Mapa
japonské agrese v letech 1931 až 1937. Z map volně přístupných na webech nakreslil pro Palbu Roz.
V předchozím Č 15 jsme otevřeli článek s názvem - Historický a politicko-vojenský průběh Mukdenského incidentu. Začali jsme si říkat co vlastně dělali onen den, kdy došlo k otevřenému konfliktu v Mukdenu, její hlavní aktéři, velitel Kuantungské armády, plánovači a dohlížející na akci. Jména jsou: generál Šigeru Hondžó, ostatní, jejichž funkce v incidentu jsou popsány v Č 14 a Č 15 pak jsou jména: Tatekawa, Itagaki a Doihara.
Nyní si tedy řekneme o dalším aktéru, který měl provést vlastně signál pro ostatní záškodnické oddíly. Byl jím poručík Suemori Komoto. Poté budeme pokračovat průběhem akce - Mukdenský incident, - jak jej popisuje historická literatura, archivy dokonce i diplomatické - a to většinou stejně, nebo podobně (viz Použité podklady). Někde s většími podrobnostmi, někde s menšími. Volím něco mezi a začínám o signálním pumovém atentátu.
Pumový atentát na trať Jihomandžuské dráhy nedaleko čínských Severních kasáren v Mukdenu provedl oddíl japonských speciálních sil, kterému velel poručík Suemori Komoto. Poručík Komoto pocházel ze stejné rodiny Komotů z Kobe, ke které patřil i plukovník Daisaku Komoto. Důstojník, který organizoval atentát na čínského maršála Čang Cuo-lina v roce 1928.
A tenhle pumový atentát byl spouštěcím signálem útoků pro všechna mnohde většinou 500 členná komanda japonských vojáků po celé trati v Mandžusku. Útočná akce japonských komand proběhla neobyčejně bleskově.
Zde viz foto
japonských komand v Mukdenu 19. září roku 1931. foto je volně přístupné na několika webech.
"Po inscenovaném pumovém útoku Japonci okamžitě napadli čínské divize umístěné v severních kasárnách, ve 23:46 byl informován mukdenský Úřad zvláštních služeb a Itagaki spustil akci v plném rozsahu (a v tomto případě i přesně podle předem pečlivě připraveného plánu - má poznámka vycházející i z mnoha dalších historických pramenů - viz Použité podklady)."
Ještě před rozbřeskem dne 19. září 1931 japonské oddíly okupovaly celý Mukden, stejně jako na jiných místech i další mandžuská města v okolí.
Generál Tatekawa, jak bylo jeho zvykem, když zjistil, že naplánovaná akce probíhá úspěšně, ulehl již v devět hodin večer "k odpočinku s gejšou", které dle historických zápisů, měl dokonce říci: "Nemám žádný úmysl brzdit naše mladé vlastenecké důstojníky."
A co bazény? - chci říci obě obří 240 mm děla, ve středu Mukdenu?
Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, český historik a diplomat ve své knize z historických pramenů archivů diplomacie, na str. 34., viz Použité podklady /kde nalezneme stejné, či podobné líčení, viz zde: Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt., a též stejné je i v - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, na str. 85 až 108, kniha, její originál vyšel v roce 1986./, o dělech A. S. píše následovně, cituji:
"Dvě obří děla ve středu Mukdenu vykonala své při útoku na policejní kasárna a letiště. Ani jeden Čang Süe-liangův letec se nepokusil vzlétnout. Číňané měli sice mnohonásobnou převahu (V celém Mandžusku tehdy bylo asi 200 000 čínských a jen 20 000 japonských vojáků - poznámka autora), ale jejich jednotky byly špatně vyzbrojeny a organizovány, navíc dostaly nepochopitelný rozkaz, aby nekladly odpor. Někdy došlo k neuvěřitelným, až tragikomickým situacím. Tak například na ohromná Severní kasárna, v nichž byla umístěna čínská divize v síle 10 000 mužů zaútočilo asi 500 Japonců. Číňané propadli panice, lavinou prchajících vojáků byl stržen i sám velitel divize generál Wang I-čuo. Nakonec byl rád, že se mu v doprovodu pobočníka podařilo prchnout na sever v zabaveném žebřiňáku..."
Velitele Kuantungské armády generála Hondžóa, jehož důstojníci a vojáci prováděli celou ozbrojenou akci, jsme opouštěli, když dojel dne 18. září do Port Arthuru:
"V Port Arthuru, vzdáleném 400 km, právě dlel generál Hondžó v horké lázni. Vyrušen Itagakiho telefonátem, svolal důstojníky svého štábu a po krátkém ´zamyšlení´ převzal odpovědnost a mukdenskou akci schválil. O půl druhé v noci na 19. září zavolal veliteli japonské armády umístěné v Koreji. Ten mu přislíbil pomoc, bude-li třeba. Letci z korejských základen měli vystartovat s rozbřeskem. V půl čtvrté ráno 19. září odjel generál Hondžó vlakem do Mukdenu, jen deset minut nato padla mukdenská citadela, o hodinu později japonská brigáda okupovala střed Čchang-čchungu. Do páté ranní Japonci ovládli všechna významnější města podél trati Jihomandžuské dráhy. Když 19. září v poledne dorazil Hondžó do Mukdenu, aby odtud řídil další operace, bylo svým způsobem již po válce."
Na celém Mukdenském incidentu vznikla opravdu zvláštní skutečnost, jak říkají nejen staré archivy, včetně diplomatických, že - "japonská armáda zahájila rozsáhlé operace, aniž o tom vůbec byla informována vláda Jeho veličenstva." Píše historiografie ve všech svých pramenech.
Tak třeba ministerstvo války nedostalo do druhé hodiny ranní 19. září 1931 ani nejmenší zprávu. Když se na vládě něco přece jenom dozvěděli, začal, zcela zaskočený japonský premiér Wakacuki, okamžitě požadovat zastavení akce a stažení jednotek na pronajaté území a do tzv. bezpečnostní zóny podél železničních tratí. "Toto generální štáb odmítl, neboť morálka japonských oddílů by zřejmě poklesla, kdyby byly staženy z akce."
Civilisté, kteří tehdy také ve vládě byli se odvolali přímo k Hirohitovi a požadovali, aby nejméně armádě prostě zakázal další akce...!
Japonský císař Hirohito, dle historických zápisů, svolal jednání svých nejbližších poradců, která byla velice zdlouhavá. Výsledkem porad u císaře bylo, že vzkázal premiérovy Wakacukimu jediné: "akce musíte zastavit sám"...!
"Navíc se věc zkomplikovala, neboť Hondžó požádal o vyslání posil z Koreje. Zdejší vrchní velitel generálporučík Sendžuró Hajaši (zde viz foto
Sendžuró Hajašiho, foto volně přístupné na několika webech.), pozdější ministr války a premiér, byl opatrný muž. Dokonce se doposud nesetkal s novým guvernérem, zkompromitovaným generálem Ugakim (březnový, takřka kabaretní puč v Tokiu, po kterém byl Ugaki ´uklizen´do Koreje - má poznámka) Teprve když si (generálporučík Sendžuró Hajaši) přešetřil stav věcí, pomoc přislíbil.
Nakonec zmatený premiér Wakacuki kapituloval. Ráno 23. září 1931 vláda odhlasovala uvolnění finančních prostředků na mandžuskou akci, císař na oplátku zachránil premiérovu tvář tím, že vydal osobní rozkaz, aby japonská armáda překročila hranice z Koreje do Mandžuska!"
Reakce západních diplomatů byly též "poněkud podivné". Ti západní diplomaté, kteří se tehdy domnívali, že císařova vůle vyžene Kuantungskou armádu zpět do původních pozic náhle poznali svůj omyl. Zpětné hodnocení situace historií říká, že většina diplomatů neměla ani tušení o rozsahu a významu Mukdenského incidentu, a nebo měla představy zcela zkreslené. "Když byl americký vyslanec v Pekingu Nelson T. Johnson čtyřiadvacet hodin před incidentem informován poradcem z Čankajškova okolí, že Japonci hodlají obsadit celé Mandžusko, označil zprávu za ´nedůležitou a fantastickou." A velvyslanec USA v Tokiu W. Cameron Forbes ještě 19. září odjel domů užívat si dovolenou!
"Zatímco v Mandžusku japonské jednotky postupovaly, stávala se pozice vlády v Tokiu krajně svízelnou. Wakacuki přirozeně nebyl s to kontrolovat, nebo dokonce zastavit akce armády. Přesto mu připadla nevděčná úloha. Vláda musela převzít odpovědnost a japonské diplomacii zbývalo podat ´vysvětlení´ na mezinárodním fóru. V této souvislosti se od ní žádalo vlastně nemožné, neboť v podstatě měla agresi vysvětlit jako sebeobranné opatření."
Jak ale vše vysvětlit, když v Mandžusku byly stovky mrtvých a raněných šlo do tisíců. Jak vysvětlit, že se zde střílí, hoří domy.
SN - Společnost národů tehdy sídlila ve švýcarské Ženevě. A tam se odehrávaly od třetí dekády září 1931 souboje, ale slov u řečnického pultu.
"Zástupce císařské japonské vlády Kenkiči Jošizawa předložil 22. září 1931 Radě Společnosti národů zdůvodnění akce v Mandžusku. Hovořil o nutné sebeobraně, o ohrožení životů a majetku Japonců a také o tom, že ´japonská vláda nemá v Mandžusku žádné uzemní nároky´. Pak se pustil na tenký led, neboť ještě během září ujistil SN, že začalo stahování ozbrojených sil. ´Mandžuská aféra je čistě lokálního rázu,´ prohlašoval Jošizawa, ´bude brzy ukončena jednáním obou stran.´
Uzavřel špatně zastřenou pohrůžkou: ´Veřejné mínění v Japonsku by mohlo být dalším zkoumáním Společnosti národů pobouřeno.´
Dr. Alfred K. Sze - čínský zástupce s podivně poangličtělým jménem - se zastrašit nenechal. Požádal Radu SN o zásah podle XI. článku Charty. Šlo mu o obnovu statu quo ante (latinsky, jinak status quo, původního stavu) a poskytnutí řádné náhrady Číně. Přímé kontakty odmítl a pobouřeně prohlásil: ´Jak můžeme zahájit diplomatické jednání s Japonskem, když velká část našeho území je vojensky okupována touto zemí, která stáhla ke zcela jiným prostředkům, než jsou diplomatická jednání.´
Tehdy ovšem v Ženevě málokdo chápal význam situace v plném rozsahu. Krom toho ještě působil čerstvý šok z předchozího dne - 21. září 1931 totiž Velká Británie zrušila zlatý standard a libra byla devalvována, což vedlo k otřesu finančního systému v mnoha dalších zemích (Následkem pádu libry byla devalvována měna v Portugalsku, Dánsku, Norsku, Švýcarsku, Kanadě, Egyptě, Indii a v - Japonsku - poznámka autora). Konflikt na opačném konci světa byl, zdá se, zpočátku jen jako další fáze tamějšího dramatického vývoje.
Rada SN proto zatím Číňany a Japonce vyzvala, aby ´se zdrželi akcí, které by mohly zhoršit situaci´.
A právě zde je také místo, kdy se musíme vrátit zpět do Japonska, k jeho politicko-ekonomicko-vojenskému vnitřnímu pnutí ve společnosti, které bylo velice důležité pro další vývoj země vycházejícího slunce na jeho cestě do války. V Japonské historiografii je tohle období známé též jako - "Trojí intrika"!
Období zvané "Trojí intrika".
Hned na počátku je třeba říci, že japonská vojenská špička, která se ze Ženevy dozvěděla, že se má "zdržet akcí, které by mohly zhoršit situaci" se nabádáním Rady SN nemínila vůbec, ale vůbec řídit! Spíše naopak!
A právě proto je historické údobí od září 1931 do května 1932 plné neblahých událostí: "Válka, spiknutí, vznik loutkového režimu v Mandžusku, série politických vražd, finanční machinace ohromného rozměru, květnový pokus o puč v roce 1932 - to vše za pouhých osm měsíců."
