Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 250.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 250.
Zde viz náčrt



, na kterém malíř Roz., z mnoha map, nakreslil Barmu i s Barmskou cestou, včetně velkého množství letišť, tehdy používaných. Náčrt byl nakreslen pro Palbu.
V předchozím č. 249 byly popsány letecké skupiny v Barmě, jejichž nová reorganizace byla provedena po pádu Rangúnu, částečně již i v únoru 1942, především však po 10. březnu. Vznikly skupiny – Burrcorps, Burwing a Akwing. Nyní si ještě řekněme něco o nepříteli, o japonských leteckých silách, které také musely provést reorganizaci svých jednotek, a které postupně v březnu a dubnu velice posilovaly. Základem pro japonské letecké síly, s jejichž množstvím se Spojenci nemohli početně rovnat, byla 5. letecká divize JAAF (Japonská Letecká Armádní Složka), která byla ještě více, v řečenou dobu, posílena. K tomu dále Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem - Konec bojů v Barmě na str. 347. a na dalších stranách píší, cituji:
„Od poloviny března byla přesunuta celá divize (myšleno 5. letecká divize JAAF). Do Mingaladonu a na jeho satelitní letiště v Maubinu a Mudonu, se přemístily Ki-27 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Nakadzima_Ki_27, foto je volně přístupné na několika webech) z 50. a 77. sentai, Ki-30 (lehké bombardéry Ki-30 - zde viz foto





, pod kterým byl popisek - Mitsubischi_Ki_30_Ann, foto je volně přístupné na několika webech - poznámka autorů.) z 31. sentai, Ki-15 z 1. čútai z 8. sentai a průzkumné letouny ze 70. nezávislé čútai. Bombardovací Ki-48 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Ki_48_99siki_souhatu_keibaku, foto je volně přístupno na několika webech) z 8. sentai se přemístily do Moulmeinu. Mezitím se však přemístily z Malajska a Sumatry bombardéry Ki-21-II z 12. a 98. sentai za doprovodu Ki-43 ze 64. sentai podporovány průzkumnými letouny z 51. nezávislé čútai na vhodná letiště v Thajsku (tyto letouny se nad Barmou objevily už v prosinci 1941), zatímco Ki-27 ze 12. leteckého praporu (1. a 11. sentai) se přemístily do Pegu, kde se k nim připojily Ki-44 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Nakajima_Ki-44_Shoki_Tojo, foto je volně přístupné na několika webech) ze 47. nezávislé čútai. Aby byla blíže bojové zóny, přemístila se do Mingaladonu nedlouho nato i 64. sentai.“
Ve stejnou dobu velení RAF, odhadovalo japonské síly, tedy bojovou sílu JAAF v Barmě na 400 letounů. Ve skutečnosti jich však bylo asi 260 – což však nemění nic na faktu, že síla japonského letectva byla hrozivá. K tomu Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava pak sestavili tzv. tabulku 13, kterou zde ze str. 349 od nich, jako autorů, dávám, cituji:

„…………………………………………………TABULKA 13…………………………………………………
………………Rozmístění JAAF na barmském bojišti k 20. března 1942……………….
Stíhačky…………………………………...….Letiště……………………………Počty kusů a typ
Velitelství 12. Leteckého prap…..........Pegu………………………………….3 Ki-27………….
..1. sentai………………………………………….Pegu…………………………………15 Ki-27……..
..11. sentai…………………………………………Pegu…………………………………14. Ki-27……..
…47. nezávislá sentai…………………………Pegu………………………………. 4 Ki-27………..
…50. sentai……………………………………Mingaladon…………………………..17 Ki-27…….


…77. sentai………………………………..Maubin……………………………………35 Ki-27……….
…64. sentai……………………………..Chiengmai…………………………..15 Ki-43, 2 Ki-27…..
………………………………………………………………………(1 kořistní Hurricane v Malajsku)…
Bombardéry/průzkumné letouny.
…I/8. sentai………………………Mingaladon……………………………………….12 Ki-15……
…8. sentai………………………….Moulmein………………………………………32 Ki-48………
…12. sentai…………………………Lampang……………………………………….31 Ki-21-II…..
…31. sentai………………………..Moulmein……………………………………..25 Ki-30……
…98. sentai…………….……Nakorn Sawan………………………………………..35 Ki-21……..
…51. nezávislá čútai…………..Lampang………………………………5 Ki-46, 5 Ki-15…
…70. nezávislá čútai…………Mingaladon……………….9 průzk. letounů, 2 Ki-51…“

Barma, úterý až pondělí, 10. až 16. března 1942.
Tak, jak pokračoval ústup spojeneckých jednotek na sever, po 10. březnu 1942, docházelo nejprve jen k minimálním střetům. V tuto dobu Hurricany prováděly jen průzkumné lety a ojediněle i hloubkové útoky, při kterých bylo zaznamenáno jen velmi málo úspěchů. To proto, že Japonci se ve stejné době soustředili na reorganizaci a přeformování svých jednotek.
„67. peruť byla konečně uvolněna ze služby a pod velením Sqn. Ldr. Brandta odletělo šest zbývajících letu schopných Buffal (W8223, W8243, W8245, W8246, W8250 a AN 214) /zde viz foto

, na kterém jsou Buffala, foto je volně přístupné na několika webech./ do Akyabu, kde se jeden z těchto letounů poškodil a nebyl schopen pokračovat v dalším letu; ostatní odletěly na letiště Dum Dum v Kalkatě. Ostatní piloti byli z Magwe evakuováni transportními DC-2 z 31. perutě. Při odchodu peruti bylo u důstojnické jídelny zakopáno stříbrné nádobí a na palubě jednoho z odlétajících Buffal byla odvezena pýcha ředitele jednoho z místních naftových polí – jediný sameček buldoka na celém Dálném Východě. Letoun, který byl jako poškozený v Akyabu zanechán, byl později opraven a na letiště Dum Dum přelétnut Flt. Lt. Lawrencem Gillem z BVAF. Krátce poté odletěla do Asansolu poslední skupina z 1. perutě IAF, ve které byl i Sqn. Ldr. Majumdar. Přivezl ji sem B-17 (zde viz foto



, na kterém je tzv. ´Létající pevnost´- B-17, foto je volně přístupné na několika webech) ze 7. bombardovací skupiny, který převážel osoby a zásoby pro AVG. 12. března také odletěl na Dum Dum předposlední Blenheim 113. perutě, který odvážel také několik příslušníků pozemního personálu.“
V době probíhající evakuace hlavního města Barmy, Rangúnu, odplulo po moři do Kalkaty více než 70 tisíc indických civilistů, ale mnoho dalších tisíc cestovalo auty a i povozy po silnici přes Prome, přes tamější kopce Arakanu do Taungup, odkud pokračovali na člunech do Akyabu. Zpočátku, když přestala pracovat, po zničení, některá přístaviště a další služby v Rangúnu, dostala barmská policie rozkaz zastavit všechnu plavbu po řece Irawady. Okamžitě do popředí vystoupila korupce; za plavbu po řece začali policejní důstojníci vybírat poplatek 2 rupie za jednu osobu, plus 6 rupií, když se některá z osob nemohla prokázat osobním průkazem (dle autorů v tu dobu mělo 16 rupií hodnotu 1 libry sterlingů, nebo 4 amerických dolarů). Ti šťastní, kteří měli dost peněz, a dostali se do Taungupu, se pak museli nalodit na člun do Akyabu, když za plavbu museli zaplatit další 3 rupie… Na této části tehdejší trasy však již existovala podstatně lepší organizace. Zde jednu linku do Chittagongu provazovalo 5 plavidel. Navíc zde, velmi rychle, převezli američtí piloti ve svých letounech dalších několik set Indů. Do Indie se tak vrátilo různým způsobem nejméně 500 000 indických civilistů. Ztráty při těchto cestách ne cestách se odhadovaly na 10 – 15 tisíc Indů, kteří při evakuaci přišli o život.

„Při přepravě byly zvláště nápomocny posádky amerických bombardérů; během března přiletělo do Indie osm B-17 (šest z Jávy a dva ze Středního Východu) a jeden LB-30 (zde viz foto



, pod kterým je popisek, LB-30_Liberator_II., foto je volně přístupné na několika webech), které byly zpočátku zařazeny do služby jako pohotovostní transportní letouny. Během šesti dnů 8. – 13. března přepravily 474 domorodých vojáků a z Ansolu do Magwe více než 29 tun zásob. Při zpátečním letu přepravily 423 civilistů.
Situace, se kterou se v Barmě setkali Britové, byla trochu odlišná než v Malajsku a v jiných oblastech. Velká část zdejší populace byla ke svým nynějším vládcům velmi nepřátelská a v očekávání svobody vítala Japonce. Během prosince (1941) byl zatčen a uvězněn ministerský předseda U Shaw, který měl údajně spolupracovat s protibritským hnutím Thakin a který měl tajnou úmluvu s Japonci. V pozdějším období kampaně, následně po pádu Rangúnu, posílily barmské dobrovolnické jednotky (byly mezi nimi i jednotky thajských dobrovolníků) japonskou armádu, zatímco buddhističtí duchovní byli nepřátelští jen z části. Během celkového ústupu byla napadána hnízda odporu, byli zabíjeni jednotliví britští vojáci a malé izolované jednotky ustupovaly údolím řeky Irawady.“

Stejný historický zdroj, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, na str. 350, 351, pak píší fakta, která interpretuji svými slovy:
Ale vůbec největší hněv se obrátil proti indickým obchodníkům (proto ty hromadné odchody a evakuace), kramářům a indickým lichvářům. Když Indové začali prchat na sever, byli Barmánci napadáni, biti, olupování o vše co měli a po tisících vražděni barmskými gangy (tamějšími partyzány ve prospěch Japonců…). Barmské gangy velice rychle využily příležitosti k pomstě na svých bývalých utiskovatelích. Přestože dá se říci, že většina Barmánců, zůstala věrných Britům a nadále jim i sloužila. Stejnou loajalitu k Britům pak projevily i horské kmeny Činů, Kačinů a zvláště pak Karenů. Ani jeden z těchto vyjmenovaných kmenů nechoval zvlášť velkou lásku k mnohem početnějším Barmáncům a tak zůstali věrni barmským střelcům a dalším britským jednotkám….

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 251.
Ve stejnou dobu, po 10. březnu, pokračovaly Blenheimy v malých akcích proti Japonským kolonám na postupu a proti shromažďujícím se letadlům na letiších. K trochu větší akci došlo 11 března 1942, kdy 5 Blenheimů (zde viz foto



, na kterém je Bristol Blenheim Mk. IV, foto je volně přístupné na několika webech.) ze 45. perutě odstartovalo z Magve, k bombardování železničních mostů jihozápadně od Pyuntaza v blízkosti Pegu. K tomu dále Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem - Konec bojů v Barmě, na str. 350., a na dalších stranách píší, cituji:
„Blenheim Z9799 pilotovaný Sgt. D. J. Smithem byl zasažen protiletadlovou palbou a pilot byl zabit. Navigátorovi Sgt. D. A. Golderovi se za pomoci střelce, Sgt. J. J. Alta, podařilo s poškozeným letounem doletět na základnu, kde, než aby riskovali nouzové přistání, raději z letounu vyskočili. O tři dny později jediný zbývající stroj 113. peruti, který byl přidělen ke 45. peruti, odstartoval s další australskou posádkou na průzkumný let, ze kterého se letoun nevrátil. Sgt. L. W. H. Conner (pilot) ze 113. peruti a jeho posádka (seržanti L. S. Powell aj. J. Eden) zahynuli. Jejich konec nebyl nikdy objasněn.“
V druhé dekádě března začaly, ze všech možných skladů, přicházet do Indie letouny, a z různých zdrojů (od nemocnic po přeškolovací střediska) i piloti. Tak např. již 12. března 1942, přibylo z Karáčí 10 ks P-40E (několik z nich bylo převedeno z Jávy. Zde viz foto



, pod kterým byl popisek – P-40E Phillipine. Foto je volně přístupné na několika webech) a většina z těchto letounů byla zařazena do AVG. Řečené stroje byly velice aktivní ve dnech 14. a 15. března, při vyhledávání cílů na silnici v oblasti severně od Kyaitko. Čtyři letouny, které vzlétaly dne 15. března, se dostaly do souboje, kdy se je pokoušelo zaskočit šest Ki-27.

Jenomže Bobu Mossovi z 2. perutě se podařilo nepoměr ihned, aspoň trochu, vyrovnat, když asi 15 mil jižně od Nyunglobinu jeden z těchto japonských letounů sestřelil (sám ho pak identifikoval jako typ ´96´).
„Koncem tohoto týdne dokončily přemístění skupiny Burwing a Akwing a připravily se k boji. 136. peruť v Akyabu znovu nabyla síly svými deseti původními piloty a dalšími pěti nově příchozími. Byla vyzbrojena devíti starými Hurricany (Zde viz foto



, na kterém byl popisek Hurricane z 232. squadrone 1942, foto je volně přístupné na několika webech) i z 10. operační výcvikové jednotky (10. OTU) – podle obecného mínění všechny letouny byly vhodné pouze pro výcvik – a jedním Hurricane II (BG 853 bývalý letoun 17. perutě).
Rozmístění letounů:

Burwing – letiště Magwe.
17. peruť……………………………………………………….16 Hurricanů II………………….

45. peruť…………………………………………………………9 Blenheimů IV……………………

28. (peruť) letka………………………………………………3 Lysandery………………………..
3. stíhací letka…………………………………………..AVG 6 P-40 B…………………………….
3. průzkumná letka……………………………………….1 Hurricane, 1 Tiger Moth……………..
Radarová stanice……………………………………………………………………………………………………

Akwing – letiště Akyab.
136. peruť……………………………………………………9 Hurricanů I, 1 Hurricane II…………………
GR letka Hudsonů…………………………………6 Hudsonů (z býv. perutí 53., 59. a 139.)……
3. obranná pobřežní letka………………………………..2 Blenheimy I…………………………………….
BVAF spojovací letka………………………………………………….různé……………………………………
113. peruť………………………………………………………………..bez letounů…………………………………“

Barma, úterý – středa, 17 – 18 března 1942.
Bylo úterý 17. března, když za doprovodu Hurricanů ze 17. peruti zaútočily Blenheimy IV, ze 45. perutě na tehdy již japonská satelitní letiště u hlavního města Barmy Rangúnu, která byla známá jako - ´Highland Queen´a ´Park Lane´. Další den pak za doprovodu 5ti Hurricanů a 5ti P-40 zaútočily Blenheimy na čluny na řece Irawady. Doprovodné stíhačky pak hloubkově útočily na břehy řeky, kde bylo velké množství cílů. Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem - Konec bojů v Barmě, na str. 353., a na dalších stranách píší, cituji:
„Krátce na to vedli Flt. Ld. Ken Jernstedt a Bill Reed dvě dvojice P-40 ze 3. perutě k náletu na Moulmein a na pomocná letiště deset mil jižně od města. Každý z jejich letounů byl naložen 30ti tříštivými a zápalnými pumami. Zaútočili na obě letiště, kde se jim podařilo na zemi překvapit větší množství letounů. Výsledky bombardování byly ohromující, některé letouny explodovaly, jiné shořely. Podle hlášení mělo být totálně ´zničeno´15 nebo 25 letounů. Reed nárokoval zničení transportního letounu typu MC-20, dvou armádních stíhaček typu ´98´. Jernstedt předložil podobné údaje. Nároky na zničené letouny byly dost přesné, přestože byly trochu prozaičtější. V Moulmeinu byly zapáleny dva bombardéry Ki-21, Ki-48 a Ki-15 byly těžce poškozeny. Na satelitním letišti v Mudonu byl zapáleny tři Ki-30 a Ki-15 a další dva Ki-30 byly těžce poškozeny. 31. sentai, která měla na tomto letišti základnu, zůstal pouze jeden služby schopný letoun. Američtí piloti zřejmě identifikovali Ki-48 jako transportní letoun a jednomotorové Ki-15 a Ki-30 jako stíhačky. Na tyto letouny podali zdvojené nároky, protože na každý z těchto letounů zřejmě útočili dva piloti.“

Barma, sobota, 21. března 1942.
Letecký průzkum z pátka dne 20 března, nad Rangúnem, ukázal, že v Mingaladonu je v ten den přítomno více než 50 japonských letadel všech typů. Proto Grp. Capt. Broughall rozhodl, že v sobotu bude na Mingaladon proveden nálet. Velitelství letectva pak s náletem souhlasilo s tím, že nálet bude proveden ihned brzy ráno.

„A tak za svítání zaburácelo deset motorů Hurricanů 17. peruti, které začaly pomalu stoupat do 25 000 stop, ve kterých přiletěly nad Rangún, začaly kroužit a čekat na přílet devíti Blenheimů 45. peruti. Když se bombardéry stále neobjevovaly, Sqn. Ldr. Bunny Stone se rozhodl zaútočit bez nich. Když přiletěl ze západu na Mingaladon, Stone (YB-C) vedl do útoku čtyři Hurricany letky ´B´, zatímco Flt. Lt. Allan Carvell na čele letky ´A´vedl stejným způsobem do útoku další čtyři stroje; Stone vzpomínal:
´Při našem letu při rychlosti asi 400 mil/hod. jsme se setkali pouze s lehkým flakem. Zaměřil jsem se na cisternu a na několik průzkumných letounů, které byly zaparkovány křídlo u křídla. Když jsem po útoku zamířil na sever, ohlédl jsem se. Začaly se objevovat krásné malé požáry. Potom jsem ve výšce stromů zamířil doleva a přitom jsem vydal přísný rozkaz, že za žádných okolností nebude prováděn další útok, protože tentokrát by se na nás zaměřila veškerá protiletadlová obrana. O chvíli později se na scéně objevily Blenheimy a na letišti začaly explodovat jejich pumy.´“

O stejném náletu Hurricanů podával také svědectví, nově příchozí Kanaďan, Plt. Off. Hedley Everard, který na stejném letadle popisoval, co zažil:
„Při našem prvním útoku směřovaly první sluneční paprsky souběžně se vzletovou dráhou. Mým úkolem bylo umlčet rychlopalné protiletadlové dělo v pozici na severu letiště. Když jsem se přiblížil do vzdálenosti 600 yardů, uviděl jsem šest členů posádky děla sedících na nízkém ohrazení z pytlů s pískem. Moje první dávka je vyřídila. Po střemhlavém letu jsem provedl stoupavou zatáčku k řadě stíhaček, které byly křídlo vedle křídla zaparkovány podél vzletové dráhy. Některé z nich už kouřily po prvém překvapivém útoku mých kolegů. Pečlivě jsem zamířil na první letoun v řadě, ale samozřejmě jsem vzdálenost neodhadl a mé střely bičovaly zemi kus před cílem. Jak jsem prolétal nad seřazenými letouny, pohlédl jsem dolů a zachytil jsem podivně ironický pohled japonského pilota, kterému mechanik pomáhal zapnout upínací pásy. Bylo to neuvěřitelné. Vůbec si mého vražedného útoku nevšímali. Obrátil jsem letoun k druhému útoku. Japonský pilot nyní nastartoval motor a začal pojíždět ke vzletové dráze. S vražedným účinkem nyní začaly mé projektily probíjet motor a pilotní kabinu. Ve chvíli, kdy jsem nad ním prolétal, postavil se jeho letoun na příď. Letmým pohledem jsem zachytil pilota, sesunutého v pilotní sedačce. Rychle jsem pohlédl na vzletovou dráhu a spatřil jsem své kamarády, jak pálí na japonské stíhačky, které se marně snažily odstartovat. Velitel peruti zahlédl několik japonských stíhačů, kteří začali startovat z blízkého satelitního letiště, a vydal rozkaz k návratu na základnu.“

Ve stejnou dobu, kdy v předchozím souboji, Sqn. Ldr. Stone, zamířil nad vrcholky stromů na sever, objevil se za jeho letadlem jeden japonský Ki-27. Stone o Japonci věděl a tak vše později, na zemi, komentoval slovy:

„Jediným způsobem, jak se ho zbavit, bylo stále unikat, protože kdybych začal stoupat, nepochybně by mě sestřelil. Posunul jsem páku plynu až za zarážku a jako blázen jsem začal prolétávat mezi stromy. Zasáhl mě několika dávkami, ale díky bohu střílí zrovna tak špatně jako já.!“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 252.

V leteckém napadení japonských letišť v okolí Rangúnu, které jsem popisoval v předchozím článku, nám ještě zůstala poslední dvojice Hurricanů, které tehdy, v sobotu 21. března 1942, pilotovalo duo amerických seržantů, Tex Barrick a Jack Gibson. Seržanti dostali rozkaz, zůstat na okraji oblasti a z jihu pak zaútočit na jakéhokoliv japonského stíhače, který by se pokusil odstartovat. Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem - Konec bojů v Barmě, na str. 353., a na dalších stranách píší, a také cituji:

„Japonci pokládali tyto později přilétnuvší letouny za ´tři Tomahawky´a několik Ki-27 pod velením nového velitele 50. sentai, Maj. Tadaši Išikawy na ně zaútočilo. Japonci si nárokovali sestřelení všech letounů. Barrick, který pilotoval YB-D, vzpomínal:

„Jack Gibson a já jsme se společně k letišti přiblížili z jihu. Vzpomínám si, že jsem podél vzletové dráhy viděl několik hořících letounů. Byl jsem svědkem, jak Gibson sestřelil startující armádní stíhačku typu ‚97‘.,“

Seržant Tex Barrick si z těchto soubojů nárokoval jednu stíhačku pravděpodobně zničenou a také druhou během jeho vlastního útoku jako poškozenou. Později mu byly oba letouny přiznány jako „zničené na zemi“. Dále pak napadl ve vzduchu další letoun, který se pokoušel dostat se za ocas stroje Jacka Gibsona, který si nárokoval jako pravděpodobně sestřelený. Většina Hurricanů se po náletu vracela buď samostatně, nebo ve dvojicích. Jen Flt. Lt. Carvell se od sekce Hurricanů oddělil a při svém letu zpět se dostal, zcela náhodně, nad letiště zvané „Highland Queen“. Na zemi objevil větší množství japonských stíhaček Ki-27. Okamžitě na letouny zaútočil, a když odlétal, dva letouny byly v plamenech. Poté se dostal do souboje s další japonskou stíhačkou, která se pokoušela zaútočit na jeho Hurrican, a kterou hlásil jako sestřelenou.

„Pozemní palbou byl zasažen během prvního útoku na letiště motor Z5599 Plt. Off. Franka Earnshawa, který byl nucen během zpátečního letu s Hurricanem nouzově přistát. Z přistání vyvázl nezraněn a vydal se na dlouhou cestu na sever, během které se náhodně setkal s tankem 7. obrněné brigády (z Afriky, slavné britské brigády), jehož posádka také mířila do Magwe, a tak se objevil zpátky na letišti, v dost velkém stylu.
Když byly posléze spočítány úspěchy jednotlivých pilotů, bylo jim celkově přiznáno 14 zničených, nebo těžce poškozených letounů na zemi, mezi nimiž se o 2 letouny napůl dělili Sqn. Ldr. Stone a Flg. Off, Lloyd Thomas, ke kterým ještě byly připočítány tři sestřelené letouny v soubojích. Ukázalo se, že dosažené výsledky byly velmi blízké hlášení JAAF, podle kterého byly při útoku Hurricanů dva letouny zničeny požárem a dalších 11 bylo těžce poškozeno.“

Když se do cílové oblasti bombardování, opožděně, přiblížily Blenheimy, samozřejmě postrádaly stíhací ochranu. Okamžitě je tam napadlo asi 18 japonských stíhacích Ki-27. Ale zde je podle japonských historických záznamů rozpor v počtech těchto napadajících stíhaček. Japonské hlášení říká, že v té době hlídkovaly nad letištěm Maubin tři stíhačky 2. čútai ze 77. sentai, které napadly spojenecké Blenheimy. Piloti japonských stíhaček si nárokovali jeden jistý sestřel a také tři pravděpodobné. Jistý sestřel byl pak přiznán Lt. Šindžirovi Nagošimovi, jenž byl později v průběhu boje sestřelen a zabit. Další tři pravděpodobné sestřely byly pak přiznány společně Wt. Off. Togotaovi a Sgt. Maj. Nagoemu. Ve skutečnosti si ale Blenheimy cestu nazpět do Mingaladonu probojovaly. Většina letounů však byla poškozena a jeden pilot, byl jím Flg. Off. J. S. Muller-Rowland, byl i zraněn. Při tomto boji si střelci v Blenheimech nárokovali dokonce sestřelení dvou japonských stíhaček, další dvě pak měli sestřelit pravděpodobně a další dvě měli ještě poškodit. Sestřel té jedné stíhačky Japonců byl přiznán Sgt. K. S. Gardinerovi, který sám byl zraněn a jeho letoun byl prostřílen 57mi projektily.

„Po příletu nad letiště, kdy byla většina protiletadlové obrany neutralizována a stíhačům bylo znemožněno startovat, Blenheimy bez problémů odbombardovaly. Celkem během náletu shodily 9 000 liber pum bez vlastní ztráty.
Grp. Capt. Broughall byl výsledky ranního útoku nadšen a po poledni plánoval opakování náletu, byl ale předstižen Japonci, kteří provedli zničující protiútok. V Magwe v tu dobu bylo pouze 15 Hurricanů a šest P-40, z nichž pouze dvanáct strojů bylo plně bojeschopných. Ve 13.00 byl ohlášen blížící se průzkumný letoun, proti kterému odstartovaly dva Hurricany, avšak Murdochovi a Chadvickovi se nepodařilo s ním navázat kontakt. Murdochovu letounu potom začal vynechávat motor a jeho pilot byl nucen přistát na nouzovém letišti. O 20 minut později byla ohlášena formace nepřátelských letounů, ale protože se tato formace neblížila z jižního směru, na radaru se objevila se zpožděním. Po vyhlášení poplachu vzlétly všechny použitelné stíhačky – šest Hurricanů a tři P-40, Plt. Off. Neville Brooks, odstartoval jako první ve chvíli, kdy začaly padat pumy. 31 Ki-27 z 12. leteckého praporu pod velením nového velitele 11. sentai , Lt. Col. Sada Okabeho bylo vysláno před hlavní formaci, piloti měli rozkaz hlídkovat nad Magwe. Po těchto letounech následovalo 25 Ki-21 (zde viz foto,



pod kterým je popisek - Mitsubischi_Ki-21_Sally, foto je volně přístupné na několika webech) z 98. sentai a 27 Ki-21 ze 12. sentai. Doprovod obstaralo 14 Ki-43 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Nakajima_Ki-43_IIa, foto je volně přístupné na několika webech.) ze 64. sentai a několik Ki-46 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Mitsubischi_jap_Ki-46_Dinah, foto je volně přístupné na několika webech) z 51. čútai, které měly pozorovat výsledky bombardování. Krátce za těmito letouny následovalo deset Ki-30 ze 31. sentai a dalších 14 Ki-27. Jeden Ki-21 z 98. sentai při startu havaroval.“

Již při prvém náletu japonských Ki-21 bylo způsobeno velké poškození letištních budov a také bylo zničeno veškeré spojení. Bombardéry se pokoušela napadnout trojice Hurricanů , ale ta se dostala ihned do soubojů s doprovodnými stíhači. Např. jeden z Hurricanů, který pilotoval Plt. Off. Everard pak hlásil, že byl tak akorát schopen provést pouze jeden průlet mezi bombardéry, které při tom ostřeloval. Pak se, jako rozběsněný roj včel, za ním okamžitě objevili japonští stíhači. V rádiu uslyšel dva piloty, Plt. OFF. Ken Hemingway a Brookse, kteří hlásili, že byli zasaženi a že jdou dolů. Hemingway si pak nárokoval pravděpodobně zničeny Ki-27, a poté nouzově přistál ve vyschlém řečišti několik, mil severně od Magwe. Kdežto Brooks, který věřil, že také sestřelil stíhačku, nouzově přistál na letišti. V několika vteřinách po opuštění svého letounu byl jeho Hurrican zničen padajícími bombami.

„Sgt. All MacDonald z RCAF mezitím hlásil sestřelení další japonské stíhačky. Everard mezitím spatřil, jak po zásahu jednoho P-40 explodoval v záplavě plamenů další japonský letoun, který jako ohnivá koule padal k zemi. Potom střemhlav zamířil do nižší výšky, kde spatřil osamělý Ki-27:
´Bylo zřejmé, že mě pilot buď nespatřil, nebo myslel, že jsem přítel. Přizpůsobil jsem svou rychlost a počkal jsem, až celý letoun vyplní zaměřovač, potom jsem vypálil. Letoun se zakymácel a vyrazil z něj černý kouř. Odlétl jsem stranou a pozoroval, jak Japonec pokračuje ve svém původním střemhlavém letu přímo ke vzdálenému konci našeho letiště.´“

I piloti P-40 hlásili souboj se sedmi japonskými Ki-43, Parker Dupouy zaútočil střemhlav na zadní letoun a pak hlásil, že po jeho útoku Japonec explodoval – byla to zřejmě ona ohnivá koule, o které hovořil Everard. Ve stejném souboji byl Reedův letoun zasažen a on sám byl zraněn, ale podařilo se mu bezpečně přistát. Ve stejném souboji se japonští stíhači zaměřili na Dupouyův letoun a způsobili mu několik poškození; jeden projektil jej škrábl na paži a střepiny výbušné střely jej zranily na rameni a noze.
„V tuto chvíli se podařilo odstartovat dalším třem P-40, které zaútočily na formaci deseti bombardérů, z nichž jeden nárokoval Bob Prescott jako poškozený, zatímco Ken Jernstedt hlásil, že se mu podařilo odstartovat ve chvíli, kdy začaly explodovat první pumy. Když nebyl schopen spojit se s dalšími P-40, zaútočil sám a hlásil, že sestřelil jeden bombardér z formace. Po přiblížení k druhému útoku, viděl, jak jeho projektily zasahují druhý bombardér, ale potom bylo japonskou palbou zasaženo čelní sklo kabiny jeho letounu, které se mu rozprsklo přímo do tváře. Naneštěstí jeho letecké brýle zůstaly navlečeny na jeho předloktí, protože si je při spěšném startu nestačil nasadit, a skleněné střepiny z čelního skla pronikly do jeho levého oka. Viděl ještě, jak druhý bombardér, na který útočil, jde dolů, ale potom svůj letoun otočil a vrátil se do Magwe, kde navzdory kráterům po pumách a svému zranění bezpečně přistál.“

Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh……….

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=180