Zde viz náčrt

, na kterém malíř Roz., z mnoha map, nakreslil Barmu i s Barmskou cestou, včetně velkého množství letišť, tehdy používaných. Náčrt byl nakreslen pro Palbu.
V předchozím č. 249 byly popsány letecké skupiny v Barmě, jejichž nová reorganizace byla provedena po pádu Rangúnu, částečně již i v únoru 1942, především však po 10. březnu. Vznikly skupiny – Burrcorps, Burwing a Akwing. Nyní si ještě řekněme něco o nepříteli, o japonských leteckých silách, které také musely provést reorganizaci svých jednotek, a které postupně v březnu a dubnu velice posilovaly. Základem pro japonské letecké síly, s jejichž množstvím se Spojenci nemohli početně rovnat, byla 5. letecká divize JAAF (Japonská Letecká Armádní Složka), která byla ještě více, v řečenou dobu, posílena. K tomu dále Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem - Konec bojů v Barmě na str. 347. a na dalších stranách píší, cituji:
„Od poloviny března byla přesunuta celá divize (myšleno 5. letecká divize JAAF). Do Mingaladonu a na jeho satelitní letiště v Maubinu a Mudonu, se přemístily Ki-27 (zde viz foto

, pod kterým byl popisek - Nakadzima_Ki_27, foto je volně přístupné na několika webech) z 50. a 77. sentai, Ki-30 (lehké bombardéry Ki-30 - zde viz foto

, pod kterým byl popisek - Mitsubischi_Ki_30_Ann, foto je volně přístupné na několika webech - poznámka autorů.) z 31. sentai, Ki-15 z 1. čútai z 8. sentai a průzkumné letouny ze 70. nezávislé čútai. Bombardovací Ki-48 (zde viz foto

, pod kterým byl popisek_Ki_48_99siki_souhatu_keibaku, foto je volně přístupno na několika webech) z 8. sentai se přemístily do Moulmeinu. Mezitím se však přemístily z Malajska a Sumatry bombardéry Ki-21-II z 12. a 98. sentai za doprovodu Ki-43 ze 64. sentai podporovány průzkumnými letouny z 51. nezávislé čútai na vhodná letiště v Thajsku (tyto letouny se nad Barmou objevily už v prosinci 1941), zatímco Ki-27 ze 12. leteckého praporu (1. a 11. sentai) se přemístily do Pegu, kde se k nim připojily Ki-44 (zde viz foto

, pod kterým byl popisek, Nakajima_Ki-44_Shoki_Tojo, foto je volně přístupné na několika webech) ze 47. nezávislé čútai. Aby byla blíže bojové zóny, přemístila se do Mingaladonu nedlouho nato i 64. sentai.“
Ve stejnou dobu velení RAF, odhadovalo japonské síly, tedy bojovou sílu JAAF v Barmě na 400 letounů. Ve skutečnosti jich však bylo asi 260 – což však nemění nic na faktu, že síla japonského letectva byla hrozivá. K tomu Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava pak sestavili tzv. tabulku 13, kterou zde ze str. 349 od nich, jako autorů, dávám, cituji:
„…………………………………………………TABULKA 13…………………………………………………
………………Rozmístění JAAF na barmském bojišti k 20. března 1942……………….
Stíhačky…………………………………...….Letiště……………………………Počty kusů a typ
Velitelství 12. Leteckého prap…..........Pegu………………………………….3 Ki-27………….
..1. sentai………………………………………….Pegu…………………………………15 Ki-27……..
..11. sentai…………………………………………Pegu…………………………………14. Ki-27……..
…47. nezávislá sentai…………………………Pegu………………………………. 4 Ki-27………..
…50. sentai……………………………………Mingaladon…………………………..17 Ki-27…….
…77. sentai………………………………..Maubin……………………………………35 Ki-27……….
…64. sentai……………………………..Chiengmai…………………………..15 Ki-43, 2 Ki-27…..
………………………………………………………………………(1 kořistní Hurricane v Malajsku)…
Bombardéry/průzkumné letouny.
…I/8. sentai………………………Mingaladon……………………………………….12 Ki-15……
…8. sentai………………………….Moulmein………………………………………32 Ki-48………
…12. sentai…………………………Lampang……………………………………….31 Ki-21-II…..
…31. sentai………………………..Moulmein……………………………………..25 Ki-30……
…98. sentai…………….……Nakorn Sawan………………………………………..35 Ki-21……..
…51. nezávislá čútai…………..Lampang………………………………5 Ki-46, 5 Ki-15…
…70. nezávislá čútai…………Mingaladon……………….9 průzk. letounů, 2 Ki-51…“
Barma, úterý až pondělí, 10. až 16. března 1942.
Tak, jak pokračoval ústup spojeneckých jednotek na sever, po 10. březnu 1942, docházelo nejprve jen k minimálním střetům. V tuto dobu Hurricany prováděly jen průzkumné lety a ojediněle i hloubkové útoky, při kterých bylo zaznamenáno jen velmi málo úspěchů. To proto, že Japonci se ve stejné době soustředili na reorganizaci a přeformování svých jednotek.
„67. peruť byla konečně uvolněna ze služby a pod velením Sqn. Ldr. Brandta odletělo šest zbývajících letu schopných Buffal (W8223, W8243, W8245, W8246, W8250 a AN 214) /zde viz foto

, na kterém jsou Buffala, foto je volně přístupné na několika webech./ do Akyabu, kde se jeden z těchto letounů poškodil a nebyl schopen pokračovat v dalším letu; ostatní odletěly na letiště Dum Dum v Kalkatě. Ostatní piloti byli z Magwe evakuováni transportními DC-2 z 31. perutě. Při odchodu peruti bylo u důstojnické jídelny zakopáno stříbrné nádobí a na palubě jednoho z odlétajících Buffal byla odvezena pýcha ředitele jednoho z místních naftových polí – jediný sameček buldoka na celém Dálném Východě. Letoun, který byl jako poškozený v Akyabu zanechán, byl později opraven a na letiště Dum Dum přelétnut Flt. Lt. Lawrencem Gillem z BVAF. Krátce poté odletěla do Asansolu poslední skupina z 1. perutě IAF, ve které byl i Sqn. Ldr. Majumdar. Přivezl ji sem B-17 (zde viz foto

, na kterém je tzv. ´Létající pevnost´- B-17, foto je volně přístupné na několika webech) ze 7. bombardovací skupiny, který převážel osoby a zásoby pro AVG. 12. března také odletěl na Dum Dum předposlední Blenheim 113. perutě, který odvážel také několik příslušníků pozemního personálu.“
V době probíhající evakuace hlavního města Barmy, Rangúnu, odplulo po moři do Kalkaty více než 70 tisíc indických civilistů, ale mnoho dalších tisíc cestovalo auty a i povozy po silnici přes Prome, přes tamější kopce Arakanu do Taungup, odkud pokračovali na člunech do Akyabu. Zpočátku, když přestala pracovat, po zničení, některá přístaviště a další služby v Rangúnu, dostala barmská policie rozkaz zastavit všechnu plavbu po řece Irawady. Okamžitě do popředí vystoupila korupce; za plavbu po řece začali policejní důstojníci vybírat poplatek 2 rupie za jednu osobu, plus 6 rupií, když se některá z osob nemohla prokázat osobním průkazem (dle autorů v tu dobu mělo 16 rupií hodnotu 1 libry sterlingů, nebo 4 amerických dolarů). Ti šťastní, kteří měli dost peněz, a dostali se do Taungupu, se pak museli nalodit na člun do Akyabu, když za plavbu museli zaplatit další 3 rupie… Na této části tehdejší trasy však již existovala podstatně lepší organizace. Zde jednu linku do Chittagongu provazovalo 5 plavidel. Navíc zde, velmi rychle, převezli američtí piloti ve svých letounech dalších několik set Indů. Do Indie se tak vrátilo různým způsobem nejméně 500 000 indických civilistů. Ztráty při těchto cestách ne cestách se odhadovaly na 10 – 15 tisíc Indů, kteří při evakuaci přišli o život.
„Při přepravě byly zvláště nápomocny posádky amerických bombardérů; během března přiletělo do Indie osm B-17 (šest z Jávy a dva ze Středního Východu) a jeden LB-30 (zde viz foto

, pod kterým je popisek, LB-30_Liberator_II., foto je volně přístupné na několika webech), které byly zpočátku zařazeny do služby jako pohotovostní transportní letouny. Během šesti dnů 8. – 13. března přepravily 474 domorodých vojáků a z Ansolu do Magwe více než 29 tun zásob. Při zpátečním letu přepravily 423 civilistů.
Situace, se kterou se v Barmě setkali Britové, byla trochu odlišná než v Malajsku a v jiných oblastech. Velká část zdejší populace byla ke svým nynějším vládcům velmi nepřátelská a v očekávání svobody vítala Japonce. Během prosince (1941) byl zatčen a uvězněn ministerský předseda U Shaw, který měl údajně spolupracovat s protibritským hnutím Thakin a který měl tajnou úmluvu s Japonci. V pozdějším období kampaně, následně po pádu Rangúnu, posílily barmské dobrovolnické jednotky (byly mezi nimi i jednotky thajských dobrovolníků) japonskou armádu, zatímco buddhističtí duchovní byli nepřátelští jen z části. Během celkového ústupu byla napadána hnízda odporu, byli zabíjeni jednotliví britští vojáci a malé izolované jednotky ustupovaly údolím řeky Irawady.“
Stejný historický zdroj, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, na str. 350, 351, pak píší fakta, která interpretuji svými slovy:
Ale vůbec největší hněv se obrátil proti indickým obchodníkům (proto ty hromadné odchody a evakuace), kramářům a indickým lichvářům. Když Indové začali prchat na sever, byli Barmánci napadáni, biti, olupování o vše co měli a po tisících vražděni barmskými gangy (tamějšími partyzány ve prospěch Japonců…). Barmské gangy velice rychle využily příležitosti k pomstě na svých bývalých utiskovatelích. Přestože dá se říci, že většina Barmánců, zůstala věrných Britům a nadále jim i sloužila. Stejnou loajalitu k Britům pak projevily i horské kmeny Činů, Kačinů a zvláště pak Karenů. Ani jeden z těchto vyjmenovaných kmenů nechoval zvlášť velkou lásku k mnohem početnějším Barmáncům a tak zůstali věrni barmským střelcům a dalším britským jednotkám….