Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 208.
aneb
Dobytí Nizozemské Východní Indie
Japonské vylodění
Po bitvě na Jávském moři východní konvoj obrátil na jih a vydal se ke Kraganu, kde se vylodila vojska určená k obsazení ropných polí v Tjepoe a hlavní spojenecké námořní základny v Surabaji. Časté změny kursu prováděné 27. února sice narušily japonský časový harmonogram, ale výsledné zdržení nijak neovlivnilo výsledek „operace J. aneb
Dobytí Nizozemské Východní Indie
Japonské vylodění
Japonské útoky na Nizozemskou Východní Indii před vyloděním na Jávě
Spojenci se ještě po vyplutí Doormanova uskupení snažili posílit obranu Surabaje, takže v prostoru očekávaného vylodění nakladli miny a kontradmirál P. Koenraad na moře vyslal šest motorových torpédových člunů s rozkazem útočit na transporty, jež by unikly Údernému svazu. Bohužel jedinou obětí nizozemských min se stal nešťastný JUPITER a z torpédových člunů zaznamenal úspěch pouze TM 15, jehož velitel kapitán poručík Jorissen ohlásil poškození lehkého křižníku KINU.
Za této situace sázel Helfrich zejména na ponorky, které se spěšně stahovaly k pobřeží Jávy, ale jejich posádky admirálovy naděje nenaplnily. Pravda, řada podmořských člunů se mezi 28. únorem a 2. březnem dostala do kontaktu s nepřátelskými transporty či válečnými loděmi, avšak pouze SAILFISH 2. března potopil v Lombockém průlivu pomocný nosič letounů KAMOGAWA MARU, zatímco SALMON a K-XV poškodily parník TAITO MARU, respektive cisternovou loď CURUMI.
Japonský tanker Curumi
Ostatní se buďto nedostaly do příhodné pozice, a nebo jejich pokusy zmařila bdělá eskorta. Naopak Japonci poškodili K-X, K-XIV, K-XV, TRUSTY, S-37, S-38 a SALMON, ale posádkám se je podařilo zachránit, což bohužel nelze konstatovat o podmořském člunu PERCH.
Americká ponorka vyplula pod velením korvetního kapitána Davida Hurta 3. února z Darwinu na hlídku do prostoru Jávského moře, přičemž 25. února v Makasarském průlivu vyslídila nepřátelský konvoj. Japonci na vetřelce zahájili palbu, a nežli spěšně se ponořující PERCH zmizel pod hladinou, udeřil do velitelské věže 76mm projektil, jenž poškodil anténu radiostanice. Po vynoření posádka provedla provizorní opravy, takže radista zachytil Helfrichův rozkaz stahující bojeschopné ponorky k pobřeží severní Jávy, načež PERCH v noci z 1. na 2. března zaujal pozici severozápadně od Surabaje.
xxx
Ponorka Perch a její velitel
V těchto vodách se pohybovaly torpédoborce AMACUKAZE a HACUKAZE, které začaly PERCH ostřelovat ze 127mm kanónů, tudíž Hurt nařídil urychlený ponor do hloubky 55 m. Podle mapy měla hloubka moře v této oblasti přesahovat 60 m, jenomže k jeho údivu se ponorka zabořilo do bahna, třebaže hloubkoměr ukazoval pouhých 44 m. Japonci na uvízlou ponorku svrhli hlubinné pumy, a protože se na hladině objevila nafta, usoudili že svoji práci úspěšně završili a odpluli. Velitel AMACUKAZE dokonce muži, jenž jako první zahlédl ponorku vyplatil odměnu 10 jenů a další bonusy, ale ukázalo se že předčasně. Ano, do trupu vnikla voda a PERCH utrpěl vážné škody, ale přesto se jej ještě před rozedněním podařilo uvolnit z bahenní pasti, pročež zamířil k jávskému pobřeží.
Bohužel brzy se objevily torpédoborce UŠIO a SAZANAMI a kolem bezmocného podmořského čluny začaly dopadat jejich granáty. PERCH musel znovu na dno a posádka se modlila, aby trup přestál další intenzivní bombardování. Teprve navečer 2. března vystoupala ponorka na hladinu, načež se Hurt rozhodl PERCH dopravit do Austrálie. Jenomže UŠIO a SAZANAMI se ráno 3. února vrátily a nyní již veliteli opravdu nezbylo jiné řešení, než ponorku opustit a po zničení tajných materiálů potopit. Zatímco se námořníci v plavacích vestách vrhali do vody, poručík K. Schacht ve strojovně otevřel zaplavovací ventily a teprve poté se vrhl k hlavnímu průlezu, do němž se již hrnula voda. Chrabrý poručík přesto potápějící se ponorku opustil a po válce byl za svůj čin dekorován vyznamenáním Námořní kříž.
Zachránění námořníci z ponorky Perch
Jestliže jsme v předchozích kapitolách byli svědky nejrůznějších ukrutností páchaných japonskými vojáky a námořníky, musíme zdůraznit, že tentokráte se synové Nipponu zachovali příkladně. Jakmile PERCH zmizel pod hladinou, nařídil korvetní kapitán Jošitake Uesugi spustit čluny a trosečníky dopravit na palubu UŠIO, kde Hurtovi dokonce projevil soustrast nad ztrátou lodě a námořníci dostali na uvítanou čaj se suchary. Zachráněné Američany nemocniční loď OP TEN NOORT přepravila do Makasaru, odkud putovali do zajateckých táborů, a když se o čtyři roky později dostali na svobodu, pohled na váhu poručíku Schachtovi prozradil, že zhubl přes 30 (!) kg.
Transport Džohore Maru
Jak vidno, spojenecké námořní síly způsobily japonským transportům pouze zanedbatelné ztráty, a o mnoho lépe si nevedlo ani letectvo. Proti východnímu konvoji 28. února dvakrát odstartovala letka šesti beznadějně zastaralých bombardérů Vickers Vildebeest doplněná jedním moderním Faire Albacorem, přičemž osádky ohlásily množství zásahů při ztrátě dvou Vildebeestů. Podobně optimistická hlášení následovala i po nočním náletu šesti B-17 a jednoho B-24, ale podle japonských záznamů byly vážně poškozeny pouze parníky TOKUŠIMA MARU a DŽOHORE MARU, zatímco menší škody utrpěl lehký křižník KINU.
Bitva o Jávu
Desantní operace příslušníků 48. divize generála Cučihašiho a 56. plukovní skupiny u Kraganu započala v noci z 28. února na 1. března, přičemž se útočníci rozdělili na dvě uskupení se samostatnými úkoly. Odřad plukovníka Imaie měl v první řadě vytvořit předmostí západně od Kraganu a zajistit vylodění těžkého dělostřelectva určeného k obléhání Surabaje, zatímco major Abe dostal za úkol obsadit území východně od Kraganu, což mělo vytvořit podmínky pro vylodění hlavních sil. Následně hodlali Japonci obsadit ropná pole v Tjepoe a od západu a jihu vytáhnout na Surabaju. 
Japonské desanty na severní Jávě
Třebaže Hudsony, Blenheimy a Glenn Martiny doprovázené stíhačkami Curtiss P-40 a Hurricane stejně jako nizozemskými Brewster Buffaly od 1. března opakovaně útočily na nepřátelské pozice, Japonci už během 1. března debarkovali většinu vojáků a válečného materiálu, a třebaže při postupu do vnitrozemí jim v následujících dnech letecké útoky způsobily citelné ztráty, do setmění vytvořili předmostí o hloubce 50 km, aniž by narazili na větší odpor. Nepříznivý vývoj na frontě přiměl velitele amerických leteckých sil k evakuaci zbývajících bombardérů do Austrálie, tudíž ještě 1. března z ohrožené oblasti odletělo osmnáct B-17 a tři Liberatory, přičemž z Tjilatjapu odplul parník ABBERKIRK s piloty amerických stíhaček a pozemním personálem.
Úspěšně proběhl i desant 2. divize a 230. pluku z 38. divize u Meraku, Bantamu a Eretenwetanu na západním cípu ostrova, jelikož pouze u Meraku se Japoncům 1. března spíše na symbolický odpor postavili muži kapitána F. Harteminka, a u Bantamu je zdržela nečekaná intervence křižníků HOUSTON a PERTH. Ano, útočníci čelili také vzdušným atakům, neboť během 28. února i zde provedly spojenecké letouny řadů náletů na transportní parníky a vyloďující se vojáky, ale jediným výsledkem bylo poškození několika transportů.
Japonské vylodění u Kraganu
Následoval rychlý postup do vnitrozemí, pročež si generál Imamura už 2. března zřídil v obsazeném Serangu velitelství 16. armády. Japonci se 1. března zmocnili důležitého letiště v Kalidjati. Letiště ležící necelých 50 km od Eretenwetanu už ráno opustily holandské Glenn Martiny, ale britské stroje rozkaz k evakuaci nedostaly, neboť jejich velitel doufal, že postup nepřátel zastaví avizovaný nizozemský protiútok. K němu nakonec nedošlo, takže když na Kalidjati zaútočili Japonci, Spojenci narychlo organizovali přelet letuschopných strojů, zatímco demoliční čety ničily poškozené bombardéry a letištní zařízení, ale přesto se zde Japonci zmocnili 23 Blenheimů a 3 Hudsonů. Zranění vojáci a muži v uniformách RAF byli evakuováni do vojenské nemocnice v Soebangu, kde byli později i se zdravotním personálem zmasakrováni hrdinnými válečníky Nipponu.
Z obsazeného Kalidjati už od 2. března startovaly japonské armádní letouny, a třebaže Nizozemci na letiště podnikli několik relativně úspěšných náletů, Kalidjati zůstalo v provozu, zatímco rychle slábnoucí spojenecké letectvo se soustředilo na obranu Batávie a Bandungu.
Replika stíhačky Brewster Buffalo v nizozemské kamufláži
Vylodění více než 30 000 císařských vojáků představovalo pro Nizozemskou Východní Indii rozsudek smrti, třebaže admirál Helfrich i za této situace hodlal pokračovat v boji, byť veškeré spojenecké námořní síly sestávaly z ponorek a menších hladinových jednotek. Proto se 1. března v Bandungu sešel s admirály Glassfordem a Palliserem, kde mu britský vlajkový důstojník s odvoláním na vládní instrukce vypověděl poslušnost. Marně rozhořčený Holanďan Palliserovi předhazoval ztráty, jež jeho muži utrpěli při obraně Malajsie, načež názor náčelníka Helfrichova štábu podpořil i Glassford. Jáva byla za stávajícího poměru sil neudržitelná, pročež Britové ani Američané nehodlali ztrácet další námořníky a lodě bojem za ztracenou věc.
Proto Nizozemci ještě téhož dne začali systematicky ničit přístav v Tandjoeng Prioku a Helfrich vydal všem válečným i civilním lodím rozkaz odplout do Austrálie a na Cejlon, načež Jávu opouštěli i náhle bezprizorní admirálové. Glassford a Palliser odletěli 2. března do Austrálie, zatímco komodor Collins zvolil riskantní cestu po moři, takže jej do Fremantlu dopravila korveta BURNIE. I Helfrich požádal guvernéra Starkenborgh Stachouwera o uvolnění z funkce, a poté co mu bylo vyhověno, nastoupil z rozkazu nizozemské exilové vlády 3. března na jezeře Bagendit na palubu nizozemské Cataliny, a s mezipřistáními v Tjilatjapu a na Sumatře, odletěl na Cejlon. Z Jávy unikl i kontradmirál Koenraad, jenž se 6. března nalodil na ponorku K-XII a šťastně dosáhl Fremantlu.
Kontradmirál Koenraad
Guvernér Východní Indie však o evakuaci nechtěl ani slyšet a na Jávě zůstali i velitelé nizozemských pozemních a vzdušných sil. O tom, že splnit Helfrichův poslední rozkaz nebude jednoduché se záhy přesvědčili námořníci na řadě lodí chvatně opouštějících Jávu. Kolem ostrova hlídkovaly japonské válečné lodě, jejichž posádky slavily jeden úspěch za druhým. Už v noci z 1. na 2. března rozstřílely těžké křižníky ATAGO a TAKAO na Indickém oceánu americký torpédoborec PILLSBURY, přičemž torpédoborce ARAŠI a NOWAKI o několik hodin později stejným způsobem zúčtovaly s dělovým člunem ASHEVILLE.
Činili se i japonští ponorkáři. Ano, novozélandské lodě NARBADE a TONGARIRO odrazily útoky I-3, ale většina lodí podobné štěstí neměla, takže žraloci Nipponu ve zdejších vodách počátkem března potopili kupř. parníky MODJOKERTO, NAM YONG, SIANTAR, MERKUS či MOESIE, z nichž poslední přepravoval do Austrálie náklad 150mm granátů pro nizozemská lodní děla. Pro úplnost dodejme, že japonské ponorky během kampaně ve Východní Indii podle různých zdrojů potopili 30 až 42 lodí při ztrátě pouhých dvou podmořských člunů, což však přesto činí průměr pouze 1,6-2 lodě na jednu nasazenou ponorku.
Britský torpédoborec Stronghold
Ani vypravení konvoje chráněného válečnými loděmi nepředstavovalo jistou cestu k záchraně, O tom by mohli vyprávět pasažéři na tankeru FRANCOL a depotní lodi ANKING, a třebaže je eskortoval torpédoborec STRONGHOLD, šalupa YARRA a minolovka MMS 51, Japonci poslali ke dnu jak ANKING s FRANCOLEM, tak jejich doprovod.
Bohužel, ani dosažení australských břehů ještě automaticky neznamenalo spásu, což dokládá bilance náletu na Broome. V malém přístavu se shromáždila řada letounů se spojeneckými piloty evakuovanými i s rodinami z Jávy, jenomže 3. března na Broome zaútočili japonští stíhači z Timoru, přičemž Spojenci napočítali 22 zničených strojů a desítky mrtvých včetně žen a dětí. Za tyto úspěchy útočníci zaplatili pouze ztrátou letounu pilotovaného stíhacím esem O. Kudoem, sestřeleným kulometem obsluhovaným nizozemským letcem G. Winckelem.
Japonský stíhač Osamu Kudo
Při návratu na základnu Japonci napadli ještě nizozemský Douglas DC-3 pilotovaný I. Smirnoffem, jenž během Velké války získal v řadách ruského letectva statut stíhacího esa. Dakota, údajně bez vědomí posádky, převážela do Austrálie diamanty v hodnotě milionu liber šterlinků, a i když zraněný Smirnoff s poškozeným strojem nouzově přistál poblíž zálivu Carnot, cenná zásilka zmizela neznámo kam.
xxx
Ivan Smirnoff a jeho sestřelená Dakota
Postup japonských vojů do vnitrozemí zpočátku zdržovaly pouze silniční zátarasy a zničené mosty, ale poblíž Luewiliangu musely 2. února jednotky generál majora J. Nasu čelit silnému odporu Australanů, kteří měli za úkol krýt ústup Nizozemců z Batávie na Bandung. Vojáci brigádního generála A. Blackburna po celý 2. únor pevně držely pozice na břehu řeky Tjianten, přičemž obě strany do boje nasadily tanky a dělostřelectvo. Teprve v noci na 3. února vytvořili Japonci na západním břehu malé předmostí, které však Australané po rozednění zlikvidovali a svoje pozice drželi až do 4. února, kdy ustoupili k hlavním silám.
Naopak ofenzíva na správní středisko kolonie se rozvíjela úspěšně, neb Nizozemci kladli pouze minimální odpor. Synové Nipponu tudíž 5. února obsadili Batávii, a o den později vstoupili do Buitenzorgu. Tehdy už generál Ter Pooorten tušil, že k očekávané rozhodující bitvě v okolí Bandungu nedojde, a že postrádá smysl jednotky pravidelné armády rozpustit a přejít na partyzánský způsob válčení. Indonésští vojáci totiž vypovídali poslušnost a radost z porážky nizozemských kolonizátorů neskrývalo ani civilní obyvatelstvo, tudíž docházelo k vzpourám, rabování, ba i přepadům menších spojeneckých jednotek.
Australský generál Arthur Blackburn
Upadla i morálka vojáků evropského původu, k čemuž patrně přispěla i změna náhledu na jejich protivníky. Zatímco před válkou byli japonští vojáci pokládáni za fyzicky i mentálně méněcenné, a málokdo předpokládal, že by se tato tlupa šikmookých opic mohla vyrovnat armádám evropského typu, po rychlém pádu Hongkongu, Malajsie, Singapuru a většiny Filipín a Východní Indie, převládl opačný extrém. Japonští vojáci byli náhle považováni div ne za nadlidi, kterýžto mýtus padl teprve v legendární bitvě o ostrov Guadalcanal. Za této situace není divu, že vůle k odporu den ode dne slábla a kapitulace přestala být mezi nizozemskou generalitou pokládána za sprosté slovo.
Podobný vývoj probíhal i na východní frontě, kde jeden ústup stíhal druhý a Holanďané se většinou nezmohli na nic jiného nežli zapalování ropných polí a vyhazovaní mostů do povětří. Není divu, že se útočníci již 6. března ocitli na dohled od Surabaje, a když večer téhož dne prolomili pozice obránců u Porongu, generál major G. Ilgen Surabaju 7. března vyklidil a stáhl se na opevněný ostrov Madura. Podle Helfrichova rozkazu měly zdejší civilní lodě odplout do Austrálie, ale jejich velitelé dospěli k názoru, že naděje na proražení blokády se limitně blíží k nule, takže v Surabaji zůstalo asi 30 parníků o hrubé prostornosti přesahující 75 000 BRT, které posléze zničily jejich posádky stejně jako několik válečných lodí a ponorek ve zdejších docích.
Surabaja před kapitulací
Zatímco se svírala smyčka kolem spojeneckých vojsk v Bandungu i Surabaji, japonské letectvo útočilo na Tjilatjap. Nejtěžší údery hlavnímu evakuačnímu přístavu císařovi orli zasadili 5. a 6. března, když na něj nejprve svrhlo pumy 180 bombardérů z Nagumova svazu letadlových lodí, načež dílo zkázy završily stroje startující z pozemních základen. Po náletech klesla ke dnu řada parníků a další utrpěly taková poškození, že je potopily vlastní posádky, takže spojenecká obchodní flota přišla o 23 lodí o celkové hrubé prostornosti přesahující 23 000 BRT. Nagumův a Kondoův svaz sice 6. března odpluly k Celebesu, ale k Tjilatjapu se 7. března přiblížili příslušníci 56. plukovní skupiny generála Sakagučiho, načež se obránci raději stáhli.
Ani na jižní Jávě se japonský postup neobešel bez krvavých excesů na zajatcích a civilistech: „Do naší kůlny vtrhli Japonci a začali zraněné probodávat bodáky.“ Vypověděl pilot Finning z 84. perutě RAF. „Věděl jsem, že dojde i na mě. Došoural jsem se k jednomu nejbližšímu ubožákovi a vytáhl jsem jej na sebe. Všude po kůlnách se ozýval příšerný řev, jak hrozní Japonci všude řádili se svými puškami a bodáky. Když se dostali ke mně, dělal jsem mrtvého.“ I zde ovšem existovaly výjimky, o čemž se přesvědčil právě výše zmíněný Finning, jenž poté co s několika bodnými ranami přežil běsnění Hirohitových válečníků, padl do rukou rozvášněných domorodců a před zlynčováním jej zachránil neznámý japonský důstojník.
Kapitán Jacob van Helsdingen zahynuvší při posledním náletu na Kalidjati
7. března uskutečnily stroje Brewster Buffalo další útok na Kalidjati, což bývá pokládáno za poslední organizovaný bojový vzlet nizozemského letectva. Tou dobou už jednání holandských generálů definitivně podvázalo poraženectví a ochotu bojovat prokazovali pouze britské a australské jednotky. 8. března obdrželi Japonci návrh zahájit jednání o kapitulaci spojeneckých vojsk a o den později se v Bandungu setkal generál Imamura s guvernérem Starkenborg Stachouwerem a generály Ter Poortenem a Pesmanem.
Velitel 16. armády požadoval bezpodmínečnou kapitulaci, přičemž neočekával žádný odpor, jenomže brzy se přesvědčil, že se tentokrát nebude opakovat hongkongský a singapurský scénář. Starkenborg Stachouwer nejprve formálně ukončil existenci Nizozemské Východní Indie a nyní odmítl jak kapitulaci Jávy, tak celé kolonie, přičemž Ter Poorten byl ochoten podepsat pouze kapitulaci vojsk v okolí Bandungu. Imamura tedy sáhl k výhrůžkám, avšak Starkenborg Stachouwer zůstal neoblomný a kapitulační akt musel stvrdit samotný Ter Poorten, jenž následně prostřednictvím rozhlasu nařídil obráncům ostrova složit zbraně.
Podpis spojenecké kapitulace na Jávě
Třebaže se jeho rozkaz týkal veškerých spojeneckých vojsk, nebylo jisté zda jej uposlechnou britští a australští velitelé. Ti skutečně zvažovali alternativu partyzánské války, avšak nakonec usoudili, že by se bez podpory domorodého obyvatelstva a Nizozemců jednalo o beznadějnou misi, takže se s ohledem na životy svých mužů ke kapitulaci připojili. Do hor odešlo pouze asi 200 vojáků, které však Japonci záhy pochytali, zavřeli do bambusových klecí a předhodili žralokům, za což byl po válce Imamura odsouzen k desetiletému pobytu za mřížemi.
Vysokou cenu zaplatilo i několik odvážných pracovníků rozhlasové stanice Nederlands-Indische Radio Broadcast. Poznámku ukončující 8. března její svobodné vysílání: „Zavíráme teď svůj podnik. Na shledanou v lepších časech! Ať dlouho žije královna!,“ Japonci nechali bez povšimnutí, ale když 18. března zazněla ve vysílání nizozemská státní hymna, stála tato „provokace“ životy tři pracovníky stanice.
Dělový člun Soemba
Úplnou katastrofu představoval závěr válečné kampaně pro nizozemské válečné námořnictvo, jelikož do australských a cejlonských přístavů unikly pouze ponorky O-19, K-VIII, K-IX, K-XI, K-XII, K-XIV, K-XV, dělový člun SOEMBA, minonoska WILLEM VAN DER ZAAN, minolovka ABRAHAM CRIJNSSEN a čtyři pomocné lodě. Pravda, Helfrichovy síly na Indickém oceánu později doplnily opravený křižník TROMP s torpédoborcem ISAACK SWEERS a lehkým křižníkem JACOB VAN HEEMSKERCK, ale přesto nebylo nizozemské námořnictvo schopné operovat jako samostatná složka a do konce války sloužilo pod britským či americkým velením.
Kromě ztráty lodí, materiálu a základen se nizozemská flota musela vyrovnat i s nedostatkem kvalifikovaného personálu, neboť v bojích o Jávu padlo či bylo zajato několik tisíc jejich příslušníků včetně kontradmirála van Staverena zahynuvšího 7. března na palubě parníku POELAU BRAS. Za hlavního viníka tohoto neutěšeného stavu můžeme označit admirála Helfricha, jenž před invazí na Jávu odmítal zahájit přípravy na evakuaci s odůvodněním, že by tím podlomil bojovou morálku obránců.
Kontradmirál van Staveren
A jaký osud čekal obyvatele Východní Indie, kteří se v závěru tažení postavili proti dosavadním pánům? Třebaže Tokio před světem prezentovalo svoji expanzi jako vymanění asijských bratří z područí bílých kolonizátorů, nečekalo „osvobozené“ národy mnoho dobrého. O tom se brzy přesvědčili i Indonésané. Pravda, ti se dočkali formální nezávislosti a začlenění do Velké východoasijské sféry společného rozkvětu, přičemž generál Imamura jmenoval Nizozemci perzekuovaného Achmeda Sukarna do čela vlády, a v patnáctičlenné vládnoucí radě měli Indonésané deset zástupců.
Achmed Sukarno
Postupem času se však dostavilo rozčarování. Japonci se totiž k Indonésii chovali jako k vlastní kolonii, načež nahnali přibližně milion místních obyvatel na nucené práce nejenom na území mateřských ostrovů, neboť se nedobrovolně podíleli i kupř. na stavbě nechvalně proslulé Barmské železnice, kde se oběti z řad válečných zajatců a nuceně nasazených počítaly ve stovkách tisíc.
Epilog
Po dobytí Malajsie, Nizozemské Východní Indie, Filipín a většiny Barmy se japonské impérium na jaře 1942 ocitlo na vrcholu moci. Pokud k území na pevnině připočteme i přilehlá moře a oceány, Nippon ovládal 6 % zemského povrchu se 160 000 000 obyvatel, přičemž jeho ozbrojené síly za tyto grandiózní úspěchy zaplatily nečekaně nízkou cenu.Nejbohatší državou se stala Východní Indie, která představovala i hlavního japonského dodavatele ropy. Podle původních plánů měli Japonci na zdejších ropných polí v r. 1943 vytěžit 2 000 000 tun a následující rok 4 500 000 tun, což jim podle původních odhadů mělo tři roky od zahájení nepřátelství zajistit soběstačnost v dodávkách této suroviny.
Ropná pole na Sumatře
Jenomže Achillovou patou japonské ekonomiky se ukázalo spojení dobytých území s domovinou. Nippon do války vstupoval (údaj platí pro léto 1941) s obchodní flotou čítající 2806 lodí o souhrnné hrubé prostornosti 6 384 000 BRT, z čehož tankery čítaly 47 jednotek o celkové hrubé prostornosti 430 000 BRT. Třebaže japonské civilní loďstvo patřilo k největším na světě, ani před druhou světovou válkou na své úkoly nestačilo a podstatnou část přepravy zajišťovala plavidla patřící zahraničním rejdařům.
Nároky na námořní přepravu pochopitelně za války ještě vrostly, zatímco nezanedbatelnou část civilní flotily si pro vlastní účely vyhradily armáda a válečné námořnictvo, přičemž Japonci ani nezahájili speciální stavební programy zaměřené na přepravní lodě. Velení námořnictva optimisticky kalkulovalo s ročními ztrátami ve výši 700 000 až 800 000 BRT a současnou výstavbou lodí o 1 000 000 BRT, což se ukázalo jako nereálné. Pravda, počáteční ztráty se ukázaly jako zanedbatelné (do konce dubna 1942 jenom 67 lodí o hrubé prostornosti 314 805 BRT), ale po vyřešením problémů s americkými torpédy a převzetí strategické iniciativy Spojenci, začaly v r. 1943 prudce narůstat, takže do konce války činily 2259 lodí o úhrnné tonáži asi 8 000 000 BRT.
Parník Hókoku Maru upravený za války na pomocný křižník
Naopak zařazování nových plavidel z důvodů preference stavby válečných lodí a výroby zbraní stagnovala, takže počty použitelných tankerů a nákladních lodí strmě klesaly. Jestliže koncem r. 1943 Nippon provozoval loďstvo o celkové hrubé prostornosti téměř 5 000 000 BRT, v srpnu 1944 to již bylo 3 500 000 BRT a před podepsáním kapitulace 1 400 000 BRT.
Za této situace trpěly japonské ostrovy nedostatkem většiny surovin a základních potravin, přičemž akce námořnictva, nehledě na množství vytěžené ropy, po většinu války omezoval nedostatek pohonných hmot.
Použité zdroje k sérii dobytí Nizozemské Východní Indie:
Донец А.: Голландские крейсера Второй Мировой войны. Vydalo nakladatelství Пьедестал 2000.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Холмс У.: Победа под водой. Smolensk 1999.
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Локвуд Ч. Хасимото М.: Подводная война на Тихом океане. Vydalo nakladatelství АСТ 2001.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Восходящее солнце над Тихим океаном декабрь 1941 - апрель 1942. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Такусиро Х.: Япония в войне 1941-1945 гг. Vydalo nakladatelství Полигон 2000.
Уинслоу У.: Потоплены и забыты. Vydalo nakladatelství АСТ 2005.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Militaria 2009/2.
Okrety Wojenne numer 19, numer 20, numer 22, numer specjalny 67, 1993/1, 1999/3, 2012/6, 2014/2, 2014/3, 2018/6,
Okrety 1999/6-7.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
Морская Кампания 2006/2.
http://www.netherlandsnavy.nl/
http://www.wunderwafe.ru/WeaponBook/Holland/index.htm
https://dutcheastindies.webs.com/
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
http://www.dutchsubmarines.com/
https://dutcheastindies.webs.com/alvis_straussler.html
http://www.tanks-encyclopedia.com/ww2/N ... lwagen.php
http://pavel70slama.blog.cz/1211/obrnen ... ervalwagen
https://www.tracesofwar.nl/articles/412 ... 6.htm?c=gw
https://thejavagoldblog.wordpress.com/
http://hansamethini.blogspot.com/2009/0 ... -1942.html
http://www.microworks.net/pacific/battl ... kpapan.htm
http://www.microworks.net/pacific/battl ... strait.htm
https://news.usni.org/2014/08/22/nightm ... uston-went
https://ww2today.com/14th-february-1942 ... -hms-li-wo
https://www.sea.museum/2017/02/19/bombing-of-darwin
https://www.wikipedia.org/
