Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 7.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 7.
Období vlády



císaře Taišó - vlastním jménem Jošihito, doba vlády 1912 – 1926 ("období Taišo" - doslovně - „Velká spravedlnost“) bude popisováno v dalším textu (císař Taišó, * 31. 8. 1879, + 25. 12. 1926 - zemřel ve věku 47 let). Obrázek nakreslil z dobových obrazů, volně přístupných na několika webech, kolega Roz.

A byla to právě námořní bitva, "Bitva u Cušimy", kdy v moderních dějinách, počátkem 20. století, poprvé porazil asijský stát evropskou velmoc!
Po ruské námořní porážce v Bitvě u Cušimy, se prezident USA, Theodor Roosevelt, ujal role prostředníka a povolal vyjednávače z Ruska a Japonska do Portsmouthu v New Hampshiru" (viz zde den po dni:
https://21stoleti.cz/2009/04/21/kdo-byl ... ske-valky/
nebo zde i s požadavky:
http://wiki.japonstina.upol.cz/index.ph ... v%C3%A1lka
).
"Na konferenci pak přiměl obě strany k míru, který Japonsku dal Koreu, Port Arthur, Kuantungský poloostrov a ruské železnice v Jižním Mandžusku.
Veřejné mínění jak v Rusku tak Japonsku však nebylo s podmínkami mírové smlouvy spokojené. Na některé body, jako kompromis možného a podepsaného, si stěžovaly obě strany."
V Japonsku kvůli nespokojenosti s podmínkami mírové smlouvy nastaly nepokoje, které dokonce vedly k výjimečnému stavu a následně i k demisi vlády. "V Rusku pak pomohla nespokojenost obyvatelstva Lvu Trockému k předčasné a krvavě potlačené revoluci 1905."
Skutečností však bylo, že pokud se týká území získalo Japonsko smlouvou hodně. Mimo jiné i ruský carský režim uznal jižní polovinu Mandžuska za zájmovou sféru Japonska. Do japonských rukou se dostala strategicky významná jižní větev Východočínské dráhy, která na vzdálenost 1 000km spojovala Charbin s pevností v Port Arthuru na severu s přístavem Dairen na Kuan-tungském poloostrově, který přešel do japonské správy. Byla to doba vzniku Jihomandžuské dráhy.
(Zde viz mapu,



kde je významná jižní větev Východočínské dráhy. Mapa byla uložena na Palbě ve Foto fórum, a zde viz článek pana kolegy Pátrače, kde je též pojednání o zisku jižní větve Východočínské dráhy, včetně mapy z Foto fórum, která je tam vložena:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=284&t=4144
). Společnost Jihomandžuské dráhy byla založena již 1. srpna 1906. Podle mírové smlouvy mezi Ruskem a Japonskem z roku 1905, došlo k dohodě mezi oběma zeměmi, že bude trasa železnice bráněna a udržována ozbrojenými silami. Dohoda zněla, že každý kilometr trati bude chránit 15 japonských vojáků. Pro Japonsko, kterému připadlo tisíc kilometrů železnic, podepsaná smlouva znamenala, že mělo podél celé trati celkem 15 000 plně vyzbrojených a vycvičených vojáků a důstojníků.
(Vojenské těleso s 15 000 vojáky tak bylo od roku 1906 základem pro tzv. Kuantungskou armádu. Název Kuantungská armáda, vznikl, byl odvozen, od Kuan-tungského poloostrova, který tvořil nejjižnější výběžek Liao-tungského poloostrova na jihu Mandžuska. Území Kuan-tungského poloostrova s Port Arthurem a Dairenem bylo původně v pronájmu carského Ruska, po roce 1905 přešlo do údržby Japonska.)

Po rusko-japonské válce a podepsání mírové smlouvy, mezi oběma státy, bylo jako námořní velmoc v prostoru vyřazeno Rusko a s požehnáním svého velkého spojence, Velké Británie, ovládlo náhle Tichý oceán Japonsko.
"Jednalo se o dobu, kdy světové velmoci považovaly bitevní lodě za prvořadé měřítko moci toho kterého státu a podle počtu bitevních lodí a výtlaku se rozhodovalo o jeho moci. Tehdy u královského námořnictva Velké Británie sloužilo a učilo se velké množství japonských námořních důstojníků, kteří se tehdy, i svým vlivem zasloužili, značnou měrou, o britské rozhodnutí zahájit stavbu nové třídy super bitevních lodí - dreadnoughtů (jak vydaly svědectví archivy Britské Admirality, které použil historik Len Deighton). Japonsko pak nezůstávalo stranou a také dál budovalo své válečné námořnictvo."
Ze stejné doby se datuje výrok jednoho tokijského ředitele loutkové galerie, který řekl:
"Japonci nemají hlubokou náboženskou víru, mají však velkou víru v sebe."
A že na víře "sami v sebe", něco u Japonců bylo, o tom svědčí fakt, že velice ochotně, po vítězné rusko-japonské válce, již za pár let, přijali roli dobyvatele obrovských území v Číně a i v celém Tichomoří..., ale i dále! "Víra v sebe sama snad jim byla dána od Boha....? "
My dnes však naštěstí víme, že pád na zem byl pak krutý a zasloužený, ale těch nevinných životů co Bohužel stál...!!!

"Po ovládnutí Koreje (1910 - má poznámka) se Japonci mohli ohlédnout za dobou, jež uplynula od ´restaurace Meidži´. Rozvážnou kombinací boje a vyjednávání se jim podařilo se povznést. První světová válka jim nabídla další příležitost využít této kombinace a zároveň se pomstít za předchozí německé urážky. Vyhlášení války Ústředním mocnostem (kdysi též Trojspolku - má poznámka) umožnilo Japoncům zmocnit se německé koncese v Čching-tau a zřídit si v Číně svou vlastní, z poválečných jednání pak získalo Japonsko důležité ostrovy v Tichomoří (Marshallovy ostrovy, Karolíny a Mariany). Žádná jiná mocnost (vítězné) Dohody nezískala tolik tak lacino. Austrálie a Nový Zéland protestovaly proti přítomnosti nových japonských základen tak blízko svých břehů a vinily Británii, že je zbytečné ústupky její diplomacie ohrozily. Jejich obavy se nakonec ukázaly být opodstatněné."
Pro připomenutí viz zde mapa



Japonských zisků území, buď smlouvami, nebo především, válečným dobýváním území od roku 1877 do roku 1939.

Již bylo naznačeno, že právě Velká válka znamenala, nebo také 1. světová válka (Japonsko a jeho účinkování v 1. světové válce pro Palbu popsal pan kolega Rase, viz zde i s následnou diskuzí:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=93&t=7836
), velký vzestup veškerého průmyslu Japonska a zvláště pak těžkého a zbrojního všeho druhu. Tak například Japonsko pro svého spojence Velkou Británii postavilo - přímo bojující v 1. světové - 236 lodí všeho druhu a na konci války bylo v zemi 57 velkých loděnic. Japonsko mohlo stavět a stavělo své vlastní těžké bitevní lodě. "Poplašný signál vyvolala, i pro Japonsko, stavba britské bitevní lodě třídy Queen Elizabeth ( viz zde:https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99%C ... _Elizabeth ),
která ukázala, že moderní válečné námořnictvo bude potřebovat také velké množství nafty. Japonsko svou vlastní naftu nemělo."
Když nastal rok 1930 ohlížely se špičky Japonska za uplynulými šedesáti lety. Jednalo se o 60 let úspěchů a zvláště armáda, která poskytovala možnost kariéry šlechtickým synkům, měla pevné a nezpochybnitelné místo v japonském společenském systému. Len Deightona o řečeném údobí napsal následující hodnocení, důležité pro pochopení dalšího dění v Japonsku, odlišného od myšlení Evropana. Mnohé nám napoví o mentalitě samotných Japonců a o jejich způsobech myšlení, cituji:

"Japonský systém tříd je mnohem pevnější a zakořeněnější než systém jakékoli evropské země. Hodnost a rod jsou v Japonsku vším, třída a barva jsou restriktivní bariéry. Japonci se přiznávají ke svému sklonu vycházet jiným vstříc a své zálibě v kolektivní činnosti, to však nesmí být zaměňováno s rovností. Zaměstnanci podniků jezdí společně na dovolenou a není zde touha po samotě či snaha ´dostat se z toho pryč´. Japonci si nepotrpí na vyzdvihování. Japonština dává důraz na každou slabiku, žádná není zdůrazněna. Podle jednoho učitele japonštiny je toto pravidlo pro cizince nejtěžší. Japonský hudebník, který se stal slavným v Americe zjistil, že jeho přátelé v Japonsku s jeho úspěchem nesouhlasí.
´Když hřebík vyčnívá, musí být zatlučen,´ říká staré japonské přísloví.
Tato konformita bez rovnostářství pomáhá dnes Japonsku vytvářet nepřekonatelnou pracovní sílu. V minulosti umožňovala Japonsku postavit mohutnou armádu, oslabenou jen nedostatkem surovin, neexistencí domácích zdrojů energie (s výjimkou malého množství uhlí), a jak rostl počet obyvatel, také nedostatkem půdy."

Celá dvacátá léta dvacátého století v Japonsku byla charakteristická velkými až katastrofálními obdobími sucha, mnoha zemětřeseními, bankroty bank a velkou nezaměstnaností. Obdobně jako v Německu byli i zde v Japonsku viněni ze všech nezdarů demokratičtí politici. Byla jim přisuzována neschopnost v jednání ve prospěch státu. Japonsko naopak naslouchalo demagogům a extrémistům, kterými se země hemžila. "Byla založena komunistická strana, kterou však tvrdě, krutě, místy až brutálně potlačila tzv. Tokkó".
Tokkó - byla speciálně vycvičená složka, kterou k podobným účelům vycvičila tajná japonská policie. Podobně drastickými hospodářskými opatřeními se pak Japonsko rychle vzpamatovalo z Velké hospodářské krize v 30. letech 20. století. "Opustilo zlatý standard a devalvovalo ´Jen´ , potlačovalo domácí spotřebu a snížilo životní úroveň. Zároveň vláda zdvojnásobila výrobu oceli a investovala do těžkého průmyslu."

A byla to světová hospodářská krize, která vyostřila japonskou potřebu surovin a levné pracovní síly... Japonsko si vše začalo vyhodnocovat tak, že připojení Mandžuska k zemi vycházejícího slunce, by mohlo poskytnout obojí, jak suroviny tak levnou pracovní sílu...!
Kuantungská armáda již měla přece v oblasti čínského Mandžuska své vyzbrojené a vycvičené jednotky, které tam střežili železnici a další zájmy císařství Japonska, když vše přece zajišťoval rusko-japonská mírová smlouva z roku 1905.
Následný krok tak byl uskutečněn Japonci v září 1931, kdy zaútočila Kuantungská armáda na místní jednotky čínské armády, aniž si nějak dělala hlavu s povolením od Tokia, tak vzdáleného (Mukdenský konflikt a dění v Mandžusku a vznik státu Mandžukuo bude osvětleno v dalších kapitolách, mnou z části, kolega Jarl pak vše osvětlí více. Některé články o Mukdenském konfliktu viz zatím - Mukdenský incident 1931. Kacermiroslav:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=129&t=2621
V dalších článcích zde bude ještě vysvětlena celá politika a dění v Japonsku v letech 1912 až 1936 a postupně i dále, období plné intrik, atentátů na předsedy vlád Japonska a její přední činitele, občanské války a vojenský /kabaretní/ puče, stejně jako krvavé puče a povstání "mladých důstojníků" ve stejném údobí).

"Bezohledná taktika a profesionalismus brzy poskytly Japoncům celkovou nadvládu nad touto oblastí. Nákladní auta a letadla vyráběná v Mandžusku byla důležitým příspěvkem pro narůstající japonskou válečnou mašinérii a pomohla vybudovat průmyslovou strukturu, na níž je založena současná japonská prosperita. Manžusko bylo přejmenováno na Mandžukuo a opatřeno loutkovou vládou. Vládcem byl ustaven jinak nezaměstnaný bývalý čínský císař, což byla úmyslná urážka Čínské republiky, která ho sesadila z trůnu (vše bude také v dalších článcích osvětleno a popsáno).
Tento obrovský územní zisk japonské generály neuspokojil a brzy postupovala Kuantungská armáda k jihu do kontinentální Číny. Během 30. let 20. století byla japonská vojska stále nasazena v boji. Bombardovala čínská města a zabíjela civilisty po tisících. Bitvy to byly kruté a krvavé, obvykle je doprovázelo i mučení, znásilňování a masakrování. Filmové záběry a novinové fotografie těchto odporných scén obletěly celý svět a Japonsko se ocitlo v izolaci, odsouzeno jako bezohledný uživatel čerstvě nabytých ozbrojených sil."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 8.

Čína od roku 1912, jen některé základní informace do roku 1945.
Abychom v dalším mohli pokračovat děním v Japonsku, řekněme si pár základních informací o čínské republice, která se stala republikou po proběhlé revoluci, a která donutila čínského císaře abdikovat. Následně pak byla vytvořena Čínská republika. Ale i když v roce 1912 vznikla Čínská republika neznamenalo to, že by utichly boje. Totiž mnoho místních provinčních velitelů neustále bojovalo s čínskými vládními vojsky, když v roce 1927 se generál Čankajšek (zde viz foto



generála Čankajška) stal vůdcem první aliance Spojené fronty. "Spojená fronta byla pak v Číně podivnou směsicí konzervativců a radikálů." Jednalo se jen o pragmatické spojení, které nejprve nechtělo hledět na víru i v pseudo-marxistickém učení dr. Sunjatsena, se kterým byl dokonce Čankajšek vzdáleně spřízněn.

"Poté, co z aliance vypudil komunisty, stal se Čankajšek generalissimem.
Komunisté pod vedením svého vůdce a zakladatele strany Mao Ce-tunga odešli do hor v provincii Kuang-si (zde viz tzv. ´Dlouhý pochod´
https://cs.wikipedia.org/wiki/Dlouh%C3%BD_pochod
čínských komunistů i s příslušnou mapou.)
a tam odolávali Čankajškovým útokům až do roku 1934, kdy je rozhodný útok smetl. Přibližně 100 000 zbylých komunistů se vydalo na 'Velký pochod', nebo ´Dlouhý pochod´, do severozápadní provincie Šan-si, avšak pouze jeden ze čtyř účastníků pochodu jej přežil."

Čankajškovi nacionalisté ve stejné době věnovali velké úsilí snaze získat jakoukoliv pomoc od zahraničních vlád. Ve stejné době však komunisté usilovali o trvalejší moc způsobem, že získávali rolníky pro svou věc i sliby, že vyženou z Číny Japonce. Americká zpravodajská služba psala do své ústředny hlášení, které je vedeno jako - Far Eastern Section G2 Regional File (česky z překladače - Daleký východ - oddíl G2 regionální soubor), datovaný ke dni 27. prosince 1941 a citovaný podle - Schaller, Michael, The US Crusade in China 1938 - 1945 (česky překladač dal - Americká křížová výprava v Číně 1938 - 1945), New York, Columbia University Press 1979, kde z hlášení amerického zpravodajce historik Len Deighton píše, cituji:

"Kamkoli pronikla 8. pochodová (komunistická) armáda, začal její doprovod propagandistů, sociálních a hospodářských pracovníků, učitelů a atd. okamžitě organizovat a cvičit rolnické masy k odboji prostřednictvím partyzánské války. Ústřední myšlenkou veškeré této snahy bylo, že sociální a hospodářskou úroveň rolníků je třeba zvýšit, aby se udržela morálka a aby byla lidu vštípena vůle k odporu proti Japoncům a k podpoře vlastních armád."

Čankajškovi nacionalisté měli mnohem větší problémy s mobilizací lidí, neboť zcela záviseli na statkářích a vůbec se sami nesnažili organizovat rolníky proti Japoncům z obavy, aby ti samí rolníci pak nezačali bojovat, dle učení Mao Ce-tunga - proti "třídnímu nepříteli". Proto se Čankajškova armáda skládala většinou z mužů, kteří byli chyceni statkáři na poli a k vojenské službě pak byli přinuceni. Velitelé Čankajškovy armády - jak říká i západní historiografie - "Nebyli nic jiného než vojenští diktátoři...!" Historie pak říká, že to nebyl zrovna nejlepší způsob, jak vytvořit efektivní bojovou sílu.

"V prosinci 1937 přinutily japonské úspěchy Čankajška, aby se dohodl se svými komunistickými nepřáteli a vytvořil jednotnou protijaponskou frontu. Dohoda nebyla dosažena snadno, Čankajška dokonce jeden vojenský diktátor cestou na sever uvěznil a vyhrožoval mu popravou, ale nakonec bylo dohody a určitého modu vivendi - z latiny - způsobu života - dosaženo a toto podivné a nejisté spojenectví ve skutečnosti stěží více než ozbrojené příměří, trvalo až do roku 1945."
Ve více historických dílech se říká, že v 30. letech 20. století museli komunisté v Číně s Čankajškem "alianci" uzavřít, neboť nedostávali vůbec žádnou podporu, ba ani povzbuzení z Moskvy. Tehdy se totiž Stalin ve svých ambicích v Číně omezil jen na mandžuské přístavy a dráhy, které v té době držely v rukou Japonci a neklid v Číně prý sovětskému vůdci tehdy vyhovoval. Stalin si totiž nepřál před 2. světovou válkou a ani, jak si za chvíli řekneme, do konce 2. světové války, velkou sjednocenou Čínu. Nepřál si sjednocenou Čínu ani komunistickou, ani nekomunistickou.
Západní historiografie se pak podobně také vyjadřuje v několika historických dílech i k Čankajškovu systému vládnutí, když například britský historik Len Deighton píše o stejném, v určité nadsázce, cituji:

"Čankajškův systém vlády byl založen na rodinných vztazích a korupci - dokud byli vojenští velitelé placeni v hotovosti, zůstávali loajální. Peníze byly důležitější než zbraně a aby je získal byl Čankajšek ochoten být čímkoli, čím si jeho chlebodárci přáli. Rusům (Sovětům) se prezentoval jako spojenec proti Japonsku a v letech 1937 - 1939 od nich dostal 500 miliónů dolarů ve vojenských půjčkách, včetně takových prémií, jako byla stíhací peruť zapůjčená i s ruskými (sovětskými) piloty. Ve stejné době, kdy dostával tuto ruskou (sovětskou) pomoc, děsil Washington příběhy o tom, že čínské komunisty vyzbrojuje Moskva, a tak si zajistil kromě pomoci z Ruska (ze SSSR) i podporu Američanů (ve skutečnosti nedali Sověti čínským komunistům před rokem 1945 prakticky nic).
Ve snaze zalíbit se všem se Čankajšek postaral, aby američtí vyslanci, velvyslanci a zvláštní představitelé viděli jeho antipatii vůči Japoncům a jeho opozici vůči komunistům v proporcích, které se jim líbili nejvíc.
Japonce odbyl jako 'nemoc kůže' (jednalo se skutečně o mimořádně zvláštní Čankajškův výběr slov, vzhledem ke skutečnosti, že paní Čankajšková trpěla chronickou kožní chorobou, která byla podle jejího bratra Sunga vyvolána stresem způsobeným zlostnou povahou jejího manžela) a zdůrazňoval, že komunisté jsou 'nemocí srdce'. Prokládal však svá varování optimismem a tvrdil, že jen co přijde pravý čas, komunisté budou rozdrceni. Těm, kteří si to přáli slyšet, naopak tvrdil, že jednotná fronta - jeho nacionalisté a Maovi komunisté, společně porazí Japonce."

Kdo zná skutečnost, tak historicky ví, že do konce 2. světové války neměl Čankajšek ani síly, ani vůli, ani prostředky nejen na vyhnání Japonců, ale ani po válce ke zničení Maových komunistů.
Štěstím, jak dokládá historie bylo pro Čínu, že Japonci ve skutečnosti neměli dostatek vojáků, aby dobyli celou Čínu a co bylo ještě větším faktem, že neměli vojáky na okupaci celé Číny.
Od druhé poloviny 30. let 20. století, době, které Japonci sami říkali "patnáctiletá válka", propukaly boje v Číně nárazově, ale ve skutečnosti do roku 1945 boj nikdy nekončil.
Generalissimus Čankajšek proměnil válku v Číně v lukrativní záležitost, kdežto japonští generálové v jejich zemi byli připoutáni ke konfliktu, který vlastně nemohli ani vyhrát, ani ukončit jednání (Japonci bojovali na mnoha bojištích - někdy se tomu říkalo - "krátký kabát na příliš dlouhé tělo".).

Vnitropolitická situace v Japonsku mezi roky 1912 až 1941 pokračuje.
Zde budeme zase pokračovat po časové ose u Kuantungské armády a u vnitropolitické situaci v Japonsku a Mandžusku.
Nejprve si tedy řekněme, že Kuantungská armáda byla od svého vzniku posedlá Čínou, neboť její některé základní kádry pocházely stále z "oněch hlídačů" Jihomandžuské železnice, kdy hlídalo, vždy 15 vojáků a důstojník, či poddůstojník, jeden kilometr železnice. I její pozdější velitelé pak byli přímo posedlí tím, že prosazovali ve vnitropolitickém životě Japonska fakt, aby byla dána přednost boji s Čínou před všemi ostatními frontami, do kterých se postupně dostávalo Japonsko (tento fakt bude ještě vysvětlen v dalších mých popisech, kdy uvidíme, že spousta velitelů pocházejících z Kuantungské armády, ať již její zpravodajci, nebo velitelé byli přímo napojeni až k samotnému císaři a tak mohli prosazovat zájmy své armády v Číně. Prosazovat její přednostní zásobování a vše, co s Kuantungskou armádou v Číně souviselo). A bylo to právě obrovské bojiště v Číně, které odčerpávalo po celou 2. světovou válku, stejně jako před ní, největší část zdrojů země a to až do roku 1945.
Historické zdroje prakticky v každém popisu říkají, že Tokio (myslí tím vládu a generální štáb) prakticky nikdy za celou 2. světovou válku - neovládalo zcela Kuatungskou armádu.

"Generálové totiž zůstávali stejně tvrdohlaví a japonské vládě chyběla stabilita.
Četné odlišné frakce spolu bojovaly o moc a politické atentáty byly běžné. Mezi rokem 1912 a 1941 bylo zavražděno 6, slovy šest ministerských předsedů a byla řada dalších politiků, kteří upadli v nemilost (jak již jsem výše napsal, celá nestandardní až vražedná atmosféra v samotném Japonsku bude i s vraždami ministerských předsedů, včetně vojenského puče mladých důstojníků a tím, kdo za tím stál, osvětlena v dalších mnoha pokračováních mých článků - má poznámka). Vrahy byli často ctihodní důstojníci ze středních tříd, kteří se řídili duchem gekokudžó.
- gekokudžó - jako mnohé další výrazy pro japonský styl života je i gekokudžó nepřeložitelné. Japonští překladatelé je obvykle překládají jako 'vláda zdola', zatímco západní odborníci dávají přednost termínu 'gekokudžó' - 'insubordinace'. Každopádně se jedná o určitou formu neposlušnosti pramenící z vlasteneckých pohnutek (jeden námořní historik Howarth, Stephen, v díle The Fighting Ships of the Rising Sun,český překlad z překladače - Bojové lodě země Vycházejícího slunce, New York, Athéneum 1983, to přirovnává ve své knize k Nelsonovu pohledu slepým okem na signál přikazující ukončit boj v bitvě u Kodaně).
Japonci však nesouhlasí s individualismem (což jsme si již říkali, že používají přirovnání, že nesouhlasí s 'hřebíkem, který vyčuhuje'), a tak je gekokudžó akcí skupiny mladých mužů, většinou nižších důstojníků, kterými v oněch bouřlivých dobách 20 a 30. let 20. století manipulovali jejich nadřízení. Vyšší důstojníci dokonce využívali gekokudžó k tomu, aby ponechali některé násilné činy nepotrestány (i tahle nepotrestání atentátníků budou řečena a osvětlena v dalších článcích, kdy bude řečeno, že mnoho vyšších důstojníků, kteří dokonce povstání či atentát organizovali, byli pak jenom tzv. 'vykopnuti výše', povýšeni a posláni ve vyšší hodnosti na některé další bojiště, jako např. generál Tomojoki Jamašita /zde viz foto



generála Jamašity. Ještě mnohokrát bude vzpomínán i ve vnitropolitickém dění v Japonsku..../
, který byl oním velitelem při dobývání Malajsie a později i Singapuru)."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 9.

Byla to právě 20. a 30. léta ve 20. století, kdy nebyly japonské vlády vůbec schopny dávat své věci do souladu s potřebami společnosti a i proto vládl v Japonsku chaos a násilí a vláda musela neustále"přitahovat šrouby" obyvatelům Japonska a vznikala pomalu a jistě totalita - diktatura. Z velké části byl vnitropolitický život řízen armádou. A proč vše říkám ihned vysvětluji.
Byl vyhlášen tzv. "hidžodži."
- "hidžodži." - byl japonsky výjimečný stav.
Již existující policie Tokkó (Tokkó - byla speciálně vycvičená složka policie, kterou k účelům zásahu proti všem, vycvičila tajná japonská policie) byla posílena ještě brutálnějším sborem vojenské police tzv. Kampeitai a též policií "pro kontrolu myšlení". Proti policii pro "kontrolu myšlení" nebyl v Japonsku nikdo imunní v jejím právu zatýkat a věznit.
Psané a mluvené slovo v oné době procházelo přes cenzory, a vše co v nich bylo "proti japonské" - bylo odstraněno, což ve své podstatě znamenalo, že byl vlastně tolerován jen - "extrémní nacionalismus".
A právě řečenou atmosféru pak využívala japonská armáda, atmosféru politických represí, k posilování vlastní moci, až se jednoho dne roku 1936 japonská 1. pěší divize pokusila o puč. Celý vojenský puč si ještě, i se zákulisím, později rozebereme detailněji a tak nyní jen některé historické poznámky krátce - z jiného zdroje.
Část spiklenců obsadila vládní budovy včetně ministerstva války, policejního velitelství a rezidence ministerského předsedy. Někteří politici byli zabiti. Stejně tak bylo zabito pár nepohodlných vyšších důstojníků, včetně generálního inspektora armády. Celé 4 dny tajilo především Tokio dech a nejvyšší představitelé armády a vlivní politici se rozmýšleli, zda se mají k puči, revoluci, připojit?
Několika slovy nesouhlasu však zasáhl císař Hirohito ( zde viz foto



císaře Hirohita v jeho mladším věku, který vládl v letech 1926 až 1989 viz zde něco více:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hirohito
) a bylo po puči!
K čemuž britský historik Len Deighton dodává:

"Označeno za spiklence bylo celkem 1 483 osob. Stanné soudy se vzbouřenci trvaly 1 hodinu. Vůdcové byli zastřeleni a ostatní posláni na vzdálená velitelství. Armáda uchránila své favority."

A jeden z nich, (tehdy) 51letý plukovník Tomojoki Jamašita, se ještě, "později", ve vyprávění o Japonsku u Barmy a Singapuru objeví, jako velitel dobyvatelských armád. Po puči Jamašitu poslali do Koreje a povýšili jej na velitele brigády.
Právě na puči, který si později, jak říkám, osvětlíme blíže, se ukazovala ona japonská anomálie, že zatímco jedni důstojníci, účastníci puče, byli povýšeni, jiní , také účastníci stejného puče, byli potrestáni i smrtí, ale v kontextu doby armáda Japonska rostla a zesilovala stále víc a víc.
Totiž při všem chaosu doby následovaly nekončící reformy, které poskytovaly japonské armádě i válečnému námořnictvu právo jmenovat ministry ozbrojených složek, což vlastně znamenalo, že ministr války a i ministr námořnictva podléhaly přímým rozkazům císaře a rady. A proto mohly ozbrojené složky donutit vždy vládu k rezignaci odvoláním svého ministra, nebo znemožnit vytvoření vlády odmítnutím jmenovat do ní svého ministra....
Britský historik ještě dodává v k oné době druhé poloviny 30. let 20. století slova, cituji:

"V červenci 1937 se Kuantungská armáda po obnovení regulérní války s Čínou (a právě červenec 1937 někteří historici světa datují, jako počátek 2. světové války - má poznámka)
dostala na titulní stránky novin. Pozemní a palubní bombardéry Císařského japonského námořnictva vybombardovaly Nanking. Americký dělový člun Pannay byl potopen útokem, který řada očitých svědků považovala za úmyslný (zde viz foto



USS Pannay). Město bylo okupováno v šíleném reji brutálního zabíjení, znásilňování a drancování. Střední odhad mrtvých při bombardování i následném vraždění i následných zvěrstvech je 200 000 (Dower John W., War Without Mercy: Race and Power in the Pacific War, z překladače - Válka bez milosti: Boj a síla ve válce v Pacifiku. New York, Pantheon 1986, poskytuje další údaje o tomto odhadu.). Japonský velitel generál Iwane Macui (zde viz foto



generála Iwane Maciuhiho), schvaloval chování svých vojáků, mnozí Japonci však byli pobouřeni. List Osaka napsal o japonských vojácích: ´Jejich krutost je nepopsatelná´. O půl století později dávali v Tokiu muzikálovou show o posledním čínském císaři. První noc zazněl verš: ´Slyšel jsem pověsti o masakru v Nankingu.´ Druhý večer bylo slovo ´masakr´´ vynecháno. Režisér muzikálu Šindži Ueda prohlásil, že tento výraz způsobil, že se někteří starší lidé v obecenstvu ´cítili znepokojeni (Informace o muzikálu má podklad v: Robert Whymant v článku pro The Daily Telegraph ze 7. prosince 1991...).
Znepokojeno bylo ovšem v roce 1937 i čínské rolnictvo, kterému bylo jasné, že systematický teror a vraždění jsou metody vlády japonské armády."

Bližší a detailnější popis masakru v Nankingu, bude mnou popisován u 7) Šanghaj 1937, oficiálně neoficiální počátek ww2. Masakr v Nankingu, viz Osnovu v Č 1:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8036

Japonská politika před Mandžuskem, stát Mandžukuo (1932) v období 1922 až 1933.
Některá dění v politice Japonska v době od roku 1868 do prvních deseti, či dvaceti let 20. století zde již byla řečena. Slíbil jsem, že si řekneme něco bližšího o několika důležitých politických událostech, které osvětlí politické prostředí, které v Japonsku vznikalo od 20. let do konce 30. let 20. století a nebylo zcela běžné. Mnohé politické události byly naznačeny již krátkými větami a my postupně půjdeme do jejich hloubky. Začněme tím, že si řekneme fakt, že Mandžusko bylo Japonci považováno za jejich první velkou kořist, která by měla být získána, aby byly alespoň trochu uspokojeny potřeby v nutném získání surovin pro rozvíjející se japonský průmysl.
I proto Japonci vyvolali později, přesněji ze 17. na 18. září 1931 tzv. "Mukdenský incident", naaranžované napadení japonských vojáků čínskými vojáky na Východočínské dráze (Společnost Východočínská dráha vznikla v roce 1906, necelý rok po rusko-japonské válce), kterou si vzali za záminku k postupnému obsazení Mandžuska. A jak říká český historik Aleš Skřivan ve své knize - Japonská válka 1931 - 1945 (Nakladatelství LIBRI ji vydalo, Praha 1997, více viz. zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ale%C5%A1_Sk%C5%99ivan
), cituji:

"Japonské ozbrojené síly umístěné v Mandžusku okamžitě zahájily rozsáhlé akce proti Číňanům, bleskově ovládly nejdůležitější centra a záležitost vyvrcholila odtržením tří mandžuských provincií (dnes tvoří Mandžusko provincie Chej-lung-ťiang, Liao-ning a Ťi-lin) od Číny a založením loutkového státu Mandžukuo, zcela ovládaného Japonci."

Bližší údaje o Mukdenském incidentu, stejně jako o válečných akcích, které vedly až k vzniku státu Mandžukuo budou potom v kapitole - 4) Velká válka, "Mukdenský incident" 1931. Stát Mandžukuo 1932, který osvětlí pan kolega Jarl, když odkaz na článek, který je již na Palbě o Mukdenském incidentu viz. i zde v Č 5.: Mukdenský incident 1931. Kacermiroslav:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=129&t=2621
. Já též budu osvětlovat politicko-vojensko- ekonomickou situaci při vzniku státu Mandžukuo a některé detailní okolnosti celého Mukdenského incidentu a vzniku státu Mandžukuo. Právě po Mukdenském incidentu a instalaci státu Madžukuo se Japonsko vydalo cestou otevřené agrese. Čili začalo válku, 2. světovou válku, prakticky ještě dříve, než např. Mussolini, který přece Etiopii napadl až v roce 1934. Někteří historici právě válečnou krizi na Dálném východě v roce 1931 považují za "první bitvu celé 2. světové války".
Jak bylo řečeno na začátku historického pojednání - japonský zájem v oblasti severní Číny byl však záležitostí staršího data. Pro Japonsko bylo Mandžusko vždy "takovým magnetem", který přitahoval pozornost politiků, vojáků i podnikatelů říše vycházejícího slunce. Bylo již řečeno, že Japonsko nutně potřebovalo suroviny a po konfliktech s Čínou 1894/95, 1904/1905 rusko-japonské války dostali Japonci prakticky jen - zcela jižní železniční větev Východočínské dráhy, která vlastně spojovala Charbin s portarturskou pevností a přístavem Dairem na Kuan-tungském poloostrově. Jenomže Japonci vše jenom spravovali svou všemocnou - Společností Jihomandžuské dráhy a jak bylo již řečeno, Kuan-tungský poloostrov dal vzniknout názvu, později neblaze proslulé Kuantungské armádě, která byla nástrojem veškeré japonské expanze na Dálném východě.
Bylo již také řečeno, že 1. světová válka, nebo také Velká válka upoutávala většinu velmocí především v Evropě a tak se Japoncům otevřela v Číně možnost rozšířit na kontinentě své pozice (viz. také mapy, které ukazují, co vše Japonsko získalo v době od roku 1914 do roku 1922). Když skončila Velká válka, snažily se některé velmoci, především USA, zbrzdit nástup Japonska na Dálném východě, ale jen "tvrdším", nebo "smířlivějším" kursem ve své politice.
Český historik Aleš Skřivan ve své knize - Japonská válka 1931 - 1945 na str. 16, cituji:

"Již před rokem 1931 bylo Mandžusko nejednou ohniskem napětí a místem ozbrojených konfliktů. Důvody jsou vcelku zřejmé, ať máme na mysli výhodnou strategickou polohu mandžuských provincií, nebo jejich značné přírodní bohatství. Ohromné zásoby uhlí, kvalitní železné rudy a dalších surovin, stejně jako například produkce obilovin a sojových bobů - tato lákadla rozněcovala zájem Japonců."

Není se co divit, že se pak stále častěji v Tokiu ozývaly hlasy, které volaly po uznání tzv. "zvláštních práv Japonska v Mandžusku". Zajímavostí japonské historické literatury je, že pojem zvláštních práv, uznání "zvláštních práv" nebyl nikdy přesně specifikován a definován přímo samotnými Japonci i když se ho neustále domáhali. Ve své knize pak PhDr. Aleš Skřivan říká, cituji: "Zvláštní zájmy Japonska", píše vikomt Išii ve svých Pamětech, "nejsou plodem mezinárodních jednání, ale jsou spíše založeny na geografických a historických vztazích Japonska ke kontinentu".
Prostě Japonci chápali Mandžusko jako svou přirozenou bránu do Číny a dál do asijského kontinentu. Zároveň jej chápali jako důležité nástupiště, pokud by chtěli Čínu obsadit celou. Stejně jako Mandžusko chápali jako své nástupiště při případné válce se SSSR a zároveň zdejší prostředí chápali jako zdroj surovin a odbytiště průmyslových výrobků.
"Cíl politiky tokijské vlády zůstával i ve 20. letech 20. století zřejmý. Šlo o to dále upevňovat pozici v Mandžusku a připravit vhodné podmínky pro rozšíření expanze v Číně. Existoval rozdíl pouze v názoru na to, jak dosáhnout tohoto cíle."


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, rok 1986.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné dotazy a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128&t=8051