Část 1.
V Článku 2 Italská ofenzíva 1940, jsme si řekli, že italové pronikli 100 km do Egypta a tam vybudovali 7 táborů namířených směrem k očekávanému nepříteli.
Nyní si povězme jak vypadala situace u Britů a Imperiálních sil. Pro vrchního velitele britských vojsk na Středním východě 57 letého generála Wavella ( mnohými byl považován za nejvzdělanějšího a nejkultivovanějšího vojáka té doby ), nebyli italové v Egyptě jediný problém. Musel čelit ohrožení na moři Středozemním a Rudém, hrozbě vpádu italských vojsk z Italské východní Afriky do Sudánu a Keni a hypotetické možnosti německé invaze na Balkán či ruského vpádu do Iránu s možným ohrožením naftových polí v Iráku. Některé z těchto událostí skutečně první ofenzívu ovlivní, jak později uvidíme.
Britské jednotky se u Marsá Matrúh důkladně, dle zákopových tradic z I. světové války zakopaly. Vyhloubily dokonce chodby a komorové kryty v pískovcovém masivu pod horní vrstvou písku. Britové hráli o čas. Čekali posily a také tanky Matilda, určené k podpoře pěchoty. Tyto stroje vážící 30 tun, s čelním pancířem silným 78 mm, kanonem ráže 40 mm, neprorazilo žádné italské protitankové dělo a kanon 40mm byl schopen prorazit jakýkoliv italský tank.
Západní ( Libyjská ) poušť, bojiště první fáze války v Severní Africe se táhne podél pobřeží Egypta a Libye v délce přibližně 1000 km a šířce 250 km. Za pouští u pobřeží je náhorní plošina s proláklinami a s útesy vysokými 150 m, které bylo možno překonat jen v některých místech. Pohyb pásových a kolových vozidel je po planině je dobrý, ale těžší je se z náhorní plošiny dostat.
Protože další italská ofenzíva nepřicházela, britské a imperiální jednotky zatím posilovaly a seznamovaly se zvláštnosmi života v poušti.
Jak víme v Egyptě měli britské a imperiální jednotky přibližně 36 000 vojáků převážně soustředěných u Marsá Matrúh. Byla to 7.obrněná divize neúplná, dále indická nekompletní 4. pěší divize a 2. novozélandská divize. Jednotky vytvořily „ Západí pouštní síly „, kterým velel generálmajor Richard Nugent O ´Connor, povolaný tři dny po začátku italské ofenzívy se svým štábem z Palestiny. 7. obrněná divize si později vysloužila přezdívku „ pouštní krysy „. V Palestině bylo dalších 28 000 britských vojáků, mezi nimi i formující se Československý pěší prapor pod velením 47.letého podplukovníka Klapálka. I tyto jednotky se začali postupně přisouvat blíže k buducímu ohnisku bojů.
Na podzim 1940 dvě události ovlivnili průběh války ve Středomoří a na Středním východě. První z nich bylo zahájení italské agrese proti Řecku, druhou operace „ Judgement „ útok britských letounů na Tarent. Útok do Řecka byl klasickou ukázkou neschopnosti Mussoliniho Itálie vést samostatnou válku. V době kdy se v řeckých horách hroutil sen na vítězství, dopadla na Itálii druhá rána, byla jim vyřazena polovina bitevních lodí a na čas, do příchodu německého letectva si britské loďstvo zajistilo nadvládu ve Středomoří. Přes moře nyní mohly lépe proplouvat britské konvoje s posilami do Alexandrie.
Byl zde však ještě jeden aspekt, který musíme k pochopení říci. Britská vláda se již při okupaci Albánie v roce 1939 zavázala, že v případě napadení Řecka Itálií, pomůže Řecku dodáním zbraní a vysláním expedičního sboru. Winston Churchill pokládal za nutné, aby slovo jeho předchůdce ministerského předsedy dodržel. Řecký diktátor ,generál Ioannis Metaxas, však předpokládal, že Britové nemají dost sil, aby ho ochránily v případě zásahu Němců a chtěl se ubránit sám. Souhlasil jen s vysláním leteckých sil a zřízením britských základen na ostrovech Kréta a Lemnos. To oslabilo britské síly na Středním východě ( jen na Krétu odešla jedna pěší brigáda ), bylo to v době, kdy se britové konečně rozhodli zahájit ofenzivní akce.
Začátek ofenzívy v části 2.
.