Tvrz Chenois – unikátní a jedinečná dělostřelecká tvrz na Maginotově linii
„...obležená pevnost. Kdo je venku, chce dovnitř a kdo je uvnitř, chce ven.“
T. G. Masaryk
Tvrz Chenois není moc známá. A to přesto že má (nebo spíš měla) několik prvků, které se nikde jinde na Maginotově linii nevyskytují. A díky tomu je tak opravdu jedinečná a unikátní. Nenašel jsem o ní žádný článek v češtině. A tak bych chtěl svou prací tento nedostatek napravit. Myslím si, že tato tvrz si to rozhodně zaslouží.
Tvrz Chenois bývá nazývána také jako tvrz Chénois popřípadě tvrz Chesnois. Já budu ve svém textu používat název Chenois. Vyslovuje se to „šenoá“. A zní to krásně francouzsky :-)
O Maginotově linii se dá na českých internetových stránkách dohledat docela dost informací. Proto jsem původně chtěl napsat jen krátký článek o samotné tvrzi Chenois. Ovšem během psaní jsem si uvědomil jednu věc. A to, že pro čtenáře neseznámeného s problematikou opevnění 1. poloviny 20. století, by byl článek málo srozumitelný. Proto jsem se rozhodl pojmout tento článek trošku víc podrobněji. Není však mým cílem popisovat každý detail výstavby, výzbroje a bojového nasazení na Maginotově linii. Je všeobecně známo, že výstavba československého opevnění se ve 30. letech minulého století řídila stejnými zásadami, které používali francouzští oborníci při výstavbě Maginotovy linie. Proto čtenář zajímající se o čs. opevnění bude v podstatě v obraze a bude vědět o co jde. Ve svém článku se budu zabývat výlučně těžkým opevněním, především tvrzím. Případného zájemce o bližší informace týkající se Maginotovy linie odkážu na knihy nebo internetové stránky uvedené v odkazech.
Maginotova linie
Maginotova linie (wikipedia.org)
Systém francouzského opevnění stavěného mezi světovými válkami byl pojmenován po Andrém Maginotovi. Nebyl to však žádný generál – jak by si někdo mohl myslet. Dokonce to nebyl ani voják z povolání. Byl to „jen“ právník, vysoký státní úředník a v letech 1929 až 1932 ministr války. Jediná jeho zásluha o výstavbu opevnění spočívala v tom, že předložil parlamentu návrh na financování výstavby. Dokonce ani tento návrh nebyl tak úplně jeho návrhem. Byl vytvořen za ministrování jeho předchůdce, který se jmenoval Paul Painlevé. Samotná výstavba opevnění byla plánována až do roku 1943. S ohledem k převzetí moci nacistů v Německu se výstavba značně urychlila. Přesto však nebyla v roce 1940 Maginotova linie plně dokončena.
3.září 1927 byla zřízena centrální Komise pro organizaci pevnostních oblastí (CORF) – něco podobného jako naše Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP). Tato komise byla zrušena k poslednímu dni roku 1935. Po zrušení CORFu probíhala výstavba dál. Ovšem výstavbu řídila Ženijní technická sekce (STG). Výstavba v režii STG trpěla velkým nedostatkem financí. Po zrušení CORFu také probíhala výstavba opevnění, kterou prováděly Vojenské pracovní síly (MOM). Tyto objekty často tvořily druhou linii obrany. Také se však budovaly na hlavní obranné linii nebo i před ní a stávalo se, že bojová hodnota takových objektů nebyla velká. Někdy měly tyto objekty vést čelní palby směrem k nepříteli. Občas byly umístěny v krajině nelogicky - bez ohledu na palebné vějíře ostatních objektů. Jeden takový – podle mého názoru – nesmyslně umístěný objekt je k vidění i poblíž tvrze Chenois. Jedná se o objekt srovnatelný s naším lehkým opevněním vz. 36. Postaven byl před obvodovou překážku hlavní obranné linie a svou palbou měl postřelovat předpolí tvrze. Tento prostor však již byl chráněn palbou ze sousedních samostatných srubů a děly z objektu B5 tvrze Chenois. Lehký objekt byl umístěn tak, že jeho střelci by sice měli krásný výhled na útočící pěchotu nepřítele, ovšem na druhou stranu měl také nepřítel tento objekt jako na dlani a téměř jistě by se stal obětí dělostřelecké palby. Nechtěl bych být posádkou tohoto lehkého opevnění…
Samotná výstavba Maginotovy linie začala v roce 1930. Stavělo se především na severovýchodní hranici s Německem a na jihovýchodní hranici s Itálií. Podle údajů uvedených v knize „Maginotova linie – hranice z betonu a oceli“ bylo v průběhu výstavby pod vedením CORF (tzn. do konce roku 1935) postaveno nebo rozestavěno 110 tvrzí a 463 pěchotních srubů, úkrytů a pozorovatelen. Bylo osazeno 152 otočných výsuvných pancéřových věží a 1536 pancéřových zvonů. Pro srovnání: čs. tvrzí bylo plánováno C E L K E M 15 (z toho 2 byly zrušeny) a postaveno bylo 263 objektů těžkého opevnění (včetně tvrzových objektů). Kromě toho bylo postaveno mnoho nových kasáren, různých úkrytů i stovky kilometrů nových silnic a úzkorozchodných železnic. A také ucelená vojenská telefonní síť nezávislá na té veřejné. Po zrušení komise CORF se z finančních důvodů upustilo od výstavby obřích tvrzí a přešlo se na výstavbu „jednodušších“ a menších tvrzí a samostatných objektů. V říjnu 1936 vyhlásila Belgie neutralitu a bylo nutné opevnit i tuto část francouzských hranic. Jedná se o tzv. „nové fronty“. Jde o část Maginotovy linie postavené na obranu proti zvýšené hrozbě postupu Německé armády přes neutrální Belgii. Nakonec to dopadlo tak, že výstavba probíhala po celé délce severní hranice až k moři. Tato část opevnění však trpěla omezeným financováním. Proto nebyly tyto sektory tak silně opevněny jako ostatní úseky Maginotovy linie u hranic s Německem nebo s Itálií. Chyběly především dělostřelecké objekty, které byly plánované až v dalších fázích výstavby. Ovšem na druhou stranu se během budování opevnění „nových front“ využily zkušenosti a poznatky získané během předchozí výstavby. Velmi - ale opravdu jen velmi - zjednodušeně se dá říct, že bojová hodnota objektů na Maginotově linii měla během výstavby sestupnou tendenci. Tvrze vystavěné komisí CORF se v boji osvědčily. Ovšem slabě chráněná oblast „nové fronty“ před Sedanem byla dějištěm velkého průlomu německých sil při zahájení bitvy o Francii. Následoval německý útok na malou pěchotní tvrz La Ferté sousedící s tvrzí Chenois, během kterého se v podzemí udusila celá posádka (což byla jediná taková událost na Maginotově linii).
Systém obrany byl v podstatě stejný jako u našeho opevnění. Před hlavní obrannou linií byla předsunutá postavení. Jejich úkolem bylo pozdržení prvotního náporu útočníka a umožnit destrukci silnic, železnic a mostů před hlavní pevnostní linií. Dalším úkolem bylo pozorování. Hlavní obrannou linii tvořily samostatné pěchotní sruby (kasematy), které byly od sebe vzdáleny přibližně 1 – 1,5 km. Do této linie byly vloženy jednotlivé tvrze, které vyztužovaly obranu. Prostor mezi pevnostními objekty byl vyplněn protipěchotními a protitankovými zátarasy znesnadňující pohyb nepřítele. Bylo vyžadováno, aby veškeré překážky byly postřelovány zbraněmi pevností. Také okolo samostatných srubů i tvrzí byly postaveny překážky bránící volnému přístupu útočníka k objektům. Druhou obrannou linii tvořily objekty stavěné hlavně v letech 1939 a 1940 a celá linie nebyla ani zdaleka dokončena.
Zjednodušený náčrt Maginotovy linie na hranicích mezi Belgií a Francií (tzv. nové fronty)
Tvrze na Maginotově linii
Typická tvrz je soustava několika objektů spojených pod povrchem chodbami. V podzemí také byly umístěny sklady, elektrárna, kasárna, kuchyně, ošetřovna, filtrovna a další prostory potřebné pro bezproblémové fungování. Každá tvrz byla originálem. Její povrchové objekty i podzemní prostory byly v maximálně možné míře přizpůsobeny terénu a bojovým úkolům, které měla tvrz plnit. Nejmenší tvrz na Maginotově linii měla pouze dva objekty. Jedna z největších (tvrz Hackenberg) však měla 19 objektů (17 bojových a dva vchodové). Ovšem původně jich bylo plánováno až 30! Přes značnou rozmanitost a velikost se tvrze dělily na malé pěchotní (francouzsky „petit ouvrage“) a velké dělostřelecké (fr. „gros ouvrage“). Označení velká nebo malá tvrz může být občas zavádějící. Nejmenší „velká“ dělostřelecká tvrz Barbonnet v Alpách totiž měla jen jeden bojový objekt (a jeden vchodový). Naopak např. „malá“ pěchotní tvrz Thonnelle východně od tvrze Chenois měla čtyři bojové sruby. Rozdíl mezi malou a velkou tvrzí tak spočíval především v její výzbroji. Velká dělostřelecká tvrz měla ve výzbroji děla a houfnice ráže 75 a 135 mm umístěné pod betonem nebo v pancéřové otočné a výsuvné věži. Aby to však nebylo tak jednoduché, tak i v malé pěchotní tvrzi může být umístěna zbraň velké ráže. Jedná se o 81 mm minomet, který může být umístěn ve střílně pod betonem nebo v otočné výsuvné věži. Často se stává, že se malá pěchotní tvrz měla ve druhé etapě výstavby změnit na velkou dělostřeleckou. A to díky výstavbě dalších objektů s dělostřeleckou výzbrojí. Například u již výše uvedené malé tvrzi Thonnelle byl ve druhé fázi výstavby plánován samostatný vchod, kasárna a dělostřelecká otočná a výsuvná věž vz.1933 pro dva kanóny ráže 75 mm. Ve třetí fázi měla být přidána dělostřelecká věž vz. 1932R pro kanóny ráže 75 mm, dělostřelecká věž vz. 1932 pro houfnici ráže 135 mm a věž vz. 1932 pro minomet ráže 81 mm. Že ke druhé a třetí fázi výstavby již nedošlo je způsobeno nedostatkem: nedostatkem financí a času.
Existovaly také malé pěchotní tvrze typu „monoblok“. Jednalo se v podstatě o velký samostatný objekt s protitankovou výzbrojí a často i s kulometnou otočnou a výsuvnou věží. Do podzemí vedlo schodiště a bylo plánováno, že ve druhé fázi výstavby se tento objekt stane součástí nově budované tvrze. Takových monobloků bylo postaveno na celé linii jen sedm.
Podzemí tvrze
Veškeré podzemní prostory se nacházejí ve velké hloubce a byly tak chráněny před palbou i těch nejtěžších dělostřeleckých zbraní . Uvádí se, že maximální hloubka podzemních prostor na Maginotově linii je 120 metrů. Velikost těchto prostor je samozřejmě závislá na velikosti jednotlivých tvrzí. Čím větší tvrz, tím větší podzemí. Bylo vybudováno více kilometrů podzemních chodeb (tzv. galerií) než mělo v té době pařížské metro. Ovšem vybudování metra o této délce trvalo více než desetkrát(!) déle než výstavba Maginotovy linie...
Velkou část podzemí zaujímala kasárna. Byly to rozsáhlé sály propojené chodbami a rozdělené zděnými příčkami na menší místnosti. V těchto místnostech je kromě samotných kasáren umístěna také ošetřovna, kuchyň a různé sklady a dílny.
Součástí tvrze byla i elektrárna. V době míru se využívala civilní elektrická síť. Po přerušení dodávky proudu z této sítě se spustily dieselové motory, díky nimž bylo možné vyrábět elektřinu. V blízkosti elektrárny byly dílny údržbářů, nádrže na palivo a na vodu určenou ke chlazení strojů.
Důležité bylo také zásobování potravinami a samozřejmě také vodou. Voda i potraviny byly skladovány jak v podzemí tvrze, tak i v jednotlivých objektech. Oproti pevnostem, jež byly stavěny před 1. světovovou válkou, byly nádrže na vodu na Maginotově linii dimenzovány velkoryseji. Ve fortu Vaux se totiž během bitvy u Verdunu za 1. sv.války vzdalo 1000 vojáků především kvůli nedostatku vody. Je však pravdou, že velká část z onoho tisíce vojáků nebyla posádkou fortu ale běžná pěchota, která se v pevnosti ukryla před palbou nepřítele a jejichž spotřeba se potom neblaze projevila na celkovém nedostatku vody. A tak právě moderní nýtované nádrže z plechu s vnitřní cementovou omítkou měly být dostatečnou zárukou, že se již nic takového nebude opakovat. Spotřeba vody na osobu a den byla 20 litrů. Voda se také používala na chlazení motorů a zbraní. A také na jejich čištění. Vody k tomu používané bylo potřeba překvapivě hodně. Uvádí se například, že pro kanón ráže 75 mm se počítalo se spotřebou 500 litrů vody na den! Aby se zajistil dostatek vody, byly kopány nebo vrtány studny a často již během výstavby podzemí byly zachycovány objevené prameny a jejich voda přiváděna do nádrží. Pokud nebyl zajištěn dostatek vody z podzemí, byla do nádrží v jednotlivých objektech tvrze sváděna dešťová voda ze stropnice. Pěkným příkladem takového řešení může být třeba nádrž na vodu v bloku B1 tvrze Chenois. Její objem byl 6000 litrů a stejně jako u ostatních objektů na tvrzi byla umístěna v bojovém patře. Se zásobováním vodou úzce souvisí i odvod odpadní vody. Ta byla zpravidla sváděna kanalizací do nejnižšího místa v podzemí tvrze a odtud pryč.
Pro samotný boj byla naprosto nezbytná dostatečná zásoba nábojů. Největší muniční sklad M1 se na velkých dělostřeleckých tvrzích nacházel poblíž vchodu a byly v něm skladovány všechny druhy munice. Odtud se v případě potřeby rozváželo střelivo do dalších skladů. Sklad M2 je vždy pod objektem s dělostřeleckou výzbrojí a byla v něm uskladněna jen munice pro zbraně, které byly v objektu nad ním. Sklady M3 jsou hned v bojových objektech. Zbraně v otočných a výsuvných věžích měly ještě navíc pohotovostní zásobu munice přímo ve střelecké místnosti. Tvrz Chenois (stejně jako některé další tvrze) neměla z úsporných důvodů hlavní muniční sklad M1. Místo toho byl rozšířený sklad munice M2 pod objektem B5 s otočnou a výsuvnou věží. V tomto případě tak sklad M2 zastával zároveň funkci skladu M1.
Po zkušenostech s bojovými plyny za 1. světové války byla velká pozornost věnována vzduchotechnice. Ve tvrzích (ale pochopitelně i v samostatných srubech) byl udržován mírný přetlak vzduchu. Díky němu se dovnitř nedostaly bojové otravné látky a naopak se zplodiny a zkažený vzduch odváděly ven z objektů. Aby se mohl v objektech udržovat přetlak vzduchu, musel být do něj čerstvý vzduch nasáván. Ovšem tento vzduch mohl být kontaminován otravnými plyny. A proto byla v případě potřeby uvedena do provozu filtrovna, přes jejíž filtry procházel vzduch z venku. Každý bojový objekt na tvrzi měl svou vlastní filtrovnu i vzduchotechniku a byl nezávislý na ostatních částech tvrze. Vchodový srub B7 na tvrzi Chenois měl svého specialistu, který měl na starosti detekci bojových plynů. K tomu mu sloužila sada zkušebních papírků. Na stránkách fortchenois.e-monsite.com je však také uvedeno, že vojáci měli k dispozici i sadu „zápachových lahví“ a ptáka v kleci. Údajně se mělo jednat o andulku. „Použití“ ptáka v kleci je jasné. Pokud pták zemřel, byla tvrz napadena otravnými látkami. Je však otázkou, zda by pták stihl umřít dostatečně rychle nebo jestli by nezačali společně s ptákem umírat i vojáci... Jestliže měl strážný u vchodu podezření na plynový útok, dostal k očichání sadu „zápachových lahví“. V každé z nich byla vůně charakteristická pro jednotlivé otravné látky. Dalo se tak zjistit, jaký plyn byl použit. Pokud se potvrdil útok plynem, okamžitě byl hermeticky uzavřen vstup do tvrze a ventilace byla přepnuta do okruhu, který vedl přes filtry obsahující aktivní uhlí. Tyto filtry vydržely v provozu 48 hodin a potom se musely vyměnit. V celé tvrzi Chenois bylo instalováno 48 filtrů (plus náhradní ve skladech).
Tyto fotografie ukazují filtrovnu na malé pěchotní tvrzt La Ferté a detail filtrů s aktivním uhlím. Stejný typ filtrů byl použit i na tvrzi Chenois (vlastní foto).
Při budování Maginotovy linie vyvstala potřeba pozorování nejen ve dne, ale také v noci. Protože v té době nebyl k dispozici žádný systém nočního vidění, bylo rozhodnuto použít výkonný reflektor. Dosah těchto reflektorů byl pro pozorovatele umístěného přímo v objektu od 300 do 600 metrů. Záleželo na povětrnostních podmínkách. Pokud byl pozorovatel mimo objekt a byla dobrá viditelnost, mohl údajně sledovat předměty vzdálené až 1000 metrů. Reflektor měl výkon 250W a na 100 metrů osvětloval prostor o šířce 10 m. Světlomet býval umístěn v pancéřové schránce na kovové „trubce“ a nebo v betonovém výklenku, který mohl být i dodatečně přistavěn. Samotné sklo reflektoru chránila pancéřová dvířka o tloušťce 10 cm. Dvířka se otvírala pomocí ocelového lanka z objektu a zavírala se automaticky díky své váze. Světlomet bylo nutné používat velmi uvážlivě. Kromě toho, že mohl osvětlit okolí, dokázalo světlo z něj oslnit pozorovatele a po jeho vypnutí trvalo docela dlouho, než se tento pozorovatel opět dokázal přizpůsobit okolní temnotě. Životnost žárovky byla jen 100 hodin a proto byly vždy k dispozici dvě náhradní.
Pohled na výklenek světlometu s uzavřenými dvířky na tvrzi La Ferté (vlastní foto)
Objekty tvrze
Na velkých dělostřeleckých tvrzích jsou k vidění tyto objekty:
1. vchodové sruby
2. pěchotní sruby – navazující na pevnostní linii okolních samostatných srubů a chránící vlastní tvrz před útokem nepřítele
3. pozorovatelny – umístěné na místech s dalekým rozhledem. Často slouží i k pozorování a řízení dělostřelecké palby pro sousední tvrze. Na tvrzi Chenois se však takový objekt nenacházel.
4. dělostřelecké sruby – s tímto typem objektu se na tvrzi Chenois nepočítalo
5. objekty pro pancéřový otočné výsuvné věže – mohly mít dělostřeleckou nebo pěchotní výzbroj
6. kaponiéry – objekty pro obranu příkopů. Také tento objekt nebyl na tvrzi Chenois vybudován ani plánován
7. smíšené objekty – jsou tvořeny několika typy výše uvedených objektů navzájem konstrukčně spojených v jeden celek. Pěkným příkladem může být např. objekt B1 na tvrzi Chenois – viz níže.
Pancéřové prvky na Maginotově linii
Zvon GFM
Jedná se o zvon pro blízkou obranu tvrze. Nejčastěji měl 3 střílny, ale mohl jich mít i 4 nebo dokonce 5. Do střílen se osazoval lehký kulomet nebo minomet ráže 50 mm. Kromě obrany byly tyto zvony využívány i k pozorování. Ve vrchlíku zvonu byl umístěn periskop umožňující pozorování okolí. Zjištěné informace byly předávány veliteli objektu nebo do střeleckých místností.
Zvony GFM byly dvou typů. U zvonů GFM, které byly použity na celé tvrzi Chenois, se jedná o model B (vzor 1934). Tyto zvony jsou modernější a odolnější než model A (vzor 1929), který se používal v Alsasku a v Alpách během první fáze výstavby Maginotovy linie. Model B měl ve střílnách kulovou otočnou vložku, která byla vyhodnocena jako odolnější a bezpečnější než otočný rám ve střílnách modelu A. Proto začala na konci 30. let výměna vložek do již zabudovaných střílen zvonů modelu A. Tato výměna však byla z časových důvodů provedena jen u některých zvonů.
Zvon GFM model A s lehkým kulometem vz. 24/29 a s vysunutým periskopem ve vrchlíku (wikimaginot.eu/autor Eric Kamerek)
Zvon GFM model B – detail kulové vložky s pozorovacím průzorem (wikimaginot.eu, autor Lambert Pascal)
Řez zvonem GFM model A. (wikimaginot.eu/autor Gilbert Kluczyk – uveřejněno se svolením autora. Kopírování ani jakékoliv další použití není možné)
Vnitřní vybavení zvonu GFM model A. Ve střílnách mohl být osazen lehký kulomet vz. 24/29 a 50 mm minomet (wikimaginot.eu/autor Gilbert Kluczyk – uveřejněno se svolením autora. Kopírování ani jakékoliv další použití není možné)
Zvony GFM model B dělíme na dva druhy: malý a velký. Oba dva mají vnitřní průměr 1,30 m. Vyrobeny jsou ze chrom-molybdenové slitiny (nejedná se tedy o „obyčejný železný šrot“). Jejich hmotnost je 17 tun u malého typu nebo 24 tun u velkého. Tloušťka stěn je 25 nebo 30 cm. Uvnitř zvonu je „podšívka“ z měkkého železa chránící proti tzv. Hopkinsonovu efektu, který vzniká nárazem střely nebo výbuchem náboje na vnější stěně pancíře. To má za následek odštípnutí materiálu z vnitřní strany způsobené vibracemi po nárazu a rázovou vlnou skrz materiál. V tomto případě oceli (ovšem stejně tak se to týká např. i betonu). Bez této podšívky by byly odštípnuté kusy prudce vrženy do prostoru a pro vojáka ve zvonu by měly smrtelné následky.
Zvon GFM model B s modernější vložkou střílny. Tento zvon je z objektu B3 na tvrzi Chenois. (vlastní foto)
Ventilační zvony
Jedná se o zvony určené k nasávání nebo naopak k odvodu zkaženého vzduchu. Byly to malé zvony a nejčastěji měly tvar houby. Používaly se především na tvrzových objektech, jejichž konstrukce neumožňovala umístit vývody vzduchu do tylových stěn objektů.
Ventilační zvon ve tvaru houby, v pozadí zvon GFM model B určený pro pozorování k obraně blízkého okolí se střílnami pro lehký kulomet (wikimaginot.eu/autor Christatus)
Zde je ventilační zvon zapuštěný do stropnice objektu B2 tvrze Chenois (fortchenois.e-monsite.com)
Na vchodovém srubu B7 tvrze Chenois byl při výstavbě použit unikátní pancéřový prvek. Nikde jinde nepoužitý. Kromě dvou zvonů GFM pro lehký kulomet je tento vchodový objekt vybaven také dvěma upravenými zvony GFM určenými k nasávání vzduchu a k odvodu výfukových plynů z dieselagregátů. Podle francouzských stránek se má jednat o dva zvony GFM staršího typu A (podle jiného zdroje mělo jít naopak o model B). Já osobně se kloním k tomu, že se jedná o starší model A. A to díky tvarům "střílen". Tyto dva zvony byly původně určeny k osazení do některého z objektů na Maginotově linii. Byly však odmítnuty, vráceny zpět výrobci a teprve potom v továrně upraveny, opět odkoupeny a použity právě na vchodovém objektu tvrze Chenois. Při pohledu na tyto zvony nelze přehlédnout navařenou mříž, jež chrání otvory, které byly původně střílnami a které potom sloužily jinému účelu. V každém z těchto unikátních zvonech je pět otvorů.
V popředí dva ventilační zvony z tvrze Chenois umístěné na stropnici vchodového srubu B7, v pozadí potom Zvon GFM model B určený k pozorování a k blízké ochraně objektu (vlastní foto).
Pozorovací zvony VD a VDP
Jak již název napovídá, sloužily tyto zvony k pozorování okolí a k řízení dělostřelecké palby. Umístěny mohly být na samostatných pěchotních srubech nebo na pěchotních objektech tvrzí. Mohly být také umístěny na objektech tvrzových nebo samostatných pozorovatelen, které byly umístěny na místech s dalekým rozhledem. Zvony VD měly průzory určené k přímému pozorování a zvony VDP také periskop umístěný ve vrchlíku. Na tvrzi Chenois nebyl žádný takový zvon instalován.
Vlevo pozorovací dělostřelecký zvon VDP z tvrze La Ferté s otvorem ve vrchlíku pro periskop, uprostřed otočná výsuvná věž a vpravo zvon AM (vlastní foto)
Zvon Digoin
Jedná se o pozorovací zvon původně určený pro použití v pevnostech postavených před 1. světovou válkou. Docela často je k vidění ve "starých" fortech ze začátku 20. století (např. okolo Verdunu). Na Maginotově linii je však raritou použitou jen na pěti tvrzích.
Pozorovací zvon Digoin z tvrze Froideterre poblíž Verdunu (vlastní foto)
Zvon AM
Tento zvon byl nejmohutnějším typem zvonu umístěným na Maginotově linii. Jeho hmotnost dosahovala až 35 tun. Sloužil hlavně k vedení dalekých, především čelních paleb. Nejčastější provedení bylo se dvěma střílnami svírajícími úhel 45 stupňů, aby palbou pokryl sektor více než 90 °. Nepoužívaná střílna se utěsní díky zátce nesoucí šrouby. Zvon AM byl v maximálně možné míře zapuštěn do stropnice objektu a zadní stěna bez střílen byla obvykle kryta betonem. Střílna byla osazena tzv. smíšenou zbraní (nazývanou AM). Jedná se kulometná dvojčata a 25 mm protitankový kanón s krátkou hlavní Puteaux model 1934. Délka hlavně byla kvůli rozměrům zvonu zkrácena na 1180 mm. I když se zdá ráže kanónu 25 mm nedostatečná, není to pravda. Kanón v tomto provedení totiž dokázal na 400 metrů prostřelit 35 mm pancíře, což je více než dost na zničení tanku, který byl běžný v roce 1940. Typický srub na Maginotově linii (vybavený jedním nebo dvěma zvony AM a 47 mm protitankovými kanóny pod betonem) je víc než dostatečně vyzbrojený a účinný, aby „vyčistil“ vše v okruhu tisíce metrů...Ve zvonu AM jsou u sedadla střelce stojany na 17 nábojů.
Zvon AM se dvěma střílnami pro smíšenou zbraň – 25 mm protitankový kanón a dvojče těžkých kulometů (wikimaginot.eu, autor Christatus)
Uzávěra nepoužívané střílny ve zvonu AM (wikimaginot.eu, autor Lambert Pascal)
Zvon JM
Jedná se o zvon pro dvojče těžkých kulometů (zbraň se nazývá JM). Stejně jako zvon AM sloužil i tento zvon hlavně k vedení dalekých paleb. Využíval se především k vedení čelních paleb. Byl v maximálně možné míře zapuštěn do stropnice objektu a zadní stěna bez střílen byla často kryta betonem. Tento zvon neměl ve vrchlíku periskop. K pozorování sloužily dva otvory umístěné po stranách střílen. Kvůli zvýšení obranyschopnosti se plánovalo vylepšit výzbroj ve většině těchto zvonů. Místo dvojčete těžkých kulometů JM měla být instalována smíšená zbraň AM (protitankový kanón ráže 25 mm a dvojče těžkých kulometů). Délka hlavně kanónu byla zkrácena na 1 metr. Stejně jako pozorovací dělostřelecký zvon nebyl ani zvon JM na tvrzi Chenois instalován.
Zvon LG
V tomto zvonu měl být umístěn 60 mm minomet Brandt vzor 1931. Samotný zvon vyčníval jen několik málo centimetrů nad stropní desku a byl určen k blízké obraně objektu. Ve vrchlíku byl otvor v němž měla být umístěna otočná lafeta pro minomet umožňující palbu do všech směrů. Palba z těchto zbraní měla být řízena pomocí pokynů pozorovatelů z jiných zvonů. U minometu ráže 60 mm však nebyl do roku 1940 dokončen vývoj a proto se uvažovalo o použití již zavedeného 50 mm minometu MAC vzor 1935, který byl již ve výrobě a byl ve zvonech GFM a ve střílnách pod betonem. Bohužel ani tato zbraň nemohla být do zvonů LG umístěna. A to kvůli novým lafetám, které se do začátku bojů nepodařilo do zvonů osadit. Proto musely být otvory ve vrchlících zvonů LG zaslepeny. A to buď navařením ocelové desky nebo zabetonováním. Ne u všech zvonů to však bylo provedeno. Například na tvrzi Galgenberg je i dnes možné podívat se dírou ve vrchlíku do vnitřních prostor srubu. U maximálního dostřelu minometu ráže 60 mm jsem našel tři rozdílné údaje: 500, 1200 nebo 1700 metrů. Osobně se přikláním ke třetímu údaji. Již zavedený 50 mm minomet měl totiž při náměru 45 stupňů dostřel až 1400 metrů. A vzhledem k tomu, že lafeta ve zvonu LG umožňovala náměr 55 až 90 stupňů, přijde mi dostřel 1700 metrů u 60 mm minometu pravděpodobnější. Celkem bylo vyrobeno 75 ks zvonů LG a jeden z nich je dodnes k vidění na objektu B1 na tvrzi Chenois.
Detail zvonu LG z bloku B1 na tvrzi Chenois. V pozadí zvon GFM model B určený především k pozorování. Fotografie trošku klame - zvon pro minomet v popředí vyčnívá jen asi 15 cm nad stropnici objektu (vlastní foto)
Pohled na ten samý zvon LG shora. Je pěkně vidět zabetonovaný otvor určený pro osazení 60 mm minometu. Vpravo je vidět část zvonu GFM model B. (vlastní foto)
Pancéřová otočná výsuvná věž pro dva houfnice ráže 75 mm vz. 1905 (75 R 05)
Jedná se o typ věže, která byla použita při výstavbě pevností před 1. světovou válkou. Podle jednoho zdroje jich bylo vyrobeno 77, podle druhého 73. Šestnáct z nich však bylo dodáno pozdě a tak zůstaly u výrobce a potom v armádních skladech. Během výstavby Maginotovy linie bylo z finančních důvodů rozhodnuto použít tyto věže i v moderních pevnostech. Dvanáct z těchto věží bylo přezbrojeno na dvě smíšené zbraně AM (protitankový kanón ráže 25 mm a dvojče těžkých kulometů). U ostatních čtyř věží se plánovalo ponechání stávající výzbroje (2x 75 mm kanóny vz. 1905). Modernizace spočívala především ve vylepšení vnitřního vybavení – ventilace, osvětlení, větší zásoba munice přímo ve věži. U třech věží nakonec z modernizace sešlo a tak se stalo, že na celé Maginotově linii byla osazena jen jedna jediná věž s původní výzbrojí. A tato jediná věž byla instalována právě na tvrzi Chenois v objektu B5. Proč však byla instalována jen jedna věž místo původně plánovaných čtyř? Z jednoduchého důvodu. Francouzští odborníci si totiž moc dobře uvědomovali, že použití zastaralé věže má v boji své limity. Věži totiž zůstal ruční pohon - na rozdíl od všech ostatních věží na Maginotově linii, kde byl pohon řešen motory. To by zřejmě nebyl až tak velký problém. Mnohem horší však bylo použití původních děl, jejichž dostřel byl jen 8200 metrů. Což bylo pro použití na tvrzi Chenois naprosto nedostatečné. Omezený dostřel těchto zbraní se projevil v roce 1940 při německém útoku na sousední malou pěchotní tvrz La Ferté. Přestože bylo na její podporu vypáleno více než 4000 střel, nebyla palba dostatečně účinná a především přesná. Nedokázala tak zabránit pádu této pěchotní tvrze. Jak by boje o tvrz La Ferté probíhaly, pokud by na tvrzi Chenois byla instalována věž s děly o větším dostřelu je otázkou...
Číselné označení věže instalované na tvrzi Chenois bylo 573. Z toho se dá vyvodit, že to byla v pořadí 73. vyrobená věž tohoto typu. Číslo „5“ potom znamenalo, že se jedná o věž modernizovanou. Tato konkrétní věž byla vyrobena v roce 1915. Stejně jako všechny výsuvné věže tohoto typu se i tato se může vysunout během několika sekund díky systému páky a protizávaží ovládaného manuálně dvěma vojáky. Přestože hmotnost pohyblivé části dosahuje takřka 90 tun, díky čtyři metry dlouhé páce může mít protizávaží hmotnost „pouhých“ 18 tun. Podle informací na francouzských stránkách tvořilo obsluhu věže 11 mužů, z toho pět bylo přímo ve střelecké místnosti. Podle jiného zdroje čítala osádka 15 mužů. Je zajímavé, že obsluhu modernější věže T75 model 1932R tvořilo 25 vojáků. Je proto otázkou, koho přesně započítávají Francouzi do obsluhy jednotlivých věží…
Ve skladech umístěných v podzemí a ve věži bylo umístěno 12000 nábojů pro obě děla ráže 75 mm. Jen tak pro zajímavost: se stejnou dotací munice se počítalo i na pancéřových věžích československého opevnění. Do skladů byly dopravovány na vozících po kolejnicích a do samotné věže výtahem o nosnosti 400 kg. Poblíž skladu M2 bylo umístěno velitelství tvrze rozdělené na 3 části (hlavní velitelství, velení dělostřelecké věže B5 a velení pěchotních objektů).
Věž má tři patra:
spodní – je v něm protizávaží a ventilační systém
střední – stanoviště pro zaměřování při nepřímé palbě, pohotovostní sklad munice a výtah
horní – jedná se o vlastní střeleckou místnost
Řez věží 75 R 05 (lignemaginot.com, autor Aalma)
Samotné zbraně (stejně tak jako ostatní děla ráže 75 mm použité na Maginotově linii) vycházely z polního 75 mm děla vz. 1897. Tato zbraň byla přesná, měla malé rozměry a dostatečně velkou kadenci. Proto se jevila jako ideální pro použití v pevnostech budovaných před 1. i 2. světovou válkou. Pro Francouze je tato zbraň legendární. Nejsem Francouz, takže to nedokážu posoudit... Nicméně je pravdou, že francouzská armáda vyřadila toto dělo ze své výzbroje až v roce 1963. Postupem času totiž vzniklo několik modifikací a tak byla tato zbraň používána polní armádou i v pevnostech ve střílnách pod betonem i ve výsuvných a otočných věžích. Je zajímavé, že pár kusů tohoto polního kanónu – respektive jeho modernizovaná verze – bylo zřejmě svého času i ve výzbroji československé armády. Těsně po 1.světové válce totiž nově vznikající čs. armáda řešila nedostatek dělostřeleckých zbraní nákupem z Francie. Jestliže francouzská armáda byla s touto zbraní nadmíru spokojená, tak ta naše rozhodně ne. Dodané zbraně totiž byly značně předražené a především silně opotřebované během předcházejících bojů. O kvalitě samotného kanónu to samozřejmě nic nevypovídá. Je to jen taková drobná odbočka...
Věž 75 R 05 na tvrzi Chenois byla svou posádkou poškozena v noci z 12. na 13. června těsně předtím než byla na příkaz velení opuštěna. Během války byla celá pancéřová věž Němci zničena a dnes je její šachta zabetonovaná.
Pancéřová otočná výsuvná věž 75 R 05 z tvrze Froideterre u Verdunu – před modernizací (vlastní foto)
Pancéřová otočná výsuvná věž pro smíšenou zbraň AM (T 2 AM)
Jedná se o tu samou věž, která byla popsána v předchozím odstavci. Jen s jinou výzbrojí. Tento typ věže byl použit při výstavbě pevností před 1. světovou válkou. Šestnáct z nich však bylo dodáno pozdě a tak zůstaly u výrobce a potom v armádních skladech. Během výstavby Maginotovy linie bylo z finančních důvodů rozhodnuto použít tyto věže i v moderních pevnostech. Dvanáct z těchto věží bylo přezbrojeno na dvě smíšené zbraně AM (protitankový kanón ráže 25 mm a dvojče těžkých kulometů). Hlaveň děla, která ve střílnách pod betonem dosahovala délky 1800 mm, byla zkrácena na 1,5 m, aby se přizpůsobila vnitřním rozměrům věže. Ve střelecké místnosti je překvapivě dostatek prostoru. A to díky tomu, že nově instalované zbraně jsou menší než původní kanóny ráže 75 mm. Stejně jako u věže 75 R 05 je i věž AM ovládaná ručně. Díky protizávaží k tomu není potřeba moc síly.
Pěkné video je k vidění zde:https://www.youtube.com/watch?v=iUYxUQz ... O&index=22
Věž T 2 AM tedy disponovala na krátkou vzdálenost impozantní palebnou silou – dvěmi 25 mm protitankovými kanóny a čtyřmi kulomety. Na 400 metrů dokázal 25 mm kanón ve věži prostřelit pancíř o tloušťce 40 mm. Pro srovnání: ta samá zbraň ve zvonu AM, ovšem s ještě víc zkrácenou hlavní dokázala na stejnou vzdálenost prorazit „jen“ 35 mm. Myslím si, že pro zbraň této ráže je to víc než dobrý výsledek...
Všechny modernizované věže tohoto typu byly použity na tvrzích na severních hranicích (tzv. nové fronty). Například jedna z těchto věží byla použita na sousední tvrzi La Ferté západně od tvrze Chenois, jedna zase na sousední tvrzi Thonelle východně od Chenois a jedna přímo na tvrzi Chenois (objekt B1). Tato věž má označení 572, kde číslo 5 označuje modernizovanou věž a číslo 72 je původní pořadové číslo věže vyrobené v roce 1915.
Pancéřová otočná a výsuvná věž pro dvě smíšené zbraně AM (protitankový kanón ráže 25 mm a dvojče těžkých kulometů). Věž je z tvrze La Ferté a byla zničena v květnu 1940. Za pozornost stojí jiný tvar střílen oproti věži 75 R 05 kvůli instalaci nových zbraní. (vlastní foto)
Interiér pancéřové otočné a výsuvné věž pro dvě smíšené zbraně AM - protitankový kanón ráže 25 mm a dvojče těžkých kulometů (vlastní foto)
Pancéřová otočná výsuvná věž pro dvě houfnice ráže 75 mm vz. 1932 R (75 R 32)
Tato věž vychází svou konstrukcí z věže 75 R 05, která je popsaná výše. Vylepšení se týkalo především zesílení pancíře a zavedení elektrického ovládání věže. Rychlost otočení o 360 stupňů byla 30 sekund. Na čs. dělostřelecké věži to zabralo dvojnásobný část (tzn. 60 sekund). Dále bylo vylepšeno vnitřní vybavení věže. Maximální dostřel zbraní ve věži je 9200 m. Je to tedy o 1000 m více než u předchozího typu. Maximální rychlost střelby je až 26 výstřelů za minutu. Tzn. že celá věž mohla vypálit během minuty až 52 ran! Doba, po kterou mohla vést věž palbu maximální rychlostí, byla samozřejmě omezena. A to kvůli velkému zahřátí hlavní, rychlostí zásobování municí a pochopitelně byla také limitována únavou a úrovní výcviku osádky věže. Tento typ věže nebyl na tvrzi Chenois použit.
Věž 75 R 32 z tvrze Schoenenbourg. Vlevo zvon GFM pro lehký kulomet, vpravo zvon VDP pro dělostřeleckého pozorovatele. Na stropnici objektu jsou vidět dva malé ventilační zvony (wikimaginot.eu, autor Eric Bouchoucha)
Pancéřová otočná výsuvná věž pro dvě houfnice ráže 75 mm vz. 1933 (75 R 33)
Jedná se o nejmohutnější a o nejmodernější pancéřovou věž pro kanóny ráže 75 mm, která byla použita při výstavbě Maginotovy linie. I tato věž vycházela svou konstrukcí ze starší věže 75 R 05. Hmotnost této moderní věže byla takřka dvojnásobná oproti svému vzoru. Vážila celkem 265 tun (věž 75 R 05 „pouze“ 135 tun). Tento enormní nárust hmotnosti oproti věži 75 R 05 byl způsoben především velkým zesílením pancíře i celkové konstrukce věže. Například tloušťka stěn dosahovala 300 mm (věž 75 R 05 má „jen“ 185 mm). Opět uvedu srovnání s věží konstruovanou v Československu. Zde byla maximální tloušťka stěn 450 mm a celková hmotnost, kterou vždy uvádím bez protizávaží, dosahovala přibližně 318 tun.
Tyto věže byly vyzbrojeny dvěmi houfnicemi ráže 75 mm s dostřelem přibližně 12 km. Prakticky stejný dostřel měly i houfnice v čs. věžích. Ve střelecké místosti bylo 5 vojáků. Ovšem u věží s později dodanými děly, které měly poloautomatický uzávěr, byli jen tři. Dotace munice činila pro každé dělo 5800 ks tzn. 11600 ks pro celou věž). Přibližně polovina nábojů byla skladována v hlavním muničním skladě M1 nedaleko vchodu do tvrze. Zbytek byl ve skladech M2 (v podzemí poblíž věže) a ve skladě M3 přímo ve věži. Munice byla ze skladů ve středním patře věže dodávána do střelecké místosti dvěma výtahy – pro každou zbraň jeden. Náboje se do něj vkládaly jednotlivě. Svojí rychlostí se přizpůsoboval palbě kanónů. Tzn. že po odebrání náboje ve střelecké místnosti, se výtah automaticky posunul a nabídl střelci další náboj, který již byl připravený. Nevýhodou tohoto řešení bylo, že výtah byl jen jednosměrný – jezdil jen nahoru. Po ukončení střelby tak zůstávaly ve výtahu předpřipravené náboje, které tam však z bezpečnostních důvodů nemohly zůstat po delší dobu. Musely se proto ve střelecké místnosti odebrat a vrátit zpět do skladu. Protože se náboje vracely po úzkém žebříku, byla taková manipulace s náboji samozřejmě velmi nebezpečná. Proto se přistoupilo k instalaci ještě jednoho výtahu. Tento výtah mohl jezdit najen nahoru, ale i dolů a problém s manipulací munice ve střelecké místnosti tím byl vyřešen.
Celkem bylo použito 21 kusů těchto věží. Objekt pro tento typ věže měl být vybudován i na tvrzi Chenois (objekt B6). Ovšem až ve druhé fázi výstavby. A jak už to tak bývá - kvůli nedostatku financí ke druhé fázi výstavby nikdy nedošlo...
Pancéřová otočná výsuvná věž pro dvě houfnice ráže 135 mm vz. 1932
Tato věž nebyla pro tvrz Chenois plánována. Byla vyrobena v 17 kusech. Samotnou věž nebylo možné ostřelovat přímou palbu. I ve vysunuté poloze totiž nevyčnívala nad úroveň objektu, ve kterém byla instalována. Bylo to díky tomu, že byla umístěna v mělkém trychtýři ve stropnici objektu. Kvůli tomu ovšem mohla vést jen nepřímou palbu. Délka hlavně byla jen 1145 mm. Dostřel zbraně byl v rozmezí 320-6000 metrů.
Otočná věž pro dvě 135 mm houfnice ve vysunuté poloze. (wikimaginot.eu, autor Lamert Pascal)
Pancéřová otočná výsuvná věž pro dva minomety ráže 81 mm vz. 1932
Tato věž byla určena k postřelování hluchých míst v okolí tvrze, do kterých nebylo možné vést palbu z jiných zbraní. Protože tvrz Chenois leží v jen relativně mírně zvlněné krajině, nebyl zde tento typ věže potřeba. Stejně jako předchozí typ pancéřové věže, tak i tento nevyčníval nad úroveň stropnice a nebylo tedy možné na něj vést přímou palbu. Dostřel minometů byl maximálně 3600 m, což však pro účely, které měla tato věž plnit bohatě dostačovalo.
Otočná výsuvná věž pro dva 81 mm minomety. Na této fotografii je krásně vidět zapuštění věže do stropnice objektu. V pozadí zvon GFM model A se střílnami pro lehký kulomet. (wikimaginot.eu, autor Lvcvlvs)
Pancéřová otočná výsuvná věž pro smíšenou zbraň AM a minomet ráže 50 mm (TAM 50)
Jdo o nejmodernější věž na Maginotově linii. Oproti jiným věžím vycházející svou konstrukcí z věže 75 R05 již nevyužívá systém protizávaží pomocí páky, ale jednoduššího systému protizávaží zavěšeného na řetězích. Toto zjednodušení je prostorově méně náročné a tím pádem i levnější. Hmotnost protizávaží však musela být stejná jako hmotnost pohyblivé části (tj. 85,5 tun). Pro srovnání: hmotnost protizávaží při použití páky bylo u nejtěžší výsuvné věže bylo 75R 33 pouze 18 tun (při hmotnosti pohyblivé části 131 tun).
Vyrobeno bylo 7 kusů. Šest věží bylo použito na tzv. „nových frontách“ a všech šest bylo zničeno Němci v roce 1941. Poslední se dodnes nachází na tvrzi Anzeling poblíž lucemburských hranic.
Smíšená zbraň mohla střílet jen ve vysunuté poloze. Naproti tomu minomet byl schopen střelby skrz vrchlík i když byla věž zasunuta. Ani tato věž nebyla na tvrzi Chenois použita.
Pancéřová otočná výsuvná věž pro dvojče těžkých kulometů vz. 1935 (TM)
I tato věž, přestože měla jen kulometnou výzbroj, byla inspirována úspěšnou konstrukcí dělostřelecké věže 75 R 05. Věž umožňovala kruhovou palbu a byla osazena dvojicí těžkých kulometů Reibel MAC 1931. Koncem 30. let minulého století bylo rozhodnuto osadit věž smíšenou zbraní (25 mm protitankový kanón a dvojče těžkých kulometů). I když tato věž nebyla na tvrzi Chenois použitá, přesto o přestavbě na smíšenou zbraň napíšu pár řádků, protože byla docela zajímavá. Přestavba se začala provádět na všech instalovaných věžích, ale jen na několika byla dokončena. Ostatní věže jsou v různém stadiu přestavby. Všechny však mají předělány střílny na smíšenou zbraň (i když samotná zbraň ještě nebyla osazena). Proto již není možné vidět věž TM v původní podobě se dvěmi střílnami pro dvojče těžkých kulometů a s jedním otvorem pro dalekohled. Během přestavby totiž byla rozšířena střílna pro pravý kulomet a místo něj byl osazen protitankový kanón. Levý kulomet zůstal na svém místě a pro pravý byla vytvořena nová střílna (viz foto). Otvor nad střílnami je pro záměrný dalekohled, který je původní. Délka kanónu musela být kvůli rozměrům věže zkrácena na 1000 mm, čímž se pochopitelně snížil dostřel zbraně. V interiéru věže muselo být upraveno vyvažování kvůli větší hmotnosti zbraně. Zásahů do vnitřního vybavení věže bylo pochopitelně víc. Například se také upravovalo ovládání kulometů, byl doplněn pedál pro střelbu z děla a také se muselo upravit stanoviště střelce. Velkých změn se samozřejmě dočkal také výtah na munici ze skladu ke zbraním.
Pancéřová otočná výsuvná věž pro dvojče těžkých kulometů z tvrze Bois-Karre. Střílny jsou připraveny na osazení smíšené zbraně - 25 mm protitankový kanón a dvojče těžkých kulometů (wikimaginot.eu, autor Pascal Lambert)
Zbraně použité na Maginotově linii
Předem upozorňuji, že v mém článku nejsou popsány všechny zbraně použité při stavbě Maginotovy linie. Zbraně lze rozdělit na ofenzivní a defenzivní. Mezi ofenzivní se řadí kanóny a houfnice ráže 75 mm, houfnice ráže 135 mm a 81 mm minomety. Tyto zbraně byly v provedení pro střílny pod betonem a pro střílny pod pancířem. O některých ofenzivních zbraních jsem se rozepsal při popisování pancéřových otočných a výsuvných věžích. O dalších - především o těch umístěných ve střílnách pod betonem – se nebudu zmiňovat. Na tvrzi Chenois se totiž s dělostřeleckými sruby nepočítalo. Pokud by však měl někdo zájem, může si informace o zde nezmíněných zbraních dohledat na internetu. Nyní se jen tak lehce zmíním o zbraních defenzivních. Mezi ně patří protitankové zbraně, kulomety, minomety ráže 50 a 60 mm a vrhače granátů pro granátové skluzy.
Minomety ráže 50 a 60 mm
O těchto zbraních jsem psal již v části věnované zvonu LG.
Vrhač ručních granátů pro granátový skluz
Tato zbraň vrhala granát pomocí ocelové pružiny před objekt do míst, které nebyly postřelovány jinými zbraněmi.
Vrhač granátů v otevřené poloze (vlastní foto)
Protitankové zbraně
Na Maginotově linii se s protitankovými zbraněmi se původně vůbec nepočítalo. Všechny objekty byly vyzbrojeny kromě ofenzivních zbraní jen těžkými nebo lehkými kulomety. Teprve díky rychlému rozmachu obrněné techniky se přišlo s různými řešeními, které dokázaly posílit obranu proti tankům i u již postavených objektů. Postupně se do výzbroje zavedly tři ráže protitakových kanónů – 47, 37 mm a 25 mm. Nejdříve byl zaveden 47 mm protitankový kanón vz. 1934 (AC 47). Ten se osazoval výhradně do střílen pod betonem místo dvojčat těžkých kulometů. Tento kanón nebyl spřažený s těžkým kulometem tak jak je to běžné u našeho opevnění. Aby nedošlo ke snížení obranyschopnosti proti pěchotnímu útoku, muselo se přistoupit k poměrně složité přestavbě střílny určené původně pro dvojčata těžkých kulometů. Střílna pro kulomety se umístila na otočné čepy, na kterých se dala vytočit směrem do střelecké místnosti. Na uvolněné místo se po kolejnici umístěné u stropu natlačil kanón AC 47.
Střílna pro 47 mm protitankový kanón zaměnitelný za dvojče těžkých kulometů. Kanón je zasunutý ve střílně. Nahoře jsou vidět kolejnice po nichž by se kanón i se střílnou vytlačil a nahradily by jej těžké kulomety v zeleně natřené střílně na otočných čepech (vlastní foto z tvrze La Ferté)
Protitankový kanón ráže 47 mm model 1934 určený pro střílny pod betonem. Kvůli vyvážení hmotnosti musela hlaveň kanónu trčet ven z objektu. Přestože měli francouzští odborníci strach z poškození hlavně během ostřelování, v průběhu bojů se tyto obavy nepotvrdily. (wikimaginot.eu, autor Gilbert Kluczyk – uveřejněno se svolením autora. Kopírování ani jakékoliv další použití není možné)
Jak moc trčel protitankový kanón ze střílny je vidět na této fotografii. Vlevo je střílna pro dvojče těžkých kulometů, vpravo střílna pro lehký kulomet určený pro ochranu hlavných střílen (vlastní foto z tvrze La Ferté)
Kanón ráže 47 mm má na délku 2520 mm a do některých již postavených střeleckých místností se nevlezl. Proto se urychleně vyvinul 37 mm kanón vz. 1934 (AC 37), který byl dlouhý jen 1970 mm a problém s místem ve střeleckých místnostech byl tímto vyřešen.
Poslední protitankovou zbraní byla tzv. smíšená zbraň (AM). Jednalo se o protitankový kanón ráže 25 mm spřažený s dvojčetem těžkých kulometů. Toto dělo se používalo ve střílnách pod betonem, v pancéřových zvonech AM a v otočných výsuvných věžích T2 AM a TAM 50. Se zbraní AM se také počítalo při přezbrojení pancéřových věží a zvonů určených pro dvojčata těžkých kulometů (viz výše).
Smíšená zbraň AM (vlastní foto)
Lehký kulomet vz. 24/29 (FM 24/29)
Jednalo se o nejpoužívanější zbraň na Maginotově linii. Ráže této zbraně byla 7,5 mm a praktický dostřel činil 600 m. V opevnění byla používaná verze D, která se od běžného provedení liší především robustnější hlavní. Zásobník se do zbraně zasouval shora. Zbraň se používala ve střílnách pod betonem i pod pancířem a to především k blízké obraně objektu. V naprosté většině případů se zbraň používala v solo provedení. Jen vyjímečně jako dvojče nahrazující dvojče těžkých kulometů. Odvod prázdných nábojnic byl vyřešen buď pomocí ocelové hadice nebo textilního sáčku.
Lehký kulomet vz. 24/29 ve střílně pod betonem (vlastní foto)
Těžký kulomet Reibel MAC vz. 1931 (JM)
Tato zbraň ráže 7,5 mm byla vyvinuta koncem 20. let minulého století jako náhrada za 8 mm kulomet Hotchkis. Jedna z jeho verzí byla používána na tancích AMX 13 až do poloviny 60. let. Kulomet je určen pro střílny pod betonem i pod pancířem. Vyráběl se jako dvojče, ovšem při běžné palbě střílela střídavě jen jedna hlaveň. Jen při velkém nebezpečí střílely obě zbraně současně. Praktický dostřel byl 1200 metrů, maximální údajně až 4900 metů. Zbraň vážila podle verze 10,3 až 10,7 kg.
Dvojče těžkých kulometů Reibel Mac vz. 1931. Za pozornost stojí bubnový zásobník na 150 nábojů přepevněný z boku každé zbraně. Hmotnost zásobníku byla 7,5 kg. (wikimaginot.eu, autor Gilbert Kluczyk – uveřejněno se svolením autora. Kopírování ani jakékoliv další použití není možné)
, ale nejvíce mě zaujalo toto:
Konstrukce a geografické rozmístění belgických tzv. Brailmontových pevností měly slabiny. Za prvé, věže byly zranitelné, když byly ve zdvižené poloze. Kromě toho, trojúhelníkový a mnohoúhelníkový tvar pevností, a jejich okolní suché příkopy sloužily k soustředění těžkých děl v centrální pozici citadely, což zvyšovalo jejich zranitelnost. Za druhé, belgická metoda míchání a lití betonu představovala další nedostatek. Beton se lil ve dvou vrstvách, což snižovalo jeho odolnost. 
Ve smíšené zbrani ve výsuvné věži, které měly jen některé forty, dále zvonech a vratech vstupního objektu? To si trošku probereme dál, a srovnám s naším opevněním.
. Ale tento na Hochwaldu určitě zaplaven být nemohl. Už kvůli jeho jasně viditelnému sklonu. Terezín je bastionová pevnost starší o zhruba 150 let, nikoliv o 50 let. Tam už nelze moc věcí srovnat...jedině snad to, že Terezín také vycházel z francouzských vzorů - konkrétně ze zásad fortifikační školy v Mézières. Sami Frantíci se sice bastionového způsobu opevňování drželi dlouho, snad nejdéle ze všech, ale ve 20. století to již i oni dlouho opustili.
