Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 390.
Bitva u ostrova Savo
Díl druhý
Bitva u ostrova Savo
Díl druhý
Ani ve chvíli, kdy Japonci odpálili torpéda, na palubách spojeneckých lodí nezaznamenali blížící se nebezpečí, a teprve v 01:43 radiostanice PATTERSONU odvysílala následující varování: „Pozor, pozor, neznámé lodě vplouvají na kotviště,“ přičemž torpédoborec vybočil doleva, aby mohl na útočníky zahájit palbu.
Japonské světlice ozařují spojenecké křižníky
Takřka současně spojenecké lodě ozářily světlice a přisvištěly první 203 a 140mm granáty. Bitva u ostrova Savo začala! Japonci zaujali výhodné taktické postavení zvané „položení příčky na T“, pročež účinnost jejich dělobití jako první pocítila čelní CANBERRA. Protože posádka přešla na 2. stupeň pohotovosti byly k palbě připravené pouze dvě věže hlavního dělostřelectva a po jednom 102mm kanónu na každém boku, a třebaže probuzený velitel nařídil ostrý obrat na pravobok, nežli křižník zareagoval na otočení kormidelním kolem a hlavně kanónů se natočily k nepříteli, zavalil jej příval oceli.
Zásah velitelského můstku utrhl dělostřeleckému důstojníkovi Holemu hlavu a těžce zranil námořního kapitána F. Gettinga, načež na levoboku explodovalo torpédo. Velení převzal fregatní kapitán J. Walsh, ale poté co obě kotelny přestaly dodávat páru došlo k přerušení dodávek elektřiny a hořící CANBERRA se stala bezmocným cílem pro japonské kanonýry. Australané stačili odpálit 2 torpéda a hlavně 102mm děl opustilo několik granátů, načež loď ztratila chod a naklonila se na levobok. Bezprostřední nebezpečí potopení však nehrozilo, a poté co Japonci přenesli palbu na CHICAGO, posádka se soustředila na ošetřování zraněných a popálených kamarádů a boj se šlehajícími plameny.
Posádka křižníku Canberra
Ani během demolice nebohé CANBERRY nezapomněl Mikawa na torpédoborce, které Japonci minuli během přibližovacího manévru a vyčlenil za tímto účelem JÚNAGI, jenž měl střežit jádro svazu před nečekaným úderem ze západního směru. JÚNAGI zasáhl JARVIS několika granáty, ale protože jej následujícího dne potopily i s posádkou čítající 247 mužů japonské bombardéry, nejsou známé výsledky palby.
Do boje se krátce zapojily i PATTERSON a BAGLEY. První se stal cílem dělostřelců z křižníků TENRJÚ, JÚBARI a KINUGASA, přičemž sám vystřelil několik osvětlovacích projektilů a zahájil neúčinnou palbu, načež exploze munice vyřadila několik děl a zabila 10 mužů. Naopak Američané zasáhli KINAGUSU do zadolodí, ale přesto mohli mluvit o štěstí, že se pozornost nepřátel přenesla na jiné cíle. BAGLEY v 1:49 odpálil čtyři torpéda, která nepřátelské křižníky minula, ale vzhledem k vzájemné poloze torpédoborce a CANBERRY, nelze vyloučit, že jedna „rybka“ zasáhla australský křižník.
Schéma japonského útoku na jižní uskupení
Pozornosti Japonců neunikl ani CHICAGO. Zatímco Australanům nebyl před bojem dopřán čas na přípravu, Američany varovalo několik oranžových záblesků a nečekaný manévr CANBERRY, takže probuzený námořní kapitán Bode stál na velitelském můstku. Jenomže nežli si protřel oči, byla na levoboku spatřena torpéda. Bode vyštěkl rozkaz „kormidlo doprava“ a nařídil zvýšení rychlosti na 25 uzlů, jenomže vzápětí mu ohlásili torpéda mířícímu k protilehlému boku, tudíž následoval povel „kormidlo doleva“. Křižník o výtlaku 9000 tun sice zareagoval na dvojí pohyb kormidelní ploutve do krajní polohy s nezbytným zpožděním, ale úhybný manévr se zdařil a smrtonosné doutníky propluly kolem ve vzdálenosti 65 respektive 18 m. Jenomže vzápětí přišlo hlášení o dalším torpédu a v 0:47 „Dlouhé kopí“ z KAKO (?) našlo cíl. Následná exploze téměř odervala příď pod úrovní vodorysky, načež došlo k velkému průniku vody a citelnému snížení rychlosti, třebaže předpisově uzavřené vodotěsné přepážky zabránily nejhoršímu.
Dobře mířený granát probil jednu oporu trojnožkového předního stěžně, načež střepiny zabily dva námořníky a poškodily několik palpostů, katapult, hydroplány a oba komíny, ale škody byly zanedbatelné, takže CHICAGO opětoval palbu. Bohužel osvětlovací granáty selhaly, takže dělostřelci vypálili první salvu teprve poté, co křižník osvětlil reflektor z JÚNAGI. CHICAGO na něj vypálil desítky špatně zaměřených projektilů, a jakmile se japonský torpédoborec ponořil do tmy, Bode nechal rozsvítit vlastní reflektory, ale protože japonské křižníky mezitím odpluly na severovýchod, nechal palbu zastavit a CHICAGO rychlostí 12 uzlů zamířil k mysu Esperance. Třebaže křižník nepřišel o zdroje energie a radiostanice fungovala, Bode se dopustil kruciální chyby, když nevaroval velitele severní skupiny a o střetnutí s nepřítelem neinformoval admirála Turnera.
Torpédoborec Júnagi v bitvě u ostrova Savo
Japonské lodě zatím neutrpěly žádné ztráty, ale během souboje s jižním uskupením se jejich sestava rozpadla. Odvelený JÚNAGI zamířil k západnímu pobřeží ostrova Savo, ale nečekaný manévr vlajkové lodě rozdělil křižníky na dvě paralelně plující kolony. První sestávala z JÚBARI, TENRJÚ a FURUTAKY, zatímco východněji plující uskupení soustředěné za Mikawovou vlajkovou lodí tvořily ČÓKAJ, AOBA, KAKO a KINUGASA. „Tehdy jeho sestava připomínala zlé prehistorické monstrům rozsévající kolem sebe smrt.“ Píše americký historik Morison. „Boj jižně od Savo byl pouze úderem ocasu, a nyní se dvouhlavý drak hnal na severní formaci.“ Na další průběh bitvy nemělo nové uspořádání pražádný vliv, ale později sehrálo důležitou roli při Mikawově uvažovaní, zda zaútočit na transporty či zavelet k návratu.
Službu konající důstojníci na lodích ze severní skupiny sice zaznamenali alarmující hlášení z PATTERSONU i japonské světlice, přičemž korvetní kapitán Topper na ASTORII uzavírající americkou sestavu dokonce pocítil otřesy trupu způsobené explozemi torpéd, přesto dělostřelecký důstojník W. Truesdell vyhlásil poplach teprve tehdy, když v 01:50 americké křižníky zachytily nepřátelské světlomety a hladinu zčeřily dopadající granáty: „Každá salva ze vzdálenosti 7000 metrů se stávala stále přesnější.“ Vzpomínal nejmenovaný japonský důstojník. „Po každé salvě vzplály na nepřátelských lodích plameny. Po neuvěřitelně dlouhé chvíle zůstaly dělové věže nepřátelských lodí v původních zajištěných klidových pozicích a my v údivu přihlíželi. Stejně budiž bohům dík, že na nás nezamířily (...).“
Schéma útoku na severní uskupení
Truesdell na ASTORII nechal palbu opětovat, ale sotva hlavně opustily první granáty, přiřítil se na můstek dezorientovaný námořní kapitán Greenman a vykřikl: „Kdo tu vyhlásil poplach? Kdo dal rozkaz zahájit palbu? Myslím, že střílíme po vlastních lodích. Nevzrušovat se, nejednat ukvapeně! Palbu stav!“ Kanóny tedy oněměly, a nežli Truesdell přesvědčil velitele, že nepálí do vlastních řad, artileristé na ČÓKAJ se zastříleli a v 1:57 středolodí křižníku zahalily plameny.
Nebohá loď se ocitla v dělostřeleckém ohni z jednotek ČÓKAJ, AOBA, KAKO a KINUGASA a zásahů valem přibývalo, třebaže se Greenman pokoušel nepřátelské dělostřelce zmást změnami kursu. Americká palba rychle slábla, ale přesto byla zasažena přední dělová věž na ČÓKAJ. Tou dobou už ASTORIA ztrácela rychlost, neboť kvůli rostoucímu žáru v podpalubí byla evakuována strojovna. Navíc zásah velitelského můstku krátce po 2. hod. smetl obsluhu kormidla, takže se loď stala dočasně neovladatelnou a posádka měla plné ruce práce, aby zaplavila muniční sklady a zabránila nejhoršímu.
Bitva u ostrova Savo
Ještě hůře dopadl QUINCY, jehož 10 minut před 2. hod. osvětlil reflektor z AOBY. Velící důstojník sice nechal palbu opětovat, ale velitel lodě námořní kapitán Moore po dvou salvách podlehl dojmu, že střílí na spojenecké lodě z jižní skupiny, takže nařídil vyslat identifikační signál. Sotva jej osazenstvo můstku přesvědčilo, že se musí jednat o lodě nepřátelské, QUINCY se přiblížil k čelnímu VINCENNNES, natolik, že musel vybočit doprava, což nejenže znemožnilo obsluhám čelních dělových věží střílet, ale hlavně přivedlo QUINCY mezi obě nepřátelské kolony, načež AOBA, FURUTAKA a TENRJÚ vzaly křižník jasně osvětlený čtveřicí hořících palubních hydroplánů do křížové palby.
Třebaže centrální stanoviště řízení palby rozmetal japonský granát, přeživší dělostřelci zůstali na svých místech a docílili zásahu na velitelském můstku. Nad Mikawou sice drželi ochranou ruku bohové Nipponu, ale ve zdemolované mapovně přišlo o život či utrpělo zranění přes 30 mužů, což dost možná nahlodalo admirálovo sebevědomí a v konečném důsledku zachránilo tisíce spojeneckých životů.
Nepoměrně větší škody však utrpěl QUINCY. Pravobok na úrovni kotelny č. 4 rozervala dvě torpéda z lehkého křižníku TENRJÚ, stanoviště protiletadlových děl bylo i s jejich obsluhami kompletně zničeno, peklo na rozmetaném můstku nepřežila řada důstojníků včetně kapitána Moora a výbuch poničil i lodní ošetřovnu. Bylo přerušeno spojení se strojovnou, přičemž se přeživší členové posádky mohli pouze dohadovat jaký osud potkal její osazenstvo. Hořící křižník se rychle měnil v plovoucí vrak, a ve chvíli kdy jej zasáhlo torpédo z AOBY, korvetní kapitán Heneberger usoudil, že je jeho osud zpečetěn a vydal rozkaz potápějící se loď opustit.
Námořní kapitán Reifkohl
Pozornosti Japonců neunikl ani VINCENNES, na jehož můstku se krátce po poplašném hlášení z hlídkujícího torpédoborce objevil probuzený námořní kapitán Riefkohl, jenž s fregatním kapitánem Mullanem diskutoval o příčinách kanonády doléhající k nim od jihu, ale dospěli k uklidňujícímu závěru, že CHICAGO pravděpodobně střílí na nepřátelské letouny. Z omylu je teprve v 1:50 vyvedly slídivé paprsky reflektorů následované salvou z křižníku KAKO, jež dopadla do moře několik set metrů před přídí.
Američané vystřelili osvětlovací granáty a jedna salvy poškodila strojovnu č. 1 na KINUGASE, ale nepřátelské projektily drtící loď z obou stran záhy připravily posádku o vůli k odporu. Letecký benzín vytékající ze zasaženého hydroplánu způsobil na palubě nezvládatelný požár, a protože byl vyřazen centrální systém řízení palby a řada děl, loď se podobně jako sesterské ASTORIA a QUINCY změnila v rozstřílenou masu železa plnou zraněných a dezorientovaných námořníků. Marně nechal Riefkohl zvýšit rychlost na 25 uzlů a vybočit prudce doprava. Před ocelovým krupobitím nebylo úniku a navíc tento manévr přivedl křižník přímo do dráhy „Dlouhých kopí“ z ČÓKAJ, která v 01:55 rozpárala levý bok na úrovni kotelny č. 4. VINCENNES začal nabírat vodu, a jelikož obsluhu kotelny č. 2 sužovala oblaka štiplavého kouře, ustala dodávka páry pro zadní strojovnu.
Lehký křižník Júbari pátrá světlomety po spojeneckých lodích
Naštěstí muži v předním strojním oddělení zůstávali na svých místech, ale poškození byla takového rázu, že bylo pouze otázkou času, nežli se „Vinny Maru“ odebere na mořské dno, tím spíše, že v 02:03 exploze torpéda z JÚBARI zničila kotelnu č. 1. Tehdy křižník opět osvětlily reflektory, a protože jejich paprsky VINCENNES osvětlovaly ze směru odkud nepřicházela nepřátelská palba, Riefkohl věřil, že se jedná o vlastní lodě a nechal na předním stěžni vyvěsit válečnou zástavu. Tu Japonci pravděpodobně pokládali za admirálskou vlajku takže ještě zesílili palbu a kalvárie nebohé posádky kulminovala. Udává se, že VINCENNES celkem zasáhlo 85 projektilů ráže 127 až 203 mm, a protože byla zničena veškerá výzbroj a náklon na levobok se rychle zvětšoval, chystal se velitel vydat rozkaz k opuštění lodě, když tu ve 2:15 dělobití náhle utichlo a japonské lodě odpluly směrem na sever.
Jejich dalším cílem se stal torpédoborec RALPH TALBOT doposud hlídkující v přiděleném sektoru mezi ostrovy Savo a Florida. Ve 2:15 jej osvětlil pátrací reflektor a na osamělý torpédoborec se snesly granáty z křižníků FURUTAKA, TENRJÚ a JÚBARI. Korvetní kapitán Callahan se zpočátku domníval, že na něj útočí vlastní lodě, pročež místo opětování palby, nechal vyslat identifikační signál, a nežli se zorientoval, utrpěla loď řadu zásahů. Japonské granáty zničily mapovnu, systém řízení palby, zadní dělo, ošetřovnu i několik torpédometů. Američané na oplátku počastovali protivníka několika nepřesně zaměřenými granáty a torpédy, načež hořící torpédoborec i přes znatelný náklon na levobok zmizel japonským kanonýrům z dohledu, čímž bitva u ostrova Savo skončila.
Torpédoborec Ralph Talbot
Mikawa mohl být s jejím průběhem nadmíru spokojen. Jeho muži během půl hodiny rozdrtili dvě nepřátelská uskupení, aniž by sami utrpěli vážnější ztráty, a zdálo se, že zkáza čeká i spojenecké transporty. U Lungy stálo na kotvách 13 přepravních lodí (uskupení „X-RAY“) chráněných těžkým křižníkem AUSTRALIA, 3 torpédoborci a 5 minonoskami, zatímco 5 parníků u Tulagi (uskupení „YOKE“) střežila pouze dvojice torpédoborců a 3 transportní torpédoborce. Poté, co se ve směru od ostrova Savo ozvala střelba a oblohu osvětlily záblesky u ústí děl, přerušily posádky vykládku a transportní lodě se vzdálily od pobřeží, kde napjatě čekaly na výsledek boje.
Navíc admirálové Crutchley a Turner stále neměli představu o průběhu bitvy a síle nepřítele, tudíž teprve čtvrt hodiny poté co zmlkla japonská děla, Crutchley oslovil velitele jednotlivých odřadů zda jsou v kontaktu s Japonci. Kontradmirál Scott na SAN JUANU o nepříteli nic nevěděl, Riefkohl na VINCENNES nemohl použít radiostanici, tudíž Crutchleymu odpověděl pouze Bode z CHICAGA, jenž referoval o torpédování svěřené lodě, poškození CANBERRY a zvucích dělostřelby, což nevěstilo nic dobrého. Důstojníci nervózně popocházeli po velitelském můstku AUSTRALIE a dohadovali se, zda se z temnoty vynoří japonské lodě a připraví jim stejný osud jako jejich kolegům z CANBERRY a CHICAGA, načež zmasakrují zakotvené transporty.
Viceadmirál Mikawa
Po ztrátě bojového kontaktu svolal Mikawa štáb na rychlou poradu. Podle plánu měla po zničení válečných lodí přijít na řadu transportní plavidla, ale Mikawa příležitost zasadit Spojencům další drtivý úder nevyužil. Jeho síly byly rozptýlené do čtyř uskupení a on se domníval, že jejich zformování do bojového tvaru zabere několik hodin, což by po rozednění s velkou pravděpodobností vystavilo jeho lodě leteckým úderům. Po trpkých zkušenostech od Midway choval k americkým letadlovým lodím značný respekt, a podobně jako Fletcher nehodlal bez pádného důvodu vystavovat cenné lodě riziku zničení.
Kromě toho Japonci během bitvy spotřebovali 1020 těžkých granátů plus stovky projektilů ráže 140 mm a 120 mm, takže zásoba munice citelně poklesla stejně jako množství nesených torpéd, přičemž zásah do velitelského můstku admirála údajně připravil o operační mapy oblasti Guadalcanalu. Navíc se na konci bitvy ČÓKAJ od ostatních lodí oddělil, tudíž po zvážení všech okolností přijal doporučení štábu a ve 2:20 nařídil soustředit rozptýlené lodě severně od ostrova Savo a odplout do Rabaulu.
Z Mikawova pohledu se nepochybně jednalo o pádné důvody, ale na druhou stranu jeho hlavním úkolem bylo zničení spojeneckých transportů, a protože měl díky leteckému průzkumu informace o jejich poloze, mohl snadno rozprášit přinejmenším slabě chráněné uskupení u Tulagi, a teprve poté zavelet k návratu na základnu. Takto si flota Země vycházejícího slunce připsala na konto skvělý taktický úspěch, ale příležitost zmařit v zárodku nepřátelskou invazi, a tím zpomalit spojenecký nástup v Pacifiku, zůstala nevyužita. Bitva o Guadalcanal se následně změnila v materiální bitvu, ve které se misky vah postupně nakláněli ve prospěch Američanů, přičemž flota Země vycházejícího slunce platila za podporu armádních jednotek neúnosně vysokou cenu.
Letadlová loď Wasp
Dodejme, že nechybělo mnoho, aby se Mikawovy obavy po rozednění zhmotnily do reálné podoby. Ano, 61. operační svaz oblast vylodění navečer 8. srpna opustil, ale protože Fletcher zatím nedostal souhlas viceadmirála Ghormleyho, v 1. hod. 9. srpna obrátil zpět na pozici odkud mohl podporovat jednotky na Guadalcanalu. Zhruba o dvě hodiny později zachytily radiostanice na některých lodích první zkomolené informace o střetu spojeneckých a japonských válečných lodí, tudíž se Američanům naskytla možnost přesunu do pozice umožňující ranní nálet.
Velitel letadlové lodě WASP dokonce opakovaně žádal kontradmirála Noyese, aby Fletcherovi tlumočil návrh na odvelení WASPU nesoucího letouny s osádkami vycvičenými k nočním náletům k útoku na stahujícího se nepřítele. Bohužel Noyes svého podřízeného nevyslyšel, takže příležitost srovnat skóre zůstala nevyužita, a když o poplašných relacích neinformovaný Fletcher konečně obdržel povolení ke stažení na Novou Kaledonii, přešel 61. operační svaz ve 3:30 kurs na původní kurs. Ghormley údajně Turnera s Crutchleyem nechtěl ponechat bez leteckého krytí, ale protože se na vzdálené Nové Kaledonii necítil kompetentní zpochybnit úsudek velícího admirála, Fletcherovu žádost o stažení posvětil.
Teprve během dopoledne se Fletcher dozvěděl o prohrané bitvě a pokračujícím vyloďování. Aviatici z jeho lodí provedly nad ostrovem několik rekognoskačních letů, přičemž admirál zvažoval možnost návratu ke Guadalcanalu, ba dokonce pronásledování ustupujících Japonců. Po vyhodnocení všech okolností však opatrný Fletcher dospěl k názoru, že stíhání Mikawova svazu by přivedlo 61. operační svaz do nebezpečné blízkosti japonských letišť v Bismarckově souostroví a zároveň prohloubilo nedostatek paliva.
Admirál Fletcher
Ano, v době kdy 61. operační svaz předchozího večera opouštěl Guadalcanal, měla ENTERPRISE zásobu pohonných hmot ještě na pět dní a doprovodné křižníky dokonce nejméně na týden, jenomže torpédoborce nemohly bez tankování vydržet déle než tři dny. To znamená, že kdyby se Fletcher 9. srpna hnal plnou parou na severozápad, musely by torpédoborce přečerpat palivo z nádrží těžkých jednotek v oblasti dosahu nepřátelského letectva, což představovalo riziko, jež by dobrovolně podstoupil málokterý admirál. K návratu letadlových lodí ke Guadalcanalu tedy nedošlo, ale za jedinou příčinu nelze označit Fletcherovu neochotu riskovat, ale i jeho neinformovanost zapříčiněnou špatnou komunikací mezi admirály Turnerem, Ghormleym a Fletcherem.
Po skončení bitvy ČÓKAJ nakrátko zvýšil rychlost na 35 uzlů, aby nejprve navázal kontakt s křižníky AOBA, KAKO a KINUGASA, a poté se zařadil do čela sestavy, zatímco torpédoborec JÚNAGI dostihl křižníky JÚBARI, TENRJÚ a FURUTAKA. Obě kolony pluly prozatím samostatně, ale ve 3:40 došlo k opětovnému vytvoření jednotného tvaru ve stejném pořadí v jakém Japonci zahájili bitvu. Teprve nyní dostal Mikawa hlášení o utrpěných škodách s úlevou zjistil, že zdaleka největší ztráty zaznamenala jeho vlajková loď, zatímco poškození ostatních lodí nestála za řeč. AOBA měl mimo provoz tři torpédomety, KINUGASA utrpěl průstřel trupu pod čarou ponoru a došlo k poškození ovládání kormidla, a posádka KAKO odepsala palubní hydroplán. Suma sumárum, synové Nipponu napočítali pouhých 58 padlých a 53 zraněných, přičemž všechny lodě si zachovaly schopnost plout maximální rychlostí. Banzai!
Těžký křižník Čókaj
To Mikawa pokládal za důležité, neboť se domníval, že je pouze otázkou času, kdy se nad Štěrbinou ozve řev leteckých motorů a na jeho lodě se jako draví práci vrhnou bombardéry opatřené americkými výsostnými znaky, přičemž nemohl vyloučit, že štěstí zkusí i spojenečtí ponorkáři. Proto i po východu slunce zůstaly posádky v bojové pohotovosti, ale obloha i mořská hladina zůstávaly prázdné a jak se zvětšovala vzdálenost mezi vítězným svazem a Guadalcanalem, admirálovy obavy se rozplynuly.
Když japonské lodě odpoledne 9. srpna míjely ostrov Bougainville, odeslal 6. křižníkovou divizi vedenou kontradmirálem A. Gotóem do Kaviengu, zatímco ostatní lodě zamířily do Rabaulu. Pozdě odpoledne zakroužil nad skupinou vedenou FURUTAKOU australský průzkumný Hudson, ale k útoku nedošlo, a když se na Šalomounovo moře snesl soumrak, nabyli Japonci přesvědčení, že nebezpečí pominulo a následujícího dne si všichni připijí na oslavu šťastného návratu. Předčasně!
Kontradmirál Gotó
Zatímco se vítěznými vavříny ověnčený japonský svaz stahoval do bezpečí, spojenečtí námořníci se ze všech sil snažili udržet na hladině těžce poškozené lodě, nebo alespoň vyrvat smrtce z náruče zraněné spolubojovníky. Je paradoxní, že poté co dělostřelba utichla a nepřítel se neobjevil, domnívaly se posádky transportních lodí, že bitva skončila spojeneckým vítězství, byť nic nemohlo být vzdálenější realitě.
„Za rozbřesku 9. srpna bylo možné spatřit přes tisíc námořníků pokrytých vrstvou nafty, jak se zoufale drží prázdných beden na střelivo, záchranných vorů, dřevěných obalových rámů, všeho co se ve vodě vznášelo a plavalo a co jim mohlo pomoci udržet hlavu nad vodou.“ Popisuje tristní stav Griffith. „Někteří byli popáleni, jiní těžce raněni. Krvavé stopy lákaly žraloky a v dlouhé noci co chvíli někdo zmizel s úděsnou náhlostí.“
Jako první se naplnil osud QUINCI. Do trupu vniklo tolik vody, že jeho zkáza byla otázkou několika minut, takže Američané spěšně svrhli na hladinu záchranné prámy a nejrůznější plavoucí předměty, načež loď opustili a se zatajeným dechem sledovali kterak se křižník ve 2:35 převrátil na levobok a zmizel pod hladinou i s 370 muži. Tělo kapitána Moora později našli a pohřbili domorodci.
Námořní kapitán Moore
Podobně dopadl i VINCENNES. Jakmile se námořní kapitán Riefkohl přesvědčil, že zvládnout požáry ohrožující muniční sklady není v lidských silách, nechal na vory umístit zraněné a ve 2:30 kázal křižník opustit. Liduprázdný vrak se ještě nějaký čas držel na hladině, ale 10 minut před 3. hod. následoval QUINCY na poslední pouti nejenom do historie, ale i mořských hlubin. Společně s „Vinny Maru“ zahynulo 332 námořníků a důstojníků, zatímco ti šťastnější doufali, že pomoc dorazí dříve nežli podlehnou vyčerpání, a nebo ukojí apetit zubatých predátorů, jejichž přítomnost prozrazovaly četné trojúhelníkové ploutve čeřící hladinu.
Zatímco o osudu QUINCY a VINCENNES bylo rozhodnuto už během střetu s nepřítelem, australský CANBERRA měl tužší kořínek. Fregatní kapitán Walsh doufal, že se jej podaří odvléci k opravám či přinejhorším usadit na mělčinu, ale protože v boji přišel o oko, musel vyhledat lékařskou pomoc, takže starost organizovat záchranné práce dolehla na bedra kapitán poručíka Mesleye. Australané se v první řadě soustředili na hašení největších požárů zuřících u katapultu, levobočních torpédometů a záložního velitelského stanoviště. Záhy se podařilo svrhnout přes palubu zásoby leteckého benzínu i pum, vyprázdnit torpédové „roury“ a zatopit magacíny s 203 a 102mm granáty.
Křižník Vincennes
Bohužel, řetězce mužů s vědry na zahnání ohnivých jazyků mlsně olizujících přístupy k muničním skladům protiletadlových děl nestačily, ale protože po 4. hod. přirazil k levému boku křižníku torpédoborec PATTERSON, námořníci uvěřili, že se chloubu Australského námořnictva podaří zachránit. Jejich optimismus, navzdory zvětšujícímu se náklonu, narůstal úměrně tomu, kterak proudy vody tryskající z ústí jeho požárních hadic rdousily největší požáry, jenomže v 5 hod. jejich entuziasmus zhatil rozkaz admirála Turnera.
Ten rozhodl, že všechny válečné i transportní lodě musí Guadalcanal v 6:30 opustit s dovětkem, že plavby neschopné jednotky budou nemilosrdně zničeny. Turnerův verdikt se mezi protinožci nesetkal s pochopením, avšak rozkaz je rozkaz, takže přestoupili na torpédoborce PATTERSON a BLUE, načež kariéru křižníku kolem 8. hod. ukončily granáty a torpéda z torpédoborců ELLET a SELFRIDGE. Během bitvy padlo či později na následky zranění zemřelo 84 osob, včetně kapitána Gettinga.
Evakuace posádky z křižníku Canberra
Nejdéle se na hladině udržela ASTORIA, a jelikož Turner usoudil, že za této situace nemůže zanechat námořní pěšáky napospas nepříteli alespoň bez elementárních zásob munice a živobytí, původní drakonický příkaz odvolal, což vlilo posádce námořního kapitána Greenmana novou krev do žil. BAGLEY převzal raněné, zatímco zdraví námořníci ze všech sil bojovali s požáry, a když se v 7. hod. z minolovky HOPKINS podařilo upevnit vlečné lano, a boj s nespoutaným živlem podpořila dodaná přenosná čerpadla, zdálo se, že jejich heroické úsilí bude korunováno úspěchem, tím spíše, že s hašením později vypomohl i torpédoborec WILSON.
Havarijní čety provizorně utěsnily největší průrazy, plameny se podařilo lokalizovat a strojníci pracovali na obnově dodávek páry a elektřiny. Jenomže veškeré úsilí přišlo vniveč, když se HOPKINS a WILSON vydaly plnit jiné úkoly. Pravda, později odvolané lodě nahradily torpédoborec BAGLEY a transport ALCHIBA, ale mezitím se zvětšil náklon na levobok a požáry se vymkly kontrole, načež Greenman nechal loď vyklidit a bezmocně sledoval, jak se ASTORIA ve 12:16 převrátila a potopila. Zahynulo přes 200 členů posádky.
Admirál Turner
Naopak křižník CHICAGO se podařilo uchovat pro další boje. Námořní kapitán Bode zcela rezignoval na povinnosti zastupujícího velitele jižního uskupení a soustředil se čistě na záchranu křižníku. Opravárenská družstva zesílila přepážku č. 10, čímž neprodyšně oddělila zaplavenou příď od zbytku lodě, a protože nedošlo k výpadku dodávek energie a výbuch torpéda zabil pouze 2 námořníky a dalších 21 zranil, křižník dokázal vyvinout rychlost přes 20 uzlů a uchoval si plnou palebnou sílu. Bohužel jeho velitel nijak nereagoval na dělostřelbu zaznívající od ostrova Savo a nepokusil se kontaktovat velitele ostatních lodí z jižního uskupení ani admirála Crutchleye. Bode stále udržoval zhruba západní kurs odvádějící jej od ohniska bitvy i ohrožených transportů, a teprve když se křižník přiblížil k mysu Esperance zavelel k návratu do přiděleného operačního prostoru.
Později radar dvakrát zaznamenal přítomnost PATTERSONU, přičemž při druhém kontaktu téměř došlo k tragickému nedorozumění. Bode preventivně nechal na blížící se torpédoborec namířit děla, a když PATTERSON křižník osvětlil reflektorem, CHICAGO zahájil palbu, kterou domnělý nepřítel promptně opětoval. Naštěstí se situace brzy vyjasnila, takže nebyla zbytečně prolita ani kapka krve, a křižník po rozednění asistoval při převozu raněných z CANBERRY a později odplul k Lunze, kde Turner soustředil přeživší válečné lodě k ochraně transportních parníků.
Poškození přídě křižníku Chicago
Zachráněn byl i RALPH TALBOT, jehož posádka, nehledě na 11 mrtvých a 21 zraněných, zdolala požár, a protože loď neztratila chod, dovlekla se k Tulagi a po nejnutnějších opravách se odpoledne připojila k lodím střežícím přepravní plavidla.
Tou dobou se již Turner hotovil k odplutí na Novou Kaledonii. Ano, po ranní poradě s generálem Vandegrifem, se odvážně rozhodl u Guadalcanalu zůstat ještě den a narychlo vyložit na břeh co nejvíce zásob a válečného materiálu, ale k večeru usoudil, že nemůže riskovat další noční útok, načež všechny válečné i přepravní lodě zvedly kotvy a zamířily k Nouméy, kde si posádky s radostí vyslechly zprávu o úspěchu amerických ponorkářů.
Poblíž severního pobřeží Nového Irska hlídkovala ponorka S-44 korvetního kapitána Johna Moora, jemuž hlídka ráno 10. srpna ohlásila čtyři křižníky plující rychlostí 16 uzlů jižně od ostrova Simberi. Byly to AOBA, KAKO, FURUTAKA a KINUGASA držící se v obdélníkové formaci a zajišťované ze vzduchu hydroplánem z AOBY. Moore využil nepřítomnosti eskorty k přiblížení na vzdálenost necelých 700 m, načež v 7:06 nechal odpálit čtyři torpéda. O protože staré ponorky třídy „S“ nenesly notoricky nespolehlivá torpéda Mark XIV, nýbrž „staré dobré“ Mark X, vytryskly o dvě minuty později u pravoboku KAKO tři gejzíry, načež se křižník k neskonalé americké radosti převrátil a potopil pouhých 70 mil od Kaviengu. Většinu posádky zachránily ostatní lodě, ale přesto kleslo ke dnu 88 (?) mužů.
Americká ponorka S-44
Přes tento dílčí neúspěch Mikawu po návratu do Rabaulu čekalo triumfální přijetí a oficiální uznání mu vyslovil i Jamamoto, jenž veliteli 8. loďstva sdělil: „Oceňuji statečnost a bojové úsilí každého muže Vaši eskadry. Očekávám, že rozšíříte svoje úspěchy a vyvinete veškeré úsilí na podporu pozemních sil císařské armády, které nyní vedou zoufalý boj.“ Ve skutečnosti však velitel Spojeného loďstva těžce nesl, že Mikawa nezničil transportní lodě, čímž nesplnil primární úkol a nepomohl ostrovní posádce. Nic však nemohlo zakrýt fakt, že bitva u ostrova Savo přinesla Nipponu skvělé vítězství, které propaganda náležitě využila. Novináři i rozhlasoví reportéři se překonávali v oslavách nového námořního triumfu, v ulicích japonských měst se konaly velkolepé vítězné přehlídky a parlament dokonce schválil vyjádření vděčnosti předané ministru námořnictva.
Mikawa sice na základě hlášení jednotlivých velitelů těžce nadhodnotil počet zničených nepřátelských lodí na 9 křižníků a 5 torpédoborců, reálná čísla však pro Spojence představovala chabou útěchu. Ke dnu totiž klesly čtyři těžké křižníky a další křižník a dva torpédoborec zůstaly načas vyřazené z boje, takže není divu, že námořníci začali úžinu Sealark mezi ostrovy Guadalcanal a Florida nazývat Průliv se železným dnem, či zkráceně Železný průliv.
Torpédování křižníku Kako
Ještě tragičtější byly lidské ztráty, neboť zahynulo 939 Američanů a 84 Australanů, zatímco stovky spojeneckých námořníků utrpěly nejrůznější zranění. Jednalo se o nejhorší porážku v dějinách Amerického námořnictva, takže není divu, že jeho velení rozsah katastrofy zatajilo, a když ve vlivném časopise Time vyšla 24. srpna stať oslavující spojenecké vítězství u ostrova Savo, muselo být skupince zasvěcených stydno.
S pravdou ven námořnictvo vyšlo ven teprve poté, co v říjnu 1942 zvítězilo v bitvě u mysu Esperance. Jakmile se americká veřejnost seznámila s podrobnostmi, bylo zahájení vyšetřování příčin katastrofální porážky pouze otázkou času. Tento úkol připadl komisi vedené admirálem Hepburnem, jež posléze dospěla k názoru, že hlavním důvodem bylo zaskočení Spojenců umožněné přílišnou vírou ve schopnosti radaru, nedostatečným výcvikem pro noční boj a řadou chyb ve spojení a vyhodnocování získaných informací. Dodejme, že Američané se z draze zaplacených chyb poučili, takže zdokonalili taktiku nočního boje, vylepšili spojení a hlavně přijali nová protipožární a bezpečnostní opatření, která v dalším průběhu války zachránila životy řady námořníků.
Admirál Hepburn
S Hepburnovými závěry se ztotožnil jak velitel Tichooceánského loďstva admirál Nimitz, tak velitel Amerického námořnictva admirál King, což představovalo úlevu zejména pro Turnera a Crutchleye, kterým mohla prohraná bitva ukončit kariéry. Turner si záhy získal reputaci odborníka na vyloďovací operace a až do r. 1945 stál v čele 14. námořního okruhu na Havajských ostrovech, zatímco Crutchley - nehledě na nevraživost amerického tisku - až do r. 1944 velel australským námořním silám v rámci 44. operačního svazu, a britský panovník jeho zásluhy ocenil povýšením do šlechtického stavu.
Podstatně hůře dopadli velitelé obou uskupení rozdrcených Japonci. Pravda, Riefkohl se dva roky po kapitulaci Nipponu dočkal povýšení na kontradmirála, ale velení na moři mu (stejně jako Greenmanovi z ASTORIE) i v situaci, kdy rychle rostoucí flota pociťovala zoufalý nedostatek důstojníků, svěřeno nebylo a většinu války strávil ve funkci námořního atašé v Mexiku.
Námořní kapitán Bode
Zdaleka nejhorší osud potkal námořního kapitána Bodeho, kterého můžeme bez přehánění označit za poslední oběť této bitvy. Bývalý velitel CHICAGA byl nejprve přeřazen do funkce velitele námořní základny v panamském Balbou, načež jeho počínání zkritizovala Hepbernova komise. Bode se pokoušel obhájit, ale když seznal, že se jeho úsilí míjí účinkem, a nad jeho ustaranou hlavou se vznáší hrozba vojenského soudu, chopil se 19. dubna 1943 revolveru a o den později zemřel na následky průstřelu hlavy.
Zdroje použité k tématu Bitva u ostrova Savo:
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Борьба за Гуадалканал, август 1942 - февраль 1943. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific; The battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Morze Statki i Okrety 2009/1, 2009/2, 2013/2, Morze Statki i Okrety numer specjalny 2008/1; Wojna na Pacyfiku.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Okrety 2014/5.
Navygaming World of Warships 2025/4; Крейсер Новый Орлеан.
Morze Statki i Okrety; numer specjalny 2008/1 .
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
http://militera.lib.ru/h/blond_g2/index.html
https://warfarehistorynetwork.com/2018/ ... st-defeat/
https://padresteve.com/2018/08/07/22518/
https://mholloway63.wordpress.com/2013/ ... vo-island/
