Zde viz foto náčrtu
, na kterém je Bitva u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30 minut, jako prvá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných náčrtů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen. Stejně jako po předchozím celém popisu Bitvy od Midway, budu nyní ve stejném pořadí popisovat, co všichni čtyři historičtí autoři, ve třech svých historii popisujících knihách, uvedli zásadního v „Analýze“, nebo v „Hodnocení“ bitvy". Začnu také stejně jako předtím, nejprve to bude pod názvem „Analýza porážky“, v podtitulku „Celkový souhrn“, nejdůležitější pasáže, které napsali Micuo Fučida, Masatake Okumiya, v knize Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku. Po nich přijde s „Hodnocením“ profesor Love, z knihy editora Marstona – Průvodce válkou v Pacifiku, jeho článku – Kapitola 5., název článku – Vrchol bláznovství. Bitvy v Korálovém moři a u ostrova Midway. - a uzavírat „Hodnocení“ Bitvy u Midway, bude náš český historik Miloš Hubáček, ze své knize Pacifik v plamenech. Zvykněme si od samého počátku na fakt, že zde bude po nějaké době hodně slov – by a kdyby – pak také snadno – nebo - tak by. Zde viz ještě i náčrt
, na kterém je Bitva u Midway_2, s vývojem událostí 4. června od 10 hodin 30 minut, až do 6. června 1942 do 00,00 hodin, tedy druhá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných nákresů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.
Začínáme od: Micuo Fučida, Masatake Okumiya, z knihy - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku (z anglického originálu Midway vydaného nakladatelstvím United States Naval Institute v Annapolis, Maryland roku 1955):
Analýza porážky. Celkový souhrn (str. 205 až 220).
Japonský pohled a analýzu na str. 205., začínají oba historičtí autoři slovy, že kdo vlastně přečetl, až do těchto míst jejich knihu, tak se chyb dočetl a vidí tak i jejich pohled. Říkají, že čtenář jasně vidí v této bitvě její - „místo ve vývoji japonské strategie v tichomořské válce, jak byla koncipována a plánována a jak byla ve skutečnosti vybojována“. Následuje věta: V závěru by se autoři chtěli pokusit shrnout základní příčiny japonské porážky a připojit některé úvahy o aspektech, jež nebyly v předchozích (jejich) kapitolách podrobně osvětleny“. Další jejich věty, jak si za chvíli přečteme, se odvolávají i na amerického spisovatele, který je mnohde i v diskuzích zde jmenován, a je také uveden i např. v – Použitá literatura – u českého historického spisovatele Miloše Hubáčka, který se odvolává odvolává na dílo: Morison, Samuel Eliot: History of United States Naval Operations in World War II. Vol. 2, 4. Boston 1968., z jehož díla také čerpali [(ale Pozor japonští historici samozřejmě čerpali z Morisonova vydání z roku 1948, nikoliv z roku 1968, ze kterého čerpal Miloš Hubáček...! vydání roku 1948... Rok 1948, je uveden u Morisonova díla v knize History of United States Naval Operations in World War II: volume III. Boston: Litle Brown and co., 1948.!b]]), když svou analýzu prováděli., když doslova píší, cituji:
„Známý americký námořní historik (jednalo se profesora, kontradmirála Samuela E. Morisona, který sepsal námořní dějiny v Tichomoří ve druhé světové válce, se svými asistenty, mladými námořními důstojníky, pro US NAVY. Mladí, stále další a další asistenti mu dohledávali desítky let různá sporná fakta, která stále do svého díla doplňoval. Budu zde dávat, později, i u Guadalcanalu, co vše mu sporného jeho asistenti nalezli v různých i opomenutých hlášeních, za několik desítek let…) Samuel E. Morison charakterizuje vítězství válečného loďstva Spojených států u Midwaye jako „vítězství zpravodajské služby“ (zde se já jen všeobecně ptám - co je na této větě starého a překonaného?… Co tady nesnese 21. století…? Snad jen ta nepřesnost v prvotních vydáních u leteckých hlášení všeho druhu, nepřesnost, která je tak všeobecně známá a musí se stále a stále dohledávat, co je vlastně pravda? U letectva z druhé světové války se dohledávání faktů, o počtu letadel, a nejen počítání u sestřelů, dělalo desítky let po válce, a to jak na západní či východní frontě, tak i v Tichomoří a Asii a na ostatních válčištích…, a dělá se občas stále, a nikdo se nemůže dopátrat ´nějaké absolutní pravdy´ – pravdu je třeba dohledat, možná, v 21. století…! Dalším ze spolehlivějších historiků, kteří popisují Bitvu u Midway a i její leteckou část poměrně věrohodně, je Lundstrom, John B. v mnoha svých knihách, zde pak především jeho jasně zaměřené dílo - The First Team: Pacifik Naval Air Combat from Pearl Harbor to Midway. Annapolis: Naval Institute Press, 1984. - má důležitá poznámka). S tímto hodnocením autor (myšleni jsou samozřejmě oba japonští autoři) plně souhlasí, neboť je mimo veškerou pochybnost, že hlavní příčina japonské porážky spočívala v tom, že byl předem odhalen japonský plán útoku (když tyto věty oba japonští historičtí spisovatelé prvotně psali, tak ještě nebylo nic publikováno o prolomení kódu JN-25, proto se o tom, v této analýze nedozvíme nic … - má poznámka). Viděno z japonského zorného úhlu, znamenal tento úspěch nepřátelské zpravodajské služby neúspěch – neschopnost zajistit utajení našich plánů. Kdyby náš záměr napadnout Midway byl utajen stejně pečlivě jako plán napadení Pearl Harboru, byla by bitva mohla dopadnout jinak.“
Velmi výmluvné a skutečně důležité jsou pak jejich další věty, které vlastně doplňují, celý ten první odstavec o zpravodajské službě a zpravodajských informacích, tedy to co oba tehdy věděli, a i proto je opět ocituji celé, ze str. 205. a část z 206.:
„Bylo to však vítězství americké zpravodajské služby v mnohem širším smyslu. Právě tak důležité jako pozitivní úspěchy nepřátelské zpravodajské služby za této příležitosti bylo negativní působení špatné a neúčinné japonské zpravodajské služby. Výmluvnou ukázkou tu bylo selhání Námořního generálního štábu, jenž se neustále, až do samého zahájení bitvy chybně domníval, že americký operační svaz se pohybuje v prostoru Šalamounových ostrovů, a toto hodnocení sděloval postupujícím japonským jednotkám, čímž zřetelně naznačoval, že nepřítel nemá ani tušení o japonském záměru napadnout Midway. Ani zpravodajská služba Spojeného loďstva nebyla o mnoho lepší. Přes neobvyklou nepřátelskou činnost, která byla zpozorována v havajské oblasti (zde zvláště mnohem větší množství amerických radiových depeší, než bylo běžné, které byly Japonci zjištěny a k těm, kteří informaci, o rádiových depeších potřebovali, se informace nedostala /Nagumův svaz/ – má poznámka, která je ihned stvrzena v dalším textu) ve dnech 30. května – 1. června (1942), nepovažoval to štáb Spojeného loďstva za dosti závažný příznak, že se nepřítel připravuje, a neupozornil Nagumův svaz.“
Jako jednu z dalších příčin japonské porážky u Midwaye, uvádějí oba historici – chybné plánování operace. Základní chyba v plánování prý se stala již hned na začátku samotného plánu, to když se chybně rozčlenily jednotlivé samotné svazy lodí. Doslova k tomu napsali na str. 206., tato slova, cituji:
„Zde se plánovači pustili do svého oblíbeného, a v tomto případě osudného gambitu – rozptýlení. Místo, aby byl soustředěn nejmohutnější úderný svaz válečných lodí, jaký se snad vůbec kdy vyskytl. Velitelství Spojeného loďstva si zamanulo jednotky rozptýlit, a odsoudilo je tím k relativní slabosti. Strategicky byla aleutská větev tohoto rozptýlení nedůležitá, jelikož měla pouze zničit americké objekty, nakrátko je okupovat a pak tyto severní ostrovy opustit. Takticky bylo úkolem severního svazu odvrátit pozornost od hlavního úderu na Midway. Nedá se však pochybovat o tom, že bylo neospraveditelné vzdát se nepochybné výhody soustředěných sil ve prospěch pochybné výhody klamného útoku, který nemusel úkol splnit a ani jej nesplnil.“
Ale dle základního japonského plánu operace “MI“, se rozptýlení svazů vlastně neomezovalo jen na hlavní rozdělení sil mezi Aleuty a Midway. Rozptýlení svazů bylo naplánováno přeci i uvnitř těchto dvou sektorů, kde byly japonské námořní síly také rozptýleny.
„Na severu Kakutův úderný svaz letadlových lodí operoval sám 300 mil před Takasuovým strážním svazkem bitevních lodí. Rozptýlení midwayských jednotek bylo ještě drastičtější: Nagumovy letadlové lodi severozápadně od Midwaye, Jamamotův hlavní svazek bitevních lodí 300 mil za nimi, hlavní svazek Kondova invazního svazu jižně a jihozápadně od Midwaye a Kuritova skupina přímé podpory u invazních transportních lodí plujících od jihozápadu. Nedostatečné soustředění je jednou ze základních taktických chyb pozemní, námořní i vzdušné války. U Midwaye to nepříteli umožnilo zničit Nagumův svaz, když ostatní japonské svazy byly příliš daleko, aby mohly alespoň vystřelit. A jakmile byly Nagumovy letadlové lodi zničeny, přešla japonská slabost způsobená roztroušením v téměř úplnou nemohoucnost. Naproti tomu americké síly byly účinné právě svou kompaktností. Byly soustředěny od počátku, zůstaly soustředěny po celou dobu bitvy, a tím získaly maximum jak útočné, tak obranné síly.“
Protože bylo takřka vyčerpáno, v prvé fázi, přiznání chyb v plánování operace „MI“, začíná, zákonitě, avízované by a kdyby. Tomu se v hodnocení takřka nikdo zřejmě nevyhne, když pak začíná stále více platit heslo: „Po válce je každý generál“; stejné potkalo v tomto případě, na str. 206., a 207., japonské historiky, cituji:
„Jak by správnější rozčlenění sil mohlo změnit výsledek bitvy, k tomu stačí uvést jediný konkrétní příklad: kdyby byly hlavní svaz a Nagumův svaz operovaly společně, kdyby velké bitevní lodi admirála Jamamota (zde viz foto
, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech), zajišťovaly letadlové lodi, byla by tím jejich síla značně zvětšena. Obrovská palebná síla bitevních lodí a jejich doprovodu by četné útoky nepřátelských letounů odrazila a nepochybně by některé útočníky odlákala od nebohých letadlových lodí. Kromě toho by admirál Jamamoto mohl přímo řídit běh bitvy, kdežto takto byl příliš vzdálen. Bitevní lodi, kdyby jich bylo správně použito, mohly v této akci účelně a efektivně zasáhnout.“
V pokračování analýzy obou japonských historiků lze určitě souhlasit s faktem, že „další chyba v plánování“, byla udělána tím, že se důraz plánovačů a poté i těch, kteří plán prováděli, nesoustředil na hlavní cíl operace „MI“ – na zničení amerického loďstva. Původním záměrem operace bylo přece využít námořní invaze na Midway, „jen k vylákání nepřátelského loďstva k rozhodné bitvě“. No a celý záměr plánování byl porušen ve chvíli, kdy velitelství Spojeného loďstva, v čele s Jamamotem, svým taktickým plánem zbavilo letadlové lodi možnosti jakékoliv akce vyjma vymezených úkolů, které zajišťovaly invazi na Midway….!
„Letadlové lodi tak ztratily akční pružnost, která je nezbytná k úspěšnému vedení námořních střetnutí. Velitelství Spojeného loďstva se možná domnívalo, že to může bez obav učinit, neboť bylo přesvědčeno, že nepřítel ze základny nevypluje, dokud nebude ostrov napaden. Rozhodně se však mělo připravit i na opačnou možnost. Zničení nepřátelského loďstva mělo být jednoznačně určeno jako základní cíl operace a všechno ostatní mělo být tomuto cíli podřízeno. Kdyby se bylo z toho vycházelo, bylo by moudřejší odložit celou operaci, než budou letadlové lodi Zuikaku a Šókaku (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, Shokaku_Pearl_Harbor_I_vlna, foto je volně přístupné na několika webech. ) a Zuikaku (zde viz foto
, pod kterým byl popisek,Japanese_aircraft_carrier_zuikaku, foto je volně na několika webech a zde bylo foto několikrát zmenšeno.) připraveny úderný svaz posílit. Velitelství Spojeného loďstva to odmítlo, protože neprávem kladlo důraz na zajištění nejvhodnějších meteorologických podmínek pro výsadkové operace na Midway.“
