Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 244.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 244.

Zde viz náčrt



, na kterém malíř Roz., z mnoha map, nakreslil Barmu i s Barmskou cestou, včetně velkého množství letišť, tehdy používaných. Náčrt byl nakreslen pro Palbu.
Ve středu dne 25. února 1942, okolo poledne, probíhal v oblasti hlavního města Barmy, v prostoru Rangúnu a jeho sedmi letišť, velice dlouhý a těžký zápas, mezi spojeneckými a japonskými letouny, kterých bylo několik desítek. Začátek, který hovoří o těžkých a obtížných startech spojeneckých pilotů, kdy se z vyprahlé země zvedala oblaka prachu, tak o tom jsme hovořili v předchozím článku, ve kterém starty do hlášení popisoval Plt. Off. Ken Hemingway ze 17. peruti, když hovořil i o pilotu ´Tex´ Barrickovi. Nyní se také dál dozvíme i některé povely a hesla, která britští piloti používali, když bojovali v létě a na podzim roku 1940, při legendární "Bitvě o Anglii". V těchto soubojích však byla stejná hesla tak trochu kontraproduktivní.
Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem - Barma - Pád Rangúnu, na str. 278 a 279 a dalších, hovoří o pokračujících soubojích, a následně i výsledcích sestřelů, někdy víc než přehnaných, a to na obou stranách konfliktu, cituji.:

"Sgt. (´Tex´) Barrick uviděl přilétající masu nepřátelských stíhačů, které přesně spočítal, že přilétají v síle 50 letounů a rozčileně do rádia vykřikl ´Snapper! Snapper!´(lapači! lapači!), zapomněl však, že toto slovo nouzového kódu bylo používáno v případě, že letci byli zaskočeni přesilou v Evropě. Sqn. Ldr. Stone však nereagoval a pokračoval dál na jihozápad směrem k pozici, odkud hlášeni nepřátelé. ´Snapper! Snapper!´ zaznělo opět, ale mnohem naléhavěji, po kterém Stone vedl Hurricany (Zde viz foto



, na kterém byl popisek Hurricane z 232. squadrone 1942, foto je volně přístupné na několika webech), do obranného kruhu a čekal na instrukce, dokud jim operační místnost nenařídila vrátit se, aniž by něco spatřili."

V době vzniklého nedorozumění si Sgt. Barrick myslel, že jej zbytek perutě následuje, načež sám zaútočil na 15 japonských stíhačů. Měl štěstí, které pak ve svém hlášení později popsal následovně:

"Zaútočil jsem a sestřelil jednu armádní ´97´ a potom jsem byl z výšky zaskočen ´Zerem´ (pravděpodobně šlo o Ki-44). Přešel jsem do sevřené zatáčky, což způsobilo, že se mi otevřel
jeden kryt kulometů. Letoun se okamžitě převrátil a tak mi pravděpodobně zachránil život, protože ´Zero´ bylo za mnou ve výborné střelecké pozici. Můj letoun nebyl vůbec zasažen."


Ve stejné době pak trojice pilotů AVG zasáhla do souboje s japonskými Ki-27, a poté si též nárokovala sestřelení celkem čtyř Japonců, bez vlastní ztráty.

"Neale měl sestřelit dva a jeden Bob Prescott a Bill McGarry. Navzdory pěti nárokovaným sestřelům japonští stíhači žádné ztráty neutrpěli. Jejich vlastní nároky sestřelů však byly tak vysoké, že by museli sestřelit daleko více spojeneckých stíhačů, než jich bylo ve vzduchu. Piloti Ki-44 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Nakajima_Ki-44_Shoki_Tojo, foto je volně přístupné na několika webech) si nárokovali dva, zatímco 50. sentai připojila tři a dva pravděpodobné sestřely. Ne méně než 11 jistých a pět pravděpodobných sestřelů si nárokovala 77. sentai , jeden letoun měla sestřelit velitelská letka, sedm a dva pravděpodobně měla sestřelit 1. čútai a dva - jeden pravděpodobně a jeden poškodit měla 3. čútai. Japonskými piloty uplatňující nároky na sestřely byli: Sgt.Maj. Macunaga dva; Lt. Kawada jeden; Capt. Eto jeden a jeden
pravděpodobně; Lt. Macuo jeden; Lt. Kawabara jeden; Wt. Off. Fudžinaga jeden a jeden pravděpodobně; Wt. Off Kimura jeden; Sgt. Niino jeden; Lt. Nakadžima jeden; Lt. Cuguo Kodžima a Wt. Off. Honma jeden ve spolupráci s Lt. Šindžurou Nagoši a Sgt. Ono jeden ve spolupráci pravděpodobně."

O něco později po tomto náletu vedl pak Sqn. Ldr. Stone celkem 6 letounů Hurricane ze 17. perutě do útoku na japonskou lodní dopravu, která byla průzkumem hlášena v zálivu Martaban. Ve stejné době pak čtyři Blenheimy (zde viz foto



, na kterém je Bristol Blenheim Mk. IV, foto je volně přístupné na několika webech.) ze 45. perutě napadly Moulmein obsazený Japonci. Blenheimy nárokovaly potopení dvou říčních člunů. Piloti, kteří letěli s Hurricany v náletu objevily v blízkosti pobřeží dvě středně velká plavidla, plně naložená japonskou pěchotou a hloubkovým náletem na ně zaútočili.

"Po jejich útoku jedno plavidlo začalo hořet a druhé zůstalo opuštěné. Při odletu Hurricanů na základnu piloti pozorovali množství vojáků, kteří se plaváním v moři snažili dostat ke břehu.
Dříve než tyto dvě formace po přistání natankovaly, vrátili se Japonci. Dvanáct Ki-48 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Ki_48_99siki_souhatu_keibaku, foto je volně přístupno na několika webech) z 8. sentai , kryté všemi třemi stíhacími jednotkami zpočátku zamířily do Basseinu, ale zde žádné letouny nenašly a tak letěly nad Mingaladon, kde se objevily asi v 17.00. Po vyhlášení poplachu odstartovaly všechny služby schopné P-40 a dvanáct Hurricanů ze 17. a 135. peruti a začaly rychle stoupat do 18 000 stop. Plt. Off. Hemingway zjistil, že je v čele dvou nebo tří dalších Hurricanů a brzy spatřil bombardéry a velké množství stíhačů. Skluzem se mu podařilo dostat za jednu sekci čtyř bombardérů, rychle na jeden vypálil a z prevence, aby jej nezaskočili stíhači, okamžitě střemhlavým letem unikal. Potom přitáhl řídicí páku, vystoupal do 20 000 stop, zezadu nalétl na Ki-27 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Nakadzima_Ki_27, foto je volně přístupné na několika webech), vypálil a opět střemhlav unikl. Na základnu se vrátil s jedním P-40 a později mu byl přiznán sestřel bombardéru, o kterém Plt. Off. Frank Earnshaw jako očitý svědek prohlásil, že padal v plamenech."

V těchto odpoledních bojích byli zapojeni i piloti AVG, kteří začali útočit na japonskou formaci svým oblíbeným stylem - střemhlavým útokem. Po přistání pak předložili svůj "vlastní účet sestřelů": Takže Sqn. Ldr. Neale dvě japonské stíhačky; Flt. Ldr. Burgard hlásil jeden bombardér a dvě stíhačky; Flt. Ldr. Bond dokonce tři stíhačky; Robert H. Smith také tři stíhačky; Bob Prescot dvě stíhačky; Camille Rosbert jednu stíhačku a jednu pravděpodobně; John Blackburn jednu stíhačku; Dick Rossi jednu stíhačku; Bill McGarry tři stíhačky - což v celku dávalo 21 stíhaček sestřeleno a sestřelen také jeden bombardér. Jeden z amerických pilotů AVG pak celou situaci na nebi, především v množství japonských stíhaček a také ale spojeneckých, odpoledne toho dne, komentoval slovy, cituji z historických podkladů str. 279.:

"Nikdy jsme tolik stíhaček ve vzduchu neviděli. Některé byly stříbrné, ostatní byly kamuflované. Rojily se po obloze jako mouchy nad mrtvým psem. Zaútočili jsme a začal příšerný masakr. Stíhačky všude ve vzduchu explodovaly jako granáty vypálené protiletadlovým dělostřelectvem. Objevil se jen oblak kouře, kotouč plamenů a byl s nimi konec. Jistě jsme jich sestřelili 13. Po sestřelení 24 letounů za den bez vlastní ztráty jsme se cítili výborně."

Jeden z letounů, který pilotoval James D. Cross, byl však těžce poškozen a pilot s ním musel přistát na ploše zvané ´John Haig´. Samotný pilot Cross zraněn nebyl a jeho letoun se podařilo velmi rychle opravit z dílů ostatních poničených letounů (tzv. kanibalismus).
Na zemi se stávaly a objevovaly, to odpoledne, i různé závady, když např. jedna ze sekcí 135. peruti se při startu zdržela, protože motor toho předního Hurricanu, který pilotoval Sqn. Ldr. Sutton okamžitě nenaskočil (jednalo se o číslo Z5473 YB-J a letoun patřil k 17. peruti). Musel odstartovat asi za pět minut až se zbytkem letky a připojit se poté k sekci P-40. Protože jeho Hurrican rychleji stoupal, dosáhl výšky 22 000 stop před P-40 rychleji, ale na celém svém horizontu v tu dobu neviděl nic jiného, než rozprasky protiletadlových granátů.
Historiografie ze záznamů leteckých deníků obou válčících soupeřů, jak japonských tak i spojeneckých pak vydává na str. 280., další svědectví o soubojích toho odpoledne, zde ze záznamu, který podal Sqn. Ldr. Sutton, cituji:

"Protože nebyl schopen objevit útočníky, zaletěl nad Martabanský záliv a brzy byl v blízkosti Moulmeinu. Zde se rozhodl, že zaútočí a potlačil do střemhlavého útoku na letiště. Jakmile to však udělal, setkal se se dvěma bombardéry (pravděpodobně Ki-48 z 8. sentai ), které se chystaly přistát. Na oba vypálil a uviděl, že z jednoho začal unikat kouř. Po chvíli se letoun převrátil a začal padat. Během druhého útoku se objevily další japonské letouny a Sutton na ně v jejich směru vypálil. Potom letoun potlačil do 50 stop a zamířil domů. Na půli cesty se čelně setkal s Ki-27. Stiskl spoušť zbraní a pálil až do bezprostřední blízkosti svého protivníka. O tomto souboji napsal:
´Nechtěl bych se klamat, že jsem zasáhl a že by sebou tento malý kočárek nemohl mrsknout, aby se mi mohl dostat za kormidla, protože já jsem měl jen poloviční šanci jej následovat. Běžně bych mu střemhlav unikl. Jestliže bych letoun potlačil, tak jen o deset stop a musel bych narazit na hladinu moře. Jestliže bych letoun přitáhl a začal stoupat, ztratil bych rychlost a stal bych se snadným cílem pro za mnou letícího Japonce.
Protože tohle všechno Japonec věděl, ihned potom, co jsme kolem sebe proletěli, začal za mnou točit. Zvedl letoun a rozestřen po obloze zůstal viset na jednom křídle.
Jednu chvíli tam byl a vzápětí byl pryč. Buď přepadl do vývrtky a havaroval, protože provedl příliš sevřenou zatáčku, nebo jsem ho musel zasáhnout. To druhé se mi zdá být pravděpodobnější. Nemám nějaké iluze o své schopnosti ostrostřelce, ale je velmi těžké nezasáhnout osmi Browningy při čelním útoku a z ideální pozice."

I když zde Sqn. Ldr. Barry Sutton, DFC, velitel 135. perutě ze sebe dělá špatného střelce, což nebyla pravda, i historici v líčení tohoto pilota říkají, že byl dobrý střelec, neboť v tzv. "Bitvě o Británii", mu byly přiznány čtyři sestřely německých stíhačů. Po návratu z popisovaného boje si nárokoval sestřelení jedné stíhačky a pravděpodobné sestřelení jednoho japonského bombardéru.
Podle historiků pak jediná japonská 50. sentai nevznesla žádné uplatnění sestřelů některého ze spojeneckých stíhacích letounů. Japonci si při ztrátě dvou Ki-27, nárokovali pouze pravděpodobné sestřelení jednoho, nebo dvou letounů. Bylo také hlášeno, že Lt. Masao Mihara do svého protivníka narazil (pravděpodobný čelní střet se Suttonem, který do něho pálil z osmi kulometů). Japonská 8. sentai hlásila, že o žádný bombardér nepřišla, a zároveň nárokovala zničení dvou letounů na zemi.

"V tomto případě výsledek svého bombardování (Japonci) podcenili, protože pět navrátivších se Blenheimů bylo při jejich útoku zničeno (na zemi) nebo neopravitelně poškozeno.
Mezi zabitými na zemi byl i jeden pilot, Sgt. J. C. McNamara, RAAF z 84. perutě, který byl původně přidělen k 45. peruti, ale na Sumatře se mu nepodařilo připojit ke zbytku své jednotky.
V Magwe se mezitím přidaly DC-2 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Douglas DC-2, autor je zde Wikipedie) a Valencie z 31. peruti k Blenheimům 113. peruti a začaly převážet pozemní personál a zásoby do Akyabu. Wg. Cdr. H. P. Jenkins, bývalý velitel 31. peruti sem přiletěl v Lockheedu 12, ale pokračoval dál do Mingaladonu."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 245.

Barma, čtvrtek, 26. února 1942.
Bylo časné ráno, když z letiště Phitsanuloku odstartovalo celkem dvanáct lehkých japonských bombardérů Ki-30 (lehké bombardéry Ki-30 - zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Mitsubischi_Ki_30_Ann, foto je volně přístupné na několika webech - poznámka autorů.) z 31. sentai. Pod velením Maj. Kijoši Todžiry, měly bombardovat spojenecké letiště Pegu. Se svým stíhacím doprovodem se setkaly nad letištěm Moulmein a odtud pak společně letěly ke svému cíli. Když v Pegu provedly bombardování, v 8,00 hodin, hlásily na základnu zasažení a zapálení jednoho letounu na zemi. Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem - Barma - Pád Rangúnu, na str. 281. a pak dalších říkají z japonských zápisů, cituji:

"Japonské hlášení říká, že během zpátečního letu do Moulmeinu byly pronásledovány sedmi Hurricany, které byly zataženy do soubojů s Ki-27 z 50. sentai, jejichž piloti si nárokovali pravděpodobné sestřelení tří letounů, zatímco ten čtvrtý měl být sestřelen protiletadlovou palbou."

Spojenecké zápisy pak říkají, v počátku shodně s těmi japonskými zápisy, že šest Hurricanů, které tehdy vedl Wg. Cdr. Carey (letoun s číslem BM 914), skutečně zaútočily na Moulmein. Hlášení pak odpovídá tomu, co zapsal do hlášení i Sqn Ldr. Sutton, který je však viděl den předtím. Hlášení také souhlasilo s tím, že sekce tří letounů Sqn Ldr. Stoneho prováděla vrchní krytí, zatímco Carey, Flt. Lt. Cotton a Plt. Off. Underwood zaútočil. Všude byla hustá přízemní mlha a Hurricany se při startu zdržely a když konečně odstartovaly, nad zálivem se setkaly s osamělým Hurricanem.

"Ukázalo se, že letoun patří 135. peruti a jeho pilot, nově příchozí Plt. Off. John Monk v něm procvičuje létání! Připojil se k formaci a tak zvýšil počet sekce horního krytí Sqn. Ldr. Stoneho na čtyři letouny. Když byly Hurricany v polovině cesty nad zálivem, Carrey si uvědomil, že se vlečou za odlétajícími útočníky; později k tomu řekl:
´Mysleli jsme, že nad Martabanským zálivem vidíme několik opozdilců a během střemhlavého letu, kdy jsme chtěli zjistit, o čí letouny jde, jsem v mlžném oparu ztratil jednoho ze svých dvou Hurricanů.´"

Když se poté Wg. Cdr. Carey, i Underwood a také blízce je sledující Cotton, přiblížili k letišti v Moulmeinu, spatřili tam několik japonských Ki-27, které se vrátily a začaly provádět okruh před samotným přistáním. V tu chvíli také již 4 japonské Ki-27 přistály. O tom dalším pak Carey hovořil a bylo zapsáno následovně, cituji:

"Vybral jsem si jednu dvojici. Tyto letouny k útoku přímo vybízely a zezadu jsme na ně s Underwoodem zaútočili. Mnou sestřelený letoun dopadl, jak jsem očekával do jakési hromady."

Poté hned Wg. Cdr. Carey vzápětí znovu zaútočil a také druhý japonský letoun, který se pokoušel rychle vystoupat a zároveň šel do zatáčky, levým křídlem zachytil o zem a celý v plamenech pak mezi hangáry havaroval. I Underwood se svým BG 821 sestřelil jednoho Japonce, a to toho, který chtěl útočit na záď Careye. O tom je v pozdějším hlášení od Underwooda uvedeno:

"Všiml jsem si stíhačky, která odstartovala a začala stoupat za záď letounu Franka Careye, který letěl před ní. Podařilo se mi letoun sestřelit (havaroval mezi stromy na vzdáleném konci letiště), ale vzápětí jsem byl sám v nízkém letu nad stromy zasažen střelou větší ráže do motoru.
Od kouře a oleje jsem byl oslepen. Přitáhl jsem řídící páku zpět, do mých zad se opřel vánek a já zatáhl za lanko padáku.! Ani nevím, jak se mi podařilo, že mě nezasáhla záď letounu, ale během několika vteřin jsem byl na zemi, kde jsem okamžitě pocítil osamělost, únavu a bolest z popálenin."

Také již zde několikrát vzpomínaný ´Bush´Cotton si nárokoval sestřelení jednoho Ki-27 a též jeden pravděpodobně zničený na zemi. O tom je jeho hlášení:

"Zaútočil jsem na dvojici letounů, z nichž jeden provedl zatáčku a v protisměru začal stoupat. Byl asi 2 000 stop nad zemí, ale někdo ho musel varovat, protože provedl zatáčku doprava. Dostal jsem ho na chvíli do zaměřovače a vypálil vteřinu trvající dávku.
Převrátil se na záda a kolmým letem se za okrajem letiště zapíchl do země. Po tomto útoku jsem vystoupal do 5 000 stop, kde jsem se střetl se dvěma Ki-27. Po té co mě několikrát zasáhly do kormidel, jsem vývrtkou unikl a mezi nízkými kopci jsem začal stoupat. Ve stoupání jsem se dostal opět nad letiště a při průletu nad ním jsem vypálil na další letoun, který právě přistával.
Japonský letoun se na zemi prudce otočil a v mračnu prachu začal hořet. Při odletu jsem spatřil pět sloupů kouře, stoupajících kolem letiště."

Ve stejné době, kterou popisoval zde ´Bush´Cotton, tak Wg. Cdr. Carey, který popisoval sestřelení dvou Ki-27, začal zase stoupat, to aby se porozhlédl, co se stalo jeho dvojce Underwoodova letounu. Jenomže byl v té samé době napaden několika dalšími Japonci. Musel dělat úhybné manévry a velice divoce zkoušet různé druhy zatáček. Tak se mu podařilo zabránit vážnějšímu poškození jeho letounu a ještě stačil přesně vystřelit na dalšího Japonce, "který se okamžitě převrátil a na okraji letiště střemhlav narazil do země." Další dva Ki-27, které též pronásledovaly Cottonův letoun, který sám unikal na plný plyn ve výši stromů, neměly zatím nárok. Unikající Cotton se pak setkal za letu s poškozeným letounem Wg. Cdr. Careye. O Careyově Hurricanu, který si pak Plt. Off. Storey prohlédl na zemi, do svého diáře uvedl, cituji:

Wing Commander Carey přistál s letounem, v němž byly desítky průstřelů křídel a trupu. Každý byl užaslý nad tím, že on samotný nebo některá životně důležitá část letounu nebyla v boji zasažena."

Japonské záznamy z těchto bojů dále říkají:
"Jeden Ki-27 ze 77. sentai zapálen, jeden těžce poškozen a tři letouny utrpěly lehčí poškození; ztráty 50. sentai nejsou známy.
Během dne byl při letu z Mudonu do Moulmeinu v jedné Ki-27 ze 77. sentai zraněn Maj. Jasuo Makino a musel být hospitalizován. Není však známo, jestli ke zranění nedošlo v leteckém boji; je však možné, že byl v jednom z letounů, které byly v této oblasti v boji sestřeleny.“
O sestřeleném Plt. Off. Underwoodovi je pak znám následující příběh, který vydaly nejen japonské historické prameny o jeho zajetí (z jeho osobního deníku a také z japonských historických pramenů), cituji z Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, kniha - Krvavá jatka II. pod titulem - Barma - Pád Rangúnu, na str. 283.:

" Po seskoku, v relativní blízkosti moulmeinského letiště, bylo mou okamžitou reakcí z tohoto místa zmizet a zhruba jsem zamířil na západ, kde bych měl dorazit k mořskému ústí řeky Salween. Naneštěstí jsem urazil jen krátkou cestu a zjistil jsem, že mě obklíčili dost nepřátelští Barmánci, ke kterým se krátce na to přidalo několik japonských vojáků. Svázali mi ruce a mým vlastním šátkem (o který jsem se při letu obával) mi ošetřili zraněnou nohu. Při chůzi rýžovým polem k nákladnímu automobilu jsem si myslel, že mě odvezou, ale oni mě začali prohlížet. Kromě pečetního prstenu, o který jsem požádal, aby mi ho nebrali, jsem u sebe nic neměl žádné další cennosti nebo doklady, takže už nebylo nic, co by mi mohl vzít. Odvezli mě na moulmeinské letiště, kde mi obvázali nohu a v jedné budově letiště mě přivázali k židli, kde jsem zůstal po zbytek dne."

Pak následuje tzv - Poznámka autora - ve které Underwoodův příběh pokračuje ze záznamů japonské historiografie takto, cituji:

" Po třech dnech výslechů se Plt. Off. Underwoodovi dostalo lékařského ošetření, ale potom byl předán vojenské policii do moulmeinského vězení. V následujícím týdnu byl za doprovodu různého stupně bití opakovaně dotazován. V průběhu mezi výslechy byl zavřen na samotce. Nakonec mu bylo dovoleno, aby se v průběhu dne scházel s ostatními zajatci - hlavně důstojníky, kteří měli za sebou podobné výslechy. Na noc však byli všichni zavíráni v oddělených celách. V červnu ho přemístili do vězení v Rangúnu, kde začalo jeho tříleté zajetí."

A zde, v popisovanou dobu, došlo k pojmenování určitých nesrovnalostí, které se vyskytli v počítání sestřelů mezi americkými piloty z AVG a mezi piloty, kteří jako spojenci - Angličané, Novozélanďané, Australané a další piloti spojeni pod hlavičkou Britové – celkově jako Spojenci, pod RAF měli dohady - Kolik kdo měl sestřelů? Vše začíná ještě pokračováním stejného dne, kdy sedm pilotů P-40 (zde viz foto



, na kterém je popisek, RAF_P-40_Tomahawks_1941, foto je volně přístupné na několika webech) z 1. peruti AVG provedlo náhodně nálet na Moulmein.
Od této chvíle cituji z Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, kniha - Krvavá jatka II. pod titulem - Barma - Pád Rangúnu, na str. 283. a 284.:

"Po příletu k letišti piloti (AVG, tedy oněch 7 letadel v P-40.) spatřili na pomocné odstavné ploše tři Ki-27, z nichž dva letouny společně zapálili. Na hlavním letišti uviděli další tři Ki-27, které se připravovaly odstartovat a dalších 20 Ki-27 nahazovalo motory. Když odstartovala první trojice, zaútočil na ni Flt. Ldr. Burgard a jeho wingman Dick Rossi a každý z nich sestřelil po jednom letounu. V tuto chvíli přiletělo od jihu větší množství Japonců a Sqn. Ldr. Byl trojicí těchto letounů pronásledován až nad Martabanský záliv. Zde se mu podařilo uniknout do mraků a po návratu se svým poškozeným letounem si nárokoval sestřelení všech tří letounů! Ostatní piloti začali údajně bojovat s letouny, které právě přiletěly. Burgard si nárokoval sestřelení dalšího, zatímco Flt. Lt. Little nárokoval tři, Bill McGarry dva a Camille Rosbert jeden letoun!
Vzápětí vzniklo mnoho řečí o tom, že piloti AVG, vzhledem k systému placení svých vítězství čínskými vojenskými úřady, ´nakoupili´ od RAF jimi sestřelené letouny. Útočily obě spojenecké formace zároveň, nebo si Američané tento útok přivlastnili? Jisté je, že japonské prameny hovoří pouze o jednom útočníkovi. Nebo snad Careyova formace zaútočila na hlavní letiště a AVG na satelitní plochu Mudonu? Zde zůstává mnoho nezodpovězeno."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 246.

Ve stejný čtvrtek, 26. února 1942, a to okolo poledne, Japonci znovu spustili další nálet. Bombardovat Mingaladon přiletěly japonské bombardéry Ki-48 z 8. sentai, kterým velel Capt. Sueo Jamamoto. Doprovod jim dělaly stíhačky Ki-27 z 50. a 77. sentai. Posádky japonských bombardérů pak po návratu na domovská letiště nárokovaly do hlášení zničení dvou bombardérů na zemi a poškození dalších sedmi letadel. Druhá strana pak říká, že se jednalo zřejmě o zasažení osmi Blenheimů a Lysanderů, které byly vedeny jako odepsané, neboť byly neopravitelně poškozeny. O odpoledním bombardování ve čtvrtek 26. února hovoří Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem - Barma - Pád Rangúnu, na str. 284. a pak dalších říkají jejich historické zápisy o spojeneckém zásahu následovně, cituji:

„Po poplachovém startu vzlétlo devět P-40 a několik Hurricanů, piloti AVG nárokovali sestřelení sedmi stíhaček a jednoho bombardéru bez vlastní ztráty; Flt. Ldr. Bond sestřelil jeden letoun; Flt. Ldr. Burgard také jeden; Dick Rossi dva; Camille Rosbert také dva; John Blackuburn jeden a Robert H. Smith nárokoval sestřelení bombardéru typu ´97´.
Mezi piloty Hurricanů Plt. Off. Storrey (Z5659 WK-C) střemhlav zaútočil na dva Ki-27, ale spatřil, že ostatní jej chtějí zaskočit a tak přerušil útok.
Flt. Lt. Cotton napadl bombardéry ve chvíli, kdy začaly bombardovat, řekl:
´Na skupinu bombardérů jsem byl schopen provést pouze jeden útok z jedné čtvrtiny zezadu, protože vzápětí se objevila dvanáctičlenná skupina stíhačů. Než však přiletěli, viděl jsem, že jeden bombardér jde dolů, ale později byl přiznán AVG.
Místo abych letěl domů, rozhodl jsem se, že bych mohl vystoupat nad stíhače do 24 000 stop a z tohoto převýšení střemhlav zaútočit na jejich sekci.
K mému zděšení jeden z Japonců stál doslova na ocase a vypálil dávku, která probila levou stranu mého letounu. Jeden projektil mě zasáhl do levé nohy pod kolenem a dalších asi 120 zasáhlo můj letoun. Pomocí křidélek jsem provedl zatáčku a střemhlav jsem upaloval až do nulové výšky, ve které jsem se vrátil na letiště.
Hydraulický systém fungoval a tím, že jsem prostrčil pravé chodidlo pod pedál ovládání kormidla, se mi podařilo přistát a otočit letoun (měl jsem zraněnou levou nohu) a dojet zpět na stojánku. Později se zjistilo, že můj letoun (BD 963) je neopravitelně poškozen, a tak byl vyhozen do vzduchu ručním granátem.“

Z právě popisovaného boje se nevrátily dva japonské bombardéry z 8. sentai. Jeden z těchto dvou japonských bombardérů byl sestřelen přímo nad letištěm v Mingaladonu. V soubojích Japonci ztratili i jednu stíhačku, která patřila 77. sentai. Doprovodní japonští stíhači si nárokovali sestřelení celkem sedmi letounů a také pravděpodobné sestřelení dalších tří; 77. sentai nárokovala tři (o jeden se podělili poručíci Kawada, Kuwabara a Macuo) a jeden pravděpodobný sestřel (Lt. Šimoda). K jednomu z japonských vítězství mohl patřit Hurricane BE 171 YB-B ze 17. peruti, který měl zapůjčený Capt. A. D. Penton (armádní styčný důstojník přidělený k jednotce, který byl také cvičen jako pilot pro spolupráci s armádou). S tímto Hurricane podnikl Penton průzkumný let nad oblastí Sittangu. V průběhu průzkumného letu byl pronásledován japonským stíhačem, který jej nakonec sestřelil. Penton však vyvázl zcela bez zranění a na letiště v Mingaladonu se vrátil na dobytčím voze.
Ještě během tohoto dne Japonci do hlášení uvedli, že pět britských letounů, a zřejmě se prý jednalo o Blenheimy, bombardovalo, a to z velké výšky, Japonci obsazené letiště Moulmein, ale škody byly jen malé. Pro Japonce prý tehdy mělo mnohem větší význam to, že objevili letiště Magwe. O tomto letišti do té doby nevěděli. Japonská posádka průzkumného letounu z 8. sentai, odtud hlásila, že napočítala 22 malých letounů, čtyři letouny střední velkosti a jeden velký letoun.
O středě 25. února a čtvrtku, 26. února 1942, hovoří Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem - Barma - Pád Rangúnu, na str. 286 a 287, říkají jejich historické zápisy ještě pak i následující, cituji:

„Během těchto dvou dnů došlo k největšímu nadhodnocení leteckých vítězství celé (Barmské) kampaně – snad dokonce i celé války – při níž ve skutečnosti bylo dosaženo jen běžných výsledků. 25. února si AVG nárokovali 26 sestřelů a jeden pravděpodobný a RAF měla sestřelit další čtyři letouny. Pouze jeden P-40 nouzově přistál; příštího dne k tomuto počtu AVG přidali dalších 20 nárokovaných sestřelů a dva zničené letouny na zemi. RAF, měla sestřelit dalších šest letounů a jeden měla zničit na zemi. Američané přišli o jeden P-40 a dva Hurricany a dva P-40 a dva Hurricany byly těžce poškozeny. U Japonců to bylo podobné, nárokovali 16 jistých sestřelů a sedm pravděpodobných proti ztrátě dvou Ki-27.
26. února měli sestřelit sedm letounů jistě, šest pravděpodobně a jeden letoun mělo sestřelit protiletadlové dělostřelectvo. Sami ve vzduchu ztratili dva bombardéry Ki-51 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Mitsubischi_Ki-51_3, foto je volně přístupné na několika webech.) a dvě Ki-27, další tento letoun byl zničen, jeden těžce poškozen a další tři lehce poškozeny na zemi v oblasti Moulmeinu.
Celkové ztráty obou stran tedy měly činit 80 letounů sestřelených plus 14 pravděpodobně sestřelených. Skutečné ztráty však činily snad 10 nebo 11 letounů a dalších sedm poškozených. Samozřejmě, že v tuto dobu vznikly otázky kolem nárokovaných spojeneckých vítězství, o čemž ve své pozdější depeši napsal Air Vice-Marshal Stevenson:
´AVG měli malý cit v odhadování dosažených výsledků. V důsledku toho jsem se setkal s velitelem AVG, velitelem wingu a veliteli perutí RAF, kde bylo odsouhlaseno, že standardním odhadem sestřelů bude praxe Velitelství stíhacího letectva v Británii.
Plukovník Chennault (velitel AVG) byl o všem informován. Bojová hlášení pilotů budou parafována veliteli perutí. Teprve tehdy budou přiznána nárokovaná vítězství. Předcházející vítězství ve vzdušných bojích pilotů AVG však byla na této schůzce odsouhlasena´.
A tak v důsledku rozhodnutí, která byla během těchto dvou dnů přijata, se stal nejúspěšnějším pilotem AVG Sqn. Ldr. Bob Neale, který měl na svém kontě 12 sestřelů jistých a několik pravděpodobných.“

Barma, pátek, 27. února 1942.
Již během dne japonské bombardéry provedly několik náletů, ale spojenecké stíhačky proti nim nestartovaly.
„Ráno tohoto 27. února nejprve zaútočily japonské bombardéry z 31. sentai na železniční stanici Pegu, kde se jim podařilo zničit přibližně padesátku vagonů. A ještě během večera nálet zopakovaly. Pilotu indického letectva, Sgt. Dildoru Khanovi z 1. peruti IAF se podařil slušný zásah. Totiž, když japonské bombardéry za doprovodu stíhaček Ki-27 ze 77. sentai, prolétávaly nad Tuongo, vlezl do zadní kabiny Lysandera (zde viz foto



, na kterém je Lysander_II, foto je volně přístupné na několika webech.) a palbou z kulometu ze země zasáhl jeden japonský letoun.
Krátce před soumrakem zaútočily bombardéry z 8. sentai na Mingaladon, kde zničily jeden velký letoun. Noční nálet provedly letouny ze 14. sentai.
Během jednoho z těchto náletů odstartovali stíhači, ale nepodařilo se jim s nepřítelem navázat kontakt. Plt. Off. Stout ze 135. peruti při přistání se svým Hurricanem havaroval. Ačkoliv byl pilot nezraněn, letoun byl úplně zničen.
Po zničení jednoho Lysandera 28. peruti, ke kterému došlo 26. února, odletěly poslední dva tyto letouny z odloučené jednotky z Mingaladonu do Magwe, kde byly převzaty spojovací letkou 221. skupiny a evakuovány do Indie. V Mingaladonu tak zbývalo posledních pět letuschopných P-40, ostatní ustoupily do Magwe. Když 28. února Air Vice-Marshal Stevenson řekl Sqn. Ldr. Nealemu, že radarová souprava bude také demontována a odvezeny do Magwe, Neale rozhodl, že je na čase, aby jeho peruť ustoupila také. Od doby, kdy celá 17. peruť byla rozmístěna na satelitních letištích – John Haig, Johnnie Walker a Highland Queen – zůstávalo v Mingaladonu pouze čtyři nebo pět Hurricanů 135. peruti. Mezitím byli dva piloti 136. peruti, seržanti Ting Bunting a Bob Payne posláni na týdenní odpočinek do Akyabu, ale jak Bunting řekl:
„´V době, kdy jsme byli v Akyabu, začala evakuace Rangúnu. Vrátili jsme se do Magwe, kde jsme štípli dva Hurricany 17. perutě a letěli zpět do Rangúnu. Zde jsme měli pouze jednoho pilota na jeden letoun a tvrdě jsme hloubkově útočili na Japonce. Někdy také, díky špatnému spojení, jsme napadli i naše vojáky.´
Nyní vzhledem k chybějícím náhradním dílům a bojovému poškození klesla operační bojová síla stíhačů ´X´ wingu pod deset letounů. Ze Středního Východu přes Indii však stále přicházely nové Hurricany a náhradní díly pro 3. peruť AVG docházely z Kunmingu do Magwe. Výsledkem těchto dodávek vzrostla v několika příštích dnech síla stíhacích letounů na 27 Hurricanů a P-40.
V Toungoo stále měla indická peruť jediného Lysandera, který prováděl denní průzkumné lety vyžadované armádou. 27. února, po náletu na Pegu, odstartovali k náletu na letiště Mehongsohn Flt. Lt. Raza a Sgt. Dildor Khan, kteří chtěli Japoncům oplatit jejich návštěvu. Palubními zbraněmi zde napadli pracující vojáky a navíc bombardovali rádiovou stanici. Podařilo se jim uniknout s jediným průstřelem ocasních ploch a příštího dne ustoupili do Magwe.“


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=180