Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 391.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 391.
Zde viz náčrt



, pod kterým byl popisek, Guadalcanal mapa 7. a 8. srpna 1942 /v tabulce jsou směry vylodění námořní pěchoty, Guadalcanal, Tulagi a Gavutu/, náčrt byl několikrát zvětšen. Na náčrtu jsou ještě další japonské, zářijové i říjnové, ale i další útoky. Patrná jsou i místa vylodění Japonců na východě, poloostrůvek Taivu. Dobře je vidět základní zubatý obrys obranného perimetru americké námořní pěchoty, vybudovávaný po osmém srpnu 1942, a neustále v čase vylepšovaný. Jsou tam i další důležitá, místa, města, osady a body, které jsou pak vzpomenuty v textu.
Po špatné námořní bitvě u ostrova Savo, kterou zde popsal skvěle kolega Jarl, tedy v pondělí dne 10. srpna 1942, začaly dopravní a nákladní lodi admirála Turnera „svolávat mužstvo a zvedat čluny a k večeru zmizela poslední jeho loď Lunžským průlivem“ směrem na východ. Doprovod tomuto konvoji prováděly válečné lodi Australia, Hobart, San Juan a poškozená loď Chicago.
Americká 1. divize námořní pěchoty na Guadalcanalu, na Tulagi a Gavutu osaměla.

Záchytný bod v jižním Tichomoří, Guadalcanal, Tulagi a Gavutu.
Avšak ještě před noční bitvou u Sava, tedy dne 8. srpna, svolal generál Vandegrift (zde viz foto



, na kterém je generál Vandegrift, foto bylo několikrát zmenšeno a je majetkem US NAVY.), na neděli 9. srpna, a to na 9,00 hodin, konferenci štábu a velitelů pluků. Na konferenci generál nejprve zhodnotil, a to velice pesimisticky, noční námořní bitvu u Sava a následně nařídil, pro nejbližší budoucnost, velitelům, splnění následujících úkolů, které jsou zachyceny pro historii v zápisech:

„1/ další pozemní akce omezit na intenzivní hlídkování;

2/ okamžitě vybudovat obranu tak, aby mohly být odraženy útoky z moře;

3/ zásoby přemístit do rozptýlených skladišť;

4/ připravit letiště tak, aby byly co nejdříve umožněny letecké akce;“

Jednalo se o čtyři zásadní projekty, na kterých okamžitě začaly pracovat určené skupiny vojáků, a do večera stejného 9. srpna byla vybudována prozatímní pobřežní obranná linie, od řeky Ilu (nikoliv Tenaru, jak bylo omylem napsáno v mapě) na západ, kolem řeky Lungy a odtud k bodu asi 1 000 yardů na západ, jižně od Kukumi/na mapě je jen KUKUM/ (právě v těchto místech je poznámka, o opravě názvu řeky, která říká: ´Řeka na východním okraji /nově vzniklého, obranného/ perimetru byla Ilu, nikoli Tenaru, jak bylo uváděno na mapách námořní pěchoty. Vandegrift měl pět pěších praporů na obranu fronty dlouhé přes 10 000 yardů /vydání historického podkladu je - rok 2001/.
A nyní ještě má poznámka – Je patrné, že se opravy a úpravy chyb všeho druhu, ve vydání historických knih, prováděly i mnoho a mnoho desítek let po prvých vydáních, zde je to tedy nejméně více jak 15 let po vydání prvé knihy – Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II. Čtenář zde u Guadalcanalu nalezne těchto důkazů o objevu chyb, či nalezení nového dokumentu a jejich nápravě, jakož techniky i místa, v dalších vydáních mnohem více. Doporučuji si dávat při čtení pozor.).
Předem určené skupiny námořních pěšáků tak, za jediný den, vybudovali, sice řídce obsazené, provizorní a postupně dobudované, a i obsazované, obranné pásmo, které bylo posíleno zakopanými protilodními děly ráže 37 mm a také kulomety ráže 0,5 palce (12,7 mm), které byly rozestaveny tak, aby mohly zmařit japonský výsadkový protiútok, který generál Vandegrift očekával každou chvíli.
“V průběhu dne umístil plukovník Robert H. Pepper, jenž velel 3. obrannému praporu, svá mobilní 90mm protiletadlová děla do blízkosti letiště (a zde je další oprava chyby vzniklé při prvém vydání, nakladatelství originálu druhého vydání po mnoha a mnoha dalších letech píše, že, cituji: Pepperova čtyři pětipalcová námořní děla /127mm/ byla dovezena na Guadalcanal teprve začátkem září /1942/). K nově vybudovanému obrannému perimetru na Guadalcanalu se pak vyjádřil, v pondělí večer, i velitel 1. divize námořní pěchoty generál Vandegrift slovy, parafrázuji, „obranná opatření pokročila natolik, že by útočníkům z moře mohlo být horko“.
Co vše se podařilo ukořistit od utíkajících Japonců, a co se přece jen podařilo z nákladních lodí vyložit a dopravit do rozptýlených skladišť, popsal z historických divizních zápisů, pozdější brigádní generál v. v. Samuel B. Griffith II., v knize – Bitva o Guadalcanal /z anglického originálu The Battle for Guadalcanal, vydaného nakladatelstvím University of Illinois Přes v Champaign v Illinoisu 1991, přeložil Robert Müller. Vydání druhé /v Pasece první/. Praha 2001/, str. 74., 75., stejné a podobné je u dalších historických autorů viz Použité podklady, cituji:

“Naneštěstí bylo vyloděno jen 18 kotoučů ostnatého drátu a v lodních prostorách plavidel vracejících se do Nouméje byly tisíce pytlů s pískem, jakož i všechno nářadí družstev, čet i rot: sekery, pily, sochory, lopaty, rýče, mačety, krumpáče. Nebyly ani protitankové, ani protipěchotní miny a nebylo možno je ničím nahradit. Naproti tomu pytle z rýžové slámy, které tu zanechali Japonci, se ukázaly více než přijatelnou náhražkou za pytle na písek, které byly na cestě z Nové Kaledonie.“

Co vše se pak podařilo od Japonců ukořistit? Jednalo se o předměty, které mohli určitě námořní pěšáci využít i k dennímu používání, mohli jimi plně nahradit to, co si na ostrovy vezli, ale mnohé se nestačilo vůbec vyložit.
Vše co bylo ukořistěno, se ocitlo v soupise kořisti, soupise, který je dosti detailně vypsán z pořízeného zápisu, cituji:

„Soupis ukořistěného nářadí“ ukázal, že kořist byla bohatá, a do jisté míry nahradila nedostatek ženijního nářadí, potřebného k dokončení letiště. Čtyři těžké traktory, šest silničních válců, dvě naftové lokomotivy, vozíky a tucet nákladních chevroletek, neporušených pumami a námořními granáty, byly rychle dány do provozu. Ženisté se však museli vypořádat s obtížným problémem. Japonci totiž budovali letiště z obou krajů do středu, a tak po nich byla prohlubeň dlouhá téměř 200 stop, k jejímuž naplnění bylo podle odhadů zapotřebí přibližně 7 000 kubických yardů zeminy. Mechanické lopaty, dampry, pěchovadla, grejdry zůstaly v lodních prostorách. Jeden cenný kus ženijního nářadí byl však přeci jen vyloděn v dřívější fázi: byl to „střední buldozer, který obsluhován zkušeným řidičem, měl za daných okolností mnohem větší cenu, než by mělo zlato o téže váze“.
Zde viz foto,



, pod kterým byl popisek znějící v překladu – Letecký pohled na Hendersonovo letiště v konci srpna 1942. Foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zvětšeno.
Jiné nedostatky byly však skutečně kritické: „Pátrací radary, rádiové přístroje země-vzduch, sirény k ohlašování protivzdušného poplachu, topografické, mapovací, reprodukční zařízení – to vše cestovalo k jihu. Ale Japonci předvídavě instalovali účinný protivzdušný poplachový systém a zanechali mezi kořistí skvělý sortiment kvalitního rýsovacího náčiní“.
Nyní si ještě popišme neděli dne 9. srpna 1942, den, u kterého jsme již některé detaily i popsali. Chybí však přibližující se bojová činnost.
Dne 9. srpna, jak bylo již napsáno, se většina námořních pěšáků na ostrově Guadalcanal zabývala kopáním okopů, pastí a krytů pro obranu z moře. Další z námořních pěšáků byli vysláni jako hlídky, když jedna z těchto průzkumných hlídek, která se skládal z 12ti mužů, se vydala k těžko přístupné a většinou nepřebroditelné řece Matanikau. Řeka Matanikau protéká asi tak půldruhé pěší míle na západ od osady Kukumi (na mapě KUKUM). Až k východnímu břehu řeky to celkem šlo a hlídka nebyla ničím rušena, jen však do doby, kdy vkročila do vody, „které tu nad písečným dnem u ústí řeky do moře, bylo jen po kotníky. Ihned se dostala se pod palbu. Jeden důstojník byl zabit a několik mužů zraněno.“ Smutné pokračování načatého příběhu průzkumné hlídky, je pak v divizním zápise popsáno následovně, cituji slova a věty, celé parafráze tohoto příběhu, kterou o události napsal autor: „Příštího dne se bojová hlídka v síle jedné čety pokoušela vynutit si násilný přechod, ale i ona byla zahnána zpět na východní břeh. Jelikož při pronikání na východ a proti proudu řeky Lungy se nepřítel neukázal, byly v podstatě potvrzeny dohady, že Japonci utekli na západ. Korejští nádeníci - ´termiti´ , jak se jim říkalo – vypovídali v témže smyslu“. Dne 12. srpna byl zajat japonský námořník, „sveřepý chlapík v bílém stejnokroji s modrým límcem a manžetami!“ Po zdlouhavém výslechu, prokládaném několika doušky brandy ze zdravotních zásob, zdráhavě doznal, že několik set jeho kamarádů hladovějících v džungli, by se rádo vzdalo.“ A jednou, určitě ne naposledy, skočili divizní zpravodajci „na lep“ řeči japonského námořníka…!

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 392.

Výpověď, kterou zpravodajská sekce /označována je jako G-2, když sekce G-1 je sekce personální/ velení americké 1. divize námořní pěchoty získala od japonského námořníka říkala, že se několik stovek jeho kamarádů v džungli, kteří tam hladovějí, „by se prý rádi vzdali“. Což se na první pohled zdálo pravděpodobné, i když mnozí výpověď považovali za poněkud zvláštní.
Větší váhu výpověď získala, když se zjistilo, že jeden zpravodajský důstojník, od vrátivší se průzkumné hlídky zjistil, že hlídka zahlédla na západním břehu řeky Matanikau bílou vlajku. V tom momentě, či spíše večer, při večeři, předložil velící G-2, podplukovník Goettge, generálu Vandgriftovi svůj návrh. Návrh, se kterým, ne zrovna rád, když na něm ale stále podplukovník trval, nakonec velící generál odsouhlasil.
Podplukovník Goettge chtěl vést osobně hlídku k místu, kde byla spatřena bílá vlajka. Nováčci ve válce se záludnými Japonci, se měli přesvědčit, co je to „asiatská lest“. Co jsou Japonci jako vojáci zač! Podplukovník Goettge si poté vybral na svou hlídku 25 mužů, když většina jich byla, pro divizi nešťastně, právě z jeho zpravodajské sekce.
Úplné podrobnosti tragédie, která postihla tuto neuváženou hlídku, se vlastně nikdy nikdo nedověděl zcela přesně. Výpravu přežili jen tři účastníci z dvaceti pěti. Všichni tři pak hlásili do zápisu, úplně stejně, „že hlídka přistála na západ od Matanikau asi o půlnoci, že ji Japonci ihned zpozorovali a prakticky likvidovali palbou, která trvala necelých pět minut. Jim se podařilo zachránit plaváním, broděním a plížením na východ. K vlastním předsunutým hlídkám se dostali k ránu, ve stavu úplné vyčerpanosti, ruce a kolena měli rozedřené od korálů. O Goettgovi a těch, kdo pravděpodobně zahynuli s ním, se už nikdo nic nedověděl.“

Vznik názvu „Hendersonovo letiště“, popsal, z historických divizních zápisů, pozdější brigádní generál v. v. Samuel B. Griffith II., v knize – Bitva o Guadalcanal /z anglického originálu The Battle for Guadalcanal, vydaného nakladatelstvím University of Illinois Přes v Champaign v Illinoisu 1991, přeložil Robert Müller. Vydání druhé /v Pasece první/. Praha 2001/, str. 76., těmito slovy, cituji:

„Těsně před tím, než se G-2 vydal na výpravu, z níž se už nevrátil, přistála Catalina PBY-5A, pilotovaná pobočníkem kontraadmirála „Slew“ McCaina, na letištní ploše, která pak byla pojmenována ´Hendersonovo letiště´ na paměť pilota bombardérů, příslušníka námořní pěchoty, který zahynul v Bitvě u Midway (zde viz příběh v Č 338:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8927
a dokončení příběhu v Č 339.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8932
). To bylo první letadlo, které přistálo na přistávací dráze právě dohotovené námořními ženisty. Letiště nemělo drátěnkovou výztuhu, dlouhé zatím bylo pouhých 2 600 stop, nemělo pojížděcí dráhy, pevné kryty pro letouny, ani odvodňovací stružky. Ale McCainův pobočník je prohlásil za vhodné pro akce stíhaček.“

Japonským Orlům z Rabaulu znemožnilo špatné počasí dne 9. srpna 1942 vzlétnout, ale další tři dny Japonci bombardovali Hendersonovo letiště neustále. Okamžitě jak byl odhoukán konec leteckého poplachu, museli na plac ženisté a vyplňovat usilovně krátery po bombách. Dne 12. srpna 1942, když japonské bombardéry přiletěly, „vítala“ je palba Pepperových protiletadlových děl, jako předzvěst vznikající PVO. V japonských zápisech se pak objevilo, již za několik dní, hlášení 11. leteckého svazu v Tokiu, …, „že 12. srpna, za leteckého útoku na Guadalcanal“ bylo poškozeno 5 letadel Betty (zde viz foto



, pod kterým je popisek, G_4M_Betty, foto je volně přístupné na několika webech). „Nepřátelská protivzdušná střelba je dosti přesná“. Japonské bombardéry tak byly varovány, aby zvětšily svou výšku bombardování z 10 000 na 25 000 stop. Je pochopitelné, že tím utrpěla přesnost bombardování. Námořní pěšáci, po dokončení letištní plochy, velice dychtivě očekávali přílet slíbených stíhaček. Ženisté námořní pěchoty letištní plochu Hendersonova letiště den za dnem neustále prodlužovali. Zde pak na str. 76., 77., velmi mistrně, zvláštním způsobem, popsal pozdější brigádní generál v. v. Samuel B. Griffith II., běžný život námořních pěšáků na Guadalcanalu, za použití všeho, co bylo ukořistěno utíkajícím Japoncům a použito při stavbě letiště, stejně jako, při ostatním každodenním běžném životě na ostrově, cituji:

„S japonským dynamitem odstraňovali na severu překážející stromy a s třemi pneumatickými pěchovadly, poháněnými japonskými kompresory, pilně ukládali novou zeminu, dobývanou japonskými krumpáči a lopatami, obsluhovanými námořními pěšáky, a přiváženou na stanoviště japonskými nákladními auty, napájenými japonským benzínem.
Mezitím používali ženisté ke stavbě mostů japonských nosníků a japonského pilířového materiálu k opravě japonských mol, poškozených bombardováním v den ´D. Kuchaři připravovali pokrmy na polních vařičích plněných japonským petrolejem. Vojáci se stavěli do fronty k latrínám z japonského dřeva, chráněným proti mouchám japonským kalikem. Když japonská siréna ohlašovala, že se blíží japonské letouny, běželi vojáci do krytů, vyhloubených a zastřešených Japonci. Všichni kouřili japonské cigarety, pili japonské pivo a poslouchali tokijskou Růženu.
Někteří si zpestřovali potravinové příděly konzervovanou japonskou mořskou zeleninou, jedli ji z japonských misek, japonskými tyčinkami a několik šťastných si pochutnávalo na japonském krabím mase a chutných konzervovaných hovězích plátcích v sojové omáčce; jako dezert pojídali japonské bonbóny a to vše zapíjeli japonským saké, které srkali z japonských šálků. Mnozí psali dopisy na japonském rýžovém papíře, počítali na japonských počítadlech dny, které jim zbývaly do konce dobrovolné vojenské služby, a kupovali za japonské peníze japonské suvenýry.
Na Tulagi trávil Merritt Edson (zde viz foto



, na kterém je Merrit A. Edson, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo několikrát zvětšeno), několik hodin denně četbou anglického překladu ‚Stručných japonských dějin‘; velitel roty, který ‚osvobodil‘ gramofon a kolekci japonských desek, opatřoval náladovou hudbu pro důstojnickou jídelnu. Často se v těchto dnech doporučovalo, že by americká námořní pěchota mohla výhodně vyměnit svého zásobovacího důstojníka za jeho protějšek z Tokia.“

Velitel 1. divize námořní pěchoty brigádní generál Vandegrift, svému nadřízenému tehdy hlásil „mužstvu se vede dobře, je v dobré náladě a zaplať bůh stále ještě v dobrém zdravotním stavu“. Většina námořních pěšáků se tehdy těšila na to, že se za tři neděle vrátí na Nový Zéland. V hovorech, které se tehdy prý vedly, se říkalo, že je vystřídají posádkové jednotky pozemního vojska, a oni se jako hrdinové Šalamounových ostrovů nalodí a „poplují po azurových mořích na jih a tam se budou setkávat s půvabnými a možná i povolnými mladými ženami, k snídani si budou objednávat biftek s vejcem a budou vytloukat bary ve Wellingtonu a Aucklandu“. Byli však i tací, kteří to tak jednoduše neviděli.
Velmi „střízlivě“ viděl například situaci generálmajor Millard F. Harmon, což byl nejvyšší důstojník pozemních vojsk v Ghormelyho oblasti. Ten z pověření ComSoPaca, velel všem americkým jednotkám pozemního vojska a letectva v jižním Tichomoří. On i náčelník jeho štábu brigádní generál Nathan B. Twining (byl starším bratrem zástupce Vandegriftova operačního důstojníka) pohlíželi na celou situaci na Guadalcanalu realisticky a s jasnou hlavou. Velice prý tehdy pochybovali, že by námořnictvo bylo s to poskytnout získaným pozicím oblasti patřičnou podporou. Již 11. srpna 1942 sdělil generálmajor Harmon své starosti o ostrovy generálu Marshalovi v osobním dopise, ve kterém mu píše: „V souvislosti s akcí na Šalamounových ostrovech mě více než co jiného souží myšlenka, že nejsme připraveni nějak pokračovat… Může námořní pěchota pozice udržet? O tom by bylo možno snadno pochybovat.“
Jak se ukazovalo, tak skutečně generál Harmon nehodnotil situaci přehnaně pesimisticky: „Opravdu bylo možno pochybovat.“ Jak se později ukázalo, bylo dobře, že se tak tento chmurný dopis nedostal do rukou amerického tisku, jehož washingtonští představitelé v tu dobu lačně chňapali po každém drobku informací. V době poloviny srpna 1942 nedostával americký tisk mnohdy ani ty drobky o situaci – alespoň pokud šlo o námořnictvo.

„Po bitvě u Sava jich admirál King (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Ernest_J_King_, foto je volně přístupné na několika webech a zde bylo zmenšeno.) /těch drobků informací/ za celé týdny utrousil ze svého stolu prý velmi málo. V těchto dnech se admirálův tiskový důstojník znovu a znovu dotazoval, co může říci reportérům, kteří na něm každý den loudili zprávy ze Šalamounových ostrovů. ‚Neříkejte jim nic,‘ odsekl vždy King podrážděně. ‚Až bude po všem, řekněte jim, kdo vyhrál‘.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 393.
Již krátce po Savu dospěli japonští velitelé k názoru, že americké námořnictvo „už nemůže ohrozit vody mezi Guadalcanalem a Tulagi“. Aby se ve svém názoru utvrdili, proplouval každý den, od 11. srpna 1942, japonský křižník, nebo několik jejich torpédoborců, velice opovážlivě, takřka jako na přehlídce, tam i zpět těsně mimo dostřel pobřežních děl plukovníka Peppera (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, přeloženo – plukovník Robert H. Pepper, foto je majetkem Wikipedie, a bylo zde zvětšeno). Mnohdy se drze vynořila japonská ponorka a s provokativním klidem ostřelovala Tulagi a Higginsovy čluny, když se poněkud vzdálily od břehu. Zaznamenán je jeden případ, který pozoroval dokonce i pozdější generál Samuel P. Griffith, tehdy major, který celou příhodu popisuje na str. 78., 79., neboť byl jejím přímým divákem, cituji:

„Pozorovatelé na Tulagi poprvé spatřili jednu z těchto ‚her na četníky a loupežníky‘ 12. srpna dopoledne. Asi v 10 hodin hlásila pozorovací hlídka ve vzdálenosti dvou mil od břehu dva Higginsovy čluny. Nikdo, tomu nevěnoval velkou pozornost; Byla to první plavba těchto člunů v nově organizované pravidelné poštovní a dopravní službě.
Ale za chvíli si všichni diváci uvědomili, že se stali svědkem nejdramatičtější scény, jakou si lze představit; byl to v pravém slova smyslu závod o život, neboť 3 000 yardů od nic netušících Higginsových člunů se z vodní tříště vynořilo něco černého. Ponorka se otočila směrem k člunům, bíle oděné postavy vylezly z velitelské věže a běžely k dělu na přídi. V tom je muži v Hifgginsových člunech spatřili a hned začala stříkat pěna od lodních šroubů, jak kormidelníci prudce přidávali obrátky. Najednou však jeden z člunů zpomalil a začal z něho stoupat namodralý kouř“.
„Ježišmarjá chcíp ji motor“, řekl jeden z námořních pěšáků. Slova mu uvázla v hrdle a on se rozplakal. Ostatní bezmocní vojáci na břehu kleli a modlili se. První člun plul stále pomaleji, až se skoro zastavil, takže druhý člun se k němu mohl alespoň přiblížit, posádka a pasažéři přestoupili na nepoškozený člun a ten hned rychle poskočil kupředu. Asi tak 100 yardů za přecpaným člunem vytryskl do výše 30 stop gejzír, druhý gejzír vytryskl asi ve stejné
vzdálenosti před člunem. Poté již ponorka stále přestřelovala. Přiblížila se na necelou míli; Hygginsův člun byl v daném momentě vzdálen rovněž asi míli od bezpečného útulku v tulažském přístavu.
V řečené chvíli promočila japonskou posádku palubního děla čtyřnásobná sprcha. Jedna z baterií lehkého dělostřelectva námořní pěchoty tak poprvé ukázala svou dovednost, která se v celém Tichomoří stala postupně příslovečnou. Jeden granát z druhé zastřelovací řady pravděpodobně ponorku zasáhl. Obsluha děla se rychle nahrnula do velitelské věže a japonský kapitán se s lodí raději ponořil. Za několik minut se Higginsův člun pohupoval u Tesařské rejdy, bezpečně uvázán (v poznámce je napsáno – autor byl očitým svědkem této příhody. Šlo o jednu z baterií 3. praporu 10. pluku námořní pěchoty. Prapor, jemuž velel major Manley L. Curry se vylodil na Tulagi).
Tři dny po popsané události s Higginsovými čluny a japonskou ponorkou, tedy 15. srpna, se poprvé od chvíle, kdy odplul Turner, se u Guadalcanalu objevily v ústí řeky Lungy americké lodi. Jednalo se o americké dopravní torpédoborce Little, McKean a Gregory. Torpédoborce s sebou přivezly, malý letecký operační odřad námořní pěchoty, kterému velel major Charles H. Hayes. Zároveň přivezly „400 sudů leteckého benzínu, téměř 300 pum, letecké střelivo v pásech, nářadí a náhradní součástky“. Dalšími důležitými pasažéry byli podporučík George W. Polk a skupina příslušníků CUB 1, námořní jednotky technického zabezpečení letecké základny. Námořní pěšáci, do této doby, o těchto jednotkách moc nevěděli, ale velmi brzy si začali Polkových chlapců velice vážit.
Popisovaná událost, s takřka praktickým zprovozněním Hendersonova letiště (zatím bez stíhaček a bombardérů), „poskytla tiskovému důstojníku admirála Kinga dobrý námět k informacím“ a již 16. srpna 1942, mohl list New York Times uveřejnit zprávu pod titulky, oznamujícímu Američanům, že námořní pěchota „UPEVŇUJE POZICE“ na Šalamounových ostrovech a „NÁMOŘNICTVO UDRŽUJE PŘÍSUN ZÁSOB“. Také burzovní redaktor těchto novin, jedněch z tehdy nejspolehlivějších novin, okamžitě potvrdil úřední informace, „že, Americké námořnictvo, má situaci pevně v rukou“, což prý vyvolalo nadšení na Wall Streetu a okamžitě stouply kurzy „o 1 až 2 body“. Jen odborník na finanční záležitosti listu „Herald Tribune“ projevoval prý tehdy značnou skepsi a omezil vše jen na poznámku, že „profesionální obchodníci projevují zdrženlivost, dokud nebude znám výsledek bojů o Šalamounovy ostrovy“. A skutečně, těm „Profesionálům“ bylo souzeno, že museli být zdrženliví delší dobu.
A co říkaly tehdejší japonské záznamy z tohoto období? Tak japonské záznamy ze stejného údobí „jsou podivnou směsí mystifikace a projevů rostoucího uspokojení nad situací“.
Japonci kladli tehdy otázky typu – Proč nebyli nehybní Američané posíleni? A hned si také odpovídali, že jestliže jsou Američané opravdu na Guadalcanalu, na bezvýznamném ostrově, opuštěni, je pak zcela zřejmé, že je „bude možno bez velkých nákladů likvidovat“. Jen je třeba nejdříve navázat styk s hladovějícími japonskými vojáky západně od řeky Matanikau. A proto již dne 16. srpna 1942 vylodil japonský torpédoborec Oite, a to za denního světla zásoby a 200 mužů předsunutého sledu 5. sasedského speciálního námořního výsadku. Navíc ještě, den předtím, shodily japonské „dopravní letouny koše s potravinami, střelivem pro ruční zbraně, léky a výzvy k vojákům, aby neklesali na mysli“. Část těchto košů pro Japonce, dopadla však na americké území a v jednom z nich, po přivolání zpravodajců, byl objeven důležitý vzkaz na téma – „Pomoc je na cestě! Banzai“.
Zřejmě i pod dojmem tohoto vzkazu nařídil velitel divize brigádní generál Vandegrift Rupertusovi, „aby přesunul úderné a výsadkářské jednotky 2. praporu pátého pluku námořní pěchoty z Tulagi na Guadalcanal, jakmile je tam bude možno dopravit“.
Bohužel, ve stejnou dobu se objevil, „nový, velmi akutní problém, který mohl ochromit bojovou sílu divize“. Na vině byla nedostatečná zdravotní kázeň, díky které se velice „rychle ochromit bojovou sílu divize“. Ve většině historických podkladů, které jsou uvedeny v Použité podklady, je o tom zmínka, stejně jako o tom píše pozdější generál Samuel P. Griffith, tehdy ještě major, povýšen na podplukovníka, který celou příhodu popisuje na str. 80., těmito slovy, cituji:
„Vinou nedostatečné zdravotní kázně se rychle šířila akutní forma úplavice, která ubírala denně každému muži několik liber živé váhy. Stovky pacientů chodili na latríny dvacetkrát i třicetkrát denně a v polovině srpna už byl každý pátý voják tak slabý, že se k těmto smrdutým dírám sotva dovlekl. Mnozí potřebovali pomoc, aby si stáhli a zase vytáhli kalhoty.
Divizní lékař podnikl opatření: dyzentérie začala pomalu ustupovat, ale zároveň se šířila vředová infekce, zejména na nohou. Protože vojáci věděli, že mohou být každou chvíli nuceni ukrýt se do děr, neradi se zouvali a svlékali. Většina jich byla neuvěřitelně špinavá. Koupel v Lunze (řeka Lunga) byla záviděníhodným požitkem a jen málokdo si ji mohl dopřát.“

Ve dnech 17. a 18. srpna 1942 byly ostrovy Tulagi a Guadalcanal těžce ostřelovány projíždějícími japonskými loděmi z děl. Po oba tyto dny také japonské bombardéry Betty shazovaly časované pumy, ‚které občas vybuchovaly pod letištní drahou a komplikovaly život ženistům, kteří po každém leteckém útoku utrpěli ztráty, když opravovali přistávací dráhu, aby mohli přijímat letouny, které měly přiletět‘. Jenomže nikdo tehdy nevěděl, kdy a jaké letouny přiletí. Atmosféra byla tehdy plná napětí a postupně mizelo ono žertování z prvních dnů. O atmosféře, jaká tehdy panovala, historické zdroje shodně píší, cituji „Když se pocit nespokojenosti a marnosti stupňoval a nebyli na blízku Japonci, na nichž by bylo možno zchladit si žáhu, zahrnovali námořní pěšáci nepřeberným množstvím šťavnatých nadávek ‚kocábkáře‘, kteří ‚vzali roha‘; pozemní armádu, ‚bačkoráři, kteří sedí na prdeli v Nové Kaledonii‘; ‚starou vykopávku‘ MacArthura.“ Vandegriftovi námořní pěšáci byli více než připraveni bojovat. Potřebovali skutečný boj jako sůl. A ten boj měli o několik dní později zažít.

První americký útok.
Od doby, kdy byla zlikvidována americká průzkumná hlídka podplukovníka Goettgeho (G-2 divize) uvažoval stále generál Vandegrift o nějaké omezené vyčišťovací akci na západním břehu řeky Matanikau. Chtěl se tak zbavit japonské hrozby z této západní strany. Podle všech známek se možná tehdy jednalo o hrozbu, která byla spíše potenciální, než skutečná. Generál však byl přesvědčen, že Japonci, kteří se tam zakopali, jsou nepříjemně blízko a jejich nevyzpytatelná přítomnost vrhala na předmostí stále nebezpečný stín. Bylo 17. srpna 1942, když se velitel 1. divize námořní pěchoty, generál Vandegrift (zde viz foto



, na kterém je divizní velitelství, ve kterém sedí generál Vandegrift, Guadalcanal 1942, foto je majetkem US NAVY a bylo zde zvětšeno.) rozhodl udeřit na Japonce na západním břehu Matanikau, a to současně ze tří stran. Plán tehdejšího útoku byl připraven následovně, cituji ze zápisů divize, kniha, str. 81.,:

„1) Rota Love pátého pluku (velitel kapitán Lyman D. Spurlock) bude postupovat po zemi k bodu asi 1 000 yardů proti proudu od ústí, překročí řeku, a zaútočí směrem k moři.

2) Rota Baker (velitel kapitán William L. Hawkins) bude z postavení na východním břehu nepřítele ostřelovat, aby se odvrátila pozornost, a bude-li možné, překročí písečné řečiště.

3) Třetí rota (velitel kapitán Bert W. Hardy ml.) se přesune lodí k bodu vzdálenému několik mil západně od řeky, tam se vylodí, obsadí vesnici Kukumbonu a zaútočí východním směrem. Tuto koordinovanou akci bude předcházet soustředěná dělostřelecká palba na pravděpodobná nepřátelská postavení.“

Praktické provedení prvého amerického útoku na Guadalcanalu, viz příští pondělí.


Použité podklady:



Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin.
Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan, Hammel, Eric, New York 1992.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.). HOUGH, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=420