Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 273.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 273.
Zde viz náčrt



, na kterém je nakreslen celý průběh Bitvy v Korálovém moři od 28. dubna až do 11. května 1942. Pro Palbu jej, z mnoha dalších náčrtů, nakreslil malíř Roz. V předchozím článku Č 272., pod názvem Varianta plánu Austrálie, bylo řečeno v začátku, že fregatní kapitán Watanabe ze Spojeného loďstva přijel do Tokia, aby prosadil předběžnou variantu druhé fáze japonských útoků v Pacifiku, která nesla směr Midway. Když tam přijel, zjistil, že Námořní generální štáb také nezahálel a má připravenou svoji verzi postupu, která je však jiná, než má Spojené loďstvo a než schválil Jamamoto. Watanabe zjistil, že Námořní generální štáb pracoval na variantě, jejímž těžištěm byl australský subkontinent. Pojďme a poslechněme si, co bylo dál, co zjistili po válce o půtkách o variantu druhé fáze japonských útoků v Tichomoří – Micuo Fučida a Masatake Okumiya, a co proto říká jejich kniha - Midway: Rozhodující bitva v Pacifiku na str. 60 a dále, cituji:

„Ani náčelník Námořního generálního štábu admirál Nagano (zde viz foto



, pod kterým byl popisek – Osami Nagano, foto je volně přístupné na několika webech.), ani jeho zástupce viceadmirál Seiči Ito nepatřili k onomu typu důstojníků, kteří aktivně řídí plánování svých podřízených. Přenechávali štábu, aby vyvíjel iniciativu, a vyslovili se teprve tehdy, když byl plán vypracován a předložen ke schválení. Myšlenky Námořního generálního štábu byly tedy v podstatě myšlenkami plánovacího oddělení, jeho prvního (operačního) odboru. Náčelníkem prvního odboru byl kontradmirál Šigeru Fukudome a vedoucím plánovacího oddělení námořní kapitán Sadatoši Tomioka. A tento Tomioka byl původcem strategické koncepce ‚Austrálie především‘.
Tomiokova skupina považovala Austrálii za klíčově důležitou na základě odhadu, že se vzhledem ke své velikosti a strategickému umístění na japonském obranném perimetru téměř určitě stane odrazištěm budoucího spojeneckého protiútoku. Hlavní údernou silou tohoto protiútoku bude, jak usuzovali, letectvo, aby se plně využilo schopnosti amerického průmyslu vyrábět letouny masovými (sériovými) výrobními metodami, a účinné využití této mohutné letecké síly bude vyžadovat používání pozemních základen v Austrálii. V japonské obraně zůstane tedy slabina, dokud Japonsko buď Austrálii neovládne, nebo ji alespoň účinně od Spojených států neodřízne.
Když bylo v lednu snadno dobyto Bismarckovo souostroví, začali nejagresivnější stoupenci australské varianty požadovat přímou okupaci klíčových oblastí Austrálie. Tento extrémní původní návrh byl však okamžitě zamítnut Velitelstvím pozemních vojsk, které kategoricky prohlásilo, že rozhodně nesežene deset bojových divizí, jichž by bylo minimálně zapotřebí k takové operaci, nemluvě ani o tom, že by nebylo možné shromáždit dosti lodí pro dopravu a průběžné zásobování takových sil.“

V námořních kruzích, admirálové a štábní důstojníci, podezřívali pozemní vojsko z kamufláže, kterou zakrývali skutečné záměry, jak chtějí použít své pozemní jednotky (celou japonskou historickou literaturou se nese, že pozemní vojsko chtělo útočit především v SSSR a v Číně a svými jednotkami tak maximálně okupovat místa, ostrovy a země, které jsou potřebné k těžbě ropy a ostatních surovin). Zároveň se v námořních kruzích předpokládalo, že Vrchní velitelství pozemních vojsk, tajně, spoléhalo na úspěch velkého útoku, kterým Německo na jaře okupuje Kavkaz. Úspěch Němců v SSSR, by pak radikálně změnil evropskou válečnou situaci ve prospěch Německa. A velitelství japonských pozemních vojsk bylo v podezření, že se snaží zadržovat značnou část svých jednotek, aby je pak zasadilo na asijském kontinentě proti SSSR. To až se vytvoří příznivá situace.

„Tak či onak bylo zcela jasné, že velitelství pozemních vojsk si nepřálo nasadit značnou část svých sil v jihovýchodní oblasti a že se nezúčastní pokusu o invazi v Austrálii. Stratégové Námořního generálního štábu začali proto soustřeďovat své úsilí na méně náročné plány operací, jež by Austrálii izolovaly a přerušili přísun amerického válečného materiálu postupným rozšiřováním japonské kontroly nad oblastí Nové Guineje, Šalamounových ostrovů, Nové Kaledonie a ostrova Fidži.
Začátkem dubna (1942), když velitelství Spojeného loďstva předložilo svůj plán útoku na Midway, byly už první body programu Námořního generálního štábu splněny. Jako první krok byly obsazeny Lae a Salamaua na Východní Nové Guineji a Velitelství pozemních vojsk vyslovilo souhlas, že nasadí jihomořský odřad, jenž byl teď v Rabaulu, do druhé akce – současné invaze v Port Moresby na jihovýchodním pobřeží Nové Guineje a na Tulagi v Šalamounových ostrovech. S operací Port Moresby – Tulagi se vyčkávalo pouze na jednu divizi letadlových lodí, které tam měl vyslat admirál Nagumo k posílení námořního zajištění. Mezitím se už Námořní generální štáb snažil vyjednávat s Velitelstvím pozemních vojsk o účasti v dalších invazních operacích proti Nové Kaledonii, ostrovům Fidži a Samoa, jakmile budou dobyty Port Moresby a Tulagi.
Za těchto okolností si velitelství Spojeného loďstva nemohlo zvolit nevhodnější chvíli k předložení svého plánu útoku na Midway. Plán výslovně požadoval, aby útok na Midway, jejž měla k odvrácení pozornosti doprovázet invaze na západních Aleutách, byl uskutečněn začátkem června (1942) a aby operace Nová Kaledonie-Fidži-Samoa, navrhované Námořním generálním štábem, byly odsunuty a uskutečněny teprve po dokončení operace Midway – Aleuty. Tak byla připravena scéna pro další kritické měření sil mezi Spojeným loďstvem a Námořním generálním štábem, aby se ukázalo, kdo z nich má větší slovo při rozhodování o námořní strategii.“

Plán Midway, základní diskuse.
Již 2. dubna 1942, byla mezi štáby Spojeného loďstva a štábem Námořním generálním štábem započaty další výměny názorů na operaci „MI“, jak byla značena operace Midway. Námořní generální štáb v rozhovorech o Midway (MI), zastupoval, dle historických dokumentů, fregatní kapitán Mjo, což byl letecký důstojník prvního odboru. Spojené loďstvo pak fregatní kapitán Watanabe, který byl již představen. Zápisy říkají, že prý letecký důstojník, fregatní kapitán Mjo, používajíc dokonce i city, tedy se „slzami v očích, přímo odrazoval; přednášel spoustu námitek – od obtížnosti shromáždit tak značné množství potřebného materiálu až po taktické aspekty operace a pochybnou hodnotu ostrova Midway“. A to prý i přesto, že samozřejmě věřil, že by ostrov japonské obojživelné síly obsadily…! Micuo Fučida a Masatake Okumiya, ve své knize - Midway: Rozhodující bitva v Pacifiku na str. 62., až 67., k řečenému problému píší, cituji:

„Pokud jde o materiální požadavky, Mjo tvrdil, že přednostní uskutečnění operací Nová Kaledonie-Fidži-Samoa, jak je plánoval Námořní generální štáb, by bylo snazší, protože některé přípravy už byly zahájeny. Zejména zdůraznil, že by bylo téměř nemožné, pro nedostatek letounů a leteckého materiálu vůbec, nahradit ztráty, které utrpěly letecké skupiny letadlových lodí admirála Naguma
(zde viz foto




, pod kterým byl popisek_admiral_Chuichi_Nagumo, foto je volně přístupno na několika webech), do data stanoveného Velitelstvím spojeného loďstva pro útok. Fregatní kapitán Mjo byl odpovědný za to, aby jednotky námořního letectva účastnící se bojových operací dostávaly včas potřebnou náhradu za ztracené letouny a jiný materiál, a proto se ho problém zásobování letectva přímo dotýkal. Situace byla opravdu stále vážnější. Každá letecká jednotka měla být vybavena záložními letouny v počtu jedné třetiny bojového stavu. Ve skutečnosti však převážná většina jednotek neměla záložní letouny vůbec, ale neměla ani předepsaný počet bojových letounů.“

Své argumenty o tom, že ztráty bojů, od prosince 1941 do dubna 1942, fregatní kapitán Mjo dokumentoval v zápise, který se jako historický dokument zachoval. Mjo v něm píše jako příklad požadavek 11. leteckého loďstva, které startovalo v té době z pozemních základen. Od nich přišel požadavek, aby byly dodány letouny, které by doplnily například – alespoň - bojový stav letounů.

„Mjo se odvolával na fakt, že ani letadlová loď Rjúdžó (zde viz foto



, na kterém je japonská letadlová loď Rjúdžó, foto je volně přístupné na několika webech.), nebyla dosud vybavena stíhačkami Zero, jimiž měly být nahrazeny zastaralé letouny typu 96. Mjo dále tvrdil, že i kdyby mohl být zásobovací problém nějak vyřešen, Námořní generální štáb by přesto považoval midwayský podnik za nerozumný jak z taktického, tak ze strategického hlediska.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 274.
Mapa japonských agresí do srpna roku 1942



, kde jsou i místa, o která jde při Australské variantě, mapa je volně přístupná na několika webech.
Dále pak fregatní kapitán Mjo, letecký důstojník a člen Námořního generálního štábu, oponoval, vůči chystané operaci „MI“ – „Midway“, kterou obhajoval fregatní kapitán Watanabe ze Spojeného loďstva. Oponoval argumentací, která měla 6 bodů. Micuo Fučida a Masatake Okumiya, ve své knize - Midway: Rozhodující bitva v Pacifiku, na str. 63, 64 a dále, vypsali body, ve kterých argumentoval. Body nalezli v historických zápisech a hlášeních, a já od historiků cituji:

„1) Jelikož Midway leží blízko hlavní tichomořské základny Spojených států na Havaji, mohl by nepřítel na podporu obrany ostrovů účinně využívat kromě letounů z letadlových lodí i ponorek, a což je ještě důležitější, velkých letounů z pozemních základen na Havaji. Kromě toho bylo nutno předpokládat, že nepřítel po zkušenostech z Pearl Harboru je teď ve střehu, pečlivě pozoruje pohyby japonského loďstva, takže moment překvapení je téměř vyloučen.

2) Naproti tomu operacím japonských vojsk by nemohla být poskytována letecká podpora z pozemních základen ani pro průzkumné a pozorovací účely. Tím by byla omezena účinná úderná síla letadlových lodí, jelikož část jejich letounů by musela být určována pro pozorovací úkoly k doplnění plovákových průzkumných letounů z bitevních lodí a křižníků.

3) Třebaže není vyloučena možnost, že invaze na Midway by mohla vyvolat rozhodné námořní střetnutí, jak doufá velitelství Spojeného loďstva, považuje Námořní generální štáb za sporné, zda by nepřítel dal v sázku chabý zbytek svého loďstva na obranu Midwaye. Mohl by se rozhodnout, že si své hladinové síly uchrání, a bude-li ostrov obsazen, že uskuteční později operace k jeho opětnému dobytí a neutralizování, přičemž využije jeho vzdálenosti od Japonska a těsné blízkosti Havaje.

4) V této souvislosti je třeba poukázat na velmi závažný problém, zda Japonsko, jestliže úspěšně Midway obsadí, je bude moci natrvalo zásobovat a bránit proti nepřátelským protiútokům. Kromě toho je Midway nejen značně vzdálen od Japonska, nýbrž má i tak malou rozlohu, že letadla na tamních základnách nebudou moci být rozptýlena, aby byly zredukovány ztráty způsobené překvapivými útoky ze vzduchu či z moře. Aby se takovým útokům zabránilo, bude třeba neustále ve dne v noci vysílat početné letecké hlídky, což bude vyžadovat značný počet letounů a velké množství pohonných hmot. Dlouhodobě se může ukázat, že takto vzniklý zásobovací a dopravní problém je pro Japonsko nezvládnutelný.

5) Námořní generální štáb považuje dále za sporný předpoklad Spojeného loďstva, že Midway by byl pro Japonsko strategicky cenný jako předsunutá základna vzdušného průzkumu, jež by zvýšila pravděpodobnost, že budou zpozorovány nepřátelské útočné svazy letadlových lodí plující směrem k Japonsku. Především by při dnešním doletu japonských pozorovacích letounů mohly hlídky z Midwaye pokrýt pouze oblast o poloměru 600 až 700 mil od ostrova. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že někdy budou nepříznivé povětrnostní podmínky nebo, že nepřítel svými akcemi omezí možnost používání letišť.

6) Konečně, názor Spojeného loďstva, že uchvácení Midwaye a z toho plynoucí ohrožení Havaje účinně oslabí americkou bojovou morálku, a připraví tak cestu k mírovému jednání, je považován za příliš optimistický. Podle názoru Námořního generálního štábu by operace proti Havaji zůstala krajně hazardní, i kdyby byl Midway v japonských rukou, a samo obsazení Midwaye by přirozeně nikterak neohrožovalo severoamerický kontinent. Jeho účinek na americkou morálku by byl proto mizivý.“

Fregatní kapitán Mjo, po předložení svých argumentů v 6ti bodech, pak pokračoval v obhajobě své alternativní cesty pro útok, dle Námořního generálního štábu. Tedy obhajobě plánu akce proti Nové Kaledonii-Fidži-Samoa (zde je náčrt oblasti, o které je v textu řeč




, s místy, Nová Kaledone, Fidži a Samoa, ostrovy viz vpravo od Austrálie, náčrt je na několika webech v různých velikostech, i zde je náčrt zvětšen.). Ve své obhajobě stále zdůrazňoval, že řečené ostrovy, „i když jsou od Japonska vzdálenější než Midway, jsou téměř stejně vzdáleny od hlavní havajské základny Spojených států, čímž by byla odstraněna jedna z výhod, kterou by měli Američané při obraně Midway. Mimo tohoto mají řečené ostrovy oproti Midway větší rozlohu a tím i nesporně větší vojenskou hodnotu“…! A pak dále dle zápisů pokračoval, cituji:

„Pokud jde o vylákání amerického loďstva, aby se s ním bylo možno utkat v rozhodné bitvě, byla by operace v prostoru Nové Kaledonii, Fidži a Samoji určitě prospěšnější, protože Austrálie by se cítila vážně ohrožena a nepochybně by požadovala americkou námořní podporu. Akce Spojených států by byla velmi naléhavá i bez takového australského požadavku, jelikož přerušení americké zásobovací cesty do Austrálie by v podstatě znemožnilo pozdější použití Austrálie jako spojenecké základny pro protiútok.
Konečně Námořní generální štáb byl přesvědčen, že úspěšné dobytí Nové Kaledonie, Fidži a Samoji by vážně ochromilo australskou, a nepřímo i spojeneckou morálku, a že by tak účinněji přispělo ke zkrácení války, než kterákoliv jiná akce, jíž by Japonsko mohlo podniknout.“

I když fregatní kapitán Mjo z Námořního generálního štábu takto argumentoval, stejně zcela předběžný plán Spojeného loďstva nezamítal. Totiž Námořní generální štáb již 3. dubna 1942 znovu prozkoumal situaci vzniklou pro útoky, a to především materiální a zásobovací problémy (tzv. problémy MTZ, či nověji správně - Logistiku) a došel k závěru, že odhadovaným požadavkům Spojeného loďstva pro (operaci „MI“) midwayskou operaci by bylo možno vyhovět asi tak na 70%, s čímž se tedy dalo přece jenom něco dělat. Výsledkem těchto dnů byla schůzka fregatního kapitána Watanabe ze Spojeného loďstva a Mjo s doprovodem dne 4. dubna 1942. Historické dokumenty ze schůzky pak říkají, že „ani jedna strana nepřistoupila na nějaké ústupky“. Na str. 65 a dále pak oba historici píší tato slova, cituji:

„Dne 5. dubna jednání pokračovalo a tentokrát se ho za Námořní generální štáb zúčastnil viceadmirál Ito a kontraadmirál Fukudome. Uprostřed porad se Watanabe přímo telefonicky spojil s velitelstvím Spojeného loďstva na palubě lodi Jamato (zde viz foto



, na kterém je zakotvená japonská bitevní loď YAMATO, Jamato, foto je volně přístupné na několika webech), vysvětlil stanovisko Námořního generálního štábu a žádal o instrukce, jaký postoj má zaujmout on. Když se vrátil, vysvětlil stanovisko admirála Jamamota těmito nekompromisními slovy:
´Důsledným rozborem dospějeme nutně k závěru, že úspěch či neúspěch naší strategie v Tichomoří závisí na tom, zda se nám podaří či nepodaří zničit loďstvo Spojených států, zejména jeho operační svazy letadlových lodí. Námořní generální štáb se vyslovuje pro přerušení zásobovacích cest mezi Spojenými státy a Austrálií. Chtěl by toho dosáhnout tím, že by Japonsko ovládlo některé oblasti, ale nejprostším a nejúčinnějším způsobem, jak tohoto cíle dosáhnout, by bylo zničit nepřátelské letadlové lodi, bez nichž by zásobovací cesta naprosto nemohla být udržována. Jsme přesvědčeni, že podnikneme-li navrhovanou operaci proti Midway, podaří se nám vylákat nepřátelské letadlové lodi a zničit je v rozhodné bitvě. Jestliže naproti tomu nepřítel naši výzvu nepřijme, získáme přesto důležitou výhodu, neboť posuneme bez odporu náš obranný perimetr k Midwayi a k západním Aleutám.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 275.

Admirál Jamamoto (zde viz foto



, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech.) své argumenty formuloval tak, že i když pak byla pro Námořní generální štáb reprodukovaná fregatním kapitánem Mjo, neztratila nic na důrazu, tedy argumenty, kterými takto dával opět najevo, že Námořnímu generálnímu štábu nehodlá ustoupit! Na str. 66 a 67., se od japonských historiků, Micuo Fučidy a Masatake Okumiyi dozvídáme výsledek, když z historických zápisů z jednání napsali, cituji:

„Jelikož nebylo vidět jiné východisko ze slepé uličky, obrátil se kontradmirál Fukudome na viceadmirála Ita a s jistým sebezapřením mu doporučil, aby Námořní generální štáb vyslovil s útokem na Midway souhlas. Ito mlčky přikývl.
Tak se dospělo k zásadní dohodě, že operace proti Midway uskutečněna bude, ale Velitelství Spojeného loďstva a Námořní generální štáb se nadále lišily v názoru na datum jejího uskutečnění. Námořní generální štáb silně naléhal na to, aby den D, který velitelství Spojeného loďstva stanovilo na začátek června, byl odsunut asi o tři týdny, čímž by se získalo více času na přípravy. Velitelství Spojeného loďstva však pevně trvalo na původním návrhu: tvrdilo, že je nezbytné podniknout útok za měsíčního úplňku a že by odsunutí o celý měsíc mohlo značně ohrozit vyhlídky na úspěch. 13. dubna 1942 byl fregatní kapitán Sasaki, letecký důstojník loďstva, vyslán do Tokia, aby tyto body Námořnímu generálnímu štábu náležitě vysvětlil.“

Historické dokumenty Japonska, které Micuo Fučida a Masatake Okumiya, po válce nalezli, říkají, že na rozdíl od Námořního generálního štábu, kde Spojené loďstvo narazilo, u Generálního štábu pozemních vojsk byla situace úplně jiná, a vzápětí nám vysvětlují, proč byla jiná, a proč byla bez nesnází. Postupně řeknou, že dostali ihned s operací „MI“ souhlas, když na str. 66., píší, cituji:

„Tato mimořádná ochota pozemního vojsk však neplynula z jakéhosi změněného postoje k politice námořnictva, nýbrž spíše ze skutečnosti, že operace Midway - Aleuty by se týkaly převážně námořnictva a pozemní vojsko by dodalo pouze malý počet vojáků k posílení speciálních námořních výsadků.“

Dále se pak dozvídáme, ale i o dalších reakcích na předběžný plán Midway – Aleuty, které se v historických dokumentech zachovaly, a to u dalších článků vojenské mašinérie japonské Císařské armády, většinou však u japonského námořnictva v celém Pacifiku.

„Na nižších stupních námořní hierarchie byla reakce na midwayský plán nestejná. Viceadmirál Boširó Hosógaja, jehož 5. loďstvo mělo za úkol chránit severozápadní přístupy k Japonsku, už dlouho toužebně očekával větší operaci na východní námořní frontě a přirozeně plán Spojeného loďstva vítal. Naproti tomu viceadmirál Nišizó Cukahara, jehož 11. letecké loďstvo působilo v jihovýchodní Asii, byl poněkud zklamán. Z nálady, která zavládla na velitelství Spojeného loďstva začátkem března, usoudil, že dějištěm další operace bude Indický oceán, a provedl už předběžnou přípravu přesunutím velitelství do Bangkoku. Jeho letouny z pozemních základen se tak nebudou moci útoku na Midway zúčastnit.
Na přímý odpor se uvnitř Spojeného loďstva postavil jedině viceadmirál Sigejoši Inouje (zde viz foto



, na kterém je viceadmirál Shygeoshi Inoue, počeštěno Inouje, foto je volně přístupné na několika webech.), jehož 4. loďstvu byly svěřeny operace v širokém úseku jihozápadního Tichomoří. Když bylo plánování midwayské operace ještě v počátečním stádiu, vyslalo velitelství Spojeného loďstva na Truk svého zásobovacího důstojníka, aby jednal s viceadmirálem Inoujem a jeho štábem o dopravě zásob na Midway, až bude ostrov obsazen. Tento úkol by pak měl být totiž svěřen 4. loďstvu. Inouje se však zřejmě domníval, že se zřetelem k omezeným japonským zdrojům by uchvácení Midwaye nebezpečně rozšířilo bráněnou oblast. Prohlásil stroze, že pochybuje, zda by 4. loďstvo mohlo převzít úkol ostrov zásobovat, načež, jak se tvrdí, představitel Spojeného loďstva rozzlobeně opustil místnost a prohlásil, že na 4. loďstvo nelze spoléhat a že úkol bude svěřen jednotkám letectva s pozemními základnami.“

Vznikla i situace, že dva vysocí námořní velitelé, kterým v operaci Midway, „Operaci MI“, připadla klíčová úloha, a byli jimi Viceadmirál Kondo (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_viceadmiral_Nobutake_Kondo, foto je volně přístupné na několika webech), z 2. loďstva a viceadmirál Nagano z 1. leteckého loďstva – nebyli vůbec při přípravách plánu Spojeného loďstva – přizváni ke konzultacím. To proto, že oba jejich svazy se aktivně účastnily jižních operací, a to až do poloviny dubna a admirál Jamamoto nechtěl odvádět jejich pozornost od bezprostředního úkolu. Prý právě proto nežádal jejich účast na plánování operace „MI“.

„Je však otázka, zda bylo velitelství Spojeného loďstva s to pracovat na plánu s přesnou znalostí poměrů v těchto dvou klíčových svazech, jestliže oba velitelé nebyli konzultováni.
V polovině dubna 1942 se velitelství Spojeného loďstva stále ještě handrkovalo s Námořním generálním štábem o různých podrobnostech midwayského plánu a jasně si uvědomovalo, že Generální štáb, ačkoli vyslovil zásadní souhlas, pohlížel stále ještě na celou operaci velmi skepticky. Dne 18. dubna 1942 však nečekaná (Japonci vůbec neočekaná) událost rázem s veškerými diskuzemi skoncovala.“

Pro Američany povzbuzující událost, které měla ukázat světlo na konci tunelu, světlo v porážkách od Japonců na moři i na Filipínách a i jinde – Doolittlův nálet na Tokio, který naopak způsobil šok v japonských myslích. Pro Palbu zde sestavil skvěle, v šesti článcích, okolnosti a samotný nálet na Tokio, kolega Zemakt, viz tyto odkazy:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8583
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8588
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8594
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8602
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8606
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8613

Účinek Doolittlova náletu na Tokio rozepisují i japonští historici, Micuo Fučida a Masatake Okumiya, když z historických zápisů z dalších jednání o operaci „MI“ napsali pod titulkem svého článku – Operace Midway schválena., a to hned v prvních odstavcích, na str. 74., a i pak dále na str. 75., cituji:

„Největší vliv Doolittlova útoku spočíval v jeho okamžitém účinku na stále pokračující kontraverzi o útoku na Midway podle plánu Spojeného loďstva. Třebaže Námořní generální štáb 15. dubna neochotně vyslovil s operací zásadní souhlas, o datum a jiné životně důležité body, se stále ještě vedl spor, když útočné letouny podplukovníka Doolittla úspěšně shodily pumy na Tokio a jiná japonská města.
Pokud jde o Spojené loďstvo, útok ještě posílil jeho odhodlání trvat na tom, aby operace byla provedena brzy, jak se původně navrhovalo. Admirál Jamamoto se cítil hluboce pokořen tím, že selhala všechna opatření proti nepřátelskému útoku z letadlových lodí na samotné Japonsko, a byl rozhodnut, že je třeba stůj co stůj zabránit tomu, aby se to opakovalo. Rozhodl, že je třeba neodkladně provést ofenzívu, aby americké letadlové lodi byly zničeny, a aby tak obranná hlídková linie mohla být posunuta na východ k Midwayi a k západním Aleutám.“

O tom jak to bylo dál, co na nálet na Tokio říkal Námořní generální štáb, a jak se situace vyvíjela? Jakož i pohled ve vývoji konfliktu ze strany dalšího hráče, Bitvy v Korálovém moři, o americké taktice v této bitvě, si řekneme v dalších článcích i od druhé strany, ze strany historiografie USA.


Použité historické podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=180