Německý útok na Špicberky
Čarokrásné souostroví Špicberky je ze západu a jihu obklopeno Grónským a Norským mořem, na východě jej ohraničuje Barentsovo moře, zatímco severní břehy omývají vody Severního ledového oceánu. Jeho rozloha je 62 049 kilometrů čtverečních, a třebaže se nalézá daleko za polárním kruhem (polární noc je dlouhá téměř čtyři měsíce), díky Golfskému proudu panují na západním pobřeží archipelagu snesitelné teploty. Špicberky objevil v r. 1596 na své poslední plavbě holandský mořeplavec Willem Barens a jeho krajané zde později založili velrybářskou osadu Smeerenburg sloužící ke škvaření tuku z ulovených kytovců. Na souostroví si mj. činily nárok Dánsko a Velká Británie, ale Špicberská dohoda (poznámka 1) signovaná v r. 1920 jej přiřkla Norsku, jako kompenzaci za ztráty způsobené jeho obchodní flotile během německé neomezené ponorkové války. 
Špicberky na mapě severního Atlantiku
Hlavní činností hrstky obyvatel už nebyl lov mořských velikánů; nyní hledali obživu pod povrchem. Na Špicberkách prospektoři objevili velké zásoby černého uhlí a první moderní důl začal souostroví hyzdit už v r. 1906 a další postupně přibývaly. Jelikož jsou zdejší uhelné sloje snadno přístupné, těžba stoupala a koncem třicátých let 20. století každoročně vydaly 700 až 800 000 tun uhlí, které po moři putovalo do SSSR a Norska. Na tom nic nezměnilo ani vypuknutí druhé světové války, ba ani okupace Norska na jaře 1940. Uhelné parníky nadále pendlovaly mezi Špicberkami a norskými a sovětskými přístavy, ale zhruba 3200 obyvatel (2) si kladlo otázku, jak dlouho toto provizorium vydrží a sázeli se, zda o jejich domovinu jako první projeví zájem Spojenci či Hitler.
Jejich spekulace došly naplnění brzy po napadení SSSR, neboť těmito vodami vedlo nejkratší spojení mezi Velkou Británií a jejím novým spojencem. Na Špicberkách působila i meteorologická stanice poskytující Němcům cenná data (3), a proto archipelag v červenci 1941 prozkoumaly britské lehké křižníky AURORA a NIGERIA v doprovodu torpédoborců TARTAR a PUNJABI, jejichž posádky měly zjistit, zda by zde nebylo vhodné místo pro vybudování báze k podpoře konvojů mířících od srpna do Archangelsku a Murmansku. Britové došli k závěru, že se ostrovy k vybudování podpůrné základny nehodí, ale přesto zde zanechali norského poručíka R. Tambera, a při zpáteční plavbě zničili meteorologickou stanici na Medvědím ostrově.
Longyearbyen na Špicberkách v r. 1935
To byla pouze předehra k operaci Gauntled schválené po konzultacích s norským králem Londýnem na popud Stalina. Kontradmirál P. Vian disponoval svazem K, tvořeným křižníky NIGERIA a AURORA a torpédoborci ICARUS, ANTHONY a ANTELOPE, které společně s transportní lodí EMPRESS OF CANADA přistály 25. září na Špicberkách, kde se na pobřeží Istfjordu vylodil oddíl čítající 645 mužů (většinou Kanaďanů, ale zastoupeni byli i Britové a Norové), jemuž velel brigádní generál A. E. Potts. Místním oznámili, že budou evakuováni a poté ženisté začali likvidovat doly a ostatní infrastrukturu. Jako první přišli na řadu Sověti, kteří poslušně pobili domácí zvířata, nalodili se na EMPRESS OF CANADA a odpluli do Archangelsku. Transportní parník se vrátil 3. září i s jednotkou Svobodných Francouzů a mezitím vojáci, ženisté a norští civilisté využili dlouhé polární dny a zničili, co se dalo. Řádění novodobých Vandalů mj. padlo za oběť 1 250 175 litrů paliva a maziva (část tanků byla zapálena a obsah dalších vypuštěn do moře) a bratru 457 221 tun uhlí, takže k nebi stoupala oblaka kouře jako v dobách velrybářské konjunktury.
Jelikož sloupce dýmu byly viditelné na vzdálenost desítek mil a souostroví leželo v dosahu Luftwaffe, vysílání meteorologické stanice zatím pokračovalo, aby zmátli nepřítele klamnými zprávami o mlze a vlákali do pasti německé „uhlíře“. Nakonec došlo i na elektrárnu, meteorologickou stanici a radiostanice na mysu Linne a v Longyearbyenu, načež se vojáci a starousedlíci nalodili (4) na EMPRESS OF CANADA a 3. záři odpluli do Skotska, přičemž válečné lodě zadržely tři německé parníky plující na Špicberky pro uhlí a připojili je k několika menším plavidlům zrekvírovaných ve zdejších přístavech.
Spojenečtí vojáci rozhrabují a pálí haldy uhlí
Svaz K se rozdělil; torpédoborce doprovázely transportní parník, kdežto křižníky zamířily k norskému pobřeží, kde 6. září před Porsangerfjordem zaskočily německý konvoj přepravující 1500 horských myslivců a chráněný toliko školní dělostřeleckou lodí BREMSE. Korvetní kapitán Brosie-Steinberg se postavil na odpor, a třebaže se BREMSE potopil i s odvážným velitelem a většinou posádky, konvoj unikl a křižník NIGERIA narazil na minu a byl vážně poškozen.
O tři dny později vydala agentura Reuters zprávu o evakuaci (5), ale souostroví dlouho liduprázdné nezůstalo. Válka v Arktidě byla mj. „válkou o počasí“, takže čím více spojeneckých konvojů proplouvalo zdejšími vodami, tím více Němci postrádali meteorologická hlášení z této oblasti, takže na Špicberky ještě na podzim 1941 vyslali dva parníky přepravující šest agentů a náležité vybavení. Po lodích zajišťujících přepravu meteorologů, popřípadě provádějících měření přímo na moři, pátralo se střídavým úspěchem britské Královské námořnictvo, které např. předchozího roku dopadlo u ostrova Jan Mayen nepřátelskou loď i s meteorologickým týmem na palubě.
Němečtí meteorologové vysazení na Špicberky v r. 1942
Tentokrát měli Němci štěstí a výsadek se dostal na místo určení. Obnovit provoz uhelných dolů bylo nad jeho síly, ale odesílaná data o počasí měla pro velitelství cenu zlata a polárníci se dokonce pustili do budování přistávací dráhy. Jejich rádiové depeše pochopitelně neunikly Spojencům, jenomže polární zima Němce spolehlivě chránila, takže teprve na jaře následujícího roku podnikli protiakci nazvanou operace Fritham. Norské parníčky ISBJØRN a SELIS vypluly 30. dubna 1942 ze skotského přístavu Greenock a vydaly se k Islandu. V Akureyri naložili zásoby a tažné psi, načež Norové 7. května zamířili na Špicberky. Celkem se operace zúčastnilo 82 mužů (většina se rekrutovala z civilistů evakuovaných při operaci Gauntled), jimž velel podplukovník Einar Sverdrup.
Parníky navečer 13. května dopluly do Istfjordu, jenomže vylodění zkomplikovat led, načež nad nimi zakroužil německý průzkumný letoun a v noci přiletěla čtveřice obávaných stojů Focke-Wulf Fw 200 Condor a vypuklo peklo. Bombardéry potopily ISBJØRN a zapálily SELIS, takže přeživší muži hledali útočiště na ledových krách a snažili se před kulometnou palbou ukrýt na břehu, přičemž na ně piloti uskutečnili nemilosrdný hon. Výsledek jejich řádění byl otřesný, neboť toho dne padl Sverdrup a 10 mužů, zatímco dalších 15 utrpělo zranění. Velení se ujal poručík O. Lund (6), ale protože ztratili všechny psy, většinu vybavení a potravin, na splnění zadaných úkolů nebylo ani pomyšlení, a trosečníky čekal boj o přežití.
Parníček Isbjørn
Střechu nad hlavou našli v opuštěných osadách, kde objevili konzervy a přikrývky, a když si jakýsi Nor vzpomněl, že Sověti před evakuací Barensburgu zahrabali do sněhu poražená prasata, měli o zásobu proviantu postaráno. Naštěstí se podařilo opravit vysílačku, jenomže než přiletěl 6. června britský hydroplán, jenž dopravil do bezpečí skupinku vážně raněných, vypustili duši další čtyři (?) muži. Britové na Špicberky postupně dopravili posili se zásobami, pobřežním dělostřelectvem a protiletadlovými zbraněmi, což pro jejich „sousedy“ nevěstilo nic dobrého. Norové zničili německým meteorologům vysílačku, načež Kriegsmarine v srpnu 1943 vyslala k ostrovům ponorku U 435 k jejich evakuaci (skupinu Nussbaum vysazenou na jaře 1942 museli stáhnout už 28. června), takže první dějství bitvy „o počasí“ vyhráli Spojenci (7).
U 435 nahlásila, že nepřátelé vybudovali na ostrovech vlastní meteorologickou stanici a v Berlíně naplánovali odvetu. Pravda, k ostřelování souostroví a ochraně výsadku by stačila „Panzerschiff“ LÜTZOW a několik torpédoborců, ale Němci, nehledě na nedostatek paliva, pro operaci Sizilien (též označovanou jako Zitronella) vyčlenili hlavní síly Kriegsmarine. Pro pochopení jejich myšlenkových pochodů se (spekulace!) musíme vrátit na konec r. 1942. Tehdy vypluly ze základen v severním Norsku LÜTZOW, těžký křižník ADMIRAL HIPPER a několik torpédoborců (operace Regenbogen), aby zaútočily na lákavý cíl - konvoj JW-51B (14 lodí naložených palivem a válečným materiálem). Hitlerovy rozkazy však velícímu admirálovy svázaly ruce natolik, že když slabé eskortě přispěchaly na pomoc lehlé křižníky SHEFFIELD a JAMAICA, boj přerušil a stáhl se na základnu, přičemž Britové potopili torpédoborec FRIEDRICH ECKOLDT.
Einar Sverdrup
Ostudná blamáž nejenže stála hlavu velitele Kriegsmarine E. Raedera, jehož 30. ledna 1943 nahradil K. Dönitz povýšený na velkoadmirála, ale běsnící führer se rozhodl všechny těžké jednotky odzbrojit, posádky převelet na ponorky a trupy sešrotovat. Jakmile Hitler „vychladl“, přesvědčil jej Dönitz ke změně stanoviska, ale bitevní kolosy dostaly poslední příležitost prokázat svoji užitečnost (8). Na jaře však Spojenci vysílání arktických konvojů zastavili, takže nudící se námořníci na rozkaz k akci čekali až do září 1943. I proto bylo jedním z proklamovaných cílů operace Sizilien pozvednutí morálky posádek válečných lodí, i když hlavním záměrem plánovačů skupiny Nord bylo získat snadné vítězství, jež by tvůrcům filmových týdeníků posloužilo k demonstraci bojeschopnosti Kriegsmarine.
Dne 6. září opustil relativní bezpečí v hlubinách Altenfjordu a Kaafjordu svaz vedený viceadmirálem O. Kummetzem a zamířil ke Špicberkám, od nichž jej dělilo asi 500 mil. Jeho jádro tvořila majestátní bitevní loď Tirpitz (námořní kapitán Meyer) s veteránem mnoha válečných akcí SCHARNHORSTEM (námořní kapitán Hüffmeier), kolem nichž se pohyboval ochranný doprovod tvořený torpédoborci Z 27, Z 29, Z 30, Z 31, HANS LODY, KARL GALSTER, THEODOR RIEDEL a ERICH STEINBRINCK (9), na jejichž palubách obezřetně sledovalo obzor 600 příslušníků 349. granátnického pěšího pluku. Základní podmínkou úspěchu bylo naprosté utajení. Pancéřovým monstrům již sice zvonila hrana, ale Britové měli z TIRPITZE respekt, jenž se osudově podepsal na katastrofě konvoje PQ 17, třebaže mnozí jejich admirálové snili o posledním námořním střetnutí ve stylu bitvy u Jutska, dříve než vývoj lodního stavitelství pošle tyto giganty do starého železa.
Bitevní loď Tirpitz
Sledováním pohybů nepřátelských válečných lodí se v Británii zabývalo (prostřednictvím dešifrovaných depeší, hlášení agentů,...) Operační zpravodajské středisko (10), které v r. 1941 kupř. sehrálo důležitou roli při zachycení BISMARCKA, ale tentokrát selhalo stejně jako průzkumné letouny a ponorky. Německý svaz se v noci ze 7. na 8. září nepozorovaně přiblížil k souostroví a zahájil palbu. Kanonýři se zaměřili na mys Linne vypínající se v ústí Istfjordu, kde bylo původní stanoviště meteorologů, načež Kummetz svaz rozdělil na dva oddíly. Vlajkový TIRPITZ a torpédoborce Z 29, Z 31 a Z 33 zamířily ke Grönfjordu a ostřelovaly Barensburg, kde mělo základnu 84 norských vojáků. Seveřané se hřmění těžkých děl nezalekli a torpédoborce se dostaly do přesné palby dvou 76mm kanónů a protiletadlových děl, o jejíž účinnosti svědčí fakt, že v trupu a nástavbách Z 33 po návratu napočítali 36 průstřelů, přičemž granáty na zasažených lodích usmrtily 10 (?) mužů a desítky dalších zranily (11).
TIRPITZ se zaměřil na demolování uhelných šachet, palivových cisteren a budov, z nichž 800kg granáty nadělaly hromadu sutin (12), tudíž se zle tísněné torpédoborce musely s odporem pobřežních baterií vypořádat bez jeho pomoci. Na Nory se sneslo krupobití střel ráže 150 mm a severovýchodně od vesnice se z jednotek THEODOR RIEDEL, HANS LODY a KARL GALSTER vylodilo 300 mužů. Němečtí granátníci obránce bez vlastních ztrát zahnali do hor ve vnitrozemí a osadu obsadili, přičemž Norové měli 4 padlé a 33 raněných, načež destrukční komanda zapálila uhelné sklady (malé množství uhlí Spojenci při operaci Gauntled ušetřili) a zničila meteorologickou stanici a vysílačku.
Hlavní ostrov archipelagu a znázornění zdejších osad
SCHARNHORST nejprve vyřadil baterii 76mm děl a pak se s torpédoborci Z 27, Z 30 a ERICH STEINBRINCK přemístil hlouběji do Istfjordu a jeho artilerie pustošila Longyearbyen, nad nimž kroužila dvojice palubních hydroplánů. Popravdě řečeno, byla palba bitevní lodě velmi nepřesná, jelikož dělostřelci už přes rok neprováděli zkušební střelby, jenomže norská posádka disponovala pouze lehkými zbraněmi, tudíž byla proti ostřelování z moře bezmocná. I zde útočníci uskutečnili výsadek, jenž nad Longyearbyenem vztyčil vlajku se svastikou, zapálil zdejší budovy a zajal 79 mužů, ale po několika hodinách Němci oba desanty odvolali, neboť s trvalou vojenskou přítomností na Špicberkách nepočítali. I když obě debarkace proběhly hladce, jeden člen posádky nejmenovaného torpédoborce v ohni bitvy zpanikařil, a odmítl se k výsadku připojit, takže si nyní lámal hlavu, jaké pro něj tato nedisciplinovanost bude mít následky.
Ke SCHARNHORSTU připlul HANS LODY, aby doplnil poloprázdné palivové nádrže a kolem 11. hod. Hüffmeier akci ukončil a oddíl se vydal na setkání s vlajkovou lodí, přičemž kanonýři zdemolovali ještě opuštěné vesnice Grumant a Sveagruva. Poté Kummetzovy lodě zamířily k Medvědímu ostrovu a sotva za obzorem zmizely zasněžené vrcholky špicberských hor, přemístili těžce raněné námořníky a zajatce na TIRPITZ, kde byla dobře vybavená ošetřovna, a hlídky ustaraně sledovaly zda se na horizontu neobjeví siluety nepřátelských lodí. Naštěstí zaznamenali pouze domnělý kontakt s ponorkou a 9. září zakotvili v Altenfjordu. Zpráva o bombardování Špicberk dorazila do Londýna ráno 8. března a z přístavu Scapa Flow na Orknejských ostrovech vyplul silný svaz, aby se pokusil nepřítele vypátrat a zničit, jenomže, když došlo hlášení o jeho návratu na základnu, museli se s nepořízenou vrátit.
Hořící Barensburg
Při výpadu utrpěli Němci pouze menší škody na třech torpédoborcích, a třebaže ztráty mezi posádkami byly větší než se očekávalo, velitelství Kriegsmarine operaci Sizilien prezentovalo jako skvělý úspěch a v tomto duchu se neslo i bombastické oficiální komuniké zveřejněné Berlínem 10. září. Navzdory tvrzení propagandy byly výsledky hubené a nemohly odůvodnit velkou spotřebu paliva a těžkých granátů. Á propos, Norové rozstřílené osady znovu obsadili a za dva týdny obnovili provoz meteorologické stanice. A když 19. října připlul americký těžký křižník TUSCALOOSA a tři torpédoborce s posilami, nebylo pochyb kdo je na Špicberkách pánem, i když Němci do té doby stačili z parníku CARL J. BUSCH vylodit v Liefdelfjordu další meteorologickou skupinu.
Výpad neměl vliv ani na obnovení spojeneckých transportů do Murmansku, neboť Churchill 1. října oznámil, že první toužebně očekávaný konvoj složený z 35 parníků vypluje v polovině listopadu a po celou zimu 1943-44 do SSSR severní cestou proudilo množství tanků, letadel, munice, nákladních automobilů, surovin, potravin, oděvů a lékařského materiálu, aniž by tomu Kriegsmarine dokázala zabránit.
Tirpitz a Scharnhorst při operaci Sizilien
Operace Sizilien údajně posloužila alespoň k pozvednutí bojového ducha posádek válečných lodí a kupř. velitel 4. flotily torpédoborců po návratu spokojeně konstatoval: „Lidé prodělali křest ohněm. Tato úspěšná plavba je stmelila při plnění bojových úkolů. (...) Jejich sebedůvěra vzrostla a oni jsou teď připravení k plnění dalších zadání.“ Je otázka zda se i v tomto případě nejednalo o sebeklam, neboť němečtí námořní velitelé vzápětí řešili trapný spor mezi posádkami bitevních lodí o rozdělení neadresně udělených Železných křížů 2. třídy, a morálce mužstva neprospěla ani poprava onoho nešťastníka, jenž během vylodění nesplnil rozkaz, provedená na palubě SCHARNHORSTU před zraky celé posádky.
Proto zlí jazykové tvrdí, že jediným přínosem propagandou heroizované akce bylo zjištění, že přesnost palby SCHARNHORSTU není na potřebné úrovni, pročež Hüffmeier při nejbližší příležitosti vyvedl loď na moře, aby provedli zkušební střelby. Německý výpad na Špicberky navíc demonstroval akceschopnost nepřátelských těžkých jednotek a právě na tento den Královské námořnictvo naplánovalo odvetu. Britové doufali, že v severských fjordech zastihnou nejen obávaný TIRPITZ, ale i LÜTZOW a SCHARNHORST, jenomže když 22. září v rámci operace Source pronikly do přísně střeženého Kaafjordu jejich miniponorky, zažily posádky zklamání, neboť na svém obvyklém kotvišti stál pouze TIRPITZ, čtyři torpédoborce a několik menších plavidel (13). Exploze 3 časovaných náloží o hmotnosti 1966 kg ocelového obra vážně poškodila, takže jako potenciální hrozba pro arktické konvoje zůstal na dalekém severu toliko osamocený SCHARNHORST.
Bitevní loď Scharnhorst
Za této situace velel hlas rozumu ukrýt poslední německou akceschopnou bitevní loď ve zdejších fjordech, aby na sebe vázala co nejvíce nepřátelských sil, ale Dönitzovy nedaly spát spojenecké konvoje nerušeně proplouvající kolem Severního mysu, takže na Vánoce 1943 vyslal SCHARNHORST k v podstatě sebevražednému výpadu proti konvoji JW-55B, aby ukázal, že hladinové loďstvo, v nyní již v pro Němce zoufalém zápolení, nestojí stranou. Tentokrát Britové zareagovali včas; útočníka 26. prosince odehnali a po dramatické honičce bez vlastních ztrát potopili. Čas bitevních lodí skončil.
Poznámky:
(1) Podle dohody, kterou postupně podepsaly např. Československo, Japonsko, Německo a Itálie, musí Špicberky zůstat demilitarizované a signatáři mohou volně využívat jejich nerostné bohatství. SSSR se sice během druhé světové války pokusil získat část souostroví, ale dohoda zůstává stále v platnosti.
(2) Zhruba 2/3 obývaly osadu Barensburg a měly sovětské občanství, zbytek tvořili Norové sídlící většinou v Longyearbyenu.
(3) Atmosferické jevy v severním Atlantiku ovlivňují počasí v západní a severní Evropě, a proto měla tato data značnou cenu pro německé plánovače. Kriegsmarine za tímto účelem vysílala do Arktidy upravené obchodní lodě, na jejichž hlášení netrpělivě čekali němečtí meteorologové, ale ty nemohly plně nahradit trvalé stanice na pobřeží zdejších ostrovů.
(4) Většina civilistů přijala evakuaci s úlevou a sama přiložila ruku k dílu při ničení infrastruktury, ale našly se i výjimky. D. Woodward uvádí, že když se meteorologická stanice odmlčela, vyslali Němci ke Špicberkám torpédoborec, jehož posádka po dlouhém hledání našla jednoho Nora, jenž se ukryl ve vnitrozemí, aby nemusel opustit svůj domov.
(5) Její znění uvádí J. Piekalkiewicz: „Obsazení Špicberk bylo za poslední rok první operací kanadských jednotek mimo území Velké Británie. Samotné vylodění proběhlo rychle a překvapivě na místě vzdáleném jen 650 námořních mil od Severního pólu. Norská exilová vláda v Londýně toto opatření schválila. Invaze kanadských vojáků byla účinně podporována plavidly Royal Navy, námořním letectvem a dalšími britskými a norskými oddíly.“
(6) Za statečnost získal několik norských a britských vyznamenání a jeho jméno nese i pohoří na Špicberkách.
(7) Němci se nenechali odradit a na Špicberky vysadili několik dalších meteorologických týmů, z nichž poslední se vzdal až v září 1945.
(8) P. Padfield uvádí, že se mezi Dönitzem a Hitlerem jednalo o jakousi sázku a Dönitz dostal půlroční lhůtu, aby své stanovisko obhájil.
(9) Do akce vyplul i LÜTZOW a torpédoborce PAUL JACOBI a FRIEDRICH IHN, jež se však musely vrátit kvůli poruše pohonné jednotky.
(10) V době, kdy admirál Pound vydal osudové rozhodnutí o rozptýlení konvoje PQ 17, dospělo Operační zpravodajské středisko (OIC) ke správnému závěru, že TIRPITZ zatím kotví v Altenfjordu.
(11) Konkrétně (dle Patjanina a Morozova) posádka Z 29 napočítala 4 mrtvé a stejný počet raněných, Z 31 přišel o 3 námořníky a další 3 museli vyhledat lékařské ošetření a konečně na Z 33 padli 3 muži a počet zraněných se vyšplhal k číslu 25.
(12) Pokud nepočítáme palbu proti vzdušným cílům, jednalo se o první a zároveň poslední bojové nasazení primární výzbroje v kariéře TIRPITZE.
(13) LÜTZOW se toho dne vydal do Německa a na sever se už do konce války nevrátil.
Tento článek byl poprvé publikován na foru Vojna.net
Použité zdroje:
Малов А., Патянин С., Сулига С.: Линкоры фюрера; главный калибр Кригсмарине. Moskva 2008.
Якобсен А.: Линкор Шарнхорст. Vydalo nakladatelství Эксмо 2006.
Německé válečné námořnictvo 1935-1945. Vydalo nakladatelství Svojtka 2011.
Piekalkiewicz J.: Námořní válka 1939-1945. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Hrbek I. a J.: Krvavé oceány; od plánu Barbarossa k bitvě u Midway. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Морисон С.: Битва за Атлантику. Vydalo nakladatelství Полигон 2000.
Pertek J.: Morze w ogniu 1942-1945.
Perepeczko A.: Bouře nad Atlantikem (4). Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2010.
Руге Ф.: Война на море 1939-1945. Vydala nakladatelství Полигон a АСТ 1998.
Патянин С., Морозов М.: Немецкие эсминцы Второй мировой. Moskva 2007.
Морская коллекция 2004/10.
http://www.e-reading.club/book.php?book=1007000
http://www.wunderwafe.ru/Magazine/MK/2002_N1/index.htm
http://www.wikipedia.org/
http://www.avalanchepress.com/Svalbard.php
https://townspirit.wordpress.com/2011/1 ... -gauntlet/
http://www.bismarck-class.dk/tirpitz/hi ... ilien.html
http://www.canadiansoldiers.com/history ... untlet.htm
