V článcích na Palbě se prozatím jméno A. N. Tupoleva většinou objevovalo u projektů bombardérů (výjimka je Tu-128), jeho konstrukční kancelář se však již v předválečném období snaží prorazit i mezi stíhačkami. V Sovětském svazu měl však mezi konstrukčními kancelářemi více než zdatného protivníka, CKB pod vedením N. N. Polikarpova. To byl až do počátku druhé světové války král sovětských stíhaček, nicméně i CAGI pod vedením Tupoleva se snažila vyvíjet stíhací letouny. Je zajímavé, že konstrukční tým stíhaček CAGI vedl Pavel Suchoj, což je jméno dominující ruskému leteckému průmyslu ještě dnes.
Vraťme se ale do 20. let minulého století, v Sovětském svazu se přes počáteční nepřízeň některých funkcionářů podaří postavit na nohy vlastní letecký průmysl. Počáteční pomoc poraženého Německa si nechám na nějaký jiný článek, problém nedostatku stíhacích letounů se na počátku 20. let řešil nákupem stíhaček v zahraničí. Bylo nakoupeno cca 100 britských strojů Martinsyde F.4 Buzzard, ve výzbroji se nacházel italský stroj Ansaldo A-1 (o jeho nákupu jsem nic nenašel...) a také Fokker D-XI (125 ks). Ten se v SSSR vyskytoval také coby německý stroj na základně letectva v Lipecku (snad 50 ks). Okolo roku 1923 se začínají objevovat první sovětské stíhací letouny, označované v armádě písmenem I – istrebitěl. První takto označenou stíhačkou byl dolnoplošník Polikarpov I-1, postavený již v polovině roku 1923, ten se však do výzbroje VVS nedostal. Prvním stíhacím letounem vyráběným v sérii byl Grigorovič I-2, byl vyrobeno více než 200 strojů. V roce 1927 je zaveden do výzbroje VVS Polikarpov I-3, postavený v 400 kusové sérii. Tyto stroje byly osazeny licenčními motory Liberty a BMW, to je však v tehdejším sovětském leteckém průmyslu běžná věc. Většina letounů byl osazena licenčními motory, ostatně tento systém není tak špatný – proč vyvíjet něco co již někde dobře funguje. Pod dojmem úspěchů sovětského leteckého průmyslu bylo vládou vyhlášena náhrada zahraničních letounů za domácí konstrukce.
Konstrukční tým CAGI (vedoucí P. Suchoj) použil při konstrukci stíhacího jedenapúlplošníku ANT-5 osvědčené postupy CAGI, jednalo se tedy o celokovový letoun s potahem z vlnitého duralu. Práce na tomto stroji začaly v roce 1925, prototyp byl dokončen v červenci 1927. Pro pohon byl vybrán hvězdicový devítiválec Gnome-Rhome Jupiter VI, což byla francouzská verze britského motoru Bristol Jupiter. A aby se to nepletlo, v Sovětském svazu se motor vyráběl v licenci jako Mikulin M-22. U prvního prototypu byla použita verze motoru Jupiter VI o výkonu 420 HP, u druhé prototypu, postaveného v červenci 1928, byla použita výkonnější verze Jupiter 9Asb o výkonu 480 HP. První prototyp byl testován v továrně v srpnu/září 1927, potom byl předán k testům do NII-VVS (Naučno-issledovatělskij Institut VVS – Vědeckovýzkumný ústav VVS), tam byl prototyp podroben dalším testům.
prototyp ANT-5
Do sériové výroby byl ANT-5 zaveden již pod vojenským označením I-4, první sériový letoun vyšel z moskevské továrny „Zavod 22“ 18.10.1928. Tyto stroje jsou již poháněny sovětskou verzí motoru Jupiter, Mikulin M-22. Letoun byl vyzbrojen dvěma synchronizovanými kulomety ráže 7,62 umístěnými klasicky nad motorem. Bylo vyrobeno 369 sériových I-4, stroj však ve výzbroji VVS nevydržel dlouho – od konce roku 1933 byl přesunut k výcviku. Suchoj plánoval evoluci již vyráběného I-4, verze I-4bis z roku 1931 se však již do výzbroje VVS nedostala.
sériový I-4Letouny I-4 byly používány pro různé experimenty, například pro Vachmistrovo Zveno. Testovala se na nich také různá výzbroj, testovalo se umístění kulometů na horním i spodním křídle. Další testování proběhlo se startovacími raketami, ty byly po třech umístěny pod křídly.
Experimentální kanony DRP pod křídly I-4Tolik o první sovětské celokovové stíhačce.
technická data ANT-5/I-4:
délka – 7,28 m
rozpětí – 11,40 m
hmotnost vzletová – 1430 kg
výkon motoru – 1x480 HP
maximální rychlost u země – 220 km/h
maximální rychlost – 231 km/h
dostup – 7000 m
dolet – 840 km
výzbroj – 2x7,62
osádka- 1
Použité zdroje:
Duffy, Kandalov – Tupolev, muž a jeho letadla
www.airwar.ru
http://wp.scn.ru/ru
