Náčrt
, na kterém jsou patrné manévry a boje o Austenův pahorek (Austenova hora), mezi 18. až 27. prosincem 1942 (zde je autorství skic, náčrtů:
https://www.ibiblio.org/hyperwar/USA/US ... index.html
). Bylo 17. prosince 1942, když se rota „L „ (Love) dostala do dotyku s japonskými oddíly. Příští den, tedy 18. prosince, vyslal plukovník Nelson dopředu zbytek 3. praporu. Ještě stejného dne odpoledne provedl generál Sebree (
General Edmund B. Sebree, foto je majetkem Wikipedie, pro Palbu zvětšeno), osobní průzkum oblasti a při prohlídce dospěl k názoru, že by plukovník Nelson určitě potřeboval ještě jeden prapor. Z těchto důvodů mu dodatečně přidělil 1. prapor (bez jedné roty). Další den, tedy 19. prosince hlásil 3. prapor, že před ním je 200 až 300 Japonců, kteří drží, velice dobře propojená a organizovaná obranná postavení. V dalších třech dnech, mezi 19., 20., a 21. prosincem, odráželi japonští kulometčíci svými nambusy omezené americké útoky, které byly podporovány letouny Douglass SBD-2 Dauntles (zde viz, ilustračně, foto
, pod kterým byl popisek_Douglas_SBD_2_Dauntless, dál pak přeloženo volně - z letadlové lodi USS Enterprise v říjnu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zde několikrát zmenšeno.). Obrana Japonců byla vybudována v členěném shluku horských hřebenů, strží a skalnatých výčnělku, a to ve srubových bunkrech, ve kterých byli obránci velice dobře skryti a chráněni, proto dělostřelecká palba, byť velice přesná a hustá, stejně jako letecké bombardování střemhlavých bombardérů, nemělo žádoucí účinek. Z divizních hlášení pak, na str. 228., své knihy Bitva o Guadalcanal, generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001, dál napsal, cituji: „Dne 21. prosince (plukovník) Nelson požádal o svůj 2. prapor. Měl nesnáze s dopravou vody a potravin. Vojáci ještě nebyli aklimatizováni, byli v bídném fyzickém stavu a nebyli o nic lépe schopni snášet úmorné vedro než Catesovi námořní pěšáci za akce ze 7. srpna. Ale plukovníkovi bylo oznámeno, že 2. prapor není k dispozici. Tvořil posádku pobřežních obranných postavení. Sebree odpověděl velmi stroze: ´Nežádejte už o 2. prapor. Konečné rozhodnutí´. Nelsonovi nezbývalo než toto odmrštění tiše spolknout. On i velitelé jeho praporů byli však bohatší o jednu zkušenost: na staré informace, a mezi ně patřily i Carlsonovi poznatky, je málokdy možno spoléhat.“
Další útok proti japonským obranným postavením byl stanovený na příští ráno, tedy na 22. prosince 1942. Plukovník Nelson si pro tento útok vyžádal nepřetržitou palebnou podporu v celém útočném prostoru 3. praporu a její neustálé překládání vpřed. Jeho požadavek byl schválen s tím, že plukovník okamžitě nařídil stažení svých útočných oddílů o 1 000 yardů zpět. Ráno pak dělostřelectvo pozemních sil a námořní pěchoty spustilo na japonská obranná postavení „nejtěžší palbu v dosavadní historii Guadalcanalu a letouny bušily do předpokládaných nepřátelských postavení“. Ihned jak byla dělostřelecká palba přeložena dál a letouny odlétly, nařídil plukovník Nelson, aby se prapor vrátil na výchozí čáru a ihned vyrazil do útoku. Jenomže celý pohyb útočných oddílů vpřed, do dřívějších postavení, zabral takřka, v zcela rozbitém terénu, celý den. V zápise bylo napsáno, že tak byla značná část cenných dělostřeleckých nábojů a velký počet pum, „zbytečně vyčerpána“. Útok tak nebyl uskutečněn, ale dopředu vyslané hlídky byly přesvědčeny, „že teď znají všeobecné hranice postavení, které Japonci nazvali Gifu. Nelson nařídil 1. praporu, aby se přemístil do nové oblasti soustředění a odtud vyrazil 27. prosince k útoku na toto opevněné postavení.“
Americký 1. prapor se pak rozvinul do útočné sestavy v husté džungli, postoupil k výchozí čáře, a tam byl zastaven. Bylo poledne čtrnáctého dne této útočné akce, která se během chvíle proměnila, po japonské palbě, v krvavé fiasko. Generál Patch
Foto, generál Patch
dal veliteli pluku svolení, aby povolal 2. prapor. Čerství vojáci 2. praporu se do pozic dostali až 31. prosince 1942.
A z divizních zápisů se k těmto dnům pak šlo dočíst následující dění, které podchytil a ohodnotil, na str. 229., generál v. v. Samuel B. Griffith II, cituji: „Asi v téže době plukovník Nelson, jenž mezitím onemocněl malárií a teď byl znepokojen velkými ztrátami a byl v neustálém napětí, přednesl rozumnou žádost, aby byl vystřídán. Od 19. do 30. prosince utrpěly jeho 1. a 3. prapor celkem 182 bojových ztrát. Dalších 131 důstojníků a mužů bylo evakuováno, mnozí z nich v takovém stavu, že ani nemohli stát. Morálka byla na nízkém stupni. Špatně plánované a neobratně prováděné útoky přinesly ten výsledek, že bylo zabito půl tuctu Japonců, ale do Gifu průlom učiněn nebyl.“
Podobně jako Vandegriftova námořní pěchota v srpnu, i Patchovy pěší oddíly v prosinci, se vlastně učily bojovat se sebou, stejně jako s přírodou a Japonci. Většina těch zasvěcených pak připomíná, že chyby byly podobné, špatná adaptace na počasí, špatný průzkum. Většina velitelů dělala zprvu podobné chyby, když po vylodění posílala oddíly hned proti silnému a v obraně zkušenému nepříteli, systémem – „hodit do vody a plav“. Chybné byly i pohyby sem a tam a v husté džungli, špatně bylo zabezpečeno i základní zásobování oddílů na čáře dotyku s nepřítelem. Není pak od věci, když se v hodnocení prosince 1942 objeví na str. 230., takovéto hodnocení od, Samuela B. Grifittha II.: „V akci u Austenova pahorku, která se protáhla až do lednových dnů a změnila se v úplná jatka, se ukázalo, že jak generálmajor Patch, tak jeho pobočník se musí mnohému odnaučit, a snad ještě naléhavěji mnohému naučit.“
Guadalcanal leden 1943.
Musíme se podívat trochu i do protivníkova tábora, a to po časové ose zpět, někde do listopadu a prosince 1942, kdy byly na císařském vrchním velitelství svolávány porady, na kterých se velice nerozhodně diskutovalo o tom co se situací na Šalamounových ostrovech a co s Gudalcanalem, nazývaném – „Ka“. Právě v těchto posledních dvou měsících roku 1942, se na těchto poradách, vyslovovali účastníci z řad pozemní a námořní složky, nejprve diskrétně a pak stále silněji, s obavami, „že Hjakutaka už nebude možno podporovat“. Oprávněný pesimismus štábních důstojníků, zprvu vyšší velitelské kruhy označovaly za „slabošský strach z možnosti porážky“ a vůbec nikdo prý tehdy nechtěl o tom veřejně na poradách přednášet a ani diskutovat…! Jeden z japonských historických pramenů (Seventeenth Army Operations, sv. VI., - a generál v.v. Samuel B. Grifith je na str. 231., doslova cituje.) uvádí: „Námořní důstojníci, kteří reprezentovali složku odpovědnou za dopravu zásob a posil pro 17. armádu, pohlíželi na situaci realističtěji než jejich kolegové z pozemní složky. Ztráty bojových lodí, zejména torpédoborců, působily námořnictvu vzrůstající starosti. Ještě kritičtější byl problém, jak nahrazovat letouny, piloty a letecké posádky. V polovině prosince už i nejoptimističtější plánovači téměř ztratili naději, že na ostrov ´Ka´ bude možno dopravit nezbytné množství posil a vrchní velitelství vyslalo styčnou skupinu, aby zjistila názory Spojené flotily, armády 8. oblasti, flotily jihovýchodní oblasti a 8. flotily. Konečný závěr vyzněl tak, že není naděje na úspěch. S tímto málo povzbudivým hodnocením se cestovatelé vrátili do Tokia a tam další zkoumání potvrdilo závěr, k němuž dospěli za své cesty.“
Celkové zjištění tedy ukazovalo, že zásobování a doplňování jednotek značně rozptýlených na všech Japonci obsazených územích a zabředlých do nekonečného tažení v Číně (prakticky od 30. let) působilo Císařskému Vrchnímu velení stále větší starosti. Ke všemu co válčiště potřebovala, bylo nezbytné mít stále více a více lodí všeho druhu, ale, jak se také ukazovalo, celkový počet lodí se den ze dne stále snižoval. Byly nečekaně moc vysoké ztráty. Na vině byla i zvýšená americká ponorková činnost proti dopravním spojům z Japonska k jižní zásobovací oblasti, která Japonsku přinášela vysoké ztráty. Japonská výroba lodí nestačila do provozu dávat tolik lodí, kolik jich začínalo být potápěno v čase. I to byl, vedle spojeneckých úspěchů na Guadalcanalu a na Nové Guineji, další činitel, který Japonce nutil zkrátit frontu.
Stejné historické zdroje pak dodávají fakt, který z toho vyplynul po všech japonských jednáních. „Dne 31. prosince 1942 se generál Gen Sugjama a admirál Osami Nagano dostavili ve slavnostní uniformě do císařského paláce. Zde získali panovníkův souhlas s ústupem z Guadalcanalu. Pozemní a námořní odbor pak vypracovaly obvyklou Ústřední dohodu a štábní důstojníci začali koncipovat rozkazy pro příslušné velitele. Vrchní velitelství tehdy uznalo, že toto rozhodnutí znamená závažný obrat ve válce v této oblasti.“
Začala jedna z nejtěžších akcí, doručení rozkazu o stažení japonské armády z Guadalcanalu, to když dne 4. ledna 1943 odevzdal nejprve důstojnický kurýr generálmajor Ajabe „Přísně tajný“ číslovaný opis armádního rozkazu generálporučíku Hitošimu Imamurovi
General Hitoshi Imamura
na jeho velitelství v Rabaulu. Velitel oblasti generál Imamura několik dní váhal, a to až na pokraji faktu, že rozkaz neuposlechne. Až když mu bylo dáno velice důrazně najevo, že předložený, velice nepříjemný pokyn byl vydán s císařským souhlasem, smířil se s tím, že musí nejen on, ale všichni jeho podřízení uposlechnout. Proti rozkazu o stažení z Guadalcanalu ostře protestoval i Vrchní námořní velitel v Rabaulu, viceadmirál Jiniči Kusaka
Viceadmirál Jinichi Kusaka
, který byl přesvědčen, že by následná evakuace určitě rozvrátila japonské strategické postavení na celém jihovýchodě a navíc demoralizovala jak pozemní vojska, tak i námořnictvo. Navíc tvrdil, že kromě toho by s ústupem Japonců přešla iniciativa na Američany v oblasti. Byla by posílena jejich sebedůvěra, což by jim umožnilo „zahájit bez obav akce proti našim zranitelným bodům“. Jelikož mu však všichni tvrdili, že již na posílení a průběžné zásobování není žádná naděje, že by bylo možno situaci zachránit, admirál Kusaka se neochotně „rozhodl spolupracovat s pozemními vojsky a společně využít všech prostředků, aby jednotky z Guadalcanalu byly evakuovány koncem ledna a počátkem února 1943.“
I když již bylo rozhodnuto o celkové evakuaci ostrova Guadalcanal, generál Ajabe všem kolem sebe vysvětloval, že akce na Nové Guineji budou vystupňovány. „Operační základny na Lae, Salamaui, Madangu a Wewaku budou posíleny na podporu obnoveného útoku na Port Moresby. Výstavba letišť na severních Šalamounových ostrovech se urychlí, ostrovy Nová Georgie a Santa Isabel budou bezpečně udrženy. Tento výčet budoucích plánů nikterak nepozvedl náladu v Rabaulu a velitel 8. oblasti (Imamura) k němu pociťoval nemenší odpor než admirál Kusaka, ale nakonec ustoupil od svého pevného odhodlání zničit nepřítele na Guadalcanalu a místo toho začal plánovat úkol, jaký ještě nebyl japonským pozemním vojskům nikdy uložen – ustoupit po moři.“
