Zde viz náčrt
, na kterém je nakreslen celý průběh Bitvy v Korálovém moři od 28. dubna až do 11. května 1942. Pro Palbu jej, z mnoha dalších náčrtů, nakreslil malíř Roz.
Bitva v Korálovém moři.
Jako za nejnovější historickou studii „Bitvy v Korálovém moři“, považuji soubor historických faktů, který shromáždil a napsal pan profesor Robert W. Love, jehož článek je, jako Kapitola 5 - Vrchol bláznovství – Bitvy v Korálovém moři a u ostrova Midway, uveden v knize – Průvodce válkou v Pacifiku, autora a zároveň editora Daniela Marstona, který je také i autorem jednoho z článků této knihy. Kniha – Průvodce válkou v Pacifiku, má ještě celý název s přídomkem – Od Pearl Harboru po Hirošimu. Kniha Průvodce válkou v Pacifiku, od Pearl Harboru po Hirošimu je z anglického originálu The Pacific War Campanion: From Pearl Harbor to Hiroshima, přeložena panem Janem Krejčím a v angličtině vyšla v roce 2005, u nás byla vydána B4U Publishing s.ro., v roce 2013. Dál zde ještě provedu seznámení i s profesorem Robertem W. Love, které jsem nalezl v uvedené knize. Pan profesor získal doktorát na kalifornské univerzitě v Davisu a od roku 1975 přednášel vojenské a námořní dějiny na námořní akademii Spojených států amerických (United States Naval Academy), je autorem dvousvazkových dějin History of the US Navy (1992). Má také desítky článků z oblasti diplomacie a námořní historie a je redaktorem a spoluautorem Pearl Harbor Revisited (1995), The Year of De-day: The 1944 Diary of Admiral Bertram H. Ramsay (1944) a Chiefs of Naval Operations (1980). V současné době (myšleno v roce 2013 kdy byla kniha vydána) připravoval monografii Cold War and New World Order: America and the Powers since 1945.
Začátek článků profesora Love:
https://www.usna.edu/History/Faculty/Love.php
mne zaujal názvem: Vrchol bláznovství, ale když si jej přečtete, tak uvidíte, že od strany 81., až do strany 103, dokazuje, že obě bitvy, jak dílčí a prvá - „Bitva v Korálovém moři“, tak i „Bitva u ostrova Midway“, byly skutečně „bláznovstvím“ japonského císařství, neboť ta prvá končila strategickou prohrou Japonska (Japonci se vzdali – na čas -, čas, který se již nikdy nevrátil – dobytí Port Moresby a navíc po této bitvě, musely do opravy dát dvě letadlové lodě - Zuikaku a Šókaku - , které jim pak tolik chyběly při operaci – „MI“ - Midway) a ta druhá bitva –„Bitva u ostrova Midway“, pak skončila pro Japonce totálním debaklem, debaklem, který byl předzvěstí pozdější japonské porážky, která vyvrcholila Bezpodmínečnou kapitulací v srpnu 1945.
Článek profesora Lova bude jedním s mých historických pramenů, když tím druhým bude přímo japonský historický pramen – Micuo Fučida a Masatake Okumiya, a jejich kniha Midway: Rozhodující bitva v Pacifiku. Oba tito spisovatelé mají společného jmenovatele v tom, že jak fregatní kapitán Masakate Okumiya, jehož služební zařazení se přímo týkalo letectva na letadlových lodích, a my již z předchozího víme, že Micuo Fučida přímo vedl prvý letecký nálet na Pearl Harbor, ale i další útoky. V řečené knize, v autorském úvodním slově, doslova Fučida (zde viz foto
mladého Micuo Fučidy, a zde je foto
Micuo Fučidy po válce, kdy publikoval, fota jsou volně přístupná na několika webech.) o Okumiyovi říká,: „Přišlo mi proto velmi vhod, když fregatní kapitán Masatake Okumiya, jehož znám už dlouhá léta, vyslovil ochotu pomáhat mi a stal se mým velmi účinným a povolaným spolupracovníkem. Je stejně jako já námořní letec a plně sdílí můj názor, že je velmi důležité, aby byl vypracován přesný záznam o bitvě z japonského hlediska“. Tohle napsal Fučida v únoru 1951.
Samotný Okumiya pak ke svému letectví přiznává i to, že měl již zkušenosti s operacemi letadlových lodí (pozorný čtenář Okumiya nalezne při útoku na Aleuty). Vše shrnuto ještě doplňuje, když píše: „V červnu 1942 jsem už měl jisté zkušenosti s operacemi svazů letadlových lodí a moje služební zařazení mi poskytlo velmi výhodnou možnost sledovat průběh celé bitvy (zde měl na mysli onu Bitvu o Midway).“ Důležité pro tvorbu jejich knihy pak bylo, jak sám Okumiya říká: „Abych získal dodatečné údaje, procestoval jsem po válce kromě toho třikrát celé Japonsko a hovořil s bývalými námořními důstojníky, kteří se bitvy účastnili.“
Zajímavý je i dodatek pilota, technika i spisovatele Okumiya, který útočí i do svých vlastních řad, když říká: „Že tuto tichomořskou válku zahájili lidé, kteří vůbec nerozuměli moři, a že v ní bojovali lidé, kteří nerozuměli vzduchu.“ Navíc pak dodává: „Kdyby byli lépe rozuměli moři a vzduchu, bylo by Japonsko pečlivěji vážilo, zda je moudré do války vstoupit. A i kdyby se rozhodlo, že mu nic jiného nezbývá, mohlo se vyhnout mnoha osudným chybám. Japonsko si svůj tragický osud předem připravilo tím, že posuzovalo moře podle pozemních měřítek a metody námořních bojů uplatňovalo ve vzdušné válce.“ Tak tohle napsal Masatake Okumiya v roce 1951 v stejném – Autorské úvodní slovo.
Třetím, kterému já děkuji, že mě nikdy, po celých více jak 30 předchozích let, neopustila chuť se tichomořskými operacemi zabývat, je třetí autor historického pojednání o Bitvě v Korálovém moři - český historický spisovatel Miloš Hubáček (český historik Miloš Hubáček, viz Wikipedii:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A ... A1%C4%8Dek
, si zde určitě zaslouží nejméně odkaz na jeho knihu - Pacifik v plamenech. Knihu vydala Panorama, nakladatelství a vydavatelství v roce 1990.
Když jsem v roce 2020 začal psát články, nebo přímo tento článek o „Bitvě v Korálovém moři“, přemýšlel jsem předtím dlouho čím začít. Nakonec jsem se rozhodl, že asi tím nejsprávnějším začátkem bude, když začnu výkladem historických faktů, které pro začátek této „dílčí bitvy“ před Japonci naplánovanou operací „MO“ – což mělo být obsazení Port Moresby, popíši vzniklou „Bitvu v Korálovém moři“, která pak měla velký vliv na operaci „MI“, Bitvu u Midway. Zásadní to bitvu, která vyzněla vítězně již zcela pro USA, a postupně spěla, v čase, k úplné porážce císařského Japonska. Vše začnu právě plánováním dalšího postupu císařského námořnictva v Pacifiku, od ledna do května 1942, dle historických dokumentů, které shromáždili a popsali Micuo Fučida a Masatake Okumiya, v knize Midway: Rozhodující bitva v Pacifiku, na stranách 55. až 103., kde nám dají pohled pro další pochopení všeho, co se v oněch měsících, od ledna do června 1942, vlastně nejen, ale hlavně, v plánování bojů v Pacifiku, stalo s japonskými plány, a postupně jak plány skončily. A dozvíme se též celou japonskou invazi v roce 1942.
Po japonském pohledu na jejich plánování, bude následovat pohled na plánování a taktiku, kterou zvolily v US NAVY, a to ve stejném období – leden až duben, či květen 1942. A poté reakce na vývoj bojů a i na přišlou Bitvu u Midway
Další postupem pak bude i pohled našeho historika Miloše Hubáčka, z jeho vnímání, dle historických pramenů, které zvolil na stejné období únor až květen 1942, v knize – Pacifik v plamenech, str. 289 až 323.
Pojďme nyní nejprve k japonským historikům, kteří svá historická fakta začali vkládat do článku Diskuse o budoucí strategii – Postup na východ či na západ? Zde mají na mysli - jaký postup má zvolit japonské námořnictvo a i pozemní vojsko, a to po prvých vítězstvích ve vějířovitých útocích po Pearl Harboru (zde viz mapu
, na které jsou vějířovité útoky Japonska spuštěné po 7. prosinci 1941 v Asii a Pacifiku, po napadení Pearl Harboru, mapa je volně přístupná na několika webech.)? Bude dobře, že se s tím seznámíme, snáze se nám pochopí slova profesora Love, a jeho – „Vrchol bláznovství“.
Svá prvá fakta oné doby vkládám pod název článku - Jak dál po Pearl Harboru – Východ či západ., když jsem si část názvu článku vypůjčil od Micuo Fučidy a Masatake Okumiya, z jejich názvu ze str. 55 – Postup na východ či na západ?
Jak dál po Pearl Harboru – Východ či západ?
Je zde asi dobré si všímat jednoho důležitého faktu, že japonské štáby, námořní i pozemní, měly všechny své akce pečlivě naplánované a po schválení je pak důsledně dodržovaly, a když nepřítel zareagoval jinak, chyběla japonským velitelům všech stupňů improvizace, reakce na změny válečných, ale i jen místně bojových situací.
Pojďme se tedy seznámit s tím, jak zareagovaly japonské štáby po zahájení tichomořské války. Nejlépe bude, když zde ocituji oba historiky, které jsem si zvolil jako prvé, a kterými jsou - Micuo Fučida a Masatake Okumiya, a kteří na str. 55, charakteristicky, nezapomenou, po válce (psáno na začátku 50. tých let 20. století), i na kritiku do svých vlastních řad:
„Při zahájení tichomořské války byli japonští strategičtí plánovači tak zaměstnáni okamžitým problémem získání naftových zdrojů, že nevypracovali konkrétní strategický program pro další průběh válečných akcí, až bude těchto zdrojů dobyto. Kromě toho si velmi dobře uvědomovali, že zahajovací operace přinášejí četná rizika – jedním, ne právě nejmenším takovým rizikem byl Pearl Harbor – a naprosto si nebyli jisti výsledkem. Proto se rozhodli vyčkat, jak se budou operace vyvíjet, než se pokusí formulovat další válečnou strategii.“
Věřte, že v tomto odstavci jsou velice důležité informace!
