Neúspěšné zformování jugoslávské legie
Od začátku roku 1915 se Jugoslávský výbor v Londýně neúnavně snažil vytvořit vlastní Legii (jak to udělali Češi). Jejich cílem bylo vytvořit vojenskou jednotku čítající minimálně 100 000 vycvičených bojovníků, schopných osvobození Chorvatska a Slovinska od Habsburské vlády. Potenciál zde nepochybně byl, jelikož Ante Mandić (1881-1959) oznámil, že se Rusům vzdalo 100 000 až 120 000 vojáků, většinou dobrovolně. Všechno Chorvati, Slovinci a Srbové z podunajské monarchie. Ze zajateckých táborů a dalších dobrovolníků se nakonec podařilo během první světové války získat celkem 50 000 jugoslávských dobrovolníků. Sbor dobrovolníků SHS (Srbů, Chorvatů a Slovinců) jen v Rusku čítalo na 42 000 bojovníků. Jejich počet by se pravděpodobně zvyšoval, dokud by se neshromáždila celá armáda o minimálně sto tisících prvotřídních bojovníků, kdyby byl respektován lidský rozum a city rakousko-uherských zajatců a jugoslávských dobrovolníků. Nadějně vypadalo též oslovení krajanů v USA. Nakonec ale obě tyto snahy narazily na nevůli Srbů a i samotných krajanů ve Spojených státech.
Na začátku první světové války žilo v USA kolem 90 000 Srbů z chorvatských oblastí (jen několik tisíc bylo ze Srbska), zhruba 200 000 Slovinců, asi 400 000 Chorvatů a přibližně 20 000 žilo v Kanadě. Téměř všichni pracovali, často jako horníci těžící uhlí, někteří byli obchodníky a menší počet farmařil. Většina těchto emigrantů ale zcela postrádala národní povědomí a všeobecné vzdělání bylo jen nízké. Některé kolonie byly z 90 % austrofilské. Když tedy 24. ledna 1915 přijel do New Yorku člen Londýnského výboru
Franko Potočnjak (1862-1932), hledat dobrovolníky a prostředky pro Jugoslávskou věc, reakce byly nevalné. V komentáři k politickým poměrům mezi Chorvaty, Slovinci a Srby v Severní Americe Potočnjak uzavřel: "Jedním slovem… naše situace v Americe byla živým odrazem poměrů ve starých zemích…. Mezi Chorvaty někteří chápali jugoslávskou myšlenku, ale tito byli vzácní; mezi Slovinci téměř neexistovali, zatímco mezi Srby nebyli žádní. Srbský živel byl vychován se srbským národním smyslem a byl si vědom [politické situace]; dobře znali svou povinnost vůči srbskému národu a Srbsku samotnému a nehnuli by se ani o píď dále. Oni [tj. srbský element] s potěšením naslouchali národní unii a expanzi směrem k chorvatské nebo slovinské národnosti, ale pro ně to znamenalo à tout prix a výhradně srbskou národnost, kterou ztotožňovali s mocným Velkým Srbskem.
Nicméně hlavní důvod neúspěchu srbského vojenská mise v Severní Americe zdá byla ta, o níž srbský generální konzul v New Yorku Mihajlo J. Pupin (1857-1934) informoval Nikolu Pašiće (1845-1926) 22. září 1916: "Dnes Jugoslávci v Americe [jsou] ekonomicky tak prosperující, že [jen] malý počet [z nich] by opustil stálou práci v Americe, která je dnes dobře placená, a odešel by tam bojovat na Balkán," řekl Dragoslav Janković. "Zkušenosti rozčarovaných dobrovolníků také mohly potenciální dobrovolníky odradit. Například na začátku války velká skupina Černohorců odešla z USA do Srbska bojovat. Byli však hluboce zklamáni jak hrubými a primitivními srbskými důstojníky, kteří se k nim chovali stejně jako ti v Oděse k chorvatským a slovinským dobrovolníkům, tak chováním srbské zahraniční politiky. Požadovali tedy návrat do Spojených států amerických po porážce Srbska." Janković také poznamenal: "Mnoho dobrovolníků, kteří sloužili v srbské armádě, přišlo za [Pašićem] se stížnostmi, že je jejich nadřízení objímali, škatulkovali je na uších, nadávali a uráželi je. Z tohoto důvodu se někteří z nich chtěli vrátit do [Spojených států] amerických, kde dokonce psali svým známým, aby je od cesty odrazovali." Zdá se nejpravděpodobnější, že hlavním důvodem neúspěchu srbské vojenské mise při náboru dobrovolníků mezi Chorvaty a Slovinci v Severní Americe byla existence politického rozdělení mezi imigranty a skutečný antagonismus mezi Chorvaty na jedné straně. A Srby na straně druhé.
Oproti tomu Milan Pribićević byl ve své vojenské misi mezi Srby v Severní Americe docela úspěšný. Ale mezi Chorvaty a Slovinci byla jeho mise naprostým fiaskem, takže nakonec požádal o zproštění své povinnosti. Bylo to z velké části důsledkem postoje srbské vlády, že se otázka a vytvoření jugoslávské legie nikdy neuskutečnily v tom smyslu, jak Výbor předpokládal, i když podmínky takovému podniku přály. Politický kapitál, který chtěl Výbor získat k posílení svého postavení u Dohody – jak to udělali Češi, byl ztracen. Ale to bylo přesně to, oč usilovali Srbové - Nedovolit, aby se Jugoslávský výbor v Londýně stal nezávislým a důležitým politickým faktorem podporovaným vojenskou silou, zatímco probíhala jednání o vyřešení chorvatské otázky. Srbská vláda zcela uspěla ve svých cílech izolovat Jugoslávský výbor. Teprve poté, co tak učinila, vytvořila Jugoslávskou legii. Po událostech na jaře 1917 v Oděse všichni nespokojení "chorvatští federalisté" odešli z Oděsy. Ti jižní Slované, kteří zůstali, byli víceméně oddáni myšlence Velkého Srbska. Když tito dobrovolníci dorazili do Soluně, regent Alexander svým výnosem z 29. prosince 1917 oficiálně vytvořil jugoslávskou divizi (Jugoslavenska Divizija), čímž rozpustil divizi Vardar, jejíž muži byli převeleni do jiných divizí, zatímco její vojenský materiál převzala nová divize. Pokud jde o samotné počty, tak "Dobrovolnický Sbor Srbů, Chorvatů a Slovinců" dne 30. května 1917 (při přesunu z Ruska na Soluňskou frontu) čítal 19 472 vojáků a 779 důstojníků, k nimž do 1. srpna 1917 přibylo dalších 2 008 vojáků a 112 důstojníků. Zajímavostí je, že ještě 14. září 1918 čítal počet těchto dobrovolníků v srbské armádě 20 947 mužů. Přitom celá srbská armáda na Soluňské frontě čítala maximálně 55 000 důstojníků a vojáků, mezi ně patřili kromě Černohorců a dalších dobrovolníků z Ameriky i právě zmínění jugoslávští dobrovolníci. Právě ti se tak z nemalé míry podíleli na osvobození Jižního Balkánu a samotného Srbska. Byť byla Jugoslávská divize nakonec zformovala z těch prvků, které ve sboru zůstaly po odchodu disidentů, ale i těm složkám více či méně věrným Srbsku bylo znemožněno vrátit se do osvobozené vlasti jako vítězové. V souladu s plánem srbského nejvyššího velení, směly jugoslávské pluky vstoupit do nové vlasti pouze "zadními vrátky" - přes Albánii, Černou Horou a Bokou Kotorskou, kde byly zdržovány co nejdéle. Také díky nešetrnému zacházení během demobilizace jim bylo (bezprostředně po válce) téměř zcela zablokováno ovlivňování politického dění.
https://cuvalo.net/2018/09/11/odessa-19 ... ge-grlica/
https://cuvalo.net/2018/09/13/odessa-19 ... pellation/
Jihoslovanští dobrovolníci na straně Dohody, 1917.
)
