Katalánská kompanie a bitva u Halmyrosu

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 410
Registrován: 26/2/2009, 13:03
Bydliště: Praha

Katalánská kompanie a bitva u Halmyrosu

Příspěvek od t.hajek »

Katalánská kompanie a bitva u Halmyrosu
Co se stane, když se v řecké Boiócii utká francouzské rytířstvo se španělskými pěšáky?

Obrázek
Halmyros, digital art by wraithdt

Předpokládám, že tato bitva, jakkoli významná pro latinský svět v Řecku na počátku 14. století, do obecného povědomí českého čtenáře příliš nepronikla. Co se tehdy stalo a proč vlastně na pláních Boiócie bojovali Španělé a Francouzi proti sobě? Začneme od vzniku Katalánské kompanie a budeme pokračovat až k maximálnímu vrcholu, který může žoldnéřské vojsko dosáhnout.

Originální a oficiální latinský název, který toto vojenské společenství používalo, zněl Magnas Societas Catalanorum, tedy Velká katalánská společnost. V katalánštině se objevuje Companyia Catalana d'Orient, Východní katalánská společnost a anglický výraz Catalan company dává možnosti překladu jako Katalánskou kompanii nebo Katalánskou společnost, rotu, setkal jsem se i s termínem družina.

Toto uskupení, které ve vojenské a později i politické scéně působilo téměř 90 let má svůj počátek v roce 1302. Předně byl 31. srpna 1302 uzavřen mír v Caltabellotta, který ukončil dvacet let trvající válku království Aragonie a italských Anjouovců o Sicílii. Tomuto aktu předcházela bitva u Bafea ze dne 27. července 1302, kdy bylo nevelké byzantské vojsko poraženo osmanskými Turky. Tyto dvě zdánlivě nesouvisející události si dal dohromady jeden z aragonských velitelů Roger de Flor a založil na nich vrcholné chvíle své kariéry. Jako první nabídl Byzanci žoldnéřské vojsko na ochranu proti útočícím Osmanům. Jeho nabídku císař Andronikus II. Palailogos ochotně přijal. A následoval druhý krok, kdy začal na Sicílii verbovat propuštěné a nezaměstnané vojáky, kteří sužovali celý ostrov. S tím naopak nadšeně souhlasil sicilský král Bedřich II.(španělsky Federico, někdy uváděný jako III., syn Petra III. Aragonského). Tak v létě 1303 vyplulo ze Sicílie 39 galér a transportních lodí směrem ke Konstantinopoli. Na jejich palubách bylo pod velením Rogera de Flor 1 500 rytířů a 4 000 pěších almogavarů, základ Katalánské kompanie.

Obrázek
Almogavar

Kdo to byl almogavar? Byl to lehký pěší bojovník, který se na Pyrenejském poloostrově objevil s počátkem devátého století. Almogavaři se rekrutovali z řad pasáků dobytka, příležitostných zlodějů a nájezdníků v nárazníkovém pásmu mezi křesťanskými královstvími na severu a muslimským chalífátem. Jejich výzbroj tvořilo krátké kopí a několik těžších oštěpů, pro boj zblízka pak pro ně byl charakteristický colltell, něco mezi nožem a sekáčkem, s cca 30 cm dlouhou a 15 cm širokou čepelí. Tato zbraň byla velmi ostrá a pádná. Samozřejmě postupem času někteří vojáci požívali meče nebo tesáky. Ze střelných zbraní používali praky a kuše. Ochrannou zbroj tvořila typická přilba tvořená železnými pásky, někdy dřevěný kulatý štít. Oblečeni bývali do kabátce bez rukávů ušitého z ovčí kůže. Vzhled doplňoval hustý plnovous a dlouhé vlasy. Jejich klasickou taktikou bylo postavení ve volnějších řadách, kdy nejprve oslabili nepřítele vrženými oštěpy a to jak na delší, tak na kratší vzdálenost. Velmi často ničili jízdní útoky hodem zblízka, když mířili především na koně. Jejich kopí nebo colltell pak jen práci dokonal. Lehce vystrojení bojovníci se výborně pohybovali a jezdci zvedající se ze země po pádu z koně neměli šanci. Ramon Muntaner, kronikář kompanie, popisuje případ, kdy almogavar sekl colltellem tak silně, že uťal rytíři na koni nohu ve stehně i s brněním (maximálně kroužková ochrana, ne stehenní plát!) a nejenom to. Zbraň měla takovou setrvačnost, že se zabořila do koňských slabin až po rukojeť. Kromě svého zjevu zastrašovali nepřítele řinčením zbraní a pokřikem: „Aur aur, desperta ferra“. „Slyš, slyš, železo se budí.“ (nemůžu si pomoct, hrozně mi to připomíná: „Baruk Khazad! Khazad ai-menu!" :) )

Krátce se zastavme i u osoby prvního velitele „otce zakladatele“, který je opravdu pozoruhodnou osobností. Roger de Flor (1267 – 30. dubna 1305), v různých jazycích označovaný jako Ruggero/Ruggiero da Fiore, Rutger von Blum nebo Ruggero Flores (česky Rožer z Květiny) měl velmi dobrodružný život. Narodil se v Brindisi jako druhý syn místní urozené dámy a německého sokolníka Richarda von Blum, který byl původně ve službách Štaufů. V osmi letech byl poslán do Zámoří, aby vstoupil do řádu Templářů, kde se po dosažení plnoletosti záhy vypracoval na velitele galéry. Z titulu své funkce pak mohl při pádu Akkonu, kdy již mamlúčtí vojáci pronikali k přístavu, vyžadovat velmi vysoké ceny za umístění bohatých civilních osob na své lodi. Na Kypru kam většina lodí z Akkonu zamířila, byl obviněn z loupeží a byl odsouzen papežem jako zloděj a odpadlík. Z toho vyústil jeho urychlený odchod z řádu a Roger uprchl do Janova. Tam jej místní patricij Ticino Doria vybavil novou lodí a bývalý templář se dal na pirátskou dráhu. Jeho schopnosti a úspěchy byly v této části Středomoří dobře známé a zakrátko jej do svých služeb najal sicilský král k boji proti Anjouovcům. Roger byl jmenován viceadmirálem a získal titul hraběte z Malty. Po uzavření míru na Sicílii prožil zbytek života ve východním Středomoří jako velitel Katalánské kompanie.

Obrázek
Slavnostní vstup Rogera de Flor a Katalánců do Konstantinopole

V Konstantinopoli byli Katalánci slavnostně uvítáni a dokonce se konala svatba Rogera s císařovou neteří Marií Aseninou, dcerou bulharského cara Ivana Asena III. Roger obdržel titul megas doux a stal velitelem byzantské armády a loďstva. Krátce se zdržel na císařském dvoře, kde proti němu okamžitě začala vystupovat janovská opozice. Janované se obávali jeho přílišného vlivu a byli spokojeni, když se konečně vypravil do Anatolie. Katalánská kompanie na podzim zaútočila na turecké opěrné body a postupovala od vítězství k vítězství. Ofenziva byla obnovena v květnu 1304, kdy ve spolupráci s byzantskými silami porazili Turky u Germe a pomáhali při dobytí maloasijské Filadelfie (dnes Alaşehir). Po prakticky souvislém sledu úspěchů podpořených silou kompanie se Roger začal vážně zamýšlet nad otázkou, zda si zde nepořídit vlastní malý stát. Jako centrum si vybral město Magnesia ad Sipylum (dnes Manisa) v Lýdii. Tam odeslal s nevelkým doprovodem nashromážděnou kořist. Zde se ale přepočítal. Místní obyvatelé s byzantskou posádkou města, stráže pobili a o poklady se rozdělili. Následný pokus o dobytí města pak skončil prvním neúspěchem Katalánců v Anatolii.

Kompanii skončila smlouva a před svým odjezdem na západ se usídlili v Gallipoli. Roger odjel k císaři pro nasmlouvanou odměnu. Vrátil se ale velmi rozladěn jen s malou částí žoldu. Jak to v takových případech bývá, věřitelé se zahojili na prostém obyvatelstvu, drancovali a plenili okolí Konstantinopole. V dubnu jej nový císař Michael Palailogos pozval do Adrianopole, aby se dohodli na nových podmínkách míru. Pozvání byla jen dobře připravená léčka, jak se zbavit nepohodlného velitele a žoldnéřů. 30. dubna 1305 dorazil Roger s 300 jezdci a 1000 pěších Katalánců do Adrianopole, kde byli všichni povražděni. Zpráva o smrti velitele a svých druhů ohromila zbylé Katalánce v Gallipoli, kde se velení ujal Berenguer d'Entença. Za cenu těžkých ztrát úspěšně odrazil byzanstký útok na město, ale situace se stala neudržitelnou. Nový velitel Bernat de Rocafort se dohodl s carem bulharským Theodorem Světoslavem a vstoupil do jeho služeb. Zbytek kompanie, 206 jezdců a 1256 pěších, se měl přesunout do Bulharska. Na cestě do nového působiště Katalánci v červenci 1305 u Aprosu v Thrákii odrazili mnohem početnější byzantské vojsko. Bernat se oženil s carovou sestrou a kompanie pokračovala v nesmiřitelném boji proti Byzanci. Následující dva roky plenila Thrákii a Makedonii. Nezastavila ji ani posvátnost Athosu, díky čemuž až donedávna neměli Katalánští turisté na poloostrov přístup.

Síla Katalánské kompanie nedala spát ani sicilskému králi, který se jí snažil ovládnout a za velitele prosazoval svého syna Ferdinanda z Mallorky. Proti tomu se postavila většina vojáků a kompanie si uchovala své námezdní a protibyzanstké zaměření. Bernat de Rocafort tak nabídl služby Karlovi z Valois v boji proti Byzanci, což se záhy ukázalo jako velmi neprozřetelné a pro Bernata i osudové rozhodnutí. Nevíme přesně za jakých okolností se tak stalo, ale Karlův zástupce Thibault de Chepoy zajal Bernata a poslal jej do Neapole, kde zemřel v hladomorně. Původní značně zdecimované síly Kompanie byly průběžně posilovány nově příchozími a oddíly si stále držely vysokou bojeschopnost. Katalánci ale potřebovali zaměstnavatele a prostřednictvím Rogera Deslaura, původně almogavara z Roussillonu, nabídli pomoc aténskému vévodovi Valtrovi V. z Brienne ( Gautier/Walther V. de Brienne). Genezi latinských států v Řecku ponechám na pozdější sérii článků, pokud k tomu najdu dost sil. Aténský vévoda měl plné ruce práce s odrážením útoků Byzance, Épeiru i Srbska a osvědčení bojovníci mu přišli vhod. Katalánci během šestiměsíční smluvní doby přesně splnili očekávání a nepřátelé Athén přestali se svými útoky.

Bohužel ne zcela podle očekávání se zachoval Valter V., který se snažil na celé situaci co nejvíce vydělat. Vybral malou elitní část Kompanie, kterou bohatě odměnil, a kterou si chtěl ponechat ve svých službách. Zbytek chtěl vyhostit, aniž by se obtěžoval zaplatit dohodnutý žold. Katalánci se postavili na odpor a dobyli hrad Estivés (Théby) a další pevnosti v Boiócii a Thesálii. Valter se rozhodl jednoduše je vojensky porazit a rozehnat. Tady je s podivem naivní uvažování vévody. Katalánce najal, aby jej zbavili nepřátel, se kterými si neuměl poradit, ale souběžně se cítil dost silný na to aby je zničil.
Do všech koutů Středozemí rozeslal posly s výzvou k tažení proti nepřátelům svého státu a na počátku roku 1311 se v Aténách shromáždilo silné vojsko čítající 700 rytířů z Athénského vévodství, Achájského knížectví Euboie, ostrovních panství i Neapole. Vojsko doplňovalo 5 500 lehkých jezdců a 8 000 pěších, převážně řeckých bojovníků. Součástí vojska byl i kontingent 200 jízdních a 300 pěších vybraných Katalánců (kronikář Muntaner mluví o 24 000 pěšácích, což je velmi nadhodnocené číslo). Vévoda Valter 10. března pořídil poslední vůli, ve které mimo jiné vyslovil přání být pohřben v klášteře Dafné. Současně vyslal Kataláncům poselstvo s nabídkou kapitulace a neočekávaje odpověď vytáhl do pole.

Katalánci útok očekávali a pečlivě si vybrali terén pro nadcházející bitvu. Nedaleko města Orchomenos ve střední Boiócii v blízkosti řeky Kefissos obsadili pahorek, jehož okolí zaplavili vodou z řeky. Připravili si tak výhodné podmínky proti těžké jízdě aténského vévody. Pahorek obsadilo 900 jízdních a 4 000 pěších almogavarů (zde Muntaner uvádí 8 000 vojáků včetně Turků a oddílů z Thesálie). Pomocné turecké oddíly o síle 1100 jezdců zaujaly postavení mimo katalánské řady, protože se jejich velitelé obávali dohody mezi Franky a Katalánci, jejímž výsledkem by měla být likvidace Turků.
Vojska se dostala do kontaktu 14. března a Valter V. se rozhodl následující den svést vítěznou bitvu. Pozdě v noci bylo jeho vojsko oslabeno o „aténské“ Katalánce, kteří přešli ke svým dřívějším spolubojovníkům. Poměr sil se tím nijak výrazně nezměnil, Valter V. měl drtivou převahu zejména v jízdě.
Druhý den, 15. března 1311 se rozpoutal boj, který vešel do dějin jako bitva Halmyrosu. Jako již několikrát předtím a mnohokrát potom se urození a sebevědomí rytíři nechali zlákat vidinou snadného vítězství nad pěšími trhany. Jako železná lavina se dala masa jezdectva do cvalu v čele se samotným vévodou a podle všech očekávání měla Katalánce pohřbít pod kopyty koní. Jenže rozmočená bahnitá pole sílu úderu ztlumila a část koní začala klopýtat a padat na zem. Do toho se přidal Katalánský útok. Zpomalené a popadané jezdce zasypaly šípy a oštěpy, aby do nastalého zmatku zaútočili se svými colltelly lehce vystrojení almogavaři. Rozpoutala se divoká řež, či spíše jen zabíjení rytířů. Aténská pěchota postupující ve druhé vlně se do přímého boje ani nedostala. Turci na křídle pochopili, že k žádné dohodě nedojde a vyrazili proti pěšákům, kteří se dali na útěk.

Bitva trvala jen krátce a Katalánci dosáhli drtivého vítězství, kdy využili své sicilské zkušenosti z bojů proti rytířům. Je to jedna z bitev, kde lehce vyzbrojení pěšáci podpoření vhodným terénem porazili těžkou jízdu, mě osobně to velmi připomíná „naší“ bitvu u Sudoměře, ve „světovém“ srovnání se spíše používá Agincourt. Ztráty aténského vojska byly ohromné. Muntaner hovoří o 20 000 zabitých pěšácích a 698 rytířích – konkrétně uvádí, že ze 700 rytířů přežil jen Roger Deslaur, který zůstal věrný vévodovi, a Bonifác z Verony. To jsou nadnesené počty a zejména pěchota nebyla tak zdecimovaná. Nicméně rytířů padla převážná většina včetně aténského vévody Valtra V., který přišel v jeden okamžik o vládu, život i hlavu. Jen několik rytířů uprchlo a nemnoho dalších bylo zajato, mezi nimi Antoine de Flamenc nebo právě Roger Deslaur.

Obrázek
Smrt Valtera V. z Brienne v kronice Ramona Muntanera

Drtivé a krvavé vítězství ale přineslo Kataláncům jeden problém. Neměl je kdo vyplatit. U Halmyrosu padl nejen vévoda a téměř všichni úředníci a vysoce postavení muži země, ale i drtivá většina prostých rytířů, kteří je mohli nahradit. Valtrův nezletilý syn, toho jména šestý, z rodu Brienne, mezitím panoval s titulem aténského vévody na svých peloponéských panstvích Argos a Nauplion. Katalánci obsadili prakticky bez boje celé vévodství a začali řešit co dál. Ovládali značné území a rozhodli se zde zůstat. Do svého čela zvolili právě zajatého Rogera Deslaur, kterého považovali za jednoho z mála schopnějších mužů. Roger se oženil s vdovou po jednom z padlých aténských rytířů Thomasi III. de Autremecourt a vyženil panství a hrad Salona (španělsky la Sola, dnes Amfissa). Roger sice byl kvalitní voják, ale jako vládce příliš neoslnil a nebyl schopen se vypořádat s útoky Benátčanů z Negroponte (Eubóie) a Achájského knížectví společně se správou země. Nakonec se politicky poohlédl v oblastech vlasti a vzniku Kompanie a hledal ochranu u sicilského krále. Ten jmenoval aténským vévodou svého pětiletého synka Manfreda a do Řecka vyslal jako svého zástupce Berenguera Estanyol d'Empúries s hodností generálního vikáře. Roger odešel na své panství, které byl nucen opustit roku 1320. V roce 1318 Katalánci pod vedením následníka sicilské trůnu Alfonza Frederika, dobyli Siderokastron a jih Thesálie a vytvořili vévodství Neopatras. Centry panství se stal Neopatras, Siderokastron a Salona. Nové vévodství podléhalo Athénám, se kterými mělo stejné osudy. V roce 1337 byla část vévodství obsazena Srby.

Konec Aragonskému a Katalánskému panství v Řecku udělaly jiné španělské námezdní oddíly zvané Navarrskou kompanií. Původně to byla skupina vojáků z Navarry a Gaskoňska, která pod velením Ludvíka de Évreux, syna Karla II. Navarrského, bojovala proti Francii. Poté co Ludvík získal prostřednictvím své manželky nároky na Drač (albánsky Durrës, italsky Durazzo, řecky Dyrrhachion), ocitli se Navařané v Albánii s měsíčním platem 30 zlatých aragonských florénů. Roku 1376 byla dobyta Drač a obnoveno království Albánie. Navařané se jako kdysi Katalánci stali nezaměstnanými a roku 1378 se dostali na Peloponés, kde bojovali proti Épeiru v žoldu převora z Toulouse Gauchera de la Bastide, velitele zdejších johanitských oddílů. Po vypršení smlouvy vstoupili do služeb Jakuba des Baux. Ten zdědil po svém strýci Filipu II. knížeti Tarantském, nároky na achájské knížectví a také již více než sto let pouze titulární hodnost latinského císaře v Konstantinopoli. Veškeré své dědictví se pokusil získat silou, ale to se zaplétáme do velmi složitých politických i příbuzenských poměrů frankofonních oblastí Itálie a Řecka.

V té době se zrodila spolupráce mezi Navařany a ambiciózním Florenťanem Nerio Acciajuollim. Nerio byl vikářem v Korintu, kde zastupoval svého mocnějšího příbuzného. Od roku 1374, kdy dobyl Megaru usiloval o vlastní panství a byl v trvalé válce s Katalánci. Nerio využil nově příchozí živel a Navarrská kompanie pro něj dobyla roku 1379 Théby a Neopatras. Roku 1386 obsadili město Atény a o dva roky později i akropoli. Další katalánské posádky byly postupně vytlačeny a roku 1390 se Nerio stal pánem vévodství. Do vévodského důstojenství byl slavnostně uveden Ladislavem Neapolským v lednu 1394. Zbytky Katalánské kompanie, či spíše již jen katalánských rytířů a vojáků odešly na západ nebo vstoupily do Neriových služeb. Navařané se stejně jako Katalánci stali státotvornou složkou v Morei, když jejich velitel Petr Bordo de San Superano byl v letech 1396-1402 achájským knížetem.

POUŽITÁ LITERATURA

Benent,M. a spol: Bojové techniky středověkého světa. Praha 2007.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
http://wikipedia.org
http://www.richardbolla.com/index.html
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Katalánská kompanie a bitva u Halmyrosu

Příspěvek od Pátrač »

Pane kolego dnes jsem trochu ve formě a tak mi to nedá abych se neozval - velmi zajímavé. Abych se přiznal o této bitvě jsem do přečtení tohoto článku neměl ani tucha. Pane kolego, jelikož se ve středověku orientujete více než dobře, dokázal by jse uvést další příklady kdy pěchota pomlátila železné rytíře? Vím, že cosi se podařilo ve Flandrech, kde pomohl pěchotě potok a to je asi tak vše.

Potom mě zaujala ta poboční zbraň - to je fakt zajímavý kousek výzbroje. Používala ji i jiná než tato velmi specifická pěchota?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 8625
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Katalánská kompanie a bitva u Halmyrosu

Příspěvek od Zemakt »

Obrázek

Opravdu zajímavá zbraň.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5738
Registrován: 5/11/2010, 22:01
Bydliště: Praha

Re: Katalánská kompanie a bitva u Halmyrosu

Příspěvek od Polarfox »

Jen si říkám, jak se to muselo ovládat...vemte si krátkou rukojeť a tu protiváhu čepele.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 15758
Registrován: 26/1/2008, 16:48

Re: Katalánská kompanie a bitva u Halmyrosu

Příspěvek od skelet »

no jak.. stejně jako sekáček na maso
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 8625
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Katalánská kompanie a bitva u Halmyrosu

Příspěvek od Zemakt »

Obrázek

tenhle, už vypadá použitelněji
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 410
Registrován: 26/2/2009, 13:03
Bydliště: Praha

Re: Katalánská kompanie a bitva u Halmyrosu

Příspěvek od t.hajek »

Colltell je podle toho co jsem našel opravdu jen zbraň almogavarů. Nebyla určena k nějakému šermu, ale hlavně k doražení nepohyblivých jezdců, jejichž zbroj mu nemohla odolat. A kdyby pláty odolaly přímému seku, špička sloužila k odříznutí řemení, které brnění drželo, případně poměrně hladce projela kroužkovou zbrojí. To vše samozřejmě za předpokladu, že jezdec ležel nebo se zdvíhal ze země, ne pokud rytíř stál s mečem v ruce a čekal útok.

Mj. Ramon Muntaner, který popisoval případ s useknutou nohou, nebyl žádný mnich, ale jeden z nižších velitelů Katalánské kompanie. Jeho životopis označovaný jako Chrónica je tedy důvěryhodným zdrojem a vyjma počtů nepřálel a ztrát, mu můžeme věřit.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 410
Registrován: 26/2/2009, 13:03
Bydliště: Praha

Re: Katalánská kompanie a bitva u Halmyrosu

Příspěvek od t.hajek »

namátkou nejstarší a nejznámější středověké bitvy s překvapivým vítězstvím pěchoty

1302 Courtrei v bitvě Zlatých ostruh flanderská pěchota zničila francouzskou jízdu

1314 Bannockburn skotské pěší schiltrony odrazili a rozbili útok anglické těžké jízdy

1339 Laupen městské milice Bernu a lesních kantonů porazili alianci Fribourghu a místních feudálů

1346 Kresčak … atd atd.

Obvykle se jednalo o využití vhodného terénu v kombinaci s disciplinovanými a odhodlanými oddíly pěchoty

Po polovině 14. století se začalo s pěchotou stále více počítat, ale trvalo ještě nějakých sto let, než rytířům definitivně došlo, že se čelní útok rovná sebevraždě.

I když Maxmilián I. to u Schönbergu (nebo také Wenzenbachu či Hafenreutherském poli u Bernhardswaldu) zkusil na české pěšáky ještě v roce 1504.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5205
Registrován: 25/3/2008, 15:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Katalánská kompanie a bitva u Halmyrosu

Příspěvek od kacermiroslav »

Jak tak koukám, tak prostě další amižné vojenské úskupení, které se snažilo parazitovat na Byzantské říši. Díky takovým skuponám byla Byzanc stále více a více oslabována, až se nemohla Osmanům bránit. Následky se nesou na žhavé balkánské půdě dodnes.

K těm bitvám lze přičíst tu ve Skotsku u Stirlingu z roku 1297 (viz. William Walace - Statečné srdce). A pak samozřejmě husitské války:-), či bitvy Švýcarských horalů.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 410
Registrován: 26/2/2009, 13:03
Bydliště: Praha

Re: Katalánská kompanie a bitva u Halmyrosu

Příspěvek od t.hajek »

To si nejsem tak jistý. Byzanc se především oslabila sama tím, že nedokázala vytvořit vlastní dobře fungující vojko, spojené např. motivací v obraně víry, země císaře.. (otázka je, jestli to bylo možné). Pro neustálé potyčky a války najímala žoldnéře, kde se dalo. Turky, Normany, Bulhary, koneckonců žoldnéry měly původně být i oddíly 1. křížové výpravy. Samozřejmě žoldnéři posloluchají po smluvně určenou dobu a pokud jsou plněny finanční podmínky. Pokud ne, nebo je příliš samostatný velitel, je na problém zaděláno. Byzanc vytloukala klín klínem a asi to nemohlo ani jinak dopadnout. Roger nabídl Byzanci kvalitní vojáky a Byzanc je chtěla a potřebovala. Co se dělo dál už jiná věc, Katalánci se chtěli osamostatnit, Byzanc jim nezaplatila a Rogera odstranila.. Nicméně je dost dobře možné, že kdyby Katalánci Osmany nezahnali, konec Byzance by přišel mnohem dříve.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 410
Registrován: 26/2/2009, 13:03
Bydliště: Praha

Re: Katalánská kompanie a bitva u Halmyrosu

Příspěvek od t.hajek »

kdo viděl nový film Jan Žižka

Myslím, že na závěr první bojové scény drží pod krkem poslednímu přeživšímu nepříteli právě colltell .
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“