Bagration 1944 XIII. Jih 12. td Č 1.

[michan]

Mapa Bagrationu.





Bagration 1944 XIII. Jih 12. td Č 1.

Díl XIII.

Část 1.

V předchozích dvou dílech jsme hovořili o vývoji situace severovýchodně a ve středním úseku u Minska od 27. června 1944 do 9. července 1944, kde měla situaci zachraňovat německá 5. td.
Nyní si pohovoříme o tom, jak se ve stejném období (od 27. června do 9. července 1944), vyvíjela situace jihovýchodně a jižně od Minska, kde má v úseku 9. A vše zachránit německá 12. td.
I sem, jižně od Minska, povolil Hitler, přestože stále věřil, že pravá ofenzíva přijde proti skupině armád Severní Ukrajina, poslat 12. td.
Německá 12. td byla odeslána na jih od skupiny armád Sever, aby zastavila postup pravého křídla Rokossovského 1. Běloruského frontu. To hrozilo, že východně od Bobrujska odřízne celou německou 9. A. Napomohl tomu i ústup německé 20. td, který jsme si popsali v předchozích dílech a ke kterému došlo již 3 dny po začátku operace Bagration.
První vlak s ubytovacími jednotkami německé 12. td dorazí do sektoru Marjina Gorka – Osipoviči, v týlu 9. A dne 27. června odpoledne. Marjina Gorka je město, které leží na okraji rozsáhlých bažin 65 km na JV od Minska, na železniční trati Minsk – Bobrujsk.

Vznik německé 12. td je datován rokem 1940. Tehdy je tato divize vytvořena ze 2. motorizované divize. Německá 12. td bojuje na východní frontě již od 22. června 1941. Samozřejmě mnohé se za tři roky války u 12. td změnilo. Původně byla, jak bylo v německé armádě zvykem, složená jen z vojáků, kteří pocházeli z Alsaska. Alsasko je historické území mezi pohořím Vogézy a Rýnem, střídavě přecházející pod svrchovanost Německa a Francie. Po porážce Francie patří Německu, po válce opět Francii. Nyní po roce 1940 je začleněno do Německa, jako správní jednotka Haut Rhin (Horní Porýní) s hl. městem Štrasburk.
Válkou a z ní vzniklých ztrát, již nebylo možno doplňovat 12. td jen z Alsasanů. V roce 1944 již tvoří 12. td muži z celého Německa, včetně Alsasanů. Zajímavostí je, že mnoho Alsasanů sloužilo do roku 1940 ve francouzské cizinecké legii. Tito muži (zkušení v boji) po okupaci Francie odchází z cizinecké legie a vstupují jako doplněk do 12. td. Součástí mužstva jsou i tak zvaní Hiwi (a je jich 681) z řad ruských válečných zajatců, z nichž mnozí jsou etničtí Němci.
Německá 12. td má 12 281 mužů, kterým velí generálplukovník Erpo Freiherr von Bedenhausen. V době kdy vypukla operace Bagration tráví generálplukovník řádnou dovolenou v Německu. V jeho nepřítomnosti 12. td řídí plukovník Gerhard Müller, nositel mnoha vyznamenání, který bojoval v Afrikakorpsu, kde přišel o ruku. S válkou na východě neměl žádné zkušenosti a tak odpovědnost a velení přebírá ve většině případů „Ia“ – první důstojník štábu (zástupce velitele). U 12. td je jím podplukovník Gerd Niepold. Podplukovník Gerd Niepold má za sebou výchovu štábního důstojníka. Byl i členem osobního štábu generála Pauluse, když rozpracovával plán operace Barbarossa.
Po válce Niepold vstoupil do Bundeswehru, byl povýšen na generálporučíka a velel zde armádnímu sboru.

Pro přepravu 12. td do nových pozic, přestože jak uvidíme nebyla kompletní, bylo třeba celkem 53 železničních souprav.
Normálně měl mít 29. tankový pluk z 12. td 2 tankové prapory. Ale od skupiny armád Sever ke skupině armád Střed jede jen jeden a to 2. tankový prapor s 35ti tanky Panzer IV. s dlouhými hlavněmi a 9 tanků Panzer III. rovněž s dlouhými hlavněmi (43 ráží). Totiž 1. prapor z 29. tp 12. td byl v městě Putlos v Německu, kde se přezbrojoval na tanky Panther. Německá 12. td tak jede do posic s 44 tanky. Co tam chce dělat?
Dále měla 12. td 4 prapory pancéřových granátníků. Z toho 1 prapor byl plně vybaven OT SPV Sd. Kfz. 251/1. Další 3 prapory byly vybaveny jen nákladními automobily. 2. pluk obrněného dělostřelectva měl 22 děl včetně 12 samohybných houfnic Wespe, děl která jsou připevněna na podvozku tanku Panzer II.
Od 12. td byl odeslán průzkumný prapor, protiletadlový prapor a většina ženijního praporu na přezbrojení a výcvik buď v Německu nebo v Kuronsku.
Kuronsko je území na západ a jihozápad od Rigy v Lotyšsku, kde měla své výcvikové středisko skupina armád Sever.
Lavinám sovětských tanků se tak mohly postavit z 12. td jen tanky Panzer IV. a Panzer III. spolu s jednou rotou divizního protitankového praporu.
Nepřítomnost všech vyjmenovaných jednotek bude mít, jak později uvidíme, nepříznivý dopad na bojeschopnost celé 12. td.
První vlaky 12. td míjí po cestě železniční soupravy, které míří na západ. Jsou plné příslušníků týlových vojsk a civilistů se zavazadly, kteří utíkají před válkou.
V prostoru Marjana Gorka je první vlak s bojovou částí divize zastaven červeným praporkem příslušníka železničního vojska. Ten důstojníkům oznamuje, že trať dál na východ je demolována. Je to z preventivních důvodů, neboť čelní mobilní a tankové jednotky Sovětů se již pohybují v této oblasti a mohly by využít trať k přepravě svých vlastních vojsk. Důstojníci se také dozví, že je již podminována i vykládací rampa. Začíná shon a rychle se musí vykládat. První sjede z rampy v rychlosti tanková rota a dvě roty pancéřových granátníků.
Toto bojové zajištění je okamžitě odesláno na kopce na východě. Tady budou bránit přístupy k vykládací rampě.

Wespe na podvozku Pz II.



OT SPW Sd. Kfz. 251/1.

[michan]

Bagration 1944 XIII. Jih 12. td Č 2.

Díl XIII.

Část 2.

Když dorazí podplukovník Niepold k vykládce 12. td, okamžitě se odebere, ještě 27. června 1944, na štáb 9. A. Zde se setká s generálmajorem Helmuthem Staedkem, náčelníkem štábu 9. A. Znají se spolu. V roce 1941 Stadke přednášel Niepoldovi, v Berlíně, na kurzu generálního štábu - taktika boje.
Generálmajor Staedke přivítá podplukovníka Niepolda slovy, cituji:
„Zaplať Pánbůh, že jste tady! Žádná 9. A už totiž neexistuje.“
Poté generálmajor seznamuje Niepolda se strašnou situací kdysi mocné 9. A.
Dva tankové hroty maršála Rokossovského (1. Běloruský front) pronikají severně, podél levého křídla německé 4. A a jižně při pravém boku 9. A do zad její obrany. Většina německých sil je v prostoru Bobrujska obklíčena. Od jižního hrotu sovětských tanků hrozí nebezpečí, že se stočí zpět na východ (což se také stane, jak víme) a bude likvidovat obklíčené jednotky.
Ten jižní hrot je sovětská jezdecko – mechanizovaná skupina generála Plijeva. Ta se skládá ze 4. gardového jezdeckého sboru a 1. mechanizovaného sboru. Sověti zde velice úspěšně používají neobvyklé vojenské uskupení – tanková vojska ve spojení s jezdectvem. Terén v Bělorusku, močály a pralesy, se velice pro takové spojení hodí a Sověti si to již několikrát vyzkoušeli.
Německý 41. ts a 35. as drží nesouvislé a nepřehledné obranné pozice východně od Bobrujska a přes řeku Berezinu je s městem spojuje jen úzký železniční most. O tom jak dopadla německá 20. td, když se chtěla zmocnit jediného dřevěného silničního mostu jsme si řekli – 20. td přišla o většinu tanků.
Do štábu 9. A dorazí několik radiodepeší od nadřízených, které způsobí ve velení pěkný zmatek. Popišme si je:
1. depeše – přehradit mezeru ve frontové linii jižně od Bobrujska.
2. depeše – probít se z obklíčeného prostoru na západ.
3. depeše – nařizuji stornovat předchozí nařízení.
Než si stačí 9. A uvědomit oč jde, dorazí další depeše.
4. depeše – Hitler trvá na tom, aby Bobrujsk (Fester Platz) byl hájen.
Po ztraceném čase se ukáže, že Hitlerův rozkaz (4. depeše) měl být vlastně č. 3 a 4. se mělo vztahovat k výzvě ke stornování.
Tento zmatek vnesl mezi důstojníky pokles důvěry ve velitelství a ztratilo se hodně času. Pak přichází 5. depeše tohoto znění, cituji:
„Nové rozkazy od velitele skupiny armád Střed 41. ts a 35. as. Sbory si mají probojovat průchod k linii Osipoviči – Stary Ostrov a vybudovat tam nové obranné pozice. Generál Hamann s 383. pěší divizi má držet Bobrujsk jako Fester Platz. Potvrďte svůj úmysl řídit se rozkazem.
Tento rozkaz je totožný s 2. depeší, ale ztratilo se mnoho času.
Nyní je nutné do Bobrujska po železničním mostě dostat co nejvíce mužů. Ale podplukovník Niepold popisuje jak vypadala situace, cituji:
„I po třeba sebemenším zdání jakéhokoliv řádu nebo pořádku byla naprostá veta. Vojáci vyhazovali v celém prostoru do vzduchu vozidla a zatloukali děla. Po železničním mostě přes Berezinu se, promícháni, poplašeně hnali muži, poháněni výbuchy ruských pum a granátů – nekončící proud vojáků bez těžkých zbraní. Všechno dohromady byl neskutečný zmatek a vřava.“
Celé 2 dny do 28. června 1944 se pokoušel 35. sbor prorazit sovětskou blokádu na sever, ale všechny pokusy o proražení blokády Sověti dělostřeleckou palbou a letectvem zničili.
Generálporučík Kurt – Jürgen Lützow, velitel 35. sboru při řízení protiútoků, ze všech těchto napětí a stresů zkolaboval a padl do zajetí. Na svobodu se Lützow dostal až v roce 1956.
Jak jsme si již v předchozích dílech říkali, 5 dní po začátku ofenzívy Hitler stále věřil, že hlavní útok teprve přijde a bude směřovat proti skupině armád Severní Ukrajina. Řekli jsme si též, že vyměnil polního maršála Busche za polního maršála Modela. Že vyměnil i velitele 9. A, které nyní velel generál tankových vojsk Nikolaus von Vorman. Celé toto dění ve vztahu k Buschovi komentoval podplukovník Niepold těmito slovy, cituji:
„Nemá smysl pochybovat o tom, že se velitel skupiny armád považoval za natolik bezmocného, že se neodvažoval nezávisle na komkoliv učinit jakékoliv rozhodnutí, i když se jednalo třeba jen o málo významnou záležitost. Právě tak by si byl netroufl postavit se Hitlerovi a přít se s ním o jeho zákazu. Svým postojem Busch doslova ochromil velitele jemu podřízených armád a v podstatě jim znemožňoval reagovat tak, jak situace vyžadovala.“

Z dostupných pramenů je pak zřejmé, že většina důstojníků skupiny armád Střed a jednotlivých armád přivítala, že se ve velení objevil Model, který měl stabilizovat zoufalou situaci na středním úseku fronty.
Hitler Modelovi věřil. Tam, kde odmítal ústupy generálů, když je doporučil Model tak je Hitler povolil. Hitler dokonce o svém maršálu Modelovi hovořil jako o mein bester Feldmarschal (můj nejlepší polní maršál) a ponechával mu značnou volnost jednání.
Ukázka toho jaký vztah mezi Hitlerem a Modelem byl se vztahuje k době, kdy Model přebíral německou 9. A v roce 1942, když byla odražena od Moskvy. Tehdy se jednalo o zničení německé 9. A a Model žádal o nasazení posil. Když se veškerá argumentace vůči Hitlerovi míjela účinkem, ztratil Model trpělivost, dlouze a upřeně se přes monokl podíval Hitlerovi do očí a vyslovil otázku, cituji: „Kdo, můj vůdče, velí 9. armádě, vy nebo já?“ Hitler naprosto nečekaně couvl. Připustil, že Model přesně ví co se na frontě děje a že jen on sám může učinit patřičná taktická rozhodnutí. Samozřejmě měl Model velké štěstí, že situace se vyvíjela přesně tak jak předpověděl. Jinak si můžeme domyslet, co by asi s Modelem Hitler udělal.
Model byl znám jako zvláštní člověk s mnoha neobvyklými projevy. Ke svým vyšším důstojníkům se choval velice tvrdě, ale mezi vojáky byl velmi oblíben. Jedna z jeho povahových zvláštností byla tato – když jeho armáda zaujímala nové pozice, Model si ty pozice vždy letěl prohlédnout v letadle. K sobě do letadla si vždy vzal velitele divize, s ním proletěl nad frontou a přistál v lokalitě, kterou si vyhlédl jako vhodnou pro působiště toho velitele divize, s kterým byl v letadle. Velitele divize po přistání vysadil a rozloučil se s ním slovy: „Teď se seberte, jděte pro svoji divizi a přiveďte ji sem!“
Ti škodolibější vojáci se pokaždé velice dobře bavili!!!

[michan]

Bagration 1944 XIII. Jih 12. td Č 3.

Díl XIII.

Část 3.

A co čeká nového velitele 9. A generála tankových vojsk Nikolause von Vormana, když dne 28. června 1944 přebírá velení? Místo, aby před ním stáli velitelé divizí, pluků a praporů, kteří budou naslouchat jeho rozkazům – vidí jen masy demoralizovaných vojáků a důstojníků. Ani ti na které spoléhal nejvíc, tedy 12. td zde ještě není. Vykládání 53 vlakových souprav chvíli trvá a není to jen pár hodin.
O chaosu a zmatku v Bobrujsku jsme si již říkali. Pod neustálou sovětskou dělostřeleckou palbou a těžkým leteckým bombardováním, utíkají němečtí vojáci přes železniční most do Bobrujska. Bobrujsk hoří. Rudá armáda neustále útočí, chce se města zmocnit. Němečtí obránci jen za cenu velkých ztrát ještě 28. června 1944 vzdorují. Tento den také požádá velitel 41. ts o povolení probít se z obklíčení. Souhlas obdrží jen s podmínkou, že nechá v Bobrujsku jednu divizi. Večer je však i požadavek velení na hájení Fester Platzu odvolán. Pro generálporučíka Hamanna (velitele Fester Platzu) je však pozdě, je Sověty zajat.
Již během dopoledne 28. června 1944 připravily štáby sborů plán průlomu.
První vlna vyrazí večer ve 23 hodin 28. června 1944. Čelo bude tvořit úderná skupina, která se skládá z 20. td (jejich zbytků) a budou je následovat pěší divize. Tuto první vlnu smí tvořit pouze pásová vozidla a osedlaní koně. Vše ostatní musí být zničeno. Zadní voje pak zahájí přesun ve 2 hodiny ráno 29. června 1944. V těchto zadních vojích budou všichni ostatní.
Velitele sborů čeká těžké rozhodnutí. V Bobrujsku musí nechat 3 500 těžce raněných mužů i s personálem. Nikdo si nedělá iluze co s nimi bude, a my si to ještě později řekneme.
Ranění, kteří se aspoň postaví na nohy se připojí k skupinám bez rozkazu. Nikdo jim sice nebrání, ale naprostá většina těchto vojáků zůstane ležet na cestě. Po kratší, pro některé delší chůzi se většina z nich zhroutí. Buď spáchají sebevraždu, nebo jsou ubiti partyzány.
Jak jsme si již řekli, Rudá armáda Bobrujsk obsadí 29. června 1944.
Když se setmí dne 28. června 1944 provedou průlom pancéřový granátníci 20. td, které podporuje zbytek jejich tanků.
Úderná skupina 20. td útočí na severozápad po pravém, tedy západním břehu Bereziny, když právě řeka jim kryje pravý bok. Přes sovětská postavení se německé tanky spolu s pancéřovými granátníky probíjejí v noci bez obtíží. Ale když se rozední dne 29. června 1944 napadne údernou skupinu velké množství sovětských T 34 a ze vzduchu na ně útočí bitevní letouny. Kolony se pod těžkými údery Sovětů rozpadají do menších skupin. Každá tato skupina pak sama postupuje na severozápad.
Jedné větší skupině se podaří dostat až na vzdálenost jen několika km vstříc vyprošťovacím silám. Tato velká skupina je obklíčena Sověty. V obklíčené skupině je i nový velitel 35. as generál Hoffmeister a velitelé německé 36. pd (41. ts) a 45. pd (35. as), generálmajorové Alexander Conrady a Joachym Engel, všichni padnou do zajetí, které přežije jen generál Conrady.
Větší štěstí má úderná skupina z 20. td, vedená jejím velitelem generálem von Kesselem. Úderná skupina se při svém průniku zmocní sovětského armádního skladu. Zde mimo jiné nalezne i SHD ISU 152. SHD ISU 152 pak tvoří uzávěru této úderné skupiny. SHD velice snadno likviduje dorážející sovětské tanky T 34, a letadla na něj neútočí. Tato skupina tak postupuje dál na severozápad směrem na Minsk (ještě se s ní setkáme).
Ostatní rozptýlené skupiny, jedna jako druhá, naráží na nepravé spojky. To se je dříve zajatí příslušníci Wehrmachtu, v čistějších uniformách Wehrmachtu, nyní členové „Národního výboru pro svobodné Německo“ snaží zavést k běloruským partyzánům.
V řadách pronikajících německých skupin ( roznese se to přes vysílačky, než jsou zničeny) zavládne hysterická špionománie (podobně jako později vojáci USA v Ardenách). Všechny německé spojky, které nemají odpovídající dokumenty a i vojáci, kteří dokumenty ztratili jsou bez výjimky na místě zastřeleni.
Druhá a třetí vlna, která vyrazila v noci ve 2 hodiny 29. června 1944 dopadne nejhůř. Většina těchto vojáků a civilistů je zajata, zabita a nebo beze stopy zmizí.
Do městečka Svisloče – města u soutoku stejnojmenné řeky a Bereziny ve směru na Minsk, 45 km severovýchodně od Bobrujska – dorazí jen malé skupinky mužů v uniformách Wehrmachtu.
V divizním hlášení německé 45. pěší divize je založen dokument, který vypráví o jedné ze skupin, která měla to štěstí, že její vojáci nebyli pobiti hned v tom okamžiku, kdy byli zajati partyzány, nebo příslušníky pravidelného útvaru Rudé armády.
Podotýkám, že to není divizní hlášení, ale dokument, který pořídil člověk, který se vrátil ze sovětského zajetí. Tedy není to oficielní dokument, který podléhal ověření. Cituji:
„Zástupy zajatých vojáků nečekalo nic dobrého. Početné raněné Rudoarmějci naložili na primitivní selské povozy tažené koňmi – panje. Na nich je vezli dlouhé dny. Mnozí ze zajatců cestou zemřeli. Ti, kteří přežili, se nakonec dostali do některého z přeplněných polních lazaretů. Všude kolem bylo mnoho bolesti a málo léků. Ruské doktorky však dělaly, co bylo v jejich silách. Pochodu schopné zajatce, jakkoliv byli následkem vyčerpání za poslední týdny na konci svých sil, Rusové donutili vytvořit pochodové tvary, každý o několika stech mužích, a těm pak dali rozkaz k chůzi. Po několika dnech pochodu, během něhož nedostali nic k jídlu, došly kolony zajatých německých vojáků do Žlobinu.“
Město Žlobin leží 70 km na JV od Bobrujska. To tedy znamená, že němečtí zajatci museli urazit cestu do zajateckého tábora dlouhou 100 km.
Další zápis pořídil německý voják, který se vrátil ze sovětského zajetí, v této operaci byl raněn a pro 45. pd po válce pořídil zápis o tom, co prožil. Opět podotýkám, že to není úřední divizní zápis, ale dokument vložený do historie 45. pd. Ten již hovoří mnohem horší řečí, cituji:
„Zakázali nám vycházet ze stanů. Dovezli další zajatce, mezi nimi množství uprchlých vážně raněných z Bobrujska. Přišel ruský komisař a nařídil, aby je vzali stranou. Hned nám bylo jasné, co s nimi zamýšlejí. Všichni byli zastřeleni ranou do týlu. Jeden z nich úpěnlivě volal: ‚Fünf malinkí (německo – rusky chtěl sdělit, že má doma 5 dětí)‘, nebylo mu to, ale nic platné. I on skončil s kulkou v lebce. Později jsem se komisaře zeptal, proč to nařídil. Vysvětlil mi, že by to jinak pro těžce raněné znamenalo příliš dlouhý převoz. Zanedlouho jsme měli možnost uvidět naše kamarády, jak mrtví a oloupení o všechno, leží v příkopech u silnice.“


Použitá literatura:
Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Velká vlastenecká válka.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Mé poznámky a mapy.