Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 373.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 373.
Náčrt



, na kterém jsou expanze Japonska do konce roku 1942. Náčrt je volně přístupný na několika webech.
20) Plánování a provedení operace WATCHTOWER (I. Fáze - Guadalcanal).

Operace WATCHTOWER – I. fáze – Guadalcanal, počátek operace – obsazení ostrovů.
U operace WATCHTOWER (Watchtower – přeloženo – Strážní věž, píše jeden ze zdrojů a dodává, že spíše Shoestring – Tkanička do boty, což je vlastně narážka na fakt, jak tenká byla na Guadalcanalu hranice mezi možným úspěchem a neúspěchem. Jako podklad pro tuto poznámku, my zde posloužil, úvod článku – PhDr Dalibora Váchy, Ph.D./*1980/ - Cesta na Guadalcanal, str. 10., z jeho knihy – Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943, Vydává společně Nakladatelství Epocha, s. r. o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 a Pražská vydavatelská společnost s.r. o. Na poříčí 1048/28-30, Praha 1, v roce 2018) je nutno říci hned v úvodu, že se před začátkem této operace, ukrývá spousta událostí, které pak v samotné operaci, vedly k americkému postupu od jihu směrem k japonským ostrovům. A jedná se vlastně o odvetu US NAVY, která připravovala vrátit japonskému agresorovi, postupně, po Pearl Harboru, jeho záludný agresivní úder. Základem bylo, že již týden po Pearl Harboru, když se americký ministr námořnictva Frank Knox (zde viz foto



, pod kterým je popisek_Harold_Stark_admiral_Frank_Knox, foto je volně na několika webech) odtud vrátil do Washingtonu, zkáza v Pearl Harboru a vše co tam tehdy viděl, jej ohromilo a rozhořčilo až tak, že se celou zpáteční cestu rozhodoval, že musí být provedeno rozhodnutí, a to hned, jaké budou „radikální změny na nejvyšších stupních velitelského sboru, kterému velel“.
Ihned, v den, kdy do hlavního města USA přijel, předložil ministr Knox svá doporučení, která začínala rozhodnutím, že do nejvyšší budoucí funkce musí přijít admirál J. King (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Ernest_J_King_, foto je volně přístupné na několika webech a zde bylo zmenšeno.), kterého president Roosevelt (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, F_D_Roosevelt, foto je volně přístupné na několika webech.) velmi dobře znal, a kterého také on sám, admirál Knox, vysoce hodnotil.
Admirál King si za čtyřicet let služby u námořnictva získal jméno a dokonce se říkalo, cituji: „Tvrdý, ale nezaujatý, přísný, ale spravedlivý velitel.“ – To říkali jedni, a ti druzí, kteří mluvili méně lichotivě, tvrdili „sveřepý, jako želva v krunýři, tak tvrdý, že se holí letlampou, neoblomný poháněč“. Povahový rys, který Kingovi pomlouvači označovali za „umíněnost“, považovali jiní za „rozhodnost“. O admirálu Kingovi se všeobecně věděly a také říkaly, i některé další skutečnosti: „Byl názoru, že první povinností velitele je uložit úkol a vysvětlit čeho se má jeho splněním dosáhnout; jeho druhou povinností je podněcovat k plnému rozvoji iniciativy při plnění rozkazu“. Vědělo se též, že se admirál King inspiroval takovými velikány, „kteří byli prodchnuti ofenzivním duchem, kteří dokázali postřehnout prchavou příležitost a využít ji ve svůj prospěch – Nelson, Tromp, hrabě ze St. Vincent, Farragut“. Jedna z Kingových pouček zněla „Dokažte co nejvíce s tím, co máte“. A ta nejoblíbenější z jeho pouček zněla: „Nelze připustit, aby se nedostatečná příprava na válku omlouvala poukazováním, že teprve později získáme vycvičený personál a moderní výzbroj… Personál je třeba cvičit, aby byl na výši úkolů… Materiál jaký je k dispozici, musí se neustále udržovat a využívat s maximální účinností“.
Rozhovor s prezidentem proběhl dobře a ve prospěch názorů admirála Kinga, neboť, již po čtyřiceti osmi hodinách v Bílém domě, podepsal president Roosevelt nejprve - Rozkaz 9 894. Říkalo se v něm, že „Vrchní velitel válečného loďstva Spojených států je pověřen ‚vrchním velením nad operačními silami zahrnujícími příslušné flotily loďstva Spojených států‘.“ V dalším pak bylo řečeno, že odpovídá za přípravu a provádění plánů „běžných válečných operací“.
Byla sobota 20. prosince 1941, když byl admirál King jmenován vrchním velitelem válečného loďstva Spojených států (zkratka - Cominch) /Vrchní velitel loďstva Spojených států (Comander in Chief, United States Navy). Dále je označován jako Cominch. Tato funkce byla zrušena 1. února 1941, kdy byly vytvořeny nezávislé flotily Atlantická, Pacifická a Asijská. Dřívější zkratka zněla CincUS. Ze zřejmých důvodů považoval King po Pearl Harboru tuto zkratku (vyslovovanou ‚sinkus‘ – klesající) za mimořádně nevhodnou. (Poznámka pochází z knihy Bitva o Guadacanal, Samuel B. Griffith II. str. 15. Japonská válka 1931 - 1945,a je vysvětlována, různou formou, i v jiných historických dílech, různých historických autorů, jako - Aleš Skřivan , Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders, Hoyt, Edwin P. Guadalcanal.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., a u další autorů ).
Dalších deset dní poté, tedy 30. prosince 1941, byla velitelská vlajka admirála Kinga vztyčena na lodi U.S.S. Vixen, která kotvila ve washingtonském přístavu válečného loďstva.
V nové funkci pak, stejně nový Cominch, Vrchní velitel loďstva Spojených států, admirál King, neztrácel nijak zbytečně čas a ihned ze své kanceláře, i s podpisem formuloval svůj první rozkaz v nové funkci, pro admirála Chestera W. Nimitze (O jmenování admirála Nimitze se hovoří již i v Č 117., viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8386
, když Č 117., nalezneme zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=393
. Admirál Nimitz (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.) se totiž před necelými dvěma týdny ujal velení právě této zájmové oblasti, velení Tichomořského loďstva. Admirál King tak Nimitzovi nařizoval, „aby nyní nový Cincpac (CincPac – Commander in Chief, Pacific Fleet – Vrchní velitel Tichomořské flotily) střežil a držel „linii Havaj-Midway“, aby chránil spoje s územím Spojených států a udržoval bezpečnost leteckých a námořních tras mezi pobřežím (USA) a Austrálií“. Tento úkol ve své podstatě znamenal a předpokládal – vybudovat celý řetěz ostrovních základen (námořních i leteckých) od USA až po Austrálii.
A tak to byl právě admirál Ernest J. King, který dal základní podnět k zahájení transoceánského postupu amerického námořnictva v době, kdy to pro USA ještě ani trochu nevypadalo dobře ( kde to ještě nebylo, dle Arcadie, ani vítáno – má poznámka), o čemž bude o chvíli řeč.
Musíme si uvědomit, že v této době, posledního týdne roku 1941, probíhaly v celé Asii a v celém Tichomoří události, které byly, mírně řečeno, znepokojivé. Nechme hovořit historická fakta, která jsou podchycena v historických podkladech z dob nejen let 50., 60., ale i 70., ale i 80., a úplně stejně, jako se o nich pak hovoří i v 21. století, viz Použité podklady (zde pak, k situaci v Tichomoří - Battle for Guadalcanal – Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith, vydaného nakladatelstvím University of Illinois Press v Champaign v Illinoisu roku 1991, přeložil Robert Müller, nakladatelství Paseka 2001, Hoyt, Edwin P., Guadalcanal, Rozhodující bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001, zde pak i v Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan, potom též se mnohé dozvíme i v - Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943, Copyright 2018 – přeloženo - Autorská práva 2018, - Nakladatelství epocha, Pražská vydavatelská společnost, Praha 2018, zde, u českého autora PhDr, PhD./ * 1980/ Dalibora Váchy., bude od něho použito i později několik osvětlujících citací a příběhů, které napíši vlastními slovy, a následně odkážu čtenáře na původní anglický originál díla, které bylo použito jako historický podklad, a další a další autoři a jejich díla, které budu k jednotlivým odkazům, průběžně doplňovat), cituji:

„Zatímco vysocí britští důstojníci přijížděli do Washingtoonu na konferenci Arcadia (konala se v konci prosince 1941 a v lednu 1942, historické zdroje jsou i zde: viz ve Wikipedii:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Konference_Arcadia
https://en.wikipedia.org/wiki/Arcadia_Conference
), byla stahována americká vlajka na ostrově Wake, americké a filipínské jednotky zahájily plánovaný ústup k Bataanu, Japonci se vylodili na Sarawaku, překonali odpor na ostrově Jolo, v Suluském souostroví, a v Malajsku se nelítostně drali na jih. Na Boží hod kapituloval Hongkong. Pozice Spojenců na Dálném východě už nebyla kriticky napjatá; už se dokonale zhroutila.
Posledního dne tohoto neblahého měsíce konference (Arcadia) vytýčila tichomořskou oblast ABDA (asustralsko-britsko-holandsko-americkou) a jmenovala britského generála, sira Archibalda Wavella, vrchním velitelem. Třebaže se tato papírová konstrukce brzy pod japonskými údery rozpadla, přinesla konference Arcadia přinejmenším dva trvalé výsledky:

a/ byla stanovena zásada jednotného velení, která se pak ukázala životně důležitým předpokladem úspěchu spojeneckého válečného úsilí v Evropě.

b/ byla schválena zásadní strategická koncepce formulovaná v dokumentu ABC-I (ABC byla zkratka pro americko-britské štábní rozhovory, které probíhaly již v lednu 1941, krycí jméno: Arcadia.).
Spojenecké úsilí se mělo podle tohoto dokumentu soustředit proti evropské Ose, kdežto v Tichomoří se měl zaujmout defenzivní (obranný) postoj.“

A zde byl pro některé milovníky Tichomoří a tamější válčiště, „kámen úrazu“. Admirálu Kingovi se totiž pokyny ABC-I – „v Tichomoří jen provádět zadržování a obranu“ - z duše protivily. Kdo dobře četl Kingovy vlastnosti a podání od lidí výše, kteří jej znali a poté o něm i psali, tak ví, že obranná taktika, či „poziční válka v Tichomoří“ se přímo a „strašně“, admirálu příčila. Hned se musí dodat, že čekat bylo pro admirála kletbou. Kdo mu o obraně říkal cokoli, byl v přímém rozporu s jeho názory. Ale, admirál dobře věděl, že zásadní strategii dodržovat bude muset, neboť kdyby ji ihned odmítl, byl by prezident Roosevelt velmi rychle za něho nalezl náhradu ve funkci vrchního velitele válečného loďstva USA. Generál Alan Brooke, náčelník imperiálního generálního štábu, později napsal, jak často litoval, že prezident Roosevelt výměnu neprovedl hned v začátku. Dokonce později Brooke pak také napsal, „že ať si on či někdo jiný říkal cokoli, nemělo to na Kinga velký účinek, nedokázalo ho to odlákat od Tichomoří. Tam tíhlo jeho srdce a tam byla podstatná část jeho loďstva. Evropská válka pro něho znamenala jen velkou nepříjemnost, která mu znemožňovala nerušeně válčit v Tichomoří.“
A nyní si ještě připomeňme i vývoj událostí v prvních měsících roku 1942, jen tak v kostce, neboť zde již byly hlouběji popsány u jednotlivých útoků do Honkongu, Wake, na Filipíny, do Malajsie a Barmy tak, jak je shrnulo několik historických popisů, několika historiků, kteří stejně bez rozdílu, kdy byla jejich díla napsána, tedy jestli v druhé polovině 20. století, nebo počátkem století 21. století.
Japonský útok, který mnozí nazývají, vějířovité útoky, zaplavily v konci roku 1941 a v prvních několika měsících roku 1942 (zde viz náčrt mapy



, na kterém jsou vějířovité útoky císařského Japonska od roku 1910, až do roku 1942, náčrt je volně na několika webech.), nejen Dálný východ ale Tichomoří. Zdálo se tehdy, že japonskému přívalu nemůže nic odolat.
V Malajsku poražené jednotky generála sira Arthura E. Percivala postupně pouštěly jednu pozici za druhou, až se dostaly téměř nedotčeny do slepé uličky v Singapuru. Prosinec (1941) a leden (1942) přinášely pouze jednotvárná hlášení o japonských úspěších a spojeneckých neúspěších. Nikde, s výjimkou ostrova Wake, nedávali spojenečtí velitelé a jejich vojáci najevo zvláštní odhodlání bojovat s náležitým fortelem a rozhodností. Na pořadu dne byl ústup, ústup, ústup. Po necelých osmi týdnech války nemohl nikdo pochybovat, že britské (Malajsie a Singapur – viz Peeter H. Gryner – Pád nedobytné pevnosti Singapur Praha 1996, zde viz od Č 125. až Č 180.:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=393
), holandské a americké državy na Dálném východě spolu s jejich obránci, je třeba odepsat jako naprostou ztrátu.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 374.

A byla to právě, na konci Č 373., popsaná série spojeneckých katastrof, která v admirálu Kingovi utvrdila názor, že je nutné něco podniknout proti rozpínavosti Japonců, a to okamžitě. Podniknout nějakou akci, aby byl jejich postup buď zastaven zcela, a to hned, nebo zastaven rychle, i když postupně. Akce následovala hned 29. ledna 1942, kdy bylo Američany vybudováno postavení pozemních vojsk na souostroví Fidži, jako jen první důležitý článek, tehdy velice choulostivého řetězu ostrovních základen, který si kladl nejprve za cíl – „vytvořit obranný pás mezi Havají a západním pobřežím Austrálie a Nového Zélandu“ (zde viz náčrt,



, pod kterým byl popisek, přeloženo volně česky – linie námořního spojení v jižním Pacifiku do Austrálie. Myšleno je zde právě to, o čem je text, tedy z Havajských ostrovů, z Honolulu, okolo Nových Hebrid, je tam i Fidži /Fiiji/ a další. Náčrt byl volně na několika webech a zde byl zvětšen). Admirál King zatím se základnou na Fidži zcela spokojen nebyl a již v polovině února téhož roku, psal doslova svému kolegovi, náčelníku štábů pozemních sil USA, generálu Georgovi C. Marshallovi (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_George Marshall, foto je volně na několika webech), že je nezbytné „co nejrychleji… obsadit několik dalších ostrovů ve středním a jihovýchodním Pacifiku“. V textu pak dokonce King uváděl konkrétně souostroví Tonga, tam přímo na ostrově Tongatabu, tedy asi čtyři sta mil jihovýchodně od souostroví Fidži, a ostrov Efate v Nových Hebridách. Na několika místech historické literatury uvedené zde i v - Použité podklady - je řečeno, že generál Marshall, několik týdnů admirálu Kingovi nejprve neodpovídal; „když nakonec odpověděl, požádal admirála Kinga, aby nastínil koncepci navrhované operace.“ Což admirál King provedl dne 2. března 1942. Ve své odpovědi Marshallovi v podstatě navrhoval, aby byla vybudována v Jižním Pacifiku – „řada opěrných bodů“ - , „z nichž by se krok za krokem (později z toho bylo už „skok za skokem“) postupovalo přes Šalamounovy ostrovy k japonské baště v Rabaulu. Aniž si to Cominch zatím uvědomoval, mířil už na Guadalcanal…!
Již po třech dnech, čili 5. března 1942, dospěl admirál King k závěru, že by své „ofenzivní pojetí strategie v Tichomoří“, velice těžko prosazoval na ministerstvu války. Proto vypracoval memorandum, které také zaslal prezidentu Rooseveltovi. V memorandu doporučil – „prospěšnou“ metodu pro americké akce proti Japoncům a navrhl integrovaný plán operací, který se skládal z deseti slov:
„Držet Havaj;
Podporovat Australasii;
Pronikat na severozápad od Nových Hebrid.“
Ve stejné době však nadšení admirála Kinga pro postup amerických námořních a pozemních sil nesdíleli ve Washingtonu, ani tehdejší ministr války Henry L. Stimson (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Henry_Stimpson_1944, foto je volně na několika webech), ani sám generál Marshall. Oba dva tehdy přemýšleli dle zásady, vlastně podle strategické koncepce, nedávno schválené Rooseveltem a Churchillem – „soustředit americké síly v Británii pro útok přes kanál La Manche, který, jak se optimisticky předvídalo, se měl uskutečnit koncem roku 1942 nebo začátkem roku 1943“.
Pro velení americké armády bylo tedy zcela pochopitelné, že se i na vrchním velitelství pozemních vojsk projevovala zásadní tendence, soudit o všech jiných návrzích, že by se tak vlastně odváděly síly a prostředky od hlavního cíle – „Porazit Německo a Itálii a jejich spojence v Evropě. Marshall si stěžoval Alanu Brookovi, že Kingovy ustavičné požadavky stále více ztenčují chatrné válečné zdroje; admirál neustále volá po pozemních jednotkách, aby dobývaly a držely pozemní základny v Tichomoří“. Tohle tedy Marshall psal, ale zároveň si, jako náčelník štábu velice dobře uvědomoval, že Nové Hebridy, tento shluk ostrovů, které jsou všeobecně známé, jak jsou zamořeny malárií, a které leží 400 mil severně od Nové Kaledonie, „musí být udrženy, už jen proto, aby byla zajištěna spojovací linie z Havaje do Austrálie“. Proto bylo jasné, že generál Marshall zareagoval, a vydal rozkaz generálmajoru Alexanderovi M. Paatchovi, jehož „Americká divize byla narychlo a po troškách dopravena na Novou Kaledonii“. A již v polovině měsíce března 1942 dostal generál Patch rozkaz, „aby postoupil se zesílenou pěchotní skupinou na Efate (zde viz náčrt,



, u kterého je popisek, Nové Hebridy, ostrov Efate, který je v menším okénku, na něm je pak Port Vila, okolo níž se pak stavělo důležité letiště, Vila, o kterém zde v počátku bude řeč, náčrt byl volně na několika webech, a zde byl zmenšen.), což byl nejjižnější z tamních ostrovů“.
K tomu jeden z tehdejších účastníků bojů, a zároveň i spisovatel prvého a druhého, opraveného, vydání (Praha 2001) knihy – Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II (narozen v roce 1907 v Lewistonu v Pensylvánii /brigádní generál námořní pěchoty USA v. v., se osobně zúčastnil bojů na Guadalcanalu, kde byl i zraněn, po válce sloužil v Číně a později se stal členem štábu vrchního velitele amerických vojsk v Evropě. Napsal mj. knihu o staročínském válečném umění./, ale i další historičtí spisovatelé, kteří jsou i jmenováni v předchozím článku a v Použitých podkladech) zde byl použit Griffith II. (tedy pozdější a o nová fakta doplněné vydání), který doslova napsal na str. 17., a 18., cituji:

„Námořní pěchota vypomohla 4. obranným praporem, smíšeným útvarem, který byl složen z pobřežního a protivzdušného dělostřelectva.
Tato narychlo zorganizovaná bojová jednotka, jíž velel brigádní generál pozemního vojsk Rose, přibyla koncem března k Vile (zde viz foto



, na kterém je letiště Vila, později letiště Bauer, pojmenované po podplukovníku Haroldu W. Bauerovi, který byl sestřelen 14. 11. 1942, během bitvy o Guadalcanal, foto je volně na několika webech, a bylo zde zvětšeno.) a hned začala upravovat terén pro letiště.“

Situace v oblasti Asie a Tichomoří, se začala měnit, v prvním čtvrtletí roku 1942, a to stále více ve prospěch akceschopnosti amerických sil v oblasti. V době, kdy se pozemní a námořní oddíly generála Rose doslova „zakusovaly“, od března 1942, do džungle, u Vily, jednalo se o ještě větší akceschopnosti též i ve Washingtonu, kde se sešel admirál King s viceadmirálem Robertem L. Ghormleym (zde viz foto



, pod kterým byl popisek viceadmirál Ghromley_Robert_foto zde bylo zvětšeno, a je majetkem Wikipedie.), kterého si vybral jako velitele nově vytvořené jihopacifické oblasti (SoPac) a jejich ozbrojených sil. Jihopacifická oblast byla velice rozlehlá plocha, která byla vyříznuta z rozsáhlé tichomořské oblasti, a kterou nedávná směrnice JCS (Joint Chiefs of Staff, Výboru náčelníků štábu) přidělila admirálu Nimitzovi. Zahrnovala Nový Zéland, Novou Kaledonii, Nové Hebridy, dolní část Šalamounových ostrovů a další četná souostroví – Fidži, Tongatabu, Samou, Fenix, Společenské ostrovy, které před válkou znali zejména obchodníci a misionáři, a pro běžné Američany bylo oblast dost neznámou. Oblast SoPac na západě sousedila s jihozápadní pacifickou oblastí (SouWesPac), což byla oblast, kterou pod své velení dostal přidělenou (později legendární) generál Douglas McArthur (zde viz foto



, generála MacArthura, autor Wikipedie.).
Nebylo zcela jasné, v popisované době roku 1942, co přimělo admirála Kinga, že si tehdy zvolil viceadmirála Ghormleyho, který byl předtím vedoucím odboru válečného plánování ve štábu velitele námořních operací. Jenom se vědělo, že si tam získal jméno brilantního stratéga, ale v době kdy byl vybrán, měl za sebou jen dva roky speciálního námořního pozorovatele v Londýně, kde se den co den zabýval nejrůznějšími problémy, které se ale vůbec netýkaly nejen Pacifiku, ale ani Asie…., a kam se měl záhy přesunout. Doslova se říkalo, že „viceadmirál toho věděl o jižním Pacifiku a o japonském nepříteli, s nímž se měl střetnout, tak málo, jako každý jiný pracovník ministerstva válečného námořnictva… (tedy takřka nic.)“.
Avšak o viceadmirálu Ghormleym se také vědělo, že měl pro svou funkci velice dobrý vklad, který lze pojmenovat, „byl dokonalý diplomat – uhlazený, laskavý, trpělivý a taktní“. Jak se později ukázalo, všechny zde vyjmenované a pojmenované vlastnosti se mu velice hodily, „a to nejen při jednáních s úředníky novozélandské vlády, ale i poté dále, s vrtkavými a umíněnými Svobodnými Francouzi na Nové Kaledonii“. Bohužel,je nutno také dodat, že mu byly tyto vlastnosti někdy na obtíž, „přílišná diplomacie“, když „převzal těžké břemeno zodpovědnosti a rozhodování, které ve válce spočívalo, na každém veliteli nové vojenské oblasti“; je zde myšlena rozhodnost.
Instrukce, které od svého nového nadřízeného Kinga, tehdy obdržel Ghormley písemně, zněly velmi mlhavě a zde jsou, z několika vyjmenovaných historických pramenů vlastně doslova napsány, cituji:

„Byl jste určen velitelem jihopacifické oblasti a jejich ozbrojených sil. Byla Vám přidělena rozsáhlá oblast a krajně obtížný úkol. Ke splnění tohoto úkolu Vás nemohu náležitě vybavit potřebnými prostředky. Velitelské stanoviště si zřídíte v Aucklandu na Novém Zélandě s předsunutou základnou v Tongatabu. V příhodnou dobu, ´možná´ ještě letos na podzim (1942), hodláme zahájit z jižního Pacifiku ofenzívu. Pak pravděpodobně uznáte za potřebné přemístit předsunutou základnu podle situace a přesunout i velitelské stanoviště, aby vždy odpovídalo dané situaci. Byl bych rád, kdybyste pokud možno odjel z Washingtonu do týdne.“
A spadla klec!
Tehdy se jednalo skutečně - o velice stručný výklad, který sepsal úředník Cominchu pro Ghormleyho, kde ani viceadmirál neměl napsáno - jaká bude cílová oblast ofenzívy…; rovněž od Kingových podřízených, se nastávající velitel SoPacu vůbec nemohl dozvědět nic bližšího, neboť nikdo z nich neměl vůbec ponětí, „před jak obrovským úkolem tehdy viceadmirál Ghormley stál…!“ Dle amerického humoru doby, mu „admirálové ve Washingtonu mohli, jako kolegovi, poskytnout jen sympatie“…
A jak hovoří i některé nejen osobní vzpomínky, ale i jak lze vyčíst i z historických zápisů – „Sympatie byla jedinou položkou, s kterou tehdy mohli velitelé námořního týlu volně disponovat; když však Ghormley vytrvale požadoval, aby dostal řádně vybavené jednotky pro stavbu základen, byl to, jako by hrách na stěnu házel. Vycvičení odborníci prostě nebyli, pracovní stroje, pumpy, hadice, ventily, drátěnky pro rozjezdové plochy, cement, prefabrikované ocelové dílce pro naftové cisterny – to byly jen některé z nesčetných nedostatkových položek“.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 375.

S problémy, že stále něco chybělo, se samozřejmě setkali i vojáci a důstojníci, kteří pracovali s lopatou a krumpáčem na výstavbě letiště u Vily (zde viz více o Efate a Port Vila:
https://southpacificwwiimuseum.com/efate/
) . Přes všechny obtíže a překážky, se vojákům pozemní a námořní pěchoty, kterým velel americký brigádní generál Neal C. Johnson, podařilo za necelých pět týdnů zhotovit letištní plochu pro stíhačky a dokonce dne 30. dubna 1942 mohli oznámit, že letiště Vila je schopno přijímat lehké letouny. Letouny však také ještě nebyly a tak „skoro celý měsíc, žádné letadlo nepřiletělo“. Teprve dne 27. května 1942, „se objevil major námořní pěchoty Harold W. Bauer se třemi Grummany ze stíhací letky námořní pěchoty č. 212. Deset dní nato přistály zbývající Wildcaty (V poznámce redakce je – Šlo, v tuto dobu, o právem vychvalovaný typ Grumman F-4F3 /zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Grumman_F4F_3_Wildcat, a dále přeloženo volně, na palubě CV_3 LL Saratogy, v lednu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, foto bylo zmenšeno./ , který byl brzy nahrazen zdokonalenou verzí F-4F4 / zde viz foto



, pod kterým byl popisek – Grumman_F4F_4_Wildcat, foto je majetkem archivu US Navy, pro Palbu byla upravena velikost fota. Foto bylo na několika webech.).
A jak šly týdny a měsíce, stávalo se letiště Vily místem mezipřistání pro desítky stíhaček, střemhlavých bombardérů a jiných letadel nejrůznějších typů a vzorů. Letadel, která pak směřovala na další a další letecké základny, ze kterých se však již mnozí piloti nevrátili, jako ten první, kterým byl již vzpomínaný – tehdy ještě major námořní pěchoty, Harold W. Bauer.
Byl začátek června roku 1942, když části Johnsonova uskupení (brigádní generál Neal C. Johnson, viz výše) z Efate (krycí jméno: ROSES), postoupily k Espiritu Santo (krycí jméno: BUTTON) a začaly tam budovat přistávací pásmo pro americké bombardéry. Námořní ženijní prapor (později legendární mořské včely, které pak pomáhaly i při operaci OVERLORD 1944, budovaly letiště v Normandii), který byl v Tichomoří poprvé nasazen, začal svou prací provádět, jako útok na džungli. Jednalo se o práce na úpravách terénu pro válečné potřeby (sklady, cesty, letiště a další). Jenomže džungle se svou vegetací si to líbit nenechala. Do konce měsíce června onemocnělo na malárii přes polovinu lidí z celkového počtu důstojníků a mužstva. Z USA byly urychleně povolány zdravotní týmy, které si sebou přivezly nové léky, mezi kterými byl i Atebrin. Postupně pak byla malárie a i ostatní nemoci omezeny. Dle záznamů však v dalších měsících „způsobila malárie mezi vojáky a důstojníky pozemní a námořní pěchoty více ztrát než japonské granáty, pumy a střely“ (Samuel B. Griffith II., ve své knize – Bitva o Guadalcanal, na str. 19., a 20. a situace je vysvětlována i v jiných historických dílech různých historických autorů, jako - Aleš Skřivan , Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders, Hoyt, Edwin P. Guadalcanal. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., a další), k tomu co mělo v brzké a vzdálenější budoucnosti následovat, jako člověk, který tam byl, a bojoval tam, doslova tedy Griffith napsal , cituji:

„Muži, kteří bojovali v novohebridských džunglích, se nevrátili do Spojených států jako hrdinové, ale umožnili takový návrat jiným, neboť obsazení a vybudování Nových Hebrid byla nezbytná předehra Guadalcanalu. Bez těchto ostrovů by operace navržené Kingem nemohly být zajištěny.
Dne 18. června převzal Ghormley velení nad jihopacifickou oblastí a jejími ozbrojenými silami se sídlem velitelství v Aucklandu na Novém Zélandě. Oblast, která mu podléhala, byla rozsáhlá, nebezpečí dalšího japonského pronikání bylo bezprostřední. Od konce ledna nepřítel postupoval vytrvale, i když nápadně pomalu, jihovýchodním směrem. King si stále zřetelněji uvědomoval, že tento postup, který ohrožoval Hebridy, musí být zastaven. Muž, který byl „tak tvrdý, že se holil letlampou“, byl rozhodnut, že námořnictvo nebude nečině přihlížet, jak Japonci pohlcují v jižním Tichomoří jeden strategický ostrov po druhém (v poznámce k vydání uvedené knihy z roku 2001, je pak tato vysvětlivka, snad i pro pobavení , k ostatnímu vážném textu o Kingovy, cituji: ´Těmito slovy vylíčil Kinga kdysi Roosevelt. Ve Washingtonu kolovala pověst, že prezident koupil malou letovací lampu a věnoval ji Kingovi k jeho 64. narozeninám.).“

Japonci a směr jih Pacifiku. Směr Astrálie, směr Guadalcanal.
V počátku útoků, kterými Japonci směřovaly na jih, tedy - směr Austrálie a Nový Zéland, neuškodí, i trocha místopisu. Jde o oblasti moře, kterému se tam říká doslova Šalamounovo moře. Šalamounovým mořem, je i dle mapy, nazývána vodní plocha, která je na severu uzavřena Novou Británií , a pak, kyji podobném, jižním výběžkem Nového Irska (zde viz náčrt



, na kterém je plavba amerického konvoje, který plul v srpnu 1942, s námořní pěchotou k vylodění na Guadalcanalu, Tulagi a Gavutu, v severní části je pak vidět - Solomon Islands, Šalamounovy ostrovy, náčrt zde byl zvětšen). Na západě je to nehostinným Papuánským poloostrovem Nové Guineje a na východě pak řetězcem Šalamounových ostrovů. Všeobecně se hovoří o zrádném prostoru, který je vlastně severním výběžkem Korálového moře, které „omývá stejně tak australské břehy od Yorského mysu až k Brisbane, jako Nové Hebridy a Novou Kaledonii, která leží tisíce mil východně od Velkého bradlového útesu“.
Jedná se o prostory, kterým náčelník odboru pozemního vojska císařského generálního štábu generál Gen Sugjama a náčelník námořního odboru admirál Osami Nagano (zde viz foto



, pod kterým byl popisek – Osami Nagano, foto je volně přístupné na několika webech.), začali věnovat pozornost již více než měsíc před Pearl Harborem. Jednalo se o prostor, který chtěli velmi brzy obsadit, aby tak zamezili vstupu US NAVY a všem ostatním vojenským složkám USA.
Již 10. listopadu 1942 podepsali oba japonské štáby tzv. „rámcovou dohodu o operační součinnosti s cílem uchvátit strategické body na Bismarckově souostroví co nejdříve po dobytí Guamu (v poznámce redakce, USA 1991, v II. vydání v roce 2001, je japonský název – Nampo sakusen riku kaigun čuo kjotako - Ústřední dohoda určující spolupráci pozemních a námořních vojsk v jižních oblastech. Byla uzavřena 10. listopadu 1941. Takové úmluvy budeme nadále nazývat „ústřední dohody“. Japonci neměli takový orgán, jako je americký Výbor náčelníků štábu, odpovědný za strategické řízení války. Na císařském vrchním velitelství byly dvě složky nebo divize: pozemní složka /dai honei rikugunpu/ a námořní složka /dai honei kaigunpu/; v jejichž čele byli náčelník generálního štábu pozemních vojsk /rikugun sanbo honpu/ a náčelník generálního štábu námořnictva / kaigun gunriepu/). Podle „ústřední dohody“, bylo město a přístav Rabaul na Nové Británii, a město Kavieng na sousedním ostrově Nové Irsko, zvoleny jako opěrné body pro přípravu k dobytí jižního úseku linie Palau-Truk „a pro vybudování základen“, ze kterých měly startovat letouny a vyplouvat ponorky směrem na jih, aby prozkoumaly Šalamounovo a Korálové moře.
Obsazení Bismarckova souostroví mělo navíc přinést i další výhodu pro Japonce. Tamější vybudované vojenské a námořní základny by tím totiž nepříteli nejen uzavřeli vodní prostory na severovýchodě od Austrálie, ale japonským silám by poskytly veškeré předpoklady pro výboje směr na Novou Guineu a na Austrálii, „jejíž obrana by byla oslabena, jakož i jihovýchodním směrem k Šalamounovým ostrovům, Novým Hebridám, ostrovům Fidži, Samoa a Nová Kaledonie“.
V ustanoveních řečené „ústřední dohody“, z 10. Listopadu (ale 1941), se ukládalo jihomořskému odřadu pozemních sil (tehdy velitel generálmajor Tomitaro Horii) a čtvrté flotile námořnictva (viceadmirál Šigejoši Inuje, zde viz foto



, na kterém je viceadmirál Shygeoshi Inoue, počeštěno Inouje, či Inuje, foto je volně přístupné na několika webech.), dobýt Rabaul a Kavieng (zde viz foto náčrtu



, na kterém je vidět Rabaul, a na druhém konci ostrova je vidět i město Kavieng, foto náčrtu je volně přístupné na několika webech), ale pohotovost oběma velitelům byla nařízena, až po více než třech týdnech od pádu Guamu, až 10. prosince 1941 (Poznámka redakce 1991, 2001., říká – „Jihomořský odřad, který později sehrál tak důležitou úlohu na Nové Guineji, byl složen z velitelství pěší skupiny, jednoho pluku, oddílu horského dělostřelectva, roty ženistů, jezdecké a dopravní jednotky. Celkový počet byl téměř 5 000 důstojníků a mužů.).
Australskou obranu na Bismarckově souostroví, tehdy odhadli Japonci velmi dobře, dá se říci velmi přesně: „obranná zařízení tam byla nedostatečná, vojáků bylo málo. Samotné obsazení Rabaulu, Kaviengu, ostrovů Nové Irsko a Nová Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8739
). Asi již za týden po obsazení, na obsazená a upravená letiště, přiletělo devět stíhaček Zero z Truku do Vunakanau, což je asi dvanáct mil jihozápadně od Rabaulu. Jednalo se zvykání si na nové prostředí v místě, ze kterého bylo později “vedeno nejvíce úderů proti Guadalcanalu. Již 1. března roku 1942, piloti 4. námořní letecké skupiny (48 dvoumotorových Betty, 48 stíhaček Zero a 12 hydroplánů Kawaniši Emily)“ připíjeli na poslední úspěchy v narychlo upravených důstojnických klubech ve Vunakanau a Lakunai“.
Historické zdroje uvedené v Použité podklady a uváděné i průběžně, nehovoří o těchto dvou letištích příliš lichotivě.
Kdo tam byl tak říká, že ta obě letiště, která „byla vybudována, nebyla sice primitivní, ale chyběly jim přirozeně obložené kryty pro letouny, pojížděcí dráhy a zařízení k zajištění bojové činnosti ve větším měřítku.“
V dalším se pak hovoří o faktu, že se japonský týlový útvar dal ihned do práce, aby tak mnohé nedostatky začal odstraňovat. Vznikla dodatečná letištní plocha, která byla tehdy upravena ze dvou přilehlých trávníků tamějšího golfového klubu. Plocha prý byla „poněkud“ zvlněná, a když se půl tuctu letounů zřítilo při pokusu vzlétnout, byly všechny další pokusy zastaveny. A na letišti Vunakanau se zase stále „snášel popílek z blízké sopky Vulcan a z částečně činné sopky Tavurvur se šířily výpary“ (zřejmě sirné), které se zažíraly do trupů a křídel letounů umístěných v Lukanai. Tedy - „Žádná hitparáda“.
Jeden z japonských pilotů, který sloužil na obou letištích, jak na Vunakanau, tak na Likanau, hovořil o obou letištích, „že byla samá díra, buď plná prachu, nebo bahna. Letci a mechanici byli ubytováni ve stanech a narychlo zbitých chatrčích podél letištní plochy. Ale přes tyto nepříznivé podmínky byla morálka císařových ´mořských orlů´ dobrá. Mnoho stíhačů, kteří získali slávu v Číně a v bojích proti Britům nad Malajskem, chtělo změřit své síly i s Australany a Američany.“


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Hammel, Eric, New York 1992, , Aces Against Japan, s. 277. New York 1992. Přeloženo volně do češtiny – Letecká esa proti Japonsku.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=360