Dlouho už tu nebylo nic z východní fronty, tak zde jeden příběh.
Dne 21.4. 1945 útočily československé Iljušiny od 3. bitevního leteckého pluku na cíle v okolí Zabelkowa. Zabelkow ( dříve německý Zabelkau), leží kousek od státní hranice a v tomto prostoru zde byl nepřítel silně opevněn. V kokpitu jednoho Iljušinu tehdy seděl rotmistr Štefan Kozáček a kulomet na místě palubního střelec svíral svobodník Teodor Doktor. Toho dne letěli na pozici číslo 8. Nechme zavzpomínat pilota Šturmoviku Štefana Kozáčka.
Štefan Kozáček

21. dubna 1945 jsme po 10. hodině startovali ve skupině- já jako číslo 8. Ve chvíli, kdy jsme se objevili nad cílem, začala proti nám nepříjemná palba ze země. Němci nás včas spatřili a stříleli proti nám vším a ze všeho co měli po ruce.
Úkol jsme však museli splnit. Navodčíci na naší straně fronty nás naváděli na cíle. Pálili jsme reaktivními střelami, kanony, kulomety, bombardovali jsme menšími bombami. Pod námi plno dýmu, ohně, výbuchy zakrývaly zasažené cíle. Najednou se však vpravo vpředu objevil ohnivý záblesk . Šturmovik dostal úder jakoby gigantickým kladivem. Všechny přístroje přestaly fungovat. Bitevníkem trhlo, zatřáslo a na hlavě jsem ucítil bolest. Zásah! To je konec! Byl jsem omámený. Přede mnou blikalo červené světélko- střelec mu dával signalizaci najevo nebezpečí. Interkom, vnitřní dorozumívání, nefungovalo.
Přece takhle neumřu, vzepřel jsem se osudu. K frontě nebylo daleko. Pode mnou byly německé zákopy, stromy, pole a potom naše zákopy plné vojáků. Všichni se krčili při zemi. Byl to okamžik. Motor řval na plný plyn, všechno se chvělo, rychlost se ztrácela. Mně po tváři tekla krev a bylo mi mdlo. Podařilo se mi přeletět les s hořícím motorem, když v tom motor explodoval. Těžce raněný stroj okamžitě spadl k zemi, odrazil se a za strašného praskotu doskočil na úzký násep, kde se konečně zastavil. Tento skok mám před očima ještě dnes. Potom nastalo úplné ticho. Trvalo celou věčnost. Akorát jakoby z velké dálky jsem slyšel volat své jméno, jako bych se probíral z hlubokého spánku. Můj palubní střelec Doktor vylezl ze své kabiny a protože byl raněný a v šoku, skočil či spadl z křídla na zem. Jenomže letoun se zřítil na místě nějaké uhelné skládky a Doktor se vrhl přímo do velké blátivé louže uhelných kalů. Vstal zakrvácený a špinavý, vypadal jako prototyp čerta. Začal strašně láteřit a to byl ten křik, který mě probral k životu.
Musím ven, letoun může vybuchnout, uvědomil jsem si. V šoku jsem nevnímal, že mám odtrženou bradu, roztržená ústa vyražené zuby a jsem celý od krve. Otevřel jsem kabinu a skončil vedle svého palubního střelce.
Ne moc kvalitní foto Kozáčka

Byl to strašný pohled na dvě černé, zakrvácené postavy, které se navzájem podpíraly a vlekly se vstříc přibíhajícím lidem. My jsme na ně zase křičeli ať nejdou k letadlu, že může vybuchnout. Lidé se v rozpacích zastavili. Vzhled obou letců byl příliš divoký i pro ty, kteří ve válce viděli ledasco. Nestůjte, vidíte že potřebují pomoc, řekl jeden z mužů, který byl naštěstí lékař. Rozpaky pominuly a ochotné ruce se chopili obou letců a nebožáky odnesli do blízké továrny. Letce umyli a místo dvou ďáblů tu leželi dva zranění chlapci. Zatímco je lékař ošetřoval, někdo sháněl už vojenskou sanitku. Mezitím Kozáček upadl znova do bezvědomí a tak neviděl příjezd náklaďáku s červeným křížem.
Otřesy na korbě opět Kozáčka probudily. ”Kam nás to vezou?” zašeptal s námahou- hlavu měl celou ovázanou.
“Do lazaretu,” odpověděl doktor. “Lež klidně, jsme u našich”
“Já vím,” zasténal Kozáček.
Konečně byli na místě- ve velkém polním lazaretu, který byl zřízen v gliwické nemocnici. Bylo tam snad tisíc raněných. Ze všech stran se ozývalo sténání, křik a pláč.” A vy kto? Ot kuda?” ptal se sovětský lékař. Střelec Doktor se jim snažil po rusky vysvětlit -” my ljotčiki iz šturmovika.” Měli jsme totiž na sobě jiné uniformy.
“Co tu budeme dělat?” ptal se zaraženě Doktor, když je vedli na ošetřovnu.
“Co by- to co ti tady, Křičet a plakat,” pokusil se Kozáček o žert. Ale zakrátko mu do smíchu nebylo, jelikož za chvíli dostal od mladé lékařky deci špiritusu a ta mu pak bez umrtvení přišívala odtrženou bradu, roztržená ústa a i další tržné rány v obličeji.. Navíc se ukázalo, že Kozáček má i otřes mozku. Týden pobytu v polní nemocnici ukázal Kozáčkovi více hrůz, než celé období bojů. Po týdnu byl propuštěn do domácího ošetřování na malé ošetřovně československé divize, která se nacházela v jedné chalupě na kraji Brzezců ( dědinka okolo Poremby).
“Ale, ale, copak nám to sem jde za milosrdnou sestru?” Ozval se z postele hlas Richarda Husmana, který se uzdravoval s těžkého zranění( po souboji s německým FW 190 ze dne 16.4.1945) “Snad si nejdeme pro přijímání?”
Kozáček, který měl kolem hlavy a na krku obvaz se chtěl rozesmát, ale místo toho zaskučel bolestí.
“Neblbni, já se nemůžu smát!” zasípěl sešitými ústy.
“ No ty vypadáš,” dokončil svá pozorování Husman. “ Ještě že ti tu hubu sešili, jinak bys ji měl jako poštovní schránku kolem celé hlavy…”
A Kozáček hodil po ležícím palubním střelci polštářem.
Zbývá dodat, že Štefan Kozáček letěl na tento osudný let na Šturmoviku č. 35. Po válce měl na rozdíl od svých kolegů velké štěstí. V roce 1946 nastoupil k ČSA a létal až do roku 1976 na tehdejších mezinárodních linkách. Zemřel v roce 2013 ve Velkých Popovicích. Co se týče svobodníka Doktora, tak o něm jsem nezjistil vůbec nic.

Jinak loni na podzim jsem navštívil po dlouhé době muzeum v Hrabyni a v jedné z vitrín jsou věcí včetně řádů a vyznamenání, které patřily právě Štefanu Kozáčkovi. Tak jsem to nekvalitně vyfotil. Je to jeden ze zapomenutých mužů Ostravské operace.

Zdroje- povídání a foto -
https://www.gonzoaviation.com/clanok/stefan-kozacek
Pod křídly je Ostrava, J. Balla
Edice Triáda