Obrázek,
císaře Hirohitó, * 29. 4. 1901, + 7. 1. 1989, korunován 1928, 124. císař Japonska, vládl od 1926 do roku 1989. V Japonsku znám po smrti jako císař éry Šówa / "Šówa tennó" - "zářící mír"/. Dodatečně jsem doplnil i jeden další anglický zdroj historických informací, nejen pro barona Tanaku ale i o ostatním... Více o císaři také zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hirohito
, pro Palba.cz , nakreslil obrázek z fotografií - Roz..
Politika a vnitřní situace Japonska, 20. a 30. roky 20. století.
A nyní pojďme již za i zákulisním děním, které jsme se určitě v učebnicích dějepisu neučili, a které se v Japonsku, v 20. a 30. letech 20. století, odehrálo.
V článku Č 5, jsme se seznámili se začínajícími politickými stranami v konci 19. století (1898) až do takřka roku 1912 (viz: Konstituční strana (Kenseitó), založená roku 1898 Ókumou a Itagakim /strana Kenseitó vznikla v červnu 1898 sloučením Liberální a Pokrokové strany/ a Sdružení politických přátel /Seijúkaj/ zformované roku 1900 Itóem. Právě strana Seijúkaj se stala v Japonsku oporou vlády v parlamentě a její předáci Saiondži a Kacura se od roku 1901 po celých 12 let střídali v čele vládních kabinetů.).
Je tedy načase si říci o dalším vývoji politických stran v Japonsku v období 20. a 30. let 20. století, kde zazní i názvy a vznik různých militantních sdružení, která sehrála svou roli v politikaření, atentátech a i puči ve stejně řečeném době.
Základní nebo první směr v politice určovala strana Kenseikai (Kenseitó - Konstituční společnost, která se v roce 1927 reorganizovala a dědičkou se pak stala Menseitó (Strana národní politiky). Obě strany se opíraly o spolupráci s mocným japonským koncernem Micubiši a politicky pak vyjadřovaly názory liberálně orientované buržoazie (na japonské poměry trochu demokratické názory). Onen liberalismus strany Minseitó pak znamenal například, že chtěla celý průběh japonské expanze v Číně provádět především ekonomicky, jednáními a smlouvami...! Nasazený zahraniční kurs politiky Menseitó, byl tradičně v Japonsku spojován se jménem ministra zahraničí Kidžuró Šidehary (byl ministrem zahraničí Japonska v letech 1924-1927). V literatuře se dokonce hovořilo o "šideharovské diplomacii", která se většinou snažila vyhnout vtažení země vycházejícího slunce do jakýchkoliv ozbrojených konfliktů, třeba i malých, na celém čínském území.
Úplně jiné prostředky v politice Japonska pak zastávala strana Seijúkaj (Konstituční společnost politických přátel), která měla nejsilnější pozice především na venkově. Na venkově jí podporovali především velkostatkáři, ale podporovala jí také aristokracie u císařského dvora. Strana Sejúkaj měla těsné vazby na koncern Micui.
K odpůrcům "slabé" strany Menseitó, straně "šideharovské politiky", k přátelům Seijúkaj (Konstituční společnost politických přátel), patřili i členové různých radikálně pravicových, většinou extremně nacionalistických spolků a organizací. Některé vznikly ještě za éry restaurace Meidži.
Zde k nejznámějším patřily - Společnost černého draka tzv.Kokurjúkaj; založena byla roku 1900 Rjóheim Učidou. Název je odvozen z čínského jména řeky Amuru /Chej-lung-tiang, tj. Řeka černého draka/. Sdružovala extremně nacionalistické stoupence expanze v Číně a Dálném východě vůbec.
Společnost černého oceánu - Genjóša; byla založena v roce 1881 a založili ji Micuru Tójoma a Kataró Hiraoka ve Fukuoce.
Společnost pro základy státu tzv. Kukuhonša; byla založena v roce 1924 baronem Kiičiro Hiranumou. Velice silně nacionalistická, byly v ní především špičky vysokých důstojníků a byrokracie státu.
Císařský svaz rezervistů tzv. Teikoku zaigó gundžinkai; byla založena v roce 1910. Cílem spolku bylo organizačně podchytit záložníky a prostřednictvím jich pak vykonávat vliv na mužskou část obyvatelstva země. Sdružení či spolek měl 3 milióny členů.
Císařské sdružení mladých důstojníků a Vlastenecké učiliště tzv. Akijódžuku, společenství vzniklo v době hospodářské krize ve světě, v roce 1930 a zakladatelem byl Kósaburó Tačibana. Byl odpůrcem moderní industrializace Japonska, východisko spatřoval v "návratu k tradiční venkovské komunitě". Jím formované "rolnické oddíly" se účastnily květnového pokusu o puč v roce 1932. Puč bude blíže rozebrán později.
Císařské sdružení mladých důstojníků a Vlastenecké učiliště tzv. Akijódžuku, bylo zaměřené na nacionalistickou propagandu mezi rolníky Japonska.
Některé z organizací či sdružení mělo málo členů, projevovalo však velkou aktivitu ve společnosti. "Živnou půdou pro vznik malých a uzavřených, možno říci spikleneckých sdružení představovali mladí důstojníci nespokojení s ´opatrnou´ vládní politikou. Z jejich organizací, přes svou krátkodobou existenci, se určitě nejproslulejší stala Společnost sakury tzv Sakurakai."
Společnost sakury tzv. Sakurakai; působila v letech 1930-1931. Členská základna byla nevelká - šlo o stovku mladých důstojníků nižších hodností. Vedení Sakurakai ovšem mělo dobré kontakty se špičkami velení armády i s ministerstvem války.
Baron Tanaka a jeho politika.
Na podrobnějším historickém popisu několika politických událostí, ale i lidských osudů v životě Japonska let 20. a 30. ve 20. století, si ukážeme "podhoubí vznikající agrese", která pak vedla až k "totální válce" země vycházejícího slunce. Budeme poměrně detailně hovořit o politickém prostředí v zemi, ale i na Dálném východě. Hovořit budeme o ministerském předsedovi, generálu, baronu Giiči Tanakovi a době jeho vlády, dále pak o nové nástupnické vládě Minseitó Osači Hamagučiho a i atentátu na něho, jeho smrti v počátku 30. let (podlehl následkům zranění po atentátu - atentát 14. listopadu 1930 - , zemřel 26. srpna 1931, celé bude dále popsáno). Ze stejného období, roku 1928, bude pak příběh čínského generála Čang-Cuo-lina nejprve v japonských službách a jeho syna Čang-Süe-lianga, a poté - z počátku 30. let (1931) - je pak vojenský puč v Tokiu a okolnosti a důsledky vojenského pokusu o převrat.
Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (něco bližšího viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ale%C5%A1_Sk%C5%99ivan
, český diplomat a historik, ve své knize - Japonská válka 1931–1945. Praha 1997, vše potvrzuje i kniha - Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt - anglický originál je: - Three Militari Leaders Togo, Yamamoto, Jamašita /Edwin Palmer Hoyt/ Naše vojsko 1996, a také i v - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, rok 1986....), poskytl mnoho faktů, ze kterých budu citací čerpat a jinak i volně vyprávět. Mnohé události jsou podobně uvedeny v dalších historických dílech uvedených v - Použité podklady - vždy na konci třetího článku.
Generál, baron
Giiči Tanaka (*22. června 1864, + 29. září 1929), byl typickým představitelem křídla japonské politiky, politiky tzv. "tvrdé ruky", která chtěla v konci 19. a na začátku 20. století zajistit Japonsku vše potřebné - suroviny všeho druhu a i odbytiště - což bylo nutné pro nový průmysl a rychle se rozvíjející armádu (zde viz něco více o baronu Tanakovi:
https://en.wikipedia.org/wiki/Tanaka_Giichi
). Vše pak zajistit i vojenskou silou a ne jen nějakými jednáními...!
Tanaka byl mužem, který na sklonku 20. let dosáhl ve svém životě vrcholu kariéry a moci. Předchozí průpravu měl samozřejmě dobrou, neboť za svou kariéru prošel mnoha válečnými konflikty. I původ Tanaku předurčoval k vojenské kariéře, vždyť přece pocházel ze samurajského rodu Čóšu, což samo hovořilo o vojenské kariéře...!
Na počátku své vojenské kariéry absolvoval kadetku, aby po krátkém čase vystudoval i Akademii generálního štábu. Jeho vojenská služba jej zavedla na asijský kontinent, když nejprve sloužil na několika místech v Koreji a poté i v Číně.
Byl přímým účastníkem rusko-japonské války a poté se dostavil, jeho první vrchol vzestupu.
Stal se v roce 1918 ministrem války v Harově vládě. Jako ministr války měl v roce 1918 na starosti organizovat intervenci japonských oddílů na Sibiři, v Rusku.
Když mu bylo 62 let odešel z aktivní vojenské služby a začal se věnovat politice. A hned v nejvyšších patrech, se stal předsedou nejagresivnější japonské strany Seijúkaj. Dne 20. dubna 1927 se stal za stranu Seijjúkaj premiérem vlády Japonského císařství.
Z japonské diplomatické historické literatury, historických materiálů země vycházejícího slunce pak, dle českého diplomata a historika zaznělo: Povahou "byl generál Tanaka pravým samurajem."
A poté stejně jako o Bušidó ,v Č 2, spisovatele Potter, John Deaneho, zaznívají i u českého historika podobná slova samurajských vlastností pro Tanaku, cituji:
"Spojoval ´v sobě krutost válečníka, chladnou vypočítavost, pružnost úsudku a lyrický sklon k rozjímání, umění kochat se krásou oblohy, krajiny, květin, elegancí žen... Generál (Tanaka) mohl se stejným zaujetím besedovat s dvorním básníkem o slasti osamělého rozjímání i s obhroublým generálem Arakim o cestách japonské expanze´ ".
Když předseda Japonské císařské vlády, v dubnu 1927, nastoupil do úřadu řekl, že jeho prvními kroky bude "uplatňování pozitivní politiky."
A již na 27. června 1927 svolal do Tokia poradu vysokých činitelů říše vycházejícího slunce. Japonská historiografie hovoří o tzv. - "dálněvýchodní konferenci, která se konala od 27.6. do 7.7. 1927." Z konference vyšlo - "Memorandum dalekosáhlého významu, které takřka přesně kopírovalo všechny expanzivní choutky císařství Japonska."
Ale po pořádku.
Konference se zúčastnili:
- zástupci ministerstva války
-zástupci ministerstva válečného námořnictva
- zástupci generálních štábů, jak pozemních sil tak i námořnictva
-důstojníci Kuantungské armády
- diplomaté
-experti z Koreje, Mandžuska i vlastní Číny (Termínem - Vlastní Čína se obvykle rozumělo celkem 18 provincií jižně od tzv. Velké zdi.
Mimo Vlastní Čínu pak ležel Tibet, Sin-tiang, Vnitřní Mongolsko a Mandžusko).
