Barma, útoky Japonska od 8. prosince 1941 do 31. ledna 1942.
Jdeme po časové ose k 8. prosince 1941, kdy Japonci napadli tehdejší Barmu (zde viz náčrt
, na kterém malíř Roz. z mnoha map, nakreslil Barmu i s Barmskou cestou, včetně mnoha letišť a to pro Palbu, o kterých bude v cyklu řeč). Napadení v Barmě začalo leteckými útoky Japonska, což si postupně řekneme.
Barma (od roku 1989 se území jmenuje Myanmar, česky také Myanma, úředním názvem Svazová republika Myanmar), byla v roce 1941 územím, které se vyrovnalo svou velikostí, svou rozlohou, polovině území tehdejší Evropy. Historické prameny říkají, že v roce 1941 byla Barma slabě zalidněna a trpěla pak zvláště tím, že měla na svém území velice špatné komunikace. Hlavní část Barmy severně od hlavního města Rangúnu a od Mandalaye "je prostoupena několika řadami jako nůž ostrými horskými hřbety, které jsou pokryty neproniknutelnou džunglí a dešťovými pralesy". Barmu, její území, rozdělují čtyři velké řeky (Iravádí, Čjintwin, Sittang a Salwin). Řeky jsou po celý rok sice splavné, ale v době monzunových dešťů, se stanou "masivní bariérou bránící jakémukoliv pohybu".
Barma jako stát v roce 1941 sousedila s Indií, na severovýchodě a východě pak s Čínou a Indočínou (Vietnam) a s celou svou jihovýchodní hranicí pak sousedila s Thajskem - od Shan States na severu až k Victoria Point v úžině Kra, což je daleko na jihu, asi 250 mil severně od thajských hranic s Malajskem.
Po třech britsko-barmských válkách, když k poslední válce došlo roku 1885, se postupně celé území Barmy dostalo pod britskou kontrolu, a tím skončilo období vlády barmských králů. Roku 1886 byla Barma připojena, jako provincie, k Britské Indii, aby se pak Barma stala v roce 1937 britskou kolonií.
Britskou nadvládu v zemi od počátku provázely hlasy řady obyvatel, kteří prahli po nezávislosti Barmy a toto protikoloniální úsilí postupem času dále sílilo.
Britská správa však velice výrazně změnila charakter Barmy. Přinesla rozvoj průmyslu a i infrastruktury a rozšířila se i těžba nerostných surovin. Došlo k velkému rozvoji zemědělské produkce. Do Barmy začaly pronikat zahraniční kulturní prvky, do země se dostalo i křesťanství. Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem - Barma - první útoky, na str. 237 až 275, po 20ti letech studia, popisují počátky bojů v Barmě slovy po překladu, cituji:
"Až do příchodu 67. peruti ze Singapuru v říjnu 1941 byla jedinou jednotkou v zemi (Barmě) - kromě lehkých letounů Barmského dobrovolnického letectva - 60. peruť rozmístěná na letišti Mingaladon v Rangúnu (přiletěla sem v únoru 1941 z Indie). Tato jednotka byla vyzbrojena Blenheimy Mk. IV (zde viz foto
, na kterém je Bristol Blenheim Mk. IV, foto je volně přístupné na několika webech.), ale její personál se okamžitě pustil do skládání prvních Buffal, (zde viz foto
, na kterém jsou Buffala, foto je volně přístupné na několika webech.), a tak před příchodem celé stíhací jednotky byly připraveny letouny pro jednu letku. 67. peruť, která byla zformována v Kalangu v Singapuru, předala svá Buffala nově zformované 488. peruti (to právě na letišti v Kalangu na Singapuru). Její personál včetně pilotů odplul na parníku Honkheng a 13. října přibyl do Rangúnu, odkud se přemístil do Mingaladonu, kde obdržel 16 nových Buffal (14 letounů bylo v záloze), mezi nimiž byly i letouny, se kterými létala 60. peruť. Byly to tyto letouny:
..........................Letka ´A´................................................Letka ´B´..............................
.................W8143/B....W8190/F...................................W8135....W8156.....................
.................W8144/C....W8191/H...................................W8138....W8161....................
.................W8146/D.....W8193......................................W8148....W8168.....................
..................W8150/E.....W8200......................................W8153....W8198...................."
Handicapem všech nových pilotů, Novozélanďanů bylo, že ani jeden z nich neabsolvoval řádný kurz u operační výcvikové jednotky (OTU), což tehdy znamenalo, že měli nalétáno minimálně operačních hodin. Zároveň to však také znamenalo, že takřka všichni piloti Novozélanďané byli tak nezkušení nejen v leteckém boji, ale i ve střelbě! Tehdejší zápisy však hovoří o jejich pozitivu, že všichni, přes svou nezkušenost v létání a v boji, byli připraveni se bít a byli plni nadšení a odhodlání.
Ihned jak bylo připraveno dostatek letounů, začal okamžitě velice usilovný výcvik. Novozélanďané se velice rychle přetvořili v ucelenou jednotku a rychle z nich vznikl sehraný celek. Pilotů Novozélanďanů, a i pár Britů neustále přibývalo, až byly naplněny stavy, takže začátkem prosince 1941 bylo v peruti k dispozici 27 pilotů a 16 letounů.
K dalšímu pak na str. 238, 239, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I., napsali a já cituji přesná fakta ze zápisů:
"Velící důstojník Sqn. Ldr. Bob Milward, DFC, byl pilotem Blenheimu a velel letce v 39. peruti v Adenu a potom v poušti, kde získal svůj DFC. Později velel 30. peruti stíhacích Blebheimů IF v Řecku a na Krétě, kde sestřelil jeden letoun a na sestřelu dalšího se podílel, za což obdržel Řecký letecký kříž. Veliteli letek byli Flt. Lt. Colin Pinckney, pilot Spitfira z Bitvy o Británii, jenž měl na svém kontě čtyři sestřely (mezi nimi jeden italský letoun), Flt. Lt. Jack Brandt (Flt. LT. Jack Brandt byl dvojčetem Sidneyho, který byl pilotem Hurricanu na Maltě a který před Vánocemi v boji padl. Dvojčata se narodila v Šanghaji a jejich otec kapitán Freddie Brandt byl Němec a matka Číňanka; byl velitelem malého parníku, který byl vybaven dělem a bojoval proti pašerákům opia ve dvacátých letech na řece Jang-c. V roce 1924 se stal obětí v jedné z místních válek - poznámka pochází od trojice historiků). Další Angličané, kteří měli zkušenosti, byli Flg. Off. J. S. Wigglesworth (veterán z Bitvy o Británii se třemi vzdušnými vítězstvími) - zástupce velitele letky ´B´, a Flg. OFF. P. M. Bingham-Wallis zástupce velitele letky ´A´, který sloužil na Středním východě a v poslední době u 4. AACU v Singapuru. V Barmě usedlý Flg Off. J. F. Lambert, jehož otec byl soudcem rangúnského Nejvyššího soudního dvora, byl spolu s Australanem Sgt. Geoffem Nortonem dalším pilotem, jenž nepocházel z Nového Zélandu. (Tabulka 17)."
Smíšené britské síly očekávaly ještě další menší posily, které se postupně začaly v Barmě scházet.
"Několik jednotek v Indii bylo vyzbrojeno staršími víceúčelovými letouny pro operace proti povstaleckým kmenům na severovýchodní hranici, zatímco indické letectvo bylo složeno pouze z jedné perutě Lysandrů (zde viz foto
, na kterém je Lysander_II, foto je volně přístupné na několika wbech.) , několika letek Blenheimů Mk. 1 a absolutně zastaralých dvojplošníků pro pobřežní hlídky. V Rangúnu byla letiště Mingaladon a Zayatkwin, na jihu to byly Mergui, Tavoy Victoria Point a Moulmein a na severu Toungoo, Heho, Magwe, Akjab, Namsang, Lashio a Loiwing (viz základní mapu od Roz.)."
A zde pak viz Tabulku 17, kde jsou piloti ze 67. peruti:
"TABULKA 17
67. peruť.
velitel Sqn. Ldr. R. A. Milward, DFC.
Letka ´A´.............................................................Letka ´B´...........................................
Flt. Lt. D. J. C. Pinekney....................................Flt. Lt. J. Brandt..............................
Flg. Of. P. M. Bingham-Wallis...........................Flg. Off. J. S. Wigglesworth...........
Plt. Off. G. S. Sharp, RNZAF.............................Flg. Off J. F. Lambert......................
Plt. Off. H. Christensen, RNZAF........................Plt. Off. P. M. Brewer, RNZAF.......
Plt. Off. C. McG. Simpson, RNZAF...................Plt. Off. A. A. Cooper, RNZAF.......
Sgt. C. V. Bargh, RNZAF....................................Plt. Off. P. Parsonson, RNZAF........
Sgt. J. Macpherson, RNZAF...............................Sgt. E. H. Beable, RNZAF...............
Sgt. E. E. Pedersen, RNZAF................................Sgt. W. J. Christiansen, RNZAF......
Sgt. K. A. Rutherford, RNZAF............................Sgt. P. T. Ctfield, RNZAF...............
Sgt. E. L. Sadler, RNZAF....................................Sgt. J. G. Finn, RNZAF....................
Sgt.G. A. Williams, RNZAF*..............................Sgt. E. B. Hewitt, RNZAF................
Sgt. E. B. Smith, RNZAF.....................................Sgt. R. P. McNabb, RNZAF.............
Sgt. G. Norton, RNZAF........................................Sgt. J. A. Warner, RNZAF*............
Označení * neměli dostatečnou úroveň a zkušenosti z operačního létání."
Protože i generál Čankajšek potřeboval tehdy důležitou "Barmskou cestu", což byla vlastně "zadní vrátka" z Rangůnu do Číny, kudy proudila vojenská a materiální pomoc z USA do Číny jako celku, i on přislíbil svou pomoc na její obranu, a to svými jednotkami. Dále právě zde, v Barmě, kde byla tehdy nejpotřebnější okamžitá činnost pro obranu, na jejím letišti- Toungoo - , začala v roce 1941 s výcvikem slavná americká dobrovolnická skupina AVG (která byla později známá jako ´ Flying Tigers´ - v překladu - ´Létající Tygři´). Na str. 239 o ní trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I., napsali, cituji:
"Díky dodávkám stíhaček P-40 Buffalo, které pocházely z objednávky v rámci ´lend-lease´ pro RAF - později známé pod názvem ´ Flying Tigers´ - v překladu - ´Létající Tygři´, byla AVG na začátku války připravena k boji. Skupina byla převážně složena z výborně vycvičených pilotů ze tří amerických letectev - z armádního, námořního a letectva námořní pěchoty - a byla rozdělena do tří perutí. Ihned po vypuknutí konfliktu odletěly 1. a 2. peruť do Kunmingu, centra Čankajškovy vlády a 3. peruť, která byla považována za nejlépe vycvičenou, se 10. prosince (1941) s 21 letouny a 25 piloty přemístila do Mingaladonu (jedno ze sedmi letišť okolo hlavního města Barmy, kterým je Rangún – viz mapa na začátku)."
