Zde viz náčrt

, na kterém je nakreslen celý průběh Bitvy v Korálovém moři od 28. dubna až do 11. května 1942. Pro Palbu jej, z mnoha dalších náčrtů, nakreslil malíř Roz. A zde je pak pohled na Bitvu v Korálovém moři, den 8. května 1942, kterou, jako nejnovější historický popis (2005 Osprey Publishing Limited B4U Publishing s.r.o., 2013.) podává profesor Robert Love, v - Kapitola 5. /Kniha Daniel Marston editor – Průvodce válkou v Pacifiku, podtitulek - Od Pearl Harbor po Hirošimu/, - ve svém článku s názvem - Vrchol bláznovství, s podtitulkem - Bitvy v Korálovém moři a u ostrova Midway, str. 88., až 92.,někde i s plnými technickými popisy a k nim i historické zdroje, cituji:
„Oba admirálové (Fletcher /zde viz foto

, pod kterým byl popisek_admiral_Fletcher_Frank_J_foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno./ a japonský Inouje / zde viz foto

, na kterém je viceadmirál Shygeoshi Inoue, počeštěno Inouje, foto je volně přístupné na několika webech/) očekávali rozhodující boje 8. května 1942. Zatímco japonské lodě částečně zakrývala fronta (špatného, deštivého počasí s nízkými mraky) TF 17 se během noci stáhl na jih a za svítání měl nad sebou čisté nebe. V 6.15 vyslaly japonské letadlové lodě sedm průzkumných letounů do vzdálenosti 460 kilometrů (250 mil) a při čekání na hlášení zbrojily námořní bombardéry. Sečteme-li obě letecké skupiny, bylo operačně připraveno 95 ze 109 letadel. V 7.00 se úderný svaz MO stočil na jihozápad, aby se setkal se dvěma těžkými křižníky, jež posílily jeho protivzdušnou obranu. Jamamoto (zde viz foto

, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech.) předpokládal, že sedm hydroplánů z Rabaulu a Tulagi prohledá severní část Korálového moře, ale povětrnostní podmínky v Rabaulu nedovolily letadlům vzlétnout, a průzkum tak byl omezený. TF 17 plul plnou parou na západ. Z celkového počtu 128 letadel na lodích jich 117 bylo provozuschopných. Fletcherův velitel leteckých sil kontraadmirál Aubrey Fitch nařídil Lexingtonu (zde viz foto

, pod kterým je popisek – CV_2_USS_Lexington,_1941_foto je volně přístupné na několika webech.), aby s osmnácti střemhlavými bombardéry SBD Dauntless (zde viz foto

, pod kterým byl popisek_Douglas_SBD_2_Dauntless, dál pak přeloženo volně - na letadlové lodi USS Enterprise v říjnu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zde několikrát zmenšeno.), provedl průzkum po plných 360 stupních (Střemhlavý bombardér SBD-2 Dauntless, který se dostal do amerického námořnictva v roce 1940, měl na počátku války největší dosah ze všech amerických letadel startujících z letadlových lodí. Mohl provádět průzkum s jednou 227kilogramovou /500librovou/ bombou na prostředním závěsu nebo útočné akce s jednou 454kilogramovou /1 000librovou/ a dvěma 45kilogramovými /100librovými/ bombami zavěšenými pod křídly. Dosah útočných formací letadel SBD byl omezen doletem doprovodných stíhaček a doprovázejících torpédových letadel TBD. I když byli piloti SBD vyzbrojeni pro vlastní ochranu, snažili se nepřátelským stíhačkám vyhnout.). Dvanáct Dauntlessů prozkoumalo severní sektor do vzdálenosti 370 kilometrů (200 mil), šest dalších jižní sektor do vzdálenosti 240 kilometrů (150 mil). Když v 6.25 ranní hlídky odletěly, bylo nebe jasné.“
Stejně jako u japonské dvojice historiků, je i u profesora Love potvrzeno, že přibližně ve stejném čase objevily letecké průzkumy obou nepřátelských stran, tu druhou stranu, druhou námořní sílu, když na str. 88., svého nejnovějšího historického pojednání píše (my si i u českého historika Hubáčka postupně, později, ověříme stejné časy, historické zápisy tak mluví stejnou řečí a ani za více než 60 let, od události a napsání článku, nedošlo k nějaké změně, stejně jako i u dalších důležitých historických událostí této bitvy, zde u profesora Love se dozvíme, z amerických historických zápisů, i jméno velitele Dauntlessu SBD-2, který japonský letadlový svaz nalezl, onoho 8. května 1942 ráno.), cituji:
„Protivníci objevili jeden druhého ve stejnou dobu. V 8.20 zpozoroval letadlové lodě úderného svazu MO poručík Joseph Smith v Dauntlessu. Jeho první hlášení bylo zkomolené, takže se dostalo k Fitchovi v 8. 38. Fitch (zde viz foto

, pod kterým byl popisek_Aubrey_W_Fitch, foto je volně na několika webech, zde bylo zvětšeno.) otočil lodě, aby se přiblížil k nepříteli, a připravil ke startu všechna letadla na palubě. Z Yorktovnu vzlétlo 33 bombardérů a šest doprovodných stíhaček F4F-3 Wildcat (zde viz foto

, pod kterým byl popisek_Grumman_F4F_3_Wildcat, a dále přeloženo volně, na palubě CV_3 LL Saratogy, v lednu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, foto bylo zmenšeno.) v 9.00, z Lexingtonu 27 bombardérů a devět letadel doprovodu v 9.17. Fitch nad každou z letadlových lodí ponechal čtyřčlenné krytí.“
Dále je pak vzpomenuto, že v roce 1942, ještě Japonci, na rozdíl od Američanů, neměli ve svých námořních svazech, žádné přehledové radary, a proto se museli spoléhat jen na včasné varování od svých hydroplánů (startujících v tomto případě z Rabaulu a Tulagi), a také menších plovákových letadel, které pak startovaly z křižníků ve svazu. Od profesora Love a stále str. 88, tedy bylo napsáno doslova nejen to, ale i další důležité historické informace, cituji:
„Japonci neměli žádné palubní radary, a tudíž se museli spoléhat na včasné varování od svých hydroplánů a menších plovákových letadel, startujících z křižníků. Tak mohli ponechat stíhačky A6M2 Zero určené k blízké stíhací obraně (PVO letadlových lodí a celého svazu) na palubě, dokud nebudou útočníci v dohledu, a šetřit palivo. Výsledkem bylo, že příliš záviseli na blízké obraně, která fungovala vždy lépe za jasného počasí. Protože úderný svaz MO zakrývala fronta (pokrývala je mračna), když ho Dauntlessy z Yorktownu v 10.32 našly, kroužily nad ním do 10.57. Pak střemhlavé bombardéry přešly do útoku a z výšky 6 100 metrů (20 tisíc stop) se pod úhlem 70 stupňů řítily k hladině rychlostí 555 km/h (300 uzlů), nezaznamenaly však jediný zásah. Letecká skupina z Lexingtonu našla nepřítele v 11.30, poté co uletěla 370 kilometrů (200 mil). Japonský úderný svaz zpozorovala 28 kilometrů (15 mil) západním směrem. Doprovodné Wildcaty F4F-3 přemohly japonskou stíhací obranu, a umožnily tak bombardérům dostat se k lodím. Jedenáct torpédových letadel TBF-1 Devastator (zde viz foto

, pod kterým byl popisek_Douglas_TBD_1_Devastator, foto je volně přístupné na několika webech, foto muselo být zmenšeno.), zaútočilo na Šókaku v 11.42, avšak devět torpéd bylo vypuštěno příliš daleko od lodi, která rychle měnila směr plavby a vyhnula se tak všem torpédům. Z třinácti stíhaček chránících úderný svaz MO byly dvě ztraceny, ale obránci během obou náletů sestřelili dva Dauntlessy a tři Wildcaty F4F-3 (zde je v poznámce u článku prof. Love následující text: ´Stíhačka Mitsubischi A6M2 00 Zero byla prvním námořním letadlem, které svými parametry předčilo ´pozemní ´ protějšky. Jeho dva kulomety ráže 7,7 milimetru střílely svítící střelivo, aby umožnily stanovení vzdálenosti cíle, a dva 20milimetrové kanony /zde bylo napsáno 20mm kulomety/ se používaly pro boj zblízka. Zera nejdříve létala v letech 1940-1941 v Číně, kde dosáhla pozoruhodných úspěchů. Brzo se však ukázalo, že jejich vážné slabiny tvoří nepřítomnost pancíře chránícího pilota a špatná japonská bojová taktika´.). Když letecká skupina z Yorktownu odlétala, Śókaku hořela (zde viz foto

, pod kterým byl popisek_Japanese_carrier_Shokaku_under_attack_at_Coral_sea_1942, volně přeloženo – Japonská letadlová loď Šhokaku, pod útokem v Korálovém moři 1942, foto bylo volně přístupné na několika webech, muselo být několikrát zmenšeno.). Zuikaku , skrytá za stěnou deště, zůstala nepoškozena.“
Asi tak ve stejné době, jako nad japonskými letadlovými loděmi, začal i útok proti americké TF 17, když její palubní radary měly kontakt v 9 hodin a 48 minut. Jenomže Wildcaty v rámci PVO, které svaz chránily, japonské lodě neviděly až do 10,03. To už se letadla pro útok nacházela 28 kilometrů (15 mil) od amerických letadlových lodí. Profesor Robert Love, na str. 89. a 90., pak pokračuje:
„Fletcher nařídil Fitchovi, aby poslal do vzduchu další stíhačky. Kromě toho vyslal kapitán Frederick Sherman v 10.12 Dauntlessy z Lexingtonu a nechal je kroužit v malé výšce nad lodí jako ochranu proti nízkoletícím torpédovým letadlům, přestože tím, jak vzpomíná jeden z letců, ´vyřadil část střemhlavých bombardérů potřebných k potopení dvou nepřátelských letadlových lodí´později (výrok je z - Buell. Corall Sea Remembered. S. 53. – Vzpomínka na Korálové moře. Str. 53.). Všichni si velice brzy uvědomili, že reagují na falešné poplachy. Pak v 10.55 radary obou lodí nahlásily přilétající letadla vzdálená 126 kilometrů (68 mil). Protože stíhací obrana neměla dost paliva, aby je napadla daleko od lodí, což byla taktika, které Američané dávali přednost, nařídil Fitch Lexingtonu, aby z něj odstartovalo dalších pět Wildcatů a pět Dauntlessů. Devět obránců bylo nasměrováno do vzdálenosti 28-37 kilometrů (15-20 mil), šest dostalo za úkol napadnout nízko letící japonské torpédové B5N2 Kate (zde viz foto
, pod kterým byl popisek Nakajima_B5N_Kate, foto je volně přístupné na několika webech), (Poznámka v knize pro Kate – Torpédový bombardér Nakajima B5N2 typ 97 Kate bylo stabilní letadlo s rychlostí 345 km/h /185 uzlů/ schopné nést dvě 227 kilogramové /500librové/ bomby nebo jedno torpédo o váze 798 kilogramů /1 760 liber/. Japonské torpédo byla velmi přesná a smrtící zbraň, avšak slabě pancéřovaná letadla Kate byla pomalá a neobratná a kvůli zbraním střílejícím pouze vpřed byla prakticky bezbranná proti nepřátelským stíhačům.). Osm letadel ze stíhacího krytí zůstalo kroužit nad letadlovými loděmi.“