Mapa
japonských výbojů do roku 1941, mapa je volně přístupná na několika webech.
Přípravy Japonska na válku i s pochybnostmi.
Je patrné, že všechny roky od 1931 až do roku o kterém je nyní řeč, tedy i na podzim roku 1940, znamenaly, že vše co politikové a předáci ozbrojených sil Japonska dělali znamenalo, že země vycházejícího slunce se přibližovala ke stavu, že půjde do války a to nejen v Asii. Nakonec onoho válečného dobrodružství nešlo tehdy dohlédnout. Podívekme se co u těchto vět říká japonská historiografie, a i historiografie anglosaská - Bylo mnoho i takových, a to i ve vládnoucích kruzích, kteří tehdy nebyli zcela přesvědčeni, že půjde o válku vítěznou!
Těch, kteří nebyli přesvědčeni o vítězné válce bylo prý dokonce více než těch, kteří věřili ve válku vítěznou.
V Japonsku se množily obavy z války a rostla nejistota co vlastně bude, co nastane.
K tomuto tématu český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, nalezl v archivech a napsal ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 181 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229, vše potvrzuje i kniha, Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya, a já cituji z A. S.:
"Pochyby o výsledku střetnutí s velmocemi zřejmě donutily i císařský dvůr k předběžným ´zajišťovacím´ opatřením. V první řadě bylo nutné odvolat členy císařské rodiny z významných funkcí. V okamžiku porážky tato skutečnost usnadní legendy, že v událostech, které vedly k válce, vlastně nehráli významnou roli. Proto 3. října 1940 rezignoval náčelník štábu pozemních sil princ Kanin. Byl nahrazena generálem Sugijamou, oblíbencem prince Kanina.
Šedesátiletý generál (zde viz foto, na kterém je
generál Hajime Sugiyiama, foto volně přístupné na několika wbech) jehož tvář vypadala tak bezvýrazně jako ´dveře od koupelny´ , měl pestrou minulost i budoucnost. Již v roce 1912 předložil generálnímu štábu svou variantu plánu dobytí Singapuru, podílel se na organizování mukdenského incidentu v roce 1931, o tři roky později byl již zástupcem šéfa generálního štábu, v prvním roce války s Čínou se stal ministrem války. Šéfem generálního štábu zůstane až do února 1944, poté, až do dubna 1945, bude znovu ministrem války. Po kapitulaci spáchá rituální sebevraždu."
Ale tohle postupné zahlazování stop směrem k císařskému příbuzenstvu začalo dřív a bylo zde již naznačeno. Tak například již krátce po útoku do severní Indočíny řekl princ Kanin
(zde viz foto, na kterém je
princ Kotohito Kanin, foto je volně přístupné na několika webech) jednomu západnímu novináři, který vše pak doslova publikoval: "Nyní dokonce ani nemohu kontrolovat jednotky v poli." No a další člen císařské rodiny šel v "Maskirovce" ještě dál. Přímo vzkázal americkému velvyslanci v Tokiu Grewovi, že císař Hirohito souhlasil s Paktem tří pouze ze strachu před vražedným útokem extrémistů, kteří jsou v armádě...!
Celá "Maskirovka" v císařské rodině pak měla být dokonce podpořena i historickými prameny.
"Baron Kumao Harada, tajemník a zvěd knížete Saiondžiho (onoho posledního "Genró" z doby "restaurace Meidži"), deset let zapisoval postřehy a fakta z politického života. V dlouhém údobí let 1926-1940 baron působil jako spojka mezi knížetem a Hirohitem, v roce 1940 jeho Paměti reprezentovaly již 10 000 stran rukopisu. Právě na podzim roku 1940 seznámil Harada s bohatou dokumentací císařova bratra prince Takamacua, který prohlásil, že šlo o ´vhodný dokument, kdyby se císař potřeboval očistit´. Jinými slovy: mnohé zápisy byly upraveny a stylizovány tak, aby později případně mohly sloužit tomuto záměru."
A nyní pojďme již dál k přípravám Japonska na válku, tak jak v časovém sledu, po uzavření paktu tří (OSA) v zemi vycházejícího slunce pokračovaly, když samotné přípravy byly skutečně mnohostranné.
Byl čtvrtek 17. října 1940 a Hirohito i se svou suitou vykonal obřad ve svatyni, to aby si zajistil "ochranu bohů a šťastný výsledek smlouvy, zde je míněn skutečně "Pakt tří" - podpis smlouvy OSA.
Za týden poté, 24. října 1940, odjela delegace vysokých důstojníků válečného námořnictva do Ósaky. Chtěli na sjednané schůzce přesvědčit ósacké bankéře a obchodníky, aby finančně podpořili všechny závěrečné přípravy válečného námořnictva. V čele delegace válečného námořnictva nebyl nikdo jiný než tehdy ještě viceadmirál Isoroku Jamamoto (zde viz foto na kterém je
pozdější admirál Issoroku Jamamoto), vrchní velitel Spojeného loďstva, který již za rok dokončil přípravy k útoku na Pearl Harbor.
Jamamoto tehdy, při ósacké konferenci, předložil bankéřům takřka neskutečný plán - navrhl zdvojnásobit v příštím roce počet objednaných lodí a letadel.
"Po napětí posledních říjnových dnů se císař ´cítil vyčerpán´, proto se na dva týdny uchýlil do ústraní. Na scéně se opět objevuje 9. listopadu a na 11. listopad svolává konferenci šéfů štábů a dalších vysokých vojenských činitelů, která měla zhodnotit obecný stav válečných příprav.
Listopad roku 1940 byl v Japonsku měsícem velkolepých oslav i státního smutku. Na neděli 10. listopadu 1940 připadlo 2 600 výročí 'zrození národa'. Podle zpráv svědků se 'za jasného slunečného podzimního dne ... shromáždilo na 50 000 speciálně pozvaných Japonců před pavilonem vybudovaným na velkém otevřeném prostranství před císařským palácem v srdci Tokia. V pavilonu obráceni čelem k tomuto množství, byli císař a císařovna spolu s členy rodiny. Šlo o záležitost zvláštního dynastického a národního významu. Byla to vzpomínková slavnost u příležitosti 2 600. výročí založení říše roku 660 před naším letopočtem císařem Džimmú, jenž byl prvním panovníkem a přímým předkem domu vládnoucího přes dvacet století'. Projev císaře byl vysílán rozhlasem, jeho obsah, zaměřený na podporu myšlenky míru, zaujal cizí diplomaty."
Ve stejnou dobu, kdy v Tokiu doznívaly oslavy, umíral v nedalekém Okicu člověk, který působil od "restaurace Meidži" a mnohokrát ovlivnil, jak vnitřní, tak zahraniční politiku země vycházejícího slunce. Kdo pečlivě četl všechny články o vnitřním předválečném vývoji Japonska tuší, že se jednalo o posledního "Genró" knížete Kinmoči Saiondžiho. Dne 12. listopadu 1940 tento člověk překročil 91 let svého věku. V této době již byl sužován zánětem ledvin a postupně umíral. Až tehdy se zprávy o jeho chorobě začaly dostávat k císařskému dvoru.
"Sám císař Hirohito poslal nemocnému čerstvé mléko a květiny, baron Harada se vypravil do Okicu informovat starce o velkoleposti oslav. Setrval u knížete asi 5 minut a zřejmě byl posledním člověkem z vlivných politických kruhů, který s ním hovořil. V neděli 24. listopadu 1940 kníže Saiondži zemřel. Ačkoli již delší dobu do politiky přímo nezasahoval, jeho smrt jakoby symbolizovala konec jedné éry. V době po Saiondžiho státním pohřbu - konal se 2. prosince 1940 - zasáhly pochybnosti i nejvyšší místa. Již druhého dne císař v rozhovoru s Kidóem konstatoval, že Japonsko není dobře připraveno k útoku na jih. Stanovisko strážce tajné pečeti také neoplývalo optimismem. 'Černé myšlenky' přepadly i některé velitele. Například názor admirála Jamamota nebyl vůbec povzbudivý. Sdílel ho zřejmě delší dobu."
Admirál Jamamoto v pondělí dne 14. října obědval s baronem Haradou, kterému tam mimo jiné řekl: "Podle mého názoru v případě války se Spojenými státy musíme být připraveni čelit téměř celému světu... Budu stát na svém až do konce. Očekávám, že zemřu na palubě své vlajkové bitevní lodi Nagato. V těchto ďábelských dnech spatříte Tokio třikrát vypálené do základů. Výsledkem bude prodlužování utrpení lidu. Vy, Konoe a ostatní, ubozí, jak si jen dovedete představit, budete roztrháni masami na kusy. To je ovšem hrozivá situace. Došli jsme tak daleko, že nemůžeme uniknout svému osudu."
Bylo vidět, že již tehdy měl admirál Jamamoto buď mimořádně vyvinutou představivost, nebo uměl předpovídat, každopádně jeho představy v říjnu 1940 byly skutečně apokalyptické. My, po letech samozřejmě víme, že uplynulo jen pouhých 5 let a admirálova vize se naplnila.
Skutečností konce roku 1940 také bylo, že i když císař Hirohito měl určité, výše popsané pochyby o vítězné válce, o nějaké změně svých rozhodnutí ze září tohoto roku nikdy neuvažoval. Bylo jasně patrné již v konci roku 1940, že úder japonského loďstva a japonských pozemních sil bude muset proběhnout, a to i za cenu, že země vycházejícího slunce bude bojovat s USA. Historické zápisy pak hovoří o tom, že až do Pearl Harboru měl bezvýhradnou podporu především od dvou mužů - strážce císařské tajné pečeti markýze Kidó a nejdůležitějšího civilního poradce císaře, kterým byl generál Hideki Tódžó, který byl v té době ministrem války v Konoeho vládě a premiérem se stal v říjnu 1941.
Zachycené výhrady byly zaregistrovány snad jen u velitele armády a velitele válečného námořnictva a jak již naznačil říjnový rozhovor s Haradou. k nejvlivnějším oponentům války s USA byl člověk, který vlastně válku připravoval - velitel spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto.
"V císařském válečném námořnictvu se těšil (admirál Isoroku Jamamoto) značné popularitě. Ne snad proto, že jeho milenka, gejša Chryzantémová cesta patřila nejexkluzivnějším v celém Japonsku. Podstata admirálova výjimečného postavení spočívala v něčem jiném. Právě on na mezinárodních námořních konferencích v letech 1930 a 1934 dokázal získat pro Japonsko větší zbrojní kvóty. Od této doby jeho hvězda stoupala. Jamamoto byl zastáncem neortodoxních metod vedení války i propagátorem nových zbraní. Jeho chráněnci, piloti ze základny od Mlhavé laguny (utajená letecká základna vzdálená 50 km od Tokia, kde se cvičili piloti již od 20. let 20. století), se osvědčili za bojů v Číně. Propagoval i myšlenku nasazení torpédových bombardérů, které posléze uspěly při útoku na Pearl Harbor. Ostatně už v létě roku 1940 admirál začal vypracovávat detailní plán útoku na tuto základnu amerického válečného loďstva. Klíčovým problémem byla otázka naprostého utajení příprav. Obavy byly na místě, informace mohly uniknout skutečně mnoha kanály. Proto byl z Jamamotova podnětu námořními šifrovacími experty sestaven nový, tzv. admirálský kód. Na rozdíl od jiných japonských kódů, které Američané rozluštili, tento kód představoval natolik dokonalý kryptografický systém, že s ním měli těžkosti i sami japonští dešifranti.
Požadavek utajení byl splněn stoprocentně, Američané kód nerozluštili téměř až do konce války. Účinnost kódu - Jamomoto ho začal užívat od 1. listopadu 1940 - byla jednou z důležitých příčin úspěchu útoku na havajskou základnu.
I v jiném směru se Jamamoto zajistil. V listopadu 1940 o přípravách informoval prostřednictvím svého přítele, 'námořního' prince Takamacua, přímo císaře. Na radu jiného princova přítele, kontraadmirála Takadžiróa Onišiho - za války bude velet jednotce pilotů kamikadze - byl plán předložen k posouzení fregatnímu kapitánovi Minoruovi Gendovi, považovanému za nejschopnějšího důstojníka námořního letectva. Gendův soud byl lakonický: 'Útok by byl mimořádně riskantní, ale měl by slušnou naději na úspěch' (ještě zde budeme veškeré plánování, jakož i útok na Pearl Harbor, detailněji rozebírat a popisovat).
