Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 193.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 193.
Zde je foto



na kterém je ostrov Luzon a i letiště většinou jmenovaná, foto je volně přístupné na několika webech.
Dne 12. prosince odpoledne a v noci, stejně jako ještě v sobotu dopoledne dne 13. prosince 1941, prováděli Japonci úpravu a zabezpečování svých letišť na severu Luzonu. A již v sobotu vstoupilo japonské armádní letectvo (JAAF - Japonské armádní letectvo - poznámka autora) do bojů na Filipínách s mnohem většími silami, než tomu bylo v předchozích dnech. Od Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, se z jejich studie, v knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny dál na str. 187 až 191., dozvídáme o tehdejší sobotě 13. prosince 1941, cituji:

"Začátkem dne napadlo 8 Ki-27 z japonské 24. perutě letiště Del Carmen (letiště, které leží severovýchodně od San Antonia, města na jihovýchodním pobřeží Luzonu - poznámka autora) a o něco později, ještě během rána, devět Ki-27 z 50. perutě (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Nakadzima_Ki_27, foto je volně přístupné na několika webech) zaútočilo na Clark Field (letiště ležící mírně severně nad Del Carmen - poznámka autora). O hodinu a půl později zaútočila na Clark Filed další šestice Ki-27 a po nich následovalo dalších šest Ki-21 (zde viz foto,



pod kterým je popisek - Mitsubischi_Ki-21_Sally, foto je volně přístupné na několika webech) ze 14. perutě. Během rána přiletělo z Formósy 17 Ki-48 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Ki_48_99siki_souhatu_keibaku, foto je volně přístupno na několika webech), které bombardovaly město Baguio a před polednem zaútočily Ki-27 z 50. perutě na Cabanatuan.
Japonské námořní letectvo (JNAF - Japonské námořní letectvo - poznámka autora) se soustřeďovalo na mnohem těžší úkoly. Jako první vyslal pluk Takao 26 bombardérů G4M, kterým velel Lt. Adači k útoku na Olongapo a Ibu (město Iba leží severně nad městem San Antonio, na Luzonu - poznámka autora), a dalších 26 bombardérů zamířilo pod velením Lt. Masajuki Mijakeho k útoku na Del Carmen. Po nich napadlo Nichols Field (jihozápadní okraj města Manily- poznámka autora) 26. G4M z pluku Kanoya, kterým velel Lt. Cdr. Irisa, a 26 G3M (zde viz foto



, pod kterým je popisek - G3M_Type_96_Attack_Bomber_Nell_G3M_26s- foto je volně přístupné na několika webech.) z 1. leteckého pluku pod velením Lt. Cdr. Ozakiho. Bombardéry doprovázelo 15 A6M, kterým velel Lt. Ičiró Mukai z 3. leteckého pluku, navigační C5M (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - navigační Ki_15_C5M_21, foto je volně přístupné na několika webech.) a 18 A6M z Tainanského pluku pod velením Lt. Masao Asaie, jež také naváděly dva C2M."

Když odletěly všechny bombardéry za svými úkoly, poslal ještě japonský 3. letecký pluk jeden svůj roj k hloubkovému náletu na letiště Del Carmen. Při hloubkovém náletu Japonci zničili 4 americké P-40 a dalších 6 P-40 poškodili. Následoval útok zbytku jednotky, kterým se podařilo zapálit "jeden velký letoun a osm malých cvičných strojů a další P-40 poškodili". Z těchto bojů se nevrátil "NAP 2/C Kaneo Suzuki a NA 1/C Fumio Ohsumi musel nouzově přistát ve Viganu". Pilot Ohsumi byl několikrát zraněn, pilot Suzuki "se stal obětí střely, kterou vypálil ze staré pušky Springfield jeden filipínský voják; Zero i s pilotem, který měl kulku v hlavě, dopadlo na zem". Ukrývající se vojáci se v té době domnívali, že japonský letoun havaroval na blízkém hřbitově.

"O něco později stíhači Tainanského pluku provedli podobný útok jako 3. letecký pluk, ale s tím rozdílem, že napadli Nichols Field a Camp Morphy.
Při cestě k cíli se počet letounů této jednotky snížil na 14 strojů, protože pro různé závady se 4 A6M musely předčasně vrátit. Jakmile stíhači střemhlav zaútočili na letiště, ponechávajíce jednu letku jako vrchní krytí, objevil se osamělý P-40. Okamžitě jej napadli Lt. J. Sasai a NAP 3/C S. Išii z 2. roje 4. letky a pravděpodobně ho sestřelili. Avšak třetí pilot roje NAP 3/C Hiroši Kuratomi se z letu nevrátil. Sedm stíhačů z 3. letky mezitím napadlo letiště Nichols Field (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Nichols Field po 10. 12. 1941, foto je volně přístupné na několika webech) a Nielson Field (obě letiště leží na západním a jihozápadním okraji hlavního města Filipín, Manily, ostrov Luzon - poznámka autora), kde zapálili dva velké letouny a další tři větší a sedm menších těžce poškodili.
Tři piloti A6M se utkali s malým dvoumotorovým lehkým letounem nad východním cípem Cebu, a než osamocený stroj zmizel, utržil těžké rány . Později se ukázalo, že to byl Beechcraft 18 filipínských aerolinií, se kterým letěl jejich provozní ředitel Paul ´Pappy´ Gunn, jednačtyřicetiletý bývalý námořní pilot. Aerolinie nyní provozovaly šest beechcraftů z narychlo připravené vzletové plochy v Grace Park Cemetery v Manile; přerušily teď létání s cestujícími do různých míst na Filipínách a začaly dopravovat potraviny a zásilky na leteckou základnu v Del Monte (Letiště na největším jižním ostrově Filipín, ostrově Mindanao - zde viz mapu,



, na které je ostrov Mindanao a na něm, na severu, je letiště Del Monte, na jihu je pak Davao, kde se Japonci vylodili 20. 12. 1941, mapa je volně přístupná na několika webech). Při jednom takovém letu byl Gunn napaden. Při zpátečním kurzu do Grace Parku prolétal poškozený letoun nad letištěm Zablan Field a filipínští střelci v domnění, že je to nepřítel, na něj spustili palbu. Letoun byl znovu poškozen a v nastávajícím soumraku byl Gunn donucen nouzově přistát na letišti v Nichols Field. Pilot vyvázl nezraněn.
G4M z Kanoja pluku se nad Nichols Fieldem setkaly s těžkou protiletadlovou palbou, a přestože se všechny vrátily, 11 letounů bylo poškozeno. Po skončení útoků námořního letectva se vrátilo armádní letectvo k rušivým náletům.
Devět Ki-27 z 24. perutě opět zaútočilo na Cabanatuan a šest Ki-21 ze 14. perutě zakončilo den posledním náletem na Clark Field.
Během přestávky mezi nálety na Clark Field odstartoval v 18.00 hod. jeden starý B-18 k letu do Del Monte. Převážel zachráněné náhradní díly z vyhořelých letounů. Na palubě tohoto stroje byl také Maj. David R. Gibbs, který měl převzít velení nad tamějším letištěm, protože Maj. Emmett C. O´Donnell Jr. byl vyžádán pro velení v Clark Fieldu. B-18 zřejmě na trase vlétl do špatného počasí a ztratil se. Všichni na palubě zahynuli."

Letecká situace nad Filipínami, neděle, 14. prosince 1941.
Japonská letadla z JAAF začala na Filipínách útočit v neděli 14. prosince již brzy ráno, neboť ten den došlo i k dalšímu vylodění. Začněme tedy nejprve ranními nálety japonského armádního letectva. Od Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, se z jejich 20 let trvající studie, v knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny dál na str. 189, 190 a poté i 191., dozvídáme o tehdejší neděli 14. prosince 1941, cituji

"11 Ki-27 z 50. perutě a šest Ki-21 ze 14. perutě napadlo letiště Del Carmen; Ki-27 ze 24. perutě napadly jak Del Carmen, tak Clark Field (severovýchodně nad Del Carmen) a Cabanatuan. Celá 50. peruť měla nyní základnu v Aparri (sever Luzonu) a 24. peruť se rozmístila ve Viganu (severozápad Luzonu). Do Aparri přibyly i části 16. perutě (lehké bombardéry Ki-30 - zde viz foto



, pod kterým byl pipisek - Mitsubischi_Ki_30_Ann, foto je volně přístupné na několika webech - poznámka autorů). JNAF provedlo během dne pouze jeden nálet. 26 G4M z Takeo pluku doprovázených devíti A6M z 3. leteckého pluku bombardovalo cíle v Manilském zálivu.
Zároveň se začalo přemisťovat i námořní letectvo. Během dne přeletělo do Legaspi (nejjižnější část ostrova Luzonu) šest G4M z Takao pluku, dva C5M a devět A6M od Tainanského pluku. Dvě A6M se na nerovné ploše převrátily. Tyto letouny přiletěly právě včas."

Proč právě včas tak o tom hovoří, další historický zdroj , kterým je zde Edwin P. Hoyt, který na str. 63 a 64., hovoří o americkém náletu B-17 na japonské pozice v neděli 14. prosince 1941. My si nejprve řekneme studii od Edwina P. Hoyta a pak ji zkonfrontujeme se studií od Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava. Cituji tedy nejprve z Edwina P. Hoyta, str. 63 a 64 o neděli 14. prosince 1941:

"Čtrnáctého prosince vyslalo americké letectvo pět bombardérů B-17 k útoku na japonské lodě zakotvené v přístavu Legaspi. Při bombardování z velké výšky se jim nepodařilo potopit žádnou loď, ale jedno letadlo B-17 se sneslo níž a jeho střelci ostřelovali minolovku. Potom se na B-17 vrhly stíhačky Zero a letadlu se jen stěží podařilo navrátit na základnu, protože radista byl mrtvý, dva členové posádky zraněni, dva motory ze čtyř byly zničeny a plášť byl plný děr od mnoha kulek. Za skutečnost, že se stroji podařilo přistát, patří složit hold inženýrům letecké společnosti Boening.
Operace Legaspi byla poslední, které se B-17 zúčastnily. Na Dálném východě jich bylo jen 14 a situace tak byla naprosto jasná. Nebyly k dispozici žádné stíhačky, které by je kryly, a přitom na obloze kroužilo příliš mnoho japonských letadel. Sedmnáctého prosince proto 14 létajících pevností vzlétlo směrem na Darwin v Austrálii, kde se měly přeskupit a vytvořit jádro páté letecké skupiny generála George Kenneye, která se měla zapojit do dlouhého boje proti nepříteli.
Japonci vylodili své výsadkové síly na Batánu, u Aparri a Viganu (bylo již řečeno a napsáno od obou historických pramenů v dané dny od 8. a 10. prosince) a lodě poslali zpátky na Tchaj-wan - Formosu - a na Pescadores, aby vyzvedly další vojáky hlavních výsadkových sil pro Filipíny. Válečné lodě, které zabezpečovaly vyloďování na malajském pobřeží, byly nyní odkloněny k Filipínám, aby poskytly ochranu při tomto novém vylodění. Ve skutečnosti nebyl vůbec potřeba, protože Američané neměli v dané oblasti žádné síly podobné japonským, kterými by mohli úspěšně čelit vylodění."

Tolik tedy od Edwina P. Hoyta k danému dni a my si přečtěme co o posledním náletu B-17 (zde viz foto



, létajících pevností B-17, foto je volně přístupné na několika webech), v neděli odpoledne 14. prosince 1941, po dvacetiletém studiu problematiky říkají autoři, v knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny dál na str. 190, cituji:

"Odpoledne se totiž na letišti Del Monte připravovala k útoku na japonské lodě, mezi kterými byla hlášena i jedna letadlová loď, šestice bombardérů B-17.
Letounu Lt. Jamese T. Connallyho, který skupinu vedl, praskla při startu pneumatika, a tak velení převzal Lt. Lee. B. Coats. Avšak on a ještě Lt. Walter E. Ford se pro poruchy museli vrátit do Del Monte. Zbývající tři letouny pokračovaly k cíli, na který měly jednotlivě zaútočit. Když jeden z letounů míjel ostrov Catanduanes, pokusil se na něj bez úspěchu zaútočit jeden F1M z lodě Čitoše. Při přiblížení prvního B-17 k Legaspi odstartovala hotovostní dvojice A6M z Tainanského pluku. Piloti NAP 1/C J. Saeki a NAP 2/C J. Hidaka na letoun zaútočili a sestřelili ho. Lt. Jack Adams s velkým letounem nouzově přistál na pláži u ostrova Masbate. Čtyři členové osádky byli zraněni. Na člunu se jim podařilo dostat se na přátelské území a po třech týdnech se vrátili ke své jednotce. Po příchodu ohlásili, že ještě než byli sestřeleni, podařilo se jim potopit velkou transportní loď."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 194.

Neméně dramatický možná, v některých momentech, i dramatičtější je historický popis útoků a letů dalších dvou létajících pevností B-17, které se tohoto nedělního odpoledne dne 14. prosince 1941 také vydaly k Legaspi bombardovat tam shromážděné japonské loďstvo. Pojďme a poslechněme, co za 20 let o tom všem shromáždili (určitě odlišněji než Edwin P. Hoyt, který sledoval a zapsal bombardování toho dne jen povšechně či všeobecně), již předtím uvedení historici, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, , v knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny dál na str. 190 až 193. Cituji o obou dvou dalších B-17, ale i další události toho dne, jakož i další dny:

"Když se přiblížily další dva bombardéry, okamžitě odstartovaly další tři A6M. Letouny pilotovali NAP 1/C T. Kikuči, NA 3/C K. Minato a NAP 3/C S Nozawa. První B-17, který pilotoval Lt. Elliot Vandevanter, shodil pumy a unikl stíhačkám. Po přistání osádka hlásila potopení jedné transportní lodi a poškození dvou dalších. Druhý bombardér pilotovaný Capt. Hewitem T. Whelessem, byl napaden všemi pěti A6M. Závada na motoru byla příčinou, že při letu k cíli nemohl Wheless vystoupat do větší výšky než bylo 9 500 stop, a právě v této výšce byl napaden dvěma stíhači. Přestože se střelcům podařilo zneškodnit jednoho útočníka, celý trup letounu byl proděravěn střelami. Na letoun začalo střemhlav útočit asi deset stíhačů a brzy se jim podařilo zasáhnout jeden motor. Stroj spadl do výšky 3 500 stop.
Střelec W.W. Williams hlásil, že když se A6M ´Zero´ (zde viz foto



, letících A6M Zero, foto je volně přístupné na několika webech.) dostatečně přiblížily, zahájil na ně kulometnou palbu; dva letouny se zřítily v ´plamenech´ a třetí se po zásahu obrátil na záda a s ´kouřícím´ motorem rovněž padal k zemi. Potom byl Williams vážně zraněn na stehně a střelec W. G. Killing zabit. Další střelec Russell Brown utrpěl zlomeninu zápěstí. Kabinou prolétly další střely z nichž jedna zasáhla Whelessův obličej a druhá pravou ruku. Stíhačky A6M - žádná z nich navzdory Whelessovu tvrzení sestřelena nebyla - nyní již bez paliva, ponechaly těžce poškozený letoun svému osudu.
Po opatrném letu na tři motory se Whelessovi podařilo dosáhnout Del Monte. V narůstajícím přítmí zjistil, že letiště je přikryto silnou vrstvou mraků, a tak mu nezbylo, než nouzově přistát v Caguayanu; v jeho letounu bylo napočítáno 1 200 průstřelů! Po tomto náletu, který nezpůsobil žádné vážné škody, ustoupily zbývající B-17 na základnu Batchelor Field v Austrálii.
Šest letounů tam odletělo 17. prosince a další čtyři následujícího dne. Během večera (14. prosince) odstartoval na průzkumný let osaměly P-40 - zřejmě ho pilotoval Lt. Grant Mahony, který nyní sloužil u 17. peruti - a velice úspěšně napadl letiště Legaspi. Při hloubkovém průletu poškodil dvě A6M a pět G4M."

Letecká situace nad Filipínami, pondělí, 15. prosince 1941.
I v pondělí dne 15. prosince 1941 se japonské letectvo, a to jak JNAF, tak i JAAF, opět soustředilo na úplnou neutralizaci všech hlavních letišť na Filipínách. Nejen na Luzonu (na tom však především), ale i na dalších filipínských ostrovech.

"Tři nálety provedly Ki-27 z 24. perutě a Ki-21 z 14. perutě, které útočily na letiště Del Carmen; 11 lehkých bombardérů Ki-30 ze 16. perutě a 18 K-27 z 50. perutě napadly Clark Field a Del Carmen. Letka Ki-48 z 8. perutě bombardovala Tarlac a Baguio. Námořnictvo přispělo svým dílem. 26 G4M (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - G4M_Betty, foto je volně přístupné na několika webech) z Takao pluku a 15 A6M z 3. leteckého pluku zaútočilo na Nichols Field, Del Carmen a cíle v Manilském zálivu. Stíhači na každém z těchto letišť těžce poškodili jeden velký a jeden malý letoun. Nad Nichols Fieldem byl protiletadlovou palbou poškozen letoun A6M NAP 1/C Janóa a další tři piloti po spotřebování paliva museli přistát ve Viganu. Na letiště v Takau se vrátili příštího dne."

Na další den, po několikadenních ztrátách techniky, bylo ještě 15. prosince večer, rozhodnuto americkým velením, že budou zbývající námořní letouny z 10. průzkumného wingu, přemístěny do Ambonu v Nizozemské Východní Indii.

"11 ze 17 PBY (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - PBY_5A_Catalina_in flight, foto je volně na několika webech) této jednotky bylo schopných letu a tyto letouny také okamžitě odletěly na jezero Lanao na Mindanau, kde měly doplnit palivo. Jeden z letounů zde narazil na skálu a potopil se, ale ostatní zamířily na svou novou základnu.
Následovaly je nosiče vodních letounů Childs a William B. Preston, nosič plovákových letounů Heron , které měly rozkaz plout do Surabaye (ostrov Jáva). K nim se připojil těžký křižník Houston, dva lehké křižníky, čtyři torpédoborce, několik pomocných plavidel a čtyři ponorky. Při plavbě - když byly poblíž Menadu a Celbesu - zaútočil na Childs japonský létající člun, ale loď poškozena nebyla.

A právě Japonci v pondělí 15. prosince vyvíjely velkou činnost i se svými létajícími čluny, když právě tento den provedly 3 jejich létající čluny H6K z Palau, které patřily k Toko pluku, svůj první nálet války, útokem na cíle na ostrově Cebu.

"Příštího dne jeden z těchto letounů zaútočil na Serong na Borneu, další dva letouny byly odloučeny a 17. prosince se měly připojit k ostatním námořním letounům v Legaspi.
Ve srovnání se ztrátami JAAF, o kterých již bylo hovořeno (a to průběžně, když nejvíce 8. až 12. prosince), byly ztráty JNAF nad Filipínami poněkud vyšší. Celkově to byly čtyři G4M, šest G3M, 23 A6M a jeden transportní letoun. Ztráty letců činily čtyři osádky bombardérů, jedna osádka transportního letounu a 13 stíhacích pilotů.

Letecká situace nad Filipínami, úterý, 16. prosince 1941.
Americké letectvo ještě svou činnost na Filipínách neskončilo, ještě stále se jedinci, a malé skupinky, pokoušeli napadat japonské letectvo. O dni 16. prosince nás na str. 192., informuje trojice americko-japonských historiků slovy, cituji:

"Ráno zaútočily tři americké P-40, každý se šesti 20librovými pumami, na okupované letiště ve Viganu. Jakmile Lt. Russell M. Church Jr. svůj letoun potlačil do útoku, byl zasažen protiletadlovou palbou a z letounu vyrazily plameny. Podařilo se mu útok dokončit, ale potom smrtelně havaroval. Podařilo se odstartovat jednomu Ki-27, ale Lt. Wagner jej okamžitě sestřelil (jeho páté vítězství - zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Lt. Boyd_D_Buz_ Wagner_ foto je volně přístupné na několika webech). Američané zničili osm letounů na zemi a dalších sedm poškodili. Wagner a Church za tuto akci obdrželi vyznamenání DSC. Church jej dostal in memoriam."

Letecká situace nad Filipínami, středa až pátek, 17.-19. prosince 1941.
Dne 17. prosince nad Filipínami neproběhla žádná větší akce ani jedné ze stran, která by byla zaznamenána v denících a tím i v historii.
Japonci dne 18. prosince 1941 pak přemístili z Viganu svou 24. peruť do Laoagu, který leží více na sever. Byla to reakce na americký útok ze 17. prosince, kterou provedly 3 P-40. Přemístění 24. perutě tak mělo podobným americkým akcím předejít.

"Kanoja pluk opustil Formosu (Tchaj-wan) a přemístil svých 25 bombardérů na ostrov Peleliu. Odloučená skupina stíhačů Tainanského pluku v Legaspi, která byla během dne (18. 12.) posílena dalšími čtyřmi A6M, vyslala pět letounů na Iloilo (filipínský ostrov Panay), kde při hloubkovém útoku Lt. Kawamata zapálil jeden středně velký letoun, NAP 1/C T. Kikuči a J. Saieki zničili každý po jednom letounu. Kawamatovou (kořistí) se nepochybně stal obojživelný letoun Sikorsky S-43 (NPC-31) společnosti Iloilo Negros Air Express Company. Letoun se chystal ke startu a měl evakuovat personál do Santa Barbary v Kalifornii. Iloilo také bombardovalo 18 G3M a 39 G4M od Takao pluku z Formosy. V poledne 18. prosince skupina Ki-21 ze 16. perutě, doprovázena stíhačkami Ki-27 z 50. perutě, napadla letiště Nichols Field a Zablan. O dvacet minut později útok na Zablan zopakovalo pět Ki-48 z 8. perutě. Dalších šest Ki-48 této jednotky za doprovodu osmi Ki-27 z 24. perutě bombardovalo Tarlac (Tarlac leží severovýchodně od města Iba. Iba leží na západním pobřeží ostrova Luzonu)."

K tomuto období po 14. prosinci 1941 nás informuje i další historický zdroj, kterým je Edwin P. Hoyt, a jeho dokumenty shromážděné v knize - Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, který na str. 64. píše, cituji:

"Síly dálkové ochrany viceadmirála Konda sestavující ze dvou bitevních lodí a dvou těžkých křižníků snadno překonaly celou americkou Asijskou flotilu kromě ponorek, které měly však své problémy (zde naráží na již vysvětlované potíže s americkými torpédy, o kterých byla řeč v minulých článcích).
Hlavní japonské síly určené k vylodění mířily k Lingayenskému zálivu. 18. prosince udeřily japonské letecké síly námořnictva (JNAF), které využívaly nové (letecké) základny v Aparri a ve Viganu, na obranná zařízení v Lingayenu. Obojživelný konvoj určený k vylodění nenarazil na moři ani ve vzduchu na žádný odpor Američanů. K pobřeží (Filipín) připlul v noci 21. prosince 1941."

A my nyní spěcháme, abychom si ještě probrali leteckou situaci nad Filipínami, jak ji ke dni 19. prosince 1941, uvádí trojice americko-japonských historiků na str. 193.

"19. prosince Japonci konečně objevili letiště Del Monte a 4 A6M na ně odpoledne zaútočily. Piloti hlásili přítomnost 4 čtyřmotorových bombardérů a sedmi dvoumotorových letounů. V průběhu tří hloubkových útoků Lt. M. Seitó, NAP 2/C H. Izumi, NAP 2/C J. Hidaka a NAP 3/C S. Išii zapálili dva B-17 a tři dvoumotorové letouny a další dva B-17 a čtyři dvoumotorové typy vážně poškodili. Avšak z B-17 nebyl zničen ani jeden a jediné letouny, které musely být odepsány, byly tři zastaralé B-18.
Poslední B-17 odletěl toho dne (19. 12. ) do Batcheloru, kde mělo svou základnu 13 zbývajících bojeschopných letounů tohoto typu. Zůstalo zde jen několik stíhaček, které prováděly taktické průzkumné lety na podporu armády a které nebyly tak nebezpečné. A tak po pouhých 11 dnech války na Filipínách přestalo útočné letectvo prakticky existovat (až na některé obranné, ale i útočné výjimky, jak si za chvíli řekneme)."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 195.

Japoncům se tedy dařilo eliminovat leteckou sílu Američanů a domácích filipínských vzdušných sil, i když ne úplně, a to do 20. prosince 1941, jak si postupně popíšeme. V minulém článku na konci bylo řečeno, že se k Filipínám blížily japonské vyloďovací konvoje, obojživelné jednotky, které se 20., 22. a 24. prosince (zde viz mapu



, na které jsou zaznamenány trasy útoků, vylodění Japonců, proti všem ostrovům Filipín. A to od 8. prosince 1941, včetně těch, které přišly ještě v květnu 1942. Mapa je volně přístupná na několika webech.) měly vylodit na různých místech filipínského souostroví. Zde je nutno připomenout, že všechna snaha Japonců o eliminaci Filipín, neutralizaci Filipín, byla druhotným cílem, neboť "Hlavní cíl Japonců, byl útok na jih, útok na Nizozemskou Východní Indii - její naftu a další suroviny".
My si ale musíme říci další den, důležitou sobotu 20. prosinec 1941, kdy došlo k dalšímu vylodění na nejjižnějším ostrově Filipín, na ostrově Mindanao, a zde u města Davao (Mindanao, letiště Del Monte na severu a město a přístav Davao na jihu - viz mapu u Č 193.).
Nejprve však:

Letecká situace nad Filipínami, sobota 20. prosince 1941.
Japonské obojživelné jednotky připlouvající z Palau se 20. prosince 1941 vylodily v Davau, "největším městě ostrova Mindanao".
K tomu pak historici, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, , v knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny nejprve na str. 193., napsali:

"Připlulo sem 14 transportních lodí doprovázených eskadrou křižníků a letadlovou lodí Rjudžó (zde viz foto



japonské LL Rjudžó, foto je volně přístupné na několika webech.). Do 15.00 hod. bylo město a letiště obsazeno. Tuto akci Japonci podnikli především proto, aby na Mindanau získali nástupiště k útoku na Nizozemskou Východní Indii. Aby vyloučili zásah amerických jednotek z Luzonu, napadlo 54 bombardérů a osm létajících člunů letiště Del Monte (sever Mindanaa), kde těžce poškodily letištní zařízení. Šest A6M z Tainanského pluku, vedených Lt. Kawamotou, mezitím provedlo nálet na Dansalang, Malabang a Cebu (Cebu je jeden z filipínských ostrovů), kde zapálily šest malých letounů a další letoun poškodily. Dále lehké bombardéry 4. leteckého pluku JAAF napadly letiště Ibu, Clark Field a Nichols Field (vše letiště na Luzonu, které měla ještě americké osazenstvo i s několika letouny), kde na zemi zničily čtyři velké a jeden malý letoun. Ve stejné dobu zaútočilo dvanáct B5N (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - B5N, foto je volně přístupné na několika webech) z letadlové lodi Rjudžó na 5 000 tunový britský tanker, který se pohyboval v oblasti jižně od ostrova Savangaui v blízkosti Davaa."

Další vylodění, ke kterému spěchaly japonské obojživelné síly se mělo udát 22. prosince na západní části Luzonu, a tam pak v Lingayském zálivu a přímo pak ve městě Langayan. Zde je však ještě třeba si nejprve popsat další den dění na obloze a vůbec na Filipínách, v sobotu dne 21. prosince 1941, když již byla od Edwina P. Hoyta, str. 64., řečena informace, že japonský, vyloďovací, obojživelný konvoj, připlul k prostoru Lingayskému zálivu 21. prosince v noci. Americký průzkum a americké velení tak vědělo, že Japonci připlouvají a proto reagovali, o čemž americký historik Hoyt píše:

"Admirál Hart přikázal americkým ponorkám, aby vpluly do Lingayského zálivu a zaútočily na vyloďovaný konvoj. Poručíku W.G. Chapplemu na ponorce S-38 se podařilo 22. prosince přiblížit k transportní lodi Hayo Maru a potopit ji. Americká loď Seal potopila nákladní loď Haytaka Maru. Zásobovací loď pro hydroplány Sanuki Maru byla poškozena palbou z amerických pobřežních baterií. Japonci však byli připraveni na skutečný odpor námořních sil, a když k němu nedošlo, až na zmíněné případy, byli jejich admirálové spokojeni."

A nyní již tedy pojďme k neděli dne 21. prosince a letecké situaci toho dne jak jí před japonským vyloděním v Lingayském zálivu, zachytily po dvacet let trvajícím studiu Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, , v knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny, na str. 193, 194., cituji:

" Letecká situace nad Filipínami, neděle 21. prosince 1941.
Na podporu operací nad pobřežními oblastmi byla nyní ve Viganu zřízena základna pro plovákové letouny a během dne jich sem přilétlo 16. Šlo o šest F1M (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - F1M_pozorovací, foto je volně přístupné na několika webech) ze Sanuki Maru, a šest F1M a jeden E 13A ze Sanjó Maru a tři katapultovací letouny z křižníků Natori a Naka. Bombardovací jednotky nyní operovaly z mnohem kratších vzdáleností, a tak se mohlo přikročit k soustavným náletům na Luzon. Lehké bombardéry 4. leteckého pluku JAAF nyní opět během dne zaútočily na Nichols Field, Cabantuan a zálivy Subic a Baler. V této době odletěl velitel 10. samostatné perutě (hikotai) Col. Kamataro Hoši s transportním letounem Ki-55, patřícím 52. samostatné letky, nad Manilu, kde shodil letáky s výzvou ke kapitulaci města.
Japonské námořní bombardéry se vrátily také. 25 G4M z pluku Kanoja startovalo z Palau a bombardovalo Del Monte, Dansalang a Malabang; po nich se do akce nad Del Monte ještě zapojilo osm H6K z pluku Toko a šest F1M z lodi Čitose. Osádky dvou F1M v Cabatu rozbily hangár a další osádky zničily na vodě v Dansalangu létající člun. Během rána odstartovaly k útoku na letiště Batangas (důležité letiště na jihu Luzonu) dvě dvojice A6M pluku Tainan. NAP 1/C J. Saieki a NAP 2/C H. Izumi zapálili na zemi pět stíhacích letounů - zřejmě služby neschopné P-26A ze 6. peruti filipínského letectva (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - P-26A_1941, foto je volně přístupné na několika webech). Mnoho z letounů, na něž Japonci útočili, patřilo k neopravitelně poškozeným, anebo to byly atrapy."

A bylo tady pondělí dne 22. prosince 1941, den kdy začalo vylodění japonské 48. divize na Luzonu, přesněji na západní straně ostrova Luzon, v Lingayském zálivu, u města Lingayn, v místě zvaném San Fernando Point, a my si opět řekněme co k tomu dni 22. prosince napsal americký historik Edwin P. Hoyt, str. 65, abychom pak pokračovali, s mnohem většími podrobnostmi, americko-japonskou trojicí historiků. Tedy, nejprve Edwin P. Hoyt a jeho 22. prosinec, cituji:

"Japonské vyloďování začalo za úsvitu 22. prosince a bylo zabezpečeno letectvem včetně útoků na americké vojenské tábory a Clarkovo letiště (Clark Field - severovýchodně od města San Antonio - západní Luzon - poznámka autora). Několik amerických stíhaček se dostalo do vzduchu a ostřelovalo lodě, ale škody byly minimální a vyloďování nebylo ovlivněno.
Japonská 48. divize se vylodila blízko San Fernando Point. Kvůli zmatkům však na ochranu nepřiletěly japonské stíhačky, a když se vojáci ocitli na břehu, napadly je americké armádní letouny a hlídkové bombardovací hydroplány. Přesto však hlavním problémem Japonců zůstávalo počasí, které bylo velmi bouřlivé s vysokým přílivem a znesnadňovalo vyloďování těžkých zařízení."

A nyní tedy od americko-japonské trojice, ze str. 194, stejný den 22. prosince., cituji:

" Letecká situace nad Filipínami, pondělí 22. prosince 1941.
Během dopoledne odstartovalo z Legaspi (letiště Legaspi leží na jihovýchodní části Luzonu. Japonci se tam vylodili a Legaspi obsadili po 12. 12.) pod velením Lt. Kawamaty osm A6M Tainanského pluku, aby zaútočilo na Malabang, Cagayan, Dansalang, Del Monte, Catabato a Cebu. Podařilo se jim zničit dva velké letouny. Jedním z nich byl B-17 na letišti Cagayan a druhým byl létající člun v Dansalangu. Kromě toho Japonci vyřadili ještě několik dvoumotorových letounů. Piloti ve vzduchu nepotkali jediný americký letoun. Mezitím letouny G4M a H6K z pluku Kanoa a Toko provedly nálet na Cebu, kde potopily 5 000 tunovou loď. V této době opět zaútočilo na Del Monte šest F1M z Čitose a dalších 16 letounů napadlo Cagayan. Při těchto náletech byly na obou základnách zničeny další tři letouny. Devět létajících člunů pluku Toko se nyní přemístilo na Davao.
Téhož dne se na Luzonu vylodily (jak píše Hoyt, hned brzy ráno) hlavní japonské síly ( přivezly japonskou 48. divizi). Tři proudy 76 transportních lodí, chráněných dvěma křižníky a dvaceti torpédoborci, zamířily do zálivu Lingayen a po ránu začalo v Santo Tomas (u Hoyta bylo přeloženo jako San Fernando Point) vyloďování 80 000 vojáků. Tento přístav byl od Manily vzdálen 100 mil na severozápad. Ki-27 ze 4. leteckého pluku JAAF hlídkovaly nad vyloďovacím prostorem po celý den. Američané zmobilizovali poslední zbytky svých útočných leteckých sil k protiakci. Brzy zrána, v souladu s japonským hlášením, zaútočily dva neidentifikované lehké bombardéry - pravděpodobně P-35A. O něco později vzlétly dva P-40E ze 17. perutě a úspěšně napadly torpédoborec Nagacuki a minolovku.
Na palubách těchto plavidel byl jeden muž zabit a osm zraněno. Ki-27 z 50. perutě však americké letouny okamžitě napadly a sestřelily. Jeden z nich si připsal na své konto Cpl. Satoši Anabuki. Jeden z P-40 pilotoval Lt. Wagner. 20 mm granát vypálený ze Zera roztříštil čelní sklo jeho kabiny, pilotovy se však přesto podařilo vrátit na základnu."

Příště začneme doděláním vzdušné situace nad Filipínami, v den vylodění japonské 48. divize, 22. prosince 1941.


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=160