Roku 1526, volbou Ferdinanda I. na náš trůn, vstoupily České země na světovou politickou scénu významem do té doby srovnatelným snad pouze s obdobím posledních Přemyslovců a prvních Luxemburgů. Na šachovnici evropské politické hry tím byl položen "kámen", který změnil její podobu na dlouhá staletí.
Projevilo se to celkem rychle. Paříž, téměř doslova přes noc, zjišťuje, že má silnou habsburskou říši na severu (potažmo severovýchodě) a 2. na jihu. Je třeba si uvědomiti, že tehdy habsburské Španělsko bylo v podtatě supervelmocí, ač ta doba by takový výraz zřejmě nepoužila. Od té doby se na dvoře francouzských králů mluví o tzv. Habsburském obklíčení.
Reakce byla v tehdejších evropských poměrech stejně tak rychlá, jako nevídaná. Francie začala hledat politické přátelské, až spojenecké, vazby na Turecko. Do té doby platilo, že vůči muslimským mocnostem křesťanské státy vystupují jednotně, a to navzdory vlastním rozporům. Ať již mocensko-politickým nebo co do vírovyznání. Byl to krok o to drastičtější, že právě onen impulz (jinak možná i přijatelnější) vírovyznání zde chyběl. Paříž, Madrid i Vídeň byly, v zásadě, katolickými mocnostmi.
Nenasazujme však Francouzům psí hlavu. Ferdinand I. reagoval promptně a obrátil se na Persii.
Půvabné bylo, že obě politiky, ve svých záměrech, selhaly. Paříž sice viděla růst podunajského soustátí nerada, ale mnohem větší vrásky jí dělala "ta říše" na jih od Pyrenejí. Jejím cílem tak byl nárůst angažmá turecké flotily v západním Středomoří. A to ať již přímo proti Španělům nebo proti námořní moci Janova. Sülejman II. Nádherný se však, i s využitím podpory zlatých lilií, připravoval k pozemní akci.
Ferdinand I. zas doufal v to, že Persie bude vyvažovacím faktorem proti Osmanům. Obě formy islámu vůči sobě sice mají výhrady a Turci i Peršané se již tehdy zrovna móc "nemuseli", ale...! O válce by se i dalo uvažovati, jenže né v zájmu Ferdinanda I.
A tak se roku 1 529 dávají vojska turecké říše znovu na pochod. Byla to armáda ještě skvělejší, než ta, která dorazila k Moháči. Jen mužů pravidelného vojska je počet odhadován na 120 000 až 150 000 a v celých Uhrách operuje se 400 děly. Navíc se může opříti minimálně "o krytí" od Zápolského, který s podporou sultána usiloval o uherský trůn. Nebylo jasné, kam tento příval směřuje. Objevily se, až fantasmagorické, spekulace, že sultám chce ovládnout Evropu na jih od Baltu a na sever od Rýna. O tom, že směřuje k Vídni však nikdo nepochyboval. Navíc mu nehrozily zásobovací problémy. Předpokládá se, že dovoz materiálu mu zajišťovalo na 800 lodí po Dunaji a na 20 000 zvířat (velbloudů).
Tomu Ferdinand I. nemohl postavit nic, byť by alespoň rámcově srovnatelného. A tak přišel s, na tu dobu, fantastickou nabídkou 100 000 Dukátů (dále jen Dk) výpalného za mír. Sultán Süleyman II. Nádherný však svým silám věřil a nabídku nepřijal.
Kdo nyní očekává popis nějakého geniálního tahu nebo řešení, ten se plete. Tohle není příběh o genialitě. Naopak-bude se tu psát o chybách, strachu a zarputilosti. O nic více, ale ani méně, nepůjde.
Chyby začal dělati ten schopnější, zkušenější a vybavenější, tedy Süleyman II. Nádherný. A to prostě jen tím, že se znovu rozhodl vstoupiti do téže řeky. Do té řeky, ze které již mnohokrát jeho říše "vyrýžovala" své úspěchy. Tentokrát se to však mělo obrátiti proti ní. Naopak Ferdinand I. často prostě...jen nechyboval.
Turecká vojska postupovala Uhrami dopouštějíce se strašlivých násilností. Bylo to cílené. Šlo o to vyděsit protivníka natolik, aby v podstatě prohrával ještě dříve než se 1.zkříží šavle. Brutalita dosáhla vrcholu pod Budapeští. Její posádka se vzdala výměnou za zachování životů...a byla pobita do posledního muže.
Málokdy si uvědomujeme význam psychologie pro výsledky válečných střetnutí. Turci jasně hráli právě na tuto strunu, ale špatně vyhodnotili důsledků svého počínání. Překročili Rubicon zpoza kterého již nebylo návratu. Od této chvíle neexistoval žádný křesťanský voják, který by se jim dobrovolně vzdal. Osobně se domnívám, že od tohoto okamžiku Turci směřovali k porážce, nebo minimálně nevítězství, roku 1 529.
Konečně-od Moháče neproběhly v soustátí žádné zásadní změny. Byl to ale právě strach z Turka,který zapůsobil jako jeho pojivo. Povědomí společného osudu i společných ohrožení velmi zesílilo. Takže i Zemský sněm, svolaný do Českých Budějovic, celkem hladce odsouhlasil Koruně mimořádné válečné berně a právo verbňku v zemích Koruny České.
Často se uvádí, že sněm stále ještě nebyl dosti vyděšeným, aby svolal zemskou hotovost. Tento postoj bych spíše rozporoval. Zemská hotovost se většinou scházela pomalu a i když se sešla rychle, vždy tu byly i další nedostatky, které její nasazení tíživě brzdily. Jenže vojáků bylo třeba rychle. Proto si myslím, že stavy tentokráte plně dostály svým povinnostem, když rychle jednaly.
O co šlo se pokusím ukázati na příkladech: 1)Ze zdrojů Zemské hotovosti mělo být panovníku poskytnuto 20 až 25 děl (připomeňme si, že v Uhrách Turci tou dobou operují se 400 kusy). Trvalo neskutečně dlouho, než byl tenhle kontingent sestaven, ač by jeho potřeby, teoreticky vzato, dokázaly pokrýt 3 největší města království vlastními zásobami. A 2) Po obležení Vídně je jasné, že se záležitost může protáhnouti. A tak je přeci jen svolána Zemská hotovost-jako taková. Schází se, na tehdejší poměry, dosti rychle. I tak však nemůže vytáhnouti a do bojů nakonec nezasáhla. Erár totiž svému vlastnímu vojsku nedokázal zajistiti střelivo.
Z Čech tak k Vídni nakonec vyráží (zhruba) na 2 500 vojáků. Je to 2 000 žoldnéřů. Ti byly zformováni do 4 praporců pod velením Viléma Zvířetického z Vartemberka, Petra Opitha (někdy je též znám jako Peřina z Malečína), Petra Hada z Proseče a Jana z Hardeka (jízda). A dále pak šlo o dobrovolnické oddíly pod velením Melichara Krokvice, Jiřího Němce (Unii Svobody NIKDY nepředsedal
)a Kašpara z Říčan. S jejich příchodem měli obránci k disposici na 17 000 vojáků.Ferdinand I. se rozhodl vrchním velením pověřit (našeho-je li to tak možno říci) Mikuláše hraběte Salma. Volil zkušenost; volil muže, který se ve vojenských službách již osvědčil. Přesto to mnozí vnímali jako jeho 1. velkou chybu. Salm měl, v té době, 71 let. Jenže starý hrabě se do věci pustil s mimořádnou vervou. Nemohl toho udělat mnoho, jeho vojsko bylo bezmála 10x slabší než to soupeřovo, přesto se však pokusil o maximum. A to za nedobrých okolností. Vídeň byla nedostatečně opevněna a i to opevnění, které měla bylo v nedobrém stavu.
Turci k ní přitrhli s podzimem a rychle ji obklíčili. Salm město uzavřel a své síly rozdělil tak, aby nepřetržitě a plně pokrývaly celý pás opevnění. Vytvořil sbory, sestávající z vojáků podle regionů jejich původu, a přidělil jim jednotlivé úseky. Tak: 1) říšští Němci, pod velením falckraběte Philppa von der Pfalz, hájili (poz.: vím, že se mi teď bude mísit Čeština s Němčinou, ale pro všeobecnou jazykovou dostupnost je to snad přípustné) bránu Stubentor; 2) Dolnorakušané, pod velením Ecka von Reschach, hájili Korutanskou bránu; 3) Štýrští, pod velením plk. Abela von Hollenegg, Augustiniánský klášter; 4) Vídeňáci, pod velením Ulricha Leissera, císařský palác; 5) Dolnorakušané a vídeňská městská stráž, pod velením plk. Leonharda von Fel, bránu Schotentor; 6) Rakouští a španělští žoldnéři, pod velením Renprechta von Ebersdorf, zřejmě celé pásmo severní hradby a konečně 7) Češi, pod velním plk. Hanse von Hardegg, bránu Rotenturmtor. Určitým trumfem v rukách hraběte Salma byl pravděpodobně i systém včasné výstrahy. Tedy bubny položené na zem a hrách nasypaný na bubnech. Když turečtí minéři kopaly pod hradbu v příslušném směru a dostali se do dostatečné blízkosti začal hrách na bubnu "nervózně" poskakovat (od toho i úsloví: Neklidný jak hrách na bubnu). Obránci se pak mohli připravit nebo dokonce podniknouti protiopatření.
A Turci udělali další chybu. Dokonce dvojitou. Nezaútočili hned, ale začli plenit okolí. Jednak jim tak utíkal čas a jednak...poskytli obráncům přesvědčivých důkazů proč by se opravdu, ale opravdu, za žádných okolností neměli vzdávati. Navíc Salm využil situace a znepříjemňoval Turkům život protivýpady z hradeb.
K 1.útoku přikročili Turci až 10.10. 1 529. Do 14.10.byla jejich situace již napjatá. Armáda se začínala bouřit a rozvolňovat kvůli chladu (mimořádně chladného podzimu), na který přeci jenom nebyla zvyklá. I Süleyman II. Nádherný začínal pociťovat tlak času.
Často uvádím citát, že: "Válka je jen pokračováním politiky jinými prostředky." Jenže ono to platí i opačně. Někdy je politika pokračováním války a v Turecku to stále byla velice krvavá záležitost. Sesazení mělo punc temné definitivnosti a s důchodem se pak rozhodně nedalo počítat
Proto se Süleymán II. Nádherný vždy snažil o návrat s vojskem na Bospor do zimi.Nyní tedy i on ztrácel potřebný čas. Proto 14.10.1 529 nařídil generální útok. Jako motivaci přislíbil 1 000 Asperů (dále jen: Asp) pro každého Janičáře (bylo to cca. 20 Dk). Dále pak 3 000 Asp. pro 1.muže na hradbách a "Vídeňský pašalík" 1.důstojníku na hradbách. Minérům se navíc podařilo prorvat do hradeb několik vstupů. Ty ale byly jen cca. 25m široké a Turci tak nedokázali využíti své početní převahy. Střet se stal obdobou pouličního boje (chcete-li, stal se bojem mezihradebním/mezistěnovým) a osmanské síly nakonec nedokázaly prorazit. O míře osobního nasazení svědčí i to, že v boji na 1.linii přišel hrabě Salm (tedy vrchní velitel) o nohu.
Turci odtáhli, a to byla zásadní změna. Jednak se ukázalo, že nejsou neporazitelní. Ač je samozřejmě otázkou, zda u Vídně 1 529 císařští zvítězili, nelze pochybovati o tom, že jim patřilo bojiště. Ale hlavně si podunajské soustátí začalo uvědomovati nutnost sounáležitosti. Napříště již snaha o centralisaci, alespoň pro potřeby obrany, nenarážela na takový odpor. I zde se politika stala pokračováním války. A po čase to bylo Turecko Süleymana II. Nádherného komu byla (snad vůbec 1.západními křesťany) hozena rukavice. Ještě jí dokázal zvednouti. Ještě...!
Návíc Palba není tištěné medium takže oprava je vždy možná.
a cokoli měnit 