Mitsubishi Ki-67 I HirjůKi-67 Hirjů je často označován za nejlepší japonský sériový těžký bombardér...a oprávněně, jednalo se skutečně o velice výkonný stroj prostý většiny nedostatků typických pro japonské letouny. Jeho vývoj začal v únoru 1941, kdy firma Micubiši obdržela požadavky na vývoj nového těžkého bombardovací letoun pro Koku Hombu (japonské armádní letectvo) a stavbu tří prototypů. To tehdy mělo ve výzbroji velmi dobré bombardéry Mitsubishi Ki-21 (ZDE) a právě zavádělo nové Nakajimy Ki-49 (ZDE), nicméně bylo jeho dobrou tradicí, že již při zavádění nového stroje zadalo vývoj jeho nástupce.
Již zde je nutno vysvělit, že japonské pojetí těžkého bombardéru bylo jiné, než v ostatních zemích. Japonci totiž vůbec neměli kategorii střední bombardér, takže vše nad lehkými bombardéry automaticky spadalo do kategorie těžký bombardér. Ki-67 byl, stejně jako prakticky všechny ostatní sériové japonské bombardéry označované jako těžké, v normální kategorizaci bombardér střední.
Šéfkonstruktérem projektu se stal profesor Hisanojo Ozawa. První prototyp byl zalétán 27. 12. 1942, další dva byly hotovy do března 1943. Rychle vycházely najevo výtečné parametry stroje, maximální rychlost sice za požadovanými 550 km/h mírně zaostávala, ale to bylo také vše, co by mu bylo možno vytknout, letoun byl výtečně ovladatelný, na bombardér až neuvěřitelně obratný a měl jen malé množství problémů (největší z nich, menší stabilita, byl rychle opraven). Pokud ovšem za největší chybu nebudeme považovat velmi malou maximální nosnost pouhých 800 kg. Ta ovšem bylo přesně podle požadavků Koku Hombu, takže by bylo nespravedlivé za to stroj odsuzovat. Ostatně lze směle říci, že nosnost Ki-67 byla ve skutečnosti výrazně vyšší než oněch 800 kg. Například v torpédové versi (viz. níže) nosil i nejtěžší verse torpéd o hmotnosti až 1060 kg na vnějším závěsu a přesto byly jeho výkony hodnoceny jako excelentní! Je zjevné, že potenciál pro výrazné zvýšení nosnosti zde byl a bylo chybou přesného splnění požadavků, že nebyl využit.
Pro pohon byly zvoleny motory Mitsubishi Ha-104 o výkonu až 1400 kW. Obrannou výzbroj tvořila dvojice kulometů Ho-103 ráže 12,7 mm (nelicenční kopie amerických M2) ve věži na hřbetě trupu a v ocasním střelišti a trojice kulometů vz.98 ráže 7,92 mm (licenční německé MG 15) na přídi a v bočních střelištích. Každá zbraň disponovala 400 náboji. Velice dobrá byla pasivní ochrana jak osádky (6-8 mužů), tak palivových nádrží o celkovém objemu 3566 l.
Po trojici prototypů následovala výroba šestnácti předsériových strojů (jiné prameny hovoří o stavbě dalších sedmi prototypů a devíti předsériových strojů), lišících se zesílenou obrannou výzbrojí, když příďový kulomet byl rovněž Ho-103 a ve hřbetní věži byl instalován kanon Ho-5 ráže 20 mm se 400 náboji. Boční střeliště byla změněna z plochých na vystouplá kapkovitá, umožňující lepší ovladatelnost výzbroje. Dále byla zvětšeno množství neseného paliva na 3886 l, které bylo v případě potřeby možno rozšířit o dalších 1230 l ve dvou přídavných nádržích v pumovnici.
Věž s kanonem Ho-5Výtečné výkony a vlastnosti Hirjů vedly ke snaze o využití jeho draku pro stroje jiných kategorií, vzniklo mnoho projektů na těžké stíhací, protiponorkové, dálkové průzkumné či rychlé transportní letouny. Co však bylo horší, různé složky armádního letectva přicházely s celou řadou požadavků na výzbroj a vybavení, což nakonec začaly brzdit výrobu, která i tak měla velké problémy s dodávkami materiálů a nedostatkem kvalifikovaných dělníků. Rikugun Koku Hombu proto nakonec 2. 12. 1943 vydalo příkaz zastavující vývoj méně potřebných variant a výrobu pouze jedné standardní bombardovací varianty.
Typ 4 model 1 HirjůNásledovala tedy již plně sériová výroba těžkého armádního bombardéru typ 4 vz. 1 neboli Ki-67 I Hirjů. Ty měly opět upravenu obrannou výzbroj, nyní byly i boční kulomety Ho-103. Od 451. vyrobeného stroje pak byly do ocasního střeliště montovány kulomety dva.
Výroba probíhala v závodech Micubiši v Nagoje, Kumamote a Čitě (celkem dala 606 strojů), v licenci pak u Kawasaki v Gifu (91 letounů), v Nippon Kokusai Kogjó (29 strojů z dílů dodaných od Micubiši) a v Tačikavě, kde však stačili vyrobit již jen jediný kus. Celkem tedy 698 letounů. Do výzbroje byly Hirjů zaváděny od konce léta 1944.
HirjůJiž v prosinci 1942 byla navržena možnost použít Ki-67 jako torpédový stroj pro nesení jednoho torpéda typ 91. Micubiši obdržel 5. 1. 1943 zakázku na výrobu 100 kusů v torpédovém provedení. Dva upravené stroje (17 a 18 vyrobený) byly zkoušeny na námořní základně v Jokosuce, přičemž se v této roli ukázali být vysloveně výtečné díky kombinaci vysokých výkonů s velkým doletem. Proto nakonec od 161 vyrobeného Ki-67 byly všechny vybaveny pro možnost podvěšení torpeda. Část jich byla včetně armádních osádek zapůjčena námořnímu letectvu (!!!), které je označovalo jako Jasukumi. Velká část torpédových strojů byla vybavena protilodním radiolokátorem typ 3 model 6 (H-6) s praktickým dosahem kolem 50 km.
Torpedo typ 91 pod Ki-67
Ki-67 s radiolokátorem H-6Jen ve dvou kusech vznikl Ki-67 II, poháněný motory Micubiši Ha 214 o výkonu 1765 kW. Jednalo se o přestavbu 16. a 17. vyrobeného stroje.
Ani Ki-67 se, jako ostatně snad žádný japonský letoun, nevyhnuly nasazení v akcích Tai-Atari (čili Kamikaze). Používány tak byly i standardní stroje, nicméně 18. 9. 1944 zadalo Koku Hombu vývoj stroje Ki-67 I Kai To-Go, upraveného jednoznačně pro tuto roli. Odstraněna byla všechna střeliště (mimo věže u některých strojů, ta však byla bez výzbroje), zakryta byla překližkou, odstraněno bylo také jiné již nepotřebné vybavení a osádka redukována na tři muže. Díky tomu vzrostla nosnost pum na dvojnásobek, takže byla nesena jedna 800 kg puma v pumovnici a druhá pod ní. Odpalovány byly pomocí třímetrové roznětky na přídi letounu. Firma Kawasaki takto upravila 15 letounů, později další neznámý počet upravila firma Tačikawa.
Ki-67 I Kai To-Go
To-Go s věží...ovšem bez výzbrojeDalším sebevražebným strojem byl Ki-167, vyzbrojený speciální 2900 kg těžkou termitovou kumulativní hlavicí Sakuradan (vznikla na bázi z německa přivezené studie), umístěnou ve střední části trupu pod překližkovým hrbem. Byla namířena pod úhlem 15° dolu. Paprsek o vysoké teplotě měl dosah 1 km a zničující účinek byl v okruhu 600 m. Letouny nenesly obrannou výzbroj. Jejich počet není znám, ale vznikly nejméně tři, první byl dokončen někdy v únoru 1945.
Ki-167Další prakticky sebevražebnou variantou měl být stroj vyzbrojený několika šikmo dopředu dolu střílícími kanony Ho-5 v pumovnici a se zvětšeným množstvím neseného paliva. Určeny měly být pro útoky na letiště s B-29 na Marianách. Nevznikl již ani jediný.
Jeden Ki-67 sloužil jako nosič pro vyvíjenou řízenou střelu Micubiši Ki-147 I-Go Ia.
Ki-147 I-Go Ia pod Ki-67Ki-69 byl projektem doprovodného stíhacího stroje pro svazy Ki-67, byl však ukončen již v roce 1942.
Ki-97 byl projektem rychlého dopravního letounu. Stavba měla probíhat v leteckém arzenálu Dai Nippon Koku K.K. Z Ki-67 mělo být převzato křídlo, motory a upravené ocasní plochy, nový byl trup pro až 21 pasažérů. Koncem roku 1944 byla téměř hotova makety, ale projekt byl ukončen pro malou potřebnost.
Ki-109
První projekt stíhací verse Ki-67 pro boj s B-29, označené Ki-109, přišel v listopadu 1943. Počítalo se s nasazením dvojic strojů, jeden, Ki-109 a, měl nést radiolokátor (typ?) a světlomet, druhý, Ki-109 b, dva šikmo (?) namontované kanony Ho-203 ráže 37 mm.
Výsledný stroj byl nakonec jen jednoho provedení, vyzbrojený ručně nabíjeným kanonem vz.88 ráže 75 mm (s 15 náboji), umístěným v upravené přídi. První prototyp byl zalétán v srpnu 1944, následoval ještě jeden. Zachovány zůstaly všechny střelecké posty, samozřejmě mimo příďového. Množství neseného paliva pokleslo na 2152 l.
Prototyp Ki-109
Kanon vz. 88Bylo objednáno 44 kusů. 22 strojů bylo poháněno motory Ha-104. Na ně již nebyla montována obranná výzbroj mimo ocasního střeliště, přičemž její posty byly zakryty překližkou. Osádku tvořil pilot, druhý pilot/nabíječ kanonu, radista a střelec. Vyrobeny byly mezi říjnem 1944 a březnem 1945. Dalších 22 letounů bylo plánováno vybavit motory Ha-104 Ru, vybavenými turbokompresory Ru-3 pro zlepšení nevyhovujících výškových vlastností. Tyto motory byly zkoušeny na druhém prototypu Ki-67, ale jejich vývoj byl složitý a náročný na kvalitní materiály, takže je Ki-109 již nedoslaly a ze stavby těchto strojů sešlo.
Ki-109Ki-112 byl projekt celodřevěné Ki-67.
Q2M1 Tajo
Vzhledem k výtečným zkušenostem s torpédovými Jasukumi zadalo námořnictvo vývoj protiponorkového stroje na bázi Hirjů. To byla věc vskutku neobvyklá vzhledem k velké řevnivosti mezi armádou a námořnictvem! Poháněn měl být motory Micubiši MK4T Kasei 25 o výkonu 1338 kW. Obrannou výzbroj by tvořili tři kulomety typ 2 ráže 13 mm (licenční německý MG 131). Na japonský letoun měl nést velmi kvalitní vybavení tvořené radiolokátory typ 3 model 1 a typ 3 model 4 (H-6 a FM-3 ?) a detektor magnetických anomálií Džikitančiki.
TECHNICKÉ ÚDAJE (Ki-67 I / Ki-109 / Ki-167)
ROZMĚRY
Rozpětí: 22,5 m
Délka: 18,7 m / 17,95 m / 18,7 m
Výška: 4,7 m
Nosná plocha: 65,85 m2 /
HMOTNOST
Prázdná: 8650 kg / 7425 kg / 8800 kg
Vzletová: 13770 kg / 10800 kg / 14900 kg
VÝKONY
Maximální rychlost: 535 km/h (6100 m) / 590 km/h (8000 m)/ 520 km/h (6100 m)
Cestovní rychlost: 400 km/h / 410 km/h / 400 km/h
Dostup: 9500 m / 12000 m / 9200 km
Dolet: 2800 km / 2200 km / 2800 km
ZDROJE aneb opsáno z:
Bunrin-Do, Schiffer, L+K (zase ten Němeček :-) )
Ki-67 airwar.ru: http://www.airwar.ru/enc/bww2/ki67.html
Ki-109 airwar.ru: http://www.airwar.ru/enc/fww2/ki109.html
Ki-167 airwar.ru: http://www.airwar.ru/enc/bww2/ki167.html
Ki-67 & 109 Wikipedia: http://en.wikipedia.org/wiki/Mitsubishi_Ki-67
