuskem. Všechny zachycené komunistické jednotky měly být zlikvidovány. Na sever od této stanovené linie měly operovat jen jihokorejské divize.
Sedmého října padlo na půdě OSN rozhodnutí o sjednocení a demokratizaci korejského poloostrova. O dva dny později překročily americké jednotky hraniční čáru a z chodu prolomily komunistické obranné linie. Nikdo nedbal na týden staré varování Číňanů, že v tom případě se jejich jednotky zapojí do boje. Všichni to považovali za pokus o zastrašování a politické vydírání. Každý byl přesvědčen že do Dne díkůvzdání válka skončí.
Zvolení Wonsanu jako oblasti vylodění bylo velmi vhodné. Byl to pravděpodobně nejlepší přírodní přístav na korejském poloostrově a zároveň se zde nacházela velká rafinérie ropy. Oproti předchozí operaci u Inčchonu zde byla výška přílivu pouhých 30 centimetrů, jediné co omezovalo pohyb lodí byly mělčiny a množství malých ostrůvků před přístavem. Byla zde reálná šance odříznout komunistické jednotky ustupující nížinami kolem pobřeží, zpomalit je a nasměrovat do neschůdných hor západně od Wonsanu.
Plánovači zahrnuli do plánu i možnost výskytu minových polí v oblasti vylodění. S tím nač později invazní síly narazily však nepočítal nikdo. Přitom náznaky že jsou severokorejské vody rozsáhle zaminovány zde byly. První lodí která narazila na minu byl torpédoborec Brush v oblasti Tanchon. Patřil do skupiny plavidel jejichž úkolem bylo provokovat nepřátelské dělostřelce aby odhalili svá postavení. Třináct mužů posádky zahynulo, plavidlo se však podařilo zachránit. Podobně ještě téhož dne dopadl i torpédoborec Mansfield, zachraňující sestřeleného pilota u přístavu Chosan. Stejně jako byl i Inčchonu kritický nedostatek vyloďovacích plavidel u Wonsanu se podpůrnému svazu nedostávalo minolovek. Během WWII zabezpečovalo výsadek na Okinavě sto těchto plavidel, v Normandii to bylo přes pětset minolovek. Zde se s problémy podařilo zajistit pouhých třiadvacet jednotek, z toho dvanáct japonských (jejich nasazením se Japonsko fakticky zapojilo do korejské války). Jen část z nich však byla velká oceánská plavidla, schopná operací daleko od vlastních základen.
Počet min před Wonsanem byl postupně pomocí leteckého průzkumu poměrně přesně odhadnut na tři tisíce na ploše zhruba 400 mil². Problémem však bylo vytvoření těchto polí. Na pokládání se podílely zmobilizované čluny, džunky a sampany. Miny byly shazovány do vody bez jakéhokoliv schématu v rozestupech od 30 do 100 metrů. Většinou šlo o bývalé ruské kontaktní miny ukořistěné Japonci za války s Ruskem 1904-1905, menší část tvořily miny vyrobené Japonci a Rusy během WWII a několik desítek moderních dnových magnetických min.

Prvního dne odminovací operace (10.10) bylo zničeno pouhých jedenadvacet min. Tempo bylo velmi pomalé a tak byly zvažovány nekonvenční postupy. Byla nasazena komanda UDT, nedošlo však ke zrychlení prací a tak bylo přistoupeno k plošnému bombardování minových polí. Byly vyznačeny sektory a palubní letectvo do nich začalo svrhávat 1000 liberní tříštivé pumy. Objevily se však potíže se zaměřováním cílových prostorů a pozdější průzkum odhalil jen zhruba 10% úspěšnost.
Místo letadel tedy znovu nastoupily minolovky. Před jejich skupinou se vždy pohyboval vrtulník a pilot hlásil miny které se mu podařilo zahlédnout. Hned 12. října byly výbuchy potopeny minolovky Pirate a Pledge a při záchranných operacích vyšlo najevo, že minová pole chrání baterie umístěné na ostrůvcích před přístavem. Na ně se okamžitě zaměřila děla podpůrných plavidel a palubní letouny a severokorejské baterie byly postupně umlčovány. Z důvodu rozsahu minových přehrad a nedostatečných postředků k jejich likvidaci však došlo k výraznému zdržení celé operace.

Výsadkové svazy nepospíchaly a tak připluly do oblasti až v podvečer 19. října. Vzhledem k faktu že dosud nebyly vyčištěny plavební koridory, se transportní lodě zdržovaly na širém moři. 25. října se konečně podařilo vytvořit volné průchody a útočné oddíly 1. divize námořní pěchoty začaly vstupovat na břeh. Dostalo se jim přátelského přijetí, celý přístav i s okolím byl již od 10. října obsazen 1. armádním sborem ROKA (Republik of Korea Army). Přesto, aby bylo vylodění jednotek co nejrychlejší, proběhlo ve stylu bojového výsadku. Obojživelné transportéry s vojáky opouštěly lodě asi kilometr od přístavu a na břeh se dostávaly vlastní silou. Výsadkové lodě ve dvojicích najížděly na břeh a vykládaly desítky děl a tanků, stovky automobilů a obrovské množství munice a zásob. Vyloděné jednoky se po přeskupení okamžitě přepravovaly na sever a zapojovaly se do konečné likvidace komunistických vojsk.
V případě 7.pěší divize však bylo rozhodnuto, že nebude vyloděna ve Wonsanu. Jako záložní místo jejího vylodění byl vybrán přístav Iwon, severovýchodně od Wonsanu. Na rozdíl od předchozího nebyly u Iwonu zjištěny žádné miny a tak se zde začaly první jednotky divize vyloďovat v poledne 29. října. Také tento přístav byl již obsazen, vyloděné jednotky se však mohly zapojit do bojů v okolních horách bez zdlouhavého přesunu. Zhroucení severokorejských vojsk na celé frontě bylo na spadnutí a všichni se připravovali na návrat domů. Mezitím však hraniční řeku Ja-lu překračovaly jednotky 4. čínské polní armády a došlo k prvním střetům. Najednou byl konec války v nedohlednu.

Celý výsadek u Wonsanu byl obrovským zklamáním. Pokud by proběhl včas, byla reálná šance vylodit silný taktický svazek v týlu ustupujícího nepřítele na jedné z mála možných tras jeho stahování. Všechny zaskočené jednotky by se dostaly mezi vyloděné divize na severu a 8. armádu na jihu a pravděpodobně by byly úplně zničeny. Kvúli nedostatku plavidel určených k likvidaci min však došlo k neočekávanému zdržení a v době kdy k vylodění došlo již bylo zbytečné. Zřejmě by bylo vhodnější se hned po pádu Wonsanu vykašlat na dokončení odminování a celý 10. armádní sbor dopravit k Iwonu. To co se nepovedlo na původním místě se mohlo zdařit právě tam. Nikdo však nepočítal s tím, že chaotický ústup komunistických divizí bude tak rychlý.
Použité zdroje:
Robert Moskin - Dějiny námořní pěchoty USA
Andrzej Makowski+Krzystof Kubiak - Korea 1950-1953 Boje na moři
http://afhra.maxwell.af.mil/korean_war/ ... r1950.html
http://www.i-mef.usmc.mil/MSC/1MARDIV/default.htm
http://www.1stmarinedivisionassociation.org/