Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 19.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 19.
Mapa



japonských agresí od roku 1931 do roku 1937. Pro Palbu nakreslil Roz.
Další jednání v SN o Mandžusku.
Jak bylo minule řečeno, další jednání ve Společnosti národů (dále též SN) začalo 16. listopadu 1931. Rada SN se k němu sešla toho dne v Paříži, kde jí předsedal francouzský ministr zahraničí Aristid Briand. Dalšími jednajícími byli za VB sir John Simon, za USA, jako neoficiální, tzv. "styčný činitel" tam byl vyslán velvyslanec Spojených států v Londýně Charles B. Dawes. Úloha Dawese byla popisována jako sporná, neboť se většiny jednání vůbec neúčastnil.
Nejvíce zprvu hovořil japonský delegát, který stále točil okolo jednoho základního argumentu, že Čína, podle něho, stále není schopna dostát svým závazkům, které vyplývají z mezinárodních smluv a proto musela japonská vojska zasáhnout...!!! Stále se tak nic neměnilo. Jakýs takýs obraz přinášel až 21. listopad, když Jošizawa náhle, a pro většinu překvapivě, navrhl jménem své vlády, aby "Společnost národů vyslala zkušební komisi přímo na místo". Čínský delegát tohle prosazoval již několikrát předtím a již delší dobu, ale japonská strana to nechtěla až do stávajícího okamžiku vůbec přijmout. A proč ta změna? Prostě Japonci chtěli získat čas, aby mohli své pozice v Mandžusku lépe upevnit.
Zástupce Číny, dr. Sze, odmítl den poté co Jošizawa návrh přednesl s japonskou stranou jednat, pokud "bude trvat jejich agrese". Ve svém memorandu pak varoval: "Zkoumání případu, aniž by současně došlo k přerušení nepřátelství a stažení vojenských sil, ... by mohlo vést k přehlédnutí některých skutečností a japonská nezákonná okupace čínského území by mohla trvat dlouhou dobu." Neštěstím doby a místa bylo, že nejen tehdejší americký státní tajemník Stimson, ale především pak Rada SN, váhala s označením Japonska jako agresora! Nepochopitelně byl tehdy, a to několikrát, vysloven názor, že říznější vystupování proti Japoncům by mohlo "zranit jejich citlivou národní hrdost", vláda strany Minseitó, reprezentující relativně nejsmířlivější elementy v japonské politice, by mohla padnout a poté by prudce klesla šance na mírové urovnání konfliktu (ejhle jak působily "kabaretní, předstírané vojenské puče v Tokiu...)! Nebyly to jen puče v Tokiu, co tehdy působilo na Radu SN. Vzpomeňme jen, že se jednalo o dobu po Velké válce a ve velmocích světa tehdy vládla doba kompromisních stanovisek až tzv. smířlivost za každou cenu (tzv. appeasement - usmiřovací politika ústupků protivníkovi..). Zároveň si však velmoci chtěli bránit své zájmy na Dálném východě a sice na úkor Číny.
Z historických archivů i těch diplomatických, český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, ve své knize - Japonská válka 1931 - 1945, str. 43 až 54. - a v Použité podklady, a zde pak stejné je i v Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt a též Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 85 až 108, rok vydání originálu 1986., popisuje A. S. další vývoj slovy, cituji:

"Stimson se nakonec rozhodl pro ostřejší formulace, ale to také zatím bylo vše. 18. listopadu americký státní tajemník napsal Dawesovi do Paříže: ´Postoj Japonska směřuje k tomu, aby mne donutil přistoupit k řešení, která tato vláda může přijmout ve světle toho, že mnohé smlouvy se stávají stále beznadějnějšími...´ Stimson však v žádném případě neuvažoval o možnosti zasáhnout proti Japonsku silou a rozhodně nechoval sympatie pro úsilí dr. Szeho ´zapojit všechny národy světa do války proti Japonsku.´ "

I z dalších postupů, které z historie známe víme, že tehdejší Společnost národů, stejně jako Rada SN, byl pomalý a těžkopádný mechanismus, který ani v případě Japonska, ale ani za tři roky Itálie a později i Hitlerova Německa nebyl vůbec schopen postavit nějakou hráz proti agresorovi. Což se ukazovalo právě zde u Japonska již v letech 1931,32. Poslechněme si dále:

"Rada SN projednávala podrobnosti o vyslání komise na Dálný východ, kde ovšem japonský nástup dále pokračoval. V pátek 27. listopadu 1931 japonské deníky oznámily ve zvláštním vydání postup japonských jednotek na mandžuské Ťin-čou, prozatímní sídlo Čang Süe-linga a vládních orgánů. V této souvislosti Stimson na tiskové konferenci ve Washingtonu prohlásil, že ´stěží může uvěřit zprávě o postupu generála Hondžóa (zde viz foto



generála Shigeru Hondžóa) k Ťin-čou, když před pouhými třemi dny dostal ujištění o tom, že proti Číně nebudou prováděny další nepřátelské operace a nebudou vydávány žádné rozkazy v tomto směru.´ Japonský tisk reagoval na toto prohlášení podrážděně, ministr zahraničí Šidehara jím byl dokonce obžalován z prozrazování vojenského tajemství."

No a japonská Kuantungska armáda prostě jen, pod dojmem novinových článků, a to jen na pár dní, přibrzdila postup na Ťin-čou. Noviny však spustily, na druhé straně však okamžitě - protivládní agitaci a demise premiéra Wakacukiho byla na spadnutí. Nyní se čekalo na verdikt SN.
10. prosince 1931 proběhlo hlasování na půdě Společnosti národů, usnesení bylo nemastné neslané. Samozřejmě však Japonsko nebylo označeno za agresora, jen bylo rozhodnuto vyslat již řečenou vyšetřovací komisi. Ale Japoncům to jistě nevyhovovalo, neboť v komise, ať už by bylo její složení jakékoli, mohla komplikovat situaci, a to jak v souvislosti s domácím vývojem v Japonsku, tak pokud šlo o postoje Číňanů a světové veřejnosti.
"Den po rozhodnutí ve Společnosti národů Hirohito konečně přijal rezignaci Wakacukiho kabinetu. Podle tradiční zvyklosti byl vyslán posel do sídla knížete Saiondžiho v Okicu, aby zjistil názor starého muže na osobu nového premiéra. Poslem byl tentokrát sám baron Harada, tajemník knížete. Saoindži se barona ironicky zeptal, ´koho vybral Klub jedenáctky´, a když se Harada zmínil o předáku strany Seijúkaj Inukaiovi, suše poznamenal: ´V tomto případě je Inukai nevyhnutelný´.
Tak jako tak odpor knížete netrval dlouho. 12. prosince vystoupil z vlaku na tokijském nádraží Šimbaši, aby ´splnil obtížnou povinnost vybrat příští kabinet.´ Rozrušený Harada již z nádraží telefonoval Kidóovi, že kníže přijal nominaci Inukaie. Tento politik zformoval 13. prosince kabinet, kterému připadla zvláštní role, hovoříme-li o meziválečném období v Japonsku. Inukaiova vláda byla totiž poslední, v níž měli převahu a rozhodující vliv zástupci politických stran. Poté už vznikají pouze tzv. nadstranické kabinety, složené ze zástupců armády, byrokracie a případně i politických stran. S nástupem nové vlády získali stoupenci expanze důležité pozice. Generál Araki se stal ministrem války. Kenkiči Jošizawa ministrem zahraničí."
Když pak 16. prosince rezignoval generál Hanzo Kanaja na funkci náčelníka generálního štábu pozemních sil, bylo v japonské vojenské hierarchii důležité kdo převezme tuto klíčovou pozici v armádě (Nejvýznamnějšími v armádě byly funkce ministra války, náčelníka generálního štábu a generálního inspektora vojenského výcviku - proto ten důraz.). "Císař Hirohito se postavil proti nominaci generála Minamiho", překonal odpor knížete Saiondžiho i předáků "seveřanů" v armádě a 23. prosince prosadil do řečené funkce militantního "prince Kanina. Tento šestašedesátiletý císařův prastrýc byl šedou eminencí císařské rodiny, dokonale znal všechna tajemství císařské rodinné politiky, jeho muži byli generálové Tatekawa a Koisó, kteří měli lví podíl na přípravě a provedení agrese v Mandžusku. Princ sám setrvá ve funkci až do podzimu 1940, bude se podílet na přípravě série operací na kontinentě - obsazování severního Mandžuska počínaje a okupací severní Indočíny v roce 1940 konče. Z taktických důvodů funkci opustí - člen císařské rodiny se nemohl, alespoň formálně, podílet na rozpoutání světové války, jejíž výsledek se pro Japonsko poměrně brzy stane nejistým. Ještě než v květnu 1945 zemře, bude princ svědkem porážek Japonska."

Exstrémistická část japonské společnosti přijala pak jmenování prince Kanina do funkce náčelníka generálního štábu pozemních sil s velkým jásotem. Konaly se velké a bujaré oslavy, které po zvolení prince Kanina uspořádal stařičký Micuri Tójama a další předáci ze Společnosti černého draka a to při příležitosti masového oslavného shromáždění na stadionu Meidži v Tokiu. Hovořilo se o tom, že v historii nebyla tak velkolepá oslava uspořádána při příležitosti nástupu jakéhokoliv nového náčelníka generálního štábu armády. Více než 18 tisíc členů ultranacionalistických organizací, veteránských spolků, mládežnických, ženských, kulturních a osvětových organizací přišlo na stadion "poděkovat" císaři za to, že jmenoval člena vlastní rodiny do veřejné funkce.
Diplomatické historické archivy ukrývají různá tajemství, ale i různá běžná dění, která se v Japonsku v období začátku 30 let 20. století stala. Český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, ve své knize - Japonská válka 1931 - 1945, str. 43 až 54. - Použité podklady, a zde pak stejné je i v Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita., Edwin P. Hoyt a též Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 85 až 108, rok vydání originálu 1986., A. S. popisuje další příhodu, která souvisí s princem Kaninem (zde viz foto



prince Kanina, volně přístupné na několika webech a i na Wikipedii) a oslavou jeho zvolení do funkce náčelníka generálního štábu pozemních sil, a popisuje ji slovy, cituji:

"Reportáž o průběhu shromáždění (na stadionu Meidži v Tokiu) byla dokonce vysílána rozhlasem, princ Kanin, jako první člen císařské rodiny mluvil do radia. Ostatně jeho vystoupení bylo 'zlatým hřebem' programu. Nový náčelník generálního štábu oslňoval svou skvělou maršálskou uniformou a jistě působila i jeho krátká řeč, v níž vyzval 'k národní jednotě a službě trůnu'. Takové tedy bylo ovzduší v samotném Japonsku v době, kdy se Kuantungská armáda rozhodla dokončit okupaci Mandžuska."

Pokračujme dál o politickém dění světa, které svědčí o předchozích slovech, když řekneme, že americký velvyslanec v Tokiu Forbes Stimson dne 22. prosince psal do Washingtonu: "Pokračují aktivní přípravy dalších operací v Mandžusku, kde, jak se zdá, dostala armáda volnou ruku." Na Dálném východě ukazovalo veškeré dění na to, že Japonci chtějí vytlačit Číňany, jejich armádu i politické představitele za Velkou zeď. Japonci veškerou finální přípravu ukončili do posledního týdne roku 1931. Již také 26. prosince, tedy tři dny po zvolení prince Kanina do funkce náčelníka generálního štábu pozemních sil, vydalo japonské ministerstvo zahraničních věcí zprávu, že "aktivita banditů v okolí Ťin-čou pokračuje", což byl neklamný signál toho, co bude následovat. Čínský maršál Čang Süe-liang okamžitě nařídil stažení všech čínských jednotek z Mandžuska - což také okamžitě hlásil, dne 29. prosince z Číny, americký velvyslanec Nelson Johnson a žádal diplomatický zásah své vlády. Americký státní tajemník Stimson se ještě pokusil podniknout určité kroky v tomto směru a varoval Japonce, že "postup na Ťin-čou by bylo nutno považovat za zcela jasnou agresi". Jenomže už bylo pozdě, veškeré výzvy a konání se minuly účinkem, neboť 3. ledna 1932 Japonci město Ťin-čou okupovali i s okolím. O dva dny později, tedy 5. ledna 1932, mohl plukovník Itagaki odletět ze štábu Kuantungské armády do Tokia, aby císaři Hirohitovi a generálnímu štábu ohlásil, že "byla zlomena páteř odporu Číňanů".

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 20.

SN, Stimsonova doktrína a Lyttonova komise.
V začátku roku 1932 se americká vláda rozhodla, že vystoupí samostatně - proti japonské agresi na Dálném východě, v Mandžusku a Číně - s politickými akcemi ve Společnosti národů. Období je též nazýváno "Stimsonovou doktrínou neuznání." Totiž v nastalé agresi Japonců se americký státní tajemník Stimson nejprve radil s britským a francouzským velvyslancem ve Washingtonu a pak zaslal dne 7. ledna 1932 vládám do Japonska a do Číny, Tokia i Nankingu, nóty, které měly stejný obsah. Spojené státy v nótách prohlašovaly, že "nemohou uznat jakoukoliv smlouvu nebo dohodu, uzavřenou mezi oběma vládami (myšleno samozřejmě Japonska a Číny - poznámka autora) nebo jejich zmocněnci, která by mohla ohrozit smluvní práva Spojených států a jejich občanů v Číně, včetně těch, které se týkají suverenity, nezávislosti, teritoriální a správní integrity Čínské republiky nebo mezinárodní politiky vůči Číně, obecně známé jako politika otevřených dveří, nezamýšlí uznat žádnou situaci, smlouvu nebo dohodu, která byla realizována navzdory úmluvám a závazkům vyplývajícím z pařížského paktu z 27. srpna 1928, které podepsaly jak Čína, tak Japonsko i Spojené státy" (text doktríny nalezl v historických, diplomatických archivech, český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, a vypsal jej ve své knize - Japonská válka 1931 - 1945 - str. 47, 48, dále viz i v Použité podklady, kde he stejné v - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 85 - 109. rok vydání originálu 1986).
Jak však plyne z dalších historických materiálů a archivů, bylo patrné, že ostatní velmoci moc velký význam nótě nepřikládaly. A je patrné, že např. Britové, "prostřednictvím tzv. Foreign Office" (Foreign Office - "Zahraniční kancelář" Pro další použití - Zahraniční úřad) i na stránkách Times (hlavní deník VB) poměrně jasně dali najevo, že akci amerického státního tajemníka Stimsona nepovažují za nezbytnou a celá záležitost neodpovídá tradiční britské zahraniční politice. Vzápětí dala londýnská vláda Japoncům na srozuměnou, že pro ni je podstatné zachování britských zájmů a podobný postoj zaujala i Francie. Když se stalo zjevným, že celou Stimsonovu akci nepodpoří ani SN, ani VB a Francie využili situaci Japonci.
Dne 16. ledna 1932 zaslali Japonci do Washingtonu odpověď nótou, která nebyla zcela obvyklá, byla dvojaké povahy se sarkastickým pojetím a svědčila o tom, že jsou si Japonci přesně vědomi toho, co si mohou dovolit a kam až mohou zajít. "Západoevropské velmoci zaujaly vysloveně vyčkávací pozici s tím, že rozhodující fakta pro hodnocení konfliktu na Dálném východě měla předložit komise jmenovaná 14. ledna 1932 Společností národů. Byla složena z reprezentantů pěti států." Protože ji vedl Brit lord Lytton, tak se jmenovala "Lyttonova komise" a jejími dalšími členy pak byli hrabě Luigy Aldrovandi-Marescotti za Itálii, generál Henri Cladet za Francii, generál F. R. McCoy zastupoval Spojené státy a posledním členem komise byl dr. Heinrich Schnes za Německo. Řečená komise, tvořená pěti členy byla ještě doprovázena zástupci Číny a Japonska. Čínským zástupcem byl dr. Wellington Koo a japonským pak Isaburó Jošida. Lyttonova komise pak odcestovala na Dálný východ, kde měla provádět složitá a dlouhá šetření o faktu japonské agrese, či ne agrese.

Další z tzv. "Trojí intrika" - Šanghajská válka.
Byla sobota dne 8. ledna 1932, když americký velvyslanec v Tokiu Forbes obdržel text vzpomínané Stimsonovy nóty a předal jí na japonské ministerstvo zahraničí. Text americké nóty vyvolal u členů "císařova důvěrného kruhu" další debaty a přihrál těm, kteří nepochybovali o smyslu a účinnosti přenesení válečných operací na pobřeží Číny a do Šanghaje, dle domluveného plánu tzv. "Trojí intriky". Ti, co do této doby váhali, přestali váhat a všichni začali razit zásadu, že je nanejvýš nutné, a to alespoň na čas - odpoutat pozornost od Mandžuska.
K stmelení řad stoupenců japonské expanze do dalších území Číny a k agresivním náladám v japonské společnosti přispěly další události z dne 8. ledna 1932. Onou mimořádnou a vskutku zvláštní událostí bylo něco, co ani v japonské společnosti nebylo běžné a časté a díky čemuž vznikla složitá a záhadná situace. Jak poznamenává český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc,: "Onou dramatickou okolností byl pokus o atentát na císaře Hirohita."
Historická literatura uvádí, že atentátníkem byl muž pod jménem I Pong-čchang. Mělo se jednat o korejského nacionalistu. historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. pak píše o dané osobě a příběhu atentátu následující slova, cituji: "Shrňme si fakta. I Pong-čchang nastoupil v Šanghaji na loď plující do Kobe již 17. prosince 1931, jeho hlavním zavazadlem byl kufřík s ručními granáty."
O tom, co prováděl atentátník do 8. ledna 1932 není moc známo a archivy o ničem nemluví. Informace o něm se objevují až v den atentátu.
"8. ledna 1932 se císař měl zúčastnit přehlídky na severním předměstí Tokia. Navzdory všem zvyklostem byla trasa jeho cesty zveřejněna v novinách. Policie provedla přísná zabezpečovací opatření, její členové prověřili kdejakou čajovnu, hostinec či veřejný dům poblíž ulic, jimiž se měl císař ubírat. Jako posily byli dokonce do Tokia vysláni vojenští tajní policisté Kuantungské armády z Mandžuska. Přesto se I Pong-čchangovi podařilo proniknout do první řady diváků u brány císařského paláce jíž měl Hirohito projíždět při návratu. Postavení atentátníka bylo nepříhodné. Kordon policistů byl obrácen čelem k davům, které měly podle tradice klečet, což je pozice pro vrhání granátů dosti nevýhodná. Ačkoli v průvodu aut byl jediný vůz ozdoben císařskou chryzantémou, atentátník se zmýlil. Vyskočil, vrhl granát asi 20 metrů - byl to v dané situaci slušný výkon - došlo k výbuchu vedle automobilu ministra císařského domu Kitokuró Ikkiho. Nikomu se nic nestalo, vrah byl zadržen a po dlouhých devíti měsících tajná policie oznámila, že byl odsouzen k smrti."

Okolnosti atentátu vzbuzovali a při hlubším studiu stále vzbuzují mnohé rozpory. I když markýz Kidó sice později charakterizoval celý atentát na Hirohita (zde viz obrázek



císaře Hirohita, nakreslil pro Palbu Roz.) jako " druh politického spiknutí", lze nalézt v jeho Deníku záznam z 8. ledna 1932, kde píše, že už před vražedným pokusem "cítil, že se něco stane." A zajímavé je, že Hirohito obratem vyslovil, jako kdyby již věděl, - "že jde o korejského nacionalistu", aniž byly již známé bližší informace o atentátníkovi! Ale i výsledek atentátu vždy vzbuzoval pochybnosti - nikomu se nic nestalo. Ale i když ono "nikomu se nic nestalo" pomineme, jsou zde další pozoruhodná fakta. Byl přece podniknut vražedný útok - granáty - na císaře, mnozí uvažovali ihned o tom, že ministr vnitra, odpovědný za císařovu bezpečnost, by měl, dle japonského zvyku a takřka zákona - spáchat harakiri (sepuku).
Nic, jen podal demisi, což učinil spolu s celou japonskou vládou, ale tahle demise nebyla přijata!!!
Z hlediska japonských záměrů to nejdůležitější přišlo den po atentátu, 9. ledna 1932. Tehdy jeden čínský list v Šanghaji informoval o útoku a vyjádřil se v tom smyslu, že "bomba pro Hirohita naneštěstí minula cíl". Existují proto zcela opodstatněné domněnky, že šlo o úmyslně vyvolanou provokaci. A ejhle, celou zprávu pak přetiskly anglicky vycházející noviny - "Minkuo Daily News", poté i další noviny v Šanghaji. Okamžitě pak následovaly rozhořčené japonské protesty, načež Japonci organizované extremistické skupiny zdemolovaly vydavatelství několika čínských deníků v Šanghaji a napětí ještě více vzrostlo po celém Dálném východě!

"Mezitím 10. ledna 1932 dokončil plukovník Itagaki v tokijském generálním štábu plán šanghajské operace, která bude také vykládána jako opatření nutné k ochraně životů a majetku japonských občanů. Kromě zastírací funkce bývá uváděna ještě jedna důležitá příčina - prý šlo do určité míry i o důsledek tlaku japonského válečného námořnictva, které takto chtělo vyvážit aktivitu svého rivala - pozemních sil - v Mandžusku!
Šéfem šanghajského oddělení japonského Úřadu zvláštních služeb byl major Takajoši Tanaka, ´velký muž s obrovskou hlavou a pamětí slona´, který se po válce stane klíčovou osobou mezi svědky spojeneckého žalobce Keenana."
A právě Tanakovi zaslal Itagaki (zde viz foto



Itagakiho) ze svého tokijského hotelu telegram následujícího znění:

"Mandžuský incident se rozvinul podle očekávání, ale opozice silných zemí stále vyvolává u určitých osob pochybnosti a tak, prosím, využijte současného napětí mezi Čínou a Japonskem k vyvolání vašeho incidentu, který obrátí zrak silných zemí k Šanghaji (v Č 17, v tzv. Trojí intrika je to 1) incident v Šanghaji - má poznámka)".

Ale již samotná formulace "vyvolání vašeho incidentu" hovoří o dlouhodobém plánování a ukazuje, že se nejednalo jen o nějakou "reakci" na momentální konflikt mezi Číňany a Japonci. Ovšem i těch momentálních konfliktů major Tanaka využil, když různým čínským pouličním gangům nechal rozdělit, ze zpravodajských fondů, přibližně 6 000 amerických dolarů! Ihned se začaly množit srážky a 18. ledna 1932 bylo čínským davem zmláceno šest japonských buddhistických kněží a jeden ze zmlácených pak na následky zranění 24. ledna zemřel. V noci na 19. ledna byla zapálena jedna z budov japonské fabriky na ručníky. A již ráno, když se rozednilo, proběhlo masové shromáždění japonských starousedlíků, kteří žádali vyslání japonské ochranné expedice. Major Tanaka pak následně přinutil i šanghajského zástupce firmy Micui, aby neodkladně požádal o ochranu a okamžitě musel svou žádost telegrafovat na vedení koncernu do Tokia!
Průběžně pak probíhala jednání na diplomatické úrovni. Japonský generální konzul Karamacu Murai ihned navštívil šanghajského starostu Wu Ťie-čchenga a předložil mu, prakticky formou ultimata, následující požadavky: budou okamžitě uvězněny všechny osoby odpovědné za útoky na japonské občany; bude zavedena odpovídající kontrola veškerého proti
japonského hnutí ve městě; Japonsku se dostane náhrady a formální omluvy.
Ale i když japonský starosta Wu projevil ochotu s požadavky Japonců souhlasit na jejich dalším stupňování záměru se vůbec nic nezměnilo. Spíše tomu bylo naopak a Japonci průběžně dokončovali své poslední přípravy v provedení plánu.

"21. ledna 1932 císař Hirohito rozpustil sněm, volby do nového byly vypsány až na 20. února. To bylo z hlediska plánované šanghajské operace velmi podstatné, neboť v údobí do zahájení činnosti nově zvoleného sněmu schvaloval dodatečné výdaje - tedy případné i válečné výdaje - pouze císař."

Ve sledování záměru - odpoutat pozornost od dění v Mandžusku, - nevybrali plánovači akce Itagaki a další, - město Šanghaj náhodně. Město Šanghaj bylo v oné době totiž skutečnou branou Dálného východu. V Šanghaji "byl soustředěn obchodní zájem všech velmocí, jejich investice zde přesahovaly miliardu amerických dolarů. V Šanghaji byly největší enklávy cizinců (Z hlediska správního se město Šanghaj dělilo na tzv. Velkou Šanghaj pod čínskou správou, Mezinárodní čtvrť a Francouzskou koncesi, které ovládali cizinci. Měli v rukou správu, využívali práva exteritoriality, udržovali zde své ozbrojené síly. Jen pro představu: v roce 1931 měla Šanghaj 2,67 milionů obyvatel. Z toho Mezinárodní čtvrť, kde měli největší vliv Britové, připadalo 830 760 Číňanů a 32 885 cizinců. Ve Francouzské koncesi žilo 434 807 Číňanů a 12 992 cizinců. Údaje uvádí The China Yearbook 1931, Shangai 1931. str. 74-75 - poznámku napsal český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc.)."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 21.

Překotné události na Dálném východě a v Japonsku zrychlily své tempo v posledním týdnu měsíce ledna 1932.Vše se vystupňovalo i tím, že 23. ledna připlul do ústí řeky Jang-c´ japonský křižník a čtyři torpédoborce, krátce na to i dvě letadlové lodě. Začaly se stupňovat i provokace na pevnině, v Šanghaji a okolí, v podání podplacených agentů, které najal Tanaka. Placení agenti se dokonce pokoušeli zapálit japonský konzulát ve Francouzské koncesi Šanghaje.
V odpovědi zasedala pak v Tokiu dne 26. ledna 1932 "Nejvyšší válečná rada", které předsedal princ Kanin. Nejvyšší rada rozhodla, ale to již dávno před tím než padl první výstřel, a instruovala velitele japonského loďstva kotvícího u Šanghaje, admirála Šiozawu, "aby uplatnil právo sebeobrany".
Čínský starosta Šanghaje Wu se ještě i v posledních okamžicích snažil zabránit japonskému útoku. Dal zastavit v angličtině vycházející list - Minkuo Daily News - list, který urazil Japonce. Na rozkaz starosty Wu, byly rozehnány, ve středu dne 27. ledny 1932, čínskou městskou policií všechny proti japonské demonstrace, ale zakázány byly i proti japonské organizace...!
Kritickým dnem se pak ukázal 28. leden 1932. "Ráno byl proveden pumový útok na japonský konzulát, zřejmě šlo o další dílo Tanakových agentů. Ve čtvrt na čtyři odpoledne uvědomil starosta Wu admirála Šiozawu, že městská správa je ochotna přistoupit na všechny japonské požadavky. Krátce nato vyhlásila cizinci ovládaná rada stanné právo v Mezinárodní čtvrti nepochybně na nátlak Japonců. Byly narychlo vyčleněny speciální japonské, britské a francouzské oddíly, které měly chránit přidělené sektory proti předpokládaným útokům čínských davů."
Ale v dané době již jakékoli ústupky čínského starosty Šanghaje Wu neměly vůbec žádný smysl, což dokládá i příhoda popsaná historií. Bylo 17 hodin odpoledne dne 28. ledna 1932, když japonskou vlajkovou loď navštívil korespondent amerických novin New York Times Hallet Abend, jemuž japonský admirál Šiozawu zcela jasně řekl, že přijetí všech požadavků Číňany ve své podstatě nic neznamená. Japonský admirál doslova řekl a byl později citován: "Dnes v jedenáct hodin vyšlu svou námořní pěchotu do Ča-peje (Čtvrť Ča-pej ležela severně od japonské části Mezinárodní čtvrti - poznámka od českého historika a diplomata, pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc) chránit naše příslušníky a k udržení pořádku."
Ale co bylo nejpodstatnější byl fakt, že v Ča-pej žádní japonští státní příslušníci nebyli, neboť byli před dvěma dny evakuováni....!!!
Tuhle zprávu korespondenta Abendy považovaly nejprve všichni západní novináři za "novinářskou kachnu", ale brzy se ukázalo, že měl americký žurnalista pravdu.

"Krátce před půlnocí překročila japonská námořní pěchota hranice Mezinárodní čtvrti a zahájila postup nočními ulicemi Ča-peje. Jaké bylo překvapení japonských modrokabátníků, když narazili na houževnatý odpor protivníka. Vojáci 78. divize ze svazku 19. čínské armády přichystali útočníkům nemilé překvapení. Na japonské straně bylo mnoho mrtvých a raněných, za rozbřesku v pátek 29. ledna 1932 čínské síly podnikly protiútok, a ohrozily dokonce obranná postavení Japonců, chránící jejich část Mezinárodní čtvrti."
Zde viz foto



čínských obránců v Šanghaji 1932.
Historické záznamy říkají, že japonský admirál Šiozawa nejprve propadl zoufalství. Teprve ráno se rozhodl pro vzdušný útok a v 7:00 startovaly první letadla z letadlových lodí a provedla nálety na hustě zalidněnou čtvrť Ča-pej. Byl z toho masakr civilního obyvatelstva, při kterém zahynuly i stovky žen a dětí, když podobný účinek náletů zatím (v roce 1932) svět neznal! Právě za tento nálet dostal právem japonský admirál Šiozawa titul: "vrah dětí"!
Ačkoli bombardování pokračovalo velitel 19. armády generál Cchaj Tching-kchaj prokázal odhodlanost a prohlásil, že "19. armáda bude bojovat s Japonci do posledního muže".
A právě v této době, konce roku 1931 a ledna 1932 probíhala jedna z mnoha krizí v čínském Koumintangu a trucující Čankajšek se i tentokrát opět "stáhl do soukromí".
Když však viděl, jaký že to čínská 19. armáda klade v Šanghaji hrdinský odpor (Nutno zde podotknout, že velení čínské 19. armády bylo v rukou stoupenců tzv. kantonské frakce, která se již od dubna 1931 pokoušela svrhnout Čankajškův režim v Nankingu - poznámka od českého historika a diplomata, pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc), urychleně se vrátil do politiky.

"Uvedl do stavu bojové pohotovosti své gardové divize, ale to bylo vše, neboť žádná z nich po tři týdny do bojů nezasáhla. Čankajškovo válečné loďstvo dokonce vyhlásilo ´neutralitu´. Opravdu pozoruhodné, když v Šanghaji probíhaly rozhořčené boje mezi japonskými a čínskými oddíly.
Stovky mrtvých z těchto bojů Čankajškovy nebránily v tom, aby udržoval dobré kontakty s Japonci. Vedl tehdy tajná jednání s Čočim Kajanem, emisarem, kterého vyslal japonský premiér Inukai do Nankingu jednat o případném kompromisu v záležitosti Mandžuska. Kajano měl Čankajškovi vysvětlit ´stínový´ charakter šanghajské války. Právě v době bojů o Šanghaj dostalo námořnictvo koumintangského režimu novou válečnou loď. Byla postavena v japonských loděnicích v Harimě, čínský velvyslanec v Tokiu se účastnil slavnostního předání, jeho přípitek stejně jako prohlášení vysokých japonských důstojníků obsahoval nejednu výzvu k prohlubování čínsko-japonského přátelství..."

Dějiny si Čankajškův nezájem o konflikt v Šanghaji vysvětlily jako "vyčkávání" co se ze všeho "vyklube". Úplně jinak však reagoval japonský císař Hirohito a okruh jeho nejbližších rádců. Lidé okolo císaře věděli, že "naplánovaný incident by mohl nečekaně přerůst v obecný a nekontrolovaný konflikt". Pro Japonce bylo náhle velice zřejmé, že jejich země není ještě na velký konflikt připravena - "velká válka byla ještě (v roce 1932) příliš vzdálena". Císař zareagoval, a aby mohl lépe zvládnout v tu dobu nejbojovnější svou zbraň - válečné námořnictvo - jmenoval náčelníkem generálního štábu válečného námořnictva prince Fušimiho, což byl bratranec jeho manželky! Od těchto chvil tak byli princové z císařské rodiny v čele obou generálních štábů a setrvali v nich až do období těsně před vypuknutím druhé světové války.
"Japonský útok na Šanghaj působil na západní velmoci opravdu jinak než mukdenský incident a vývoj v v Mandžusku. Tentokrát bylo ohroženo nervové centrum hospodářských zájmů Evropanů a Američanů na Dálném východě. Reakce přišla okamžitě."
Americký velvyslanec v Tokiu Forbes se dostavil na ministerstvo zahraničí, kde Jošizawu informoval o tom, že "vláda Spojených států nemůže zůstat netečná k situaci, kdy cizí vláda dala svému veliteli námořních sil rozkaz použít v Šanghaji síly ...proto, aby podpořila požadavky svých konzulárních zastupitelů"! Skoro stejným způsobem pak reagoval i britský velvyslanec sir Francis Lindley. Bylo podivné, že i SN jednala tentokrát nezvykle rychle.
Na půdě Společnosti národů "požádal o zásah proti útočníkovi již 29. ledna 1932 nový čínský zástupce W. W. Jen (Jen Chuej-čchhing). Rada SN rozhodla, aby se v Šanghaji vytvořila komise neutrálních diplomatických a konzulárních zástupců, která měla přešetřit okolnosti konfliktu. Přesto se válečné operace rozrůstaly. 1. února japonské dělové čluny na Jang-c´ bombardovaly Nanking."
A právě tehdy zřejmě vznikl onen okamžik, kdy si japonská špička uvědomila, že musí projevit, alespoň nějakou ústupnost, aby konflikt nesměřoval někam, kde by se nedal zastavit, konflikt velkého rozsahu, na který ještě neměla. "Ministr zahraničí (Jošizawa) již 1. února navrhl západním diplomatům v Tokiu, aby prostředkovali v "čínsko-japonském nedorozumění"! Týž den večer, tedy ještě 1. února odpověděli velvyslanci VB, USA a Francie, že souhlasí a velice rychle předložili "pětibodový návrh na urovnání konfliktu".
Dokument ve svém textu doporučoval okamžitě uzavřít příměří, přerušit mobilizaci, stáhnout oddíly z prostoru přímých srážek v Šanghaji, vytvořit neutrální nárazníkové zóny v Mezinárodní čtvrti a také okamžitě zahájit jednání o řešení zbývajících sporů mezi oběma národy v duchu Pařížského paktu a rezoluce SN z 10. prosince, bez jakýchkoli výhrad a podmínek, za pomoci neutrálních pozorovatelů a prostředníků.
Číňané podmínky přijali ihned, obratem, kdežto japonský ministr zahraničí Jošizawa odmítl pátý bod, který by vedl k jednání s Čínou za účasti třetí strany...
A zde napsal, jak z historických, tak i z archivů diplomacie, český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., ve své knize Japonská válka 1931-1945, str. 50 až 54, podobně viz Použité podklady, když stejné je i v Edwin P. Hoyt a též Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 85 až 109., rok vydání originálu 1986, cituji od A. S.:

"Kromě vlastní šanghajské války Japonce tlačila bota hned na několika místech. Domácí hospodářská situace vylučovala možnost vedení delší války, vztah k západním velmocím se komplikoval, navíc se opět stala aktuální otázka kontroly armády. Nyní šlo o to, aby se drama ´stínové´ války nevymklo tokijským režisérům z rukou. V této souvislosti ve čtvrtek 4. února upozornil ministr financí diskrétně ministra války Arakiho na to, že válka musí být ´krátkým gestem´, navíc Japonsko nemá. Snaha ´udělit Čankajškovi lekci´, musí jít zatím stranou Nelze doufat ve spolupráci cizího kapitálu, armáda musí být připravena přistoupit na podmínky příměří.
Japonská diplomacie se snažila vytvořit prostor, který by umožnil celou záležitost uzavřít pro Tokio výhodně. Jošizawa si pozval velvyslance velmocí, vyjádřil nesouhlas vlády s pětibodovým programem a informoval je, že Japonsko předloží svůj návrh na řešení šanghajské krize. Tento návrh sice také předpokládal přerušení nepřátelství, vytvoření neutrálního prostoru spravovaného neutrálními silami, ale současně Japonci trvali na tom, že jejich síly zůstanou i v některých částech města mimo Mezinárodní čtvrť. Velvyslanci v Tokiu, zřejmě k překvapeni Japonců, vyjádřili ochotu neutrálů v Šanghaji spolupracovat při uskutečňování japonského návrhu."


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128&t=8051