Partyzán Augustin Mrvka
29. září 1923 bylo v jihomoravském Šatově veselo, jelikož se manželům Mrvkovým narodil syn Augustin, což byl samozřejmě důvod k oslavě. Jeho otec pocházel z Jakubova u Moravských Budějovic a živil se jako nožíř, kdežto matka pracovala jako švadlena. Dle legendy sice Šatov získal své jméno podle vévodkyně Svatavy, manželky českého krále Vladislava II., ale už za posledních Přemyslovců mluvila většina zdejších obyvatel německy. Ve třicátých letech 20. století tu existovaly dvě základní školy (česká a německá) a předpokládejme, že malý Gusta zasedal do lavic té, ve které se žáci učili číst a psát v jeho rodném jazyce, třebaže ovládal i němčinu, což bylo v dvojjazyčném pohraničí běžné. Šatov leží v proslulé vinařské oblasti, ale ročník 1938 všem vlastencům zhořkl na jazyku. I zde totiž po přijetí mnichovského diktátu vyvrcholily dlouholeté národnostní spory odchodem většiny Čechů. „Jemnicí, Moravskými Budějovicemi, Jaroměřicemi nad Rokytnou, projížděli uprchlíci z pohraničí. Většina z nich s nějakým kufříkem či malým ranečkem, někteří s vozíky či vozy, na nichž měli uložen nejnutnější majetek,“ píše Lubomír Ležák. „Ustupovali i unavení, zamlklí a zklamaní čs. vojáci, kteří na rozkaz vlády odevzdali bez boje pohraniční opevnění.“ Mezi nešťastníky, kteří v oněch pohnutých říjnových dnech upustili se slzami v očích své domovy a hledali útočiště ve vnitrozemí, byla i Hedvika Mrvková (rozená Chylíková) a její 15letý syn Augustin. Jejich kroky vedly do Jakubova u Moravských Budějovic, kde si našli bydlení v obecní části zvané Hrad v Kovářově chalupě čp. 23 (po přečíslení 104).
Mrvka dokončil v r. 1940 obchodní školu v Mor. Budějovicích a jako nejlepšího studenta jej Obchodní komora poslala na půlroční stáž do Drážďan. Mladíkovi se do Německa nechtělo, jenomže takovou nabídku nešlo odmítnout, takže si sbalil kufr a odcestoval do saské metropole na Labi. Po návratu se živil jako účetní na pile v Šašovicích a zapojil se do odbojového hnutí. Jeho počátek lze na Moravskobudějovicku datovat už do března 1939, kdy vznikla první vojenská buňka podzemní organizace Obrana Národa (ON) a v červenci t. r. už fungovalo Okresní velitelství v Moravských Budějovicích v čele s Antonínem Roupcem a tři velitelství soudních okresů (Hrotovice, Jemnice, Mor. Budějovice). Do působnosti soudního okresu Mor. Budějovice spadalo devět okrsků (Mor. Budějovice, Jaroměřice nad Rokytnou, Domamil, Nové Syrovice, Velký Dešov, Horní Újezd, Blížkovice, Hostim, Jevišovice), přičemž Jakubov a další čtyři obce příslušely k okrsku Mor. Budějovice, jemuž velel Bohumír Kuba.
Rudolf Novotný (vlevo) a František Přikryl
Kromě ON tu působila i další významná hnutí odporu jako např. Kapitán Nemo, ale mnoho lidí se do odboje zapojilo na vlastní pěst popř. v rámci místních neformálních sdružení. Jenomže tak jako všude jinde, i na Moravskobudějovicku provázela počáteční fázi odboje nezkušenost s provozováním ilegálních organizací, hraničící mnohdy s čirou naivitou, takže gestapo dokázalo mnohé buňky infiltrovat a po ochromení místní ON čekalo až v nastražených sítích uvízne větší ryba. Odbojáři tehdy nepodnikali žádné ozbrojené akce, ale spokojili se s prováděním drobných sabotáží, zpravodajskou činností a distribucí protiněmeckých letáků a tiskovin.
Duší odboje v Jakubově byl mlynář Josef Buchal, u něhož se shromažďovaly informace nejenom z nejbližšího okolí, ale i z Rakouska a Německa. Buchal nejprve navázal spojení s odbojáři v Mor. Budějovicích, a protože jakožto místopředseda Jednoty společnosti mlynářů a akcionář Výsadní obilní společnosti, často jezdil do Prahy, získal kontakt na Rudolfa Volka, jenž obdržené zprávy předával vysílačkou Sparta do Londýna. Němci vysílačku v noci z 3. na 4. října 1941 v bytě K. Prokopa zaměřili, ale varovaný Volek unikl a prostřednictvím Zdeňka Valenty a Vladislava Fialy z organizace Kapitán Nemo se seznámil s úředníkem spořitelny v Mor. Budějovicích Františkem Přikrylem.
„A tak o vánocích 1941, v době kdy Němci stáli před Moskvou, kdy popravy nabývaly nebývalých rozměrů, kdy výzvy a hrozby zněly do uší a bily do očí, tehdy přišel do mého domu host, který hrál na Moravskobudějovicku tak důležitou úlohu,“ napsal po válce vůdce odbojářů v Mor. Budějovicích. Přikryl mu opatřil nejenom falešné doklady a křestní list na jméno Josef Novák z Jackova, ale Buchalovým prostřednictvím i práci a bydlení u jakubovského sedláka Karla Kabelky. V říjnu 1941 vyšel na Volka v Policejním věstníku č. 128 zatykač slibující za jeho dopadení odměnu 50 000 marek, a třebaže i v Jakubově visela jeho podobizna, nikdo jej nepoznal a zasvěcení drželi jazyk za zuby.
Policejní věstník č. 128
Buchal byl prostřednictvím Mrvky v kontaktu i s protinacistickým hnutím v Šašovicích, kde působila komunistická buňka vedená od r. 1942 Adolfem Fialou z Valdorfu (dnešní Lesná). Tamější pila patřila k velkostatku hraběnky Anny Altemsové, která vlastnila rozsáhlé majetky i kupř v Želetavě, Bítovankách a Krasonicích. Většinu roku žila ve Vídni, ale letní měsíce trávila ve vile v Šašovicích a Mrvka si získal její sympatie a údajně dámu s modrou krví familiérně oslovoval „bábo“, což si nedovolil ani správce pily Jelínek. Fiala přijal Mrvku za člena ilegální KSČ a mladý soudruh jeho důvěru nezklamal. Služební cesty do Prahy využíval k předávání zpravodajských informací na švýcarském vyslanectví a doufal, že se dočká dne, kdy se okupantům postaví se zbraní v ruce. Hraběnka Altemsová se dokázala za své zaměstnance postavit, a oči nad jejich ilegální činností přivíral i lesní správce Pitinger (po válce zastřelen horlivými „vlastenci“ při divokém vyhnání Sudetských Němců), takže se šašovičtí odbojáři cítili v bezpečí.
Doba heydrichiády však bojovníkům s nacizmem nepřála; vyhlazení Lidic měli všichni ještě v čerstvé paměti, takže většinou vyčkávali na příhodnější dobu. Tehdy zatklo gestapo člena ON a řídícího učitele ve Starých Hamrech Jana Kabelky, jenž ve vězení onemocněl tuberkulózou a 17. července 1942 zemřel, přičemž po sobě zanechal dvě malé děti, které v jeho rodném Jakubově vychovávala jejich babička. Téhož roku začali Němci povolávat tělesně zdatné Čechy na nucené práce, takže za hranice protektorátu odcestovali i „Jakubováci“ František Hochman, můj děd Leopold Tesař a Ladislav Částek (později je následovalo dalších 21 mladých žen a mužů.
Leopold Tesař
Posledně jmenovaný byl členem šašovické buňky a společně s Mrvkou přemýšleli, zda má výzvu Úřadu práce uposlechnout a hlásit se u Stavebního útvaru wehrmachtu, či přejít do ilegality. Nakonec zvolili první možnost, načež všichni tři mládenci nasedli do vlaku a přes Plzeň, Lipsko a Kolin nad Rýnem odcestovali do přidělené oblasti, ale Mrvka svému kamarádovi slíbil, že jakmile to podmínky dovolí, zašle mu fingovaný telegram, jako znamení, že přišel čas zapojit se do odboje.
Teprve na jaře 1944, pod vlivem německých porážek na východní frontě, pozvedl český národ hlavu, a v celém protektorátu se opět našli lidé ochotní bojovat proti okupantům. Jenomže jim chyběly zbraně a většinou i spojení se zahraničními centry odboje, takže Londýn zahájil třetí vlnu parašutistických desantů, které měly obnovit přísun zpravodajského materiálu z protektorátu a zajistit dodávky zbraní.
Tyto úkoly měl plnit i čtyřčlenný výsadek Spelter, jenž v noci ze 4. na 5. května seskočil poblíž obce Kramolín. Bohužel velitel paraskupiny štábní kapitán Břetislav Chrastina přišel při překonávání řeky Jihlavy ještě téhož dne o boty, takže se od skupiny dobrovolně oddělil. Rotný Jaroslav Kotásek, rotný Rudolf Novotný a četař Jan Vavrda došli do Nové Říše, kde se neúspěšně pokusili získat pomoc na kontaktní adrese od Chrastiny, tudíž se vrátili do Boňova, kde jim místní pomohli už krátce po seskoku, a později našli útočiště v hájence Na Ostrých. Hajný František Vitouš je seznámil s vedoucím odboje v Myslibořicích Ladislavem Papulou, z jehož statku parašutisté navázali počátkem června rádiové spojení s Londýnem.
Členové výsadku Spelter (zleva) Chrastina, Kotásek, Novotný, Vavrda
Papula však netušil, že jeho skupinu monitoruje prostřednictvím nastrčených osob komisař H. Römer z brněnského gestapa, a nabídl parašutistům napojení na organizaci brněnských „odbojářů.“ Němci určili k jednání se skupinou Spelter nejprve konfidenty O. Večeřu a J. Navrátila, ale ti u parašutistů nevzbudili důvěru a jejich ostražitost polevila teprve poté, co Römer na další schůzky poslal česky mluvícího gestapáka W. Dycka a osvědčeného provokatéra S. Jizeru, jenž o dva roky dříve, společně s V. Ryšánkem a K. Paprskářem, přivedl gestapo na stopu výsadkáře Oldřicha Pechala. Tentokrát parašutisté s přesunem k Brnu souhlasili, ale 15. června zaznělo v BBC varovaní před udavači Jizerou a Ryšánkem, načež se Römer rozhodl paraskupinu Spelker zlikvidovat.
V noci z 15. na 16. června Němci obklíčili hájenku Na Ostrých, ale parašutisté se rozhodli prostřílet. Kotáska skolila palba, ale Novotný a Vavrda zmizeli v lese, kde se ukryl i polonahý hajný Vitouš. Gestapo si zchladilo žáhu alespoň na jejich pomahačích, takže v Myslibořicích zatklo Ladislava Paulu, Augustina Papulu, Marii Papulovou, Ludmilu Papulovou, Miroslava Růžičku a Hedviku Hruškovou, kdežto z Boňova skončili v jeho celách Michael Kratochvíl, František Pelán a František Durda. Němci pochopitelně zajistili i rodinu uprchlého Vitouše, jehož manželku věznili do konce války v Brně a nezletilé dcery v koncentračním táboře ve Svatobořicích.
Přeživší parašutisté uprchli do Šebkovic, kde se jich ujal Antonín Plichta (později popravený komunisty při nechvalně proslulém Babickém procesu) a informoval odbojáře z Mor. Budějovic. Přikryl již o nich věděl od L. Papuly, a třebaže i pro něj si po rozbití myslibořické buňky mohlo přijet gestapo, byl ochoten pomoci. 20. července se v lese sešel s Novotným a Vavrdou. „Nezapomenu nikdy na zkoumavé pohledy vyměněné oboustranně. Na obou mládencích bylo znát, že nežijí normálním životem. Špinaví, zápach strašný, cítil jsem ho na velkou vzdálenost, ale důvěřiví. Věřili nám a to mě potěšilo,“ uvedl později Přikryl. Sám je ukrýt nemohl, protože o den dříve dostal konfident Navrátil pod zámek jeho blízké spolupracovníky V. Fialu a F. Valentu, ale Buchal mu už dříve prozradil, že v Šašovicích působí komunistická buňka, takže vůdce zdejšího odboje usoudil, že přišel čas, aby se výsadkářů ujali „Šašováci.“
Kotáskův pomník na místě jeho smrti
Parašutistům oznámil, že je na nové působiště převede spojka, se kterou se setkají na křižovatce poblíž Hašpanu, a poté, co si smluvili poznávací heslo, zmizeli v lese. Vavrda při útěku z hájenky ztratil falešné protektorátní doklady, takže mu Přikryl slíbil vyřídit novou „Kenkartu“ a pracovní knížku na jméno Jaroslav Veselý, a sám na oplátku dostal ampuli s jedem. Po zatčení Valenty s Fialou, s nimiž měl díky benevolenci českých četníků na nádraží v Mor. Budějovicích možnost krátce promluvit, se i nad jeho hlavou vznášel Damoklův meč, ale nabídku odejít do ilegality odmítl a pokud by mu hrozilo zatčení, chtěl spáchat sebevraždu.
Naštěstí oba zatčení vlastenci ani při mučení nepromluvili a mlčeli i ostatní zajatci, takže gestapo ztratilo stopu. Teprve po několika týdnech prozradil Papula, kde je ukrytá vysílačka Lenka a komu svěřil 10 000 marek, jež dostal od parašutistů, což vedlo k zatčení Marie Urbánkové z Račic a jejího syna Josefa, kteří byli společně s myslibořickými pomahači „padákových agentů“ a Valentou s Fialou převezeni do rakouského koncentračního tábora Mauthausen a 27. září 1944 zplynováni. Trestu neunikli ani tři zadržení boňovští občané, kteří už 23. června stanuli v Jaroměřicích nad Rokytnou před rychlým soudem, jenž nad nimi vynesl ortel smrti, ale místní si ještě dlouho vyprávěli o hrdinství 71letého Michaela Kratochvíla, jenž na otázku proč přítomnost parašutistů neohlásil, hrdě odvětil: „Jsem Čech a Čecha nikdy nezradím!“
Zdejší lidé tedy za podporu skupiny Spelter draze zaplatili a Novotnému s Vavrdou připadl úkol tuto oběť odčinit. K tomu se však uštvaní výsadkáři potřebovali dostat do Šašovic. Ve stanovený den (přesné datum není známo) se ukryli poblíž Martínkovské křižovatky, kde je měl v 04:00 vyzvednout Mrvka. V určenou hodinu se od Jakubova skutečně přiblížil neznámý cyklista, jenž však místo smluvené melodie „Andulko šafářova“ vyluzoval z úst jakési podivné zvuky. Omyl však byl vyloučen, tudíž Novotný s Vavrdou zapískali určené heslo a potřásli si s mladým odbojářem pravicemi.
Pamětní deska připomínající hrdinství popravených obyvatel Boňova
Mrvka je zavedl do Šašovic, kde jim střechu nad hlavou poskytl Antonín Běhounek. „Plakala jsem, říkám táto, ty nemáš rozum, víš jak je to nebezpečné a v jakou oběť dáváš naši celou rodinu?“ Přiznala později jeho manželka. „Až je uvidíš v jakém jsou stavu, špinavé, roztrhané a hladové, tak je jistě přijmeš,“ odvětila hlava rodiny. U Běhounků se parašutisté zotavili a později je přesunuli na vhodnější statek Františka Petrů, kde začali pracovat na uložených úkolech. Instrukce paraskupině Spelter předepisovaly zakládat síť odbojových buněk, a protože v okolních vesnicích se našlo nemálo vlastenců ochotných přiložit ruku k dílu, brzy vznikl základ odbojové organizace nazvané po válce Lenka-jih.
Bohužel chybělo spojení s londýnským ústředím, ale majitel želetavského obchodu s elektronikou Ladislav Fiala se pustil do výroby vysílačky vlastní konstrukce, a třebaže první prototyp selhal, usilovně pracoval na jeho zdokonalení. Tou dobou se parašutisté i s nefunkční vysílačkou dočasně přesunuli do Domamile, kam je dovedl osvědčený převaděč Mrvka. Ten získal při schůzce s bratrem R. Vavrdy na švýcarském vyslanectví browning a usoudil, že nadešel čas povolat z Německa Ladislava Částka
Bez ohledu na pravidla konspirace, nejprve bez vědomí nadřízených v září 1944 odeslal Částkovi do Lipska telegram, že mu zemřela matka, a pak se snažil získat ke spolupráci i B. Máchala sloužícího v Itálii u vládního vojska. Jeho neopatrnost nezůstala bez následků; zachycená korespondence dostala Máchala do věznice v Praze na Pankráci a zapojení Mrvkova kamaráda do podzemního hnutí, přivedlo do Jakubova gestapo. Částek dostal mimořádnou dovolenou, ze které už se do Německa nevrátil a ukryl se u jakubovského kněze Benedikta Novoměstského, na jehož faře měli všichni vlastenci otevřené dveře. Částkův velitel začal koncem října vyšetřovat dezerci svého podřízeného, načež jeho bratr i z pole přivolaní rodiče, pravdivě uvedli, že o Láďově zmizení nevědí a už šest týdnů ho neviděli, protože s Mrvkou odešel na vlak do Mor. Budějovic. Jenomže Němci si na zdejší poště zjistili totožnost odesilatele onoho nešťastného telegramu a ještě téhož dne večer k Mrvkům přijelo jihlavské gestapo.
Bohužel nekvalitní podobizna Augustina Mrvky
Naštěstí jej hledali pouze kvůli napomáhání zběhovi z nucených prací, a kdyby tušili, že je může přivést na stopu hledaným „padákovým agentům, už by jim ze spárů nevyklouzl. Připomínám, že Mrvka pracoval jako spojka několika odbojových buněk, takže jeho zatčení mohlo vést k rozbití celé vznikající organizace Lenka-jih. Němečtí vyšetřovatelé věděli, kterak zatčeným rozvázat jazyk a jejich metodám dokázal odolat málokdo; koneckonců i známý konfident Ryšánek, začínal jako poctivý odbojář a na spolupráci s gestapem kývl teprve poté, co prošel jeho mučírnami. Mrvka naštěstí nebyl doma, a protože jej nenašli ani u jeho snoubenky Marie Nechvátalové, rozhodli se vyčkat až se vrátí domů.
Jenomže zafungovaly vesnické tamtamy, a když se mladík dozvěděl, že jej hledají pánové v černém automobilu, poznal kolik uhodilo a odešel k Částkovi na faru. Jakmile bylo zřejmé, že se nevrátí, provedlo u něj gestapo domovní prohlídku. Nic podezřelého však neobjevili a ani matka o synově ilegální činnosti nevěděla, takže zklamaní Němci stavení zapečetili a Hedviku Mrvkovou odvezli do Jihlavy. Oba odbojáři faru ještě téže noci opustili, neboť se obávali, že okupanti provedou razii v celé vesnici, a odešli do Šašovic. Protože nechtěli budit správce pily, přespali tajně u něj na půdě, přičemž Mrvka nachladl, takže musel do Jakubova vzkázat, aby mu poslali teplé oblečení. U Nechvátalů upletli svetry, které hledaným mladíkům na kole dovezla Mrvkova snoubenka, jejíž rodina, společně s Částkovými, se zpočátku starala i o jejich zásobování potravinami.
Z Šašovic se přesunuli k domamilskému poštmistrovi Alfonsi Doudovi, kde však přespávali ve špatně vytápěné místnosti, načež nachlazený Mrvka onemocněl jakousi plicní chorobou a musel se vrátit do Šašovic k rodině Antonína Běhounka. Tehdy se dozvěděl, že propustili na svobodu jeho matku, ale nechal se přesvědčit, že se jedná o úskok gestapa. Jakmile Němci poznali, že nastražená past nesklapne, odvezli Mrvkovou do svatobořického koncentráku, kde zůstala do konce války. Odbojáři na podzim 1944 rozšířili legendu, že Mrvka odešel na Slovensko, takže mladý vlastenec se cítil v bezpečí a pod ochrannými křídly šašovické buňky pokračovat v protiněmecké činnosti.
Parašutista Rudolf Novotný
Koncem r. 1944 se konečně podařilo navázat spojení s Londýnem. Fiala postupně zkonstruoval tři vysílačky, ale teprve poté, co Lenka-jih získala ke spolupráci Františka Doležílka z Nové Vsi na Ostravsku, bylo dílo korunováno úspěchem. Doležílek navrhl vysílat v amatérském kódu a 26. prosince 1944 zachytila britská odposlouchávací služba Secret Inteligence Service radiostanici s vysílacím znakem OK3XY DE G a spojení mezi ústředím a skupinou Spelter bylo obnoveno. Nejčastěji se vysílalo z Kněžic, čímž vstoupil na scénu další jakubovský odbojář Miloš Ráček, jenž k tomuto účelu poskytl svůj mlýn. Stanici obsluhoval nejčastěji Vavrda, ale příležitostně jej nahrazovalo několik dalších osob, mezi nimiž nechyběli ani Mrvka s Částkem.
Spojení s Londýnem umožnilo vytvořit z Lenky-jih významnou odbojovou organizaci, ke které se koncem války hlásilo přes 200 členů. Velitelem byl Rudolf Novotný, zatímco Jan Vavrda vykonával funkci jeho zástupce, a ve štábu zasedali ještě František Přikryl, František Doležílek, Adolf Fiala, Josef Buchal a Ladislav Částek. Postupně vzniklo dvanáct místních buněk; jakubovská se nazývala Jánošík a kromě Částka s Buchalem čítala osm dalších osob. Protože Buchal odmítl nabízenou funkci velitele, postavil se do jejího čela Stanislav Janoštík ze sousední Litohoře. Bohužel Lence-jih chyběly zbraně, takže se nemohla pouštět do střetů s okupační mocí. Parašutisté sice opakovaně žádali o jejich dodání, ale zatím se museli spokojit s odesíláním zpravodajských informací, přechováváním osob stíhaných gestapem, poškozováním a odposlechem telefonních linek a narušováním silniční a železniční přepravy.
„Gusta byl nespoutaný živel. Mladý kluk, kterému je jedno, co bude zítra.“ Napsal o Mrvkovi Vlastislav Janík. Tuto charakteristiku potvrdil nejen neuváženým povoláním Částka z nucených prací, ale i následující příhodou, kterou jakubovskému kronikáři J. Čurdovi vyprávěl syn A. Běhounka. U Běhounků poráželi načerno prase a zabíjačky se účastnili i oba parašutisté a Mrvka s Částkem. Třebaže bylo nutné zachovat co největší opatrnost (za utajenou porážku hrozily přísné tresty), Mrvka se rozhodl prase zastřelit, a přestože mu v tom ostatní bránili, vyšla z jeho zbraně rána, načež vyplašené a zoufale kvičící zvíře museli ubít sekerou.
Samopal stengun
V zimě lehkomyslného odbojáře opět zradilo zdraví, ale po dvoutýdenní léčbě pookřál, jenomže brzy se nemoc vrátila. Společně s Částkem ještě dojeli na lyžích do Jakubova, kde se stavil u svojí snoubenky, ale během několika hodin se jeho stav zhoršil natolik, že vysokými horečkami pronásledovaný mladík musel v Jakubově zůstat. Nechvátalovi patřili mezi desetitisíce obětavých vlastenců, jejichž činy se sice nezapsaly do historie, ale tito lidé představovali základ podzemního hnutí, které by bez jejich přispění nemohlo zapustit pevné kořeny a bylo by záhy zlikvidováno. Vyléčit nemocného mladíka bohužel nedokázali, tudíž podnikli riskantní krok a z Mor. Budějovic povolali studenta medicíny Jana Göttlichera, jenž mu za pomoci doktora Salače zachránil život. Jeho choroba (podle Přikryla se jednalo o bronchitidu) vyžadovala dlouhodobé léčení, takže u Nechvátalů strávil několik týdnů. Bohužel na Velikonoce se o něj začal zajímat konfident gestapa, takže musel své útočiště opustit, a po krátkém pobytu u Čírtků v Mor. Budějovicích, se doléčoval v Šašovicích.
V době, kdy se zotavoval po těžké nemoci, získala exilová vláda od Britů souhlas s dodávkami zbraní pro Lenku-jih, takže se po setmění 8. dubna na vytipované dopadové ploše u Římova shromáždilo 45 mužů z 5 odbojových skupin. Kolem půlnoci nad vesnicí zakroužil liberator patřící k 885 squadroně amerického letectva a z nebe se na padácích sneslo šest zásobníků. Bohužel kvůli organizačním zmatkům Američané další zásobníky shodili poblíž Babic a jihozápadně od Římova, takže se rozptýlily na ploše téměř čtyřiceti čtverečních kilometrů, ale místní obyvatelé je pohotově ukryli (v Babicích k tomu posloužila prázdná hrobka) a později většinu předali Lence-jih.
Jan Vavrda
Zásilka naštěstí obsahovala i naváděcí stanici Eureka, a jenom díky tomuto přístroji se v noci z 24. (?) na 25. dubna podařilo zajistit i druhý shoz provedený mezi Šašovicemi a Meziříčkem. Dopadovou plochu tentokrát obsadila šašovická a domamilská skupina a akce se účastnil i jakž takž uzdravený Mrvka. Celkem získali odbojáři 9000 kg nejrůznějšího vybavení; radiostanici Mark III se selenovým usměrňovačem, bateriemi a dobíjecím zařízením, množství plastické trhaviny, britské samopaly stengun a americké pistole značky Colt, a protože se jaroměřické buňce 17. dubna podařilo zmocnit 7 pušek a 200 granátů uskladněných Němci na místní faře, disponovala Lenka-jih dostatečným arzenálem, aby mohla zformovat partyzánské oddíly a zahájit ozbrojené akce. Část převezl Buchal do Jakubova, kde je ukryl v Kaláškově stodole, a množství zbraní a munice přinesli Mrvka s Částkem i k Nechvátalům.
Jaroměřická skupina v dubnu dvakrát přerušila provoz na železnici spojující Okříšky se Znojmem a množily se i útoky na německé vojáky a jejich přisluhovače. Nezaháleli ani odbojáři v Mor. Budějovicích a nejbližším okolí, kteří narušovali německé silniční transporty a 28. dubna napadli příslušníci domamilského oddílu Ivan německou hlídku, přičemž zahynuli tři okupanti. Úspěchem skončil i přepad skladu potravin wehrmachtu v Želetavě, což odbojářům vyneslo množství masových konzerv, jež po osvobození pomohly zmírnit potravinovou krizi mj. až v dalekém Brně. Činil se i oddíl Jánošík, třebaže v obci byla od konce zimy dislokována týlová jednotka wehrmachtu. Jakubovští v noci z 1. na 2. dubna zamkli v Lesonicích noční hlídku, načež přerušili telefonní spojení a vypustili zdejší lihovar, z něhož měli Němci druhý den odvézt líh sloužící jako náhražka paliva do motorových vozidel. Při akci se jedovatými výpary přiotrávil Stanislav Hochman, ale ostatní jej včas vynesli na čerstvý vzduch a po rozednění Němci po sabotérech pátrali marně.
Uctění čtyřicátého výročí smrti Augustina Mrvky u jeho pomníku u Dačic
Pochopitelně ne každá akce skončila úspěchem. Moravskobudějovická skupina zaútočila 21. dubna na Suchého statek ve Vícenicích, kde měli okupanti sklad dělostřeleckých granátů. Obránci však útok odrazili, přičemž zastřelili Stanislava Slavíka, jenž po válce obdržel in memoriam Československý válečný kříž. Mrvka se pro celkovou slabost žádné popisované akce nezúčastnil, což mladý komunista těžce nesl. Koncem dubna navrhl oslavit Svátek práce zničením vojenského vlaku na trase Dačice-Slavonice a podařilo se mu přesvědčit velitele, aby mu povolil účastnit se této nebezpečné akci. Spokojený partyzán si hodil na záda tlumok s plastickou trhavinou a společně s Jakubem Charvátem se 28. dubna vydali z Šašovic do Dačic. Oba partyzáni navázali spolupráci se zdejšími odbojáři už na jaře předchozího roku, takže své staré známé snadno přesvědčili k účasti na plánované destrukci.
Malý oddíl odsadil navečer 1. května 1945 okolí železničního mostu u obce Hradišťko a položil pod koleje výbušninu. Němci před důležitými transporty posílali na trať civilní vlaky, takže údajně neměli po aktivaci roznětky čas ukrýt se v lese, třebaže podle pravděpodobnější verze zůstali neopatrní partyzáni na místě proto, aby se pokochali pohledem na zničenou lokomotivu táhnoucí 75 vagónů. Nálož explodovala přibližně v 19:30, ale navlhlá trhavina patrně neměla kýžený účinek, třebaže výbuch zničil několik vagónů a zabil 10 osob. Z nedotčené přední části soupravy však vyskákalo asi 200 SS-manů, kteří v nastupující temnotě začali pronásledovat prchající partyzány.
Dačičtí využili znalosti terénu a rozprchli se po okolí, ale Charvát s Mrvkou zaváhali a brzy už jim nad hlavami svištěly kulky z pušek a kulometů. Oba běželi přes pole k lesíku nad Pechovým mlýnem, ale hustá palba a paprsky reflektoru je přinutily zalehnout. Charvátovi se podařilo doplazit mezi stromy, ale nemocí zesláblý Mrvka zůstal pozadu a jeho mladý život ukončila dávka z kulometu. Němci lesík obklíčili, ale dovnitř se neodvážili, takže jej pouze postřelovali z kulometů a ručních zbraní; Charvát zběsilou palbu přečkal v koruně stromu, načež se Němci kolem 23. hodiny stáhli zpět k vlakové soupravě.
Pohřeb Augustina Mrvky v Jakubově
Tělo zastřeleného partyzána okupanti v Dačicích následující den vystavili a ve snaze zjistit jeho totožnost, nahnali na místo všechny obyvatelé města. Nikdo jej neznal (navíc vystupoval pod krycím jménem Tomeš), takže zklamaný velitel údajně Dačickým nařídil zkrvavené tělo poplivat a pohřbít do společné šachty. Místní se příkazu vzepřeli a nejenže padlého řádně pohřbili, ale přes noc se na jeho hrobě objevila mučednická trnová koruna a kus rudé látky. Velitel města běsnil a vyhrožoval druhými Lidicemi, ale vzhledem k blížícímu se konci války, svoji pohrůžku neuskutečnil.
Odbojová skupina Lenka-jih ještě spolupracovala s Rudou armádou při osvobozování měst a obcí ve svém působišti a později pomáhala i při zajišťování pohraničních oblastí. K jejímu rozpuštění došlo 30. května 1945, ale někteří členové se ještě v r. 1947 podíleli na likvidaci banderovců. Cena za obnovení Československa byla ovšem vysoká, neboť jenom na Moravskobudějovicku se konce války nedožilo 199 osob. K uctění jejich památky postavili přeživší množství pomníků a pochopitelně nezapomněli ani na Augustina Mrvku.
Sotva Jakubov osvobodili vojáci maršála Malinovského, začaly přípravy na nejokázalejší pohřební obřad v moderních dějinách obce. Partyzánovy ostatky převezly na Buchalově náklaďáku do Jakubova a 24. května jeho rakev vystavili na katafalku před budovou základní školy (dnešní kulturní dům). V obci se toho dne konala slavnost k uctění památky obětem druhé světové války, která vyvrcholila Mrvkovým pohřbem na zdejším hřbitově. Smutečního obřadu se kromě celé obce zúčastnili i členové odbojové skupiny Lenka-jih, kteří přišli dát poslední sbohem svému padlému spolubojovníkovi.
Kladení věnců před památníkem jakubovským obětem druhé světové války
Na jeho dodnes udržovaném náhrobku je nápis. „AUGUSTIN MRVKA. PARTYZÁN. 29. 9. 1923 PADL U DAČIC 1. 5. 1945. ODPOČÍVEJ V POKOJI - PO BOJI.“ Později na návsi postavili i pomník jakubovským obětem druhé světové války Augustinu Mrvkovi a Janu Kabelkovi. Jeho památku si důstojným způsobem připomněli i v Dačicích. Obec Hradišťsko k tomuto účelu „na věčné časy“ poskytla pozemek, kde za vlast položil život, a NV v Dačicích zde nákladem 30 000 korun postavil pomník, jenž vytvořil sochař F. Foit. Slavnostní odhalení proběhlo 4. května 1947 za účasti pozůstalých, odbojářů a předních osobností zdejšího regionu.
Mladý komunista, zabitý na samém sklonku nejničivějšího konfliktu v lidské historii, se za minulého režimu stal pro místní organizaci KSČ symbolem odboje proti nacizmu, takže jeho smrt byla každoročně okázale připomínána v rámci oslav skončení druhé světové války. I já jsem v osmdesátých letech, před zraky pamětníků a členů MNV, recitoval 9. května nad partyzánovým hrobem báseň oslavující jeho hrdinskou smrt, ale v devadesátých letech se tyto akce přestaly pořádat a památku padlého vlastence uctívá jakubovské zastupitelstvo prostým kladením věnců.
Tento článek byl poprvé publikován na foru Vojna.net
Použité zdroje:
Vlastislav Janík: Operace Spelter Lenka-jih. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2009.
Lubomír Ležák: Moravskobudějovicko v odboji v letech 1938-1945.
Lubomír Ležák: Vzpomínky na události z let 1938-1945 a životopisy odbojářů Moravskobudějovicka.
Marie Máchalová a František Slavíček: Jakubov Martínkov. Vydal MNV v Jakubově v r. 1973.
Materiály z pozůstalosti jakubovského kronikáře p. Josefa Čurdy.
http://penzion.mohelno.cz/Spelter.htm
http://www.dacice.info/index.php?page=6 ... p0p0p0p0p0
http://www.detektorweb.cz/index.4me?s=s ... ad2a65920e
http://www.obecsatov.cz/
