PÁR ZAJÍMAVOSTÍ O VZNIKÁNÍ A ORGANIZACI PRAPORU
Dne 12. prosince 1941 přijela do města Buzuluk malá skupina důstojníků- byli jen čtyři a jejich velitel pplk. Ludvík Svoboda. Měli jediný úkol – převzít ubytovací a technické objekty. Jedním z těchto důstojníků byl i Prostějovák
JUDr. Bedřich Samet, který měl na starost právní věci. Převzali od předsedy městského sovětu budovu Gogolovy školy na Okťabrského ulici číslo 124 pro velitelství praporu a čerstvě opuštěná kasárna na ulici Pervomajské pro jeden prapor – 1 100 osob, záložní těleso 300 osob a 30 osob dle potřeby.

xxxxx
Centrum městečka Buzuluk v roce 1942 a tabule se zásadní informací, že zde se nachází velitelství československé jednotky
Dne 13. prosince 1942 bylo dojednáno převzetí 3 000 souprav kompletní výstroje britského původu od polské armády v SSSR, která právě opouštěla zemi a byla odesílána na Střední východ. Výstroj měla zaplatit naše vláda v Londýně.
Dne 5.února 1942 přijelo z Oranek do Buzuluku 88 československých důstojníků, poddůstojníků a vojínů. 27 z nich si už dopředu pplk. Svoboda vybral za budoucí velitele jednotek jednotky. Ve skupině bylo 21 vojáků židovského původu, z nich 8 důstojníků - 6 z nich byli lékaři, jeden spojovací specialista a jeden důstojník pěchoty.
První dobrovolníci v Buzuluku
1. československý pěší prapor formálně vznikl 12. 2. 1942, ačkoliv technicky se na jeho výstavbě pracovalo již od prosince předchozího roku. Prapor měl být součástí Československé motorizované brigády, a tomu měl odpovídat jak výcvik, tak výzbroj jednotky. Zatímco výstroj dodávala londýnská vláda a čs. vojáci tak obdrželi britské battledressy, jak už víme odebraných od Poláků, výzbroj měli zabezpečit Sověti. Prapor měl disponovat značnou mobilitou, kdy vozidla měla být také dodána z Velké Británie. K tomu ale jak víme, nikdy nedošlo.
Do jednotky se hlásili lidé širokého spektra sociálních, politických a názorových platform. Jedno měli společné - touhu obnovit ztracenou vlast ale motivace různé. Bylo to političtí i rasoví uprchlíci, lidé co v SSSR žili dlouhodobě už před válkou, příslušníci českých menšin historicky žijících v Rusku už několik generací a potom na základě výzev i vězni sovětských koncentráků- GULAG-ú.
Hlásili se i celé rodiny s většími či menšími dětmi, přijelo i několik těhotných žen, které své děti přivedli na svět už jako součást našeho vojska. Pro malé děti tedy byla zřízena posádková škola a pro ty větší škola, vše pod jednou jednotkou, zvanou dětským domovem.

xxxxx
Zde fotka buzulucké československé mateřinky. To je mláďat, co říkáte? Druhá fotka potom ukazuje rodinou idylu po večerech…
Zuřila válka, lidé se připravovali do boje. Přesto ale díky tomu že zde bylo mnoho mladých chlapů a dost hezkých mladých žen, nešlo zabránit tomu, aby lidé nenašli k sobě cestu a tak do odjezdu praporu na frontu dokonce v Buzuluku proběhlo několik svatebních obřadů. Doba byla nejistá, ale život si žádal své. Život prostě nejde zastavit.
Jedna taková svatba proběhla dne 17. září 1942, kdy se Antonín Sochor oženil s příslušnicí 1. polního praporu Štěpánkou Cejzlarovou. Ta nakonec na frontu nejela, otěhotněla a krátce před bojem o město Kyjev, se jim narodil syn Ludvík..kdysi jsem četl dopis který Antonín Sochor psal své manželce, oslovoval ji pusinko a moc se mu po ní a synkovi stýskalo.
Fotografie manželského páru s Ludvíčkem.
Já mohu doplnit, že dle pana Pavla Minaříka Ing. Ludvík Sochor, syn Hrdiny Sovětského svazu genmjr. i. m. Antonína Sochora, velel 7. tankovému pluku v hodnosti majora v době od listopadu 1974 do listopadu 1976. Následně odešel na velitelství 4. tankové divize do Havlíčkova Brodu, kde zastával funkci zástupce velitele divize pro bojovou přípravu. V mezidobí absolvoval Vojenskou akademii Generálního štábu ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova v Moskvě, přičemž po jejím ukončení se vrátil k velitelství 4. tankové divize a vykonával zde funkci zástupce velitele divize. Jako plukovník generálního štábu velel 9. tankové divizi v Táboře od října 1984 do září 1988. Poté nastoupil na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého v Brně na funkci náčelníka katedry vševojskové taktiky. Hodnosti generálmajora během své služby nedosáhl. Jeho osudy po roce 1989 neznám.
Naše vojenská součást byla dne 15. 7. 1942 byl přejmenována na 1. československý polní prapor. Stal se v našich moderních dějinách unikátem. Přijímal do bojové sestavy i ženy. To třeba v Rudé armádě nebylo nic nového, ale pro československé vojáky to nové a z počátku velmi obtížně uchopitelné…Došlo k tomu dost zvláštním způsobem. Mohla za to jedna vytrvalá a dost ostrá ženská. Byla to:
Malvína Friedmannová, která narodila 1. března 1917 v Čekově v okrese Trebišov. Byla židovského původu a při nějakém sčítání lidu se přihlásila se k maďarské národnosti. Vystudovala čtyřletou měšťanku s maďarským vyučovacím jazykem a po absolvování zdravotních kurzů Československého červeného kříže pracovala jako zdravotní sestra v Benešově.

xxxxx
Fotografie Malíny Friedmanové – Fantové krátce po bitvě o Sokolovo, druhá ji ukazuje jako kapitána zdravotnické služby v roce 1948 krátce před narukováním do Velké Střelné k brigádě Haganah.
Po německé okupaci Československa už v létě 1939 odešla do Polska. Vypuknutí druhé světové války ji zastihlo v Katovicích. Se skupinou československých emigrantů odešla do Rovna, které bylo od roku 1939 součástí Sovětského svazu. Aby získala statut politického uprchlíka, formálně se provdala za příslušníka Rudé armády Andreje Kaboše. V SSSR pracovala jako zdravotní sestra v nemocnicích ve Stalingradské oblasti jako zajímavost mohu dodat, že se stala členkou Komsomolu. Po přepadení SSSR německou armádou se stala zdravotnicí v lazaretech Rudé armády. Na podzim 1941 byla evakuována do Kazachstánu. Do československé jednotky narukovala 11. února 1942 jako zdravotnice.
Velení praporu o něčem takovém napřed nechtělo ani slyšet. Jenže ta ženská prokázala charakter a vytrvalost. Nakonec Svoboda kapituloval zařadil ji do jednotky. A když jedna tak i další… ale Malvínka, jak o ní později Ludvík Svoboda psal, byla první.

xxxxx
Zde detail záběru ukazující skládání přísahy našimi děvčaty a jejich poslední pochod ulicemi Sokolova. Potom už byl jen odjezd na frontu
V březnu 1943 se jako velitelka zdravotní hlídky 1. roty 1. čs. samostatného polního praporu účastnila bitvy u Sokolova. Společně s vojáky 1. roty kapitána Otakara Jaroše byla v těžké palbě v první linii, přičemž z boje vynesla mnoho raněných vojáků a údajně při obraně sebe a raněných neváhala použít zbraň a zabíjet. Za projevenou statečnost jí byl jako první československé ženě udělen sovětský Řád rudé hvězdy a současně Československý válečný kříž 1939. V roce 1943 byla příslušnicí zdravotní roty 1. čs. samostatné brigády. V letech 1944–1945 patřila ke zdravotnímu praporu 3. čs. samostatné brigády, se kterým účastnila osvobození Československa, včetně Dukly a Ostravské operace. Ještě během války se rozvedla. Později se provdala za bojového druha Kurta Fantu původním jménem Kurt Frucht.
Po válce se Fantovi usadili v Praze. Malvína Fantová vystudovala dvouletou zdravotní školu Československého červeného kříže a až do srpna 1948 pracovala v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích. Oba přitom byli důstojníky československé armády. Sama Malvína Fantová dosáhla hodnosti kapitána zdravotnictva.
V létě 1948 se manželé Fantovi přihlásili do židovské brigády, která v té době procházela výcvikem ve vojenském újezdu Libavá ve Velké Střelné. Jejich velitelem byl pro ně přítel a velmi vážený bojový druh Antonín Sochor. V prosinci s brigádou odjeli do Izraele, aby se zapojili do probíhající války za nezávislost. Malvína Fantová dělala v té válce to, co uměla nejlépe. Byla velitelem zdravotní jednotky Hagany. Plánovali, že se po válce vrátí do Československa, ale zde začal komunistický hon na židy. Zůstali v nové vlasti a usadili se v Haifě. Malvína Fantová pracovala v tamní nemocnici. Po smrti manžela v roce 1984 se přestěhovala do Naharije. Zde také v roce 2013 zemřela.
Ale zpět k praporu
Jeho organizační strukturu z této doby se mi nikde nepodařilo dohledat, osobně si myslím že se blížila struktuře pěšího praporu naší prvorepublikové armády, bylo to pro všechny jednodušší.
S výcvikem byly od počátku vážné potíže. Nebylo to o motivaci, té bylo více než dost. Bylo to o tom, že nebylo s čím cvičit. Udělali si makety pušek a kulometů, ale po nějaké době to bylo už směšné a obyvatelé města, hlavně mládež z toho měli srandu. To vedlo k jistému propadu morálky a bylo více trestů. Pro střelecký výcvik byly používány zbraně, které si naši vojáci museli vypůjčovat od útvaru dislokovaného v Buzulucké posádce. Ten občas byl ochoten půjčit pušky, lehké i těžké kulomety a minomety.
Zatímco vnitřní chod praporu, posádková a strážní služba, a pořadová příprava probíhali podle vojenských řádů prvorepublikové armády, při výcviku taktické přípravě a výcviku všech jednotek a celého praporu platilo, že byla organizována podle sovětských bojových řádů. Mělo to svoji logiku – bylo potřeba, aby byl v boji kompatibilní se spojeneckou Rudou armádou a jejími jednotkami.
Od 9. března 1942 se začalo s intenzivním výcvikem jednotlivců. Byly kruté mrazy, chybělo topivo, chyběla voda… začátky byly kruté. Ale přispívalo to k zocelení vojáků.
Od 15. května 1942 se přešlo k výcviku družstev. V druhé polovině měsíce dubna už byla taková vedra, že bylo přistoupeno ke změně denního řádu. Od 20. dubna se cvičilo od 03 00 hodin do 09 00 hodin a potom od 16 00 do 19 00 hodin. Od červa 1942 už se přistoupli k taktickým cvičení včetně nočních a několikadenních. K tomu se velmi pečlivě cvičily dálkové pěší přesuny.
Ale byl zde vážný problém. Mnoho vojáků bylo vyššího věku, narodili se před rokem 1900. Dále je krutou pravdou, že většina vojáků sem došla po propuštění ze sovětských koncentráků – zvaných GULAG. Ti lidé byli v katastrofálním stavu, nebylo je možno odvádět do aktivní služby. Napřed museli do nemocnice, kde se je pokusili vyléčit z různých nemocí – hlavně tyfu a úplavice, mnoho bylo i zápalů plic.
Naši lékaři byli z jejich stavu zoufalí a hlásili i těžké škody na duších těchto lidí. Na těle jednoho takového vězně v Buzuluku lékař napočítal 178 boláků a vředů z hladu. Několik týdnů trvající cesta vlaky jim také neprospívala. V zimě se ve vagonech netopilo, takže se přidávaly ještě omrzliny některým vězňům musely být po příjezdu do Buzuluku amputovány kvůli omrzlinám prsty na nohou. Mnoho vězňů tak zemřelo již cestou, další ihned po příjezdu do Buzuluku.
Navíc zde byl další problém. Mnozí z nich bylo po zkušenostech se sovětskou spravedlností velmi tvrdě protisovětští a protikomunističtí. To v situaci, kdy od počátku v jednotce komunisté působili, vytvářelo složitou situaci a pravdou je, že zde byl jako dozor i důstojník NKVD.
Zde je fotografie z porady štábu praporu v Buzuluku. Ten člověk úplně vpravo je major NKVD Petr Kambulov, velitel dozorové skupiny NKVD nad děním v našem praporu.
A zde je tedy místo na první příběh..
Jedním z těch lidí z GULAGu byl i byl poměrně známý chlapík. Byl to
Michal Demjan. Narodil 19. listopadu 1921 v obci Vyšný Verecký , okres Svaljava na Podkarpatské Rusi. V rodné vesnici dokončil v roce 1936 obecní školu. Na další studia svých dětí ovšem neměli rodiče finanční prostředky, a děti tak musely vypomáhat na rodinném hospodářství.
Po obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem v březnu 1939 byl povolán do maďarské předvojenské organizace Levente – vojenský výcvik měl sloužit jako příprava pro vstup do maďarské armády. Tehdy se ovšem mnoho mladých Rusínů, drželo hesla:
„Lepší odejít do SSSR, než zůstat pod Horthym“. Poslední březnový den roku 1940 se také osm přátel kolem Michala Demjana rozhodlo, a přes blízké hranice přešli na území SSSR. Krátce po překročení hranice byli zadrženi sovětskými pohraničníky a čekali je první výslechům. Druhý den odtud putovali do sběrného tábora pro uprchlíky ve Skolje.
Bohužel matky tří z těch mladíků překročily hranici také s úmyslem je přivést domů a byly zatčeny také. Mezi nimi byla i matka Michala Demjana Anastázie. Ženám se bez problémů podařilo překročit hranice do SSSR, přihlásily se na vojenské stanici a chtěly vědět kde jsou jejich děti. Byly zatčeny také. Nakonec se tedy Anastazie Demjanová se svým synem setkala, ovšem až v sovětském vězení. Její další tři děti prozatím zůstaly s otcem, který ale byl za války odveden do maďarské armády. Až do konce válečného konfliktu se o děti starala jejich babička.
Po třech měsících proto přemístili vybrané vězně, včetně Michala Demjana a jeho matky, do věznice ve Stryji. Potom do věznice ve Vinnici. Zde se také uskutečnil soud – všichni muži byli odsouzeni za ilegální přechod hranice na tři roky, jejich matky z nichž jedna už zemřela deportovali na práce na bavlníkové pole do Uzbekistánu.
Odsouzeného Dmejana odvezli přes Oděsu až do Dnětropetrovsku, kde byl naložen do transportu do Ivděllagu ve Sverdlovské oblasti. Okamžitě po příjezdu určili jeho skupinu do tábora s názvem „Tolochťanka“, kde byl společně s bratrancem zařazen do brigády na kácení stromů. Jednoho dne ale utrpěl při práci úraz, po jehož vyléčení jej na několik měsíců přeřadili do pracovní brigády na svážení dřeva. Poslední půlrok v lágru pak pracoval jako táborový kuchař. Na této výhodné pracovní pozici vydržel až do listopadu 1942, kdy byl jako jeden z prvních Rusínů amnestován a propuštěn k československé vojenské jednotce.
Propouštěcí karta – propustka, která vyvedla Michala Demjana z lágru.
V Buzuluku byl Michal Demjan odveden 10. ledna 1943, zakrátko byl přidělen do 2. pěší roty 1. praporu jako pomocník lehkého kulometu. Se svou rotou se zúčastnil bitvy u Sokolova, kde byl poprvé raněn.

xxxxx
Už československý voják Michal Demjan a jeho propouštěcí bumaška z nemocnice, kde s léčilo zranění které utrpěl v boji o Sokolovo.
Po vyléčení v nemocnici v Mičurinsku byl ovšem sovětským velením, zřejmě omylem, odeslán do Rudé armády k ženistům a v rámci 137. gardové divize se zúčastnil bitvy v Kurském oblouku. Tam byl raněn podruhé. Když se uzdravil, byl propuštěn zpět k československému vojsku. Okamžitě se zapojil do bojů v dukelském průsmyku.
Jeho mamince se podařilo dostat k naší armádě až v roce 1944. Odvedena byla v Kamenci Podolském v červenci 1944 a následně zařazena do polní pekárny spojovacího praporu. Hned po skončení války se pak vrátila na Podkarpatskou Rus k rodině.
Michal Demjan zůstal po válce v Československu. Necelé dva roky působil v československém strážním oddílu pro UNRRU v Německu a Itálii, což byla organizace s názvem Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu anglicky United Nations Relief and Rehabilitation Administration. Demobilizován byl v roce 1947.
Poté pracoval další dva roky jako dozorce ve věznicích po celých Čechách – mj. na Pankráci či Valdicích. Stežil esesáky, gestapáky a domácí kolaboranty. V roce 1949 byl ovšem ze služebního poměru propuštěn – odmítal vstup do KSČ a odmítal zapomenout na to co zažil v GULAGu. Až do svého důchodu se živil jako tiskař. Zemřel 29. května 2019.
Nyní pokračujme. Přijíždějící vězni byli živoucí obžalobou komunismu a sovětského zřízení. Příslušníci ostatních skupin, tedy první z Oranek a potom další, které trest v GULAGU minul, neměli zpočátku o existenci takových táborů ani tušení, takže se museli vyrovnávat s ohromujícím šokem, když tyto transporty začaly přijíždět. Otřeseni byli i sami komunisté, alespoň někteří z nich. Bohužel ve valné většině komunisté v Buzuluku naopak tyto případy bagatelizovali jako pouhé excesy a místní selhání jednotlivců v krásném, skvělém a spravedlivém Sovětském svazu, té zemi kde zítra znamená již včera.
Abych byl poctivý, musím dodat, že z asi 15 000 československých občanů internovaných v sovětských lágrech se jich podařilo dostat k našim jednotkám jen asi třetině. Zbytek v nich zahynul a zmizel beze stopy. A aby to nebylo vše, práskačství komunistů v jednotce a činnost kontrolní skupiny NKVD měly co na práci.
Protože někteří příslušníci praporu včetně důstojníků ostře vystupovali proti komunistům i sovětskému zřízení. To vyvrcholilo zatčením několika osob NKVD „pro protisovětskou činnost“ a jejich opětovným odvezením do lágrů. Prokazatelně jsou doloženi tito čtyři:
JUDr. Karel Goliath,
JUDr. František Polák,
Benediktin Kahan,
Ferdinand Zelinka
Jejich další osud se mi nepodařilo zjistit, ale myslím si, že je jasný.
Dne 15. července 1942 dosáhl prapor potřebných stavů pro polní prapor:
47 důstojníků
2 rotmistři
876 mužů
43 žen
Současně se přistoupilo k reorganizaci praporu.
Je zajímavé i to, jak prapor a jeho velení promrhaly určitý potenciál svých příslušníků. Zde vidím zásadní vinu Československé vojenské mise. O co jde?
Celkem 105 z těchto vojáků se v minulosti účastnilo válečného konfliktu:
26 osob v 1. sv. válce,
6 ve Španělsku a
73 bojovalo v Rudé armádě.
Jistě bojové zkušenosti z Velké války nebyli aktuální, ale ti lidé měli v sobě schopnost správně se chovat v boji. Trochu výcviku a opět je to nahodilo. Ti co bojovali v Rudé armádě měli často cenné čerstvé bojové zkušenosti. Bohužel nebylyi brány v potaz a nebyli jim ani přiznány hodnosti získané službou v Rudé armádě.
A potom jde o španěláky. Bylo jich šest: Vendelín Opatrný, František Král, Helenka Petránková, Ignác Spiegel, Vejvoda Karel a Rudolf Šimáček. Všichni v interbrigádách získali důstojnické hodnosti. Když o ně projevili zájem- získali by tím možnost vstoupit do důstojnického sboru praporu – bylo jim vyhrožováno dokonce vězením za službu v cizím vojsku. Jejich osud byl nesmírně pestrý, tak posuďte sami:
Ignác Spiegel se ve Španělsku stal velitelem úderného oddílu
„de choques“, posílaného na nejohroženější úseky fronty. Proslul tím, že strhl u Belchite své vojáky k dobytí cíle i proti přesile nepřítele, přičemž byl sám raněn. Po francouzské internaci odešel do SSSR, kde vstoupil do l. čs. samostatného polního praporu
Ignác Spiegel- fotografie pořízená v internačním táboře ve Francii
Tento voják na jakého by byla každá armáda hrdá, se narodil se 30. 11. 1912 v Bratislavě. Byl zařazen jako velitel kulometného družstva, kmen. čís. 356/m, v Buzuluku se hlásil 20. 2. 1942. Po vstupu do čs. vojenské jednotky tento zkušený voják interbrigadista, kde dosáhl hodnosti poručíka, o tuto hodnost požádal. Nevím přesně který důstojník to byl, buď Sergěj Ingr, ministr národní obrany londýnské exilové vlády, nebo šéf naší vojenské mise v SSSR Heliodor Píka mu sdělil, že to nepřipadá v úvahu a že má být rád, že ho za ty interbrigády nenechá zavřít…
Ignác Spiegl padl v boji u Sokolova 8. 3. 1943, když svým těžkým kulometem zadržoval postup německé pěchoty po hlavní ulici. Podle jedné verze padl zasažen dávkou ze samopalu. Podle jiné ho spálil plamenometný tank. Každopádně ve svém palebném postavení vytrval až do své smrti. Za své jediné bojové vystoupení v naší armádě byl vyznamenán třemi medailemi a řády. Byly to Čs. válečný kříž 1939 in memoriam, sovětský Řád rudého praporu in memoriam, 1948 – Sokolovská pamětní medaile in memoriam
František Král padl v boji 17. ledna 1944 u Žaškova, už jako poručík, hodnost si vybojoval díky své nepřehlédnutelné statečnosti a skvělému vedení boje. V bojích s frankisty i německými a italskými jednotkami byl několikrát raněn, ale také vyznamenán Řádem španělské republiky. Do vlasti se vrátil v červnu 1938, aby stihl jako podporučík dělostřelectva v záloze zářijovou mobilizaci v řadách Dělostřeleckého pluku 302 i prožít hořkost i následnou potupu mnichovského diktátu. v únoru 1942 František Král v Buzuluku konečně oblékl opět československou uniformu a v následujícím roce se zúčastnil tvrdých bojů u Sokolova, kde velel četě protitankových pušek.
František Král.
V bojích u Kyjeva, Bílé Cerekve a Žaškova již velel v hodnosti poručíka dělostřelecké baterii. Vrátit se do osvobozené vlasti mu však nebylo dopřáno. Zabila ho 17. ledna 1944 německá střela v obci Buzovka u Žaškova.
Helenka Petránková se narodila v Ružomberku 9. dubna 1904 v židovské ortodoxní rodině, jako nejmladší z 8 dětí. Po gymnáziu a praxi v lékárně nastoupila studifarmacie na Univerzitě Karlově v Praze. Po dvou letech studia na univerzitě, získala titul magistry farmakologie a pracovala v řadě lékáren. Její příslušnost ke KSČ zapříčinila její časté propouštění ze zaměstnání a nakonec nezaměstnanost. V roce 1937 na výzvu Výboru na obranu demokratického Španělska přihlásila se do Československého polního lazaretu Jana Ámose Komenského, jako zdravotnice a apatykářka. Po 18 měsíců v tvrdých bojových podmínkách, bezprostředně za frontou, v nebezpečí bombardování a ostřelování nemocnice, ošetřovala raněné.
Velmi Špatná fotografie Helenky Petránkové,
Magistra farmacie Helena Petránková a ještě dalších 5 žen byly prvními vojínkami 1. čs. praporu v SSSR. Byly to MUDr. Gertruda Englová, Malvína Fríedmannová, Mína Hollanderová, Markéta Nováková, Věra Růžičková. Helenka byla naznačena velitelkou oddílu žen. Den jejich přijetí do čs. vojenské jednotky byl 13. únor 1942. V době vypuknutí epidemií tyfu a žloutenky, jako jediná odbornice, byla pověřena velitelkou zdravotnického zásobování 1. polního praporu. Funkci vykonávala jako prostý voják i když si ze španělské války přinesla funkci poručíka. Ministerstvo obrany v Londýně ji tuto hodnost nepřiznalo. Teprve v r. 1944 ji, jakož i dalším dvěma, byly propůjčeny hodnosti podporučíka.
Válka pro Helenku Petránkovou skončila na Moravě. Slavnostní Prahou pochodovala 17. května plna štěstí a současně i vzpomínek a smutku nad těmi drahými, kteří s nimi do osvobozené vlasti nedošli. Stalo se neuvěřitelné, po válce našla v Terezíně svou 86 letou maminku. S ostatními sestrami a bratry se již nesešla. Helenka zůstala sloužit v armádě, bojovala za rovná práva žen i v této profesi. Sloužila na MNO ve zdravotnickém odboru, později na osvětové správě. Dosáhla v tomto období nejvyšší hodnost jako žena – plukovnice.
Padesátá léta dolehla svou nespravedlností i na ní. Po prvé byla zatčena již v r. 1949, po několika měsících propuštěna. A pak v r. 1951 byla zatčena znovu, spolu s mnohými „španěláky“. Ve vyšetřovací vazbě byla 27 měsíců, z toho několik měsíců v samovazbě. Z vězení se dostala až v roce 1953, aniž byla obviněna, nebo souzena. Přes nespravedlivost a utrpení, které prožila ve vězení, zůstala svá, nezlomená. Díky lidem, kteří ji věřili, přátelům, našla zase svou práci lékárnice, pracovala obětavě ve svazu protifašistických bojovníků v sociální komisi. V osobním životě našla dceru svého partnera Freda, která válku přežila v Anglii a kterou přijala za vlastní a věnovala se jejím dětem jako jejich „adoptivní“ babička.
Zemřela 21. srpna 1968 na astma, které ji po několik let trápilo.
Rudolf Šimáček jeho příběh je skoro na film. Narodil se 21.ledna 1906 ve Vídni. Měl nadání pro techniku. V roce 1931 odešel do Sovětského svazu a zde pracoval v traktorovém závodě v Charkově. Poté absolvoval sovětské vojenské učiliště v Rjazani a byl odeslán do občanské války ve Španělsku a dělal technického důstojníka republikánských tankových jednotek. Když válka skončila byl evakuován zpět do SSSR a nastoupil na své místo v Charkově. K naší jednotce se přihlásil 9. února 1942 kmenové číslo 127/m. Jako svobodník byl přidělen do protitankové roty.
Po boji o Sokolovo už u brigády byl velitele roty obrněných automobilů u tankové praporu. V roce 1944 převzal do své péče muniční a zbrojní hospodářství celého armádního sboru a válku ukončil jako poručík. Zůstal v armádě ale v roce 1950 byl propuštěn do zálohy a vyšetřován – začal hon na interbrigadisty. Živil se až do odchodu do důchodu jako řidič.
Šimáček byl idealista, ryzí člověk, který věřil v dobro v lidech. Většinu svého důchodu věnoval na vysvětlování smyslu protinacistického odboje. Platil si výrobu diafilmů, fotografií či plakátů, s nimiž jezdil po základních školách a vyprávěl dětem příběhy.
Rudolf Šimáček se svým pancéřákem
A uměl je líčit natolik poutavě - aniž by děsil krveprolitím -, že se ve své době zařadil u dětského publika k nejpopulárnějším a nejobdivovanějším osobnostem. Geniální vypravěč Šimáček je doslova vtahoval do svých zážitků.
Tento novodobý don Quijote, který celý život bojoval s "větrnými mlýny", si ani na sklonku života nestěžoval na svůj osud. Toho pro něj největšího vyznamenání totiž dosáhl - Řádu dětského úsměvu. V roce 1975 totiž zvítězil v hlasování dětí, které rozhodovaly o udělení řádu, dokonce i před zpěvákem Karlem Gottem či populární herečkou Štěpánkou Haničincovou. Děti daly tehdy v hlasování o nejlaskavější a nejpopulárnější osobnost přednost Rudolfu Šimáčkovi.
A frontový veterán si Řádu dětského úsměvu který mu předával Pražském hradě Strýček Jedlička, vážil mnohem víc než medaile Za chrabrost před nepřítelem anebo Čs. válečného kříže 1939.
Vendelín Opatrný padl 2. listopadu 1944 v bojích na Dukle jako velitel kulometné roty s hodností poručíka, kterou si tvrdě vybojoval. Byla to zvláštní osobnost- komunista a současně šerif trampské osady.. V listopadu 1936 odešel bojovat jako interbrigadista do Španělska. Zde byl politickým komisařem v první československé jednotce, četě Klement Gottwald. Zúčastnil se mnoha bojů, byl dekorován šesti vyznamenáními a získal hodnost nadporučíka. Jediná fotografie tohoto vojáka co jsem sehnal následuje:
Domů se vrátil v srpnu 1938, po německé okupaci odešel v srpnu 1939 do Polska, po vypuknutí války a porážce Polska uprchl do SSSR. V únoru 1942 se přihlásil do vznikající československé jednotky a jako vojín v kulometné rotě prošel výcvikem v Buzuluku. Z a odvahu v boji o Sokolovo byl povýšen na četaře. V řadách československé jednotky dále bojoval např. v bitvě o Kyjev, u Bílé Cerekve a na Dukle.
Vejvoda Karel, v Buzuluku se hlásil 10. června 1942, příslušník spojovací čety. Byl to interbrigadista, původem z Prahy Modřan. Ve Španělsku bojoval jako příslušník letectva – bojový pilot na bombardovacích letadlech několika typů. Absolvovala přežil 101 bojových misí… V Buzuluku byl vycvičena jako spojař přes dráty i rádio. Po Sokolovu byl odvelen do tankového učiliště v Tambově a stal se prvním velitelem tanku Jánošík…
Ale už jsem zase odskočil – tak šupky zpátky k praporu.
Reorganizace praporu vedla k organizační struktuře, která byla do určité míry specifická, měla totiž umožnit přechod na organizaci pěší brigády v nejbližší budoucnosti.
Prapor měl do 24.3.1943 tedy do skončené sokolovské kampaně toto složení velitelského sboru:
Velitel praporu: plk. Ludvík Svoboda
Zástupce velitele: kpt. Bohumír Lomský oba na fotografii níže:
Náčelník štábu: npor. Otokar Rytíř
Zástupce náčelníka štábu: npor. Jaroslav Zhor
Zpravodajský důstojník čet. Vojtěch Ekstein(Erban), JUDr.
Spojovací důstojník: npor. Miroslav Šmoldas
Zbrojní důstojník: ppor. Boris Hübner
Chemický důstojník: ppor. Karel Hübner
Hospodář praporu: npor. Maxmilián Holzer, por. Arnošt Friedman
Proviantní důstojník: čet. Zoltán Wollner
Vozatajský důstojník: npor. Robert Rosický (Kellner)
Osvětový důstojník: čet. Bedřich. Reicin, čet. Jan Mareš
Šéflékař: por. MUDr. František Engel
Pomocná rota: npor. Jaroslav Zhor
Četa spojovací: npor. Miroslav Šmoldas
Četa automatčíků (rozvědčíků): ppor. Antonín Sochor
Četa zákopnická: rtm: Karel Novotný, rtm. Karel Baláš
Oddíl polních četníků: rtm. M. Štíma
Pěší rota 1: npor. Otakar Jaroš, rtm. František Němec, npor. František Sedláček
Pěší rota 2: npor. Jaroslav Kudlič, rtm. Richard Tesařík, npor. Jaroslav Zhor
Pěší rota 3: npor. Vladimír Janko
Kulometná rota: npor. Jaroslav Lom (Lohrer), npor. Adam Elovič
Protitanková rota: npor. Jaroslav Kosík
Minometná rota: npor. Vladimír Drnek
Zdroj seznamu je asi přesný, jde o dílo Vojenské dějiny Československa, IV. díl, Naše vojsko, Praha, 1988
Dne 21. října 1942 byly péčí sovětské výzbrojní služby praporu dodány pěchotní zbraně. Slavností přehlídku k 28. říjnu tak prapor absolvoval plně vyzbrojen. 15. listopadu 1942 potom dorazila těžká praporní výzbroj. Prapor byl vybaven i hospodářským a vozatajským materiálem. Bylo potřeba provést poslední cvičení a bojová stmelení a prapor mohl dosáhnout plné bojové způsobilosti.
27. ledna 1943 se praporu dostalo zásadní pocty a současně povýšení na plnohodnotný bojový útvar. Obdržel svůj symbol cti a budoucí bojové slávy, bojovou zástavu. Předseda městského sovětu města Buzuluk, na zástavu připevnil stuhu s nápisem „Smrt německým okupantům“, kterou vlastnoručně vyšily buzulucké ženy.

xxxxx
Přebírání bojové zástavy 1. československého samostatného polního praporu v SSSR Ludvíkem Svobodou od Heliodora Píky. Druhý snímek ji ukazuje po slavnostním pochodu na tribuně. Pány vlevo i vpravo znáte, ten uprostřed je nejpyšnější muž u celého útvaru v dané době – praporečník Osvald Šafařík, který tuto poctu s nejvyšších držel po celou válku a tuto zástavu nesl i při defilé v osvobozené Praze.
Dne 29. ledna byl prapor doplněn 40 nováčky z posledního transportu zakarpatských Ukrajinců. Vystřídali ty, co byli příliš staří nebo jejich fyzický stav neumožnil nasazení na frontě. Na frontu tak odjelo – bohužel i větší množství nevycvičených vojáků…jeden z nich se jmenoval Vološin Michal, někdy je uváděno Andrej. Narukoval 28. ledna 1943. Byl to mladík – narodil se 6.11..1921 ve Volovcích na Podkarpatské Rusi. Byl určen jako spojka velitele 1. čety 1. roty. Kmenové číslo 1405/m-. padl při boji o Sokolovo. Neprošel ničím co by se dalo nazvat výcvik. Jeho šance na přežití v boji tak byly jen velmi malé…
Část našich důstojníků – zleva doprava: Otakar Jaroš, Bohumír Lomský, Jaroslav Dočkal a Ladislav Bedřich
Jinak s rekruty z Podkarpatské Rusi byl problém ještě horší než lidmi z českých zemí. Po okupaci zbytku Československa, vzniku samostatného slovenského státu podkarpatská rus připadla Maďarsku. A to bylo od 21. června 1941 ve válce se Sovětským svazem. Ve shodě sovětské byrokracie s paranoio byli tedy všichni podkarpatští Rusové považováni za Maďary a dostat je ven z lágrů bylo velmi obtížné. Přiznám se, že jsem o tom neměl ani ponětí. Až když jsem dával dohromady tuto práci a studoval vše co se dalo, narazil jsem na rozsáhlou práci na sesterském webu Válka.cz. Má 14 částí, napsal to pan Radek Enžl a je to pozoruhodná práce. Částečně mě inspirovala, líbí se mi jeho styl padni komu padni. Nyní tedy citace a souhlasím s ním, na člověka z toho čtení při domyšlení jaká to byla brutální realita, padá smutek. Cituji.:
„Bezútěšná situace československých občanů v táborech se změnila až po vypuknutí sovětsko-německé války v červnu 1941. V červenci pak čs. ministr zahraniční Jan Masaryk uzavřel se sovětským velvyslancem ve velké Británii Majským československo-sovětskou dohodu o vzájemné spolupráci. Na základě této dohody odcestoval v srpnu do Moskvy čs. velvyslanec Zdeněk Fierlinger, jenž zde ovšem plně spolupracoval s čs. i sovětskými komunisty proti zájmům čs. londýnské vlády.
Dohoda nicméně také vedla k nařízení propouštění čs. občanů z lágrů, aby jim mohlo být umožněno vstoupit do tvořícího se čs. vojska. Toto však bylo plněno velmi liknavě. Jakmile se k vězňům doneslo, že se v SSSR začíná budovat čs. vojsko, snažili se všemi způsoby do něj vstoupit a uniknout z lágru. Fierlingerovi začínaly docházet z celého SSSR dopisy se žádostí o zařazení do čs. vojska. V jednom z nich, psaném svéráznou češtinou uprchlíky z Podkarpatské Rusi, stojí:
„Pane představiteli, chceme Vaší jasnosti uvědomit o tom, že my příslušníci Československé Republiky ještě do té doby sedíme v uzavření v pracovních táborách. Víme, že ještě v červenci 1941 roku byla uzavřena v Londýně smlouva mezi Československem a SSSR, která byla podepsána synem tatíčka Masaryka, Janem Masarykem. V tu dobu každý jeden z nás napsal prosbu o přijmoutí do čs. armády, co nám bylo odmluveno a naše prosby vráceny nazpět.
Nachodíme se v Sorokském lágru, kde nás ještě v červnu bylo 300 lidí, teď už nás nemá ani jedna polovina, většina z nás už zemřela. Většinou jsme z P. R. a Sověti nás počítají jako příslušníky Maďarska, protože P. R. v březnu 1939 roku byla okupirována Maďarskem. Po okupaci Maďarskem naši P. R. asi všechna mladá generace utekla za hranice a po zajetí Západní Ukrajiny Sovětami, měli jsme už možnost utíkat do Sov. Ruska, proto že jsme věděli, že v Rusku se organisují čs. legie. V tu dobu Sověti dali nás do vězení, a proto, že utíkali jsme z P. R., započítali nás jako příslušníky Maďarska, kterými jsme nikdy nebyli, aj nechceme jimi být. Většina z nás vysloužila naši drahou čsl. armádu. Prosíme Vaši jasnost vysvětlit naši velmi důležitou zprávu, s sovět. představiteli, aby nás nepočítali příslušníky Maďarska a aby nám dali možnost vstoupit do naše milé armády, kde bysme mohli spolu se svými bratří bojovat za svobodu svého státu a svého národa. Menší část našich příslušníků ze Slovenska a Moravy vypustili před týdnem na svobodu a my tu sedíme a umíráme od bídy a hladu.
Pane představiteli i myslíme že naše Podk. Rus byla takou samou částí Československé republiky jako Slovansko a proto hrdé můžeme se nazývati příslušníky čs. republiky. Jsme věrnými dětmi čs. národa, a proto chtěli byjsme aspoň ještě jednou vzíti zbraň do svých rukou, za svobodu našeho národa a našeho milého státu. Chceme umírat za vyzvolení Československa, ale neumírat od té hrůzy tak ošklivě jako naši bratří umírají tu, napři… (nečitelné) škpt. čs. armády p. Ant. Silný a jiní.
Ještě jednou prosíme Vaši jasnost vyjednat naši zprávu jak nejrychleji a my předem jsme Vám vděčný a děkujeme Vám. Doufáme, že do jara už z nás tu nikoho nebude, ale budeme se zbraní v rukou bránit svůj stát a svoji svobodu.
Jménem občanů Českoslov. Republiky
uzavřených v Soroklagu
Mitrofen Ivanas
Archangelská oblast. Soroklag NKV-
Podpisy:
Por. Rudolf Platon, 2. pl. autorota Olomouc
podpor. v zál. Herškovic A., p. pl. 27 Uh. Hradiště
podpor. v zál. Brusso Jiří dělostř. pl. 107 Olomouc
Déleslouž. četař Rusenčak Jiří, dělostř. horský pl. 202 Kežmarok
Des. Fil Štefan dělostř. pl 120 Břenec
Voj. Tulitko Mikuláš, tel. pl. 4 Prešov
Voj. Tuch Michal pl 1.1. Budějovice
Voj. Beljo Michal, jezd. pl 1 Berehovo
a mnoho jiných.“
Konec citace. Je to strašný dopis, i když se v něm skrývá naděje. Naděje na to dostat se z té hrůzy ven a třeba padnout v boji. Co to musí být za život, když raději půjde člověk na smrt?
Ale zase se vrátíme našemu praporu.
Nakládání materiálu do vlakové soupravy bylo ukončeno 30. ledna v 09.00 hod. V 10.15 hod. potom prapor odpochodoval na nádraží, kde naši vojáci nastoupilo do transportu číslo 22904.

xxxxx
Kapitán Bedřich Lomský hlásí veliteli praporu připravenost jednotky k odjezdu na frontu a k vagónování. A poslední fotografie štábu praporu před nástupem do vlaku.

xxxxx

Zde vidíte rojení před vagony a druhá fotka pořízená ze dveří vagonu ukazuje nastupující vojáky.
V ešelonu číslo 22 904 bylo naloženo 974 vojáků, 26 důstojníků, 10 rotmistrů, 237 poddůstojníků, 663 vojínů a 38 žen, z toho počtu 7 poddůstojnic a 31 vojínek.
Ano, bylo jich 38, těch prvních žen v uniformě, které odjížděly ve vojenském ešalonu č. 22 904 z Buzuluku k Charkovu: jejich začlenění:
Snajpři: dvě děvčata, podíváme se na jednu z nich blíže, byla to Marie Lastovecký. Druhá byla Vanda Biněvská
Zdravotníci: třicet

xxxxx
Zde máte část našich zdravotnic s jejich šéflékařem MURD. Františkem Englem. Druhý obrázek ukazuje jiná dvčata při výcviku poskytování první pomoci. Všimněte si, jak si to ten uličních co jim dělá figuranta užívá…
Spojaři: jedna, byla to Růžena Bihellerová
Zde ji máte. Při své práci a to i pod palbou a dokonce jednou v situaci kdy její stanoviště bylo téměř zničeno blízkým výbuchem dělostřeleckého granátu vytrvala a zajistila potřebné opravy a spojení…
Osvětářka: jedna
Hospodářka a kuchařky: čtyři
Zleva je to Sára Weberová, Frída Witriolová, Gertruda Raweková. Čtvrtá žena je Terezie Rufeisenová. Web
http://www.zeny-bojujici.cz/fotogalerie/v-buzuluku tvrdí, že byla sanitářkou u minometné baterie, ale kniha Hrdinové od Sokolova ji zařazuje jako poslední ze čtyř žen u hospodářského družstva. Tím je máme všechny čtyři…
Když skončil boj o Sokolovo bylo mezi vyznamenanými vojáky bylo také 9 žen. Uznání spolubojovníků se však dostalo všem ženám, které se sokolovského boje zúčastnily, ať už byly nasazeny na kterémkoli úseku.
Zachránily přes 80 raněných vojáků, které vynesli z boje i se zbraněmi
Žádná z boje neutekla ani nepadla do zajetí
Osm jich bylo raněno, z toho dvě těžce
Dokázaly, že je na ně spolehnutí a že se s nimi může v bojovém nasazení počítat. Ženy „sokolovačky“ tak otevřely cestu dalším, které do jednotky a dalších československých těles postupně přicházely. A nakonec jich bylo ve službě několik set. Náš národ jim nemůže být nikdy dost vděčný, těm úžasným děvčatům…
Proto jsem sem vložil i fotografie další z nich

xxxxx
Byla to Marie Ljalková-Lastovecká, první obrázek ji ukazuje s její zbraní samonabíjecí puškou SVT-40 s dioptrem a druhá ji ukazuje jako krásnou starou dámu v roce 2007.
Narodila se 3. prosince 1920 ve vsi Horoděnka ve Stanislavském okrese v Polsku v rodině volyňských Čechů Petrušákových. Studovala na průmyslové škole ve Stanislavově a poté pracovala jako traktoristka v kolchoze. Provdala se za Michajla Ljalka a přijala jeho příjmení.
1. března 1942 nastoupila v Buzuluku u náhradní roty 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR a poté, co absolvovala zdravotnický kurz a základní vojenský výcvik, byla zařazena do kurzu pro odstřelovače. Byla první československou ženou, která se jako odstřelovačka zúčastnila bitvy u Sokolova a poté od podzimu 1943 do jara 1944 též osvobozovacích bojů na Ukrajině. S více než třiceti úspěšnými zástřely se v létě 1944 vrátila do zdravotnických kurzů, aby byla následně zařazena jako vedoucí zdravotnice 1. tankového praporu 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR. S ním pak prodělala karpatsko-dukelskou a jaselsko-gorlickou operaci a zúčastnila se bojů o Moravskou bránu a v okolí Holešova.
Po skončení války sloužila ve Slezsku jako vedoucí lékařka 2. tankového praporu 1. tankové brigády a od 1. října 1945 pracovala jako ambulantní sestra na brigádní ošetřovně. Později absolvovala vojenskou zdravotnickou školu a 1. března 1947 byla přijata v hodnosti důstojníka z povolání do armády.
V armádě dosáhla hodnosti nadporučíka a po roce 1990 byla povýšena na plukovníka ve výslužbě. Za svou činnost ve válce byly vyznamenána například Československým válečným křížem 1939 a Řádem rudé hvězdy. Dne 28. října 2010 byla vyznamenána a obdržela Řád Bílého lva. Zemřela 7. listopadu 2011.
Já osobně jsem měl tu čest se s ní potkat jen jednou v životě v roce 1986 při besedě k výročí bitvy o Sokolovo.
Tolik jsem chtěl v této kapitole napsat tak nějak jako pohledy na jasná fakta, na pár životních osudech a větším množství fotografií, jací lidé ten náš prapor tvořili. Ale čeká vás ještě nejedna kapitola, která ukáží další zajímavosti…a další medailonky a další příběhy.