Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 404.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 404.
Zde viz foto ilustračního náčrtu čtyř map



, na kterých jsou, na prvé mapě, americké útoky po vylodění ve dnech 7. a 8. srpna 1942. Na dalším, druhém náčrtu, je ostrov Guadalcanal s místy, která jsou zmiňována také v textu. Třetí náčrt zachycuje japonský útok v září stejného roku a čtvrtý náčrt je pak o říjnovém japonském útoku. Náčrt, jakož i jednotlivé mapy, je, jsou, pak volně na několika webech a vše bylo pro Palbu zmenšeno (Zde pak, v dalších dvou odkazech, po přiblížení a nastavení velikosti kolečkem, a následně i vyhledáním, viz ostrov Florida, jehož nejnovější dnešní název je - Nggela Sule:
https://mapy.cz/zemepisna?x=158.0992790 ... z=7&lgnd=1
za což děkuji kolegovi Mrfelix, ještě také děkuji i kolegovi Zemaktovi, viz zde z Wikipedie:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nggela_Islands
, a zde pak ještě viz samostatný náčrt



, pod kterým byl popisek _ostrovy_Guadalcanal, Tulagi, Gavutu a Florida /nově o Floridě, Nggela Sulu, viz výše/, náčrt je volně na několika webech a zde byl zmenšen. Po otevření náčrtu mapy, je vidět i místo, kde nad řekou Lungou západně, je řeka Matanikau a směrem
k moři i vesnička Matanikau. Patrná jsou i místa, která jsou pak v textu celého útoku, při výpadu k řece Matanikou. Jde o výpad, který byl úplně první, ale určitě nebyl poslední, v celém tomto tažení.).

I přes všechny ty popsané nesnáze (v Č 403), měli piloti americké námořní pěchoty, v době konce srpna a v prvých dnech měsíce září 1942, v letecké bitvě v oblasti Guadalcanalu rozhodnou převahu a Japonci se tím cítili zaskočeni a překvapeni. „Nepřítel, místo aby podlehl našim ustavičným leteckým útokům z pozemních základen, se pouští do prudkých leteckých soubojů“. Psalo se v leteckých hlášeních, stejně jako o tom, že se ukazuje, že to nebude stejné nebo podobné, jako se Japoncům dařilo v Číně, Malajsku a také (někdy) na Filipínách.
Nevyspalí američtí piloti námořní pěchoty (noční námořní ostřelování Guadalcanalu Japonci), se sice snažili, stále a stále se pouštěli do leteckých soubojů, ale projevovala se únava a nebylo vůbec jasné, jak dlouho můžou vše ještě vydržet. Nebylo zcela jasné, jak dlouho budou ještě moci, tehdejším japonským pilotům námořnictva, tehdejším „mořským orlům“, jak jim říkal a jak i psal, japonský válečný tisk, vzdorovat?
Na americké straně byl tehdy viceadmirál McCain (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, viceadmirál_John_S_McCain, velitel jihopacifického letectva /ComAirSoPac/, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno), kterého velice silně problém námořní piloti na Guadalcanalu trápil, a již den po přistání 23. letecké skupiny námořní pěchoty plukovníka Williama J. Wallaceho (tedy 31. srpna), hlásil CincPacovi (admirálu Nimitzovi), "že piloti na Guadalcanalu jsou velice unaveni, a že musejí být okamžitě posíleni dalšími letouny a posádkami“. Zároveň pak ve svém hlášení požadoval, „aby byli ihned na ostrov vyslány dvě úplné letky Lightingů nebo Wildcatů“. Podle jeho slov situace nesnesla žádné průtahy a pak ve svém hlášení dále napsal: „Dostaneme-li podstatnou část požadovaných posil, může se Guadalcanal stát propadlištěm pro nepřátelské letecké síly, může být konsolidován a využíván k nasazování ochromujících ran nepříteli. Jestliže Guadalcanal ztratíme, bude tomu naopak.“ Hlášení pak mělo ještě dodatek, ve kterém viceadmirál McCain napsal: „Jestliže nebudou poskytnuty požadované posily, nebude možno Guadalcanal zásobovat, a proto jej nebude možno udržet.“
V konci měsíce srpna a na začátku měsíce září 1942, se skutečně přibližovali dny, kdy měly začít mnohem těžší boje, což bylo patrné z aktivity Japonců, jakým množstvím lidí posilovaly své pozemní jednotky na Guadalcanalu. Stejně tak to bylo vidět i na námořním ostřelovaní ostrova takřka každou noc. A tak sice platilo, že za dne letci americké námořní pěchoty ovládali vzduch nad Hendersonovým letištěm a americkému námořnictvu se občas podařilo vyslat nějakou tu loď se zásobami na ostrov. „Ale noci patřily Japoncům a byly to noci dlouhé a trýznivé“. Totiž námořním pěšákům a i jejich pilotům, spánek zaháněly japonské hydroplány ze základny na ostrovech Faisy a na Shortlandech. Japonské hydroplány dostaly přezdívku „pračka Charlie“, kterým „všivý Lojza“ osvětlil scénu dlouho hořícími osvětlovacími pumami, které visely na padáčcích, a všivý Lojza pak shazoval pumy, které vybuchovaly až při dopadu. Již vzpomínané Tanakovy „Krysí akce“ znamenaly, že japonské torpédoborce chrlily skoro každou noc stovky a stovky granátů směrem na Hendersonovo letiště. Palba se sice zdála americkým vojákům, jako rušivá, naprosto nahodilá, ale plnila svůj hlavní účel.: „znemožnit námořním pěšákům jakýkoliv odpočinek, vyvést je z klidu, vyčerpat je“.
Palba japonských vetřelců neměla konkrétní cíle, ty mohly vzniknout náhodou; "jejich posláním bylo ochromit morálku. A na tom pracovali Japonci velice neúnavně“.
V této době (v konci srpna a na začátku září) přinášeli do Vandegriftova štábu Clemensovy pátrači denně zprávy, že na ostrově byli vyloděni zase další nový Japonci, kteří projevují činnost v okolí Kokumbony, na západě, a v okolí Taivu na východě ostrova. Admirál Turner (zde viz foto



, pod kterým byl popisek viceadmirál Richmond_Kelly_Turner, foto je volně na několika webech.), byl tehdy znepokojen a dne 1. září 1942 zaslal admirálu Ghormleymu radiogram, ze kterého je vybrán text: „Byl jsem vždy pro postup na Tulagi, ale jak si vzpomínáte, upozorňoval jsem, že taková akce, má-li mít trvalý úspěch, by vyžadovala stálou podporu silných námořních leteckých jednotek… okamžitá konsolidace našeho postavení Kaktus je nyní možná a účelná a naskýtá se jedinečná příležitost, kterou bychom neměli propást.“
Ve stejnou dobu v noci předtím, tedy 31. srpna, se generálmajor Kavaguči se svým štábem vylodil blízko výběžku Taivu, na východě ostrova, čili ve stejné oblasti, kde plukovník Ičiki, tehdy již nebožtík, strávil prvé hodiny svého pobytu na Guadalcanalu. Všechny zápisy hovoří o tom, že generál Kawaguči (zde viz foto




, pod kterým je popisek generálmajor Kawaguchi Kiyotake. Foto zde bylo zvětšeno a je volně na několika webech.), si s ničím hlavu nelámal a nechal zřídit zásobovací základnu. Další nařízení říkalo skupině ženistů, že mají prosekat v džungli stezku, která měla být vedena oklikou od plantáže Tetere směrem na jih k Hendersonovu letišti. Již tento směr vedení stezky ukazoval, že si generál Kawaguči nevzal vůbec žádné poučení z chyb, které udělal plukovník Ičiki v plánu svého útoku. Při pozdějším zkoumání tras útoku generála Kavagučiho je dokonce napsáno, že generálmajor se dokonce chystal, "doplnit Ičikiho plán ještě některými originálními variacemi špatného posouzení situace při útoku". Generálmajor Kawaguči totiž neměl žádné informace o terénu, po kterém chtěl své jednotky dostat do místa útoku. Neměl také žádné přesné mapy a ani vyhovující letecké snímky. Horší bylo, že ani neměl v úmyslu provést „nějaký průzkum“, ještě dřív, než vyšle „čtyři své prapory na pochod neznámou džunglí, do míst soustředění před útokem“. K tomu na str. 104., pozdější generálmajor v. v. Samuel B. Griffith II., (II. vydání z roku 2001) použil čínského filozofa Sün c‘, který napsal: „Ten, kdo nezná povahu pohoří a lesů, zrádných strží, močálů a bažin, nemůže vést pochodující armádu. Ten, kdo neužívá domorodých průvodců, nemůže využít územních výhod.“
Již několikrát zde bylo řečeno, že Japonci žádné domorodé průvodce neměli, že domorodí průvodci, do jednoho, byli na straně Spojenců. Vesnice v oblasti, kterou chtěl Kawaguči vést své jednotky do místa nástupiště k útoku, a byly jimi Taivu, Tasimboko a Tetere, byly v této době již dávno opuštěny. Dalším neméně závažným problémem generála Kawagučiho bylo, že jeho zpravodajské informace byly zcela chybné. I Kawaguči se domníval, že bránící se Američané jsou nejen početně slabší, ale že ani zdaleka nemají na duchovní převahu japonských mečů a bodáků. I proto si generálmajor vyložil správné instrukce velitele 17. armády generála Hjakutaka (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Hyakutake_Haruyoshi, velitel 17. armády, foto bylo několikrát zvětšeno, a je majetkem Encyklopedie) špatně. Generál mu totiž nařídil, aby prozkoumal nepřítelovu sílu, postavení i terén. Teprve potom měl zvážit, zda může dosáhnout rychlého úspěchu útokem na letiště se svým počtem jednotek. Kawaguči však neposlechl, neboť prý nechtěl „mařit čas zkoumáním nepřátelské síly, postavení a terénu“.
Zde je ukázka, jaký plán si japonský generálmajor Kawaguči, ještě než odplul ze Shortlandů, sestavil, když chtěl dobýt Hendersonovo letiště již 13. září trojsměrným útokem:

„a) Hlavní úder, překvapivý útok jedním praporem; 124. pěší pluk a dva zbývající prapory Ičikiho pluku povede on sám na jih letiště.

b) Jeden prapor 124. pluku udeří současně přímo na západ džunglí proti Tenaru.

c) Plukovník Oka se dvěma zesílenými prapory bude postupovat od Matanikaou k výběžku Longa, překročí řeku Lungu a udeří na letiště od severozápadu.

d) Hlavní nápor bude podporován palbou námořních děl a leteckými útoky.“

Později, když tento plán viděli vojáci, myšleno vojenští odborníci, vyjadřovali svůj názor tak, že se jednalo o neuvěřitelný taktický výplod. Navíc k tomu dodávali, že zřejmě generál Kawaguči trávil více času biflováním z učebnic, než nějakými polními cvičeními. Musel si tímto plánem vytvořit nesnáze ještě dřív, než se vůbec na ostrov dostal. K jeho špatně sestavenému plánu přispěl i závěrečný spor japonského nadřízeného generála Kawagučiho, generála Hjakutaka, s admirálem Tanakou. Admirál Tanaka (zde viz foto



, pod kterým je popisek_admiral Raizo_Tanaka, foto je volně na několika webech), se nejprve ostře vymezoval proti tomu, aby zbylých tisíc mužů Kawagučiho brigády bylo přepraveno na Guadalcanal ve člunech. Ale pak přišel z Rabaulu rozkaz pro Tanaku, aby se v zájmu těžce narušovaného souladu mezi pozemním vojskem a námořnictvem podřídil. Z rozkazu pak vyplynulo:
„Zbytek Kawagučiho odřadu o počtu tisíc mužů se nalodil na 48 velkých a malých vyloďovacích člunů a odplul 2. září ze severní části ostrova Isabel. Výprava se měla za dne skrývat a v noci postupovat, od jižního cípu ostrova Isabel odplout v noci 4. září a přistát u severozápadního cípu Guadalcanalu 5. září za svítání.“
O chvíli bude popsána situace těchto 48 velkých a malých člunů, jejich osud. My si však řekněme, že admirál Tanaka ponechal, přikázanou člunovou výpravu, svému osudu. Sám pak 4. září 1942 provedl další úspěšnou noční výpravu. Jeho „Krysí výsadek“ se úspěšně vylodil a nebyl nikým obtěžován. Vše také pokračovalo dál a divize torpédoborců, když vojáky vylodila, se přiblížila k americkým kotvištím, kde zaútočila na nepřátelský křižník a potopila jej. Poté japonské torpédoborce, ostřelovaly z děl Hendersonovo letiště, kde bylo zaznamenáno několik požárů, které trvaly přibližně hodinu. Pak se torpédoborce, bez jediného škrábnutí, vrátily zpět do svých kotvišť.
Stejné noci opustila japonská skupina obojživelných člunů jihozápadní pobřeží ostrova Isabel, a to v doprovodu křižníku Sendai a tří torpédoborců: „Obojživelná skupina se rozdělila na místě 21 námořních mil severně od plánovaného vyloďovacího bodu za svítání 5. září a dále postupovala rozděleně.“
Osud se čtyřiceti osmi velkým a malým vyloďovacím člunům, jejich osazenstvu, začal přibližovat. To, když se dostaly do neklidných vod a byly zpozorovány ranní průzkumnou leteckou hlídkou z Hendersonova letiště. Již za několik dalších hodin byly, v neklidných vodách zmítající se čluny a jejich zcela bezmocné posádky, vydány neustálému americkému bombardování a ostřelování: „Skupina byla na cestě postižena nepříznivým počasím, byla obtěžována nepřátelskými letouny, utrpěla těžké ztráty a nakonec byla roztříštěna.“ Přibližně 300 mužů se dostalo na ostrov Savo, a o něco větší počet, ve kterém byl i plukovník Oka, přistálo blízko mysu Esperence. Skupina, která přistála, na ostrově Savo, se příští noci ještě dostala na Kamimbo. Na moři zahynulo celkem 400 japonských důstojníků a mužů.
Stejné, nebo podobné, s několka obměnami a doplněním, lze vyčíst i od PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), který ve své knize, skládající se z výběru historické literatury a článků o Guadalcanalu, Kapitola – Vlastní letecké síly a boje s japonskými posilami, jeho kniha má název – Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943, na str. 58., Vydává společně Nakladatelství Epocha, s. r. o., Na Poříčí 12, 110 00Praha 1., a Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, v roce 2018., píše následující: „U Kawagučiho transportu se ukázalo, jak je přesun čerstvých sil obtížný a bolestivý. Část člunů s jeho jednotkami šla ke dnu i s tak potřebnými těžkými zbraněmi a američtí piloti z Hendersonova letiště pobili ze vzduchu na čtyři stovky císařských vojáků. Nálet střemhlavých bombardérů s bílými hvězdami na křídlech musel být pro Japonce na lehkých, většinou neozbrojených a rozhodně nepancéřovaných člunech děsivý. Po shození pum bombardéry nalétávaly a postřelovaly prostor z kulometů. K náletům se používalo stíhačů P-400, vyzbrojených šesti kulomety a 37 mm kanónem.“.
Někteří autoři článků o Guadalcanalu, vesměs piloti, kteří tam byli a bojovali tam, píší o těchto letadlech jako P 39D/P-400 s 37 mm kanonem a šesti kulomety, a jejich boje blízké podpory řadí do konce srpna a začátku září 1942, a až poté přišla P- 400, verze exportní, verze s 20mm kanonem a šesti kulomety - viz i Použité podklady.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 405.

Na ostrově Guadalcanal si velitel 1. divize námořních pěšáků, generál Vandegrift (zde viz foto



, na kterém je divizní velitelství, ve kterém sedí generál Vandegrift, Guadalcanal 1942, foto je majetkem US NAVY a bylo zde zvětšeno.), velice dobře uvědomoval, že útokem plukovníka Ičikiho a jeho odřadu, aktivity na znovuzískání ostrovů Japonci, ještě neskončily. Dostávalo se k němu příliš mnoho důkazů o japonských aktivitách, které Japonci projevovali, a on dobře věděl, že v jeho perimetrech jsou místa, která jsou ještě velmi těžko hájitelná. Byly to právě domorodí pozorovatelé, kteří hlásili, že proběhlo vylodění japonských sil, i s jejich zajištěním, na západě u Tassafarongy, také pak v zálivu Kamimbo, na východě blízko již dávněji opuštěné vesnice Tasimboko. Japonci se začali, na obou stranách ostrova, s Hendersonovým letištěm uprostřed, doslova rojit.
Vandegrift byl člověk zkušený, obezřetný a všichni ve štábu věděli, že určitě nebude nijak váhavý. A skutečně, generál rozhodl, že bude nutné, „v prvním zářijovém týdnu“ někde udeřit s dostatečnou silou jednotek, aby zcela narušil celé to Japonské hemžení a soustřeďování. Informace o posilách na Jihopacifické válčiště dostával, ale nebylo zcela zřetelně řečeno, že jsou pro něho na Guadalcanalu. Jeho informace říkala, že „zesílený sedmý pluk námořní pěchoty je na cestě ze Samoi do jižního Pacifiku" (Poznámka v opraveném druhém vydání z roku 1991, Praha 2001, říká: "Když 7. pluk námořní pěchoty nastupoval v Samoi na lodi, byl velitel informován, že bude pluk poslán na Nový Zéland k dalšímu výcviku a že později bude přeřazen pod MacArthurovo velení."). Ale generál Vandegrift si prý byl rovněž vědom, že Ghromley (zde viz foto



, pod kterým byl popisek viceadmirál Ghromley_Robert_foto zde bylo zvětšeno, a je majetkem Wikipedie.) rozhodl poslat tuto bojovou jednotku, které bylo naléhavě potřeba na Guadalcanalu, na ostrovy Santa Cruz. Ze všech zpráv tak plynulo, že 7. pluk námořní pěchoty, je zatím příliš pochybnou položkou a tak musel jednat sám. Vznikala totiž akutní potřeba jednotek do obrany, a generál již nemohl čekat a jen zkoumat, co se to vlastně okolo něho děje. Nastal stav, který se hodnotil, s příchodem stále více japonských jednotek na ostrov tak, že „se nedala podniknout žádná útočná akce, která by nemohla být dokončena mezi východem a západem slunce“.
Generál Vandegrift tehdy prý stál před jedním z taktických problémů, pro který se nenacházelo v žádné učebnici řešení! „Po nedávném příchodu 2. praporu pátého pluku z Tulagi byly oba pěší pluky v plné síle, ale pobřeží, které musel bránit proti předpokládanému útoku z moře, se táhlo na 8 000 yardů od řeky Ilu k bodu západně od Kukumi.“ No a na východní i západní straně, se jeho fronta stáčela do džungle v délce 1 500 yardů. K obraně tak dlouhých úseků pak měl jen 6 praporů, které by nestačily bránit popsanou frontu do potřebné hloubky a ještě k tomu vytvořit potřebné zálohy, pro případné posílení obran, či vyražení do protiútoku…
Rozhodl, aby získal více operační pružnosti, v konci měsíce srpna, dovézt na Guadalcanal úderné a paradesantní jednotky z Tulagi a Gavutu.

Plukovník Merrit A. Edson (zde viz foto



, na kterém je Merrit A. Edson, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo několikrát zvětšeno), velitel paradesantního praporu, nebyl ani hodinu se svými muži na Guadalcanalu, a hned po seznámení se situací, si uvědomoval, že bude třeba vyslat průzkumné hlídky k mysu Esperance nebo k Taivu.
Když pak domorodí pátrači hlásili, že „Japonci jsou na Savu“, vyslal Edson 4. září další hlídku, ale již o síle dvou rot. Japonce sice na Savu hlídky nenašly, zato našli pobřeží, které bylo poseté haraburdím čpícím naftou, které bylo navíc plné čerstvě vykopaných mělkých hrobů, do kterých domorodci pochovávali mrtvoly, které moře neustále vyplavovalo. Vše nasvědčovalo faktu, že Bitva u ostrova Savo, byla prudká a krvavá.
Ukázalo se, že právě dalších deset promarněných hodin, které americký odřad strávil „šplháním po nerovných svazích vyhaslé sopky na Savu, byly následně tragické“.
Když se pak propocení a unavení námořní pěšáci vrátili, nalodili se na lodě Little a Gregory, ve kterých sem připluli, začalo drama. Následně lodi připluly za soumraku ke Kukumi a vylodily své vyčerpané odřady a vyzvedly čluny na lodi, bylo jasně patrné, že by se do svého přístavu na Tulagi nedostaly před úplným setměním. Začaly tedy pomalu křižovat od západu k východu a zpět na západ „v Kuličím průlivu, a tam je překvapily Tanakovy torpédoborce, rychlé a silně vyzbrojené, které právě zahájily zpáteční cestu po dalším úspěšném vylodění na Taivu.
Jednostranná akce netrvala dlouho. Japonci zahájili palbu v 2.08. Sedm minut později z tenkostěnných lodí Little a Gregory, s obšívkou rozervanou přesnou dělostřeleckou palbou, zbyly bezmocné hořící a vybuchující vraky, které se nakonec samy uložily k odpočinku na dně Železného zálivu" (historickým podkladem je zde: brigádní generál v.v., Samuel B. Griffith, kniha - Bitva o Guadalcanal - ze str. 107., II. vydání, Praha 2001.). V nočních a proto černých vlnách moře, které nejprve pohltily vraky lodí, bojovali o své životy spojenečtí námořníci.

A nyní se vrátíme po časové ose jen o několik málo dní zpět, do dne 3. září 1942, kdy po setmění toho dne došla do leteckého operačního střediska na Guadalcanalu velice naléhavá depeše.
Depeše oznamovala, bez přesného udání času, tedy spíše říkala „co nevidět“, na Hendersonově letišti přistane DC-3, a žádala, aby byla osvětlena přistávací dráha, šlo o významnou osobu. Velice rychle bylo tedy sehnáno sedm džípů, které byly umístěny u jižního cípu přistávací dráhy. Dopravní DC-3 pak nedlouho přelétl, poměrně těsně, nad hlavami řidičů džípů a pak velice hřmotně dosedl. Signalizovaným dopravním DC-3 přiletěla zvláštní postava, kterou byl ramenatý a prošedivělý brigádní generál letectva námořní pěchoty USA, Roy S. Geiger (zde viz foto



, pod kterým je popisek_general Roy S. Geiger, foto je majetkem Wikipedie, pro Palbu bylo zvětšeno). Jednalo se o člověka, který od roku 1916 strávil většinu času za kniplem letadel. Létal na všech druzích strojů, které byly od té doby vyrobeny až po 2. světovou válku, včetně stíhaček Grumman. S generálem Geigerem přiletěl podobně zkušený náčelník štábu 1. perutě námořní pěchoty, plukovník Louis E. Woods a jeho zpravodajský důstojník, kterým byl podplukovník John C. Mun. O generálu Geigerovi se říkalo, že je velice strohý a odměřený a někteří i dodávali, že je až bezohledný. Faktem zůstalo, „že byl odhodlán vymačkat i poslední kapku výkonu z mužů i strojů, a dokázal to“. Z tzv. ‚Pagody‘, což byla bambusová stavba (zde viz foto




, pod kterým byl popisek – pagoda na Hendersonově letišti, foto je volně na několika webech a pro Palbu bylo zvětšeno), kterou americká námořní pěchota zdědila po Japoncích na letišti, pozdějším Hendersonovu letišti, řídil generál osobně letecké operace, a to s celým svým malým štábem, který vedl „rtuťovitý“ plukovník Woods. A určitě i s piloty, kteří na Guadalcanalu létali a podávali skvělé výkony již před Geigrovým příchodem, nebyli žádné problémy. Jen se říkalo, že s příchodem tohoto velení získali novou odhodlanost, neboť sloužili pod lidmi, kteří „strávili aktivní leteckou službu v otevřených kabinách, a nikoliv v otáčecích křeslech“. Jako další „drb“ se o Geigrovi a i o Woodsovi říkalo, že „oba byli nevalnými byrokraty a byli na to hrdi“. Důstojníci, jako byl Samuel B. Griffith, pak mohli s klidem napsat, že generál Geiger byl ze stejného těsta jako generál Vandegrift – „Sdílel s ním nechuť k tomu, aby se nepřítel nerušeně těšil vlastní iniciativou“.
Již druhý den, tedy 4. září 1942, nyní již Geigrovy SBD Dauntless (zde viz ilustračně foto



, pod kterým byl popisek_Douglas_SBD_2_Dauntless, dál pak přeloženo volně - z letadlové lodi USS Enterprise v říjnu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zde několikrát zmenšeno.) bombardovaly, ostřelovaly a rozprášily japonské čluny s Kawagučiho vojáky, kteří si dovolili plout od jižního ostrova Isabel. A v dalších dvou dnech jeho bombardéry přelétaly „Štěrbinu“, a střemhlav, zaútočily na japonské hydroplány v zálivu Gizo.
Tehdejší pamětníci, a mezi ně určitě patřil i již jmenovaný, Griffith, o nové atmosféře, o ofenzivním duchu, který prý byl nakažlivý až tak, že byla složena, po příchodu těchto nových pilotů, i nová písnička. Písnička byla složena na nápěv „Na cestě k Mandalaji“, a stala se písničkou číslo jedna v guadalcanalské „hitparádě“. Zde pak cituji z knihy Bitva o Guadalcanal, str. 108., její přeložená slova:

„V Kaktusu na velitelství
tam se chystá prudké při
zase nová horká akce
pro skupinu dvacet tři (každý poznal určitě 23. skupinu námořní pěchoty).
Až budou granáty bouchat,
spustíme i my svůj rej.
Nalejte nám, chlapci šťávu,
letíme nad Gizo Bay.
Letíme nad Gizo Bay,
Japoncům je zatím hej;
jejich bettky si to drandí
z Rabaulu nad Lunga Quay.
Překažme ten obyčej,
udeřme na Gizo Bay,
až pár Japončíků sejmem,
Pak si řeknem o. k.“

Jenomže pak přišly další všední dny a ti piloti stále létali a bojovali. A tak se není co divit, že námořní pěšáci, kteří tehdy sloužili přímo na Hendersonově letišti jen krátce, se pak vraceli na týlová velitelství s informacemi, že prý Geigerovi letci už snad melou z posledního. Na první pohled to snad tak vypadalo, ale piloti se drželi. To přesto, že jak již bylo řečeno, stále ještě chyběly: drátěnky, pumy, benzín, stavební materiál, neboť lodí, které proklouzly na Guadalcanal, bylo zoufale málo a tak se zatím vše lepšilo jen pomalým tempem. Stále ještě bylo drátěnkou pokryto jenom 1 000 stop letištní dráhy. Když přišel prudší déšť, proměňoval se zbytek letiště v rozbrázděnou bažinu, po které se špatně jezdilo i džípem. Letiště snad mělo jednou výhodu, kterou bylo, že jakmile vysvitlo slunce, velice rychle uschlo. Situace měla měnit jen pomalu a postupně…

Pak přece jenom na Guadalcanal dorazilo, v konci srpna a na začátku září 1942, několik amerických zásobovacích konvojů, které tam dovezly mnoho velice „potřebných zásilek munice a potravin či leteckého paliva“. Byli dovezeni muži od ´mořských včel´ ženijních útvarů takto označovaných kvůli zkratce jejich skutečného názvu – CB (Construction Battalions), což se v angličtině čte stejně jako sousloví Sea Bees (mořské včely)“. Píše PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), ve své knize, skládající se z výběru historické literatury a článků o Guadalcanalu, Kapitola – Vlastní letecké síly a boje s japonskými posilami, jeho kniha má název – Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943, na str. 58., Vydává společně Nakladatelství Epocha, s. r. o., Na Poříčí 12, 110 00Praha 1., a Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, v roce 2018.
Na stejné straně 58., této knihy, je ještě dosti důležitá věta o mechanicích na Guadalcanalu, ve které hovoří Dalibor Vácha o tom, že letecké dílny na Hendersonově letišti se pak všeobecně staly „legendou“. Hned také vysvětluje proč, když na konci věty napsal, od koho vlastně čerpal větu, kterou budu nyní citovat, z jakého je historického zdroje. Legendou se staly „pro to, jak dokázali jejich mechanici udělat mnoho s minimálními zdroji. Merrill B. Twinning o nich prohlašoval, že byli schopni opravit cokoliv, a to skvěle“. Historickým podkladem pro tyto výroky je zde: Twinning, Merrill B., No Bended Knee. The Battle for Guadalcanal, volně přeloženo – Ještě nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal. New York 2004.
O „mořských včelách“ pak ještě na str. 58. Dalibor Vácha pokračuje o známém faktu, že jejich úkol zahrnoval samozřejmě „vylepšit Hendersonovo letiště“.
CB (Construction Battalions), či Sea Bees (mořské včely), se velmi rychle zařadily do světa námořní pěchoty na Guadalcanalu „a jejich výkony při opravách rozbombardované a rozstřílené plochy na Hendersonu se zdají být neskutečné“. Vzpomenout, jako velkou pomoc pro „mořské včely“ nezapomněl i dvojici buldozerů, kterou též tehdy, v konci srpna, přivezly konečně americké dopravní lodě. Velmi vítaný pak byl, ze stejných dodávek, příchod desítek mužů letového personálu, mechaniků a dalších mužů obslužného personálu. Dokonce na Hendersonově letišti vznikla i hasičská jednotka, když doslova o ní píše tato slova – „jejíž práce vskutku nebyla jednoduchá ani bezpečná – nejednalo se jen o hořící letouny naložené bombami, ale také o boj s nevybuchlými granáty po japonském ostřelování. Americkou posádku posílilo i dělostřelectvo doprovázené několika radary“.
V dalším textu o letectvu na Guadalcanalu se objevuje věta, která velmi dobře zapadá do faktu, že se vytvořila skutečně dobrá letecká parta okolo brigádního generála námořnictva Roy S. Geigra, která doslova ohrožovala japonské zásobování ostrova Guadalcanalu, a Japonci to skutečně neměli lehké. Na str. 59. své knihy, píše PhDr. Dalibor Vácha Ph. D., následující: „Americké letouny ovládaly prostor podobný kružnici se středem na Hendersonově letišti a s poloměrem přibližně dvě stě mil (asi 320 kilometrů)“.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 406.

Bylo 6. září 1942 dopoledne, když plukovník Merrit A. Edson, opět navštívil divizní operační středisko, kde si chtěl o svých nápadech pohovořit s velitelem Thomasem (náčelníkem) G-3 (G-3 operační odbor velitelství divize). Thomase nalezl, jak se svým agresivním pomocníkem Merillem Twiningem (agresívním ve smyslu, že chtěl neustále útočit, tedy v dobrém slova smyslu), pracují na plánu, který je skoro stejný, jaký chtěl vlastně sám navrhnout. A tak se navzájem doplňovali, až vytvořili návrh plánu pro přepad.
Ještě večer toho dne zajel Twining ke kokosovému háji u Kukumi, kde byla dislokována Edsonova jednotka, aby jej informoval, že generál Vandegrift schválil plán výpadu na východ, který měl za cíl rozbít japonské soustřeďování sil, hlášené domorodými pozorovateli z oblasti u Tasimboka.
Všeobecně se pak všichni tři dozvěděli, že když G-3 projednávali plán s Edsonem, blížily se další Tanakovy „Krysí“ torpédoborce k mysu Esperance, které pak o půlnoci vylodily blízko Kokumbony plukovníka Akinosuke Oku s jeho velitelstvím 124. pěšího pluku a také jeho 2. prapor. Když začalo svítat druhého dne, Okovi vojáci s plukovním praporem zahajovali pochod k řece Matanikau. Měli tam zaujmout postavení, ze kterého by mohli podporovat hlavní útok generála Kawagučiho. Bylo stejného 7. září 1942 kolem poledne, když byl plukovník Oka telegraficky informován, „že se generál Kawaguči v džungli nečekaně zdržel“.
Zpráva o zdržení generála Kawagučiho se dostala nejprve do Rabaulu, kde způsobila rozruch a odtud se dostala i do Tokia. Z jiných zpravodajských kanálů se pak Císařské vrchní velitelství dozvědělo, že na Fidži doplul dne 5. září silný americký konvoj, který je pravděpodobně na cestě z Havaje (ve skutečnosti ze Samoi, viz následnou poznámku) na Guadalcanal (v poznámce, která je označená /2/ je pak u II. vydání řečeno a oproti I. vydání opraveno, že konvoj plul nikoli z Havaje, ale ze Samoi. Tímto konvojem byl přepraven americký 7. pluk námořní pěchoty a 5. obranný prapor. Tuto poznámku potvrzuje nejen Samuel B. Griffith II., ve svém druhém vydání z roku 2001, ale je uvedena i v knize Hrowe H. Sanders, Duel v Pacifiku, stejně jako Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P., a další z Použité podklady.).
Pro Císařské vrchní velitelství ze zprávy o amerických posilách jasně plynulo, že by měl generál Kawaguči se svým útokem postupovat co nejrychleji a generál Hjakutake, velitel 17. armády, proto nařídil, že útok musí být podniknut v noci na 12. září. Když se generál Kawaguči změnu data dozvěděl, vzkázal velitelství, že učiní vše, co bude v jeho silách. Sám, aby datum dodržel, okamžitě vyslal spojku, která měla změnu data v plánu oznámit plukovníku Okovi. Stejně tak dostal změnu data admirál Mikava (zde viz foto



, na kterém je viceadmirál Mikava, foto je volně na několika webech), který měl upravit i plán dělostřelecké podpory celého útoku. Následně i velitelství 11. námořního leteckého svazu nařídilo, „aby letka Zer byla v pohotovosti a připravena na povel rychle vzlétnout směrem k Hendersonovu letišti 12. září 1942“. I velitelství dopravní letky dostalo uloženo, že má být připraveno až generál Vandegrift kapituluje, „dopravit nejnutnější náhradní součástky a dílenský personál na znovudobyté letiště“.

Bylo 7. září po setmění, když americký úderný odřad zamířil k Tasimboku na rychlých člunech (APD) Manley a McKean a dieselových „jippech“ 346 a 298. Tyto obojživelné jippy se v ohňostroji rudých jisker prodíraly "s bušícími motory temnotou na východ". Jejich přítomnost by nezpozoroval jen hluchý, nebo slepý, byly prý neskutečně hlučné. Japonci na poloostrůvku Taivu slepí ani hluší nebyli, ale Američané měli tuto noc prostě jen ohromné štěstí. Přihlížejícím vojákům z pobřeží, se onoho mlhavého rána, postupně objevily, od východu, americké dopravní lodi Fuller a Bellatrix, které pluly v doprovodu křižníku a čtyř torpédoborců k Lunze, kam vezly zásoby pro americkou 1. divizi námořní pěchoty.
Japonci, příslušníci Kawagučiho týlového útvaru se na místě skladiště zdrželi jen po tu dobu, dokud neodeslali poplašnou zprávu, že se zde Američané vyloďují. Pak nechali vše na místě, nejen teplé obědy, ale i pušky a dvě protitanková děla, která mohla nejméně přistávající čluny s námořní pěchotou rozstřílet, a utekli.
Americký úderný odřad na vyloďovacích člunech přistál bez odporu a prostě jen vyňal z děl závěry, které naházel do moře. Úderný odřad poté postoupil půl míle do vnitrozemí a následně zamířil na západ kokosovou plantáží.
Japonské hlášení říká, že když Kawaguči dostal od svého týlového útvaru – a jednalo se o celkem asi 300 mužů zásobovací a spojovací služby – nečekanou zprávu, mohl prý jim jen nařídit, aby se postavili nepříteli na odpor. Sám měl totiž velké problémy, neboť s více než 3 000 muži se prodíral „plesnivým pařeništěm džungle, jeho vojáci byli střídavě až na kůži promočeni prudkými lijáky, nebo zaliti vlastním potem a ve zprohýbaném pochodovém proudu přes tři míle dlouhém klouzali a klopýtali po kotníky v bahně krok za krokem k postavení, z něhož měli (12. 8.) vyrazit k plánovanému překvapivému útoku na letiště“ (17th Army Opns., sv.II.).
Na japonské straně, na jejich velitelstvích, pak zpráva o americkém vylodění způsobila, jako např. v Rabaulu, veliké pozdvižení a znepokojení. Samuel B. Griffith měl tehdy ze zápisů všechny informace, a tak na str. 110., píšel: „Hjukatake poslal pesimistický radiogram na vrchní velitelství, že Kawagučiho ‚přiskřípli‘. Mikava plánoval noční ostřelování z křižníku a osmi torpédoborců. Tokio nařídilo dvěma praporům v Batávii (nyní Djakarta, poznámka překladatele), aby se okamžitě připravili k odplutí. Tanaka ihned nalodil prapor aobského odřadu na torpédoborce, které byly po ruce, a spěšně je vyslal ke Kamimbo. Velitel 17. armády Hjukatake rovněž nařídil 41. pěšímu pluku, aby se soustředil v Kokodě, na cestě z Buny do Moresby a byl připraven k přesunu z Nové Guineje na Šalamounovy ostrovy. „
Jak je vidět pobouření to bylo na japonské straně veliké, a každý na jakémkoli stupni velení dělal nějaké opatření k posílení jednotek na Guadalcanalu.
Když se později o tomto rozruchu dozvěděl plukovník, kterému jinak říkali familiérně „rudý Mike“, Merril Edson, velmi si tuto zvěst užíval.
Byl to skutečně plukovník Edson, který se tehdy se svou údernou jednotkou vylodil a začal se pohybovat na západ od Taivu. Navíc ještě, torpédoborce přivezly na scénu parašutisty.
Český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), ve své knize, skládající se z výběru historické literatury a článků o Guadalcanalu, Kapitola – Vlastní letecké síly a boje s japonskými posilami, jeho kniha má název – Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943, na str. 60., Vydává společně Nakladatelství Epocha, s. r. o., Na Poříčí 12, 110 00Praha 1., a Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, v roce 2018., píše tyto věty: o akci z 8. září 1942: „Američtí pěšáci mezitím neseděli v zákopech a nečekali nečinně na nepřátelský útok, to nebylo v povaze jejich velitelů. Nejagresivnější byli výsadkáři pod Edsonovým velením. Ti se 8. září (1942) vylodili u Taivo Point a jejich úkolem bylo napadení japonských jednotek, které se tam měly dle zpráv průzkumníků a spřátelených domorodců soustředit. Císařských pěšáků mnoho nebylo, po krátké přestřelce se stáhli do těžko prostupné džungle a Edsonovi chlapi obsadili vesnici Tasimboko“.
Jenomže mezitím se přece jenom, na Kavagučiho rozkaz, japonská záložní jednotka dala natolik dohromady, že mohla obsadit dvě horská děla a dvě houfnice, které byly maskovány v kokosovém háji. To už známé japonské kulomety Nambusy zahájily smrtonosný štěkot. Plukovníka Edsona a jeho muže čekala perná noc, neboť jeho úderné oddíly mohly odpovídat jen menšími rážemi, jako byla četa 60mm minometů. Urychleně požádal o okamžitou leteckou podporu a asi za 50 minut letecká pomoc přiletěla, a začala kroužit nad hlavami a čekala na instrukce.
Ve stejné době úderná rota, vedená Clemensovými pátrači, vyrazila po stezce do džungle, aby tak obklíčila pravý bok Japonců. Bylo poledne 8. září, když se tato skupina rozvinula u Tasimboka, již plně v týlu nepřítele. Japonci byli velice překvapeni, uprchli a na místě zanechali 27 mrtvých, ležících vedle děl, nebo přes šest zvrácených těžkých kulometů Nambus. Mnozí z mrtvých Japonců měli střelné rány v zádech.
Zápisy, které byly pořízeny později, hovořily, že kořist byla bohatá, ale nebylo dost času naložit ukořistěné zbraně, výzbroj i potraviny, které by se vojákům na Guadalcanalu hodili. Všechno k čemu se vojáci dostali, kromě půltuctu Nambusů se zásobníky a střelivem, bylo pak důsledně zničeno. Edson přikázal padesáti mužům, aby propíchali bodákem několik tisíc plechovek s hovězím a krabím masem. Další muži z jeho úderného odřadu pak vysypali do moře stovky žoků rýže.
Mezi vojáky úderné jednotky plukovníka Edsona, byl při tomto přepadu japonského týlu, i (opět – viz Č 397.) zpravodaj INS, Richard Tregaskis - více viz zde ve Wikipedii:
https://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Tregaskis
, později, v roce 1943 vydal - Guadalcanal Diary, volně přeloženo - Deník z Guadalacanalu. – viz též - Použité podklady (a ještě i foto



, na kterém rozmlouvá reportér Tregaskis s generálem Vandegriftem na Guadalcanalu, foto je majetkem Wikipedie a bylo zde několikrát zvětšeno.), muž, kterého úderná jednotka mezi sebe přijala. Přeloženo volně, jej nazývali „kolohnát Dick“. Tregaskis po přepadu na tomto místě neváhal, a ihned začal provádět činnost, která mu byla velice blízká. „Proslídil všechny kouty a naplnil japonskou vojenskou přikrývku nejrůznějšími papíry, zápisníky a mapami; vojáci zničili velký radiový přístroj a zapálili pět srubů plných nejrůznějších zásob“. Určitě to byla vítaná kořist nejen pro divizního G-2, ale i pro nadřízené zpravodajce.
Na všechno to ničení a zapalování přihlížel plukovník Edson a později se svěřil svým kolegům, důstojníkům, že měl velký pocit zadostiučinění, že Japoncům bude také něco chybět…
Odpoledne v 16 hodin (8. září), vydal plukovník Edson rozkaz k naloďování a již za několik minut byli jeho muži zpět na cestě směrem ke Kukumi.
Když si pak plukovník Edson, po zmatcích při nakládání a naloďování, řádně prohlédl vše, co jeho vojáci naložili, byl prý velmi překvapen. Jeho vojáci, ale i důstojníci se „prohýbali pod nákladem konzervovaných krabů a hovězího v sojové omáčce. Rovněž 21 beden japonského piva a 17 půlgalonových lahví saké se jaksi dostalo na palubu Manley“.
O stejném píše, na str. 60., PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), jen trochu jinými slovy následující: „Netušíme, s jakými představami nasedali výsadkáři do člunů mířících na Taivo Point, v každém případě je ale to, co našli , překvapilo. Jednalo se totiž o místo, které Kawaguči vybral jako hlavní depot pro zásoby pro jeho uskupení. Byly tam pytle s rýží (vysypány do moře), konzervy (propíchány bajonety), bedny s municí (vyhozeny do povětří), náhradní uniformy, obutí (vše spáleno či rozřezáno), zdravotnické potřeby včetně množství léků (zničeno). Je jisté, že muži litovali omezeného prostoru ve svých člunech, zpátky do perimetru přivezli pouze nalezené listiny (viz. Tregaskis) a poměrně malé množství kořisti. Neoficiálně mariňáci ‚osvobodili‘ japonské lahvové pivo, lahve saké a vyhledávané konzervy krabího masa i hovězího v sojové omáčce. Bojovalo se pouze chvíli a Edson ztratil dva muže, Kavaguči na druhou stranu přišel o hlavní zásobovací základnu“.

Zde je také možno, po přeložení, získat i některé bližší informace o letectvu na Guadalcanalu v době, o které je právě řeč:
https://en.wikipedia.org/wiki/Cactus_Air_Force


Použité podklady:

Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin.
Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Guadalcanal Diary, New York 1943, TREGASKIS, Richard.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan, Hammel, Eric, New York 1992.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007.
No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66. TWINING, Merrill B.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.). HOUGH, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=440