Přepis knihy Brandýsek 1938 - 1945 František Blahník část 3.

Moderátor: Zemakt

Odpovědět
strojmir
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 432
Registrován: 19/3/2011, 23:23

Přepis knihy Brandýsek 1938 - 1945 František Blahník část 3.

Příspěvek od strojmir »

Obrázek
B 17 sestřelený u Slaného u hospodářského dvora na Těhuli.

Americké letecké eskadry kreslí čáry na modrou oblohu a jejich přelety působí mohutným a nezapomenutelným dojmem. Teprve v těchto chvílích poznáváme na vlastní oči, jaká obrovská moc stojí proti nenáviděnému Německu. Tak zvaná turbinová letadla německá při zahučení amerického leteckého roje snášejí se přímo k zemi a vyklizují úžasnou rychlostí bojiště. Kdo z Němců se opozdí, jest ihned bleskově vyřizován americkými stíhačkami.
Dne 2. března odpoledne při přeletu americké eskadry jedno letadlo havarovalo a zřítilo se u Slaného. Jeden letec snažil se zachrániti padákem a ve směru nad dolem Theodor z letadla vyskočil. Silný vítr odehnal ho až nad státní silnici nad obcí, kde narazil na telefonní sloup a zranil se tak, že zůstal v bezvědomí. Při spatření tohoto seskoku každý měl za to, že nastala invase vzdušnou cestou, na kterou se jeden čas mnoho věřilo. Zůstalo však, bohužel, jen při tomto nešťastném seskoku. Letec byl ihned převezen k místnímu lékaři, kde byl ošetřen. Byla informována policie, která ho dopravila do Slaného. Zajímavé bylo, jak stíhačky hledaly zmíněného letce a vracely se stále a stále, když celý svaz byl již dávno z dohledu.

(Vyhledal jsem informace k této události. Cituji: "Spolu s pilotem zahynula skoro celá osádka. Letci "nedali" své životy rozhodně "lacino" a dle svědectví střelců okolních letadel pravděpodobně zadní střelec Selmer Kenneth Haakenson ze Severní Dakoty "sundal" jednu z útočících stíhaček. Haakenson byl přitom zároveň zasažen střepinami z kanónů útočících Focke-Wulfů (přišel o pravé oko), které doslova odsekly zadní část trupu, ze které následně vypadl. Haakenson se sice zachránil na padáku, ale prudké poryvy větru jím před dopadem smýkly o sloup telegrafního vedení v Olšanech, který urazil, a způsobil si další těžká zranění. Než pro něj přijel sanitní vůz německého rezervního lazaretu ze Slaného, poskytla mu první pomoc Viktorie Kabátová z Brandýska." zdroj: http://www.omk.cz/dyn/doc/vystava_virtu ... ze?print=1 Haakenson válku přežil a zemřel až v roce 2006 zdroj: https://www.geni.com/people/Selmer-Kenn ... 5192227715 ) Zajímavé informace jsou i zde, kde je blog syna kapitána této B 17, který pátral po osudu svého otce a nakonec navštívil na slánském letišti památník posádky tohoto letounu. http://carryingfire.blogspot.com/2015/0 ... ublic.html

Lidé přijíždějící z Kralup sdělují, že po hlavní trati projíždějí transporty vězňů z koncentračních táborů na otevřených vozech, téměř bez oděvů v úžasně zbědovaném stavu. Jsou doprovázeny silnými esesáckými strážemi. Mrtvoly ubožáků jsou v jízdě vyhazovány podél trati.
Situace, jak se zdá, rychle zraje a podle zahraničního rozhlasu se připravuje konečná rána na Berlín. Na západě zuří bitva v Porýní a vlomy do německé fronty se stávají katastrofální. Z východu jdou pěšky transporty zajatců: Rusů, Angličanů, Jugoslávců a varšavských povstalců. jsou to transporty hrůzy a jsou ukázkou německé kultury. Není na světě národa včetně divokých kmenů Afriky, který by podobným způsobem jednal se zajatcem, jak to dokázal německý národ. Tolik špatnosti svět dosud neviděl.
V obcích Žižice a Vítov jest obvyklý odpočinek hnanců. Jako v okolních obcích, tak i u nás, bez jakékoliv výzvy, bez ohledu na případné následky, jsou podnikány akce a sbírky k jejich nasycení. V naší obci jest sebráno bez velké organisace a odvezeno pro transporty zajatců do zmíněných obcí dne 16. března 1945: 456 velkých bochníků chleba, 135 kg bílého pečiva, 120 kg krup, 60 kg cukru, 75 kg mouky, žok těstovin, 70 kg hrachu, pytel cukru, žok cibule a česneku, 7 párů nových bot, 3 mužské obleky, žok různého prádla, 70 kg krupek, jeden povoz brambor a mrkve, dále sacharin, léky, cigarety, jablka, obvazy, uzeniny, pečivo a množství jiných potřebných věcí. Všechno bylo řádně předáno a zajatcům obyvateli Žižice a Vítov rozděleno. O organisaci této akce se kromě jiných občanů zvlášť zasloužil Karel Matička a Marie Müllerová.
V únoru přichází do zdejší obce větší počet uprchlíků ze Slezska, a okolí Vratislavi, jsou to tak zvaní "národní hosté". Asi 200 uprchlíků jest ubytováno v sále hostince Karla Neče a v obou školách. Počínají si sebevědomě. Zvedání ruky nebere konce a nám jsou udělena řízná nařízení a strohé pokyny. Někteří z uprchlíků situaci mnoho nevěří a odjíždějí ku svým známým v Německu. Jejich nedůvěru sdílí i jejich vedoucí a odjíždí také bez ohlášení a rozloučení i s rodinou neznámo kam.
Čas úžasně letí a všichni cítíme, že nastává neodvratný konec. O vládě běsů rozhodují již jen dny. Pozorování leteckých svazů se stává téměř každodenní zábavou a když se v poledních hodinách neobjeví, je každý z nás nervosní a vyslovuje podiv nad tím, že nepřiletěly.
Copak svazy! To je krásná podívaná a nevinná zábava, ale začínají se objevovati taková malá letadla, úžasně rychlá. Je jich vždy jen několik. Vžilo se všeobecné pojmenování "kotláři" nebo také "traťmistři". Tyto jepice dokazují, že se stává jakákoliv doprava jak na trati tak i na silnicích ve větších kolonách prakticky nemožnou. Ráno sotva nastává den, nejpozději kolem osmé hodiny, jsou na místě zcela určitě. Sletí se nad vlak přistižený na trati. Následuje dvě až pět sérií výstřelů a pak jen sykot páry oznamuje, že úkol byl splněn. Bohužel, že jejich práce má i oběti na lidských životech.
Dne 16. dubna ve 13 hod 45 minut je napaden při výjezdu z nádraží v Brandýsku, za budovou pivovaru ve Stehelčevsi ve směru ku Kladnu osobní vlak a kromě několika osob přichází o život Bohumila Mašková, manželka rolníka, a Božena Kortánová, obě z Olšan. Škoda těchto životů v době, kdy konec války jest na dosah. Že bude brzy konec, jest již jasné, jest jen otázkou, jak dlouho se německé hordy budou brániti a zdali nepřenesou bojiště na naše území.
Dne 22. dubna jest hlášen opět jeden nálet hloubkových letců. Vlak vyjíždějící z nádraží v Podlešíně jest zasažen a na místě zůstává 11 mrtvých. Z našich občanů jest zraněna Růžena Ciniburgová z Brandýska.
Život jest v těchto dnech důkladně sevřen a uniknouti naprosto nelze. Každý pohyb na silnicích a tratích jest kontrolován. Lidé začínají choditi raději pěšky, neboť jízda se stává krajně nebezpečnou. Vše nasvědčuje tomu, že musí každým okamžikem přijíti konec.
Německé armády jsou drceny. Morava jest proměněna ve válečné území. Muži nasazení v Německu a na zákopech prchají domů. Žádný o ně nejeví zájem. Nálet stíhá nálet, rachot padajících bomb ve směru severním nepřestává a konečně přichází zpráva, že "náš milovaný Vůdce" hrdinně padl.
Beze sporu radostná zpráva, avšak těžko dnes říci, co myšlenek prošlo našimi hlavami nad černě orámovaným obrazem tohoto tvora. Byly to skutečně jen a jen lidské úvahy bez politického, národnostního a jakéhokoliv jiného zabarvení končící otázkou: "Bylo vůbec možno, aby se tento zločinecký zjev dostal k moci? Proč příroda dovolila, aby vznikl tento extrém?" Těžko se odpovídá na tyto otázky.
Pro náš národ jest směrodatné, že plných těžkých šest roků trpělivě čekal, až se dočkal, třebaže kdekdo tvrdil, že dějiny se neopakují. Dočkal se i náš pevně věřící president, kterému nikdy a ničím nemůže národ zaplatiti to, co pro něj učinil.



Dny osvobození


Dne 4. května 1945 o 11. hodině večerní dostávají všechny četnické stanice telefonický rozkaz, aby odstranily německé nápisy a ponechaly jen české. Tuto zprávu odposlouchal pisatel na poštovním úřadě v přítomnosti poštovního úředníka Rudolfa Schmalze - Skalského, který měl toho dne službu. Bylo skutečně zajímavé, jakým způsobem a s jakými poznámkami byla tato zpráva předávána a přijímána. Jest samozřejmé, že nebyla utajena, o její uvedení ve známost se přičinil Otto Jilma, konající toho dne strážní službu. Nevěřící přišli si ji ověřiti přímo na poštovní úřad. Po tomto zjištění nastal v celé obci neobvyklý ruch. Již se nehledělo ani na přísně dodržovanou policejní hodinu. Noc uplynula v očekávání dalších událostí. Takto si konec utrpení nikdo nikdy nepředstavoval !
Dne 5. května 1945 asi kolem 11. hodiny dopoledne projelo obcí auto, jehož posádka střílela na klidně se chovající obyvatelstvo. Tato výzva nezůstala bez odpovědi, a u nádraží, kde se kupilo mnoho lidí, padlo první rozhodnutí, vyvolané hostinským Václavem Švagrovským. Ten navrhl, aby státní silnice byla zatarasena vagony naplněnými koksem, které stály v nádraží. tento návrh nebyl přítomnými přijat, ale bylo rozhodnuto zastavovati všechna auta stažením železničních závor. Akce byla zahájena ve 13 hodin a za necelou půlhodinu stálo před závorami lehké nákladní auto, přikryté plachtou, v němž seděli vpředu dvě osoby a uvnitř další tři. Václav Švagrovský rychlým a rozhodným způsobem a použitím svého řeznického nože se zmocnil první pušky připevněné vpředu ve voze. Posádka se vzdala. Tento první přepad vynesl pět pušek, dostatečný počet nábojů a jednu bedničku ručních granátů. Auto i posádka byly po důkladné prohlídce propuštěny a zbraně se staly základem pro další bojové akce. Václav Švagrovský se vydal, doprovázen třemi chlapci do Vrapic, kde odvážným způsobem ukořistil jeden kulomet a bedničku nábojů. K obsluze kulometu se přihlásil Josef Ševčík.
Téhož dne v časných dopoledních hodinách se dostavil do obecní kanceláře poštovní revident Bohumil Dobiáš a oznámil vládnímu komisaři Dr Čeňku Štrejlovi, který byl dosazen v úřad vládního komisaře na podzim roku 1944 za odstouplého Dr Františka Nováka, že byl utvořen místní národní výbor tohoto složení:

Bohumil Dobiáš, poštovní revident, předseda nár. výboru
Václav Sladký, říd. učitel
Václav Matějka, horník
Karel Kučera, horník
Karel Havelka, skladník
Bohumil Kapr, školník
Vratislav Vácha, strojník
Josef kašpar, malorolník
Antonín Moravec, úředník
Vojtěch Kaiser, krejčí
František Bureš, horník
František Pavlík, automechanik

Na prázdnou stěnu v kanceláři obce byl za všeobecného pohnutí všech přítomných zavěšen první chudý obrázek presidenta Dr Edvarda Beneše. Obrázek byl bez rámu, avšak v této chvíli měl pro nás všechny nezměrnou cenu. Vracel se na své původní místo a jeho zavěšování na stěnu bylo provedeno s překvapující úctou za naprostého ticha. V tomto okamžiku osud tvrdě plnil své zákony a nedal se zvrátit ani hordami Němců, které se valily k západu. I toto opatření bylo přivítáno davem stojícím před budovou výbuchem radosti a nadšení. Nadšení davu nebralo konce, když byly na obecní budově vyvěšeny prapory: československý a rudý.
Téhož dne kolem 17. hodiny byla zastavena skupina automobilů sestávající ze tří vozů a jednoho motocyklu, obsazená důstojníky SS. Nastal pravidelný boj, při kterém byl zraněn důstojník sedící v prvním voze. Němci překvapení silou odporu, za stálé střelby odtáhli své zraněné do dvou zadních vozů a dali se na ústup ku Praze. Při této akci bylo ukořistěno jedno auto a motocykl, jeden automat a značné množství jiných zbraní a nábojů. Byl zajat jeden důstojník SS a jedna žena se psem.
Tímto okamžikem bylo o postoji obce Brandýsek k současné situaci rozhodnuto definitivně a obec vstoupila samostatně, bez naděje na případnou pomoc do revoluce.
Je jisto, že auta, která ujela zpět ku Praze, informovala o situaci příslušná místa a že Brandýsek byl znám jako skutečné hnízdo odporu. O tom nás přesvědčily následující dny.
5. května byl uspořádán velký průvod s hudbou na prostranství dolu Michael, při kterém byly neseny vlajky československá a rudá. Na shromáždění promluvil předseda ustanoveného národního výboru Bohumil Dobiáš, který představil revoluční národní výbor a přečetl provolání okres. národního výboru ve Slaném.
Obyvatelstvo, krajně rozhořčeno voláním rozhlasu, se srocovalo a hnutí odporu rostlo.
Po celé odpoledne drobně pršelo.
6. května byli všichni členové národního výboru na svých místech. Byly doplňovány bojové jednotky na potřebné stavy, stavěny hlídky kolem obce a v kanceláři poštovního úřadu se usadilo místní vojenské velitelství, sestávající z důstojníků v záloze:
por. Rudolfa Schmalze - Skalského, poštovního úředníka
podpor. Václava Pouzara, učitele
podpor. Václava Rákosa, učitele
Vedení bojové skupiny u nádraží převzal poručík Adamec, který po nezdařeném pokusu dostati se do Prahy zůstal v Brandýsku a vedl tuto skupinu při všech akcích po celou dobu revoluce. Jeho pověstné výpravy ku Praze v autech jsou všemu občanstvu známy a podrobnosti jeho bojových zásahů s jednotkou vyžádaly by si několika stran této brožury.
Na "Rovinách" byly poraženy lípy a kmeny těchto starých slovanských stromů tvořily barikády proti případnému útoku ze severu. Rovněž na ostatních silnicích a cestách byly postaveny zábrany z trámů, travers, kamene, cihel a vozů. U zábran se střídaly hlídky opatřené zbraněmi vykopanými ze země a vytaženými z úkrytů. Pušky byly staré rakouské zbraně jen na jeden náboj s neobyčejně velikou kuličkou. Tento den bylo zajato 7 německých vojáků, kteří byli po důkladné prohlídce propuštěni ke Slanému. V odpoledních hodinách vzdali se hlídce u nádraží 4 letečtí důstojníci, prchající z Ruzyně. Při výslechu udali, že prchli od svého tělesa, když dostali rozkazy, aby vzlétli a bombardovali Prahu. O pravdivosti jejich tvrzení se přesvědčila hlídka, obstarávající jejich odsun v Knovízi, když tito důstojníci byli stíháni svými soukmenovci.
Celá obec byla v branné pohotovosti, celý den a noc se měnily stráže, kanceláře obce i poštovního úřadu a kanceláře nádraží byly obsazeny a všude bylo sledováno pražské vysílání. Přímo hrozné byly chvíle, kdy se pražský vysílač odmlčel a nebylo zpráv o skutečné situaci. Jaká radost propukla, když se opět ozvala Praha.
Ráno 7. května 1945. V 8.30 hod. projelo obcí směrem od Prahy auto obsazené 4 československými důstojníky. Po přezkoušení legitimací bylo auto propuštěno. V 9 hodin propuštěna ke Třebusicům 3 auta obsazená našimi.

Obrázek
Křižovatka v obci, odbočka na Třebusice - Kralupy vlevo, rovně hlavní silnice směr Praha. Strážník stojí před Hostincem Karla Matičky (foto z 30. let)

V 11 hodin dopoledne vyjela za vedení por. Adamce část bojové jednotky od nádraží čítající 22 lidí s jedním autem a motorkou ku Praze, aby navázala spojení s Prahou. Výprava byla dobře vybavena všemi zbraněmi a dosáhla letiště v Ruzyni, kde byl dokonalý chaos. Do Prahy byla cesta z této strany nemožná. Po upozornění, že se od Prahy blíží silná německá kolona a po zjištění, že tato strana (t.j. severní) je pod leteckým dohledem, vrátila se bojová jednotka zpět do Brandýska.
Ve 3 hodiny odpoledne vjelo do závor u nádraží auto, obsazené jedním německým šílencem, který si chtěl vynutiti průjezd střelbou. Po zjištění nemožnosti proniknutí vyskakuje z auta a ohrožuje střelbou stráže. Zůstal však ležeti s prostřelenou hlavou mezi závorami. Auto odklizeno.
K návrhu Františka Tesaře bylo rozhodnuto všechny mosty v obci podminovati a za tím účelem přineseny 2 velké krabice potřebných třaskavin, které byly prozatím uloženy v kanceláři obce. S dychtivostí byla očekávána zpráva, že do bojů v Praze zasáhly americké jednotky, které podle hlášení se přiblížily ku Praze. Hrozné čekání bez konce. Jak jest možné, že Američané již nezasáhli? Proč to tak dlouho trvá? Hodiny stávají se věčností. O Rudé armádě není ani zmínky, ostatně je to také zcela jasné, neboť z Berlína a Drážďan do Prahy jest přece jen daleko. Stálé telefonické dotazy jak na sever, tak i na jih nechávaly nás bez naděje na změnu situace. Ze severu však bylo již od půlnoci na pondělí slyšeti tlumený rachot a hřmění bubnové palby. Příčinu prozatím nelze si vysvětliti.
V noci byl stále pozorován obzor a nikdo nespal. Z Prahy zaznívaly jednotlivé výstřely z děl a krvavá záře na třech místech nás všechny děsila, zvláště když bylo ohlášeno, že byly zapáleny Hradčany.
Jak smutno bylo v těchto chvílích a Američané ještě do Prahy nedojeli. Vždyť to z Plzně není tak daleko !
Týž den v pondělí po zásahu předsedy Bohumila Dobiáše vzdala se ve skále Karla Matičky skupina německých vojáků čítající 14 mužů s dvěma důstojníky. Vojáci, mezi nimiž byli dva 17 letí chlapci, byli velmi ochotni odevzdati zbraně. Zřejmě měli dosti války. Zato oba důstojníci neměli chuti jíti do zajetí a museli býti přesvědčeni. V této situaci zajímalo německé důstojníky, proč vlastně české obyvatelstvo proti Němcům povstalo. Vždyť se mu vedlo tak dobře.
Opět jedna noc bez spánku. Jen siluety stráží na obzoru připomínaly nám tíživost dnů. V noci bylo dosti chladno. Krvavý obzor nad Prahou a dunění děl dokreslovaly náladu.
Na velitelství v kanceláři poštovního úřadu seděla mlčky stráž. V koutě na zemi další tři strážní čekali na střídání a podpor. Václav Pouzar opřen hlavou do dlaní sledoval por. Schmalze - Skalského, který lovil telefonem nové zprávy z okolí.
Zpráva ze Stehelčevse: Od Prahy záře reflektorů ! Chvíli ticho a napětí. Očekávání jest však vystřídáno novým hlášením: "Světla zanikla - nic nového." Jen sever mlčel a zmlkla i bubnová palba. Beznadějný byl pohled ke Slanému a dále k severu. Odtud bylo těžko čekati pomoc - snad jen nepřítele.

Přišlo nové ráno.
V obecním domě, na improvisované ošetřovně v hasičské zbrojnici začíná nový ruch. Členové hasičského sboru mění své stráže, postavené před školními budovami, kde jsou ubytováni "národní hosté". Němcům ve školách bylo nařízeno, aby nevycházeli z budov a vůbec se co nejméně ukazovali, neboť rozčilený dav se chystá vzíti budovy útokem za zvěrstva páchaná Němci v Praze.
Dopoledne probíhá celkem klidně, až k jedenácté hodině přijela ze Stehelčevse spojka na motocyklu se sdělením, že jejich lidé a naše jednotka od nádraží drží se v bojové posici na Vypichu současně s dobrovolníky z Buštěhradu a zadržuje silnou německou kolonu, snažící se ujeti na sever. Jednotka žádá o ruční granáty. Granáty byly spojce vydány a obyvatelstvo připraveno na případné nebezpečí.
Podle telefonického hlášení byla obrana nucena před přesilou ustoupiti na samotu Bouchalka.
Tuhý odpor Němce zřejmě rozčilil, vystoupili z aut a rozvinuli bojový řetěz. Jen zvolna postupovali proti našim. Ve 12 hodin 30 minut nelze se již ve Stehelčevsi nikoho dovolati a spojka se vrátila s ručními granáty zpět. Podle jejího hlášení Němci dosáhli Stehelčevse. Byla to kolona 42 vozů, z velké části pancéřových, a několik autobusů. Auta byla obsazena silně vyzbrojenými oddíly SS a byla doprovázena motorkami opatřenými kulomety. Kolona musela býti obsazena skutečně německou elitou, neboť kromě uvedeného vybavení nad její bezpečností bděl i jeden letoun, který stále kroužil nízko nad kolonou a střílel i po jednotlivých chodcích.
Obyvatelstvo bylo vyzváno poplachovou službou, aby se ukrylo a veliteli strážní čety v nádraží bylo nařízeno, aby ihned stáhl všechny hlídky do krytu. Současně byl vyzván, aby se vyvaroval jakékoliv akce, neboť odpor v tomto případě byl marný.
Po naprostém vylidnění ulic vyjíždí na návrší u Stehelčevsi první těžce naložené vozy a pomalu se blíží ke stanici v Brandýsku. Jest jich skutečně přes 40 a letadlo již opisuje kruh téměř nad komíny domů. Zdánlivý klid jest v několika okamžicích přerušen rachotem kulometu. Z opětované střelby jest zřejmo, že strážní četa u nádraží přece jen zasáhla a rozstřílená okna posledních autobusů svědčí o tom, že zákrok měl úspěch.
Při průjezdu kolony obcí byla zjištěna hrozná skutečnost. Na obou blatnících předního vozu byli přivázáni civilisté, z nichž v jednom byl poznán místní občan Emanuel Holas, chycený u Stehelčevse jako rukojmí. Těmto občanům Němci oznámili, že budou zastřeleni, jestliže se koloně kdokoliv postaví na odpor. Takovým způsobem ochránili něměčtí zločinci svoji kůži před českou odplatou.
Kolona za stálé střelby projížděla téměř 10 minut obcí. Když dozněl rachot střelby a motorů, každý zaujal své místo a z výpovědi pozorovatelů bylo zjevno, že Němci neměli odvahy k vystoupení v obci. Zřejmě se jim jednalo o to, aby co nejrychleji projeli. Jest skoro neuvěřitelné, že po tak silné střelbě byl zraněn jediný občan František Fatka z Brandýska. Svědčí to o tom, že obyvatelé uposlechli včas výstrahy a zaujali bezpečné kryty.
Před příjezdem kolony obdržel předseda národního výboru boh. Dobiáš, který byl ve stálém spojení s kladenskou meziměstskou ústřednou zprávu, že silné ruské jednotky projeli Černčicemi a jsou v Lounech. Tato zpráva budila skutečnou veselost, neboť jí žádný nevěřil. Rusové z Berlína, Drážďan jsou v Lounech, když Američané od Plzně jedou ku Praze již druhý den. Nesmysl. Snad jedině Němci se ženou ku Praze pomoci soukmenovcům. Jen kdyby toho volání Prahy bylo alespoň konec. Přišel večer a v Praze hřměla opětně děla. Rudá záplava barvila obzor a mlha se táhla údolím. Kdy bude konec běsnění ?
Naposledy upravil(a) strojmir dne 13/5/2021, 21:55, celkem upraveno 3 x.
Uživatelský avatar
Julesak
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 6165
Registrován: 7/8/2007, 18:26

Re: Přepis knihy Brandýsek 1938 - 1945 František Blahník čás

Příspěvek od Julesak »

Celá táto séria je pomerne silná, budeš ešte pokračovať?
Nebolo by lepšie spojiť to do jedného vlákna?
Obrázek

Nie je dôležité ako sa hlasovalo, ale ako sa to spočítalo.

Jediný režim ktorý uznávam je pitný.
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 7896
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Přepis knihy Brandýsek 1938 - 1945 František Blahník čás

Příspěvek od Zemakt »

Máš SZ Julesáku
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
strojmir
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 432
Registrován: 19/3/2011, 23:23

Re: Přepis knihy Brandýsek 1938 - 1945 František Blahník čás

Příspěvek od strojmir »

Bude ještě pokračování. Trochu zaspoileruju, v Brandýsku totiž došlo ještě ráno 9. května k velkému střetu. Udává se, že k největšímu na Kladensku v květnovém povstání.
Odpovědět

Zpět na „ČESKOSLOVENSKO“