Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 259.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 259.
Mapa


, pod kterou byl popisek, v překladu, japonské útoky v Barmě, v dubnu a květnu 1942, foto je volně přístupné na několika webech.
Japonské pozemní síly se po nezdařeném pokusu o letecký výsadek v Lašou, začaly svými pozemními, údernými oddíly, přibližovat, dne 29 dubna 1942 k tamějšímu letišti, které začalo být velice rychle přímo ohroženo. A právě v tuto dobu musely začít spojenecké letecké síly ustupovat. Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem – Konec bojů v Barmě, na str. 373., a na dalších stranách, píší, cituji:
„V Loiwingu se Sqn. Ldr. Stone rozhodl, že povede po silnici malý konvoj vozidel zpět do Indie. Nakonec tato skupina dojela do Myistiny, odkud byla evakuována transportními DC-3. V Lašou však zůstalo pět pilotů peruti – nově povýšený Flt. Lt. Chadwick a Plt. Off. Everad, Warburton, Murdoch a Reid. – s instrukcemi získat si místa v odlétajících letounech.
Zde viz náčrt



, na kterém malíř Roz., z mnoha map, nakreslil Barmu i s Barmskou cestou, včetně velkého množství letišť, tehdy používaných. Náčrt byl nakreslen pro Palbu.
Po ústupu 113. peruti zůstaly v Lašou dva pumami poškozené Blenheimy, které měly být zničeny. Na Chadwickův podnět a se souhlasem pilota jednoho Blenheimu, Plt. Off. MacArthura, bylo rozhodnuto, že se pokusí zprovoznit jeden letoun. To však znamenalo, že budou muset z jednoho letounu vymontovat poškozený motor a nahradit jej jiným motorem z dalšího letounu. Po celonoční práci tuto náročnou výměnu dokončili a příštího dne bez problémů odletěli na Dum Dum.“
Personál ze skupiny Burwing, který ještě zbyl, odjel též do Myistiny, tam se však rozdělil. Někteří odletěly do Dinjanu, odtud pak železnicí do Kalkaty. V Kalkatě byla znovu zformována 17. peruť a dostala za úkol bránit město. Zbývající velká skupina; jednalo se o 200 důstojníků a 324 dalších profesí, odjelo do Číny – do Chentu – odkud se předpokládalo, že je odvezou letouny Hudsony. Jenomže tam se zjistilo, že pro Rafchhin nemohl být postrádán ani jeden Hudson. Proto byla celá tato skupina ponechána v Chentu a Číňanům pak pomáhala celý rok ve výstavbě nových vojenských, pozemních i leteckých základen. Z letiště v Lašou bylo přivezeno radarové zařízení, které pak Číňanům mohla sloužit jako PVO a dávat včasnou výstrahu. Když později spálili 22 neopravitelných P-40, mohli všichni ustoupit do Kunmingu v Číně, a to i s celou tamější leteckou skupinou AVG.
„Na některých místech v Barmě však letecké operace pokračovaly. Bombardéry 7. bombardovací skupiny amerického letectva opět po setmění zaútočily na Rangún – beze ztrát – ale Hudson AE 574 z GR letky, který byl vyslán ke zjištění škod po nočním bombardování, byl v blízkosti města sestřelen; Plt. Off. L. G. MacLeod z RCAF a celá posádka zahynuli.“

Pozemní fronta barmsko-japonská, duben 1942.
Chceme-li si říci o situaci na barmsko-japonské pozemní frontě v dubnu roku 1942, musíme začít souhrnem událostí, které začaly vlastně již špatně připravenou obranou spojeneckých pozemních jednotek v lednu 1942. Historik Daniel Marston nejen jako editor své knihy - Průvodce válkou v Pacifiku, od Pearl Harboru po Hirošimu, v - Kapitola 6, Poučení z porážky, Barmské tažení, na str. 107 a 108 (z anglického originálu – The Pacific War Companion: From Pearl Harbor to Hiroshima, B4U Publishing. s.r.o., 2013), ale i v pojednání o historii tohoto konfliktu, právě v - Kapitola 6., píše doslova, a já cituji:

„Indická 17. divize zaujala postavení v Moulmeinu (Mawlamyine) a dalších místech na jihu počátkem ledna 1942, zatímco Japonci shromažďovali jednotky na hranicích. Po obsazení Victoria Point (město a letiště na úplném jihu Barmy, viz mapa od Roz.) vyrazila japonská 55. pěší divize na sever k Moulmeinu a udeřila přes hranici. Britové měli nedostatečné zpravodajské informace, kam Japonci míří, s čímž se potýkali během celého tažení. Japonci postupovali rychle: do Moulmeinu (Moulmein je také na šíji Kra – viz na mapě od Roz – pohled vpravo od Rangúnu, přes Matabanský záliv je vidět město a letiště v Moulmein) dorazili 31. ledna 1942 a obsadili ho. Indická 17. divize se stáhla k řece Bilin. Bojovala sice dobře, ale hrozilo jí obklíčení a musela ustoupit k řece Sittang (Japonci z Thajska přicházeli nejen od jihu, ale i od prostředku a hrozilo tedy obklíčení). Japonské síly, nyní již dvě divize se rychle přesunuly, aby zničily 17. indickou divizi před překročením řeky Sittang. Když byl v noci 23. února most přes řeku vyhozen do vzduchu, dvě brigády 17. divize se ještě nacházely na východní straně řeky (Autoři a vydavatelé výše uvedeného historického díla, v poznámce nejnovější historické knihy, na str. 261., ještě dodávají, cituji: ´Ohledně bojů na řece Sittang se vede spousta sporů. Oblast byla silně opevněna, ale obránci nebyli dobře rozmístěni. Na nejvyšší úrovni velení panoval zmatek ohledně pohybu japonských jednotek. Dvě brigády 17. divize byly nuceny bojovat u předmostí a Japonci je obklíčili. Na Smythovi zůstalo těžké rozhodnutí, zda umožnit Japoncům obsazení neporušeného mostu, nebo jej vyhodit do povětří dřív než se obě brigády probijí do bezpečí.).
Tato událost znamenala začátek konce celého (Barmského) tažení. Z indické 17. divize zůstalo 40% původního stavu a 1. Barmská divize (1BURDIV) postupovala na jih jako posila. Japonci se rychle přesunovali ( právě z Thajska), aby se dostali přes řeku Sittang (překročili jí 3. března 1942), obklíčili Brity a vynutili si rozhodující bitvu o Rangún (Již 1. března 1942 nahradil Smytha ve funkci velitele 17. divize brigádní generál D. T. Cowan, na místo Huttona byl 5. března jmenován generál sir Harold Alexander /zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Generál Harold Alexander, foto je volně přístupné na několika webech/. Alexander a jeho štáb dorazili na frontu s posledními posilami – 7. obrněnou a 63. Indickou brigádou). Jednotky 17 indické divize zareagovaly a snažily se prorazit obklíčení směrem na sever. To se jim povedlo 7. března, ale 9. března 1942 padl Rangún, a tím byla Barmská armáda prakticky odříznuta od vnějšího světa. Přesouvala se na sever a snažila se udržet Japonce za obrannou linií,“

Další historik, který se zabývá Barmskou válkou 1941-1944, a je jím již zde též vzpomínaný David Rooney, vydal po studiích historických dokumentů své dílo – Vítězství v Barmě. Historickou knihu Vítězství v Barmě vydalo Nakladatelství Mustang s. r. o., jako svou 61. publikaci (edice MILITARY, svazek 4). Plzeň 1995, vydání 1. Kniha Vítězství v Barmě, pak na str. 11, 12, pak rozšiřuje historické události v Barmě, na barmské frontě o události v březnu 1942, a já cituji:
„(Britský) Generál Slim (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, general Slim, foto je volně přístupné na několika webech), který předtím bojoval v Africe a na Středním Východě přijel 13. března 1942 do Barmy (byl do Barmy převelen v důsledku porážky indické 17. divize na řece Sittang a odvolání generála Smitha – má poznámka), aby se ujal velení nad dvěma dělostřeleckými divizemi nesoucími název Barmský sbor, ačkoli situace zde byla beznadějná (jak jsme již výše řekli, v obklíčení zůstaly dvě indické brigády u řeky Sittang; Japonci je poté zničili a zbytek zajali a ze 17. divize tak zůstalo 40% původního stavu – má poznámka). I když byl (generál) Slim se svými muži nucen ustoupit, získal si u nich přízeň a oblibu. Později musel ještě několikrát pozvednout jejich sebevědomí, než je dovedl k vítězství u Impálu a Kohimy (v roce 1944 – má poznámka). Nyní měl ale výhodu v tom, že nebyl v žádném směru odpovědný za omyly při organizaci barmské obrany.“
Tolik tedy zatím od Davida Rooney, a nyní si řekněme co o březnu 1942, o situaci o Sittangu a po Sittangu, říká nejnověji, z historických pramenů v 21. století - Daniel Marston v knize - Průvodce válkou v Pacifiku. Od Pearl Harboru po Hirošimu na str. 108, cituji:
„Japonci neodpočívali. S Rangúnem v rukách (víme, že Japonci obsadili Rangún 9. března 1942) si mohli dovolit posílení 15. armády (spojenecké velení, nazývané Operační velitelství Spojenců se o plánech Japonců dozvědělo až za mnoho týdnů). K 19. březnu 1942 ustanovili Britové oficiální armádní sbor, BURCORPS, pod velením generálporučíka Williama Slima. Tažení vstoupilo do závěrečné fáze – trvalého ústupu. Čínské jednotky pronikly do Barmy (od severu, po Barmské cestě) a zaujaly pozice, ze kterých kontrolovaly údolí řeky Sittang a roviny směrem k Mandalay (ze severu Barmy). BURCORPS (s generálem Slimem) pak převzal odpovědnost za západní stranu Barmy, podél Irawady a na sever od údolí této řeky.
Koncem března bylo, RAF, donuceno Barmu opustit a BURCORPS tak zůstal bez letecké podpory i průzkumu (my víme, že pro BURCORPS provádělo průzkum a občasnou podporu letectvo AVG – Létající tygři). Sedmnáctá indická divize se musela po těžkých bojích stáhnout z Prome. Mezitím BURCORPS ustupoval k Magwe.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 260.

A ústup pokračoval za neustálého tlaku Japonců jak na sever, tak i na západ Barmy. Historik Marston pak na str. 108, 109 o dubnu 1942 v Barmě pokračuje slovy, cituji:
„Desátého dubna (1942) sledovali Japonci ústup nepřítele a doufali, že se jim podaří vrazit klín mezi indickou 17. divizi a 1. BURDIV. Tím si vynutili další hromadný ústup Britů, při němž vysílali jednotky k ropným polím v okolí města Yenangyaung (město leží severozápadně od Rangúnu a píše se také Jenangjaung – viz na mapě od Roz.).
Proběhla příprava ropných polí ke zničení a 15. dubna přišel rozkaz k demolici. 1. BURDIV se přesouvala k Yenangyaungu, ale Japoncům se podařilo obejít BURCORPS po křídlech a vstoupit do města ještě před ní. To znamenalo, že 1. BURDIV byla odříznuta a prorazit na sever jí měly pomoct čínské jednotky. Plán počítal s průlomem 18. a 19. dubna. Čínský útok se nezdařil a úspěšný nebyl ani první pokus 1. BURDIV. Prorazit obklíčení se nepodařilo ani při sérii dalších útoku ze strany Číňanů i 1. BURDIV. Velitelé se rozhodli ponechat na místě motorová vozidla a těžké zbraně a pokusit se prorazit v malých skupinách. Těm se podařilo uniknout z obklíčení, co však zároveň znamenalo konec existence již tak oslabené 1. BURDIV, jako organizovaného útvaru. Do konce dubna se situace ještě zhoršila. BURCORPS byl silně oslabený a čínské jednotky v Šanských státech a na křídle BURCORPS kolabovaly.“
Vraťme se zde ještě zpět do března 1942 a poslechněme si, co o březnových událostech říká již zde též vzpomínaný historik David Rooney, který vydal, po studiích historických dokumentů, své dílo – Vítězství v Barmě. Historickou knihu Vítězství v Barmě vydalo Nakladatelství Mustang s. r. o., jako svou 61. publikaci (edice MILITARY, svazek 4). Plzeň 1995, vydání 1. Kniha Vítězství v Barmě, pak na str. 11, 12, pak rozšiřuje historické události v Barmě, na barmské frontě o události v březnu 1942. Nejprve je připomenuto, že když generál Slim přijel do Indie, již 13. března 1942, hlásil se v Prome, což bylo asi 150 mil od hlavního města Barmy, Rangúnu, britskému generálu Alexanderovi. Všichni víme, že Rangún byl již tehdy, od 9. března 1942 v rukou Japonců. O dalším dění, které v mnohém rozšiřuje, mnohde potvrzuje ta řečené, od předešlého historika, fakta o březnu 42, řečená historikem Daniele Marstonem, v předchozím textu, říkají, a já od Rooneyo, ze str. 12., cituji:

„Generál Slim (Brit) byl v Indii pověřen, aby Japoncům znemožnil úplné odříznutí svých jednotek, zabezpečil cestu z Assamu do Barmy, která vedla přes Impál (Indie), a zajistil tak kontakt s Čankajškovou armádou v severovýchodní Barmě. Číňané tak začali, v tomto konfliktu, nabývat na významu, což musel vzít generál Slim urychleně na vědomí. Jak okupace japonských císařských armád pokračovala, Slim se stále více setkával s jednotkami Čankajškovy armády, které vedl generál ´Vinegar Jooe´Stilwell (Američan, zde viz foto



, na kterém je general Stilwell spolu s Čankajškem a jeho ženou, foto je volně přístupné na několika webech). Do roku 1939 byl generál Stilwell americkým velvyslancem v Číně a v roce 1942 se stal Čankajškovým náčelníkem štábu a velitelem Čankajškovy armády v severní Barmě. Na společné schůzce (britsko-čínsko-americké) generál Stilwell navrhl, aby požadovaný materiál, který mají Spojené státy americké (USA) poskytnout 30ti, slovy, třiceti divizím Čankajškovy armády, měl pod svou kontrolou, a aby jeho doprava byla uskutečněna přes Kalkatu, neboť Rangún byl již v rukou nepřítele (prosím všechny čtenáře, aby si všimli, dodávka pro 30 plně vyzbrojených divizí pro Čankajška během roku 1942, kterou USA také uskutečnila…). Dále požadoval, dostatek letadel, která by tento materiál dopravila vzdušným mostem ´The Hump´ (volně přeloženo - vzdušný most přes hory) do Číny.“
Oba generálové, jak britský generál Slim, tak Američan Stilwell dorazili do Barmy v přibližně stejné době, do druhé dekády března 1942, a oba ihned museli řešit stejné problémy ústupu britských a čínských jednotek, pod náporem na západ, na sever a jih Barmy, útočících japonských úderných oddílů. Historik David Rooney, na str. 12., pak pokračuje částečně již řečeným, které však rozšiřuje a upřesňuje o určitá další fakta, a já cituji:
„V polovině března uštědřili Japonci krutou porážku 17. divizi u Sittanského mostu, obsadili Rangún a zamířili velmi rychle na sever (malá nepřesnost je u Sittanského mostu, my víme, že 17. divize, byla roztržena v únoru, a Rooney zde všeobecně vše dává k polovině března, kam zahrnuje i pád Rangúnu, 9. března a další ústupy – berme vše jako souhrn porážek a následný ústup). Na východním konci fronty se jedna divize Čankajškovy armády pokoušela zadržet japonské síly u Taungoo. Stilwell, kterému podléhaly i jiné divize, se snažil poslat některé z nich na pomoc do Taungoo, ale velitelé těchto divizí buď odmítli jeho rozkazy vykonat, anebo měli toto odmítnutí nařízené tajným rozkazem Čankajška; to se však Stilwell dozvěděl až po dvou letech. Tři divize Čankajškovy armády by bezpochyby japonskou ofenzívu odrazily, to však znemožnila Čankajškova falešnost, a Stilwell tak byl nucen ustoupit na sever. „
I když se oba britští generálové, Alexandr i Slim, shodli v názoru, že jim direktiva ujednaná na poradě – Udržovat kontakt s jednotkami Čankajška pod velením Stilwella – přece jen se ji snažili dodržet, cituji Rooneyo, str. 12.:

„Slim poslal Číňanům obklíčeným u Taungoo na pomoc 17. divizi a britskou 7. obrněnou brigádu. Byla to však katastrofa. Britské jednotky byly obklíčeny a utrpěly velké ztráty (na mužích, zbraních, munici, proviantu i PHM), aniž by čínským ozbrojencům nějak pomohly. Japonská okupace pokračovala velmi rychle a Japonci krutostmi nešetřili. Ve známost vešlo několik případů, kdy byli britští a čínští zajatci nepřáteli používáni jako živé terče při vojenském výcviku.“
A nyní jsme se i zde, u historika Rooneyo dostali k měsíci dubnu, roku 1942, kde na str. 12 a 13., opět konstatuje některá již řečená historická fakta, která navíc rozšiřuje o nové skutečnosti, cituji:

„Během dubna se Barmský sbor stáhl ještě více na sever, a Slimovi tak připadl nezáviděníhodný úkol, a to zničit ropné věže v Jenangjaungu (v předchozím překladu a na mapě je uvedeno Yenangyaung.). Na oplátku za pomoc u Taungoo posílá Stilwell Slimovi čínskou 38. divizi vedenou generálem Sunem. Byl to velmi dobrý tah, neboť Sunova divize (38. divize, jinde jsme viděli i pojmenování 200. divize) byla téměř jedinou vojenskou jednotkou čínských ozbrojenců, která byla předchozím správně vedeným výcvikem připravena k boji. Tato divize pak také velmi pomohla ostatním jednotkám při bitvě o naftová pole u Jenangjaungu.“

Během dubna 1942 obě spojenecká uskupení pokračovala v obraně za pomalého ústupu. Až ke konci měsíce dubna bylo pak rozhodnuto o ústupu Barmského sboru a i Stilwellových jednotek. Do této doby nebyl v bezpečí Indie, v Dillí, generál Wavell (zde viz foto



, na kterém je generál Archibald Wawell, foto je volně přístupné na několika webech.), pochopit zoufalost situace generálů v Barmě. Přesto, jak se shodují i historici, stále ještě „jakž takž“ vydával rozkazy, které byly pokládány za přesné a šly celkem akceptovat, když o jednom dál hovoří historik Rooney, na str. 13., slovy, cituji:

„Navrhl dokonce, aby se část 7. obrněné brigády stáhla spolu s Čankajškovou armádou k Čangkingu. Alexander ani Slim to však nepovažovali za moudré. 25. dubna 1942 dává Alexander rozkaz britským jednotkám k překročení (řeky) Irrawaddy poblíž Mandalaje a k následnému ústupu na sever a severozápad směrem k městu Kalewa ležícímu na jižním konci Kabawského údolí. Všichni si oddechli, když zjistili, že z Indie nepřišel žádný další rozkaz k ústupu do Číny.“
A ústup kolon spojenců i v třetí dekádě dubna pokračoval. Ve stejné době se Japonci rozhodli vyslat jednu svou divizi na východní křídlo fronty. Japonská divize měla za cíl postupovat rychle po Barmské cestě směrem na město Lashio. Čínské jednotky (pod faktickým velením Čankajška) se před vysunutou japonskou divizí daly na úprk. Generál Stilwell, který v té době velice úzce spolupracoval s generálem Slimem a Alexanderem, „z nastávající situace skoro zešílel“, i když tentokrát prý Čankajšek rozkázal, aby čínské divize uposlechly rozkazy generála Stilwella a bojovaly.

„Některé divize Čankajškovy armády odmítly zaútočit na důležitá strategická místa, nebo je bránit. Dokonce i sám Čankajšek dával rozkaz k útoku a o několik dní později bez jakéhokoli vysvětlení nařídil okamžitý ústup. Japonci postoupili na východní frontě za tři dny o 80 mil, a to jen proto, že Číňané nebojovali. Za tohoto zmatku se Stilwell ujímá velení jedné z divizí Čankajškovy armády a osobně se zúčastňuje protiútoku. Díky němu se podařilo přinutit Japonce k ústupu až k městu Taungji. Ukázalo se, že jen správné a odvážné velení může vést k porážce nepřítele.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 261.

Byl konec dubna roku 1942, když se všichni tři generálové, tedy Alexander, Slim a Stilwell, setkali na své poslední poradě, a to severně od města Mandalaj. Byla to doba, kdy některé divize Čankajškovy armády byly nedávno zcela zničeny Japonci, kteří pak ihned vstoupili do města Lashia. Zde pak historik Rooney, na str. 13., dokončuje, o čem poslední porada byla a seznamuje nás i s událostmi do konce dubna 1942 v Barmě, cituji:
„Velitelé (generálové Alexander, Slim a Stilwell) se dohodli na společném ústupu na sever od Mandalaj. Jediný úkol, který nyní zbývalo vyplnit, bylo dostat své jednotky bezpečně z Barmy a současně zajistit spojení mezi britským vojskem a jednotkami Čankajškovy armády. Během jejich jednání dva japonské prapory s podporou několika tanků zaútočily na Lashio, z něhož bez boje ustoupilo asi 3 tisíce čínských vojáků, kteří měli město bránit. Pád Lashia hluboce ovlivnil jednání tří generálů o linii ústupu. Po dlouhé debatě bylo dohodnuto, že Stilwell a Čankajškova armáda půjdou na sever podél železniční tratě k městu Myitkyina (sever Barmy, viz mapu). Slim s Barmským sborem se měl přesunout z Monywy do Kalewy (západ Barmy a směr sever k indickým hranicím) a pak přes Čjintwin do Impálu (Indie). Jakýkoli přesun však stěžovalo velké množství uprchlíků, mezi nimiž bylo i mnoho zločinců, kteří vycítili příležitost k loupení, plenění a zabíjení (na jiném místě je vzpomínáno, že Barmánci se takto mstili tisícům Indů, obchodníků, které olupovali a zabíjeli, což činili i jednotlivcům a menším skupinkám britských vojáků…). Na druhé straně se zde pohybovalo i mnoho barmských a japonských agentů.“

Barma, letecká činnost, pátek a sobota, 1. a 2. května 1942.
Dne 1. května 1942 japonské pozemní jednotky obsadili město, i s letištěm v Mandalay. O dva dny později, tedy 3. května pak úderné oddíly japonské pozemní armády dobyli Banmo. Letecký odpor v té době nejlépe prováděli, a to z bezpečných základen v Číně, piloti AVG.
„Američtí a britští piloti jim se dodávali ze Středního Východu stále více stíhaček P-40E (zde viz foto



, pod kterým byl popisek – P-40E Phillipine. Foto je volně přístupné na několika webech). Z Pandaveswa podnikly z 1. na 2. května první nálet Wellingtony (zde viz foto




, pod kterým byl popisek, Vickers_Wellington_RAF_1939_1941, foto je volně přístupné na několika webech.
215. peruti. Měly za úkol bombardovat Magwe, avšak na trase je přepadla silná bouře, jejímž následkem letounu BB 460 došlo palivo a 30 mil od Bhagaliur nouzově přistál na břehu Gangy.. Druhý letoun (BB 515) po vylomení a odpadnutí motoru nouzově přistál v rýžovém poli, deset mil východně od Pandaveswa. Pro novou jednotku to zrovna šťastný začátek nebyl.
Zbývající Hudsony (zde viz foto



, pod kterým byl popisek RAAF_Lockhed_hudson_8_sqn., foto je volně přístupné na několika webech.) GR letky byly příštího dne na letišti Dum Dum zařazeny do nově zformované 62. peruti, které velel Wg. Cdr. Halliday, DFC. Do této jednotky byly zařazeny i posádky a letouny 139. peruti, které přiletěly do Indie ze Spojeného království. Zrovna tak tam bylo zařazeno i pět posádek 59. perutě, kterým se nepodařilo dosáhnout Nizozemské Východní Indie. Jejich velitelé byli Plt. Off. J. A. Mather, P. W. Smith, P. G. Bell, D. A. Crouchen a A. C. Blythe. K nim se ještě připojily tři posádky 53. peruti, kterým veleli Plt. Off. P. E. Springman, F. W. Letchford a Plt. Off. A. O. Hawkins z RNZAF. Mezi Hudsony této peruti byly V9178, V9189, AE 508 a AE 514 (všechny z bývalé 59. peruti) AM 941 (z bývalé 53. peruti). Další dvě posádky zařazené k 62. peruti patřily Plt. Off. Les Haytonovi a Tony Ayrisovi, kterým se na poslední chvíli podařilo uniknout z Barmy. Jedním z posledních úkolů letky, než byla připojena k 62. peruti, byla evakuace guvernéra Dorman-Smitha a jeho úřadu z Myistiny do Indie.“

Barma, neděle, 3. května 1942.

Dne 1. května 1942 odpoledne, pronásledoval Sqn. Ldr. Bob Neale, severovýchodně od Lunglingu japonský jednomotorový bombardér, nebo se také mohlo jednat o průzkumný letoun. Bylo 14 hodin 20 minut, když Japonce sestřelil. Pro Sqn. Ldr. Boba Neala se jednalo o třináctý sestřel. Další z pilotů, Flt. Ldr. Jones, z 3 peruti, prováděl ve stejné době foto průzkumný let nad Hanojí. Když se z letu vrátil tak nahlásil, že na tamějším letišti spatřil zaparkovaná 4 ´Zera´. Na ráno dalšího dne byl proto naplánován nálet čtyř P-40, které byly schopné nést pumy.

„Mezitím po trase k AVG do Kunmingu přiletěly na letiště Dinjan další čtyři P-40E, které sem byly přelétávány ze Středního Východu. Uprostřed dubna opustilo pět těchto letounů Ismaili (Egypt). Pilotovali je tři přepravní piloti RAF z Delivery Unit – Plt. Off. Jim Pickering, , Bob Brookman a Sgt. Len Davies (Poznámka tří autorů na str. 375. – Plt. Off. Pickering a Sgt. Davies létali s 261. perutí při obraně Malty. Viz publikaci od Christopher Shores, Brian Cull a Nicola Malizia - ´The Hurricane Years, 1940-1941´, Nakladatelství Grub Street. České vydání se připravovalo v Nakladatelství MUSTANG.) a dva američtí piloti. Po trase je vedl a navigoval jeden Blenheim
(zde viz foto



, na kterém je Bristol Blenheim Mk. IV, foto je volně přístupné na několika webech.),. V Habbanii měl jeden letoun, pilotovaný americkým pilotem, poruchu a byl letu neschopný a v Srajah postihla porucha další letoun. Ke zbývajícím třem letounům se však připojil další stroj pilotovaný Lt. Hansem Werbkem z USAAF, který se zdržel při předcházejícím přeletu.
Po příletu do Dinjanu měl Plt. Off. Pickering (velitel formace) rozhovor s výkonným důstojníkem dopravního velitelství ABC (americko-britsko-čínským), Col. Robertem Scottem z USAAF:

´Pokoušel se zabavit jeden z mých letounů, ale já jsem nesouhlasil. S poukázáním na svou hodnost si přivlastnil letoun Lt. Werbkeho, takže hodnosti bylo na všech stranách vyhověno. ´ „

O stejném incidentu pak Col. Scott z USAAF později napsal, skoro dost bezostyšně, tato slova:

„Letoun 41-1456 mi zůstal. Byl můj a já byl na něj pyšný. Ve vesnici jsem koupil červenou a bílou barvu a našel malíře. Přikázal jsem mu, aby na spodní část namaloval žraločí tlamu. Velice hrdě jsem začal pojíždět k prvnímu startu. Cítil jsem, že všude na letišti mě sledují závistivé oči amerických a britských pilotů – nebo alespoň jsem si ve svém egoismu myslel, že cítím jejich závistivé pohledy. ´“

Barma, pondělí, 4. května 1942.

„JAAF provedlo ofenzivní nálet proti nejbližšímu letišti v Paoshanu (blízko za hranicemi Číny) Pumy z Ki-21 (zde viz foto,



pod kterým je popisek - Mitsubischi_Ki-21_Sally, foto je volně přístupné na několika webech) z 96. sentai dopadly hlavně na město, kde mezi ostatními mrtvými smrtelně zranily pilota AVG Bena Foshee. Protože P-40 nebyly včas varovány, podařilo se odstartovat a zaútočit pouze dvěma letounům. Sqn. Ldr. Charlesi R. Bondovi se podařilo prolomit stíhací clonu, kterou poskytovala 64. sentai, a sestřelit jeden bombardér. Sám byl však nad letištěm zasažen a lehce popálen z letounu vyskočil. Další bombardéry se vrátily se třemi raněnými na palubě.“

Barma, úterý, 5. května 1942.

Bylo 5. května po 13. hodině, když se nad Paoshanem objevila větší skupina japonských lehkých bombardérů z 27. sentai, doprovázená Ki-27 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Nakadzima_Ki_27, foto je volně přístupné na několika webech) z 11. sentai a Ki-43 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek Nakajima Ki-43-IIa, foto je volně přístupné na několika webech.), z 64. sentai. O tom co následovalo, hovoří trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem – Konec bojů v Barmě, na str. 376., a i na dalších stranách, cituji:

„Piloti z 1. a 2. perutě nárokovali sestřelení sedmi letounů a tři další měli sestřelit pravděpodobně. Všichni chybně identifikovali jednomotorové lehké bombardéry s pevným podvozkem z 27. sentai jako I-97 (Ki-27). Japonci utrpěli během náletu pět ztrát. Mezi nimi byly tři stíhačky Ki-27 z 11. sentai a dva bombardéry z 27. sentai. 64. sentai. Měla sestřelit jeden P-40 a další dvě stíhačky sestřelila 11. sentai. Jeden z těchto letounů, jako svůj první stroj, sestřelil Sgt. Takeo Tahaši, budoucí stíhací ´eso´. Jeden Ki-43 byl při návratu těžce poškozen během přistání. AVG měli sestřelit následující letouny; 1. peruť Flt. Ldr. Kuykendahl jeden I-97; 2. peruť: Sqn. Ldr. Tex Hill jedno Zero; Flt. Ldr. Frank Schiel jednu stíhačku; Flt. Ldr. John Bright jeden I-97 a jeden pravděpodobně; Flt. Ldr. Frank Lavror dva I-97; Ray Hastey pravděpodobně jednu stíhačku.“

Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=180