Bitevní lodě třídy Courbet
“aneb pozdě ale přeci“
Vývoj francouzských bitevních lodí konce 19. a počátku 20. století má svá jistá specifika, která podstatně ovlivnila i stavbu prvních místních dreadnoughtů a není tedy zcela od věci nastínit alespoň okrajově tehdejší atmosféru. Závěr 19. století nebyl masivním francouzským ocelovým kolosům příliš nakloněn, na čemž má značnou zásluhu skupina zastánců tehdy populární Jeune École (preferující malá torpédová plavidla a křižníkovou válku na úkor klasických obrněnců) a upadající prestiž námořnictva po prohrané válce v roce 1870. Jejich výstavbu tak limitovalo hned několik faktorů – nedostatek podpory z vyšších míst (jejichž personální obsazení se navíc měnilo doslova rok od roku po dobu několika desetiletí), s tím související nedostatek financí, protahování stavby a omezující výtlakové limity a v neposlední řadě zaostalost místního průmyslu. Pro francouzské jednotky konce 19. století byla tudíž charakteristická dlouhá doba stavby (nezřídka 2 až 3násobná oproti svým zahraničním protějškům, což je činilo v době vstupu do služby již poněkud zastaralými), nevyváženost konstrukce a značná typová roztříštěnost (žádné větší série pro vytvoření homogenních eskader).Námořní plán z roku 1890 tak sice počítal s deseti bitevními loděmi oceánského typu (objednávaných v letech 1891 až 1898 a přebíraných v letech 1897 až 1904), leč… Plavidla to byla veskrze podobná, ale ne stejná (až na trojici lodí třídy Charlemagne) a zpravidla co loď, to jiný konstruktér. Francouzské námořnictvo si tak vysloužilo posměšnou přezdívku „Flotte d'échantillons“, neboli „Flotila vzorků“. Značnou roli hrál i svazující výtlakový limit 12 000 tun, což těmto bitevníkům na kvalitách taktéž nepřidalo a bylo nutno činit nepříjemné kompromisy.
V rámci tohoto námořního plánu byla postavena následující plavidla (v závorce doba stavby):
Charles Martel (04.1891 - ??.1896) – výtlak (standardní) 11 600 tun, rychlost 18 uzlů, výzbroj 2x305 (2x1), 2x274 (2x1), 8x138 (8x1)
Jauréguiberry (11.1891 - 01.1897) - výtlak 11 800 tun, rychlost 18 uzlů, výzbroj 2x305 (2x1), 2x274 (2x1), 8x138 (4x2)
Carnot (07.1891 - ??.1897) - výtlak 11 900 tun, rychlost 18 uzlů, výzbroj 2x305 (2x1), 2x274 (2x1), 8x138 (8x1)
Masséna (09.1892 - ??.1898) - výtlak 11 700 tun, rychlost 17 uzlů, výzbroj 2x305 (2x1), 2x274 (2x1), 8x138 (8x1), 8x100 (8x1)
Bouvet (01.1893 - ??.1898) - výtlak 12 000 tun, rychlost 18 uzlů, výzbroj 2x305 (2x1), 2x274 (2x1), 8x138 (8x1), 8x100 (8x1)
Charlemagne (08.1894 – 09.1897) - výtlak 11 300 tun, rychlost 18 uzlů, výzbroj 4x305 (2x2), 8x138 (8x1), 8x100 (8x1)
Saint Louis (03.1895 – ??.1898) – viz. Charlemagne
Gaulois (01.1896 – ??.1899) – viz. Charlemagne
Iéna (01.1898 - ??.1902) – výtlak 11 700 tun, rychlost 18 uzlů, výzbroj 4x305 (2x2), 8x164 (8x1), 8x100 (8x1)
Suffren (01.1899 - ??.1904) – výtlak 12 400 tun, rychlost 18 uzlů, výzbroj 4x305 (2x2), 10x164 (10x1), 8x100 (8x1)


Charles Martel a Suffren – dva konce jedné řady a navzájem dosti odlišné v řešení rozmístění hlavní výzbroje, za povšimnutí stojí i umístění středního dělostřelectva do věží, kterážto lepší a progresivnější stránka francouzské konstrukční školy se paradoxně později vytratila
Jak je vidno, Francouzi se postupně sladili se světovým vývojem a od kosočtverečného uspořádání hlavní výzbroje (prvních pět jednotek) přešli k jejímu seskupení v ose plavidla (tedy systému, který byl použit již u lodě Brennus), tj. dvoudělových věžích na přídi a zádi. Poslední jednotka (Suffren) přitom překročila magickou hranici 12 000 tun a názorně ukázala, že s volnějšími otěžemi může být vyprodukováno podstatně vyváženější a kvalitnější plavidlo.
Ve spojení s vývojem na mezinárodním poli, provázeným událostmi jako byla například Fašodská krize, se začala v plné nahotě vyjevovat nedostatečnost doktríny Jeune École (byť její vliv definitivně upadl až kolem roku 1905) a potřeba vyváženého loďstva schopného operací v zámoří. To vše se příznivě projevilo i v přístupu k výstavbě bitevních lodí. Na počátku 20. století tak padl zmíněný výtlakový limit a francouzští konstruktéři mohli poněkud popustit uzdu svému tvůrčímu vypětí. Po pádu těchto finančních a institucionálních restrikcí můžeme pozorovat náhlý skokový nárůst výtlaku/parametrů – zatímco dosavadní bitevní lodě si musely vystačit s 12 000 tunami, následující série (třídy République a Liberté) se již honosila výtlakem 15 000 tun a posléze bylo přistoupeno k 18 000 tunovým (třída Danton) a 23 000 tunovým (třída Courbet) plavidlům.
Námořní plán z roku 1900 předpokládal výstavbu řady nových jednotek, včetně bitevních lodí a tato nově produkovaná plavidla se již dala přiřadit k tomu lepšímu, co v tehdejších světových loděnicích vznikalo. Navíc se konečně přistoupilo k objednávání vícečlenných sérií (byť ostudnou dobu stavby se dařilo vylepšovat jen velmi zvolna). První části své realizace se program dočkal v rámci výstavby příbuzných tříd République (2 jednotky) a Liberté (4 jednotky) o výtlaku 15 000 tun, jež vstupovaly do služby v letech 1906 až 1908. Leč, jak nám datum správně napoví, jednalo se o nástup na scénu v hodině dvanácté. V této době již sloužil i přelomový britský Dreadnought a novopečené pre-dreadnoughty tedy hrály již od svého zrození druhou ligu.
S tím si ovšem Francouzi, jak dále uvidíme, nedělali zpočátku přílišné vrásky. V roce 1906 se totiž rozhodli postoupit opět o úroveň výše a vyprodukovat plavidla o výtlaku 18 000 tun s turbínovým pohonem a podstatně silnější výzbrojí než u předchozích tříd. Tu měly ve finále tvořit čtyři kanóny ráže 305mm a dvanáct kanónů ráže 240mm (návrhy plavidla se všemi děly velkými, které se objevovaly již od roku 1904, byly zavrženy). Pokud bychom brali tuto třídu, známou dle první jednotky jako Danton, v rámci měřítek platných do roku 1906, dala by se tato plavidla hodnotit veskrze kladně (k čemuž lze připočítat i výhodu v podobě rozsáhlé šestikusové série). Pokud se ale přidržíme reálných historických událostí té doby, tak lze jen konstatovat, že francouzské námořnictvo přebíralo v roce 1911 nákladnou sérii již zcela koncepčně zastaralých plavidel. V té době již mělo britské námořnictvo ve stavu 10 bitevních lodí nového typu (plus 4 bitevní křižníky), německé 8 (plus přinejmenším jeden bitevní křižník) a americké 6. Ve stavbě se nacházel i první superdreadnought, britský bitevník Orion, jež měl vstoupit do služby v lednu 1912, tj. čtyři měsíce po převzetí poslední jednotky třídy Danton.


bitevní lodě Démocratie (třída Liberté) a Danton, vyvedené, leč brzy zastaralé pre-dreadnoughty
K položení kýlu prvního francouzského dreadnoughtu, pojmenovaného Courbet, tak došlo až v září 1910 a dle představ francouzské admirality měl stát na počátku nových ambiciózních plánů. Ty dostaly své pevné kontury v roce 1912 a se zvyšujícím se mezinárodním napětím postupně gradovaly. Na počátku 20tých let tak mělo francouzské námořnictvo disponovat téměř třemi desítkami bitevních lodí, vesměs moderními jednotkami nového typu. Kromě pětice pre-dreadnoughtů tříd République a Liberté (jedna jednotka byla ztracena v roce 1911) a šesti semi-dreadnoughtů třídy Danton mělo francouzské námořnictvo obdržet sedmnáct bitevních lodí nového typu, tj. dreadnoughtů.
Výstavba byla rozložena následujícím způsobem (letopočet značí rok zahájení stavby), přičemž poslední plavidlo mělo vstoupit do služby v roce 1920:
1910 – 2 bitevní lodě (třída Courbet - Courbet, Jean Bart)
1911 – 2 bitevní lodě (třída Courbet - France, Paris)
1912 – 3 bitevní lodě (třída Bretagne - Bretagne, Provence, Lorraine)
1913 – 2 bitevní lodě (třída Normandie)
1914 – 2 bitevní lodě (třída Normandie)
1915 – 4 bitevní lodě (třída Lyon)
1917 – 2 bitevní křižníky
Se zvyšováním mezinárodního napětí brzy došlo k akceleraci a navýšení původního plánu:
1910 – 2 bitevní lodě (třída Courbet - Courbet, Jean Bart)
1911 – 2 bitevní lodě (třída Courbet - France, Paris)
1912 – 3 bitevní lodě (třída Bretagne - Bretagne, Provence, Lorraine)
1913 – 4 bitevní lodě (třída Normandie – Normandie, Gascogne, Flandre, Languedoc)
1914 – 1 bitevní loď (třída Normandie - Béarn)
1915 – 4 bitevní lodě (třída Lyon)
1919 – 2 bitevní lodě
1920 – 2 bitevní lodě
1921 – 4 bitevní lodě
1922 – 2 bitevní lodě
To že tyto ambiciózní (byť ne nesplnitelné) představy nedošly naplnění je již zcela jiný příběh a pojďme se tedy raději věnovat prvním francouzským dreadnoughtům.
Bitevní lodě třídy Courbet - vývoj
Taktické specifikace pro novou třídu bitevních lodí byly zadány v říjnu 1907, přičemž ke stavbě se mělo přistoupit někdy v letech 1909 či 1910. Prvotní projekt (A) představoval v podstatě jen vylepšený a zvětšený typ Danton o výtlaku 21 600 tun a s totožnou hlavní výzbrojí v podobě 4x305 (2x2) a 12x240 (6x2). Silnější mělo být střední dělostřelectvo (18x100) a torpédová výzbroj. Rychlost měla dosahovat hodnoty 20 uzlů, pancéřování též nemělo doznat žádných významných změn. Naštěstí začal být záhy vyvíjen tlak na vypracování souběžného projektu plavidla s jednotnou hlavní výzbrojí (v úvahu připadaly ráže 240, 274 a 305mm) a v červenci 1908 tak došlo k oficiálnímu rozčlenění na dvě projektové větve – projekt A (vylepšený Danton) a projekt B (jednotná hlavní ráže). Projekt B představoval plavidlo o výtlaku 23 200 tun, vyzbrojené dvanácti 305mm kanóny v dvoudělových věžích (po dvou v superpozici na přídi a zádi, dvě křídelní věže) a osmnácti 100mm kanóny (kasematové umístění). Pancéřová ochrana byla podobného rázu jako u projektu A, rychlost měla činit 20 uzlů. Tato verze začala být brzy jasným favoritem a po zahrnutí různých připomínek byla modifikována na variantu B1 (záměna 100mm kanónů za silnější ráže 138mm, zesílení pancéřování kasemat chránící střední dělostřelectvo). Souběžně s variantami A a B/B1 byl vyvíjen i projekt C, který zohlednil počínající koketování francouzské admirality s troj a čtyřdělovými věžemi. Největším rozdílem oproti projektové řadě B bylo rozčlenění hlavního dělostřelectva – jedna trojdělová věž na přídi, jedna trojdělová a jedna dvojdělová na zádi a dvě dvojdělové křídelní věže. Sekundární výzbroj by byla opět tvořena osmnácti kanóny ráže 138mm. Odlišné uspořádání hlavní výzbroje by zajistilo nezanedbatelnou úsporu hmotnosti (1 000 tun, výtlak by činil 22 200 tun) a nezatěžovalo tolik příďovou část plavidla. Boční salva byla srovnatelná s linií B (10 hlavní), rozdíly byly patrné pouze při palbě přes příď/záď (8x7 a 8x9 hlavní). Při finálním porovnání projektů A, B1 a C, konaném v prosinci 1908, ale došlo k favorizaci projektu B1 a nové bitevní lodě se tak měly do budoucna potýkat s poněkud těžkým „čumáčkem“. Co se týká samotných důvodů, varianta A byla vyřazena jako první pro svou celkovou zastaralost a podřadnost, zatímco variantu C pohřbily její trojdělové věže, neboť zde panovaly obavy z vyřazení podstatné části výzbroje jedním nešťastným zásahem.
Finální projekt tedy stavěl na variantě B1 s šesti dvoudělovými věžemi, ale obsahoval i několik prvků z varianty C a pozdějších úprav (jako bylo například navýšení počtu 138mm děl na 22 kusů). Není bez zajímavosti, že ještě na počátku roku 1910 se uvažovalo o vyzbrojení druhé dvojice 340mm kanóny, což by ale způsobilo značné zdržení a prvními superdreadnoughty francouzského námořnictva se tudíž staly až lodě následující třídy Bretagne. Finance na čtveřici dreadnoughtů třídy Courbet byly uvolněny v rámci rozpočtů let 1910 (Courbet, Jean Bart) a 1911 (Paris, France) a podařilo se docílit podstatně vyšší rychlosti stavby. Ta byla rozdělena rovným dílem mezi námořní arzenály (Arsenal de Lorient, Arsenal de Brest) a soukromé výrobce (Ateliers et Chantiers de la Loire, Forges et Chantiers de la Mediterranée).
Loď/výrobce/zahájení stavby/spuštění na vodu/dokončení:
Courbet (Arsenal de Lorient, Lorient) – 1.9.1910/23.9.1911/19.11.1913
Jean Bart (Arsenal de Brest, Brest) – 15.11.1910/22.11.1911/5.6.1913
Paris (Forges et Chantiers de la Mediterranée, La Seyne) – 10.11.1911/28.9.1912/1.8.1914
France (Ateliers et Chantiers de la Loire, Saint-Nazaire) – 30.11.1911/7.12.1912/15.7.1914




Courbet – spuštění na vodu (1, 2) a dokončovací práce (3 a 4)


Jean Bart – spuštění na vodu (1) a usazování jedné z věží v průběhu dokončovacích prací (1911) (2)





Paris – stavba (1), spuštění na vodu (2 až 4) a v průběhu dokončovacích prací (5)

France – spuštění na vodu