Bagration 1944 VII. Sever německá 3. TA Č 1.

[michan]

Mapa bojů mezi 25. - 27.6 1944 Vitebsk.





Bagration 1944 VII. Sever německá 3. TA Č 1.

Díl VII.

Část 1.

Sověti dne 24. června 1944 koridor k německému 53. as u Vitebska, po tvrdých bojích, neustále zužují. Jak dopadne první Fester Platz – Vitebsk ?
Velitel německého 53. as generál Gollwitzer dne 24. června 1944 ještě několikrát žádá své nadřízené o povolení ustoupit, pokud je ještě cesta z kotle trochu volná. Velitelé skupiny armád i armády jeho žádosti podporují. Všichni žádají OKH a Hitlera, aby dali svolení k včasnému vyklizení kotle.
Radiogramy, které si nyní popíšeme nám řeknou jak vypadala situace ve Fester Platzu Vitebsk a okolí. Potom si řekneme i o bojích ve Vitebsku a o konci 53. as.
První radiogram na všechny žádosti 53. as přichází od skupiny armád Střed na 3. TA 24. června 1944 v 19 hodin 5 minut. Velitel 3. TA generál Reinhardt se z něho od polního maršála Busche dozvídá, cituji:
„Má žádost o povolení ke stažení vojsk z vitebského sektoru byla znovu zamítnuta. Existují zvláštní závažné důvody, proč nepříteli Vitebsk nevydávat (jedná se o předpokládaný nepříznivý dopad na Finy, kteří by mohli vypovědět německo – finské spojenectví). Jedna divize má proto ve městě zůstat; bude to 206. pěší a její velitel, generál Hitter, má převzít velení v bojích ve vitebském perimetru. Souhlas s tímto rozkazem musí vyjádřit velitel sboru. Bude to on, kdo bude řídit ústup jednotek z vitebského sektoru, samozřejmě s výjimkou 206. pěší divize. Žádná další rozhodnutí či změny rozhodnutí ohledně Vitebska nelze očekávat.“
To byly odpolední pokusy zviklat Hitlera – nepodařilo se.
A ještě večer 24. června 1944 se pokouší velitel skupiny armád Střed polní maršál Busch apelovat u Hitlera, že pokud je 3. TA ještě schopna Sovětům u Vitebska klást odpor – měla by se evakuovat. Ústupem na západ by se zkrátila fronta a vytvořily by se rezervy.
Samozřejmě Busch u Hitlera neuspěje.
K 53. as přichází ve 20 hodin 25 minut radiogram ze skupiny armád Střed, cituji:
„206. divize má pod velením generála Hittera nadále držet Vitebsk. Ostatní divize si mají otevřít ústupovou cestu na západ.“
Dne 25. června 1944 se 53. as prvním pokusem zkusí probít z obklíčeného prostoru Vitebsk – neuspěje.
Generál Reinhardt, velitel 3. TA (tanková armáda bez tanků) zasílá 53. as depeši, cituji:
„Do rukou generála Gollwitzera. Mnoho štěstí vám a vašim mužům na vaší cestu ven. I když musíte jednat co nejrychleji, stále máte velkou vyhlídku na úspěch. Přání zdaru generálu Hitterovi a jeho divizi, která v této chvíli musí stát na místě se zbraněmi v rukou, a bude-li to nutné, obětovat se pro vás.“
Spravedlivě je třeba říct, že si velitel 3. TA z 53. as legraci nedělal, o výsledku prvního útoku nevěděl, a neznal přesně situaci jednotlivých divizí.
Velení 53. as zasílá dne 25. června 1944 ve 14 hodin odpověď do 3. TA, cituji:
„Situace se od základu změnila. Kompletní obklíčení nepřítelem stále sílí. 4. a 6. divize příslušníků Luftwaffe přestaly existovat. 246. divize a 6. divize Luftwaffe tvrdě bojují na několika frontách. Nepřítel pronikl na několika místech obrannými liniemi, těžké obranné boje proti značné přesile.“
A v 18 hodin 33 minut přichází do 3. TA nová depeše od 53. sboru, cituji:
„Celková situace neúnosná. Jsme nuceni zkoncentrovat veškerá vojska a provést průlom ve směru na jihozápad. Hodina H: 05 hodin. Letecké krytí – jihozápad Vitebska.“
Vzkaz tohoto znění vyvolá u skupiny armád Střed zděšení.
Fester Platz Vitebsk měl zůstat v rukou Němců nejméně týden. Dokonce tam měl být shozen štábní důstojník skupiny armád, který by přesně vyložil Hitlerův rozkaz a dohlížel na jeho plnění. Radiogram vlastně říká, že Golltwitzer během několika hodin z vitebského kotle odchází a že nebude Hitlerův rozkaz splněn.
Na období přijetí radiogramu od velitele 53. as generála Gollwitzera vzpomíná náčelník štábu 3. TA generálmajor Heidkämper, když říká a já cituji:
„Přítomný generál Reinhardt řekl pevně a neústupně: ‚Pane polní maršále, informujte, prosím, vůdce, že jediným důstojníkem 3. tankové armády, který přichází v úvahu v souvislosti se shozem do Vitebska je velitel armády. jsem připraven tento rozkaz splnit.‘ Tím celá záležitost skončila a víc se o shozu kohokoliv do Vitebska nemluvilo. Jako odpověď na tuto depeši byl 53. sboru odeslán následující radiogram:
‚Váš záměr schválen. Vůdcův rozkaz doplněn. 206. pěší divize s generálem Hitterem musí zůstat ve Vitebsku a vytrvat. Reinhardt.‘“
Po vyřízení těchto radiogramů pak následuje odjezd velitele 53. as a dalších důstojníků jeho štábu do samotného Vitebska. Zápisy u 3. TA hovoří o tom, že na generála Gollwitzera a jeho automobily útočila sovětská stíhačka. Měli štěstí, uschovali se ve vysokém obilí a bez úhony dorazili do Vitebska.
V samotném městě Vitebsk – Fester Platzu probíhaly prudké boje. Sověti již útočili proti samotnému centru města Vitebsk. Tam se bránili v domech jen hrstky německých vojáků.
Generál Gollwitzer vyhledá velitele Vitebska generálplukovníka Alfonse Hittera, který je ve společnosti velitele 6. divize Luftwaffe, generálplukovníka Waltera Peschla.
Peschl je pobledlý, a na pokraji zhroucení. Před chvílí podnikl proti Sovětům s jedním ze svých pluků protiútok. Nedostali se dál než na 50 metrů a byli Sověty rozstříleni. Ti, kteří přežili z 6. divize Luftwaffe, nyní leželi pod těžkou sovětskou palbou na volném prostoru a nemohli tam ani zpátky.
Všeobecně je známo a již jsme si i zde říkali, že divize Luftwaffe měly horší výcvik než jednotky Wehrmachtu, zvláště v útoku. Polní divize Luftwaffe se více používaly k obraně než k útoku. Všeobecně měly všechny divize Luftwaffe, ač bojovaly statečně, vždy větší ztráty než Wehrmacht.
Také tady ve Vitebsku byly příčinou hroucení se generálplukovníka Peschla velké ztráty jeho divize. Generálplukovník Peschl se velmi obával, že jeho 6. polní divize Luftwaffe bude zmasakrována ( a také byla, a jak se v závěru Bagrationu, ve ztrátách dozvíme i generálplukovník Peschl byl zabit).

[michan]

Bagration 1944 VII. Sever německá 3. TA Č 2.

Díl VII.

Část 2.

Velitel německého 53. as generál Gollwitzer po svém návratu z ruského zajetí v roce 1955 podal vyčerpávající písemnou zprávu o všem co jeho sbor v okolí Vitebska zažil. Popisuje všechny bitvy sboru a hovoří ve zprávě i o osudech mnoha jeho příslušníků.
K samotnému jeho pobytu ve Vitebsku, k datu 25. června 1944, co o tom říká? Tady hovoří o tom, že i když nevěřil v úspěšnost operace, kterou měl 53. as prorazit obklíčení, snažil se povzbudit generála Hittera, velitele 206. divize a jeho štáb. Řekl mu, že navzdory Hitlerovu rozkazu o Fester Platzu, že se pokusí zachránit co nejvíce vojáků 206. pd. Rozhodl se, že bude mít své velitelské stanoviště právě v sektoru 206. pd s kterou bude postupovat při vyprošťovacích bojích.
Při odjezdu z Vitebska si všiml podivné věci. Jediný a zbývající železniční most přes řeku Dvinu, který spojoval severní část města Vitebsk se čtvrtěmi na jižním břehu je připravován k demolici. Tento most měl klíčový význam pro zásobování a komunikaci s 206. pd a byla tam i 246. pd. Trhaviny tam dávali příslušníci železničních vojsk, kteří nespadali pod pravomoc 53. as. Pokud by most vyletěl do povětří, 206. pd by byla v pasti. Veškerá jednání s důstojníky železničního vojska vyšla vniveč. Aby zabránil pohromě, nařídil náčelníkovi technických služeb sboru, aby na každý konec mostu postavil důstojníka, který bude ručit za to, třeba i pod hrozbou zastřelení, že most nevyletí do povětří dokud se 206. pd nepřesune na druhý břeh. Přesto se to nepovedlo. Když před půlnocí 25. června na gumovém člunu překonával Gollwitzer Dvinu vyletěl most do povětří. Bylo to v době kdy se vojáci čelního odřadu 206. pd a dělostřelecký prapor přiblížili k mostu, který chtěli překonat.
Gollwitzer pak ještě nějakou dobu slyšel na druhé straně střelbu v úzkých uličkách Vitebska a pak se rozhostilo relativní ticho. To byl konec předsunutého odřadu 206. pd a konec větší části 246. pd.
V situaci 53. as ve městě Vitebsk nastal chaos. Zemřelo mnoho německých důstojníků z obou divizí, kteří zodpovídali za předávání zpráv. Na tomto chaosu mělo podíl i to, že rozkazy o Fester Platzu a zákazy o provádění demolic, k řadě obránců vůbec nedorazily. Generálu Golltwizerovi trvalo celou noc z 25. na 26. června 1944 než si trochu udělal představu o situaci a získal částečnou kontrolu.
Ale celou noc již od setmění Vitebskem otřásaly výbuchy a vznikaly velké požáry. To vojáci ke kterým nedorazily rozkazy likvidovali zásoby benzínu jež byly v městě uloženy, dle Hitlerova rozkazu číslo 21. (Zajistit pro posádku Fester Platzu Vitebsk, munici, pohonné hmoty a potraviny na 21 dní). Všechen tento materiál byl výbuchy a požárem v městě trhán na kusy. Do povětří létaly pumy uskladněné na místním letišti. Sovětům nemělo zůstat nic, vše mělo končit v plamenech a explozích. Byly to elektroinstalace, trafostanice, plynárny, pekárny a další provozy.
Ale 53. as těmito výbuchy a požáry ztrácel naději na nepozorovaný odchod.
Generál Gollwitzer prý tehdy suše poznamenal, cituji:
„Ústupový boj začíná pěkně dramaticky!“
Výjevy z Vitebska a svůj dojem z noci 25. na 26. června 1944 pak popisuje takto, cituji:
„Staré město i s dávným monumentálním carovým palácem na kopci bylo v jednom ohni a z dálky dobře viditelné. Poničené věže katedrál a kostelů byly zpola zavaleny doutnající a čadící sutí a rumem zřícených domů. Ze spálenišť stoupal k tmavému nebi černý kouř, který zrakům pozorovatele co chvíli skryl plameny ozářené siluety tu jedné, tu jiné části Vitebska. Provázeni zvukem kulometné palby, záblesky a hřměním explozí, odpalovaných německými demoličními četami, dávali jsme sbohem městu, jež jsme za cenu tolika životů úspěšně hájili řadu měsíců. Teď byl v sázce náš vlastní osud.“
A tak ráno 26. června 1944 začíná 53. as svůj další pokus o únik z obklíčení. Chce se připojit k hlavním silám 3. TA. Hlavní síly 3. TA, jeho nejbližší jednotky, jsou však již 70 km od Vitebska.
Během dopoledne velitel 53. as generál Gollwitzer hlásí do skupiny armád Střed, že většina sil 206. pd je již mimo Fester Platz Vitebsk, ve kterém zůstaly jen jeho 2 pěší prapory. Nemůže tudíž Hitlerův rozkaz o obraně FP splnit. Zvláště teď, když probíhá průlom z obklíčení.
Polní maršál Busch reaguje striktně a upozorňuje, že žádný důstojník 53. as nedostal svobodu rozhodování. Ale Gollwitzer plní svůj slib generálu Hitterovi, že vyvede většinu vojáků z FP.
Již ráno 27. června 1944 zasílá Gollwitzer skupině armád Střed radiogram, že vyprošťovací operace 53. as probíhá dobře a že se jádro 53. as nachází jižně od Vitebska. Žádá také o poskytnutí stálého leteckého krytí.
Radiostanice, která zprávy vysílá byla jediná, která 53. as zůstala.
Další radiogram vysílá Gollwitzer v 9 hodin dopoledne, oznamuje, že vojska se probila o další 3 km a že na ně Sověti podnikají těžké letecké útoky. V průběhu vysílání této depeše se radiovůz pokusí uhnout nalétávající sovětské stíhačce a zapadne do škarpy. V zápětí radiovůz zasáhne protitankové dělo Sovětů. Je tak zničeno poslední spojení mezi 53. as, 3. TA a skupinou armád Střed.
Německý 53. as se ocitne sám a bez spojení s vnějším světem – jak osudové.

[michan]

Bagration 1944 VII. Sever německá 3. TA Č 3.

Díl VII.

Část 3.

Zánik německého 53. as v operaci „Bagration“ je v mnoha aspektech podobný jako zánik mnoha dalších německých jednotek v této operaci. Jen rychlost s jakou byl zničen je trochu větší. Z těchto důvodů budeme jeho osud sledovat a sledujeme až do konce.
Dne 27. června 1944 okolo poledne dorazí generál Gollwitzer, se svým štábem k 206. pd generála Hittera. Generál Hitter seznamuje velitele 53. as se situací. Říká mu, že jeho čelní pluk se probojoval o několik km na jihozápad, ale že s ním nemá spojení. Údernou skupinu, kterou za plukem poslal Sověti svým letectvem částečně zničili a zbytek se z důvodů sovětské letecké činnosti nemůže pohnout z místa. Čelní prapor jeho předsunutého pluku narazil na sovětský opěrný bod s bunkrem, který drží partyzáni. Spojky mu hlásily, že čelní prapor má velké ztráty a nepodařilo se mu se bunkru zmocnit. Prapor totiž nemá žádné dělostřelectvo, a bez toho bunkr dobýt nelze. Čelní pluk musí čekat na noc, kdy teprve bude možno postupovat. Mezitím se neomezenou sovětskou leteckou činností pluky divize scvrkávají na prapory a prapory na roty. Divize má ohromné množství zraněných, které vojáci vezou s sebou. Je však skoro zničen zdravotnický personál a divize má nedostatek zdravotnického materiálu a léků.
Při poradě se velitel 53. as generál Gollwitzer a velitel 206. pd generál Hitter dohodnou, že musí navázat kontakt s údernou skupinou vpředu. Jediné řešení, které nyní vidí je, že budou spolu a s několika štábními důstojníky hledat nejlepší ústupovou cestu sami.
Oklikou se vyhýbají opevněnému bunkru a postupují hustým lesem na západ. Po cestě naráží na mrtvá těla německých vojáků, které zabili ze zálohy v lese čekající partyzáni. Při postupu stále více zjišťují, že úderná skupina vepředu postupuje špatným směrem. Pokud bude postupovat tímto směrem dál narazí na sovětské kolony s tanky, které předtím oba generálové viděli. Okamžitě posílají za údernou skupinou spojku s rozkazem, aby změnila směr.
Nastane noc z 27. na 28. června 1944 ve které oba generálové zvažují své šance k připojení k ostatním sborům armády (6. a 9. as). Předpokládají, že ty zaujímají postavení podél řeky Bereziny, což je vlastně 100 km na západ odtud.
Protože nemají žádné zprávy, jsou přesvědčeni, že obě divize Luftwaffe 4. a 6. pěší divize a nim přičleněné zbytky 197. pd z 6. as již neexistují. Od severu slyší střelbu, to jsou určitě zbytky jejich 246. pd z 53. as. Oba se rozhodnou, že musí navázat kontakt právě s touto 246. pd. To znamená dlouhý pochod lesem a bažinami. Orientaci provádějí podle hvězd. O buzoly a mapy přišli při bojích.
Když ráno 28. června 1944 dorazí na konec lesa, čeká je zklamání. Před sebou vidí jen ohromné proudy sovětských tanků a pěších jednotek, které postupují na západ. Po rozednění ještě zaslechnou palbu dělostřelectva a kulometné dávky. To bojují severněji poslední zbytky německé 246. pd. Ani ne za hodinu střelba utichne. To právě znamená, že německá 246. pd byla zničena. Sovětské kolony zas postupují dál na západ.
Situace je tedy nyní jasná. 6. a 9. as z 3. TA se ztrátami z kotle ustoupil, za nimi se uzavřela pro ostatní německé jednotky cesta. Zároveň tímto ústupem otevřeli pro Sověty cestu mezi nejjižnější částí skupiny armád Sever, která je nyní nebráněna. Stejně tak je uzavřena cesta na jihu pod 53. sborem, kde ustoupil 6. as.
Německý 53. as tak nyní zaniká a přestává jako armádní jednotka dne 28. června 1944 existovat.
Sovětské útočné jednotky jeho početnější útvary rozmělnily na menší jednotky. Na tyto jednotky neustále útočí letectvo, a je na ně vedena dělostřelecká a tanková palba. V lesích a močálech na ně útočí partyzáni.
Jen opravdu velmi málo vojáků Wehrmachtu z 53. sboru se dostalo na západ a přežilo.
Velké množství vojáků Wehrmachtu padlo do zajetí.
Zde jsou čísla obou stran.
Sověti říkají, že 20 000 mužů 53. sboru bylo zabito a 10 000 zajato.
Čísla Němců, i dle generála Gollwitzera jsou jiná. Ten říká – z 53. sboru se v obklíčení ocitlo 33 000 vojáků z nichž 22 000 až 23 000 bylo zajato a jenom 5 000 zabito.
Pravda bude zřejmě někde uprostřed, jak se již mnohokrát potvrdilo.
Při posledních bojích 53. sboru byl generál Hitter zabit a generál Gollwitzer zajat.
Na závěr operace Bagration bude uvedena tabulka všech zúčastněných stran, a jejich ztráty.
Přesto zde ještě pro ilustraci uvedu, jak těžké boje v operaci „Bagration“ musely německé as z 3. TA podstoupit. Vždyť ze dvou dalších velitelů armádních sborů byl 1 zajat a 1 zabit (6.as generál dělostřelectva genpor. G. Pfeiffer zabit, 9. as generálporučík dělostřelectva genpor. R. Wuthmann zajat).
Když zaniká 28. června 1944 německý 53. as jsou již sovětská vojska daleko na západě a blíží se k Lepelu (Lepel je 100 km na západ od Vitebska a 120 km severně od Minska).
Tyto boje znamenají, že 3. TA na severu a 4. A na jihu rozevře ve frontě širokánskou mezeru. Touto mezerou po různých trasách pronikají brigády sovětského 3. mechanizovaného sboru a jednotky 5. gardové TA, které k řece Berezině postupují jižněji.

[michan]

Bagration 1944 VII. Sever německá 3. TA Č 4.

Díl VII.

Část 4.

Přestože jsme v 3. části uzavřeli osud 53. as, nedá mě to, abych ještě nepohovořil o konci německé 206. pd, určené Hitlerem jako divize, která zajišťuje Fester Platz Vitebsk.
Sovětská 39. armáda jí zachytila 15 km od Vitebska a její zatarasovací oddíly jí obklíčily.
Poslední části německé 206. pd, její pluky číslo 301, 312 a 413 vyrazily do protiútoku k proražení obklíčení. To byl poslední boj této divize. V jednom lesíku, kdo z německých vojáků nebyl zabit, tak byl zajat. Jen málo vojáků se dostalo k německým liniím a podalo zprávu o zkáze 206. pd.
Co potom následovalo?
Německá 206. pd pocházela z Východního Pruska, kde byl její domov (všichni vojáci této divize byli rekrutováni ve Východním Prusku). Protože Východní Prusko bylo již 18. července, kdy Wehrmacht prováděl vypořádávání, již blízko fronty, provádělo se vypořádávání v Rudolstadtu v Durynsku. Úřady Wehrmachtu zjišťovaly jména oněch 12 000 vojáků 206. pd velmi pracně. Všechna úřední akta a podklady k 206. pd byla zničena ve vitebském kotli.
Dne 18. července 1944 je 206. pd oficielně prohlášena za mrtvou a je vydán rozkaz k jejímu rozpuštění. Rodinám nezvěstných německých vojáků je zasláno 12 000 oznámení.
Vypořádávací štáb Wehrmachtu pak datum oficielního úmrtí zapsal do svého nového čísla polní pošty: 18744, jako se píše datum úmrtí na náhrobní kámen.

Co bylo příčinou toho, že 206. pěší divize zemřela za 6 dní. Co bylo příčinou toho, že mnoho zkušených německých divizí, jak ještě uvidíme, zmizelo za 48 hodin a více z povrchu zemského. Na východní frontě již znali sovětskou převahu v lidech, tancích, dělostřelectvu a teď najednou tohle.
Úplně nejzákladnější příčinou porážky zkušených německých divizí v prvních dnech operace „Bagration“ bylo sovětské letectvo.
Ano sovětské letectvo byl ten základ, který vše rozhodoval.
Němci do operace „Bagration“ jen málokdy čelili sovětské nadvládě ve vzduchu.
Invaze spojenců v západní Evropě přinutila Hitlera a Göringa, aby přesunuli z východní fronty své letectvo nad Atlantický val. Tam totiž ohromná letecká převaha spojenců rozbíjela německé motorizované i pěší divize, které se přesouvaly k protiútokům na spojence ( chtěli je smést z předmostí a pláží do moře).
Potom je charakteristické pro východní frontu, že například v začátku operace „Bagration“, dne 22. června 1944 má německá 6. letecká armáda jen 40 bojeschopných stíhaček, proti 7 000 sovětských letadel všeho druhu.
Luftwaffe sice rychle přisouvá z jednotlivých bojišť na východě letouny ke skupině armád Střed, je ale pozdě, nebe ovládají Sověti.
Vzniká paradox. Na západě nestačí eskadry Luftwaffe na ohromnou spojeneckou přesilu ve vzduchu, a na východě, v době začátku „Bagrationu“, nemají německá vojska „střechu nad hlavou“.
Sovětská letecká převaha je drtivá a zasáhne další důležitý faktor na který Němci spoléhali.
Německé jednotky v operaci „Bagration“ měly nedostatek pěchoty a tanků. Svou jedinou oporu v začátku operace „Bagration“ měl Wehrmacht a její pěchota v obraně ve svém dělostřelectvu a SHD.
Své dělostřelectvo a SHD velmi příhodně rozmisťoval mezi Dněprem a Berezinou, v postaveních na přivrácených svazích, a nebo maskované v otevřeném terénu. Zvláště se velitelství skupiny armád Střed spoléhalo, že právě dělostřelectvo bude to (jako vždy) kdo zničí sovětské tankové sbory a mechanizované brigády.
Ale Sověti tuto taktiku znali z předchozích bojů a zbytek se dozvěděli od svých špionů na západě (slavná „Zlatá pětka“ ve VB). Ostatní obstaral sovětský vzdušný průzkum.
Sovětské letectvo hned v prvních dnech útočí především na odhalená palebná postavení německého dělostřelectva. Palebná postavení německého dělostřelectva mají u sovětského letectva prioritu č. 1.
Tím je potom německá pěchota bezbranná proti každému motorizovanému a mechanizovanému útvaru sovětské armády.
Sovětské bitevní letouny, při naprosté nadvládě ve vzduchu, ničí německé ustupující kolony, týlové služby, ochrany mostů a soustřeďování německých vojsk. Na německé straně vzniká nepředstavitelný chaos. Nelze provést žádný přesun a přeskupování vojsk.
Německé divize, neznalé takové situace, převahy ve vzduchu, propadají panice. Samotné německé velení je naprosto ochromené, nemá spojení, nemůže velet. Zabíjeny jsou i jednotlivé spojky, které mají postaru zajišťovat spojení.
Bez „ochranné střechy nad hlavou“ nemůže německá armáda, ale ani jiná světová armáda, udržet žádnou frontu na světě v jakémkoliv konfliktu. Vždyť i Rusové se o tom přesvědčili v roce 1941 a 1942.
A tento zákon války zasáhne německé vojsko nejen na západě, ale i na východě a právě v operaci „Bagration“.


Použitá literatura:
Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Velká vlastenecká válka.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Mé poznámky a mapy.

[Sawyerik]

Četl jsem někde od britského vojenského historika z jejich Sandhurstské akademie, že to bylo pro Rudou armádu vyrovnání účtů s Němci ale především s Skupinou armád Mitte za rok 1941. Tu totiž považovali celou válku za hlavního protivníka a i boje na Kavkaze, u Stalingradu a později na Jižní Ukrajině měly ze strategického hlediska jen podpůrný charakter pro přípravu hlavního úderu právě na tuto Skupinu armád. Toto tvrzení podporuje i datum zahájení operace Bagration.

[Lord]

Armáda MITTE byla hlavně v té době armáda nejméně zasažená boji? Respektive Jižní armáda už dostala výprask u Stalingradu ... navíc zničení vojsk satelitů Osy - jejich demoralizace a neochota dál vojensky podporovat Německo. Útokem na Střed se rovněž odřízl Sever. Prostě v tý době bylo jasný, že je nejhodnější zaútočit na tento úsek fronty ... to že k tomu Rusové pak přidali výročí, gloriolu a co já vím co ještě, byla jen třešnička na dortu.

[Lord]

Michane, skvělý článek jako vždy – přesto – jak lze snadno zmasakrovat jednu divizi 15 000 lidí?
Kolik bylo zajatců, nebo opravdu vojáci bojovali až do posledního náboje, posledního může?
Kdy taková divize uzná, že má cenu ještě bojovat a kdy se vzdát? Na jakých faktorech záleží?
Jak a kdo odklízel mrtvoly z bojiště? Nebo se jen posypali vápnem?
Letecká převaha … ano to je klíč!
Útočili Sověti s oblibou i na zdravotnický personál? Předpokládám, že na Východě se nedodržovali Ženevské konvence.

Každopádně budu čekat na tvůj závěr o operaci Bagration. Budu rád, když to bude možné nakonec vše statisticky a analyticky porovnat z různých zdrojů. Počet mrtvých a zajatých, kolik zničeno techniky apod. Každopádně ty boje se čtou jako epopej. Pěkně naturalisticky podáno, člověka to zatáhne do atmosféry bojů.

Nebylo by něco bližšího o těch ruských zatarasovacích oddílech? To byly speciálně vybavené a vycvičené oddíly pro tyto zatarasovací operace?
Rovněž u Němců se mi líbí vytvoření demoličních čet. Tyto demoliční oddíly všechno vyhazovaly do luftu …

Líbí se mi jak popisuješ, že německé jednotky v operaci „Bagration“ měly nedostatek pěchoty a tanků. Svou jedinou oporu v začátku operace „Bagration“ měl Wehrmacht a její pěchota v obraně ve svém dělostřelectvu a SHD. Zvláště se velitelství skupiny armád Střed spoléhalo, že právě dělostřelectvo bude to (jako vždy) kdo zničí sovětské tankové sbory a mechanizované brigády.

A jak Rusové na to našli konečně protilék …
Chtěl bych se zeptat? Opravdu dokázalo dělostřelectvo zničit třeba tanky T-34, jak hustá musela být palba? Granáty létají po balistické dráze … nebo máš na mysli protitanková děla? Nebo dokázalo dělostřelectvo vytvořit kvalitní palebnou přehradu?

Vím, že Němci v druhé polovině války hodně zlepšili své defenzivní schopnosti díky dělostřelectvu různých ráží a samohybným dělům (SHD, resp. houfnicím). Je zde předpoklad, že kdyby si dokázali udržet vzdušné krytí … tak by Fester Platz měl delšího trvání. Rovněž by zřejmě dokázali “zabetonovat” spojenecké předmostí v Normandii.

Například v roce 1943 mělo německé dělostřelectvo 655 tisíc vojáků, to znamená zhruba 22 procent z celkového počtu vojáků v akci. Takže každý pátý voják byl u dělostřelectva.
Německo disponovalo 39 typy děl včetně typů z dobytých zemí a pevností (opevnění). Samozřejmě, že nejvíce používanými a vyráběnými bylo jen několik typů děl. Od jara roku 1943 narůstala síla dělostřelectva na úkor menší výroby pancéřových vozidel. Spočívalo to s přechodem Německa z ofenzívy do defenzívy.

Bohužel tento trend nekopírovala německá Luftwaffe. Teprve až v roce 1944 dostala prioritu výroba stíhaček oproti bombardérům. Stíhačky lze považovat za defenzivní zbraň v obraně proti nepřátelskému letectvu. Tento nedostatek lze přičíst růstu letectva západních spojenců a potřebě bombardérů na východní frontě ještě například při bitvě v kurském oblouku.

[michan]

Díky šéfe, dáváš otázky a sám, se znalostí věci na ně odpovídáš.
Těžko dál vysvětlovat.
I tomu Sawyerik jsi odpověděl. Já k tomu jen dodám, že od toho britského historika je to nadsázka, že vlastně vše bylo podružné ( Stalingrad a ostatní boje) a vše Rudá armáda směřovala proti " Mitte" - Skupině armád Střed - česky.
Ona Rudá armáda stále 1942,43 útočila proti " Mitte", ale nedařilo se jí.
Ale hlavní boje a směry hlavních úderů Rudé armády v roce letních, podzimních a zimních byly v letech 1943 a dojara 1944 - Jih.
Šéfe úplně správně jsi o německém dělostřelectvu, jako největší pomoci německé pěchoty, jak v útoku, tak především obraně řekl vše.
Ano, bylo to protitankové dělostřelectvo a SHD, a to samé i houfnice a SHD pro podporu pěchoty - oněch 39 druhů.
Zatarasovací oddíly sovětů byly klasické motostřelecké pluky, které měli k disposici tanky a SHD, většinou 3tí pluky divize, a byly podporovány partyzány z oblasti.
Veškeré statistiky a ztráty obou stran, této nejrozsáhlejší operace na Východě, uvedu jako samostatný díl na závěr s porovnáním několika pramenů.
Nejprve však popíši porážky jednotlivých německých armád ( 3. TA končíme, ještě 4. A a 9. A.)

[michan]

Ráno jsem neměl tolik času, a tak jsem ještě některé věci nezodpověděl.
Třeba to vybíjení do posledního muže - nesetkal jsem se s tím u všech míst na Východní frontě.
Platilo to o některých nedisciplinovaných a naštvaných ( dlouho něco jednotky dobíjely - měly při tom velké ztráty) jednotkách obou stran.
Sověti zpravidla vybíjeli SS, kulometčíky a dělostřelce.
Německý rozkaz o politrucích je znám.
Politruci až na vyjímky šli šmahem.
Samozřejmě unavené jednotky obou stran se někdy, do příchodu důstojníků, chovaly hrozně.
Ty zatarasovací oddíly Sovětů většinou ze začátku nebyly specialisté, ale druhé sledy a jak zde líčí i jeden tankista - z praporu 60 tanků jich po dvou dnech bojů zůstalo 5.
Z těchto 5ti tanků, ke kterým se přidaly rozbité útvary prvního sledu,do nového tvoření jednotek, spolu s partyzány, šly dělat zatarasování.
Kdy se vzdát, kdy bojovat - těžká odpověď.
Terén, munice, spojení s dalšími - je není, je možné probití se, posouzení celkové situace okolo jednotky.
Myslím, že na to úplně jednoznačné pravidlo není.
Na mnoho otázek položených i nepoložených ještě odpovím do konce Bagrationu.
Ztráty obou stran určitě.
Zajímavá je i potom závěrečná tabulka, kde bude i jmenovitě kolik německých velitelů divizí, sborů bylo zajato a zabito.
Vše se pokusím tady přehledně uvést.

[Schleitr]

Michane budeš se podrobněji věnovat letecké válce během Bagraionu?

[michan]

Prosím Tě promiň, ale nebudu. Již takhle to bude velmi obsáhlé pojednání - Bagration.
Podklady samozřejmě mám, ale vtlačit sem vše nejde.
Jak jsem již zmínil, Němci, protože zde v Bělorusku útok neočekávali, předisponovali své letecké svazky do Západní Evropy proti Spojencům ( Den D - vylodění v Normandii). Píši zde, že např. německá 6. letecká armáda měla k 23. červnu 1944, začátku operace Bagration, 40 bojeschopných stihaček. Postupně Němci stahují stíhací a bombardovací letectvo z jižní fronty. Nikdy však nedosáhnou toho, že by vybojovali nadvládu ve vzduchu a ani jí nevyrovnají.
Průběžně informuji ( v každém díle) a budu informovat o letectvu obou stran.