Mapa
, na které jsou letiště RAF a RAAF, která používala britsko-australsko- novozélandské letectvo do kapitulace Singapuru, mapa je volně přístupná na několika webech.
Hurricany a Buffala, která přivezla transportní loď Aorongi, byla samozřejmě okamžitě vykládaná, k čemuž pak - na str. 298 až 300., po své, 20 let trvající studii anglo-japonská trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá Jatka I., píší:
"Když byla zformována nová 232 (prozatímní) peruť, k letce ´B´ se velitelství letectva připojil americký dobrovolník Plt. Off. A. C. Marchbans, který pocházel z Waxahachie v Texasu. Hurricany byly rychle vyloženy a stále ještě v bednách byly ve dvou zásilkách v noci převezeny do Seletaru.. Avšak když tam první várka dorazila, jeden starší důstojník rozkázal, aby byly bedny z letiště odstraněny, neboť hrozilo bombardování. Vozidla svůj těžkopádný náklad pomalu vyložila a odjela pro druhou část. Místem setkání byla úzká silnice s hlubokými děrami od monzunových dešťů po stranách, které dávaly jen malé možnosti k manévrování tak těžkých vozidel, jako byly transportéry ´Quen Mary´. Přestože byl měsíc v úplňku, neobjevil se nad tímto lákavým cílem ani jeden útočník.
Měsíc byl totiž po celou noc zakryt mraky a téměř ustavičně pršelo. Velitelé konvojů a jejich muži pracovali celou noc v těchto příšerných podmínkách a ráno byly všechny bedny s letouny rozmístěny v poměrném bezpečí."
Již za necelých 48 hodin se mechanikům podařilo sestavit první Hurricany (o Hurricanech, této druhé dodávce, jsem zjišťoval odkud a jak se dostaly na ostrov Singapur, abych se dozvěděl, že původně patřily k 605. squadroně (zde viz foto
, na kterém byl popisek Hawker Hurricanes ze 605. squadrony /W706/) a překladač mi dal následující odpověď:
("605. Sqn Letka byla vybavena Hawker Hurricanes a byla zaslána do zámoří v říjnu 1941. Do Singapuru dorazila v lednu 1942 a byla téměř okamžitě evakuována na Sumatru. Po přestěhování do Javy se squadrona zúčastnila protivzdušné obrany Batavie, ale od 17. do 27. února, působila spolu s č. 232. Squadron. Do 28. února byly dvě squadrony na méně než poloviční síle a bylo rozhodnuto ponechat č.232. Dobrovolníci z č. 605 vyplnili mezery v této letce a zbytek squadrony byl evakuován. 605 přestala existovat v březnu 1942.") a připravit je k zalétávání.
Dne 17. ledna bylo k boji připraveno celkem 21 letounů. Jednalo se skutečně o mimořádné výkony mechaniků ze 151. opravárenské jednotky, které ocenil náčelník leteckého štábu Parker, který později prohlásil, cituji:
"Hurricany IIB měly mnohem silnější motory, ale jejich rádia TR9D byla stará téměř nepoužitelná. Byly vybaveny těžkými vzduchovými filtry na přístupech vzduchu k motoru. Škoda, že nemohly být odmontovány (s výjimkou jednoho případu, kdy byl místo filtru namontován dřevěný panel - byla místní dílenská úprava). My jsme v Singapuru ze svých Hurricanů nikdy nedostali dobré výkony.
Další nevýhodou našich letounů byla malá schopnost manévrování, protože místo osmi kulomety byly vyzbrojeny dvanácti. I když pro střelce bylo takové množství kulometů výhodné čtyři kulomety i s municí navíc musely vážit další nejméně půl tuny. Hurricany byly pomalé, zvláště při stoupání, ale byly i těžkopádné při manévrování. Avšak i tak jsme dychtili po tom, abychom s těmito letouny pronikli mezi bombardéry, které denně létaly nad Singapur. To mě neuchránilo - a předpokládám, že ani ostatní - před vzrůstajícím nervovým napětím blížících se leteckých bitev, které budeme muset ve vzduchu vybojovat.
Nevěděl jsem, jak budu v boji reagovat, ačkoliv jsem se utěšoval vědomím, že jsem duševně a mentálně připraven zemřít, přestože jsem zepředu chráněn motorem a čelním štítkem kabiny z neprůstřelného skla a že mám za sedadlem pancéřový plát, což mi dávalo šanci přežít.
Navíc jsem měl daleko velkou podporu, která mi podávala optimismus a odhodlání - byla to má katolická víra a také 130 hodin nalétaných na Hurricanech, tj. víc než měli ostatní piloti - s výjimkou těch, kteří pocházeli z 232 peruti. Někteří piloti nalétali méně než 20 hodin na Spitfirech, ale žádné na Hurricanech."
Jako doprovod s tímto konvojem přijel do Singapuru i těžký křižník Exeter (více viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/HMS_Exeter_(68)
). Exeter (zde viz foto
, na kterém je křižník HMS Exeter, foto je volně na několika webech.) měl na palubě jeden Walrus (zde viz foto
, na kterém je průzkumný a pozorovací námořní Walrus, foto je volně přístupné na několika webech.), protože svůj druhý stroj ztratil i s osádkou před několika měsíci. Nedostatek byl odstraněn v Singapuru tak, že mu byl naloděn Walrus (R6587) Pty Off. Crozera, který na Singapuru přežil potopení Repulse. Crozerova posádka však na Exeter nepřešla. Místo ní byl jako pozorovatel přidělen Lt. Jim Longman a L/Air Goodridge jako střelec.
Středa, 14. ledna 1942.
Špatné, až "neletové počasí" dne 14. ledna ráno tak trochu ochránilo Singapur od bombardování, neboť 51 japonských bombardérů se muselo, před cílem útoku, vrátit. Avšak několik doprovodných stíhaček A6M pokračovalo až nad samotné město Singapur, kde se střetly se sekcí hlídkujících Buffal z 243. perutě (zde viz foto
, na kterém je Brewster Buffalo ze 243. perutě, foto je volně přístupné na několika webech).
Na souboj toho dne vzpomínal Sgt. Fisken, který seděl ve stroji W8147/O:
"Jeden námořní typ ´O´ pravděpodobně sestřelen - určitě poškozen -. Přiznán mi byl později. Můj letoun byl plný děr. Celkem 18 průstřelu."
Celý tento souboj byl více dramatický, než jak jej vylíčil aktér, jak vyplynulo ze zápisníku letů samotného Fiskena, a jak řekl a vše popsal Flt. Sgt. George Mithersdale:
"Fiskenův W8147 byl poslední, který přistál. Když pilot vystoupil z kabiny, zeptal jsem se ho: ´Jak to šlo Fisku - žádná radost?´a potom jsem si všiml, že se ho něco dotklo a my - pozemní personál a já - jsme byli otřeseni jeho odpovědí.
´Nejsem si tak jist,´řekl - ´ztratil jsem kontrolu nad letounem a pokoušel jsem se z něj vyskočit, ale nešlo to. Už jsem byl jednou nohou venku z kabiny a uvízl jsem, tak jsem se pokoušel vlézt dovnitř, a také to nešlo - uvázl jsem s jednou nohou venku a s druhou uvnitř.
Dívali jsme se jeden na druhého a potom jsem se ho zeptal, jak se mu podařilo dostat se zpět do letounu, na což mě odpověděl: ´Podařilo se mi uchopit řídící páku, druhou rukou jsem chytil plynové páky a strčil jsem druhou nohu do kabiny.
Když jsem zatáhl za řídící páku, podařilo se mi dostat letoun pod kontrolu a začal se vracet domů!´Při tomto vysvětlení hleděla z jeho očí hrůza."
Fisken pak ještě připojil:
"Bojovali jsme, japonský letoun pode mnou explodoval a výbuch mě obrátil. Co se týká skákání - v ´Reptile Store´(obchod s plazy) jsem si koupil novou leteckou kuklu, která měla být vyrobena z hadí kůže. Vzadu dole měla dva vázací řemínky a také normální řemínek pod bradu. Moje kyslíková maska byla příliš volná, tak jsem ji přišil ke kukle.
Kyslíková hadice, která je opletená a velmi pružná, je bajonetovým uzávěrem spojena se zásobníkem kyslíku - a když jsem se dostal do potíží, nedokázal jsem rozepnou bajonetový uzávěr. Kdybych na tohle nedbal a vyskočil, pověsil bych se za hlavu a nohu ve 12 000 stopách, když jsem se pokoušel střídavě dostat ven a dovnitř letounu. Nakonec se mi podařilo se dostat dovnitř, vybrat letoun z vývrtky a vrátit se domů."
Po přistání v Kallangu pojížděl Fisken se svým poškozeným letounem na stojánku:
"Když jsem letoun zastavil, požádal jsem mechaniky o dvoje kleště, ale stále se mi nedařilo otevřít kyslíkový uzávěr - byl ohnutý. Později jsem zjistil, že ho poškodilo několik projektilů. Když jsem sundal kuklu, přicházející šéf mechaniků mi řekl, že jsem největší blázen na světě, protože stačilo jen sundat z hlavy přilbu a byl bych volný!"
Jedna ze sekcí Buffal ze 488. perutě (zde viz foto,
na kterém jsou Brewster Buffala ze 488. perutě, foto je volně přístupné na několika webech) napadla ten den japonský průzkumný letoun. Při útoku jej s největší pravděpodobností sestřelil Sgt. Killick, ale pak byl přinucen útok přerušit, protože se do soubojů zapojily japonské A6M. Zřejmě se jednalo o část letounů z jednotky Zer, která v té době bojovala s 243. perutí.
"Několik Ki-27 z 11. perutě, které se později objevily nad ostrovem, nehlásilo žádné střetnutí, avšak piloti uvedli, že v zálivu zahlédli letadlovou loď.
Přes špatné počasí piloti Flg. Off. Sproule a Sgt Parsons z 21/453. perutě provedli ráno průzkumný let nad Kuantanem. Zpozorovali asi 30 stíhaček (identifikovali je jako námořní typ ´O´) na zemi a několik ve vzduchu. Nízké mraky poskytly výborný úkryt a oba letouny se vrátily aniž byly napúadeny. Na rozkaz armády pokračovaly letouny z odloučené letky MVAF v Kalangu v denních průzkumech. V 16.20 hod. odstartoval Moth Major s osádkou Plt. Off. G. C. Stevens a Lac Stapleton směrem Endau. Letěli těsně pod hradbou mraků ve výšce 1 000 stop; Stapleton později hlásil:
" Nespatřili jsme nic zvláštního kromě vesnice Endau, nebo alespoň zbytku, který z ní po vypálení zůstal. Po přeletu vesnice a dosažení pobřeží jsme změnili směr letu na sever, a pokračovali jsme v něm asi 10-15 mil. Když ustoupila mraková pokrývka pod níž jsme letěli, rozhodli jsme se, že zamíříme na moře.
Tehdy se pilot otočil, spatřil nad námi, za ocasem našeho stroje, dva letouny, které se podobaly armádním ´97´(pravděpodobně dvoumístné lehké bombardéry Ki-51 ze 27. perutě), které po vylétnutí z mraků mířily přímo na nás. Pilot přidal plyn, potlačil letoun až na hladinu a zamířil k pobřeží se záměrem přistát na pláži. Ještě než se nám to podařilo, začaly oba letouny stoupat. Abychom se jich zbavili, museli jsme letět pouze několik stop nad vodní hladinou.
Po přeletu pobřeží jsme dál kličkovali nad korunami stromů a uhýbali jejich dalším útokům. V té chvíli byl pilot zasažen jednou střelou do zad a předal mi na chvíli řízení (Stapleton byl v pilotním výcviku) s instrukcemi, abych držel kurz k vesnici Endau."
Stevans se pak trochu vzpamatoval, ujal se řízení a po krátkém letu dosáhl ústí řeky v Endau. Po celou dobu na ně japonské letouny opakovaně střemhlav útočily a střílely na ocas jejich stroje.
"Ve výšce od 50 do 100 stop střemhlavý útok nad dvojplošníkem vybíraly a při stoupání pokračovali ve střelbě zadní střelci.
Stevens letěl pouze několik stop nad řekou a tak blízko břehu, jak jen to bylo možné. V blízkosti vesnice Endau provedl jeden z Japonec náhlý střemhlavý útok zezadu. Dávka střel, které vypálil, zasáhla pravou stranu palivové nádrže a z děr začalo unikat palivo, které se naštěstí nevzňalo. Stevens po dosažení vesnice letoun otočil k východní straně silnice, a tu se náhle přímo v dráze letu objevil strom; Moth do něj narazil a přitiskl se k zemi.
Stapleton, který při havárii utrpěl sečnou ránu na rtech, vylezl z vraku první a pomáhal ven zraněnému pilotovi. Poté se okamžitě rozběhl vysokým porostem, ale Stevens se po chvíli zhroutil. Stapleton dál pokračoval sám, až narazil na australskou vojenskou hlídku, se kterou se pro Stevense vrátil. Zatím oba japonské letouny asi deset minut kroužily a osádky hledaly sestřelený dvojplošník, ale nemohly ho nalézt. Po shození několika pum na vesnici Japonci odletěli."
Když se toho dne, 14. ledna 1942 začalo stmívat, ještě aktivita pilotů na Singapuru nekončila.
Odstartovalo šest Blenheimů ze 34. perutě k dalšímu náletu na sever Malajska na letiště Sungei Patani (zde viz mapu,
, na které jsou nejen letiště v Malajsku, ale i data, kdy které město a letiště Japonci obsadili od 8. prosince 1941 do 25. ledna 1942. Foto mapy je volně přístupné na několika webech.).
"Krátce po startu se tři letouny vzhledem k bouřlivému počasí musely vrátit, zatímco Plt. Off. Lou Rembridge se se svou osádkou ztratil. Posléze nouzově přistáli na pobřeží Sumatry. Svoji těžkou zkoušku přežili a za pomoci armády se vrátily do Singapuru. Zbývající dva letouny k cíli doletěli, ale osádky nemohly zjistit výsledek útoku.
Týž večer musel v Johorské úžině pro poruchu motoru přistát na vodě Vildebeest K6383 ze 100 perutě (zde viz foto
, na kterém je Vickers_Vincent_ Vildebeest, foto je volně přístupné na několika webech.). Osádka byla nezraněna a brzy byla zachráněna."
