Kabinet Kuriozit

Galerie, Album, výroky o válce.

Moderátor: jarl

Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 9731
Registrován: 11/2/2010, 17:02
Bydliště: Prostějov

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Rase »

Hromada lebek zastřelených bizonů, která bude brzy rozemleta na hnojivo, z rohů vyrobí knoflíky a spony (1875)
Bizon americký (Bison bison) je statné zvíře, největší savec Severní Ameriky. V době před příchodem bělochů jejich počet dosahoval odhadem 30–70 milionů. Indiánské kmeny je původně lovili luky nebo naháněním ze srázů. S rozšířením koní pak používali k lovu i je. Za lovci následovaly ženy, které stahovaly kůže, bouraly maso a odvážely ho do tábora. Indiáni dokázali z bizona zužitkovat skoro všechno – od rohů až po paznehty. Bílí lovci nejprve zabíjeli bizony pro maso, jazyky a kůže, později jen pro jazyky a kůže. Brzy došlo ke krvavým konfliktům mezi indiány a bělochy. Američtí kongresmani si uvědomovali, že život kočovníků je plně závislý na bizonech, a tak roku 1871 schválili zákon, jenž povoloval úplnou likvidaci bizonů. Ročně bylo zastřeleno kolem 250 000 bizonů, někdy však lovci zabili stejné množství zvířat za jediný měsíc. Vojáci z pevností také stříleli do stád bizonů z děl. Železniční společnosti organizovaly pro své pasažéry lov bizonů pro zábavu přímo z vlaku. V roce 1889 tak zbylo pouhých 542 bizonů, především v chráněných územích a v zoologických zahradách. Roku 1905 byla založena Společnost na záchranu bizona, která se přičinila o zřízení bizoních rezervací v Oklahomě, Nebrasce, Jižní Dakotě, Montaně a Manitobě. Malé stádo bylo chováno i v Yellowstonském národním parku. Díky činnosti těchto lidí se početní stavy bizonů začaly postupně zvyšovat až na dnešních 300 000 kusů.

34581740_1870837402981017_1093479127165435904_n.jpg

Pioneer Cabin tree (1880)
Představte si situaci, kdy máte postavit cestu skrz národní park v Kalifornii, ale všude jsou obří Sekvoje o průměru kmene několik desítek metrů. Nu v roce 1880 přišli s osobitým způsobem jak tento problém vyřešit. Vzniknuvším tunelem mohly projíždět krom povozů i automobily. Gigantická sekvoje s tunelem byla největším lákadlem kalifornského parku Calaveras Big Trees, ročně se na ni přijížděly podívat tisíce návštěvníků. Zlom nastal na začátku roku 2017, kdy Kalifornii trápily zimní bouře, vytrvalý déšť a záplavy. Strom se v posledních letech již nakláněl na jednu stranu, ale osudným se mu stala kombinace podmáčené půdy, mělkého kořenového systému a silného větru. Kmen se po dopadu na zem rozpadl na několik kusů.

34661726_1871875316210559_4327449489414553600_n.jpg

Serfař a plavec Duke Kahanamoku, pózuje se svým prknem v Los Angeles, California (1920)
Duke Paoa Kahinu Mokoe Hulikohola Kahanamoku (1890-1968) byl americký sportovec pocházející z Havaje, popularizoval surfing a získal tři zlaté a dvě stříbrné olympijské medaile. zdokonalil kraulařskou techniku, jeho stylu se říkalo americký kraul. Díky jeho efektivitě vytvořil 11. srpna 1911 v Honolulu světový rekord na 100 yardů 55,4 s, čímž vylepšil dosavadní rekord o více než čtyři sekundy. Na olympiádě 1912 zvítězil v individuálním závodě na 100 m a byl druhý ve štafetě, na olympiádě 1920 vyhrál stovku i štafetu a v roce 1924 skončil na stovce na druhém místě. Olympijskou kariéru zakončil na hrách 1932 jako člen amerického mužstva vodních pólistů, které obsadilo čtvrté místo.
Kromě závodění objížděl svět s exhibicemi v plavání a surfingu — začínal na tradičním havajském prkně, které měřilo téměř pět metrů, později přešel na kratší surfy (to můžete vidět na snímku). Pracoval také jako plavčík, 14. června 1925 v Corona del Mar zachránil pomocí surfového prkna osm lidí ze ztroskotané lodi Thelma. Hrál také menší role v řadě hollywoodských filmů: Lord Jim (1925), Siamský tygr (1929), Pan Roberts (1955). V letech 1932 až 1961 zastával v Honolulu úřad voleného šerifa. V roce 2012 vydala americká pošta známku s jeho portrétem

34480475_1869665856431505_8098881184227917824_n.png

K.u.k. Garnisonwerkstätte
když se podařilo posádkové dílně v Terezínské pevnosti vykovat velkého rakousko-uherského orla, tak to byla skvělá příležitost na společnou fotografii. Snímek byl pořízen před místní truhlářskou dílnou (Tischler Werkstatt), znak byl ale vyroben z plechu. Datace není známa, ale patrně před rokem 1914.

34667641_1869692706428820_8507838375196098560_n.jpg

Patrně každý znás zná ikonickou scénu, kdy Marilyn Monroe stojí nad výdechy ventilace a vzduch jí nadzvedává sukni. Jde o jednu z nejikoničtějších fotografií 20. století a pochází z komedie "Slaměný vdovec" (1955). Málokdo ale ví, že tato scéna byla již v mnohem starším filmu, konkrétně krátkém snímku nazvaném "What Happened on Twenty-third Street, New York City" z roku 1901. Herečkou se vzdouvající se sukní je zde Florence Georgie a vidět ji můžete na horním snímku:

Obrázek

Na těchto raritních snímcích ze 30.let, můžete vidět a především slyšet veterány americké občanské války. Jedná se o bývalé příslušníky Konfederační armády. Na zvukové stopě je zachycen válečný pokřik tzv. Rebel Yell, který vnesl strach do srdcí mnoha federálních vojáků. Podle některých názorů byl hrozivější než zvuk dělostřelby. Vojáci konfederace jej křičeli když šli do bitvy, když oslavovali vítězství a nebo jen tak za pochodu na upevnění morálky a soudružnosti. https://www.youtube.com/watch?v=s6jSqt39vFM



Ruští vesničané (kolem roku 1913)
Zatímco v západní části Evropy nevolnictví mizí v souvislosti s morovou ranou ve 14. století, v českých zemích přežívá až do roku 1781, kdy ho ruší císař Josef II. V Rusku se nevolnictví udrželo nejdéle a bylo zrušeno až v roce 1861 carem Alexandrem II. po porážce v krymské válce (1856). Nevolníci se stali svobodnými, ale chtěli-li půdu, která jim formálně byla přidělena, museli ji od statkářů získat výkupem. Pokud výkup neučinili, byli povinni za přidělenou půdu buď platit dávky, nebo je nahradit tradiční robotou.
Před zrušením nevolnictví tvořili v Rusku až 43 procent venkovské populace, přičemž jen každý desátý Rus tehdy žil ve městě. Více než dvě třetiny nevolníků v jihoruských provinciích a téměř všichni na dnešní Ukrajině museli pracovat na panském, obvykle tři až čtyři dny v týdnu, během sklizně až šest. Tento typ nevolnictví byl nazýván "barština". V ostatních provinciích byl o něco rozšířenější "obrok", kdy nevolníci šlechtě jen odváděli dávky v naturáliích. Pozoruhodné je, že zrušení nevolnictví, o 40 let dříve, zvažoval car Aleksandr I. (1777-1825), leč tyto reformy nebyly uskutečněny. Někteří odborníci upozorňují, že zákony vydané při kolektivizaci v Sovětském svaze připoutávaly lidi k půdě natolik, že de facto nevolnictví za vlády Stalina obnovovaly.

Obrázek

Německý pozorovací letoun Taube je pronásledován francouzským dvoumístným letounem Farman HF.20 (1914)
Rumpler Taube (holubice) byl jednoplošník s maximální rychlostí kolem 100 km/h, vyznačující se stabilním letem a velmi špatnou obratností. Výzbroj tvořily maximálně ruční zbraně osádky. Pronásledovatelem je novější Farman HF.20, jehož maximální rychlost činila 165 km/h. Osádka byla dvoučlenná, tvořená pilotem v přídi letounu a za ním sedícím pozorovatelem. Některé letouny měly uspořádání osádky opačné, a vpředu sedící pozorovatel ovládal pohyblivý kulomet, nejčastěji Hotchkiss ráže 8 mm.

Obrázek

Brennanova gyroskopická jednokolejka (1910)
Jedná se o označení pro pozemní vozidlo, které využívá gyroskopu k vyvažování jízdy na jedné koleji. Velkou výhodou byla schopnost zatočit na velmi krátké vzdálenosti, oproti klasicky řešeným vlakům. Nevýhodou bylo, že samotný gyroskop musel být nepřetržitě poháněn, aby se vozidlo udrželo ve vzpřímené poloze. Jednokolku stabilizovanou gyroskopem, v úvodním snímku, navrhl irsko-australský inženýr Louis Philip Brennan (1852-1932). První patent na toto řešení si nechal přihlásit již v roce 1903. Svůj model představil oddělení Britské armády, která se pro něj nadchla a doporučila vynálezci udělení 10 000 Liber na výrobu prototypu. Leč finanční oddělení armády svých kolegů nesdílelo a udělení finančních prostředků zamítlo. Přesto se podařilo vybrat 2 000 Liber pro výrobu zmenšeného prototypu, který se zachoval až do dnešních dnů. Byť prototyp fungoval, znamenaly zlom volby v roce 1906, kdy se k vládě dostali Liberálové prosazující politiku škrtů. Zdroj financování tak vyschl a našel se jiný. Tím byla vláda v Indii, která roku 1907 schválila Brennanovi zálohu ve výši 6 000 Liber k vybudování jednokolejné tratě kašmírském v Durbaru. Tyto finanční prostředky byly vyčerpány do ledna 1909 a tak byla záloha navýšena o dalších 2 000 Liber.
Dne 15. října 1909 byl sestrojen jednokolejný vlak od délce 12,2 m a šířce 3 m, který poháněl motor o výkonu 20 koní a dosahující rychlosti až 35 km/h. Na zkušební trati kolem továrny, vlak dokázal přepravit 32 lidí. U tohoto prototypu byl gyroskop stabilizovaný pneumatickým servem usazen v kabině, byť výhledově měl být mechanismus ukryt v podlaze. V roce 1910 byl vlak představen v Londýně a získal si velký zájem diváků. Na kruhové dráze vezl 50 cestujících. Mezi nadšenými diváky byl i Winston Churchill. Byť Brennanův prototyp fungoval, nepodařilo se získat další finanční prostředky. Jeden vlak byl sešrotován a druhý sloužil jako posouvadlo v parku až do roku 1930. Souběžně s britským protějškem zkonstruoval vlastní gyroskopicky stabilizovanou jednokolejku, německý konstruktér August Scherl (1849-1921). Menší vláček představil v roce 1909. Výrobou vlastní jednokolejky se zabýval britský aristokrat ruského původu – Pjotr Schilowskij (1871-1957), leč vozidlo bylo představeno až roku 1913, ale při ostrých levotočivých zatáčkách se převracelo. Myšlenka jednokolejky ale nezapadla ani po první světové válce, ale to je již jiný příběh.

Obrázek

Obličejové protézy (1919)
v zákopových bojích byla velice běžná traumatická zranění tváře, ať již projektily, šrapnely, střepinami nebo letícími úlomky. Pokud takto zasažení vojáci nevykrváceli nebo nepodlehli šoku, byli rychle obvázáni a převezeni do nemocnic v zázemí. Postupem času bylo nutno řešit rovněž zapojení takto zraněných mužů do běžné společnosti a tedy co nejvíce obnovit jejich původní vzhled. Někteří vojáci se podrobili plastické operaci, která byla velice zdlouhavou a v době před nástupem antibiotik i velice nebezpečnou. Alternativou bylo zakrytí rány pomocí protézy. Nejprve byl sejmut sádrový odlitek poškozené tváře. Následně se umělečtí sochaři, ujmuli rekonstrukce modelu dle fotografií před poraněním, nebo dle svého uměleckého cítění. Z této plastiky byla vyhotovena přesná protéza, zakrývající chybějící část tváře. Pro co nejlepší efekty byly často používány skleněné oči, umělé vousy a podobně. Pokud vás zajímá jak se uchycovaly ke tváři, tak se nejčastěji využívalo brýlí. Povrch byl následně přepatinován dle odstínu tváře. Nejznámější sochařkou, která svým umem pomáhala zraněným nešťastníkům, byla americká sochařka Anna Coleman Ladd (1878-1939), v jejímž ateliéru byly snímky pořízeny.

Obrázek

Černá "princezna Leia" (1919)
Tento výrazný nárust ušních lalůčků nastal po jejich propíchnutí, v důsledku infekce. Výrustky byly léčeny operativně a pomocí ozařování. Práce lékařů ale byla neúspěšná a po dvou letech se ženě výrustky vrátily. V této době navštívila plastického chirurga jménem Dr. John Staige Davis, ten pořídil fotografii a pod ni připsal: "tento případ nebyl v mojí péči". Snímek byl použit v knize Plastic Surgery: Its Principles and Practice, vydané roku 1919.

Obrázek

Pokud se chystáte k moři a nevíte jak sbalit váš letoun Albatross Taube model 1914, tak níže můžete vidět úhledný fotonávod. Přejeme vám příjemnou dovolenou s výhledem na zákopy a spoustou zábavy. Francie je prý příjemné místo k odreagování.

Obrázek

Pokud by měl kufur a stíhačka dítě, vypadalo by jako tento Messerschmitt KR200 (cca 1960)
Po konci druhé světové války byla země v troskách a zbrojní průmysl byl zakázán. Německá zbrojovka Messerschmitt, která dříve produkovala stíhačky, se tak pokusila proniknout na trh miniaturních levných aut. Jednalo se v podstatě o kapotované motocykly. V roce 1952 již začala společnost spolupracovat s designérem Fritzem Fendem, který vozidlo navrhl na základech invalidního vozíku vlastní konstrukce. V roce 1953 se začal v Regensburgu vyrábět první model Messerschmitt KR175, který si získal přezdívku "Kabinenroller", tedy skútr s kabinou. Ta se vyklápěla do strany jako poklop u stíhačky a to umožňovalo velmi snadné nastupování. Vzhledem k technickým problémům musela být konstrukce přepracována a tak roku 1955 vznikl legendární Messerschmitt KR200. Do roku 1964 bylo vyrobeno kolem 40 000 kusů a cena se pohybovala od 2 500 západoněmeckých marek. Jednalo se o tříkolku vážící 300 kg, se vzadu uloženým vzduchem chlazeným dvoudobým jednoválcovým motorem Fichtel & Sachs o výkonu 10 koní a maximální rychlosti přibližně 100 km/h. Spotřeba činila 3,2 litru na 100 km. Na modelech KR175 a KR200 byla zajímavá koncepce uložení posádky. Řidič seděl vpředu uprostřed a za ním bylo místo pro dva, i když ve skutečnosti se sem zmáčkl spíše jen jeden dospělý. Auto se zpočátku neprodávalo špatně, zejména díky slušné spolehlivosti. Konec jeho výroby přišel s ekonomickým znovuzrozením Spolkové republiky Německo, kdy opadl zájem o tato levná vozítka. Dnes se ale jedná o vyhledávanou raritu a existuje již plno klubů a restaurátorů, kteří se snaží tento unikátní kus udržet v provozu.

Obrázek

Kintsugi nebo Kintsukuroi, je tradiční japonská technika opravy keramiky pomocí zlata, které zvýrazní praskliny. Tradice praví, že za jejím vznikem stál šógun Ašikaga Jošimasa (1435-1490), během své vlády odeslal rozbitý porcelán zpět do Číny, aby byl praven. Vrátily se mu spojené kovovými sponami, což šóguna neoslnilo a ten požadoval estetičtější spojení keramických úlomků. Byla tak vyvinuta metoda, která se vyznačuje tím, že se nepokouší skrýt praskliny, ale naopak je vyzdvihuje a využívá jako zcela nový dekorační prvek. Používá se při ní speciální lak, do kterého se přidává zlato, stříbro, nebo platina. Kintsugi si rychle získalo velkou oblibu a často se rozbíjely nádoby schválně, jen aby mohly být opraveny touto netradiční technikou. Kintsugi je sice spojováno s japonskými řemeslníky, ale původ samotné keramiky byl nejčastěji z Číny, Vietnamu a Koreje. Technika je moderní i v dnešní době. využívá ji mladá výtvarnice z Kyota jménem Muneaki Šimode, nebo umělec Kunio Nakamura. Ten požádal obyvatele města Kyushu, které bylo zasaženo ničivými zemětřeseními, aby nevyhazovali rozbité nádobí, ke kterému mají citový vztah, ale půjčili mu jej k opravě. Technika Kintusgi se tak začala stávat velmi populární.

Obrázek

Uherský šlechtic Gregor Baci, s proraženou hlavou dřevcem. Portrét neznámého německého malíře, kolem roku 1550. Nutno podotknout, že muž není mrtvý, ale žil ještě rok po tomto zranění. Na úvod dodejme, že tento netradiční obraz uložil do své sbírky kuriozit Ferdinand II. Tyrolský a do dnešních dní je uložený na zámku Ambras v Innsbrucku. Jeho autor není znám a celkový formát je 39 × 31 cm. Jméno Gregor Baci je patrně zkomoleninou jména Gergely Paksy. Jednoznačně byl zasažen dřevcem do pravého očního důlku, projel lebkou a vystoupil až u krku. Vyboulené, nateklé a zakrvácené levé oko je důsledkem jevu zvaného Karotid-kavernózní sínusovitá píštěl (CCF), což je abnormální spojení mezi tepnou v krku a sítí žil v zadní části oka. Takto vzniklým kanálem zvaným píštěl, může protékat krev. Rovněž dochází k tlaku na nervovou funkci která řídí pohyb oka. Tímto jevem se tedy přesně vysvětluje pro z druhé oka vytéklá krev, je vyboulené a dle rytiny (viz níže) se otáčí do nepřirozené pozice. Není zcela jisté, jak tento šlechtic ke svému zranění přišel. Jeden zdroj tvrdí že pochází z turnaje, druhá zpráva z roku 1621 tvrdí, že jej husar utržil v boji s Turky. Zmiňuje se, že muž žil ještě celý rok a dobové tvrzení potvrzují i moderní lékaři. Dle obrazu by vyhotoven 3D model, z něhož je patrné, že dřevcem nebyl zasažen žádný životně důležitý orgán. Navíc jsou přikládány desinfekční účinky i samotné olověné barvě, jíž bylo dřevo pomalováno. Existuje ještě mědirytina z roku 1598, na níž je muž jmenován jako Marcus Baxam (Márk Baksa). http://palba.cz/viewtopic.php?f=290&t=8147

Obrázek

Šavle rakouského arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského (1529-1595) s rukojetí vyrobenou z korálu. Zdobení korály je rovněž na prstenci záštity a pochvě. Zbraň byla vyrobena v Itálii roku 1560 a nyní se nachází v soukromé sbírce. Přírodní korál je v podstatě uhličitan vápenatý o tvrdosti 3,5, povrchově se upravuje broušením, napouští se voskem, leští se nebo lakuje. Povrch je často porézní, proto je třeba dbát na to, aby šperk nebyl vystaven chemikáliím a nečistotám. Rovněž je poměrně křehký a je tedy nutné dávat pozor na případný náraz. Tvrdé vnější schránky některých druhů korálů různých odstínů typické červené barvy se již od pravěku využívaly jako oblíbený šperkařský materiál, a to jak k výrobě jednotlivých částí náhrdelníků (z toho český výraz korál, korálek), tak k výzdobě předmětů z jiných materiálů (především kovových) vykládáním. Korál tak zdobí rukojeti kordů, nožů, šperků a nábytku.

Obrázek
Naposledy upravil(a) Rase dne 20/9/2022, 17:09, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry.
A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je HIMARS!
Kabinet Kuriozit https://www.kabinetkuriozit.eu/
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 9731
Registrován: 11/2/2010, 17:02
Bydliště: Prostějov

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Rase »

Monumentálně vyzdobené sídlo Italské fašistické strany a jejího vůdce Benita Mussoliniho (1934)
Národní fašistická strana (Partito Nazionale Fascista) vznikla 9. listopadu 1921 z původní paramilitární organizace Fasci Italiani di Combattimento, založené začátkem roku 1919. V čele Národní fašistické strany stála tzv. Velká fašistická rada (Gran Consiglio del Fascismo), která od roku 1928 převzala řízení státu. Rozpuštěna byla maršálem Badogliem koncem července 1943, ale brzy vznikla nástupnická Fašistická republikánská strana, která zanikla spolu s novou republikou 28. dubna 1945, téhož dne byl zastřelen samotný Mussoliny. O den později bylo jeho tělo převezeno do Azzony a spolu s jeho milenkou pověšeno hlavou dolů na nosnících rozbombardované čerpací stanice na Piazzale Loreto v Miláně.

35142838_1878371368894287_6213210882801926144_n.jpg

Zrcadlové selfíčko členů Buršáckého spolku (1912)
Burschenschaft byly spolky německých vysokoškolských studentů, jejíž členové se označovali jako buršáci (Burschen). První byl založen roku 1815 na univerzitě v Jeně, když se vrátili studenti, účastnící se bojů proti Napoleonovi. Smyslem činnosti spolku mělo být budoucí celoněmecké sjednocení, první významnější akcí v tomto směru byla slavnost na hradě Wartburg, kde se setkali studenti z jedenácti německých univerzit. Zlom nastal po té, co student Karl Ludwig Sand zavraždil významného spisovatele a kritika těchto spolků, Augusta von Kotzebue (1761-1819). V reakci na to, byly ještě roku 1819 nacionálně-liberální spolky zakázány, během karlovarského usnesení. Některé ale působily dál ilegálně a od roku 1848 již vznikají nové spolky oficiálně. Kromě značné obliby šermu se vždy vyznačovaly německým vlastenectvím a podporou velkoněmecké myšlenky. Jednotlivé studentské spolky se navzájem odlišovaly vlastními barvami, tzv. kulérem, které používaly zejména na šerpě a čapce. Již první buršácký spolek z Jeny měl klasickou kombinaci černá-červená-zlatá, původně barvy Lützowova dobrovolnického sboru, která se později dostala až na německou vlajku. Tyto kontroverzní spolky fungují v Německu i Rakousku až do dnešních dnů, byť byly nacisty zakázány. Spolky založené v Českých zemích by po druhé světové válce přesunuty do Německa. "Thesalia" z Prahy sídlí v Bayreuthu, "Elektra" z Teplic sídlí v Mnichově a na závěr dodejme, že Pražský buršácký spolek "Albia" vznikl již v roce 1860.

35242219_1881424951922262_4531545098369892352_n.jpg

Hiram Maxim pózuje s leteckým parním motorem vlastní konstrukce (1884)
Lidé se pokoušeli sestrojit létající stroj těžší než vzduch odedávna. Velkou naději skýtal vynález parního pohonu, který měl umožnit sestrojení "létajícího kočáru" bez nutnosti využití lidské síly. Jako první si parní pohon letounu, nechali patentovat William Samuel Henson a John Stringfellow. Stalo se tak roku 1842. Parní stroj o výkonu 50 koňských sil, se ukázal být jako příliš těžký a nedokázal také vyvinout potřebné množství energie. V roce 1894, americko-britský vynálezce Hiram Stevens Maxim (1840-1916), sestrojil a otestoval velký letoun poháněný parním motorem vlastní konstrukce. Letoun vážil 3,6 tuny (!), měl rozpětí křídel 34 m. Při testech došlo k havárii a zničení stroje. V roce 1896 zkonstruoval americký vynálezce Samuel Pierpont Langley (1834-1906) funkční model bezpilotního letounu poháněného parním motorem. Nutno dodat, že do konce století mělo být zkonstruováno víc letounů s tímto pohonem, ale jedná se o neověřené informace, jejíž základ je velice sporný. Někteří vynálezci experimentovali s parním pohonem i v průběhu století následujícího, ale bylo jasné, že budoucnost patří motorům benzínovým, které nepotřebovaly rozměrné chladící válce.

35480818_1886764394721651_4181613200569008128_n.png

Nárobek Erin O'Keefe, kterou snědly horské krysy na vrcholku hory Pike's Peak (1876)
tento skalní gigant se tyčí do výšky 4302 m, leží v předhůří Skalnatých hor západně od města Colorado Springs a původně byl španělskými přistěhovalci nazýván El Capitan. Kolem tajemné hory je rovněž velké množství podivných příběhů a právě jeden z nich si právě povíme. V roce 1876 vyšel článek v němž popisuje příhodu vojína Johna O'Keefeho, který byl správcem signální stanice na vrcholku hory Pike's Peak. Ve vzdejších jeskyních údajně žily obří krysy, které napadaly lidi. Jednou prý takto napadly samotnou stanici a zaútočily na O'Keefeho, jeho ženu a dceru. Našly zde zásobu masa a prý polovinu krávy spořádaly do pěti minut. Voják se snažil pěstmi ochránit svoji rodinu, ale právě jeho žena zachovala rozvahu a proti krysám použila elektrický drát napájející signalizační majík. Krysy se takto podařilo zahnat, ale bylo již příliš pozdě a chlupaté hejno pohltilo malou Erin, jedinou dceru O'Keefeho. O'Keefe následně postavil na hoře pomník dceři, kterou "snědly krysy".
Tento dojemný příběh jako z hororu, rychle obletěl svět. Má ale drobný háček. Vojín sice na stanici sloužil, ale neměl ženu a ani dceru. Zlý jazykové tvrdí, že Erin byla jeho mezek, která nedávno uhynula. Po té, co byl ze stanice odvezen, se sem v roce 1878 vrátil, tentokrát ale v hodnosti seržanta. O'Keefe sem tak sice přilákal velké množství zvědavých turistů, kteří se chtěli podívat na hrob nebohé dívky, ale s vymýšlením příběhů ještě nebyl konec. Později dokonce tvrdil, že hora Pike's Peak je ve skutečnosti činnou sopkou. Prý viděl jak z ní vytékala láva, vycházel kouř a padal popílek. Nedaleké město Colorado Springs tak je v ohrožení, jelikož nyní šlo o jednu erupci a další budou brzy následovat. Prý druhá erupce bude hrozivá jako výbuch Vesuvu, jehož byl svědkem jako malý chlapec, ve své rodné Itálii. I tento příběh zní znepokojivě, ale nutno podotknout, že k poslední významné erupci sopky Vesuv došlo roku 79 našeho letopočtu. Pokud tedy nebylo O'Keefemu 1800 let, tak si mohli obyvatelé města oddechnout a strachovat se o životy, jen před hejnem obřích krys...

35744078_1888487874549303_1267986233972228096_n.png

Potrubní pošta, jinak též pneumatická pošta nebo vzduchová pošta, byla poprvé zprovozněna v Londýně roku 1853, tedy ještě před vynálezem telefonu. V Berlíně byl provoz potrubní pošty zahájen roku 1865 a systém postupně dosáhl délky 400 kilometrů a zátěže až 4 miliony zásilek ročně. Potrubní pošta byla zavedena též ve Vídni, jejím konstruktérem byl Franz Felbinger. Roku 1887 byla zprovozněna pražská potrubní pošta, jejíž technické řešení bylo odvozeno od vídeňské, a v dalších letech se rozrostla až do celkové délky 60 kilometrů. Do povodní v roce 2002 byla pražská potrubní pošta poslední funkční městskou sítí. V současnosti již potrubní pošta pozbyla významu pro dopravu informací, pro niž jsou efektivnější elektronické formy přenosu, ale nachází uplatnění jako firemní dopravní systém k dopravě originálů dokumentů (včetně peněz), drobného materiálu (například ve zdravotnictví) atd. Používá se v některých velkých úřadech, bankách, skladech, supermarketech nebo nemocnicích.

Obrázek

Velký sloní útěk (1950)
Pokud si říkáte, proč se zvířata jednoduše nerozhodnou utéci z cirkusu, tak podobně patrně uvažovala slonice Tuffi. Roku 1950 byla převážena unikátní závěsnou dráhou (Schwebebahn) ve městě Wuppertal. Na tyto cesty byla zvyklá, ale tentokrát ji vibrace vlaku rozrušily, pobíhala vozem a nakonec vyskočila z okna. Padala 12 metrů, načež skončila v řece Wupper. Všichni si mysleli že je mrtvá, ale k velkému překvapení vyvázla jen s pár škrábanci. Až do roku 1989 tak pracovala v cirkusu Althoff.
Jednalo se o netradiční reklamu i pro samotnou závěsnou dráhu. Jejím autorem Eugen Langen, postavena byla v roce 1901 a po dvou prodlouženích dosáhla trať v červnu 1903 svého konečného stavu. Celková délka činila 13 km a je tak nejstarší drahou tohoto typu na světě. První slavnostní jízdu absolvoval sám německý císař Vilém II. Oproti němu se ale upomínkové předměty na cestu slonice Tuffi, prodávají ve městě dodnes.

Obrázek

Začátkem roku 1866 si nechal američan Henry S. Josselyn patentovat revolver s řetězovým zásobníkem munice na 20 nábojů. Patent je veden pod číslem 52248

Obrázek

Mercury (1936)
tento vlak nadčasového stylu, navrhl ve třicátých letech 20. století průmyslový designér Henry Dreyfuss (1904-1972), autor mnoha designových ikon – ať už šlo o lokomotivy, vysavače, telefony či psací stroje. Splňoval požadavky tehdy dominujícího stylu Art deco a zároveň působil zcela ojediněle. Ve své době to byl vůbec první stroj navržený komplexně a do posledního detailu – od tvaru hliníkového pláště v barvě rtuti po užívaný porcelán. V každém vagonu bylo kolem 48 až 56 míst na sezení, některé měly i zvláštní kuřácký salonek. Jídelní vůz se dělil na tři oddíly o celkové kapacitě 56 osob. Nechyběl ani oddíl s barem a soukromé salonky. Vlak ve futuristickém designu vozil cestující na tratích společnosti New York Central Railroad mezi městy amerického středozápadu. Éra vlaku trvala zhruba dvě desetiletí a definitivně skončila v padesátých letech 20. století.

Obrázek

Klíčové pistole
jako malí sme si vyráběli pistolky ze starých klíčů a naškrábaných hlaviček od sirek. Před několika stovkami let na to šli naši předkové mnohem profesionálněji a klíče přetvořili do podoby plně funkčních pistolí. Na fotografiích tak můžete vidět krásně zdobené klíče s moderními pistolovými zámky - ať již doutnákové, nebo křesadlové. Tyto pozoruhodné zbraně byly až překvapivě rozšířené

Obrázek

Železná ruka Götze von Berlichingen
Gottfried "Götz" von Berlichingen zu Hornberg (1480-1562) si vydělával na obživu jako voják, dobrodruh, uznávaný velitel, žoldnéř, loupeživý rytíř a vůdce povstalců. Jeho symbolem byla mechanická protéza ruky, která je do dnešních dnů proslulá obdobně jako její slavný nositel. Během obléhání Landshutu 23. června roku 1504 mu utrhla dělová koule část pravé ruky. Götz si tedy nechal vyrobit železnou protézu. Zajímavý je především její vnitřní mechanismus, díky němuž mohl nejen vládnout mečem, ale údajně i psát husím brkem a umožnila mu pokračovat ve vojenské kariéře. Díky protéze dostal přezdívku "Götz se železnou rukou". Samotná protéza se zachovala až do dnešních dní a je vystavená v muzeu na hradě Hornberg. Právě zde tento slavný válečník, dne 23. července 1562 v požehnaném věku 82 let zemřel. Götze proslavil jako národního hrdinu (a sebe jako dramatika) do té doby vcelku neznámý Johann Wolfgang von Goethe. Goethova hra Götz von Berlichingen byla vydána v roce 1773 a setkala se jako první z jeho dramat s širokým úspěchem v celém Německu. Z této divadelní hry i pochází slavný Götzův citát "...Er aber, sag's ihm, er kann mich im Arsche lecken!" z něhož se těší oblibě část "am Arsch lecken" (lízat v prdeli).

Obrázek

Aztécká flétna smrti (cca 1430)
Psychologický boj je nedílnou součástí každého vojenského tažení, nejinak tomu bylo u dávných středoamerických civilizací. Aztéčtí válečníci s sebou nosili velice zajímavý nástroj - flétnu ve tvaru lebky, jejíchž zvuk byl tím nejděsivějším co mohli nepřátelé slyšet. Foukáním do nich vznikal vzvuk velice podobný lidskému jekotu, nebo křiku. Původně si archeologové mysleli že se jedná o hračky, nebo ozdoby. Našly se i v chrámu boha Ehecatla, tak se zdá, že měly i náboženskou funkci. Patrně doprovázet duši do onoho světa. Její zvuk si můžete poslechnout v odkazu níže.

Obrázek

tento Burgonet ve stylu "ALLA ROMANA ANTICA" byl vyroben Milánským zbrojířem jménem Filippo Negroli, pro rakouského arcivévodu Ferdinanda II. Tyrolského, kolem roku 1550. přilba byla vyrobena z bronzu, oceli, mosazi a zlata. Jednalo se o odekorativní záležitost určenou pro přehlídky a podobné slavnosti. Rozhodně se nejednalo o přilbu určenou do bitev. Zdobení i konstrukce vycházela z Římského stylu, byť dosti upraveného.

Obrázek

Kawari kabuto (16.-18.století)
tyto exotické přilby japonských samurajů byly zdobeny výraznými ornamenty a plastikami vytepanými z plechu nebo papier-mâché - tedy směsi papíru a lepidla.

Obrázek
Naposledy upravil(a) Rase dne 20/9/2022, 17:12, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry.
A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je HIMARS!
Kabinet Kuriozit https://www.kabinetkuriozit.eu/
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 9731
Registrován: 11/2/2010, 17:02
Bydliště: Prostějov

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Rase »

Vincent P. Taylor se ve svém gumovém obleku, připravuje přeplout Sanfranciský záliv, široký 20 km (1926) pocházel z Austrálie, věnoval se letectví a pracoval také jako kaskadér. Roku 1920 se přestěhoval do USA. Dne 29. září roku 1926 se pokusil překonat Sanfranciský záliv. Jeho další osud byl ale neradostný. Roku 1930 se přihlásil na policejní stanici v Jacksonville na Floridě, jelikož neměl práci, byl hladový a nemocný. Byl převezen charitou do místní nemocnice, kde o několik dní později zemřel.

36176300_1898920836839340_4571836981142618112_n.png

I ve válce je potřeba si občas najít chvilku a přečíst si aktuální drby. Novinová čítárná patrně jednoho z českých pluků. Sbírka novin je opravdu velice pastrá a krom decentních listů zde najdeme i humorné plátky

36137109_1900222286709195_6787055287057514496_n.jpg

Prstenové pistole (cca 1850)
na začátku 19.století byli lidé fascinování technikou a podnikatelé se snažili nabídnout nepřeberné množství podivných vynálezů. Mezi nimi byla i francouzská prstenová pistole zvaná "Le petit Protector" (malý ochránce). Prodávaly se v ráži 2 a 4 mm, na jeden, 5, 6 a 7 nábojů. Titěrné jednotné náboje s okrajovým zápalem vynalezl roku 1828 Casimir Lefaucheux (1802-1852). Vzhledem k velikosti, stačily průrazností tak akorát na obranu před dotěrnými holuby nebo zlotřilými veverkami. Možná ale dokázaly vystřelit oko i dotěrnému násilníkovi. Tyto "smrtící" šperky byly často bohatě zdobené a pro lepší prodejnost byly vyráběny z Alpaky. Tato slitina mědi a niklu, dále zinku a případně dalších kovů, byla v Německu označována jako "nové stříbro", jinde jako "německé stříbro". "Le petit Protector" měl ještě měnší sestřičku "Femme Fatal". Tyto kdysi levné "hračky" se v dnešní době prodávají od 3 000 do 15 000 dolarů (!)

36176148_1900268293371261_3218096128763363328_n.png

Pacient s hlíznatou leprou (1895)
snímek muže s onemocněním lepra tuberosa (malomocenství hlíznaté), byl otisknut v knize Leprosy In Its Clinical & Pathological Aspects - Hansen & Looft, John Wright and Co, vydané v Bristolu roku 1895. Jedná se o infekční onemocnění, způsobované bakterií Mycobacterium leprae, která má sklon napadat periferní nervy a jiné chladnější oblasti těla – kůži a sliznice. Nemoc často probíhá bez příznaků a není nijak zvlášť nakažlivá (vyjma kožní formy), za určitých okolností může ale dojít k rozvinutí její destruktivní formy. Ta napadá ve velkém Schwannovy buňky a makrofágy v periferní nervové soustavě. Ničí lidský imunitní systém a způsobuje znetvořeniny na končetinách a na obličeji. Původce nákazy objevil v roce 1869 norský mikrobiolog Gerhard Armauer Hansen, proto bývá Mycobacterium leprae také označován po svém objeviteli jako 'Hansenův bacil'. Ten se geneticky od středověku nezměnil, ale omezila se příčina šíření. Mezi přenašeče této nemoci patří také divoká zvířata, jako např. pásovec devítipásý.

36297792_1902053549859402_4477810406047350784_n.jpg

Protestní průvod proti Prohibici, kdy lidé nesou transparenty s nápisem "chceme pivo" (1931)
termín prohibice se užívá pro snahu o úplný zákaz alkoholických nápojů ve 20. letech 20. století ve Spojených státech amerických. V roce 1919 byl schválen tzv. Volsteadův zákon a ratifikován 18. dodatek americké ústavy, který prohibici zavedl. Účinek byl ovšem přesně opačný; začalo se pít ještě víc a zločinnost narůstala nevídaným tempem. Lidé pili prakticky všechno, o čem se domnívali, že obsahuje alkohol, což mělo za následek mnoho otrav alkoholem. Situace se zklidnila až v roce 1931 a úplně skončila v roce 1933. V této době bylo v USA třikrát víc tajných barů než v roce 1919.

Obrázek

Kotsuis a Hohhuq z kmene kmene Nakoaktok (1914)
autorem tohoto snímku je antropolog Edward Sheriff Curtis (1868-1952) se v polovině 90.let 19. století zaměřil na fotografování indiánů a s oblibou cestoval po horách, kde se setkal s významnými lidmi, kteří v budoucnu ovlivnili jeho život a měli velký vliv na jeho další tvorbu. Dr. C. Hart Merriam, přírodovědec a fyzik Dr. George Bird Grinnell, editor časopisu Field & Stream, známý přírodovědec a spisovatel zaměřený na psaní o indiánech Plání. V roce 1899 byl vybrán jako hlavní fotograf pro Harrimanovu expedici na Aljašku. V roce 1900 se Curtis zúčastnil černonožského obřadu Slunečního tance, což pro něj byl obrovský zážitek. Pozdější výlet a pobyt u indiánů Hopi v Arizoně ještě zvýšil jeho nadšení a chuť do práce. Trávil více a více času na Pláních a s vědomím, že kultura těchto přírodních národů se časem úplně vytratí, se rozhodl vytvořit naučnou uměleckou sbírku fotografií, kde bude zachycen všední život, zvyky, tradice, slavnosti, obřady a prostředí, ve kterém indiánské kmeny žily. V létě roku 1903 uspořádal první výstavu indiánských fotografií a o dva roky později poprvé vystavoval v New Yorku. V roce 1906 se jako jediný bílý muž vůbec směl účastnit obřadního Hadího tance kmene Hopi. O život indiánů se zajimal po celou svou kariéru. V říjnu roku 1952 Edward Curtis zemřel na srdeční infarkt ve věku 84 let.

Obrázek

Mechanický vousatý muž pojmenovaný Occultus (1909)
jeho vynálezcem byl Adolph Whitman a můžeme jej vidět na snímku vpravo. Pokud jde o samotného automatona / robota, doslova "Radiomensch Occultus", tak jsem našel i jméno "Barbarossa" - Rudovous. Jak název napovídám, měl být patrně ovládán pomocí radia, možná jen kabely a uvnitř byl osazený elektromotor vlastní konstrukce. Americké noviny Syracuse Herald, informovaly o jeho představení v Berlíně roku 1909. Další noviny jej zmiňují ještě v roce 1911. Whitman tvrdil, že poslouchá každý příkaz. Prý může běžet, otočit se, zastavit, zvednout břemeno, posadit se, zpívat, pískat si, nebo odpovídat na otázky. Prý jej mohl nechat vejít do salonu, aniž by si hosté uvědomili, že nemají mezi sebou živého člověka. Již tehdy jeho vynálezce zmiňuje, že by se tyto automatony daly využít pro vojenské účely. Armáda dálkově řízených robotů by mohla obsadit jakoukoliv zemi a podobně. Samozřejmě jeho popis Occultuse je poněkud přehnaný, přikrášlený a bylo by zajímavé, pokud uměl alespoň něco ze zmíněných schopností. Podobné zachované automatony dokáží vykonávat poměrně složité pohyby - třeba psát brkem s inkoustem na papír a podobně. Jak ale zmiňuji, rozhodně ne všechno co tvrdil. Nejstarší zprávy o samohybných mechanismech pocházejí z Číny a z řeckého starověku (např. Hérón Alexandrijský) a byly to spíše hříčky k upoutání diváka. V Evropě se zájem o automaty oživuje v pozdním středověku, zejména v souvislosti s mechanickými hodinami a orloji. Podstatně složitější mechanické automaty vznikaly v 18. století (např. švýcarský hodinář Pierre Jaquet-Droz) jako samohybné mechanické hračky, podporující představy zvířecího a lidského těla jako mechanismu. Některé slavné automaty té doby byly ve skutečnosti podvody, neboť vevnitř skrývaly člověka - viz "Turek", jehož zkonstruoval roku 1771 bratislavský vynálezce Wolfgang von Kempelen a veřejnosti ho předvedl ještě téhož roku na zámku Schönbrunn za přítomnosti Marie Terezie.

Obrázek

Kanadský indiánský průzkumník s katanou (1894)
Snímek byl pořízen roku 1894 v osadě Gleichen v jižní Albertě. Založil ji roku 1884 Lord Edward Gleichen a teprve v 1899 se oficiálně stala vesnicí. Muž na snímku je průzkumníkem u Královské kanadské jízdní policie, pochází z kmene Černonožců a jeho domorodé jméno zní Dog Child. Znám byl ale také jako Winnipeg Jack. Vedle něj stojí jeho žena The Only Handsome Woman. Pokud jde o katanu, kterou drží v ruce, tak původem těchto exotických zbraní jsou japonští hodnostáři. Ti koncem 19. století cestovali po USA a katany dávali přímo náčelníkům domorodých kmenů jako dary, nebo prodávali americkým obchodníkům. Ve druhé polovině 19. století Černonožce zdecimovaly zavlečené choroby, alkohol i cílené vybíjení bizonů novými osadníky a byli nuceni usadit se v rezervacích. Někteří se tak dostali až do Kanady.

Obrázek

Jediný člověk v historii, který byl klasifikován jako trpaslík a stal se z něj obr.
ano, zní to jako z pohádky, jedná se o reálný příběh. Adam Rainer (1899-1950) pocházel ze Štýrského Hradce a ještě v roce 1920, ve věku 21 let, měřil pouze 1,18 m. Jako mávnutím kouzelného proutku ale začal nezadržitelně růst a během velmi krátké doby vyrostl o celý metr. V roce 1931 měřil 2,18 m a celkově vyrostl až do výšky 2,34 m. Jeho chodidla měřily 33,3 cm a dlaně 24,8 cm. Příčinou této záhady byla patrně Akromegalie, tedy hormonální porucha, která se projevuje nadměrnou produkcí růstového hormonu somatotropinu v hypofýze. Nejčastější příčinou je nádor hypofýzy, ojediněle ji však způsobuje i tumor slinivky nebo plic. V případě, že není léčena, může výrazně snížit kvalitu a zkrátit délku života. Pokud jde o samotného Adama Rainera, tak výsledkem rychlého růstu nedokázalo jeho tělo unést celou váhu a byl tak až do konce života připoután k lůžku.

Obrázek

Obří Měsíčník svítivý chycený na Catalina Island v Kalifornii (1910)
Měsíčník svítivý (Mola mola) žije na volném moři mírného a tropického Atlantského, Tichého a Indického oceánu. Živí se hlavně živočišným planktonem, medúzami a menšími druhy korýšů a ryb. Často plavou těsně u hladiny s hřbetní ploutví vystrčenou ven nebo leží na boku. Traduje se, že se tímto způsobem sluní a vyhřívají, ale podle některých odborníků to bývají jen poranění nebo nemocní jedinci. Měsíčník svítivý není příliš pohyblivý a je schopen se naučit krmení z lidských rukou. Pokud jde o kapitální úlovek z roku 1910, tak doufám, že jej nechytil Tyrion, dole vpravo .))

Obrázek

Obří fotoaparát "Mamut", který postavil Lawrence v roce 1900
Jednalo se o deskový fotoaparát nadstandardních rozměrů, který vymyslel a postavil americký fotograf a vynálezce George Raymond Lawrence (1868-1938) ze severní Illinois. Fotoaparát vážil 1400 liber (625 kilogramů) a exponoval fotografické desky o velikosti 2,4 x 1,4 metru, které vyráběla společnost Cramer Isochromatic. S deskou, která vážila 225 kilogramů muselo manipulovat 15 mužů. Fotoaparát se tak stal největším svého typu na světě. Možná se ptáte, proč takové monstrum vůbec vzniklo. Zadavatelem projektu byly Altonské železnice, které chtěly prezentovat fotografie svého luxusního vlaku Alton Limited na výstavě Exposition Universelle v Paříži, konané roku 1900. Celý vlak měl být nasnímán na jedné obří fotografii. Společnost zakázku zadala zmíněnému Lawrencovi. Z Mamutu byly zhotoveny celkem tři fotografie, které na Expo získaly cenu Grand Prix.

Obrázek

Čištění sloní kůže, než bude natažena na figurínu. Americké přírodovědné muzeum (1933)

Obrázek

Albina Mali-Hočevar (1925-2001), pocházela ze slovinka a v boji proti nacistům byla několikrát zraněna. Na jaře 1941 došlo v Jugoslávii k převratu, který odstranil vládu podporující mocnosti Osy a nastolil kurz k spojencům. Nedlouho poté byla Jugoslávie napadena Německem. 17. dubna 1941 bylo království obsazeno a jeho území rozděleno. V této době se Albina přidala k partyzánům. Poprvé byla zraněna v září 1942, při bojích u Suvoj Krajini. Podruhé dne 21. ledna 1943 u Zagorice. Třetí zranění utržila 15. září 1943, u Velikom Osolniku, kdy vedle ní explodovala mina. V roce 1944 se stala členkou Komunistické strany Jugoslávie a konce války se dočkala jako zdravotní sestra. Za svou odbojovou činnost si vysloužila četná vyznamenání a titul Národní hrdina Jugoslávie

Obrázek
Naposledy upravil(a) Rase dne 20/9/2022, 17:15, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry.
A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je HIMARS!
Kabinet Kuriozit https://www.kabinetkuriozit.eu/
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 9731
Registrován: 11/2/2010, 17:02
Bydliště: Prostějov

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Rase »

Studenti Princetonské univerzity pózují po účasti na legendární koulovačce (1893)
Princetonská univerzita je jedna z nejprestižnějších univerzit v USA. Byla založena roku 1746 v Elizabeth, New Jersey, původně pod názvem College of New Jersey. Roku 1756 se přesunula do Princetonu a roku 1896 se přejmenovala na Princeton University. Princeton byla čtvrtá instituce pro vyšší vzdělávání ve Spojených státech a sama univerzita tvrdí, že byla čtvrtou vysokou školou založenou v britské Severní Americe.

37249034_1935154539882636_7257999022294564864_n.png

John Rogan - "negro giant" (1897)
Představte si, že žijete poklidný život v Tennessee, na jižanském venkově, když v tom potkáte podivný úkaz. Po prašné cestě kolem projede rozhrkaný vůz s obřím černochem, tažený dvěma kozly. Člověk si hned vzpomene na bájného kouzelníka Žita, jehož vůz byl tažený kohouty, případně severského boha Thór, jehož vůz táhli kozlové Tanngnjóst a Tanngrisni. V tomto případě se ale jedná o prostého muže jménem John William "Bud" Rogan (1868-1905). Narodil se 16. února roku 1868 v Hendersonville, jako čtvrté z dvanácti dětí bývalého otroka. Ve třinácti letech začal velmi rychle růst a v roce 1882 již nemohl chodit a ani stát. Do roku 1899 vyrost do úctyhodné výšky 2,59 m a začal se objevovat v novinách, pod jménem "negro gigant". Pozornost rovněž přitahoval zmíněným, netradičním dopravním prostředkem, ale také hlubohým hlasem a hravou povahou. Vzhledem ke své výšce trpěl Ankylozou, což je forma kostního nebo vazivového spojení mezi kloubními povrchy, která znemožňuje pohyb - v podstatě tedy zatuhnutí kloubů. Rogan tak nemohl vykonávat fyzickou práci, živil se prodejem portrétů a pohlednic na vlakovém nádraží. Odmítal všechny nabídky, aby se připojil k místnímu cirkusu a zemřel 12. září roku 1905. Tehdy měřil 2,67 m, jeho dlaně byly dlouhé 29 cm a chodidla 35,7 cm. Je tak nejvyšším člověkem afrického původu a druhým nejvyšším člověkem v historii. Překonal jej až Robert Wadlow (1918-1940). Po smrti, rodina odvezla jeho tělo a spálila, aby nebyl vystavován, případně sloužil jako vědecká kuriozita.

37343215_1936698563061567_4149374600519614464_n.jpg

AutoPed - první skútr (1915-1921)
Pod tajemnou značkou AutoPed, se skrývá první masově vyráběný skútr v historii. Výroba probíhala v USA, od roku 1915 do roku 1921. Poháněl jej motor o objemu 155 ccm, výkonu 1,5 koní a dosahoval rychlosti až 32 km/h. V podstatě se jednalo o velkou koloběžku, jelikož se na něj nedalo posadit, řídítka byla sklápěcí a motor poháněl přímo přední kolo. Tyto skůtry se těšily velké oblibě a můžeme je vidět u pošťáků v New Yorku, policistů, pilotů, ale i majetnějších lidí, jak v USA, tak i Evropě. příkladem může být britská sufražetka Florence 'Fay' Norman (1883-1964). Poněkud překvapivě je rádi využili i gangsteři k páchání svých zlotřilých zločinů

37616134_1940052622726161_7570129860656365568_n.jpg

Arthur Young a jeho dálkově ovládaný vrtulníček (1941)
Arthur Middleton Young (1905-1995) se v soukromí zabýval vývojem vrtulníků. Vzhledem ke svým možnostem vyráběl pouze zmenšené modely, na dálkové ovládání, na nichž zkoušel různé konfigurace trupu a podbně. Snímek jednoho z těchto pokusů, z roku 1941, pořídil Joseph Janney Steinmetz a můžete jej vidět v úvodu. Právě v roce 1941 prezentoval výsledky své dvanáctileté práce, vedení společnosti Bell Aircraft Company. Vedení souhlasilo se stavbou plnohodnotného prototypu a výsledkem byl první vrtulník certifikovaný pro civilní použití. Stalo se tak v březnu 1946 u stroje označeného jako Model 7 - později známý jako Bell 47, který můžete znát z filmu MASH

37381675_1940406672690756_7371993462989651968_n.png

Motorcycle Chariot Racing (30. léta)
Jedním z nejšílenějších sportů historie, byl bezpochyby závod vozů tažených motocykly. Tento podivný adrenalinový sport byl nesmírně populární ve 20. a 30. letech v Austrálii, Novém Zélandu, USA a některých částech Evropy. Dle zprávy z roku 1922 byl vůz vyroben ze sudu na víno, k němuž byly přidány automobilová kola. Není jisté kdo tuto kratochvíli vymyslel, ale byl jasně inspirován závody dvoukolových vozů se čtyřspřežím (nebo také tethrippon) známými ze starého Říma. Právě v tomto stylu byly vozy zdobeny a i vozataj byl oděn do římského šatu. Motocykly (až čtyři) byly řízeny pouze pomocí lan, připomínající kožené opratě. Závody probíhaly na ploše podobné tradičnímu Hippodromu. Zážitek pro diváky tak musel být skvělý. Pokud se divíte, proč se lidé tak zajímali právě o římské závody vozů, tak nutno podotknout, že jedním z nejúspěšnějších románů všech dob byl "Ben Hur" od amerického spisovatele Lewise Wallaceho a je zde část barvitě popisující právě závod vozů (tethrippon). Poprvé román vyšel koncem roku 1880 a celkem bylo prodáno zhruba 50 milionů výtisků. Román se dočkal řady adaptací, především čtyř filmových a jednoho divadelního dramatu. Nejslavnější z nich se stal velkofilm Ben Hur z roku 1959, který je nejúspěšnějším filmem v historii. Zkrátka tento sport se svezl na populární "Římské vlně" a byť se zdá, že již zcela zanikl, není tomu tak. Několik nadšenců tento sport propagují i v moderní době

Obrázek

Holčička která se stala inspirací pro slavnou knihu Alenka v říši divů (1858)
Autor Alenky v říši divů Lewis Carroll (1832-1898), začal fotografovat okolo roku 1855. O rok později se setkal s pětiletou Alicí Liddell (1852-1934), dcerou svých přátel, a vznikl mezi nimi silný vztah. Na snímku z roku 1858 je oblečená jako žebrající dítě. V této době fotografoval i další mladé dívky, čímž vyvolával otázky, zda jsou ona setkání vždy nevinná. Patrně se ale jednalo jen o fámy. Alice Liddellová byla čtvrtou z deseti dětí Henryho Liddella a jeho ženy jménem Lorina Hanna Reeve. Začátkem července 1862, vzal Carroll sestry Liddellovy na projížďku lodí po Temži. Během plavby se jej Alice otázala, zda by jim nevyprávěl pohádku. Pustil tedy uzdu fantazii a začal spontánně vyprávět příběh o Alence, která svým pádem do králičí nory objevuje bizarní svět v podzemí a zažívá neskutečná dobrodružství. Alici se pohádka tak moc líbila, že uprosila Carolla, aby pro ni pohádku zapsal. Na vánoce 1864 ji tedy daroval ilustrovaný rukopis nazvaný "Alenčina dobrodružství v podzemí." Zůstali nadále v kontaktu, ale osobně se setkávali už jen velmi zřídka. Dne 15. září 1880 se Alice, ve Westminsterském opatství šťastně provdala za smírčího soudce Reginalda Hargreavese. Ten zdědil obrovské jmění, a spokojeně žili na okázalém venkovském sídle v Cuffnells. Měli tři syny, Alan a Reginald "Rex" padli v první světové válce, přežil pouze Caryl. Po smrti jejího manžela, v roce 1926 byly náklady na provoz sídla tak vysoké, že byla nucená prodat originální rukopis Alenky v říši divů, který jí Caroll dříve daroval i s věnováním. Utržila za něj čtyřnásobek vyvolávací ceny - úžasných 15 400 Liber (což by dnes odpovídalo třem milionům Kč). V roce 1934 Alice Lidellová ve věku 82 let zemřela a urnu s jejím popelem můžete najít na hřbitově v Lyndhurstu, u kostela St Michael and All Angels.

Obrázek

Skoky koní z můstku do vody
S tímto netradičním nápadem přišel americký ostrostřelec William Frank "Doc" Carver (1851-1927). Roku 1881 se pod ním a jeho koněm zhroutil most přes řeku Platte v Nebrasce. Obratem si uvědomil, že by se mohlo jednat o zajímavou podívanou pro obecenstvo a začal cvičit potřebná zvířata. Kůň mohl skočit, až byl sám připraven. Musel být v klidu, nebylo dobré ho k čemukoliv nutit. Na slavném molu Steel Pier v Atlantic City koně skákali z výšky 18 m do bazénu hlubokého pouhé 3 m. Skákalo se rovněž v zábavním parku White City v Massachuetts nebo newyorském Hipodromu. V době soutěží skákali koně do vody čtyřikrát denně po sedm dní v týdnu a zdá se, že je to bavilo. Skoky probíhaly rovněž s jezdci na hřbetě, ale tato disciplína byla překvapivě nebezpečnou. Carverova snacha Snora, přišla při jednom ze skoků o zrak (poškozená sítnice), pokud jde o koně tak ti vždy vyvázli bez zranění. Skoky se konaly až do 30. let 20. století, s menší četností až do 70. let, kdy je zakázali ochránci zvířat. Sport tak zanikl, výjimkou jsou občasné show v Lake George v New Yorku, v tamním zábavním parku Magic Forest. Původně zde skákal kůň jménem Rex a později jej nahradil valach jménem Lightning. Dle manažerových slov skáče kůň zcela sám: žádný jezdec, žádné výstřely, žádné elektrické šoky a podobné triky. Kůň skáče dvakrát denně během dvouměsíční sezóny a zbytek roku má volno.

Obrázek

Konfederační kapitán Richardson ve svých jaguářích kalhotách (1861)
Kapitán Samuel J. Richardson (1830-1885) se již v 50. letech zasazoval o udržení jižanského způsobu života a jeho rozšíření do oblasti Střední a Jižní Ameriky. Koncem února 1861, vystoupil Texas z Unie a federální jednotky se z oblasti stáhly. Richardon se tedy připojil k Rangerům, kterým velel generál Walter Paye Lane. Již tehdy proslul svou odvahou, jaguářími kalhotami a zapáleným patriotismem. Byl jmenován kapitánem, a když se téhož roku, připojil Texas ke státům Konfederace, stal se velitelem roty F, u 2nd Texas Cavalry. Tedy jízdní jednotky ze svobodné republiky Texas, bojující na straně Konfederace. Na fotografii drží v rukou karabinu Merrill model II, dlouhou dýku zvanou "Arkansas Toothpick" a revolver Colt. Zajímavé je, že krom stylových kalhot, má z jaguáří kožešiny rovněž pouzdra na zbraně na opasku. Rozhodně ale nebyl jediným, stylově oblečeným Texasanem v této válce. Vestu vyrobenou z jaguáří kožešiny nosil rovněž Sam Houston (1793-1863), první a třetí prezident republiky Texas. Obecně se dá říct, že Texasané měli kožešiny v oblibě, jelikož příslušníci 8th Texas Cavalry měli kalhoty vyrobené z medvědí kožešiny a jeden měl dokonce oblečenou celou medvědí kůži.

Obrázek

Pyramida z ukořistěných přileb (1918)
Američané mají velice zvláštní zvyk, vršit na sebe věci. Ne jinak tomu bylo koncem první světové války. Tehdy před Grand Central Station na Park Avenue v New Yorku, vznikla Mohutná pyramida s 12 000 ukořistěnými německými přilbami. Byla součástí tématicky vyzdobené ulice zvané "Victory Way", kde mohli návštěvníci vidět rovněž další ukořistěnou techniku nepřítele. Jelikož ještě nebyl konec války, byla akce spojena s vybíráním příspěvků pro vojáky a patrně i upisování válečných půjček. Moto znělo "nechme chlapce dokončit jejich práci". Nutno podotknout, že mezi některými návštěvníky, vyvlávala tato monumentální pyramida spíše strach, než nadšení. Historie přileb typu Pickelhaube sahá až do roku 1842, kdy ji pruský král Fridrich Vilém IV. zavedl pro pruskou armádu. Vyráběny byly z kůže a zdobeny dekorativním kováním. V první světové válce přes ně vojáci nosili natažený potah, který je chránil před špínou. Nutno podotknout, že v roce 1918 se již jednalo o zastaralý kousek, jelikož již začátkem roku 1916, byly postupně nahrazovány novou ocelovou přilbou M16. Z amerického pohledu ale nepřítele lépe vystihovala tato barbarská pokrývka hlavy s hrotem.

Obrázek

"Ghoul of Gettysburg" (1863)
Jedná se o velice vzácný snímek muže, který okrádal zabité vojáky bezprostředně po bitvě u Gettysburgu, načež byl zatčen. Místní fotograf tento snímek vytiskl na pohlednice, které následně prodával jako upomínkový suvenýr. Jelikož se ale nejednalo o pěkný pohled, pohlednice se prodávaly jen velice bídně a ještě méně se zachovalo až do dnešních dnů. Otázkou zůstává, zda se jedná o opravdového pachatele zapovězeného přestupku, nebo aktivní fotograf, pro tento účel pouze najal nuzáka s odpudivým vzhledem. Dle jedné verze příběhu, se tento muž jmenuje Godfor a fotograf jej tituloval přídomkem "nejhorší muž od Gettysburgu". Dle federálního sčítání lidu v roce 1850, žil ve Philadelphia Ward 3 (Kensington), jistý muž jménem James Godfur, narozený v Anglii roku 1818.

Obrázek

Během druhé světové války, kdy ještě neexistovaly spolehlivé elektronické naváděcí systémy, přišli Američané s plánem postavit netradičně naváděnou bombu. Jednalo se doslova o klouzavou bombu pilotovanou holubem. Nápad se zrodil v hlavě uznávaného psychologa jménem Burrhus Frederic Skinner (1904-1990), který se zabýval programováním chování zvířat, speciálně holubů. Měl ověřeno, že se tito tvorové dají formou odměn motivovat k určitému chování a prováděli požadované úkoly. Ve špici bomby byly tři čočky přenášející obraz zvenčí na malou tabulku uvnitř komůrky s holubem. Skinner je vycvičil, aby zobali určité cíle, přičemž při dotyku docházelo ke korekci letu a směřování bomby na cíl. Zajímavé je, že v podstatě šlo o první dotykový displej na světě. Americká armáda sice nebyla zcela přesvědčena o funkčnosti systému, ale nakonec dostal na Project Pigeon částku 25 000 dolarů. Vývoj šel zdárně v před, byť si vynálezce oficiálně stěžoval, že projekt nebere nikdo vážně. V roce 1944 byl zastaven, ale po válce pokračoval pod označením Project Orcon až do roku 1953. Tehdy již ale existovala dostatečně moderní elektronika, díky čemuž byl nápad na holubem naváděnou bombu, zcela nepotřebný. Až uvidíte na náměstí létat tlusté holuby, vzpomeňte si, že jejich předkové mohli bojovat proti nacistům.

Obrázek

Zajímá vás, jak vypadá minaret, pokud jej zasáhne dělo z britské bitevní lodě HMS Queen Elizabeth. Tak teď už to víte. Minaret patří k mešitě Şehzâde Süleyman Paşa Mosque v Bolayır a k zásahu došlo dne 29 března 1915, při boji o Gallipoli. Queen Elizabeth byla tehdy jedinou moderní bitevní lodí, která se výpravy účastnila a plnila zde funkci vlajkové lodi. Vstoupila do služby prvního prosince 1914 a nesla osm děl Mk I ráže 381 mm, usazených po páru v otočných věžích a dvanáct kasematových děl Mk XII ráže 152 mm. Sešrotována byla až roku 1948. Pokud jde o minaret, tak ten byl opraven a stojí na svém místě dodnes.

Obrázek

Robert McGee byl jako dítě sklapován Siouxským náčelníkem (1890)
Roku 1864 putoval s rodinou na Západ po Santa Ro Trail. Cestou jeho rodiče zemřeli a ve svých třinácti letech pokračoval dál, spolu se zbytkem karavany do Nového Mexika. Někde na Západě Kansasu, je přepadli válečníci kmene Brulé (později přiřazeni k Siouxům), vedení náčelníkem Little Turtle. Rychle pobili ozbrojené muže a kdo přežil byl umučen. Robert McGee musel celé představení sledovat a pak jej předvedli před náčelníka. Ten rozhodl, že chlapce zabije sám. Střelil jej do zad pistolí a dvěma šípy. Pak na něj klekl a počal jej skalpovat. Začal hned za ušima a odřízl celkem 64 čtverečních centimetrů jeho kůže. Když skončil, válečníci ještě chlapce pobodali noži a oštěpy. Když se ke karavaně dostali federální vojáci, našli mezi mrtvými těly dva živé chlapce. Jeden zemřel krátce po převozu do Fort Larned. Robert McGee přežil a v roce 1890 popsal tisku svůj příběh. V této době byla pořízena i tato slavná fotografie.

Obrázek

Život na ulici v Oslu (1893-1897)
Pokud chceme vidět, jaký byl skutečný život v Oslu v 90. letech 19. století, skvěle nám poslouží tyto snímky z tajného fotoaparátu. Vytvořil je v 1893 až 1897, norský průkopník fotografie, devatenáctiletý Carl Størmer (1874-1957), celým jménem Fredrik Carl Mülertz Størmer. Právě v těchto letech studoval matematiku na tamní univerzitě - Kongelige Frederiks Universitet. Fotoaparát na šest snímků, měl ukrytý ve vestě, nepoutal tak pozornost nic netušící oběti. Povětšinou fotografoval tak, že se s člověkem pozdravil, případně dal do řeči a během této chvíle "nastřílel" všech šest snímků. Celkem vytvořil zhruba 500 fotografií, které krásně ukazují život na ulici menšího města, koncem 19. století. Carl Størmer se stal významným norským matematikem a astrofyzikem. Mnoho let pracoval na univerzitě v Oslu jako profesor matematiky a je po něm pojmenovaný kráter na Měsíci.

Obrázek

Železniční nehoda na nádraží Montparnasse (1895)
V úterý 22. října roku 1895 došlo na pařížském nádraží Gare Montparnasse k nevšední nehodě. Vlak železniční společnosti Chemins de fer de l'Ouest přijíždějící z Granville nezastavil na plánovaném místě na, ale pokračoval v jízdě. Strojvedoucí vlaku Guillaume-Marie Pellerin, se rozhodl použít záchrannou brzdu značky Westinghouse, která však byla odpojená. Náhradní brzdy byly použity na poslední chvíli a příliš pozdě, než aby zastavily rychle jedoucí vlak. Pellerin společně s topičem seskočili z lokomotivy. Přesně v 16:00 parní lokomotiva prorazila skleněné okno stanice a půlmetrovou zeď terasy. Spadla na tramvajovou zastávku o deset metrů níže na Place de Rennes. Zůstala šikmo opřená o zeď jako žebřík. Jen těsně minula právě projíždějící tramvaj. Dvanáct vagónů se 131 cestujícími zůstalo nevykolejených nahoře ve stanici. Mezi cestujícími a posádkou vlaku bylo pět vážně zraněných osob. Dva cestující, jeden topič a dva zaměstnanci železnice. Venku na ulici zemřela prodavačka novin Marie-Augustine Aguilardová, kterou zasáhl kus zdiva. Na ulici byla zraněna ještě jedna žena. Lokomotiva zůstala téměř neporušená. Zůstala z nádražní budovy viset čtyři dny než se technikům podařilo ji vyprostit. Tato akce způsobila obrovský příliv zvědavých lidí. Záběr lokomotivy měla možnost pořídit celá řada fotografů.

Obrázek

Muži pózují vedle lodních šroubů Titaniku (1911)
Titanik měl celkem tři lodní šrouby, prostřední o hmotnosti 22 tun se čtyřmi listy, krajní o hmotnosti 38 tun se třemi listy. Se stavbou bylo započato 31. března 1909, trup byl na vodu spuštěn 31. května 1911 ve 12:13. Další práce na dokončení trvaly téměř další rok a byly dokončeny 31. března 1912, kdy následovala zkušební plavba

Obrázek

Leyat byla francouzská automobilka, založená roku 1919, na Quai de Grenelle v Paříži. Letecký a automobilový konstruktér Marcel Leyat (1885-1986) roku 1914 zkonstruoval vůz Hélica poháněný tažnou dřevěnou vrtulí. Karosérie proudnicového tvaru byla vyrobena z překližky, automobil vážil pouhých 250 kg, poháněn dvouválcovým motorem Scorpion o síle 5,9 kW a dosahoval na svou dobu mimořádných rychlostí, spotřeba činila šest litrů na 100 km. Přední pár kol byl pevný a opatřený brzdami, zatáčelo se pomocí zadních kol. Vůz byl dvoumístný, vpředu seděl řidič a za ním pasažér. Leyat svému vozu říkal "letadlo bez křídel" a po první světové válce jej nabízel převážně závodníkům, později vyvinul i zastřešené modely. Továrně se však podařilo prodat pouze okolo třiceti automobilů a v roce 1925 ukončila činnost. V roce 1927 vyvinul Leyat ještě jeden prototyp, který dosáhl na trati v Montlhéry rychlosti 171 km/h. Jedno dochované vozidlo je v současnosti vystaveno v Musée des arts et métiers v Paříži.

Obrázek

Carl Akeley pózuje s levhartem, kterého zabil holýma rukama (1896)
Levhart skvrnitý (Panthera pardus) váží obvykle 17 až 90 kilogramů, tělo od hlavy po konec ocasu měří 140-240 cm, z toho na ocas připadá 50-100 cm a výška v kohoutku bývá v rozmezí 45–82 cm. Carl Ethan Akeley (1864-1926) byl významný biolog, sochař a především preparátor zvířat (taxidermista). Zvířata osobně lovil, preparoval, je považován za průkopníka v tomto oboru. Proslavil se svými příspěvky pro americká muzea, především American Museum of Natural History v New Yorku a chicagského Field Museum. Byť zvířata lovil, velice se zasazoval o jejich ochranu a seznamoval veřejnost s jejich životním prostředím. Měl rovněž velice zajímavou ženu jménem Delia Julia Akeley (1875–1970), rozená Denning. Ta se svým mužem podnikla několik loveckých expedic do Afriky. Později se ale rozvedla a zaměřila se na etnografii. Strávila několik měsíců mezi světu neznámými Pygmeji. Stala se jedním z prvních bělochů, kteří prozkoumali poušť mezi Keňou a Etiopií. Na kánoi sjela řeku Tana v Keni.

Obrázek
Naposledy upravil(a) Rase dne 20/9/2022, 17:18, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry.
A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je HIMARS!
Kabinet Kuriozit https://www.kabinetkuriozit.eu/
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 9731
Registrován: 11/2/2010, 17:02
Bydliště: Prostějov

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Rase »

Historie nošení ponožek v sandálech
Byť dnes chápeme nošení ponožek v sandálech jako módní fopá, nosily se ale takto velkou část historie. Objevují se již ve starověkém Egyptě, kde byly nošeny v sandálech podobných žabkám. Tehdejší ponožky byly vyráběné z výrazně barevné vlny. Jejich střih se vyznačuje oddělením palce od ostatních prstů. Ponožky v sandálech se později rozšířily díky Římské armádě, jejich legionáři je nosili v chladných oblastech. Dostaly se tak až do Británie. Dochovaly se dokonce tabulkové dopisy, v nichž legionáři žádali rodinu o zaslání teplých vlněných ponožek. Ještě ve 20. letech minulého století bylo nošení ponožek v sandálech poměrně běžné, sandály sloužily jako lehká turistická obuv, do které mohla být vkládána tenká ponožka, aby byla kůže ochráněna před škrábanci a prachem. Změna nastala postupně v souvislosti se založením Hitlerjugend v Německu roku 1926, kde byla tvrdě požadována pevná obuv. Nošení sandálů se stalo sociálně diskriminujícím znakem a v dobové propagandě byly sandály s ponožkami označovány za "sionistickou" obuv. Předválečné zvyklosti nosit sandály s ponožkami samozřejmě přinesl těžkou ránu nárůst německého vlivu v Evropě na začátku druhé světové války. Nepřípustnost ponožek v sandálech tak zůstala pevně uchycena v podvědomí světové módy. Zajímavé tedy je, že obliba Čechů ohledně nošení ponožek v sandálech, tak můžeme označit za odboj vůči nacismu .) Smutné je, že šest evropských států (Chorvatsko, Itálie, Řecko, Bulharsko, Francie a Španělsko) zakázalo na svém území kombinaci otevřené obuvi a ponožek. Co se nepodařilo nacistům se nepodaří ani tamním úřadům. Na světě není dostatečný trest, aby zabránil českým turistům nosit ponožky v sandálech.

278738711_983025225684040_7175637443766266154_n.jpg

Slavný český komik Felix Holzmann (1921-2002) je velice známý díky scénkám, v nichž vystupoval s výraznými kulatými brýlemi a slaměným kloboukem. Vytvořil typ natvrdlého chlapíka, kterému všechno dochází nezvykle dlouho, se zvláštním tázavým zpěvavým protahováním koncovek. Až po jeho smrti se česká veřejnost dozvěděla od jeho přátel, že během druhé světové války sloužil v německé armádě. Felix prožil dětství v Litoměřicích a po zabrání Sudet se stal říšským občanem, platila pro něj tedy branná povinnost. Všechny informace jsou pouze kusé, prý sloužil u námořního dělostřelectva v Dánsku a Švédsku, po válce strávil rok v sovětském zajetí. Felixi Holzmannovi se později velice dařilo rovněž v německy mluvícím prostředí. Důkazem je úspěšné vystupování v estrádě Ein Kessel Buntes a porevoluční turné s Karlem Gottem, který mu během koncertů byl partnerem v humorných scénkách. V soukromí se jednalo o přemýšlivého a vážného člověka, kterého bavil film, zabýval se východní filozofií a duchovními naukami.

45612438_275609169758986_9172422781147545600_n.png
45612438_275609169758986_9172422781147545600_n.png (232.81 KiB) Zobrazeno 52 x

Blade Runner od Ridleyho Scotta vychází z románové předlohy Philipa K. Dicka, dodnes ale ohromuje vizuálním stylem, na němž později stavělo cyberpunkové hnutí nebo desítky akčních sci-fi anime minimálně po následující dvě dekády. Uhrančivou vizuální stránku filmu má z velké části na svědomí osobnost, která sama sebe velice případně označuje hrdým titulem "vizuální futurista". Syd Mead skutečně udělal pro současnou futuristickou vizualitu nemálo. Temné, opršelé neon-noirové velkoměsto, ve kterém se Blade Runner odehrává, bylo podle Meada inspirované reálnými velkoměsty jako New York nebo Chicago. Vedle designu reálných technologií pro firmy jako Sony nebo Honda je ale Mead především autorem desítek obrazů. Na jeho malbách sice figurují futuristické stroje nebo stavby, ale Mead se do nich vždycky snaží vložit nějaký náznak příběhu či rozvinutou situaci, což z nich dělá plnohodnotné „scifistické“ pohledy do možných budoucností lidstva. Na osobitosti jim navíc dodává nejen čistá linka, pečlivá práce s perspektivou a nápadité využívání světelnosti, ale i fakt, že Mead používá techniku kvaše, která ho odlišuje od spousty současných digitálně barvených sci-fi artů.

45347539_275211273132109_7268434959600189440_n.jpg

Zbroje - Adolph Menzel (1866)
Adolf von Menzel (1815-1905) byl německý malíř poloviny 19. století. Tvořil především olejomalby, ale věnoval se také kresbám a portrétům v ingresovském stylu. Byl též autorem četných litografií, které zachycují německou aristokratickou společnost a rysy gründerské doby. Narodil se ve Vratislavi v roce 1815 a roku 1830 odešel do Berlína, kde studoval litografické techniky, které využíval při zobrazování historických momentů i tajemných koncertních sálů. Na obou Světových výstavách v roce 1855 a 1867 v Paříži měl možnost poznat realismus Gustava Courbeta a Jeana-Françoise Milleta. Tyto vlivy jeho dílu dodaly větší uvolněnost a malířskou svěžest, takže se osvobodil od závislosti na kreslířské akademické rutině a popisného realismu. V prusko-francouzské válce roku 1870 působil jako válečný malíř a za svou práci byl oceněn pruským řádem Pour le mérite. Zemřel v Berlíně roku 1905.

43773332_268276683825568_2749990245922504704_n.jpg

Mihule jako podivná kulinářská delikatesa chudiny i králů
jednou z nejpodivnějších kulinářských delikates, byly bezpochyby dušené mihule. Mihule jsou kruhoústí rybovití obratlovci úhořovitého těla. Průměr jejich ústního otvoru přesahuje průměr zbytku těla, je ozubený a přísavkovitý, má tvar nálevky. Většina mořských druhů se zavrtává do těla jiných ryb a saje jejich krev. oproti tomu larvy Mihule potoční (Lampetra planeri) se živí detritem a organickými usazeninami v písčitých náplavech, které obývá. Během vývoje v dospělce zakrňuje trávicí trakt, a proto dospělec potravu nepřijímá.
Ve středověku nechyběly na tabulích králů i těch nejchudších. Mihule vstoupily do evropských dějin hned dvakrát. Přejedl se jimi a zemřel roku 1135, anglický král Jindřich I., aniž by po sobě zanechal legitimního mužského potomka. Stejným způsobem zemřel roku 1153 Eustach z Boulogne, syn krále Štěpána, který uchvátil Jindřichově dceři Matyldě anglickou korunu, o niž se pak sváděly celé toto období vyčerpávající boje, jež ukončila až Eustachova smrt; anglickým králem se pak stal Matyldin syn Jindřich II.
Jejich lov je v ČR zakázaný a mihule patří mezi chráněné druhy. Dnes je najdete hlavně v luxusních restauracích, v Pobaltí ji lovil a ochutnával i britský šéfkuchař Heston Blumenthal. V Akvitánii se vaří jako guláš v omáčce z krve mihule a červeného vína, spolu s dušeným pórkem. Ve Španělsku ji nakládají do speciálního láku jako jakýsi zavináč. Pokud si je ale chcete připravit jako naši předkové, tak zde je recept:
Mihule mořská. Živá se polije krétským vínem, ve kterém se utopí. Pro úsporu lze použít i obyčejné víno. Pak se zařízne a do vína se zachytí krev. Nakrájí se na kusy a uvaří se ve vodě. Do směsi vína a krve se přidá skořice, hřebíček, zázvor, malé hrozinky, mandle a celý pepř. Vše se svaří. Vařená ryba se vloží do omáčky a ještě jednou se povaří. Může se nechat týden uležet. Takto připravena přichází mihule mořská na stůl velmožů.
Mihule říční. Čerstvá se uvaří ve slané vodě. Připravuje se s omáčkou z vína, cukru, skořice, malých hrozinek, hřebíčku a zázvoru. Pro barvu se přidává třešňová šťáva a k tomu několik kuliček pepře nebo škrob se šafránem. Uzená mihule říční se uvaří ve vodě a opeče na rožni.
Mihule potoční je méně chutná než mřenka. Vaří se ve slané vodě nebo se peče na másle.

Obrázek
Naposledy upravil(a) Rase dne 20/9/2022, 17:21, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry.
A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je HIMARS!
Kabinet Kuriozit https://www.kabinetkuriozit.eu/
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 9731
Registrován: 11/2/2010, 17:02
Bydliště: Prostějov

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Rase »

Joseph Byron si fotí selfie (1909)
Z roku 1909 se dochovala první fotografie, na které je vidět pro selfie dnes tolik typická natažená ruka - dotyčný tedy drží fotoaparát namířený na sebe. Pořídil ji Joseph Byron (1847-1923), rodilý angličan, který působil v New Yorku a pracoval pro New York Times. V roce 1892 si založil na Manhattanu fotografickou společnost Byron Company, v níž působil rovněž jeho syn Percy Claude Byron (1878-1959). O jedenáct let později se Joseph Byron znovu v podobném duchu vyfotil se skupinou přátel (taktéž fotografů) - na snímku je patrné, že tentokrát drží fotoaparát hned dva lidé. Možnost nosit fotoaparáty relativně jednoduše v ruce byl právě jeden z klíčových momentů, které tento typ fotografie dále usnadnil. Spojuje se zejména s představením modelu Kodak Brownie v roce 1900.

46520610_2127190334012388_5165345128658763776_n.png

Moc povedená fotomontáž z roku 1901, nazvaná "Dobytí nebe" (À la conquête de l'air) a kde se Ferdinand Zecca stylizoval do role leteckého průkopníka.
Ferdinand Zecca (1864-1947) byl francouzský průkopník filmu, herec, režisér, scenárista a producent. Ve svých prvních filmech nalézá inspiraci u svého největšího konkurenta Georgese Mélièse. Ačkoli při natáčení využívá postupů, které jsou typické pro filmy jeho francouzského konkurenta, je i ve své rané tvorbě silně ovlivněn britskou brightonskou školou a využívá rovněž exteriérů. Byť jeho trikové komedie nedosáhly takového úspěchu jako ty Mélièsovy, podařilo se mu prosadit v žánru tzv. "realistických dramat". S jeho jménem je spojeno dominantní postavení francouzské filmové společnosti Pathé na počátku 20. století a přechod od řemeslné výroby k masové průmyslové produkci filmů.

46091099_2115227301875358_7590979667725647872_n.png

Pohled do tváře šílenství, britský voják v bitvě u Flers–Courcelette na Sommě (1916)
Bitva u Flers–Courcelette trvala sedm dní od 15. září 1916, byla třetím a posledním hlavním útokem vedeným vojáky Britské armády během bitvy na Sommě. Původně se jednalo jen o vedlejší útok, ofensivy, která probíhala během léta a podzimu roku 1916. Hlavním cílem bylo pomocí masivní dělostřelecké palby a pěchotních útoků prorazit německé obranné linie.Oslabené místo pak mělo využít jezdectvo a pokračovat v postupu. Poprvé zde byly nasazeny tanky a jen na tomto úseku fronty ztratili Britové 29 376 vojáků. Za celou bitvu na Sommě to bylo 456 000 vojáků - a to jen na britské straně. Pokud se podíváme do tváře vojáka na fotografii, vidíme čiré šílenství. Pohledy upřené do nikam, strnulé úsměvy, třes, záchvaty, noční můry, hysterický smích, právě tak se projevovala post-traumatická stresová porucha, známá též jako "Shell shock" - šok z výbuchu dělostřeleckého granátu. Jednalo se o nový fenomén způsobený masivním nasazením dělostřelectva, kdy během několikadenního ostřelování zákopů, neměli vojáci kam uniknout. Byť byli často ukryti v betonových bunkrech, lidská mysl není připravena na takovou míru stresu a jednoduše se zhroutí. Původně se věřilo, že je projevem slabosti a postižení vojáci byli v některých případech popraveni. Později ale i Britové konstatovali, že se jedná o závažné onemocnění a je nutno jej řešit. Hodně pomohlo zdůvodnění, že nejde o psychickou poruchu, ale fyzické zranění (uvnitř mozku). Byť jde o mylnou diagnózu, podařilo se tím nejvyšší velení přesvědčit ke změně názoru. Pro postižené vojáky tak byla zřízena speciální sanatoria, kde se zkoušely nejrůznější metody léčby, například i pomocí hypnózy. Dle odhadů, utrpělo během války "shell shock" na 80 000 vojáků a to jen na britské straně.

46451166_2118112161586872_8219051890973868032_n.jpg

Největší silák 18.století, Thomas Topham zvedá sudy vážící 833,5 kg (1741)
Thomas Topham (1710-1749) byl původně tesař, který si později otevřel v Londýně hospodu U Rudého lva a začal hostům předvádět různé silácké kousky. Během prvního veřejného vystoupení v roce 1733 udrží koně, který se snaží táhnout ze všech sil. Prostředníkem láme troubele malých dýmek zapřené o ukazovák a prsteník, úderem o předloktí ohýbá pohrabáče do pravého úhlu. Když si promne ruce popelem, aby mu to neklouzalo, dokáže v roce 1737 srolovat tříkilovou cínovou mísu jako palačinku. Velmi slavný výkon předvedl 28. května roku 1741, kdy se před očima admirála Edwarda Vernona (1684–1757) a početného publika vyhoupne na malé lešení, přehodí přes záda speciální postroj a zvedne tří spojené sudy vážící 833,5 kg kilogramů. Kromě siláckých kousků diváky baví zpěvem písně Mad Tom, nelidsky hlubokým hlasem. Silácké kousky představuje na cestách spolu s Dr. John T. Desaguliersem, který zajišťuje propagaci. Vydělá hodně peněz a získá si slávu publika, leč 10. srpna roku 1749 zjišťujě, že mu je manželka nevěrná. V návalu vzteku svou ženu probodne a následně i sebe. Thomas Topham umírá po třech dnech, jeho žena zranění přežije a dědí celý majetek.

46479758_2123369141061174_1634028042999300096_n.png

Alexander Zass odnáší na ramenou koně (30. léta)
Alexander Zass (1888-1962) byl známým silákem, zápasníkem a cvičitelem zvířat. Pocházel z Vilniusu, který byl tehdy součástí Ruského impéria. Je znám rovněž pod přezdívkou "Amazing Samson", "Iron Samson" nebo jen Samson. Za první světové války bojoval v ruské armádě v Haliči. Čtyřikrát byl zajat, ale pokaždé unikl. Již tehdy byl znám pro velkou sílu, kdy dokázal ohýbat železné pruty a podobně. Minimálně jednou tuto schopnost využil při útěku, kdy údajně ohnul mříže a roztrhl řetěz. Po válce se Zass přihlásil do cirkusu a procestoval svět. Tvrdilo se o něm, že je sovětským špionem a účinkování v cirkuse je pouze zástěrkou, ale šlo patrně jen o pomluvy. Pokud jde o nošení koně, tak se mělo jednat o tématickou ukázku z války, kdy Zass jako kavalerista odnáší svého zraněného koně. Při jiných ukázkách nosil dva lvy, klavír i s hráčem a tanečnicí, chytání ženy vypálené z kanónu a mnoho dalších. Jeho žena Blanche zemřela roku 1928 a od padesátých let až do své smrti žil v Hockley v Essexu, spolu s dalšími bývalými cirkusáky. V ruském Orenburgu mu byla postavena socha.

Obrázek

Kostra zdeformovaná křivicí (1879)
Známá též jako rachitida (rachitis) je onemocnění dětí, vyvolané nedostatkem vitaminu D. Bývá způsobena výživou chudou na tento vitamin, ale také nedostatkem slunečního záření. Choroba se projevuje těžkou poruchou tvorby kostí, ty měknou a převažuje chrupavčitá hmota - více jak dvojnásobně. Kostní změny mají za následek, že dochází k poruchám ve tvaru kostí. U kojence měknou kosti lebeční, zvláště týlní. Zuby rostou nepravidelně a jsou na kousacích plochách zoubkované, tvrdé patro je vysoko klenuté. Na žebrech je přechod části chrupavčité v kostní značně ztluštělý a tvoří tzv. rachitický růženec. I na ostatních kostech jsou hranice chrupavky a kosti zduřelé, kosti dolních končetin se ohýbají, dítě přestává chodit. Také obratle se hroutí a tím vznikají různé zkřiveniny páteře. Léčení vyvinuté rachitis spočívá v podávání velkých dávek vitaminu D ve formě rybího tuku nebo různých léčebných přípravků a ve vystavování těla ultrafialovým paprskům slunečním nebo umělým (horské slunce). Je rovněž nutné zamezit podávání kravského mléka kojencům, jelikož obsahuje větší množství vápenatých a fosforečných solí. Ty zvyšují spotřebu vitaminu D a urychlují tak vývin křivice.

Obrázek

Skupina trestanců odpočívá u cesty
Snímky vytvořil americký cestovatel George Kennan (1845-1924) při své cestě po Rusku. Od roku 1864 byl zaměstnán společností Russian–American Telegraph Company a měl za úkol prozkoumat trasu pro plánovanou pozemní telegrafní linku přes Sibiř a Beringský průliv. Na Kamčatce tak prožil dva roky. V roce 1870 procestoval Dagestán a severní Kavkaz. V květnu 1885 se vrátil do Ruska a tentokrát putoval přes Sibiř z Evropy. Cesta byla oficiálně schválena samotným Carem. Cestou na Sibiři se setkal s významnými politickými vyhnanci, načež změnil názor na carský režim v zemi. Po svém návratu do Spojených států v srpnu 1886 se stal horlivým kritikem ruské autokracie. Později byl válečným korespondentem. Rusku se věnoval prakticky celou kariéru a byl velkým kritikem bolševické vlády, kterou kritizoval pro neschopnost vládnout takto velké zemi. Dle Kenanna dokázali pouze svrhnout cara, ale postrádají znalosti, zkušenosti a vzdělání, potřebné k řízení státu. Rovněž kritizoval prezidenta Wilsona, že je příliš nesmělý v zasahování proti bolševismu. Kennan zemřel 10. května 1924 a je pohřben na hřbitově v Boxwood, Medina, okres Orleans v New Yorku.

Obrázek

Maurice Tillet laškuje s modelkou Dorian Leighovou (1940)
Maurice Tillet (1903-1955) se narodil v horách na Uralu francouzským rodičům. Jeho matka byla učitelka a otec železniční inženýr. Otec bohužel zemřel velmi brzy, malý Maurice s matkou opustili Rusko v roce 1917 a přestěhovali se do Remeše. Jako dítě byl velice pěkný ale ve dvaceti letech mu byla diagnostikována akromegalie, jenž změnila celé jeho tělo. Hlava získala rysy typické pro toto onemocnění, což vedlo k mnoha posměškům a zabránilo mu věnovat se vysněnému studiu práva. Pět let sloužil u námořnictva. Ač obrem, byl velice inteligentní, ovládal 14 jazyků, psal básně a doufal, že se jednou bude věnovat obchodu. V únoru 1937 se setkal v Singapuru s litevským zápasníkem Karlem Pojellem (Karolis Požėla), který jej přesvědčil k zahájení zápasnické kariéry. Odcestovali do Paříže, kde se účastnili různých exhibicí ve Francii i Anglii. Druhá světová válka jej přinutila v roce 1939 odcestovat do USA. Zde se živil jako profesionální zápasník, přezdívaný "šílený obr ringu" či "francouzský anděl". Největší úspěch a slávu mu přineslo vítězství nad Stevem "Rozbíječem" Caseym, mistrem "Americké wrestlingové asociace", v srpnu roku 1944. Ač byl slavný, žil samotářským životem a skutečných přátel měl velmi málo. Maurice Tillett zemřel v roce 1955 na srdeční chorobu. Na smrtelném loži dal souhlas k tomu, aby byly po jeho smrti zhotoveny tři posmrtné masky. Jeho tvář se o 50 let později stala inspirací pro tvůrce filmu Shrek.

Obrázek

Fotografie z Egypta (1870-1890)
Snímky vytvořili fotografové, bratři Georgios a Konstantinos Zangaki, původem z řeckého ostrova Milos, který leží v Egejském moři severně od Kréty. Díky jejich práci máje jedinečnou příležitost podívat se život v Egyptě v časech pozdně Viktoriánské éry.

Obrázek

Proslulý silák a československý Němec s pseudonymem Milo Barus. Zvítězil ve vůbec první světové soutěži o nejsilnějšího muže světa, konané v Paříži roku 1930. Byť svou vlast proslavil za hranicemi, byl zcela vysunut z prvorepublikových dějin a dnes je v Čechách prakticky zapomenut.
Vlastním jménem Emil Bahr (1906-1977), pocházel ze Staré Červené Vody na Jesenicku, rodiny zaměstnance železnic. Brzy se ale i s rodiči přestěhoval do Vidnavy a začal se učit mlynářem. Již v osmnácti letech zápasil v ringu a předváděl silácké kousky. V roce 1926 byl odveden do armády a sloužil na východním Slovensku. Po dvou letech se vrátil do civilu a začal působit pod pseudonymem Milo Barus. Spolu s dalšími siláky vystupoval v Evropě i v zámoří. V roce 1930 dostal pozvánku k soutěži o nejsilnějšího muže světa. V Paříži zastupoval Československo a během tří dnů porazil 42 soutěžících ze 16 zemí. Titul pak ještě pětkrát za sebou obhájil, naposledy v roce 1935 v New Yorku. V Buenos Aires předvedl poprvé jeden ze svých nejslavnějších kousků, když vzal na svá záda koně a vystoupal s ním na vrchol sedmimetrového žebříku. Dalším oblíbeným číslem Mila Baruse bylo číslo, při němž visící hlavou dolů udržel v zubech na řetězu desku s klavírem a pěti hudebníky. V jiném zdokumentovaném čísle dokázal nadzvednout tramvaj z kolejí. Roku 1935 přišel při vystoupení v New Yorku o všechny přední zuby a utržil další zranění. Osm týdnů strávil v nemocnici, načež se vrátil do Evropy. Při vystoupení na olympiádě v Německu v roce 1936, byl zatčen nacisty a odsouzen za vlastizradu na pět let do vězení. Přitom se jednalo o světoznámého československého občana (!) Není zcela jisté, čím si nacisty pohněval, ale některé zdroje uvádějí, že byl členem v německé organizaci "Revoluční socialisté", která údajně aktivně bojovala proti Henleinově Sudetoněmecké straně. Jisté je, že byl výrazně levicově zaměřeným antifašistou. Milo Barus byl odsouzen lidovým soudem pod vedením dr. Springemanna a trest si odpykal ve čtyřech věznicích. V roce 1941 byl propuštěn a vrátil se do Vidnavy, kde žil pod policejním dohledem. Pracoval jako brusič kamene a oženil se s vdovou, čímž vyženil dvě děti. Na konci války získal funkci v polovojenské správě města a pomáhal s identifikací nacistů. Byť jako antifašista nebyl odsunut z Československa, vzhledem k protiněmeckým náladám v zemi, rozhodl se připojit k poslednímu transportu do Německa. Kvůli neshodám s ostatními vyhnanci v Bavorsku, roku 1952 uprchl do NDR. Po krátkém zatčení a věznění se stal i zde celebritou a dál vystupoval. V sedmdesáti letech požádal úřady o povolení k návratu do Bavorska. Bylo mu vyhověno a poslední rok života strávil v bavorském Altöttingu.

Obrázek

Neuvěřitelný příběh Anne Hodges, ženy, která přežila zásah meteoritem (1954)
Pravděpodobnost, že na vás spadne meteorit je 1:1600000. Do menšího čísla se vlezla Američanka Ann Elizabeth Hodges (1923-1972). Koncem roku 1954, si zrovna užívala odpolední siestu u sebe doma v Alabamě, když meteorit o velikosti fotbalového míče proletěl stropem, zlikvidoval rádio a přistál na ženině boku. Vyvázla jen s modřinou, ale událost vyvolala velké pozdvižení. Státní geolog potvrdil, že se jedná o meteorit a rovněž armáda potvrdila, že se jedná o vesmírné těleso. Do domu manželů Hodgesových se začali tlačit sousedé, aby se podívali na zhmožděnou Ann. Její muž Eugene musel lidi vystrnadit a Ann byla pro jistotu převezena do nemocnice. Právě zde byla vytvořena ikonická fotografie, na níž Moody Jacobs ukazuje ženinu modřinu. Manželé o dva roky později věnovali meteorit do místního muzea, kde je dodnes vystaven a nese Annino jméno. V roce 1964, Anna nevydržela zájem veřejnosti a nervově se zhroutila, načež se s manželem od sebe odloučili. V roce 1972 zemřela na selhání ledvin. Jediný, komu meteorit přinesl štěstí, byl farmář Julius K. McKinney, který žil u Hodgesových. Druhého dne objevil uprostřed polňačky druhý kousek meteoritu, který zasahl Ann. Svůj nález prodal Smithsonově institutu a za získané peníze si mohl pořídit vlastní malou farmu a ojetý automobil.

Obrázek

Největší a nejtěžší kůň na světě
Brabantský hřebec Brooklyn "Brookie" Supreme (1928-1948) se narodil na farmě v Minneapolis , Minnesota u Earla Browna. Jedním z jeho předků byl další známý kůň, Farceur 7332. Brookie vážil úctyhodných 1 451 kg, jeho obvod hrudi činil 259 cm, výška hřbetu 198 cm a výrobu jedné podkovy byl potřeba kus železa dlouhý 76 cm. Obrovský hřebec se stal celebritou na mnoha státních veletrzích. Velkou část života prožil Brookie u Charlese Granta Gooda z Ogdenu v Iowě, který spolu s Ralphem M. Foglemanem koníka vozili po USA a vybírali od zvědavců 10 centů za možnost podívat se na největšího koně.

Obrázek

Mechanická navigace Iter Avto (1930)
První automobilová navigace je starší, než byste možná čekali. Iter Avto naváděla řidiče podle svitku mapy, která se převíjela ve směru jízdy. Navigace byla spojená s tachometrem, a rychlost převíjení mapy tak přesně odpovídala rychlosti vozidla. Řidič tak mohl na přístroji sledovat různé odbočky, ale také měl alespoň minimální přehled o podobě trati před sebou. Výrazným problémem bylo, že pokud řidič zabloudil, musel hledat výchozí bod, který by odpovídal původní trase a mapu přetočit na správné místo. Na svou dobu šlo o originální nápad, leč se nikdy nedostal do výroby.

Obrázek

Raritní snímek vršku Sochy Svobody, z její louče (30. léta)
Socha Svobody (Statue of Liberty) je vysoká 46 metrů, spolu s 47 m podstavcem je tedy vrchol pochodně ve výšce 93 m nad zemí. Socha váží 205 t, v obvodu má 10,6 m, ústa mají šířku 91 cm. Pravá paže, držící pochodeň, je dlouhá 12,8 m; jen ukazováček je dlouhý 2,4 m. Výhled se návštěvníkům naskýtá z jejího podstavce, nebo lze vystoupat schodištěm až na čelenku sochy. V letech 2001 až 2009 byl výhled uzavřen jako reakce na teroristické útoky. Nyní je nutná zdlouhavá registrace několik měsíců předem. Druhá větev schodů vede až k pochodni, která je ale pro veřejnost nepřístupná od roku 1916. Konkrétně po té, co 30. července 1916 došlo k explozi na malém ostrově Black Tom, sousedícím s Liberty Island, k obrovské explozi. Při explozi 2 000 tun munice, zemřeli 4 lidé. Otřes cítili i obyvatelé Filadelfie a úlomky kovu poškodily Sochu svobody. Jednalo se o akci německých agentů a incident na ostrově Black Tom byl mimo jiné jedním z důvodů, proč Američané schválili v roce 1917 zákon o špionáži.

Obrázek

Pokud si myslíte že jste drsní, tak prezident Theodore Roosevelt se plavil po řece na losovi. Nebo ne? (1912)
Theodore Roosevelt (1858-1919) byl 26. prezident Spojených států amerických, který nejvíce proslul svojí energickou povahou a šíří zájmů. Byl úspěšný jako přírodovědec, cestovatel, lovec, spisovatel a voják, avšak největší proslulosti se mu dostalo jako politikovi. Do úřadu vstoupil ve svých 42 letech poté, co byl zavražděn prezident William McKinley. Jeho tvář byla vytesána do památníku Mount Rushmore. Pojmenován je po něm druh brouka a mimo jiné plyšový medvídek - v angličtině "teddy bear", po té co odmítl zastřelit osamělé medvídě. Zkrátka neskutečný člověk.
Komu přijde tato fotografie zvláštní, tak má pravdu. Jde o dobový fejk. Jedná se o fotomontáž z roku 1912, kdy proběhly volby a Roosvelt byl členem strany Progressive Party. Tato strana byla známá rovněž jako "Bull Moose Party", jelikož jejím logem byl losí býk. Tehdy se i jeho konkurenti fotografovali na maskotech svých stran. Taft seděl na slonovi a Wilson na oslovi.

Obrázek

V roce 1936 se tito manželé rozhodli protestovat proti nařízené deportaci zpátky do Německa. Jednadvacetiletý Otto Richter, byl německý žid, který uprchl z Německa v roce 1933. Imigrační úřady na Ellis Island jej zadržely kvůli neplatným dokladům a rozhodly deportovat zpět do země původu. Snímek pochází z 12. června 1936. Na žádost Abnera Greena se do celého případu vložil Ernest Hemingway a 28. června napsal dopis na American Committee for the Protection of the Foreign Born, v němž se za muže přimluvil. Otto Richter byl sice následně deportován, ne do Německa, ale na Kubu. Což byla tehdy běžná praxe. O jeho ženě jsem na žádné informace nenarazil, ale je pravděpodobné že jde o Němku - říšskou občanku. Nutno podotknout, že Norimberské zákony z dubna 1933, zakazovaly "sňatky mezi Židy a státními příslušníky německé krve nebo krve podobného charakteru. Uzavřená manželství jsou neplatná, i když byla uzavřena v zahraničí." Ještě dodám, že důvodem k útěku z Německa mělo být rovněž zavraždění Ottova otce nacisty.

Obrázek

Prodavač mumií (1875)
Autorem snímku je slavný fotograf Paul Félix Bonfils (1831-1885), který dlouho působil na Blízkém východě. Narodil se 8. března 1831 v Saint-Hippolyte-du-Fort. Se svou ženou Marie-Lydie Cabanis Bonfils (1837-1918) a jejich synem Adrienem (1861–1928), se roku 1867 přestěhovali do Bejrútu. Zde si otevřel fotoateliér "Maison Bonfils", který se v roce 1878 přejmenoval na "F. Bonfils et Cie". Bonfils fotografoval v Libanonu, Egyptě, Palestině, Sýrii, Řecku a Konstantinopoli. V roce 1872 vydal album Antická architektura (Architecture Antique, vydal Ducher press), ve které vyšly některé z jeho obrazů pořízené pro společnost Société française de photographie. Jeho práce dobře znali turisté, kteří do těchto zemí cestovali, jeho fotografie si kupovali jako suvenýry. Bonfils později otevřel další studio v Alès ve Francii.

Obrázek

Toffs and Toughs (1937)
Jedná se o fotografii pěti chlapců, která ilustruje rozdíly v britském třídním systému. Dva jsou oblečeni uniformě školy v Harrow a tři mají civilní oblečení dělnické mládeže. Studenti Harrow byli (zleva) Peter Wagner a Thomas „Tim“ Dyson. Dělničtí kluci jsou George Salmon, Jack Catlin a George Young. Zajímavé jsou jejich pozdější osudy. Peter Wagner vstoupil do rodinné makléřské firmy, oženil se a měl tři dcery; v roce 1970 se zbláznil a zemřel v nemocnici v roce 1984, ve věku 60. Tim Dyson měl nejsmutnější osud. Už za rok mu bude diagnostikován záškrt a Tim zemře 26. srpna 1938 ve věku šestnácti let. Jeho otec Lt.-Col. George St John Armitage Dyson byl zajat Japonci v Singapuru a zemřel v zajateckém táboře v Koreji 22. listopadu 1942. George Young a George Salmon se oba oženili, Young začal podnikat v čištění oken a zaměstnal zde i své čtyři syny. Salmon za války sloužil na lodi HMS Duckworth. Později pracoval pro Rightons Limited, zemřel po prožití šťastného života, roku 2000 v Marylebone. Rodina Jacka Catlina se přestěhovala do Rickmansworthu. později se dvakrát oženil a žije v Weymouthu.

Obrázek
Naposledy upravil(a) Rase dne 20/9/2022, 17:24, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry.
A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je HIMARS!
Kabinet Kuriozit https://www.kabinetkuriozit.eu/
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 9731
Registrován: 11/2/2010, 17:02
Bydliště: Prostějov

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Rase »

Rozhovor pana Nadara s panem Chevreulem v den jeho stých narozenin (1886)
Michel Eugène Chevreul (1786-1889) byl francouzský chemik a fyzik. Proslul výzkumem mastných kyselin, objevil kupříkladu kyselinu heptadekanovou, kyselinu olejovou, kreatin či stearin. Vynalezl též ranou formu mýdla ze zvířecích tuků a soli. Byl velkým odpůrcem okultismu a zejména spiritismu, při jejich kritice definoval tzv. ideomotorický jev. Přispěl též ke studiu barev, kterým výrazně ovlivnil výtvarné umění své doby, zejména impresionismus a orfismus. Je jedním ze 72 významných mužů, jejichž jméno je zapsáno na Eiffelově věži v Paříži, roku 1857 získal Copleyho medaili. Dožil se 102 let. Autorem fotografie je Gaspard-Félix Tournachon, známější pod pseudonymem Nadar (1820-1910), byl průkopník portrétní fotografie a vytvořil řadu portrétů předních osobností své doby

49056757_2179630632101691_1904846973920346112_n.jpg

V naší kuchyni s místními děvčaty (1915)
Autorem fotografie je leutnant (poručík) rakousko-uherské armády Gustav Brož, narozený 28. srpna roku 1892, jehož jméno bylo identifikováno z několika fotografií a podrobných zápisků, které si vedl o všech fotografovaných událostech. Brož původně sloužil na italské frontě, později byl přesunut na frontu ruskou, odkud je také většina jeho vynikajících snímků. Tato konkrétní fotografie pochází z 5. prosince roku 1915, vesnice Brongelówka (Бронгалівка) v dnešní Ternopilské oblasti.Tato původní součást Haliče a tedy Rakouska-Uherska, je dnes jednou z nejchudších oblastí Ukrajiny, obyvatelé se živí převážně zemědělstvím, podobně jako kdysi. Gustav Brož v roce 1916 přeběhl k Rusům, což je doložené jednak ze záznamů a jednak že tím série fotografií končí. Nejspíš utíkal přes linii bez foťáku i bez negativů. V Rusku se nějak prapodivně protloukal, až se z něj stal zpravodajský důstojník. Pravděpodobně byl špion a v armádě zůstal jako důstojník až do roku 1939, kdy se snad zapojil do odboje. Jisté je, že fotografování se již nikdy nevěnoval a jeho další osud není znám. Fotografie Gustava Brože a jeho kolegů, Jana Myšičky a Jendy Rajmana, byly v roce 2014 představeny v Českém centru v pražské Rytířské ulici, načež se výstava přesunula do Londýna, Milána, Varšavy a Vídně.

48373474_2159164867481601_2534812234069049344_n.jpg

První banány v Norsku (1905)
Banánovníky byly domestikovány v jihovýchodní Asii a podle archeologických nálezů nejspíše na území dnešní Papuy-Nové Guineje, kolem roku 8000 př.n.l. První písemná zmínka o banánech je v buddhistických textech z let okolo 600 př.n.l. Alexandr Veliký objevil chuť banánu v údolích Indie v roce 327 př.n.l. První známý organizovaný banánový sad se objevil v Číně v roce 200 n.l. V roce 650 islámští dobyvatelé přinesli banán do Palestiny a arabští kupci rozšířili banány po většině území Afriky. V roce 1502 portugalští kolonisté vybudovali první banánové sady v Karibiku a ve Střední Americe. První banány dorazily do Norska roku 1905, zabalené v dřevěných bednách, v celkovém množství 3 000 kg.
Těsně po první světové válce, v letech 1921-1922 byly banány v čechách považovány za raritní pochutinu, cena činila 2-3 Kčs. Problém byl i v tom, že k nám se dostávaly banány až o něco později než na sever Evropy (!) Po uvolnění cel v roce 1923, se situace zlepšila, snížila se cena, leč pořád šlo o potravinu zatíženou předepsanou sedmnáctiprocentní luxusní daní. V této době se vozily i do Petrohradu (bez daně). Do Čech byly banány dováženy ve zvláštních vagonech, do nichž se překládaly přímo z lodí. V roce 1923 činila spotřeba 120 vagonů, každý o 5 000 kg banánů. Tehdy již ale šlo o známou pochutinu o níž se psaly recepty v kuchařkách i informace v tisku. Dá se ale říct, že do smysluplné známosti se u nás banány dostávají až ve 20. letech

46446984_2124237470974341_5804366490559840256_n.jpg

Souboj Stegosaura a Ceratosaura ve filmu Cesta do pravěku, od režiséra Karla Zemana (1955)
Někteří lidé Ceratosaura v tomto filmu chybně pokládají za Tyrannosaura. Oba ale dělí větší časová propast než mezi Tyrannosaurem a moderním člověkem. Ceratosaurus, byl středně velký teropodní dinosaurus, který žil přibližně před 150 milióny let v období svrchní jury. Tyrannosaurus rex byl jeden z největších masožravých dinosaurů a zároveň jedním z největších suchozemských predátorů všech dob. Vyskytoval se zhruba před 68 až 66 miliony let, na konci křídové periody druhohorní éry. Člověk se vyskytuje až poslední 3 miliony let.

46897823_2134972383234183_3127891490445983744_n.jpg

Pařížské katakomby (1861)
Pařížské katakomby začaly vznikat již ve starověku, kdy Římané pod Paříží dolovali kamení. Od 7. dubna 1786, kdy proběhlo vysvěcení podzemních prostor, se katakomby staly úložištěm lidských ostatků ze zrušených hřbitovů, které musely ustoupit nové městské zástavbě. Do roku 1814 již byly do katakomb umístěny ostatky více než šesti milionů lidí. V současnosti mají katakomby cca 190 kilometrů chodeb v hloubce kolem 20 m pod celou Paříží, z nichž je jen část (asi 2 km) zpřístupněna návštěvníkům. Ve 21. století se začal kus hroutit, a tak je museli podepřít pilíři. Vstup do katakomb je u stanice metra Denfert Rochereau. Autorem těchto snímků je Gaspard-Félix Tournachon, známější pod pseudonymem Nadar (1820-1910) - na této fotografii se sám zvěčnil. Snímky byly vytvořeny za použití umělého osvětlení.

Obrázek

Na této fotografii z poloviny 19. století můžeme vidět chirurgy při práci. Operace byly prováděny v běžném oblečení, někdy si jen vyhrnuli rukávy a v případě potřeby, se chránili zástěrou před zamazáním krví. Vpravo můžeme vidět "Karbolsäure spray", zařízení které rozprašovalo antiseptický přípravek. Konkrétně šlo o Fenol, též známý jako kyselina karbolová, hydroxybenzen, karbol, benzenol. Fenol má antiseptické vlastnosti a byl použit Josephem Listerem (1827-1912) v jeho průkopnické metodě antiseptické chirurgie. Podráždění kůže způsobované nepřetržitou expozicí fenolu nakonec vedlo k náhradě této metody aseptickou chirurgií. Lister usoudil, že i samotné rány musí být důkladně čištěny. Proto je pokrýval kusem "hadru" nebo "cupaniny" namočeným v kyselině karbolové. Fenol je stále aktivní složkou některých orálních anestetik, například přípravku Chloraseptic. Byl též hlavní součástí karbolové dýmové koule, prodávané v Londýně v 19. století pro ochranu proti chřipce a dalším nemocím. Na začátku 20. století byl v Battle Creek Sanitarium nanášen na klitoris pro zamezení ženské masturbaci.

Obrázek

Obrázek

Marija Afanasjevna Červjakova (1873-1937)
pocházela z poměrně majetné rodiny v Kursku a až do počátku dvacátých let byla jeptiškou. Když byly mnohé kláštery zrušeny, byla spolu s ostatními přemístěna do jedné z nedalekých vesnic. Byla známá jako velice zbožná a chytrá žena, brzy se tak kolem ní shromáždila malá skupina zbožných lidí. Rovněž byla v kontaktu s dalšími bývalými kněžími. Všechny získané prostředky darovala chudým, za což obdržela mnohé děkovné dopisy. Ve třicátých letech vážně onemocněla a prakticky oslepla. Tato nezaměstnaná slepá žena byla zatčena 26. srpna 1937. Za členství v kontrarevoluční církevně-monarchistické organizaci byla trojkou UNKVD Moskevské oblasti odsouzena 8. října a o pět dní později popravena.

Obrázek

Bandita William "Bill" Doolin (1858-1896) po té, co jej 24. srpna v Oklahomě brokovnicí zastřelil Heck Thomas. Vidět můžete celkem osmnáct průstřelů. William Doolin se narodil v Arkansasu roku 1858 a v roce 1881 odešel hledat práci na Západ. Tu našel v Oklahomě na velkém ranči Oscara D. Halsella, který si jej oblíbil, učil psát a počítat. William se rychle vypracoval na předáka a byl obecně považován za důvěryhodného a schopného. Do roku 1890 se ale začal věnovat krádežím a během šesti let se účastnil řady loupeží bank a vlaků, někdy ve spolupráci s neslavným gangem Daltonů. Několikrát byl postřelen, ale šlo jen o lehká zranění. Sám založil bandu známou jako Wild Bunch, známou téže jako Doolin–Dalton Gang nebo Oklahombres. Loupeže důkladně plánoval ale úspěchem na sebe strhl pozornost úřadů. Když se roku 1895 s dalšími bandity ukrýval v Novém Mexiku, dostal několik nabídek, že pokud se vzdá, vyvázne pouze s lehkým trestem. Byť odmítl, byl v lednu zatknut Billem Tilgmanem v Arkansasu. Během čekání na soudní proces, pátého července 1896 unikl z vězení v Guthrie v Oklahomě. Dva měsíce dokázal unikat. Dne 24. srpna byl v Oklahomě chycen náměstkem maršála Heckem Thomasem, rozhodl se ale klást odpor a vytáhl zbraň. Heck Thomas jej tak okamžitě zastřelil brokovnicí. Téhož dne bylo jeho tělo vyfotografováno a byl pohřben na hřbitovu v Guthrie.

Obrázek

Dne 3. listopadu 1918 se žižkovský rodák Franta Sauer proslavil tím, že zorganizoval stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Namluvil žižkovským hasičům, že je pověřen Národním výborem, aby odstranil symbol habsburského útlaku. František "Franta" Sauer (1882-1947) pocházel z chudých poměrů a vystřídal mnoho povolání. Sympatizoval s anarchisty a přátelil se s Jaroslavem Haškem. Sauerovo vystupování bylo často na hranici zákona, byl opakovaně odsouzen k pokutám i vězněn (za pašování cukerinu). Historky ze Sauerova života kolovaly v tisku či jím byly parafrázovány. Ke stržení sloupu se veřejně přihlásil v článku otištěném v Rudém právu z 5. listopadu 1923. Během soudu konaném v roce 1924 se hájil, že nechtěl sloup poškodit, pouze odstranit z vlasteneckých důvodů. Soud považoval čin za promlčený. Nutno zmínit, že Mariánský sloup byl jednou z nejvýznamnějších barokních soch v Praze, kterou vytvořil v roce 1652 Jan Jiří Bendl. Sloup byl vztyčen na poděkování za úspěšnou obranu pražského souměstí před Švédy na podzim roku 1648. Na konci druhé světové války byl Suaer zatčen pro šíření spisů T. G. Masaryka a převezen do Terezína. Na jaře 1945 byl propuštěn pro onemocnění tuberkulózou, která byla příčinou jeho smrti v roce 1947. Před smrtí vykonal generální zpověď v klášteře františkánů u kostela Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí. Zemřel v nemocnici Pod Petřínem opatřen posledním pomazáním a před smrtí prý litoval svého stržení Mariánského sloupu a prosil kněze za odpuštění. Jeho duchovní přerod je popsán v básni Václava Renče Pražská legenda.
ps. Franta Sauer toho měl na svědomí víc. Roku 1920 údajně organizoval rekonstrukci bitvy na Vítkově. Skončilo to ale fiaskem. Nikdo nechtěl dělat křižáky (každý "vlastenec" chtěl být Husita), takže nakonec křižákům dávali za odměnu dvacku, křižáci se ale ožrali a nakonec při rekonstrukci porazili Husity na hlavu...

Obrázek

Oleg Konstantinovič Romanov (1892-1914)
bývá považován za nejurozenějšího padlého v první světové válce. V řadách husarského gardového pluku sloužil od roku 1913 a odmítl službu v zázemí. Dne 27. září 1914 velel jízdní četě, která dokázala rozprášit německou jízdní hlídku, leč jeden ze zraněných vojáků na prince vystřelil a zasáhl jej do hlavy. Oleg byl převezen do nemocnice ve Vilniusu, kde byl operován a vyznamenán Řádem sv. Jiří IV. stupně. Sám byl prý velice šťastný, že udělal před spolubojovníky dobrý dojem. V nemocnici jej ještě navštívil otec, velkokníže Konstantin Konstantinovič Romanov a matka Alžběta Sasko-Altenburská. Zemřel před jejich očima 12. října 1914.

Obrázek

Kokainové víno, předchůdce Coca-coly. Když se veřejné mínění ve Spojených státech na konci 19. století začalo obracet proti konzumaci alkoholu, přišel v roce 1886 lékárník John Stith Pemberton nejprve s nealkoholickou sycenou verzí původního francouzského kokainového vína, zvanou Coca-cola. Později, kdy se veřejné mínění začalo obracet také proti užívání narkotik, byl z receptury od roku 1929 vynechán též kokain. Plzeňské listy, 28.8.1886, http://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:4428 ... 284873fe4b

Obrázek
Naposledy upravil(a) Rase dne 20/9/2022, 17:26, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry.
A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je HIMARS!
Kabinet Kuriozit https://www.kabinetkuriozit.eu/
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 9731
Registrován: 11/2/2010, 17:02
Bydliště: Prostějov

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Rase »

Bohatě vyřezávaná lebka z Tibetu (18. století)
Tato pozoruhodně zdobená lidská lebka, byla nalezena roku 2011 v jednom z vídeňských starožitnictví. Předpokládá se, že je 300 let stará, pochází z Tibetu, je celá zdobená figurami a různými náboženskými ornamenty. Bohužel se nepodařilo motiv přesně interpretovat a není známa ani identita řezbáře. Našel jsem i něco víc k tomu zdobení lebky.
Prvním Evropanem, který navštívil Tibet, je často považován italský františkán Odorico de Pordenone (1286-1331), v českých překladech znám rovněž jako Oldřich, Čech z Furlánska. Bratr Odorico cestoval po roce 1324 čínským vnitrozemím a pravděpodobně i přes východní okraje Tibetu. Ve své knize "Descriptio orientalium partium", v kapitole - Království Tybet, kde jest papež modloslužebníků, popisuje tzv. nebeský pohřeb. Povšimněte si, jak se nakládalo s lebkou nebožtíka:
"...dalším zvykem země Tybet jest toto: dejme tomu, že někomu zemře otec a ten syn řekne: chci uctíti svého otce. I svolá kněze, mnichy a pištce z celého okolí, právě tak sousedy a příbuzné. S velkou slávou odnesou mrtvého za město a položí ho na velký oltář, který připravili. Na oltáři kněží odřežou mrtvému hlavu a dají ji synovi. Syn a všichni ostatní se dají do zpěvu a dlouho se modlí za zesnulého. Pak kněží rozřežou na kusy celé tělo, a když se tak stalo, vracejí se s celou společností do města a po cestě se modlí. Poté přilétají od hor orli a supi a každá uchvátí a odnese kus těla. A všichni lidé pak hlasitě volají řkouce: slyšte, jaký člověk to byl, vždyť jest sám svatý; neboť přicházejí andělé boží a odnášejí ho do ráje. Když se toto takovým způsobem odehraje, považuje to syn za velikou čest pro sebe, vida, že jeho otec jest takto důstojně odnášen samými anděly, to jest oněmi ptáky. Poté vezme hlavu svého otce a bez meškání ji uvaří a sní. Z lebky si zhotoví pohár, z něhož on i celá rodina zbožně pívají na památku zesnulého otce. Tímto počínáním, jak se domnívají, prokazují svému otci velikou úctu. A mnohé jiné věci nezvyklé a nepěkné ve zvyku mají."

68717658_400984927221409_159698605031030784_n.png

Pistolen-Maschinengewehr System Frommer-Stop Model 1917
Jednou z nejpodivnějších zbraní celé války byla nepochybně plně automatická pistole z dílny konstruktéra Rudolfa Frommera (1868-1936), vyráběná firmou Fegyver- és Gépgyár (FEG) v Budapešti. Váha činil 770 gramů a délka hlavně 25 cm. Oproti vkládání munice z rámečku, zde již byly použity klasické zásobníky na 25 nábojů ráže 7,65 mm typu Browning. Nejvýraznějším prvkem pistole Frommer-Stop Model 1917 je absence klasického spoušťového mechanismu. Se zbraní se patrně nedalo střílet samostatně a byla součástí lehkého kulometu. V tomto případě byly dvě tyto pistole usazeny od speciálního rámu a ovládány současně. Pistole byly otočeny o 180° a zásobníky tak mířily kolmo vzhůru. Mezi zásobníky byl zaměřovací mechanismus se stavitelným hledím – jako u standardních pušek. Nad hlavněmi byl speciální kryt, který je chránil před poškozením. Závěr na jednotlivých pistolích bylo možno natahovat pomocí napínací páky, aby nebylo potřeba pistole odepínat z konstrukce. Pistole byly k rámu upevněny pomocí šroubů na bocích. Rukojeť je pak klasická jako u kulometu Schwarzlose, byť jen ve velikosti dlaně. Spoušť je knoflíková, pro každou pistoli samostatná, ovládala se palci. Lehká trojnožka je klasické konstrukce, jen mnohem drobnější. Celá zbraň působí velmi subtilním dojmem, byť kadence činila 1500 ran za minutu. Jde nepochybně o úctyhodnou hodnotu, ale patrně je potřeba ji vydělit dvěma. Zbraň byla tvořená dvěma pistolemi, tak kadenci jednoduše sečetli. Najednou by to bylo jen 750 ran/min což je už myslím smysluplnější - byť pořád jen teoretická hodnota. Bohužel nevím, kolik kusů bylo vyrobeno, ale patrně zůstalo pouze u předváděcích kusů pro uherskou armádu.

2uf7pju1j5q31.png
Naposledy upravil(a) Rase dne 20/9/2022, 17:29, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry.
A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je HIMARS!
Kabinet Kuriozit https://www.kabinetkuriozit.eu/
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 9731
Registrován: 11/2/2010, 17:02
Bydliště: Prostějov

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Rase »

Velo-Dog, známý též jako Revolver de Poche.
Jedná se o drobnou kapesní zbraň, kterou vyráběl René Galand, syn známého zbrojíře jménem Charles-François Galand (1832–1900). Tyto dvoučinné revolvery byly velice populární ve Francii a Belgii na konci 19. a začátku 20. století. Cyklisté je používali na odhánění dotěrných psů. Nejčastěji byly komorovány na náboje Velo-dog ráže 5,75 mm. Pro zachování bezpečnosti byly používány projektily vyrobené z kajenského pepře, vosku, korku nebo dřeva. V Belgii se vyráběly obdobné zbraně pod názvem Bossu Revolver.

69184727_398121660841069_4210965595480391680_n.jpg

Fotograf Chase Dekker náhodou zachytil keporkaka s lachtanem v tlamě. K události došlo v Kalifornském zálivu Monterey Bay v roce 2019. Keporkak (Megaptera novaeangliae) je aktivní lovec, jehož kořistí je kril a malé či mladé ryby, které žijí v hejnech: herinci, lososi, huňáčci, makrely, tresky aj. Keporkaci často útočí způsobem, kdy společně naženou ryby na malý prostor u hladiny a pak jich co nejvíc spolykají. Bohužel takto často spolykají i mořské ptáky, které ryby přilákají. Jsou zdokumentovány případy, kdy si Keporkak omylu všiml a racka z tlamy rychle vypustil – ať již živého nebo mrtvého. Obdobně tedy dopadl i tento lachtan, který měl tu čest seznámit se s kosticemi tohoto velkého mořského savce. Rozhodně jde ale o pozoruhodný a velmi unikátní snímek.

92862326_103431138004299_943787370732322816_n.jpg

Britský herec Kenny Baker (1934-2016) měřící 112 cm, se původně živil jako cirkusový klaun a mim. Zahrál si v celkem šesti filmech série Star Wars roli robota R2-D2 a kolikrát si musel během natáčení projít opravdovým peklem. Většinu času strávil v těsné kovové rouře, která se v horku neskutečně rozpalovala. Členové štábu na něj navíc často zapomínali a odcházeli na oběd, aniž by jej vytáhli z kostýmu. Zajímavostí je, že se doslova nesnášeli s představitelem C-3PO, Anthonym Danielsem. Podobně jako další kolegové, jej Daniels zesměšňoval a posmíval se mu. Baker později vzpomínal: "Byl to nesnesitelný člověk. Nikdy jsme spolu nevycházeli. Neustále mě urážel. Choval se ke mně jako ke kusu h****!“ Pokud jde o další role, tak si zahrál ve filmech The Elephant Man, Time Bandits, Willow, Flash Gordon, Amadeus a Labyrinth. Kenny Baker se v roce 1970 oženil s obdobně velkou herečkou jménem Eileen, která si jej vyhlédla a napsala mu. Obě jejich děti ale mají již normální vzrůst. Celý život bojoval s dýchacími problémy, které se mu nakonec staly osudnými. Zemřel 13. srpna 2016 a zmíním, že ještě o rok dříve stihl spatřit britskou premiéru filmu Star Wars: Síla se probouzí.

68535084_397689234217645_2738103696297558016_n.jpg

Craven Heifer je dodnes největší krávou v anglické historii.
Narodila se v roce 1807 na farmě reverenda Williama Carra v opatství Bolton Abbey, panství vévody z Devonshire. Měřila na výšku 1,6 m, na délku od čumáku po zadek 3,4 m, obvod trupu na nejširším místě 3,1 m a vážila úctyhodných 1 132 kg. Carr ji vydatně krmil a ve výsledku byla tak velká, že vrata od stodoly museli vybourat a postavit větší, ty jsou zde k vidění dodnes. Později ji zakoupil John Watkinson z Halton East za 200 liber, což je v dnešních cenách zhruba 350 000 korun. Watkinson ji vozil po mnoha městech Británie, kde přitahovala zaslouženou pozornost. Cesta z Wakefieldu do Smithfields v Londýně trvala 73 dní od 19. listopadu do 30. ledna 1812. Byť délka života tohoto plemene činí 15 let, Craven Heifer uhynula již v pěti letech, roku 1812. Jako zajímavost uveďme, že její obraz z roku 1811 byl roku 2013 prodán v aukci za 16 250 liber. V Bolton Abbey stojí její socha v měřítku 1:1 a její jméno nese několik barů především v okrese Craven v North Yorkshire. Největším býkem byl Durham Ox plemene Shorthorn, který se narodil v roce 1796. Vážil 1 200 kg a byl rovněž ukazován po celé Británii. V únoru 1807 se zranil a nebylo možné jej vyléčit, v dubnu byl tedy utracen.

93013838_103430401337706_7942110728985509888_n.jpg

Indický bronzový moždíř ráže 24 cm, stylizovaný do podoby sedícího tygra.
Byl vyroben někdy v letech 1770-1799 pro Maisúrského sultána jménem Fateh Alí Tipú (1750-1799) přezdívaný Tygr z Maisúru, známějšího pod anglickou verzí Tipu Sultan. Maisúrské království (ಮೈಸೂರು ಸಾಮ್ರಾಜ್ಯ) se nacházelo v jižní Indii a v 16. století nastala územní expanze a Maisúrského království ovládalo rozsáhlé oblasti dnešní jižní Karnátaky a části Tamilnádu. Vrcholu království dosáhlo v 18. století. Tipu Sultan se narodil jako nejstarší syn sultána Hajdara Alího, po jehož smrti převzal vládu 29. prosince 1782. Zavedl řadu inovací, mimo jiné byl průkopníkem válečné raketové techniky. Vedl expanzionistickou a nábožensky netolerantní politiku a bojoval i proti Angličanům, konkrétně Britské Východoindické společnosti a jejich spojencům. Ti jej zabili 4. května 1799 v bitvě u Seringapatamu, během čtvrté anglo-maisúrské války.

Obrázek

Enrique Stanko Vráz (1860-1932) byl český cestovatel a fotograf.
Jeho původ je nejasný a tajemství střežil tak urputně, že jej nesvěřil ani své manželce a dětem. Na cesty se vydal někdy kolem roku 1880 a řadu let žil v Africe. V letech 1892-1893 přešel Jižní Ameriku z Venezuely do Peru, následovala výprava do Asie. Vráz byl cestovatel-samotář a věděl, že na velké objevné výpravy za neznámými zeměmi jen těžko dosáhne bez státní podpory či bohatého mecenáše. Když tedy zamířil na Novou Guineu, rozhodl se, že výpravu do téměř neznámé oblasti Hatamu pojme především jako zoologickou.
První měsíc prožil v Doré (dnešní Manokwari) na severozápadním poloostrově Vogelkop a později se vydal do vnitrozemí - oblasti obývané lidojedskými Hatamy. Putoval podél řeky Andaj, do Arfackých hor a podél řeky Meni. V této oblasti byl, dle svých slov, prvním Evropanem a dla zde jména několika pohořím - Beccariovo a Smetanovo. Z této oblasti pochází fotografie vpravo - Vrázova výprava s vlajkou s bílým lvem postupuje ke "Smetanovu pohoří" na Nové Guineji. Dostal se do sporů s domorodci, došly mu zásoby a jeho průvodci odmítali pokračovat v cestě do vnitrozemí. Zklamán se vrátil na pobřeží. Během své cesty však udělal mnoho geografických objevů a odvezl si s sebou mnoho cenných přírodnin. Většinu z této unikátní sbírky, ve které byly i rajky či paježura, však musel odprodat do Londýna, protože Praha neměla dostatek peněz k úhradě dopravy do Čech. Důležitá byla i závěrečná odbočka do Siamu, odkud v roce 1897 přivezl do Čech bojovnice pestré, které se tak staly prvními tropickými rybami v českých akváriích. Dál cestoval po USA a Mexiku, vypravil se roku 1901 do Číny a Koree.
Byl politicky činným v USA a naplno se zapojil do čechoamerického společenského života. Zde ale začal mít potíže se srdcem a na jeho levé paži se objevily známky rakoviny, kterou zastavila až amputace v roce 1920. Natrvalo se se svou ženou a dcerou vrátil do Prahy 31. srpna 1921. Nezískal práci ani v Národním, ani v Náprstkově muzeu. Zdrojem peněz jsou mu pouze jeho přednášky a literární honoráře, proto také žil v dělnické čtvrti v Holešovicích. Začal často trpět těžkými depresemi, které si léčil v podolském sanatoriu profesora Prusíka. Dne 20. února 1932 zemřel v Praze, ve svých dvaasedmdesáti letech.

Obrázek

Maisúrský tygr, aneb mechanická hračka pro obveselení Indického sultána i britské veřejnosti (18. století)
Automaton v podobě tygra byl vyroben někdy v letech 1770-1799 pro Maisúrského sultána jménem Fateh Alí Tipú (1750-1799) přezdívaný Tygr z Maisúru, známějšího pod anglickou verzí Tipu Sultan. Maisúrské království (ಮೈಸೂರು ಸಾಮ್ರಾಜ್ಯ) se nacházelo v jižní Indii, během 16. století stát významně expanzoval a ovládal rozsáhlé oblasti dnešní jižní Karnátaky a části Tamilnádu. Vrcholu království dosáhlo v 18. století. Tipu Sultan se narodil jako nejstarší syn sultána Hajdara Alího, po jehož smrti převzal vládu 29. prosince 1782. Zavedl řadu inovací, mimo jiné byl průkopníkem válečné raketové techniky. Tvrdě potíral jak hinduisty, tak i křesťany, patrně tak nepřekvapí, že se rychle dostal do střetu s Evropany. Bojoval rovněž proti Angličanům, konkrétně Britské Východoindické společnosti a jejich spojencům. Ti jej zabili 4. května 1799 po obsazení Seringapatamu, během závěru čtvrté anglo-maisúrské války. Samotný mechanický tygr, téměř v životní velikosti, je symbolem sultánovy nenávisti vůči nepřátelům a jak můžeme vidět, právě uchvacuje nebohého Angličana. Skryté mechanismy umožňují, aby muž mával jednou rukou, z úst mu vychází křik. Mezitím tygr vrčí a pod krytem na jeho hřbetě, jsou ukryty malé varhany s osmnácti notami. Automaton byl ukořistěn roku 1799 v sultánově letním sídle a generální guvernér v Indii - Richard Charles Cowley Wellesley, 1. markýz Wellesley (1760-1842), je odeslal do Británie, kde vzbudily velké nadšení. Nejprve byl k vidění během výstavy v Toweru a veřejnost jej poprvé spatřila roku 1808 v East India House. Roku 1880 byl přesunut do Victoria and Albert Museum a nyní je součástí stálé výstavy "Imperial courts of South India".

Obrázek

Výkal v ceně zlata, který nám zanechal Viking z 9. století.
Exkrement o délce 20 cm a šířce 5 cm, byl nalezen roku 1972 během stavby Lloyds Bank. Průzkum odhalil, že pochází přibližně z 9. století a jeho autorem byl nejspíše Viking žijící v Jórvíku, dnešním anglickém Yorku. Tato paleofekálie jejíchž organická hmota se dochovala díky specifickým podmínkám a chemickým procesům, je stejně jako běžná stolice složena z nestrávené potravy. Obsahuje velké množství masa, pylových zrn, obilných otrub ale rovněž několik stovek vajíček střevních parazitů. Konkrétně tenkohlavce lidského (Trichuris trichina), což je rozšířený druh hlístic žijících v tlustém a slepém střevě. Během jeho působení, může na střevní sliznici dojít k zánětu, drobnému krvácení ze střevní stěny či vzniku vředů. Což se projevuje trávicími obtížemi, nadýmáním, zvýšeným odchodem střevních plynů, krvavou stolicí, průjmy či zvracením. Nositel rovněž trpí bolestí hlavy, závratěmi, nespavostí, podvýživou a narušením imunitního systému. Tento výkal byl oceněn na částku 39 000 dolarů a může nám poskytnout mnoho informací o životě v 9. století. V budoucnu se snad podaří z výkalu analyzovat DNA nositele, nebo i jeho střevní mikroflóru.

Obrázek

V jeskyni Taurida na Krymu, byla v roce 2018 nalezena stehenní kost obřího nelétavého ptáka pojmenovaného Pachystruthio dmanisensis. Ten žil na tomto poloostrově a Gruzii na přelomu pozdního Pliocénu a raného Pleistocénu, tedy před více jak 2,5 miliony let. Měřil zhruba 3,5 metru a vážil okolo 350 kilogramů. Poblíž místa nálezu, se nacházely rovněž kosti obrovského geparda, obří hyeny, šavlozubých tygrů a mamuta. Autorem obrazu je umělec Andrej Atuchin.

Obrázek
Naposledy upravil(a) Rase dne 20/9/2022, 17:31, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry.
A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je HIMARS!
Kabinet Kuriozit https://www.kabinetkuriozit.eu/
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 9731
Registrován: 11/2/2010, 17:02
Bydliště: Prostějov

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Rase »

Nintendo Power Glove (1989)
Power Glove bylo příslušenství ovládané pohybem pro původní konzoli Nintendo. Design mají na svědomí Grant Goddard a Samuel Cooper Davis ze společnosti Abrams/Gentile Entertainment (AGE). Výrobu pro US trh zajišťoval Mattel a pro Japonsko PAX. Hlavní kus práce ale nepřímo mají na svědomí pánové Thomas G. Zimmerman and Jaron Lanier. Právě první jmenovaný si v roce 1982 patentoval technologii rukavice se senzory, které zaznamenávaly pohyby jednotlivých prstů. Rukavice byla vyráběna od roku 1989 a byla označována jako první zařízení svého druhu, které převádělo pohyby lidských rukou na televizní obrazovku v reálném čase. Na předloktí disponovala tradičními "Nintendo" tlačítky i řadou programovatelných tlačítek. V historii byly vydány pouze dvě hry, které měly specifické funkce určené pro ovládání pomocí Power Glove, a uvážíme-li fakt, že byla rukavice údajně poměrně nepřesná a nepříliš pohodlná pro ovládání, prodalo se jí ve Spojených státech pouhých 100 tisíc kusů. Jeden úspěch si však přece jen připsala: připravila totiž cestu jinému produktu Nintenda – pohybový dálkový ovladač, který se dodával s konzolí Wii v roce 2006.

force___flex_NES-Power-Glove.jpg

Poslední nacistický voják, který unikal FBI celých 40 let.
Georg Gärtner (1920-2013) se narodil ve slezské Svídnici, tehdy známé jako Schweidnitz. V devatenácti letech narukoval do Wehrmachtu a bojoval v rámci Afrika Korpsu v Severní Africe. Právě v Tunisu byl roku 1943 zajat americkými vojáky a poslán do tábora v Novém Mexiku. Na konci války měl být repatriován, ale jeho město bylo okupováno rudou armádou, rozhodl se tedy uprchnout. Stalo se tak 22. září 1945 a naskočil na vlak jedoucí do Kalifornie. Na Západním pobřeží pracoval jako dřevorubec, dělník a umýval nádobí. Když se zlepšil v angličtině, přejmenoval se na Dennis F. Whiles a dokázal si vybudovat zcela novou identitu. Měl být vychován v sirotčinci, když jeho rodiče zahynuli při dopravní nehodě. Nakonec se usadil v Nordenu v Kalifornii, kde pracoval v zimě jako lyžařský instruktor a v létě ve stavebnictví. Roku 1964 se oženil s Jean Clarke a osvojil si její dvě děti z minulého manželství. Gärtner se nakonec přestěhoval do Boulderu v Coloradu, kde pracoval jako odhadce staveb a architektonický konzultant, když se přiblížil důchod, přestěhoval se na Havaj. Ačkoli vedl tichý život, jeho žena se stále víc podivovala nad jeho vytrvalým odmítáním hovořit o své minulosti. V roce 1984, když se jej rozhodla opustit, se přiznal. Následujícího roku kontaktoval profesora historie Arnolda Krammera, načež vydali knihu "Hitler's Last Soldier in America" a objevil se i v Today Show. Okamžitě po útěku, po Gärtnerovi začala aktivně pátrat a dalších 40 byl na seznamu nejhledanějších osob - byť vzhledem k důvodu útěku nebyl považován za nebezpečného. Po jeho přiznání vláda nevěděla co si s tímto vojákem počít. Přeci jen nebyl nelegálním přistěhovalcem, jelikož byl do Spojených států přivezen proti své vůli. Vlastně ani neunikl z vězení a ve výsledku nebyl obviněn z žádných přestupků. FBI oznámila, že o něj už nemá zájem, a INS nemá zájem o jeho deportaci. Gärtnerovi bylo nabídnuto americké občanství, leč kvůli byrokratickým zpožděním jej získal až v listopadu 2009. Gärtner nadále žil v Boulderu, znovu navštívil Německo a zemřel v roce 2013.

Dennis_while.jpg

V roce 1976 vyšla velice zvláštní komiksová kniha zaměřená na cvičení a fitness, pod názvem Stan Lee Presents: The Mighty Marvel Comics Strength and Fitness Book. Napsal ji "Agile" Ann Picardo a ilustroval "Jumpin'" Joe Giella za konzultací se Stanem Lee (1922-2018).

74693554_440303286622906_3135128609123991552_n.jpg

Čtrnáctiletý černošský chlapec, který byl v roce 1944 nejmladším odsouzeným a popraveným v USA. Na elektrické křeslo byl poslán za vraždu dvou bílých dívek.
V březnu 1944 zatkla policie černošského chlapce jménem George Junius Stinney, Jr., kterého obvinili z vraždy dvou dívek. Jejich těla se našla v černošské části města Alcolu v Jižní Karolíně. Mary Emma Thames (8) a Betty June Binnicker (11) měly rozraženou lebku od úderu dvacetikilovým železničním kolíkem. Samotný George měl dívky vidět den před jejich zavražděním a policie si pro něj přišla na základě údajného přiznání k vraždě. Zmíněný železniční kolík byl nalezen na místě které uvedl, byť nebyl nikdy s jistotou určen jako vražedná zbraň. Vyšetřování probíhalo osmdesát jedna dní a po tříhodinovém soudu zazněl rozsudek, trest smrti. Dne 16. června 1944 odvedli plačícího George do popravčí síně, kde byl usazen na tlustý telefonní seznam, maska zakrývající obličej byla příliš velká a během popravy mu spadla. Celkem dvakrát museli pustit proud, než jej prohlásili za mrtvého. Koncem roku 2014 byl rozsudek smrti oficiálně zrušen z důvodu procesních nedostatků, ale vrah nebyl nikdy zbaven viny za dvojnásobnou vraždu a pravděpodobný pokus nekrofilie na starší oběti.
https://www.learning-history.com/george-junius-stinney

125258017_2764904637117100_4378085552571134587_n.jpg

Dávkovač bonbónů PEZ ve stylu Aliena (90. léta)
PEZ jsou jemné peprmintové bonbóny vyrobené z cukru a oleje z máty peprné. Dávkovače bonbónů jsou vyráběny ve formě figurek a u dětí jsou velmi oblíbené i jako hračky. Figurky představují především postavičky z dětských filmů a pohádek. V tomto případě jde o poněkud jinou pohádku .))

Obrázek

Tullimonstrum gregarium je vyhynulý mořský dravec z období pozdního karbonu, před 309 až 306 miliony let. Jde o velice podivného tvora, který na první pohled zaujme podivné stavbě těla s čelistmi na zalomeném chobotu a očima na dlouhých příčných stopkách. Poprvé byla objevena jeho fosilie v roce 1958 jistým Francisem Tullym na nalezišti Mazon Creek, nedaleko města Morris v Illinois, což je i jediné známé místo výskytu. Nalezené fosilie vykazují délku těla od 8 do 43 cm, většina je mezi 31 a 35 cm. Tělo bylo vřetenovitého tvaru, zakončené svislou ocasní ploutví kosočtverečného tvaru (případně interpretovatelnou jako dvojice horní a dolní trojúhelníkové ploutve na ocase). Uvnitř těla se podél hřbetu táhl notochord, po stranách tělní dutiny byly žaberní vaky. Na přední části vybíhalo tělo v dlouhý chobot, který patrně nebyl úplně ohebný, ale vykazoval charakteristická zalomení – jedno výrazné asi uprostřed jeho délky a jedno na jeho konci u čelistí. Čelistní ústrojí dochovaná na fosíliích lze interpretovat jako dvě čelisti osazené až osmi ostrými keratinovými zuby (celkem zpravidla 14 zubů). Délka čelistí se u fosílií pohybuje mezi 5,5 a 16,5 mm délky a šířka mezi 3,5 a 6 mm, délka zubů pak 0,5 až 2,4 mm. Blízko místa, kde vybíhal z těla chobot, byla na hřbetní straně kuriózní tenká příčkovitá struktura kolmá k tělesné ose i k rovině pravolevé souměrnosti. Na jejích koncích pak byly umístěny komorové oči. Tělo bylo patrně měkké, ve fosíliích se nepodařilo zjistit žádné pevné orgány tvořené kostí, chitinem či uhličitanem vápenatým. Podle stavby těla a čelistí se pravděpodobně se jednalo o aktivně plovoucího mořského dravého živočicha, lovícího v bahnitém dně. Dlouhou dobu bylo velmi nejasné zařazení Tullimonstra a až po podrobném zkoumání více než 1200 fosílií vědci zjistili přítomnost struny hřbetní a žaberních vaků a nalezli i zuby obdobné mihulím. Ve studii z roku 2016 tak prokázali příslušnost tullimonstra k primitivním obratlovcům třídy mihulí. Autorem 3D modelu na obrázku je Álvaro Rozalén Pérez.

Obrázek

David Latimer a jeho miniaturní ekosystém.
Patrně si každý pamatuje ze základní školy koloběh vody v přírodě a tento systém lze vytvořit v dokonale uzavřené lahvi. Tento nápad není nijak revoluční, zahrad v lahvi už vzniklo velmi mnoho, leč nejslavnější vypěstoval David Latimer. Dnes již osmdesátiletý důchodce sazeničku zasadil v roce 1960, když mu bylo 27 let a naposledy ji zalil v roce 1972. Poté láhev utěsnil a rostlina si žije ve vlastním ekosystému už 47 let. V deseti galonové (38 l) nádobě dnes sazenička podeňka (Tradescantia) obsadila celou lahev a očividně dobře prospívá.

Obrázek

Pepek námořník je dodnes oblíbenou kreslenou postavou, ale velice zajímavým je rovněž jeho původ.
Postavu vytvořil roku 1919 americký karikaturista Elzie Crisler Segar (1894-1938) po té, co absolvoval korespondenční kurz kresby u muže z Clevelandu. Segar tehdy žil ve městě Chester v Illinois, které obývalo mnoho zajímavých lidí, kteří se stali předobrazem jeho budoucí tvorby. Pepkova vyzáblá přítelkyně Olive Oyl měla jasný vzor v neobvykle vysoké a hubené majitelce obchodu s potravinami, jménem Dora Paskel (1872-1953). Kamarád hlavního hrdiny Wimpy, velký to milovník hamburgerů, měl zase vzor v osobě majitele místního divadla Thimble Theatre - J. William "Bill" Schuchert (1857-1941). Právě u něj mladý Segar pracoval jako osvětlovač a ve volných chvílích si jej zaměstnavatel posílal do Dořina obchodu pro hamburgery. Samotný Pepek má vzor v místním barmanovi jménem Frank "Rocky" Fiegel (1868-1947). Tento svalnatý, jednooký výtržník s vyčnívající bradou, byl znám oblibou u dětí a nezaměnitelnou kukuřičnou dýmkou. Rovněž nikdy neodmítal boj, leč spíše než špenátem, se posilňoval panákem burbonu. Nutno zmínit, že nikdy nebyl námořníkem. Frank Fiegel zemřel roku 1947 a byl pohřben v neoznačeném hrobě. Naštěstí Pepkovi fanoušci v roce 1996 vybrali peníze a vzor svého hrdiny nechali pohřbít na lepším místě. Na internetu koluje výše přiložená fotografie britského námořníka přezdívaného "Popeye", tedy Pepek, který se skutečně výrazně podobá kreslené postavičce, leč jde o oblíbenou legendu. Snímek pochází ze září 1940 a muž sloužil na bitevní lodi HMS Rodney třídy Nelson, úctyhodných 21 let. Jako zajímavost uveďme, že dosáhl hodnosti Leading Stoker, což by se dalo přeložit jako hlavní topič, což ale v britské námořnické terminologii znamená něco jako starší námořník.

Obrázek
Naposledy upravil(a) Rase dne 20/9/2022, 17:35, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry.
A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je HIMARS!
Kabinet Kuriozit https://www.kabinetkuriozit.eu/
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 9731
Registrován: 11/2/2010, 17:02
Bydliště: Prostějov

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Rase »

Lancaster's Watch Camera (1886). Tyto hodinky s ukrytým fotoaparátem, vyráběla společnost J. Lancaster & Son z Birminghamu, v letech 1886 až 1900. V roce 1991 byl jeden kus prodán za 34 000 dolarů. Existovaly i dámské verze, ale ty se do dnešních dnů zachovaly pouze tři. V roce 1992 byl jeden kus prodán za 47 000 dolarů. Od roku 1982 se vyráběly reprodukce, prodávané za 1 100 dolarů.

39878799_249584765694760_7048968650534944768_n.jpg
39878799_249584765694760_7048968650534944768_n.jpg (26.85 KiB) Zobrazeno 46 x

První moderní vibrátory
Roku 1869 americký lékař Georg Taylor vynalezl párou poháněný masážní stroj, který měl usnadnit práci při léčbě ženské hysterie. Potřeboval ovšem obsluhu, kotel, topiče a manipulace s ním nebyla vůbec jednoduchá ani intimní. Nicméně fungoval velice dobře. Kolem roku 1880 byl patentován první elektromechanický vibrátor, o dvacet let později si již lékaři mohli vybírat z celé řady přístrojů. V roce 1902 vznikl první elektrický vibrátor a mnoho firem začíná doslova chrlit na trh "masážní zařízení". Pozoruhodné je, že se inzeráty objevují rovněž v novinách a jinde, jako skvělí domácí pomocníci (jako hnětač, mixér), ale ženy si je pořizovaly za zcela odlišným důvodem. Navíc i ten nejdražší přístroj nestál víc, než kolik dříve návštěva lékařského specialisty na orgasmy.

30712351_177031759616728_3527395389676191744_n.png

Skutečný příběh krásky a zvířete
Ještě před slavnou disneyovskou pohádkou existoval stejnojmenný příběh z 18. století, ale i ten byl již několikátým v řadě neuvěřitelných milostných pohádek. Před čtyři sty lety se však zrodila opravdová láska mezi kráskou a zvířetem. Pedro González (1537-1618), známější spíš jako Petrus Gonsalvus, pocházel z Tenerife a trpěl vzácným "vlkodlačím" syndromem – hypertrichózou. Jeho tělo bylo porostlé dlouhými chlupy, a proto jej lidé nazývali divým mužem. Jelikož nebyl považován za lidskou bytost, byl roku 1547 poslán jako dar francouzskému králi Jindřichu II. (1519-1559), což mu otevřelo brány ke vzdělání i lásce. Král se o desetiletého chlapce velmi zajímal a poskytl mu kvalitní vzdělání hodné aristokrata. Petrus se rychle naučil třem jazykům a inteligencí převyšoval ostatní členy dvora. Na královském dvoře potkal i svou budoucí ženu Catherine – mladou a překrásnou dceru jednoho z králových sluhů, se kterou zplodil sedm potomků. První dvě děti, na rozdíl od dalších pěti, po otci nepodědily vlkodlačí syndrom a byly tak ušetřeny krutých zásahů kuriózní rodiny. Některé z dětí byly podobně jako kdysi Petrus odeslány na různá panství pro pobavení šlechticů. Dodnes jsou po evropských sbírkách umění a kuriozit rozesety jejich portréty. Petrus a Catherine spolu zůstali až do smrti po dlouhých čtyřicet let. Uchýlili se do soukromí jedné z malých italských vesnic daleko od zvědavých zraků lidí, kteří Petruse i přes jeho dobrosrdečnou povahu a vysoké vzdělání nedokázali považovat za skutečného člověka. Petrus Gonsalvus zemřel roku 1618 v Capodimonte.

libros-literatura-escritores_378225046_115383002_1706x960.jpg

Tvorba amerického hyperrealisického malíře polského původu, jménem Dennis Wojtkiewicz (1956-). Jedná se o olejomalby na plátně o velikosti zhruba 120 až 150 cm. Hyperrealismus je umělecký směr pocházející ze Spojených států amerických, který se projevuje v malbě a sochařství od 60. let 20. století, poté i v literatuře, komiksu, filmu. Jako sociálně-kulturní specifikum západní společnosti a samostatné téma filosofické reflexe jej etabloval Jeana Baudrillarda. Hyperrealismus je spíše tendencí, než uměleckým stylem – potřebou vztáhnout se k předmětné skutečnosti v podobném smyslu jako je tomu u dalších realismů v celých dějinách nejen vizuálního umění. Není otevřeně společensky kritický, nesleduje konkrétní agendu. Na rozdíl od fotorealismu ale nezpochybňuje tvůrčí gesto autora – prezentuje jeho vidění a zkušenost s vnějším světem. Jeho zaujetí tím, co existuje, a tedy jistá míra angažovanosti ("nastavování zrcadla"), spočívá v prosazování identity, hodnoty a exprese samotné věci.

Rosette-Series-#31-Small.jpg

Korunkový uzávěr (1892)
Činorodý inženýr irského původu William Painter (1838-1906) za svůj život získal na 80 patentů, jedním z nich byl například stroj pro odhalování padělaných peněz nebo bezpečnostní vystřelovací sedadlo do osobních vlaků. Williamovi ale brzy došlo, že chce-li zažít opravdový velkolepý úspěch, musí vytvořit něco jednoduchého, co lze vyrábět masově. Inspirován zvyšující se popularitou sycených nápojů, které byly široce dostupné v lékárnách a hospodách od roku 1880, vytvořil v roce 1892 korunkový uzávěr. Zátka měla vlnitý okraj, který ručním nebo strojovým přitlačením vytvořil pevné víčko tvaru korunky s vloženou korkovou vrstvou, která zabraňovala kontaktu kovu s nápojem. Korunkové uzávěry byly v USA použity nejprve na pivní lahve, kde nahradily třmenové uzávěry. Výroba korunkových uzávěrů se ukázala výrazně jednodušší a plnění lahví rychlejší. Na víčka vynalezl Painter i otvírák, který si nechal patentovat o tři roky později. Dnes, více než sto let po Painterově smrti, jeho firma, která je součástí Crown Holdings a zaměstnává na 25 000 lidí, prodává ročně zátky v takřka nezměněné podobě za 6,5 miliardy dolarů ve více než 40 zemích světa.

Obrázek

Chrupavčitá kostra Trnuchy modroskvrnné (Taeniura lymma)
Trnucha modroskvrnná může dorůstat velikosti okolo 70 cm, ale některé zdroje uvádějí velikost 1,5 až 2 m s průměrnou hmotností okolo 30 kg. U druhu nebyl pozorován pohlavní dimorfismus, samec i samice mají podobnou velikost. Tělo má oválný tvar s široce zaoblenými vnějšími rohy. Je tvořeno oválným diskem, který je veliký od 25 až po 95 cm a je zakončené dlouhým ocasem s jedním středně dlouhým ostnem. V případě ohrožení je trnucha schopna zabodnout osten do oběti a následně část ostnu v oběti zanechat. Vzniknuvší rána je díky zoubkovému povrchu potrhaná a díky slizu na trnu, dochází k silné infekci. Po čase se osten trnuše zase obnoví. Pokud je ocas nepoškozen, nachází se na spodní straně ocasu široká ocasní rýha, která se táhne až ke špičce ocasu. Na vrcholku hřbetní strany je umístěna dvojice očí, v jejichž blízkosti se nachází velké průduchy. Tlama se nalézá na břišní straně těla. Kostra trnuchy je zcela tvořena chrupavčitou kostrou. Trnucha modroskvrnná se vyskytuje často osamoceně, ale také v malých skupinkách v mělkých vodách, kde se většinou skrývá na mořském dně. Ke komunikaci s ostatními jedinci svého druhu využívá elektroreceptory, které jsou schopné zaznamenávat drobné elektrické výboje ve vodě emitované dalšími jedinci. V oblasti Austrálie je trnucha často lovena pro maso. Rovněž je ale častým obyvatelem akvárií, kde je ceněna pro svoji mírnou povahu. Pro úspěšné chování má ale vysoké nároky a vyžaduje značné zkušenosti. V současnosti je pro tento druh největší hrozbou náhodný rybolov a ničení korálových útesů.

Obrázek

Ozubené převody v živočišné říši
Hmyz druhu Issus coleoptratus, česky kornatka hnědá, patří k starobylému podřádu křísů (Auchenorrhyncha), je známý svými skoky a je rozšířený po celé Evropě. Vědci z Cambridgeské univerzity zkoumali anatomii juvenilních a dospělých jedinců, přičemž náhodou objevili biologickou strukturu, která se podobá jednomu z nejrozšířenějších lidských vynálezů. Larva neboli nymfa hmyzu rodu Issus má na vnitřní straně zadních nohou řady deseti až dvanácti zoubků, které připomínají okraj ozubeného kolečka. V tomto místě jsou nohy těsně přiblížené, takže zoubky jedné nohy zapadají mezi zoubky na druhé noze. Důsledkem toho je, že jedna končetina se nemůže pohybovat bez druhé. A právě to je nesmírně důležité pro skok, který má svého hmyzího majitele katapultovat do vzduchu na vzdálenost, která až třistakrát přesahuje délku jeho těla. Díky této převodovce se nohy pohybují s přesností méně než 30 milisekund. Tak precizní synchronizaci by nervová soustava nemohla zajistit, protože samotný nervový vzruch trvá příliš dlouho. Bez ní by však skok byl hodně nebezpečný - i malé opoždění jedné končetiny za druhou by mohlo vést k rotaci těla, ztrátě kontroly a tvrdému přistání na zádech. O svou šikovnou převodovku hmyz přijde ve chvíli, kdy se změní v dospělce a spolu s tím vymění svou vnější kostru. Už ji tolik nepotřebuje, protože spolu s proměnou získá křídla.

Obrázek

Rekord v nejdelší délce vousů dlouho držel Američan norského původu - Hans Nilsen Langseth (1846-1927), jehož vousy dosáhly úctyhodné délky 5,33 m. Po vzoru svých sourozenců se rozhodl zkusit štěstí v USA, kam emigroval roku 1867. Se svojí manželkou zplodil šest potomků a spokojeně farmařil v Iowě, leč po smrti manželky se odstěhoval do Minnesoty, kde se jeho hospodářství skutečně vcelku dařilo. Přesto, že se živil jako zemědělec, jeho mnohaletý koníček jej měl na čas nasměrovat jinam. Vousy si nechal narůst již ve svých devatenácti letech, chtěl totiž zazářit na místní soutěži. A po zbytek života už si je neostříhal. Těžko říct, zda v počátcích plánoval stát se světovým rekordmanem, zřejmě se mu to líbilo. Jenže roky běžely a vousy začaly ztrácet svoji vitalitu. Vous, podobně jako vlas, má svoji produktivní dobu maximálně po dobu pěti let, poté začnou konce odumírat a odlamovat se. To však Langseth nehodlal připustit, proto si vysušené umírající konce svazoval do propletence připomínajícího dnešní dredy, čímž je posílil a zamezil vypadnutí. V pozdějších letech, kdy už byly vousy neuvěřitelně dlouhé a budily pozornost, připojil se k potulnému cirkusu, kde vystupoval jako atrakce. Ale práce jej netěšila a tak se vrátil domů. Zájem ale budil i nadále a roku 1922 byl jeho vous na speciální oslavě oficiálně uznán jako nejdelší v zemi. Pět let na to, ve věku 81 let, zemřel. Na smrtelné posteli projevil zajímavé poslední přání. Jeho vousy měly být posmrtně ustřiženy a předány americkému muzeu Smithsonian Institution. Vousy jeho potomci skutečně ustřihli, dlouho se však válely v podkroví domu jednoho ze synů. Až v roce 1967 se staly součástí expozice fyzické antropologie muzea.

Obrázek

Psí skafandr používaný v sovětském vesmírném programu (1960)
Skafandr, připomíná nejvíce ze všeho anti-g oblek používaný piloty stíhacích letadel, se používal k přípravě fenek Strelky a Bělky, které se do vesmíru podívaly v roce 1960. Rusové psy využívali nejprve během balistických letů do výšek zhruba 100 kilometrů, pak i přímo k letům orbitálním. Tentokrát již měla kosmická loď Vostok 11F61 model 1K sestupový modul s tepelným štítem z ablativního materiálu, který umožňuje nebezpečné teplo odvádět prostřednictvím odtavené hmoty štítu. Dne 28. července 1960 byly na palubě fenky: Bars (Čajka) a Lisička. Bohužel raketa po 38 sekundách po konci odpočtu explodovala, a i když se aktivoval záchranný systém a kabina se zvířaty se katapultovala, padák se nestačil plně rozvinout a zvířata zahynula při dopadu na zem. Necelý měsíc po této události, přesně 19. srpna 1960, přišla chvíle pro Bělku a Strelku. Nebyly na palubě lodi samy, kromě nich se do vesmíru vezlo ještě 40 myší, 2 laboratorní krysy, králík, mouchy octomilky, hmyz, rostliny, kultury kvasinek, semena kukuřice, hrachu, pšenice a cibule a mikroorganismy. Odborníci pro zvířata zkonstruovali novou klimatizační aparaturu, která již odpovídala potřebám člověka. Pro sledování chování psů za letu byl kontejner s biologickými objekty vybaven televizní kamerou. Let tentokrát proběhl víceméně úspěšně a kabina se druhý den vrátila na Zemi. Po úspěšném letu Strelky a Bělky následoval další start prototypu Vostoku s nešťastným koncem. Na palubě stroje, který startoval 1. prosince 1960, byli psi Včolka a Muška. Před Gagarinovým startem se do vesmíru dostali při dvou různých letech ještě dva psi, Zvězdočka a Černuška. V obou případech vše dopadlo poměrně dobře, a tak se otevřela cesta k prvnímu letu člověka. Na oběžnou dráhu se vydali ještě v roce 1966 psi Věterok a Ugolok (Uhlík), kteří na palubě Kosmosu 110 strávili 22 dní a vytvořili tak dodnes platný psí rekord v pobytu ve vesmíru.

Obrázek

Křižovatka ulic Steep Street (nyní Colston St.) a Trenchard Street v anglickém Bristolu v roce 1866. Autorem je John Hill Morgan.
Archerotypie, známá rovněž jako kolodiový nebo mokrý proces, pochází z roku 1851 a jejím vynálezcem je Frederick Scott Archer (1813-1857). Podstatou bylo exponování a vyvolávání za mokra, přičemž tvorbou kvalitního negativu se podařilo dosáhnout dokonalé reprodukce. Kolodiový proces velmi rychle nahradil předešlé postupy daguerrotypii a především kalotypii. Využíval se v letech 1851 až 1885, kdy byl nahrazen želatinovým fotografickým filmem. Přínosem nebyla jen možnost vytvořit kvalitní obraz s bohatším podáním polotónů a přesnějším vykreslení podrobností a možnost kvalitně jej reprodukovat, ale také výrazné zkrácení expozičního času na jednotlivé sekundy, což umožnilo rozšířit aplikaci fotografie na rychle probíhající či krátce trvající jevy. Zanedbatelný nebyl ani pokles finančních nákladů a snížení možnosti otravy (především oproti daguerrotypii). Jedinou nevýhodou tohoto procesu zůstalo, že po celou dobu musely desky zůstat vlhké až do momentu expozice. Vzhledem k tomu, že kolodium schne rychle, musely se desky připravovat těsně před fotografováním a fotograf tak musel na cestě za pořízením snímků nosit celou příruční laboratoř a temnou komoru. Důležitým aspektem tehdejší fotografie byla také absence jakékoliv možnosti zvětšení fotografie – výsledný formát printu byl shodný s velikostí desky (a tedy fotografického přístroje). Dnes již do jisté míry kuriózně může působit také další aspekt používání kolodia. Využívaná směs byla totiž nejen vysoce hořlavá, ale také explozivní.

Obrázek

Až do vynálezu moderního radiolokátoru se nepřátelská letadla vyhledávala pomocí různých naslouchacích přístrojů. Jejich operátoři byli vycvičeni, aby podle zvuku motoru poznali, o jaký typ letadla se jedná. Na jakou vzdálenost byl radar účinný, záleželo na operátorově sluchu, povětrnostních podmínkách i velikosti samotného vynálezu. Nejstarším obřím naslouchátkem je meteorologická stanice z roku 1875, dle Johna Tyndalla, jejíž rozšířená trubice zesilovala vzdálené zvuky a údajně tak sloužila ke studiu atmosférických jevů. K vojenskému využití byl určen topophone, který navrhl profesor Mayer roku 1880, určený k námořní orientaci v mlze. Rozvoj nastal během první světové války, ale primárně až v meziválečném období. Akustické lokátory se zvětšily a staly se mobilními. Byť šlo o slepou uličku, v rámci válečné propagandy americká armáda ještě v roce 1943 prezentovala akustické lokátory jako nejmodernější vybavení, které má vojsko k dispozici. Cíl byl jasný - zastírat skutečné možnosti detekce letounů a lodí na dálku pomocí radiolokátorů.

Obrázek

Slavný tyrolský alpinista a horský průvodce Angelo Dibona "Pilato" (1879-1956). Od roku 1905 působil v Cortině jako horský vůdce a lyžařský instruktor. V dalších letech vylezl v Alpách řadu prvovýstupů. Zde na snímku jako příslušník Rakousko-uherských císařských střelců - Kaiserschützen / Landesschützen, přičemž si vysloužil Eiserne Verdienstkreuz mit der Krone. Zajímavostí je, že sloužil v armádě spolu s neméně slavným kolegou jménem Luis Trenker, vlastním jménem Alois Franz Trenker (1892-1990). Trenker je znám zejména prostřednictvím svých filmů o Alpách.

Obrázek

Hans Tragarsky se narodil v roce 1921 a v sedmnácti letech vstoupil k LAH. Sloužil u jednotky po celou válku a prošel si všemi frontami s vyjímkou Afriky. Dne 18. prosince 1944 jej na frontě mezi Rechtem a Poteau zastihl fotograf SS PK-Berichter Max Büschel, kterého patrně zaujal obraz těžce ozbrojených pěšáků kouřící americké cigarety. Toho dne přepadli americký konvoj, přičemž se zmocnili jídla, zbraní a zmíněných cigaret. Snímky později ukořistili američtí vojáci, díky čemuž se zachovaly až do dnešních dnů. Samotný Tragarsky válku přežil a zemřel až 7. ledna 2011.

Obrázek

Britský vynálezce Meredith Wooldridge Thring (1915-2006) se svým Stair-climbing Chair (1964)

Obrázek
Naposledy upravil(a) Rase dne 20/9/2022, 17:38, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry.
A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je HIMARS!
Kabinet Kuriozit https://www.kabinetkuriozit.eu/
Kouzelnik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1305
Registrován: 27/9/2017, 22:23

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Kouzelnik »

Rase píše:(...)

První moderní vibrátory
Roku 1869 americký lékař Georg Taylor vynalezl párou poháněný masážní stroj, který měl usnadnit práci při léčbě ženské hysterie. Potřeboval ovšem obsluhu, kotel, topiče a manipulace s ním nebyla vůbec jednoduchá ani intimní. Nicméně fungoval velice dobře. (...)
(...)
ROFL
K podtrženému - vypadá to na další úlovek do sbírky "Rádia Jerevan. Něco ve stylu tohohle vtípku (prý z 80. let).
Zpráva agentury TASS: Dnes ráno havaroval na Ukrajině sovetský celodrevený raketoplán Buran. V jeho dřevěných troskách nalezlo smrt šest členů posádky, zatímco další tri vyvázli bez zranění. Byli to - palubní topič, truhlář a nástenkář.
R.I.P.
ringlett
praporčík
praporčík
Příspěvky: 308
Registrován: 6/3/2012, 20:41
Kontaktovat uživatele:

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od ringlett »

Kouzelnik píše:
Rase píše:(...)

První moderní vibrátory
Roku 1869 americký lékař Georg Taylor vynalezl párou poháněný masážní stroj, který měl usnadnit práci při léčbě ženské hysterie. Potřeboval ovšem obsluhu, kotel, topiče a manipulace s ním nebyla vůbec jednoduchá ani intimní. Nicméně fungoval velice dobře. (...)
(...)
ROFL
K podtrženému - vypadá to na další úlovek do sbírky "Rádia Jerevan. Něco ve stylu tohohle vtípku (prý z 80. let).
Zpráva agentury TASS: Dnes ráno havaroval na Ukrajině sovetský celodrevený raketoplán Buran. V jeho dřevěných troskách nalezlo smrt šest členů posádky, zatímco další tri vyvázli bez zranění. Byli to - palubní topič, truhlář a nástenkář.
To sice ano, ale vtip to fakticky není. Realita umí být někdy lepší.

:-? :lol:
Kouzelnik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1305
Registrován: 27/9/2017, 22:23

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Kouzelnik »

ringlett píše:
Kouzelnik píše:
Rase píše:(...)

První moderní vibrátory
Roku 1869 americký lékař Georg Taylor vynalezl párou poháněný masážní stroj, který měl usnadnit práci při léčbě ženské hysterie. Potřeboval ovšem obsluhu, kotel, topiče a manipulace s ním nebyla vůbec jednoduchá ani intimní. Nicméně fungoval velice dobře. (...)
(...)
ROFL
K podtrženému - vypadá to na další úlovek do sbírky "Rádia Jerevan. Něco ve stylu tohohle vtípku (prý z 80. let).
Zpráva agentury TASS: Dnes ráno havaroval na Ukrajině sovetský celodrevený raketoplán Buran. V jeho dřevěných troskách nalezlo smrt šest členů posádky, zatímco další tri vyvázli bez zranění. Byli to - palubní topič, truhlář a nástenkář.
To sice ano, ale vtip to fakticky není. Realita umí být někdy lepší.
jj... Ale ten "vibrátor" vyžadující rozsáhlou obsluhu popsal @Rase s pěknou jemnou ironií. Z podobného soudku: "čistič skvrn" z Císařův pekař/Pekařův císař - příslušná scéna (viz https://www.filmexport.cz/oblibene-scen ... cisar.html - viz odkaz první shora zleva)

:-? :lol:
R.I.P.
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 9731
Registrován: 11/2/2010, 17:02
Bydliště: Prostějov

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Rase »

Letecký souboj mezi čtyřmotorovými bombardéry (1942)
V roce 1938 byl do služby u japonského císařského námořního letectva zaveden létající člun Kawaniši H6K. Stroje vynikaly svou vytrvalostí, létaly i na 24-hodinové hlídkové lety a byly dokonce používány pro dálkové nálety na Rabaul a Nizozemskou východní Indii. Během služby se však nesetkávaly jenom s nepřátelskými stíhači, ale i s hlídkovými a průzkumnými letouny protivníka, jako například s čtyřmotorovými bombardéry B-17 a B-24. V případě takového setkání měly americké stroje výhodu vyšší rychlosti, silnější výzbroje a pancéřování. Během bojů o Guadalcanal zaznamenali Japonci těžké ztráty létajících člunů, které mizely zdánlivě bez příčiny, neboť je spojenecká letadla sestřelila dříve, než stihly odeslat zprávu o napadení. Dne 21. listopadu 1942 se H6K číslo 36 od kókútai 851 ze Shortlandu střetl s B-17E s/n 41-2433 26th BS 11th BG 13th AF USAAF. Létající člun tai'i (大尉 poručíka) Cuneo Hicudžiho byl sice poškozen, ale dokázal se vrátit na základnu a podat zprávu o střetnutí. To vedlo k posílení pasivní ochrany a výzbroje létajících člunů v polních podmínkách ostrovní hydroplánové základny. Fotograficky zdokumentován je rovněž devatenácti minutový střet mezi letounem H6K s americkým bombardérem B-24 Liberator, nad atolem Truk v květnu 1944. Japonský pilot ze souboje vyvázl s hořícím strojem a manévrem unikl, ale při přistání na moře se HK6 rozlomil. Celkem bylo postaveno 217 kusů H6K a do dnešních dnů se žádný nedochoval. Na obrázku je vidět souboj mezi Kawaniši H8K "Emily" a Consolidated PB4Y2 Privateer.

B-17-Vs-Mavis.jpg

Balónový syndrom (Balloon Syndrome) je velice vzácným onemocněním ježků, při kterém se tato malá zvířátka doslova nafouknou do velikosti plážového míče. V podstatě jde o to, že se poškozením vnitřních orgánů, infekcí nebo vnějším poraněním, dostane vzduch pod kůži a postupem času se ježek nafoukne až na dvojnásobek původní velikosti. Pokud takovéto nebožáky najdete v přírodě, jsou díky vzduchu velice lehcí a samozřejmě je rychle odneste ke zvěrolékaři, kde budou vypuštěni. K tomu zvláštnímu fenoménu dochází i díky tomu, že ježci mají značný prostor pod kůží, díky čemuž se mohou stočit do klubíčka, pokud jsou ohroženi. V roce 2017 byl popsán případ skotského ježka, později pojmenovaného Zeppelin, který měl poškozenou plíci, čímž se dostával vzduch pod kůži. Byl odnesen do Stapeley's Wildlife Hospital, kde jej ošetřil zvěrolékař Bev Panto. Po uzdravení byl ježek vypuštěn do volné přírody.

261300586_417958086551601_7889704129095957799_n.jpg

Úžasná pistole vyrobená v Německu 19. století, byť některé komponenty patrně pocházejí ze století šestnáctého. Tyto zbraně byly známé jako "patte de canard" (kachní noha). Zajímavé je, že střední hlaveň má ráži 13 mm a zbylé 11 mm.

lot.jpg

Prototaxites - když souši vlády až osmimetrové houby (před 420 mil lety)
Ve fosilním materiálu z doby svrchního devonu, kdy se první zelené rostliny nesměle vydávaly na souš, je spousta podivných fosilií u nichž si nikdo není úplně jistý, oč se jedná a nemá v moderní přírodě srovnání. Největší zvláštností jsou běžně nacházené fosílie z přelomu siluru a devonu, které mají více jak metr v průměru a několik metrů na délku. Tyto zvláštní klády zmizely před 350 milióny let a byly popsány v roce 1859 kanadským učencem Johnem W. Dawsonem jako Prototaxites (prvotní tis). Jak použité jméno napovídá, dotyčný pán si myslel, že jde o pozůstatky mohutných jehličnanů. Už tehdy ale bylo lidem divné, kde by se vzal mezi prvními drobnými suchozemskými rostlinkami poměrně obří jehličnan. Až do roku 2001 panovalo všeobecné přesvědčení, že Prototaxites je nejspíš obrovská masa řas nebo případně přerostlý lišejník. V roce 2001 vyšla studie, která oživila nápad z počátku 20. století, že by Prototaxites mohl snad být gigantická houba. Setkala se s příkrým odmítnutím a až do nynějška houbová varianta spíš živořila na okraji zájmu. Kevin C. Boyce z Chicagské univerzity a jeho spolupracovníci to teď ale změnili. Analýzy poměru metabolicky významných izotopů uhlíku C12 a C13 ve kmenech prototaxitů z pěti různých lokalit ukázaly, že jednotlivé vzorky mezi sebou překvapivě zřetelně liší. U zelených rostlin té doby je ale tento poměr vždycky stejný. Odlišné poměry izotopů uhlíků v prototaxitech přesvědčivě dokládají, že nezískávali uhlík fotosyntézou ze vzduchu, ale z jiných zdrojů ve svém bezprostředním okolí. Kolem nich byly rozmanité zdroje organické hmoty, které obsahovaly různé poměry izotopů uhlíku. Z toho lze usoudit, že Prototaxites opravdu byl houba gigantických rozměrů, která čněla nad tehdejšími obyvateli souše ve stylu ohromného mrakodrapu nad slumy v Sao Paulu. Občas i více než osmimetrová obluda dostala od komentátorů přiléhavou přezdívku Houba Godzilla. O tom, jak fungovala tehdejší společenstva se vědci zatím mohou pouze velmi mlhavě dohadovat. S určitostí víme jen to, že tehdejší krajina ze všeho nejvíc připomínala divoké sci-fi ilustrace románů z jiných světů.

82128891_495565764429991_8139854656835682304_n.jpg

Výstřední italský vědec Paolo Gorini (1813-1881) se v 19. století věnoval studiu uchování mrtvol.

Obrázek Obrázek
Naposledy upravil(a) Rase dne 20/9/2022, 17:43, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry.
A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je HIMARS!
Kabinet Kuriozit https://www.kabinetkuriozit.eu/
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 9731
Registrován: 11/2/2010, 17:02
Bydliště: Prostějov

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Rase »

Muse Brothers – albíni Eko a Iko, kteří vystupovali v cirkusech jako "kanibalové z Ekvádoru" nebo "velvyslanci Marsu".
Narodili se do rodiny chudých černošských řezačů tabáku v Roanoke ve Virginii někdy z 90. letech 19. století. George a Willie Museovi na první pohled zaujmuli albinismem, díky němuž měli bílou pleť, světlé vlasy a namodralé oči. Roku 1899 byli chlapci ve Truevine ve Virginii uneseni nájemnými lovci a odvezeni do cirkusu. Zde jim bylo řečeno, že je jejich matka mrtvá a již nikdy se nevrátí domů. V pojízdném cirkusu vystupovali v rámci obludária jako "Eko and Iko", "White Ecuadorian Cannibals", "Sheep Headed Men", "Sheep Headed Cannibals", "Ministers from Dahomey" a "Ambassadors from Mars". Z vlasů si museli uplést masivní dredy a celkově byl zdůrazňován jejich barbarský vzhled. Chlapci nesměli chodit do školy a nedostávali za svoji práci ani plat. Doslova tak byli drženi v otroctví, jedinou jejich odměnou byly klaunské oblečky a jídlo nezbytné k udržení investice. Když jeden z jejich majitelů zjistil, že George a Willie mají schopnost zahrát jakoukoli skladbu na téměř jakémkoli nástroji, od xylofonu po saxofon a mandolínu, jejich nadání rychle využil. Jejich negramotná matka však po celou dobu nepřestávala své chlapce hledat. Na podzim roku 1927 se v rámci turné s cirkusem Ringling Bros. and Barnum & Bailey Circus, navštívili rodné Roanoke. Matka se rozhodla jednat a získat chlapce zpět. Nu ale jednalo se o složitý úkol, jelikož se jednalo o multimilionovou společnost, která měla velké konexe na politiky a orgány činné v trestním řízení. S chlapci se setkala přímo na pódiu a navzdory majitelům i policii, odvedla oba chlapce domů – 28 let po jejich únosu (!)

Obrázek

Muž který při nehodě přišel o ruku, si vyrobil různé protézy aby se mohl dál věnovat kovářskému řemeslu (cca 1900)

Obrázek

John Lennon ve filmu Jak jsem vyhrál válku, snímek režíroval Richard Lester (1967)
V době svého uvedení byl tento film dosti přezírán, patrně kvůli probíhající válce ve Vietnamu. John Lennon ve filmu působí namíchnutě a zároveň vtipně a duchaplně.
Těch několik málo lidí, kteří se přišli na film podívat, vlastně přišlo kvůli němu. Celkově je nutno zmínit, že jde o skvělou knihu, ale příšernou adaptaci.

Obrázek

Lékařská historie připisuje vynález "zobáku u morové masky" a oděvu Charlesi de Lorme (1584-1678), vedoucímu lékaři Ludvíka XIII. Lékař celý oděv vytvořil v roce 1619 jako kompletní ochranu lékaře od hlavy až k patě, a to po vzoru zbroje vojáka. Oděv tvořila maska s brýlemi, dlouhý kožený impregnovaný oděv (marocký plášť) sahající od krku po kotníky. Dále i kamaše, rukavice, boty a klobouk, které byly vyrobeny z voskované kůže. Doplněk pak tvořila multifunkční hůl k ohledávání pacientů. Tento oděv byl rovněž "impregnovaný různými vůněmi", proto byl zobák naplněný octem, sladkými oleji, olejů a jinými silně páchnoucí chemikáliemi, které měly rovněž maskovat pach smrti. ​Lidé i lékaři se tehdy obávali "chorobné konstituce ovzduší". Tím se ve středověku obecně označuje nakažení vzduchu "nějakými" jedovatými plyny. Doboví vědátoři je shrnují pod jednotný termín miasma. Ona "jedovatost" je zde spojována také se zápachem, tedy logicky: čím více páchne ovzduší, tím vyšší má být hrozba nákazy. Miasma přitom zahrnuje i zápachy stojatých vod, odpadů, fekálií stejně jako třeba sopečného dýmu či mrtvolných plynů z rozkládajících se těl.

Obrázek

Nejmenší muž na světě, Henry Behrens, tančí se svou kočkou (1956)

Narodil se kolem roku 1895, ve třiceti letech měřil 81 cm (30 inches) a vážil 14,5 kg (32 pounds).

Obrázek

Boxovací kratochvíle na střeše budovy Ball Building, ve čtvrti Hollywood v Los Angeles, stát Kalifornia. Snímek pochází z roku 1938, dívky jsou herečky a budovu vlastní společnost Paramount.
Ta byla založena v roce 1912 a je nejstarším americkým filmovým studiem, které je v současnosti jedním z nejvýdělečnějších filmových studií vůbec.

Obrázek
Obrázek

A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry.
A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je HIMARS!
Kabinet Kuriozit https://www.kabinetkuriozit.eu/
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 9731
Registrován: 11/2/2010, 17:02
Bydliště: Prostějov

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Rase »

Mechanickou stránku slavného Vetřelce ze stejnojmenného filmu (1979) vytvořil italský tvůrce filmových triků Carlo Rambaldi.
Samotný návrh je samozřejmě dílem H.R. Gigera a neforemný kostým oblékl Bolaji Badejo (1953-1992) student z Nigérie. Podle původního návrhu měla být poloprůhledná hlava naplněna živými červy, od čehož bylo upuštěno. Kapající kyselinu nahradilo kvantum lubrikačního gelu, který byl nakupován v okolních nemocnicích a lékarnách. Carlo Rambaldi (1925-2012) byl častým spolupracovníkem Stevena Spielberga a držitel Oscara za postavu E.T. mimozemšťana. Rambaldi vytvořil proslulou postavičku pomocí oceli, polyuretanu, gumy a mechanických i elektronických ovladačů. Díky tomu byl E.T. schopen až 150 různých pohybů a mimik. Vedle své nejslavnější postavy Rambialdi vytvořil i spoustu dalších filmových postav a trikových řešení. Podílel se na slavných filmech Vetřelec (za nějž dostal prvního Oscara), remaku King Konga z roku 1976, což byla jeho první zakázka v Hollywoodu či Blízkých setkáních třetího druhu.

Obrázek

Roku 1731, král Frederik I. Švédský, poslal na vycpání kůži lva kterého zabil. Bohužel taxidermista nikdy předtím lva neviděl a takovýto byl výsledek jeho práce.
Rozhodně to ale nebyl jediný problém švédského krále. Frederik byl původně lankrabě hessensko-kasselský a trůn vyženil koncem roku 1714 sňatkem se sestrou švédského krále Karla XII. Ulrikou Eleonorou. Roku 1720 byl korunován králem, ale pro Švédy navždy zůstal cizincem, který se ani nenaučil jejich jazyku. Jeho záliba v požitcích postupně přerostla v bohapustou zhýralost, jeho čas vyplňovaly lov, pitky a milostné avantýry. Když roku 1751 umírá, nezanechává po sobě žádného legitimního potomka.

Obrázek

Norský automatický revolver Landstad se zásobníkem (1900)
Zbraň navrhl roku 1899 norský vynálezce Halvard Landstad z města Kristiana (dnes Oslo). Zajímavostí je použití zásobníku v rukojeti s kombinací otočného revolverového zásobníku se dvěma komorami na náboje 7.5mm 1882 Ordnance. Landstad vyrobil svou zbraň na vlastní náklady a roku 1901 proběhly vojskové zkoušky. Zde bohužel zbraň pohořela a zůstala v majetku autora i při jeho emigraci do Británie. Landstad žil v Middlesexu a po jeho smrti ji získala britská NRA, která jej uložila do svého muzea. Roku 1977 byl revolver prodán na aukci.

Obrázek

Klobouk, který měl Napoleon v bitvě u Waterloo, se vydražil za devět milionů.
Francouzský aukční dům De Beacque v polovině roku 2018 vydražil jeden z mála dochovaných klobouků císaře Napoleona Bonaparta. Za klobouk, který měl mít obávaný vojevůdce na hlavě v bitvě u Waterloo, zaplatil nejmenovaný evropský sběratel 405 200 dolarů (více jak 9 mil Kč). Vzhledem ke špatnému stavu klobouku se předpokládalo, že jeho cena dosáhne maximálně 40 tisíc dolarů. Francouzský císař Napoleon Bonaparte (1769-1821) byl pověstný svou láskou k takzvaným bicornům, tedy dvourohým kloboukům. Podle historiků jich během svého života vlastnil 120, přičemž každý rok vystřídal dvanáct z nich. Do dnešních dnů se ale dochovalo pouze devatenáct z nich. Nedávno vydražený klobouk, údajně po bitvě u Waterloo schoval holandský kapitán Baron Arnout Jacques van Zuijlen van Nijevelt. Pouze několik z dochovaných Napoleonových klobouků jsou v soukromých sbírkách, drtivou většinu vlastní muzea. Za nejcennější z dochovaných exponátů je ovšem považován klobouk z roku 1800, který měl Napoleon na hlavě během bitvy u Marenga. Klobouk, který dříve vlastnila monacká královská rodina, byl v roce 2014 vydražen za 2,4 milionu dolarů (52 mil Kč). Jeho novým majitelem se stal jihokorejský sběratel.

Obrázek

Berlínský řezník, který prodával párky z lidského masa. Celkem mu začátkem minulého století padlo za oběť odhadem až 50 převážně mladých žen, které vlákal do svého bytu. Díky nevšímavosti okolí zůstal roky neodhalen.
Carl Friedrich Wilhelm Großmann (1863-1922) se narodil v Neuruppinu v rodině s osmi dětmi, jeho otec pracoval jako sběrač šrotu. O jeho mládí není moc známo, ale již tehdy a u něj projevoval sadistický sexuální pud. V roce 1876 se začal učit na řezníka, za čtyři roky se přestěhoval do Berlína a otevřel si malé řeznictví na Alexanderplatz.
Později se raději živil jako žebrák, podomní obchodník a drobný zlodějíček. Své příjmy používal na služby prostitutek, které si zval do svého bytu. Vzhledem byl ošklivý a ostatním se jevil jako zahořklý a záhadný člověk. Nájemné ale platil včas, tak si ho jeho domácí více nevšímal. Jeho byt měl samostatný vchod a ostatní nájemníci jej občas viděli, jak k ránu klopýtá domů z nočních pitek v doprovodu chichotajících se prostitutek. Sousedi si mysleli, že má nějaké vedlejší příjmy, když si může dovolit pití a lehké ženy. V roce 1899 byl odsouzen za brutální znásilnění nezletilé dívky. V roce 1913 byl propuštěn a vrátil se zpět do Berlína, kde začal vraždit ve velkém.
Großmann později řekl, že své oběti (většinou prostitutky a osamělé ženy bez doprovodu) bral k sobě domů. V poválečném období byla vysoká nezaměstnanost a Großmann jim nabízel práci hospodyně. Své oběti nejprve znásilnil a potom zabil a tělo řeznicky zpracoval. Maso prodával na černém trhu a u vlakového nádraží si otevřel stánek s párky. Kosti a další nepoživatelné části těl házel do řeky.
Dne 21. srpna 1921 byl Großmann zatčen ve svém bytě v Berlíně poté, co bylo slyšet křik a jiné zvuky, po nichž následovalo nezvyklé ticho. Policisté vtrhli do bytu a v kuchyni našli tělo mladé, před několika minutami zavražděné ženy. Großmann byl vzat do vazby a obviněn z vraždy 1. stupně. Sousedé při výslechu uvedli, že se podivovali, kolik převážně mladých žen, které vypadaly chudě, vešlo do jeho bytu. Vycházet však viděli jen málokterou. Někteří tvrdili, že to bylo až 50 mladých žen, které vstoupily do Großmannova bytu, byly zavražděny, rozřezány a snědeny nevědomými zákazníky v masných výrobcích šíleného řezníka. Großmann se později přiznal k asi dvaceti vraždám, ne však ke všem.
Kolik obětí přesně zabil, není známo. Bylo nalezeno jen tělo jeho poslední oběti a v bytě skvrny od krve. Z toho policie usoudila, že v posledních týdnech zavraždil nejméně tři osoby. Odhaduje se, že v období od roku 1913 do jeho zatčení těchto obětí bylo mezi dvaceti až padesáti nebo i více. Za svou poslední vraždu byl odsouzen k trestu smrti, na což reagoval tím, že se při vynesení rozsudku smál. Před jeho vykonáním se pak tzv. „Berlínský řezník“ 5. července 1922 ve své cele oběsil.

Obrázek

Novodobá Čechie-Böhmerland 600 Sport (1927-2020)
Letos představil Peter Knobloch prototyp novodobého motocyklu odkazující se na legendární Čechie-Böhmerland. S délkou přes tři metry představovala Čechie nejdelší vyráběný motocykl na světě a verze s nejdelším rozvorem měla uvézt až čtyři vojáky, případně celou rodinu. Málo se však ví, že v roce 1927 existovala i velmi vzácná jednomístná závodní Čechie "Super Sport", vyrobena údajně pouze v počtu deseti kusů. Majitel 3D tiskárny Rapid Prototyping zadal někdy kolem roku 2010 na Úřadě průmyslového vlastnictví o práva k použití značky Böhmerland – tedy značky, kterou si před bezmála sto lety zaregistroval česko-německý konstruktér Albin Hugo Liebisch. Práva získal v roce 2013 a práce tak mohla začít na plné obrátky. Pan Knobloch si chtěl původně motorku postavit pouze pro sebe, ale dle reakce okolí se rozhodl vyrobit alespoň malou sérii. Nejprve vznikl zkušební prototyp s elektrickým pohonem, sestrojený kvůli testování šasi, následoval jej již kus s unikátním motorem. Jednoválcový čtyřtaktní dvouventil s odkrytým OHV rozvodem a litou hliníkovou skříní věrně kopíruje konstrukci původních agregátů. Motor o objemu 600 ccm byl vyrobený přímo v konstruktérově továrně, kde se zabývají 3D tiskem nejrůznějších materiálů a litím kovů. Mimo jiné v Turnovské Rapid Prototyping vznikl motor z nedochovaného závodního motocyklu Laurin & Klement, vytvořený pouze podle dobových fotografií. Vlastní výroby je rovněž ocelový trubkový rám, krátká zadní kyvná vidlice, která je přepákovaná na centrální zadní tlumič od jablonecké firmy H/P Sporting. Většina komponentů je vyrobena z hliníku odlévaného do pískových forem, vytisknutých na průmyslové 3D tiskárně.
Novodobý Böhmerland teprve čeká konečné ladění, i tak jde ale o úchvatný kousek techniky. Někteří zákazníci již složili zálohu a prvních deset kusů bude vyrobeno po dokončení legislativních procedur ohledně homologace. Zmíněné první kusy vyjdou každého zájemce na 1,5 mil Kč. Nutno ale zmínit, že jde o překrásnou motorku, kompletně vyrobenou v Tuzemsku, navíc za velmi krátký čas vývoje. Nu nezbývá než popřát konstruktérovi a celému týmu mnoho zdaru v další práci. Peter Knobloch poodhalil zatím jen náznakové informace o plánovaném bezemisním vozidle (jehož pohon prý nebude klasický elektrický/bateriový) a také o možnosti otevření značky zájemcům o investice. Více informací tímhle směrem lze nalézt na nových stránkách Bohmerland.cz

Obrázek

V dopisech se nás často ptáte, co se stane, když strčíte hlavu do urychlovače částic. Požádali jsem tedy slavné Sovětské vědce o pomoc.
Anatolij Petrovič Bugorski z Ústavu pro fyziku vysokých energií v Protvinu poblíž města Serpukhov, pracoval na urychlovači částic U-70 (typ synchrotron). Dne 13. července 1978 se zařízení porouchalo a zhasla všechna výstražná světla. Anatolij se rozhodl otevřít kryt a najít místo závady. K jeho smůle ale akcelerátor stále běžel a hlavou mu prošel neviditelný paprsek protonu. Podle pozdějších výpovědí necítil žádnou bolest, ale spatřil záblesk jasnější než tisíc sluncí. To, že jej zasáhl protonový paprsek, věděl okamžitě, ale místo aby zavolal lékaře, v poklidu dokončil svou práci a do svého deníku zapsal vše, co se mu přihodilo. Čekal, až dorazí první příznaky ozáření. Nutno dodat, že zásah protonovým paprskem znamená jistou smrt již v hodnotách 400 až 1 000 radů. Bugorského zasáhlo ionizující záření v hodnotách 200 000 až 300 000 radů (!) Paprsek do něj vstoupil přes temeno hlavy a vystoupil nosem. Vypálil díru, a i když částečně zasáhl mozek a zničil okolní tkáně a nervy, životně důležité orgány, jako je kostní dřeň a gastrointestinální trakt, zůstaly beze změny. Ještě v noci se začala hrozivě zvětšovat levá strana jeho tváře. Tehdy se Bugorski rozhodl, že vše ohlásí lékařům. Byl okamžitě převezen do Moskvy na speciální kliniku zaměřující se na otravy radiací. Již o 18 měsíců později se Anatolij Petrovič Bugorski vrátil do práce. Dokončil doktorát a zastával funkci koordinátora fyzikálních experimentů na protonovém synchrotronu U-70, kde k nešťastnému incidentu došlo. Jediným doživotním následkem bylo ochrnutí levé strany tváře a ztráta sluchu na levém uchu. Stupňovaly se také záchvaty epilepsie. Jeho inteligence však trvale zůstala beze změny. Vzhledem k politice Sovětského svazu přísně střežil tajemství související s jadernou energií a o své nehodě více než deset let vůbec nepromluvil. Jeho příběh vyšel najevo až po katastrofě v Černobylu. Oženil se a narodil se mu syn. V dnešní době žije osmasedmdesátiletý vědec v Protvinu.

Obrázek

Tajemnému tvorovi, kterého se podařilo objevit teprve roku 1983, vynesl jeho netradiční tvar těla poněkud úsměvné pojmenování "blobfish" (blob lze volně přeložit jako rosol). Ryba Psychrolutes microporos si kvůli bizarnímu vzhledu vysloužila dokonce označení "nejošklivější zvíře planety", přestože jí její podoba ve skutečnosti pomáhá přežít. Přebývá totiž v hloubce okolo 1 000 m, a právě "želatinová" tkáň jí umožňuje čelit tamnímu obrovskému tlaku. Dospělí jedinci váží přibližně 750 g, víc toho však o chování a životě prazvláštních ryb zatím nevíme, neboť je velmi obtížné je pozorovat v jejich přirozeném prostředí.

Obrázek

Kterak Člunozobec odhodil kačenku, která mu stála v cestě a šel poklidně dál. Tyto mimořádné snímky zachytil amatérský fotograf Mark Kay ve Wild Animal Park v San Diegu.
Člunozobec africký (Balaeniceps rex) je velký africký pták z řádu veslonohých, který na výšku dorůstá 1,2 až 1,7 m s rozpětím křídel 2,33 m a hmotností kolem 5,6 kg. Dospělý pták je šedavě modrý s výjimkou hnědé spodní strany křídel s šedým pruhem. Nejnápadnějším znakem je jeho velký plochý zobák tvarem připomínající člun, díky kterému získal i svůj český rodový název. Nápadná je také světlá chocholka na hlavě. Samec se od samice zbarvením nijak viditelně neliší, mladí ptáci jsou hnědí. V zajetí se dožívá až 36 let.

Obrázek

Nález bohatě zdobené dýky římského legionáře.
V roce 2019 pracoval devatenáctiletý stážista Nico Calman se skupinou archeologů na vykopávkách v německém městě Haltern am See nedaleko Münsteru. Zde v zemi nalezl něco, co se na první pohled podobalo kuřecímu řízku. Nakonec se z nálezu vyklubala neobyčejně dobře zachovalá zbraň. Dýku zasunutou v pouzdře ze železa a lipového dřeva zdobily skleněné a smaltované doplňky, rukojeť ze stříbra a mosazi stále dobře viditelně dekorovaly rostlinné detaily. Na stejném místě se nalezly i zbytky pásku. Vše bez větších potíží přežilo 2000 let v zemi. Nutno zmínit, že tehdy nebylo běžné, aby byli římští vojáci pohřbívání i se svými zbraněmi. Jediný další exemplář římské dýky spolu s pouzdrem i opaskem byl nalezen v Nizozemí. V Haltern am See se mezi léty 27 př.n.l. až 14 n.l. nacházel tábor římských vojáků čítající zhruba 5 000 mužů. Legionáři padli v bojích s místními germánskými kmeny byli pohřbívání nedaleko tábora. Pokud jde o samotnou dýku, tak restaurátorské práce probíhaly devět měsíců a zbraň bude vystavena od roku 2022 v Římském muzeu v německém Halternu.

Obrázek

Bydlení v Číně. Snímek pochází z provincie Kuej-čou (贵州) jejíž hlavním městem je Kuej-jang. Provincie má rozlohu 176 167 km² a žije v ní přes 35 miliónů obyvatel. Jedná se o relativně chudou a ekonomicky nerozvinutou oblast, nicméně bohatou na nerostně, kulturní a environmentální zdroje. Demograficky patří mezi nejrozmanitější provincie, národnostní menšiny tvoří více než 37% obyvatelstva.

Obrázek

Japonský sběratel potetovaných lidských kůží - zvaný "Dr. Tattoo" 刺青博士
Doktor Fukuši Masaiči (1878-1956) 福士政, studoval na Tokijské císařské univerzitě a roku 1914 i v Německu. Věnoval se studiu kůže a vlivu tetování na zdraví člověka - především na schopnost ničit kožní lézi syfilis. Výzkum z roku 1907 jej přivedl do kontaktu s mnoha potetovanými lidmi. Od roku 1926 se začal zajímat o tradiční japonské tetování - Irezumi (入れ墨). Vedl pitvy těl a vypracoval způsob stažení kůže, aby nedošlo k jejímu poškození. V následujících letech takto posbíral zhruba 2 000 lidských kůží a 3 000 fotografií, které ale byly v roce 1945 zničeny. Pouze část z jeho sbírky přečkala bombardování v protileteckých krytech. Právě tyto kusy se zachovaly až do dnešních časů.

Obrázek

Ruské kruhové válečné lodě (1872-1903)
S myšlenkou kruhové válečné lodi přišel skotský lodní konstruktér John Elder a tento nápad rozvíjel u Royal Navy Edward Reff. Stavba ale nakonec proběhla zcela nečekaně v carském Rusku pod taktovkou kontraadmirála Andreje Alexandroviče Popova (1821-1898). Kruhová konstrukce válečné lodi měla umožnit díky nízkému ponoru proplouvat vodami řek a jezer. Výzbroj tvořily dvě děla ráže 280 mm umístěná do shora otevřené pancéřované nástavby (barbety). Pohon lodi zajišťovaly sdružené parní stroje britské firmy Arthura Woolfa a nastavitelné lodní šrouby Roberta Griffitha. I když byly vyrobeny pouze dvě plavidla tohoto typu, byl každý kus jiný - rozdílné rozměry a výzbroj. Výroba prvního kusu byla zahájena petrohradské loděnici. Části plavidla byly převáženy do Nikolajeva a zde v letech 1872-1873 byl sestaven "Novgorod". Za rok v této loděnici dokončili jeho mladšího a většího bratra "Kijev", který byl po čase přejmenován na "Vice-admiral Popov". Obě lodě se měly vyznačovat tichým chodem parních strojů a byly zařazeny do služby jako plovoucí baterie obrany pobřeží. Mezi černomořskými námořníky se pro kruhové obrněné lodě ujalo pojmenování "Popovky". V roce 1892 byly lodě Novgorod a Viceadmiral Popov, přeřazeny do třídy obrněnců pobřežní obrany. Jejich plavební schopnosti byly problematické a proto zůstaly v službě asi deset let. Plavba na rozbouřeném moři byla téměř nemožná, lodě špatně držely směr i při klidné hladině. Protože se lodě během plavby kymácely bývala střelba velmi nepřesná. Bojově byly nasazeny v letech 1877-1878 na dolním toku Dunaje při akcích carské Dunajské flotily proti Turkům. Po válce, dostal Novgorod další dvě děla ráze 37 mm a byl překlasifikován na loď pobřežní ochrany. V roce 1903 byl vyřazen ze stavu námořnictva a v roce 1911 prodán na sešrotování.

Obrázek

Jelen strhl kus tváře lovci jménem Vincent Saubion.
Vincent Saubion (36) pochází z Baskicka a během ledna se v jihozápadní Francii vydal, spolu s kolegy, na lov jelena. Poblíž Lesperon se zvíře při zoufalém pokusu o útěk obrátilo proti němu a parožím mu strhlo kus kůže pod okem a kolem nosu. Muž si v tu chvíli neuvědomoval závažnost svého zranění a chtěl v lovu pokračovat, což mu bylo rychle rozmluveno. Přivolaný vrtulník jej transportoval do Bordeaux, kde podstoupil operaci. Na tváři má nyní zhruba 50 stehů. Saubion později zmínil, že hodlá v lovu pokračovat a přistupuje k celé věci s velkým respektem.

Obrázek

Koncem února objevila sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) na Marsu nový kráter po dopadu meteoritu o průměru zhruba 1,5 m. Rázová vlna odmetla z povrchu planety rudý prach a odhalila skutečnou barvu podloží planety. Kráter má průměr 15 až 16 metrů a ke kolizi došlo někdy mezi zářím 2016 a únorem 2019. Vědci nevylučují, že v místě dopadu byl pod červeným prachem led.

Obrázek

V Holandském městě Deventer jsou stále k vidění hrnce určené k popravě penězokazců uvařením (15. století)
Poprava uvařením je pomalý a velmi bolestivý způsob vykonání trestu smrti, byť spíše výjimečným. Již ve starověkém Římě bylo vaření v kotli používáno jako způsob mučení a popravy, zejména při pronásledování křesťanů. Svatý Vít a apoštol Jan Evangelista byli podle legend odsouzeni k tomuto způsobu popravy, ale vaření zázračně přežili. V období po zániku Římské říše zprávy o popravě vařením chybí, Tato metoda se znovu rozšířila v období vrcholného a pozdního středověku (14.-15. století). Tímto způsobem bylo trestáno padělání peněz, výjimečně i kacířství nebo travičství. Za vlády anglického krále Jindřicha VII. na konci 15. stol. byl tento trest používán pro traviče. V Nizozemsku a některých německých zemích byla tato forma trestu smrti vyhrazena pro padělatele a penězokazy a to především v průběhu pozdního středověku i raného novověku. Ve městě Deventer v Nizozemsku lze ještě dnes vidět kotle, ve kterých se v 15. století vařili popravení. Také ve středověké Francii se takto trestalo padělání peněz. Svědčí o tom verše básníka Villona, který v jedné ze svých básní napsal: "..tak mince šidíš, než tě kat pak za trest hodí v olej vřelý...".
V českých zemích byla poprava vařením používána výjimečně, existuje o ní jen několik svědectví, vesměs z 15. století. Husité takto údajně někdy zabíjeli zajaté katolické kněze či mnichy. Kněz Ambrož nechal roku 1425 během rejsy do Slezska uvařit v kotli faráře ve městě Radkově. O několik let později byl ve městě Prachaticích katem uvařen jakýsi Lukáš, který padělal mince.

Obrázek
Obrázek

A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry.
A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je HIMARS!
Kabinet Kuriozit https://www.kabinetkuriozit.eu/
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 9731
Registrován: 11/2/2010, 17:02
Bydliště: Prostějov

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Rase »

Na Novém Zélandu byla objevena zatoulaná ovečka, která nebyla šest let stříhána. Dorostla tak do gigantických rozměrů a zdárně přežívala útoky predátorů. Celková váha vlny byla spočítána na 27 kilogramů. Beránek (přesněji skopec) druhu Merino se narodil v roce 1994 a znovu se jej podařilo najít v roce 2004. Dostal jméno Shrek a žil až do roku 2011, kdy uhynul. Zajímavostí je, že v roce 2015 byla objevena v Austrálii podobná ovčí koule. Berana jménem Chris se podařilo odchytit, uspat (nějak) a po ostříhání zůstalo úctyhodných 42 kilogramů vlny (!) Nelehkého úkolu se ujal čtyřnásobný mistr ve stříhání ovcí Ian Elkins. Ovce se normálně stříhají zpravidla dvakrát do roka. Pokud se nechají příliš zarůst, hrozí jim vážné zdravotní problémy.

Obrázek

Obecně je známé, že obratlovci se živí hmyzem, nu někdy se ale karta obrátí a pak jsme svědky hororové podívané.
Malé ryby či larvy obojživelníků jsou často loveny dravým vodním hmyzem. Dalším příkladem mohou být dospělí střevlíčci rodu Epomis z Izraele, kteří se živí čerstvě metamorfovanými žábami i ocasatými obojživelníky. Některé druhy tohoto rodu jdou ale ještě dál. Larvy střevlíčků druhů Epomis circumscriptus a Epomis dejeani lákají čerstvě metamorfované žáby pohybem ústních orgánů. Když se je žába pokusí pozřít, larva se přichytí v okolí úst nebohé žáby a dlouhodobě konzumují její tělní sekrety. Větší larvy pak používají svá kusadla ke žvýkání tkáně. V případě, že žáby larvu pozřou, se po chvíli karta zase rychle obrátí. K vyzvrácení dochází někdy i po dvou hodinách po pozření, načež larva začne opět požírat původního lovce.

Obrázek

Příběh jednoho z nejlepších šermířů 19. století
Jean-Louis Michel (1785-1865) pocházel ze Saint-Domingue, dnešní Haiti. Tehdy byla jeho domovina nejbohatší francouzskou kolonií v celé Americe, odkud se vyváželo velké množství cukrové třtiny, tabáku, rumu a kávy. Žilo zde zhruba 35 000 Kreolů, tedy potomků bílých osadníků, kteří ovládali 240 000 černých otroků. Po Velké francouzské revoluci, roku 1793 došlo k obrovskému povstání černochů a mulatů, které vedl otrok Toussaint Louverture. Podařilo se mu porazit francouzské expediční síly pod velením generála Leclerca a po sérii incidentů vyhlásil ostrov roku 1804 samostatnost. V obavách o svůj život, uprchla velká část Kreolů z ostrova a snažila se najít lepší podmínky na starém kontinentu. Mezi nimi byl i Jean-Louis Michel, který odcestoval již v roce 1795. V desíti letech byl sám ve Francii a přihlásil se na tamní vojenské škole. Vedoucí plukovník sice o jeho schopnostech pochyboval, ale dovolil mu zůstat a oslovoval jej pouze křestním jménem. Pro svůj vzhled se chlapec stal terčem posměšků, kterým čelil se stoickým klidem. Každou volnou chvíli navštěvoval místní školu šermu a poté v soukromí opakoval vše co viděl. Učitel šermu D'Erapes si povšiml mladíkova zájmu a začal jej trénovat. Z hubeného a nemotorného dítěte se postupně stal silný mladý muž. Stal se jedním z nejlepších šermířů v pluku a byl dokonce vybrán k veřejné ukázce, což byla velká čest. Po několika letech, před komisí úspěšně porazil šermířského mistra, za čež si sám vysloužil titul "Maitre d'Armes" a nejvyšší chválu. Stal se tak nejmladším šermířským mistrem.
Za války sloužil v Napoleonově armádě, u 32. pluku 3. divize, s níž se účastnil více než třiceti bitev. Zde si vysloužil pověst vojáka, který je vždy v čele útoku a proslavil se jako skvělý šermíř. Jednou se stal terčem opakovaných urážek, což vedlo k dalšímu souboji. Byť byl malého vzrůstu, pouze 158 cm, stál proti mnohem vyššímu soupeři vyzbrojenému rapírem. On sám trval na tom, že bude bojovat pouze tupým cvičebním fleretem - nechtíc soupeře zabít. Urážky se totiž týkaly, krom vzhledu, i nemožnosti využít lehký fleret v opravdové bitvě. Když duel začal, nejprve obratně ustupoval a nechal soupeře unavit sérií nemotorných úderů, načež bleskurychle přešel k divokému výpadu a bolestivě jej posekal ve tváři. Později opakovaný duel dopadl stejně.
Do dějin se Jean-Louis zapsal sérií soubojů poblíž Madridu, v roce 1814. Morálka vojska byla tehdy velmi špatnou a spory mezi Francouzi 32. pluku a Italy z 1. pluku gradovaly a téměř došlo k boji obou pluků 3. divize. Generál rozhodl, že spory budou vyřešeny soubojem patnácti šermířských mistrů z každého pluku. Souboj byl na život a na smrt a za městem jej sledovalo 2 000 vojáků. Jako první se střel Jean-Louis s impozantním italským mistrem z Florencie, jménem Giacomo Ferrari. Nejprve francouz odrazil zuřivý útok a zranil soka na rameni, ten trvá na pokrčování duelu a po chvíli klesá mrtev k zemi s probodlým srdcem. Během 40 minut a 27 údery, Jean-Louis Michel zlikvidoval 13 italských šermířů, jednoho po druhém. Tři z nich zabil a 10 dalších zranil, masakr zastavil samotný generál. Tehdy mu bylo 28 let. O rok později získal nejvyšší francouzské vyznamenání - Řád čestné legie (Ordre national de la Légion d'honneur) a po válce pak Svatohelenskou medaili (La Médaille de Sainte-Hélène), kterou Napoleon, držený v exilu, uděloval svým nejspolehlivějším vojákům. Roku 1816 byl rozhodčím nejvelkolepějšího zápasu své doby - mezi hrabětem de Bondy a šermířským mistrem Lafaugerem. Vždy se snažil nejprve spor vyřešit smírně, za což si získal další respekt a často se mu dařilo zabránit smrti duelantů. Roku 1830 se usazuje v Montpellier, kde zakládá šermířskou školu. Výukou šermu se živil až do své smrti. V roce 1865 zemřela jeho milovaná žena Josephine Montes, načež ujistil své přátele že než skončí rok, opět se s ní shledá. Šermířský mistr, který neměl sobě rovného, následoval svou ženu v listopadu 1865.

Obrázek

Každého zajímá, jak by vypadala kombinace tanku T-34 a stíhačky MiG-21, nu zda to máte. Mimochodem v 90. letech vozidlo pomohlo zachránit celý svět před katastrofou.
Koncem Studené války, maďarští konstruktéři ze společnosti MB Drilling Company, sestrojili neskutečný hasící vůz známý jako "Big Wind" (velký vítr). Vycházeli ze sovětských poznatků z konce 80. let, kdy k hašení požáru měl být využit proud vzduchu a vody. Plameny tak měly být doslova sfouknuty. Základem byly dva upravené proudové motory Tumanskij R-25, převzaté ze stíhačky MiG-21, osazené přívodem vody. Pokud se zařízení uvedlo do chodu, byly výsledky mimořádné - proud vody měl rychlost 1 232 km/h, tedy téměř rychlost zvuku, tempem 833 litrů vody za jedinou sekundu. Zařízení bylo nasazeno v roce 1991 při operaci Pouštní bouře. Vojáci Saddáma Husajna při ústupu z Kuvajtu zapálili přes 600 ropných vrtů. Každý den shořelo přes 6 milionů barelů ropy. Za celou dobu, co vrty hořely, shořelo asi 205 milionů tun ropy. Když byly požáry nejsilnější, odstínil jejich kouř nad Kuvajtem asi 75–80 procent slunečního záření. Někteří experti tehdy předvídali celoplanetární katastrofu, která měla přinést prudké snížení teplot po celém světě. Právě tehdy Maďaři přivezli svůj monstrózní hasící stroj. Tříčlenná osádka byla chráněna před plameny pancířem tanku, nastartovala motory a během několika sekund byly plameny uhašeny. V listopadu 1991 se podařilo uhasit poslední z Kuvajtských ropných vrtů. Svět byl zachráněn. ps. brzy bylo zařízení osazeno na podvozek T-54/55, který můžete vidět na fotografii.

Obrázek

Wilbur Bohm s párem kovadlin (cca 1918)
Průkopník sportovní medicíny Dr. Wilbur Harrison Smith Bohm (1890-1971), začínal kariéru jako vedoucí trenér atletů na Washington State University. Z doby studia pochází patrně tento snímek, na němž nese dvě kovadliny. Zajímavostí je tílko, které má na sobě, s černou lebkou a skříženými hnáty, což bylo logem školy. Od roku 1919 se začal věnovat osteopatii, která má velmi blízko chiropraxi. Obě se řadí mezi manuální metody a obě se pohybují na hranici mezi odbornou vědou a alternativní medicínou. Při osteopatii jsou upřednostňovány jemné manipulační techniky, aktivování svalů, masáže. Na rozdíl od chiropraxe se jen zřídka používá páčení. Wilbur Bohm se proslavil využitím těchto metod při rehabilitaci mnoha významných sportovců. Za zakladatele osteopatie je považován doktor Andrew Taylor Still (1828-1917). Roku 1894 vypracoval metodu, podle které lze lehkou manipulací vyléčit nemoci a napravit postavení obratlů. Myšlenka osteopatie vychází z přesvědčení, že veškeré nemoci, i ty infekční, jsou důsledkem špatné vzájemné polohy obratlů, které stlačují tepny kolem páteře.

Obrázek

Holanďan Bart Jansen již několik let spojuje zvířátka a nejmodernější technologie. Ne, neučí jezdit papoušky na maličkém kole, ale ve svém volném čase mění mrtvá zvířata v hračky na dálkové ovládání.
Všechno to začalo v roce 2012, když jeho kocoura Orvilla srazilo auto. Bart si řekl, že jeho kočičí kamarád si zaslouží víc než jen obyčejný pohřeb, chtělo to něco velkolepějšího. Inspiroval se Orvillem Wrightem, po kterém byl kocour pojmenovaný. Tak tedy kocoura stáhl z kůže a udělal z něj kvadrokoptéru. Na složité dílo si najal technického inženýra Arjena Beltmana. Vynález zaujal mnoho světových médií a Barta proslavil. Někde vzbuzoval pobouření, někde byla jeho "Orvillekoptéra" brána jako umění. V Amsterdamu se dokonce dostala na výstavu. Následujícího roku se pustil do mnohem většího zvířete. Od jedné z místních farem získal mrtvého pštrosa, které přetvořil obdobným způsobem. V roce 2014 přidal mrtvou krysu. Byl to domácí mazlíček třináctiletého kluka, ale měl rakovinu a veterinář ho musel uspat. Školák sám přišel s nápadem, že by chtěl, aby jeho krysa létala. Vznikl i "sharkjet", tedy létající žralok, který žil v holandském akváriu a zemřel na bakteriální infekci. Pak mu jeden kamarád nabídl mrtvého jezevce, ze kterého vytvořil ponorku.

Obrázek

Samci celé řady savců mají v penisu pyjovou nebo též penisovou kost (latinsky os penis - baculum) rozmanitých velikostí a tvarů, která jim pomáhá při prodloužení kopulace. Patří mezi ně hlodavci, hmyzožravci, šelmy, sloni, koňovití, kytovci, vačnatci, ptakořitní, netopýři a také prakticky všichni primáti. Jedinou výraznou výjimkou jsme však my lidé. Dle britských vědců muži tuto superschopnost ztratili zhruba před 2 miliony let, kdy jsme přešli na monogamní partnerské vztahy. Tato změna vedla ke značnému snížení konkurence mezi samci a došlo ke zkrácení délky pohlavního styku. Muži od té doby pyjovou kost v penisu nepotřebují, takže o ni časem přišli. Tedy až na vás bude přítelkyně naštvaná, že jste se otočil za jinou ženou, můžete ji vyhubovat s tím, že jste kvůli monogamii přišel o jednu šikovnou kost… Na závěr dodejme pár zajímavostí. Dle archeologických i moderních nálezů se ukazuje, že může dojít ke zlomenině pyjové kosti, která pak může srůst v poměrně bizarním tvaru (takový zárožák). Bimbové kosti mrožů používají Eskymáci jako kyj. Navíc předci dnešních mrožů měli tyto kosti dokonce dvojnásobné velikosti a průměrem 10 centimetrů (!) Vzhledem ke genderové vyváženosti existuje i samičí obdoba zvaná os clitoridis – baubellum.

Obrázek

Je známé, že různě velká psí plemena mají různé výhody. Jako první se je pokusil spojit do jednoho celku ruský vědec a pionýr transplantační chirurgie Vladimir Petrovič Děmichov (1916-1998). Jeho práce se stala mimo jiné inspirací a součástí děje filmu "Akta X: Chci uvěřit". Děmichov svým kontroverzním projektem začal v roce 1954. Provedl celkem 24 pokusů s různými výsledky. Nejslavnějším se stalo spojení Broďagy a Šavky. Operace trvala tři a půl hodiny. Po jejím skončení a probrání z umělého spánku obě hlavy vykazovaly známky života, dokázaly vidět, slyšet, cítit a polykat. Připojená hlava Šavky sice mohla pít, ale nebyla napojena na trávící systém Broďagy a tak vše co vypila, šlo speciální trubicí mimo tělo. Dvojhlavý pes žil jen necelé čtyři dny. Jiný pes ale dokázal v tomto děsivém stavu žít celkem 29 dní. Děmichovy experimenty na tomto poli budí velké etické otázky. Nutno zmínit, že Děmichov nebyl jediný a ani první, kdo se o něco takového pokoušel. Již v roce 1908 se francouzský chirurg Alexis Carrel (1873-1944) a americký fyziolog Charles Claude Guthrie (1880-1963) pokusili o stejnou transplantaci. Svého dvouhlavého psa ale usmrtili po několika hodinách. V současnosti se kontroverzní italský chirurg Sergio Canavero pokouší o transplantaci lidské hlavy na tělo hostitele. Bohužel není známo v jaké fázi se projekt nachází. Práce probíhají v Číně, ale odborníci se shodují, že není v silách současné medicíny provést zmíněnou transplantaci.

Obrázek

Konferenční stolek vyrobený z lidských ostatků. Mozaika je vyrobena z mozkové tkáně, krve, žluči, jater, plic a žláz. Rovněž zde najdeme několik rozřezaných obratlů, čtyři uši a celému dílu vévodí nabalzamovaná noha. Ony měkké části jsou "zmramorované" pomocí procesu známého jako petrifikace. Jedná se o ztvrdnutí nebo zkamenění tkaní následkem ukládání vápenatých solí. Tento stolek vyrobil italský anatom a petrifikátor Efisio Marini (1835-1900) jako dar pro francouzského císaře Napoleona III. a nyní je vystaven v Muzeu dějin lékařství v Paříži.

Obrázek

Nejstarší známá fotografie, na které muži pijí pivo (1844)
Autorem této kalotypie ze skotského Edinburghu je Robert Adamson a David Octavius Hill (1802-1870). Hill je k vidění úplně vpravo, vedle něj uprostřed sedí doktor George Bell (1813-1889), jeden ze členů komise takzvaného Zákona chudých z roku 1845, a nalevo spisovatel a tvůrce vitráží James Ballantine (1806-1877). Pokud jde o pivní sklenice, tak se jedná o "ale flutes" (pivní flétny). Nachází se v nich kvašený nápoj pivovaru Younger's, který byl v tehdejší době ve skotské metropoli velmi populární. Některé zdroje jej popsaly jako "mocnou tekutinu, která rty pijáků takřka slepuje k sobě, takže jen málo z nich dokáže vypít víc než jednu láhev". Pivovar William Younger & Company byl založen roku 1778, v roce 2008 se stal součástí Heinekenu a o tři roky později pivovaru Wells & Young's z Bedfordu.

Obrázek
Obrázek

A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry.
A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je HIMARS!
Kabinet Kuriozit https://www.kabinetkuriozit.eu/
kenavf
7. Major
7. Major
Příspěvky: 5997
Registrován: 16/12/2010, 00:13

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od kenavf »

Rase píše:Na Novém Zélandu byla objevena zatoulaná ovečka, která nebyla šest let stříhána. Dorostla tak do gigantických rozměrů a zdárně přežívala útoky predátorů. Celková váha vlny byla spočítána na 27 kilogramů. Beránek (přesněji skopec) druhu Merino se narodil v roce 1994 a znovu se jej podařilo najít v roce 2004. Dostal jméno Shrek a žil až do roku 2011, kdy uhynul. Zajímavostí je, že v roce 2015 byla objevena v Austrálii podobná ovčí koule. Berana jménem Chris se podařilo odchytit, uspat (nějak) a po ostříhání zůstalo úctyhodných 42 kilogramů vlny (!) Nelehkého úkolu se ujal čtyřnásobný mistr ve stříhání ovcí Ian Elkins. Ovce se normálně stříhají zpravidla dvakrát do roka. Pokud se nechají příliš zarůst, hrozí jim vážné zdravotní problémy.

Obrázek
..
To je tým že sú "prešlachtené"? Ako by to mali v prírode,aby tak nezarastali, ak by žili volne?
Edmund Burke: "Jediné čo potrebujú nečisté sily k svojmu víťazstvu je to, aby slušní ľudia neurobili nič."

ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Juraj Tichý
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3655
Registrován: 28/8/2018, 18:27

Re: Kabinet Kuriozit

Příspěvek od Juraj Tichý »

Hej je to slachtenim.
Typickym divokym druhom ovce v nasich lesoch, aj ked nie pôvodným, je muflon.
Ked som to prvýkrát pocul neveril som. Ale muflon patri medzi ovce :-D
Odpovědět

Zpět na „Fotografie, vtipy, citáty“